STS - 47. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Andie

Každé místo na stadionu bylo obsazené a celkem tam bylo 80 000 hlasitých fanoušků. Od střechy až po exkluzivní místa u hřiště nebylo volné místo. Hlasatelé pouštěli do reproduktorů párty hudbu, aby udrželi lidem nervy na uzdě. Srdce mi bušilo v rytmu techna. Všichni v davu mávali americkými a japonskými vlajkami a jejich výkřiky se ozývaly celým stadionem ještě předtím, než zápas začal.

Otáčela jsem hlavou dokola a snažila se do sebe nasát to šílenství, zatímco mi Lisa zpevňovala zápěstí. Takový dav, jako byl ten dnešní, jsem ještě neviděla. Jejich energie byla elektřina, a přestože jsem se snažila zhluboka nadechnout a zůstat klidná, bylo to zbytečné. Byla jsem stejně vzrušená, jako oni.

Skupina dívek v přední řadě mě přiměla, abych se na ně podívala a ony hned začaly křičet a poskakovat. Jejich culíky poskakovaly a úsměvy s rovnátky jen zářily. Všech pět mělo na sobě bílá trička s obřími černými písmeny.

A-N-D-I-E.

„Milujeme tě, ANDIE!“ Křičely spolu.

Lisa se zasmála. „Vypadá to, že tam máš malý fanklub.“

Usmála jsem se, zamávala jim a udělala si v duchu poznámku, abych se s nimi po zápase vyfotila – snad po vítězném zápase.

„Jak je na tom zápěstí?“

„Dobře.“

„Andie, lžeš?“

Protočila jsem očima. „Upřímně, necítím nohy. Necítím tvář. Necítím ani to zatracené zápěstí. Chystám se nastoupit na finálový zápas na Olympijských hrách.“

Lisa se usmála a odhodila kousek pásky na stůl. „Hodně štěstí. Zpevnila jsem ho, jak to jen šlo.“

„Díky,“ řekla jsem, sklouzla jsem ze stolu a několikrát sevřela ruku, abych pásku vyzkoušela. Cítila jsem tlumenou bolest, ale obvaz rozhodně pomáhal.

„Ach, a Liso…“ Otočila jsem se a podívala se přes rameno. „Jsi vážně dobrá fyzioterapeutka.“

Naklonila hlavu a s úsměvem si mě prohlížela.

„Myslela jsem, že mě nenávidíš.“

„Och, to ano,“ mrkla jsem.

„Fosterová!“ Zavolala trenérka Deckerová. „Přiklusej sem. Poslouchejte.“

Můj tým stál v kruhu kolem Deckerové a Liama těsně vedle herního prostoru. Spoluhráčky si ještě nasazovaly chrániče holení a zavazovaly kopačky. Žaludek se mi stáhl, když jsem se k nim připojila. Každá sekunda, která minula, znamenala, že jsme blíž a blíž zápasu. Bylo to tady. Finále.

„Tenhle stadion je váš, dámy. Tahle hra je vaše, stejně jako všechny hry, které vás k tomuto okamžiku přivedly. Takže se chovejte, jako by to hřiště bylo vaše a navzájem si důvěřujte.“ Svůj chladný a sebejistý pohled na okamžik upřela na každou z nás. „Slyšíte mě?“

Všechny jsme přikývly a ona pokračovala. Energie, která námi proudila, stačila na to, abych se cítila, jako by mi Kisnley místo Ibalginu dala extázi. Poskakovala jsem sem a tam a udržovala tělo rozehřáté.

„Ruce!“ Zakřičela trenérka Deckerová.

Natáhly jsme ruce a všechny jsme se stáhly do těsného kruhu. Srdce nám tloukla a těla nám vibrovala vzrušením a nervozitou. Naše pohledy se do sebe zaklesly a hlavy přikývly. Tohle zvládneme.

Kinsley a já jsme vyrazili přes pole spolu. „Jsi v pohodě, Fosterová?“

„Kromě toho, že se mi chce zvracet?“ Zasmála jsem se. „Je mi skvěle.“

Zavrtěla hlavou. „Slyšíš to?“

Našpicovala jsem uši a poslouchala.

„To je zvuk osmdesáti tisíc lidí, kteří vážně nechtějí vědět, co jsi měla k snídani.“

Strčila jsem do ní ramenem a vyrazila ke své brance.

„Udržuj nedotčenou síť!“ Křikla za mnou Kinsley.

„Zničte je!“

Ustoupila jsem k brankové čáře a zhluboka se nadechl. Tohle bylo ono. To byl můj prostor. Dvacet let jsem pracovala na tom, abych získala místo uvnitř téhle sítě a když jsem otočila hlavu k davu a poslouchala ho, jak křičí mé jméno, věděla jsem, že ať zvítězím nebo prohraju, dokázala jsem to.

Byla jsem Olympionik.

„USA! USA! USA!“

Lidé v baru vykřikovali ta tři písmena, drželi nad hlavami pivo a přiťukávali si spolu. Byla to směska sportovců a fanoušků, kteří nám přišli poblahopřát. Japonsko v semifinále porazilo Brazílii, takže se obyvatelé Ria s radostí připojili k našim oslavám. Kinsley stála nahoře na baru a několikrát vedla dav při skandování, než mávla rukou, aby všechny umlčela.

„Pojďte sem! Sem!“ Řekla a mávala rukou, aby se všichni přitlačili blíž k baru. Byla jsem připravená ji odmítnout, ale na tom nezáleželo. Byli jsme světoví šampioni.

„Všichni jste to viděli! Hra měla krk a krk,“ řekla Kinsley a už nejméně podesáté popisovala průběh hry. Nikdo ji však nepřerušoval. Bylo to, jako by se všichni shromáždili kolem táborového ohně, jak její hlas sílil a sílil. „Skóre bylo nula-nula. Japonsko nám zatápělo, doráželi a doráželi…“

„Přestaň to dělat sexuální!“ Zakřičela Becca. „Přejdi k té dobré části!“

Dav se rozesmál a Kinsley pokračovala. „Dobře, tak po tom, co jsme s Beckou daly gól, už náš tým skoro vyhrál. Jenže to je rozzuřilo ještě víc.“

Becca mi ovinula ruku kolem ramen a přitiskla mi hlavu k jejímu krku. Smrděla - Bože, všechny jsme smrděly. Nezastavily jsme od chvíle, kdy hra skončila, ale zdálo se, že na tom nikomu nezáleží.

„Zaútočily nazpátek, nejprve hlavičkou, kterou Andie odrazila od brankoviště, a pak penalizačním kopem, který Andie také zablokovala. Japonsko to ale bez boje nevzdalo. Potom, co mě Kawasumi kopla do kolena," řekla Kinsley a zvedla zarudlé a pohmožděné koleno, aby to dokázala, "a pak proběhla zprava kolem Michelle...“

„Hej!“

„... už mezi ní a Andie nestálo nic.“

„JÁ VÍM A ANDIE JI DOSTALA!“ Vykřikla Michelle a napřímila ruku s půllitrem do vzduchu tak, že většinu piva vylila na lidi, kteří stáli kolem ní.

Zasmála jsem se, potřásla hlavou a snažila se schovat v Bečině rameni. „Ale zpanikařila Andie? Začala nás poslouchat, když jsme na ni všechny křičely? Ne! Stála tam skloněná a odvážně čekala, až udělá Japonka chybu, než vystřelí!“

Becka mě otáčela dokola. „A fungovalo to! Byla až příliš sebejistá a trochu moc uspěchaná, a co se stalo potom, Kins?“

 „Andie se vrhla dopředu a zablokovala ten míč, jako by to byla ta nejjednodušší věc, kterou kdy udělala!“

Cítila jsem, jak mi tváře rudnou čím dál víc. Nebyla jsem zdaleka tak opilá, jako dav lidí, který v baru byl.

„Kawasumi nebyla pro naši Andie žádnou výzvou!“

„NA ANDIE!“ Vykřikla Nina a bar se ozvěnou přidal. „NA ANDIE!“

Kinsley tu historku trochu přibarvila. Neprobíhalo to tak lehce. Po tom míči jsem slepě skočila a modlila se, aby to stačilo na jeho zastavení. A stačilo. Ale náš tým nevyhrál jen díky mě. Naše obrana byla důvodem, proč jsme měly na kontě dva góly v okamžiku, kdy se ozval závěrečný hvizd.

„Andie! Andie! Andie!“

Ježíši. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila potlačit hlasy, skandování jen rostlo. Předpokládala jsem, že to bude čím dál horší, dokud jsem za sebou neuslyšela hluboký skotský přízvuk, jak vyslovil moje jméno. Otočila jsme se včas, abych viděla přicházet partů Vikingských ragbistů, se kterými jsem se setkala ten první večer v Riu. Vypadali stejně vysocí a silní a vousatí, jako když jsem je viděla naposledy. Gareth – zrzavý obr, který mě tehdy náhodou pustil - celou skupinku vedl a klestil si ke mně cestu.

Becka na ně křikla, aby mě zvedli na bar vedle Kinsley a oni její pokyny uposlechli.

„Svatá...“ Vykřikla jsem, když si mě Gareth posadil na rameno, jako hadrovou panenku. Cítila jsem se, jako papoušek.

„To je dobré!“ Křičela jsme mu do ucha. „Já umím chodit!“

„Nesmysl, kotě. Tentokrát tě nepustím!“

Předpokládala jsem, že mě vezme rovnou k baru, abych mohla vyskočit vedle Kinsley, ale místo toho mě nosil po místnosti, zatímco lidé pokračovali ve skandování. Bylo mi trapně a potřebovala jsem se napít. Znovu jsme prošli kolem Becky a já se sklonila pro její pivo. Zoufale jsem vypila čtvrtinu té tekuté odvahy, abych tuhle noc dokázala přežít.

„A jsme tady, Andie!“ Řekl Gareth, když jsme se přiblížili k baru - kromě toho, že moje jméno vyslovoval, jako „Ahhhhhnnnnndddddeeeeehhhh.“ Přísahala bych, že se minul povoláním a měl být mořským vlkem.

Kinsley mi pomohla k sobě a já se naklonila a zašeptala jí do ucha. „Za tohle tě vážně zabiju, tak si užívej zábavu, dokud to jde.“

Zasmála se a chytila mě za ruku. „Ale no tak! Jsi nejlepší brankářka na světě! Jsi národní poklad! Jsi Andiezatracená...“

„Fosterová.“

Srdce se mi zastavilo.

Dech se mi zadrhnul v plicích.

Úsměv mi opadl, když jsem se pomalu otočila a našla před barem, přímo pode mnou s rukama na srdci a úsměvem, který dokázal obrátit můj svět vzhůru nohama, Freddieho. V přední kapse bílé košile měl zastrčenou malou americkou vlajku, kterou vytáhl a zamával s ní tam a zpátky, jako by to byla nabídka míru.

Vidět ho tam, s tím vážným pohledem, jeho bláznivým úsměvem a dolíčkem stačilo k tomu, aby události posledních dní zmizely. Snažila jsem se na něj zapomenout a ignorovat jeho volání a zprávy, ale on tam stál, mával americkou vlajkou a znovu si probourával cestu zpátky do mého srdce.

Sevřela jsem rty, abych se neusmála. Zavrtěl hlavou a rozhlédl se kolem sebe, když si uvědomil, že všichni v okruku deseti stop ztuhli a zírali na nás. Podíval se na mě a hodil vlaječku na bar.

Možná bych se měla zeptat, co tam dělal - a jak se vede Caroline a jeho dítěti - ale neudělala jsem to. Podívala jsem se na něj, nervózní udělat další krok.

„Vím, že ti dlužím vysvětlení,“ řekl těsně předtím, než se natáhl a chytil mě v pase. Stáhl mě z baru a já se musela chytit jeho ramen, abych nespadla. Naše těla se k sobě tiskla, když mě konečně postavil na zem.

„Tady ne,“ řekla jsem a uvědomovala si pohledy všech těch lidí kolem nás.

„Tak mě nech tě unést.“

Chytil mě za ruku dřív, než jsem stihla odpovědět.

„Kam ji to bereš?!“ Vykřikla Kinsley, když mě táhl davem pryč.

Mávl přes rameno. „Za pár minut ji budete mít zpátky!“

Srdce mi pokleslo. Nechtěla jsem, aby za pár minut „měli zpátky“. Oslav se svým týmem jsem si užila dost a zítra ráno se s Kinsley a Beckou stejně uvidím. Chtěla bych strávit zbytek noci s Freddiem. Chtěla jsem, aby mě držel co nejdéle za ruku, ale nevěděla jsem, co by udělal, kdyby nás takhle spolu někdo viděl.

Strčil do dveří a vedl mě k obrubníku. Tam stála třešňově červená Vespa.

„To je pro nás?“ Se smíchem jsem se zeptala.

Přikývl a natáhl se pro jednu s přileb, připevněných zboku na skútru. Stála jsem tam a trpělivě čekala, až mi ji nasadí na hlavu. Sklonil se, aby mi zapnul řemínek pod bradou. Byl tak blízko u mě, jeho rty byly několik centimetrů od mých a už to byly tři dny, kdy mě políbil naposledy. Sotva jsem si pamatovala, jak jeho rty chutnají. Potřebovala jsem, aby mi to připomněl.

 „Lhal jsem,“ řekl, o krok ustoupil a stáhl dolů tmavé sklo, aby mi zakryl obličej.

Zamračila jsem se. „O čem?“

„Nevrátím tě za pár minut zpátky.“ Jeho tmavé oči se zaleskly. „Teď, když nikdo neví, že jsme to my, po zbytek noci se o tebe postarám.“