STS - 50. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Andie

Cítila jsem, když se letadlo vzneslo nahoru. Podívala jsem se z okénka a snažila samu sebe přesvědčit, že to Freddie a já zvládneme, že to bude fungovat, ale ruce se mi nervózně třásly.

Kinsley a Beccu nečekala žádná lékařská prohlídka, kvůli které se museli vrátit, ale stejně letěly se mnou. Becca chtěla vidět svého manžela a Kinsley přísahala, že ji závěrečný ceremoniál nezajímá. Řekla, že závěrečné ceremoniály jsou v podstatě o těch zhýralostech, kterými bývají olympijské vesnice proslulé. Jak ta vdaná žena řekla, raději pojede se mnou a podpoří mě při návštěvě lékaře.

„Můžu vám něco donést?“ Zeptala se letuška jemně. Polovina letadla už spala. Byla jsem jednou z posledních, kdo do letadla nastoupili. Zakroutila jsem hlavou a snažila se na sedadle usadit pohodlněji.

Spala jsem několik málo hodin, ale byl to ten druh spánku, kdy jste si vůbec neodpočinuli. Když jsem zavřela oči, myslela jsem na Freddieho, a když jsem je o několik hodin později znovu otevřela, myslela jsem na něj zase. Letadlo bylo potemnělé a vedle mě zlehka pochrupkávala Kinsley. Chtěla jsem ji probudit, aby mě přesvědčila o tom, že všechno dobře dopadne. Místo toho jsem sáhla po jednom z časopisů, které byly položené v síťce na sedadle přede mnou.

 Zapnula jsem si nad hlavou tlumené světlo a naklonila ho směrem od Kinsley, aby svítilo jen na časopis v mém klíně.

Byl to nějaký strašný bulvární plátek, který Kinsley koupila jen proto, aby vůbec přežila ten desetihodinový let. Na první dvoustraně byla velká fotka Caroline. Celé čtyři strany se zabývaly jejím pobytem v Riu. Novináři chválili její „Olympijskou módu!“ a otiskli fotku, jak vychází ze svého hotelu. Spekulovali o tom, jakého svatebního koordinátora si najme a který ze slavných návrhářů jí ušije svatební šaty.

Trhla jsme síťkou a strčila znechuceně časopis zpátky do kapsy.

„Madam, jste v pořádku?“

Letuška byla zpátky a já potřebovala, aby mě nechala kurva samotnou. Znovu jsem přikývla, otočila jsem se a vypnula světlo nad hlavou. Bylo mi špatně a chtěla jsem sáhnout po sáčku na zvracení, který nikdo nikdy nepoužívá, ale byla tma a já na něj neviděla. Tak jsem si místo toho přitiskla na prsa zahnutý polštář na krční páteř, pevně ho objala a dívala se z okna, dokud ta nevolnost nepřešla.

Když jsme se dotkli ranveje v L.A., nedalo se to popřít.  Freddieho a mě dělilo něco přes deset tisíc kilometrů. Spočítala jsem si to. Nemluvě o mém zranění, o jeho rodině, Caroline, svatebním vydírání a dítěti. Dítěti. Kurva.

Přímo z letiště jsme si já, Kinsley a Becca vzaly taxi do Centrálního ortopedického centra L.A. Nasadila jsem si baseballovou čepici, abych skryla tmavé kruhy pod očima, ale recepční se o nich nezmínila. Prakticky ve své židli nadskakovala a dívala se na nás vykulenýma očima.

„Barbaro! Vidíš to taky?!“ Vykřikla na ženu, která s ní pracovala. „Máme tady tři zlaté medailistky!“

Když jsem se otočila, abych si sedla, už jsem za sebou viděla krátkou řadu fanoušků s připravenými foťáky a pery. Vykouzlila jsem na tváři svůj nejlepší pokus o skutečný úsměv a nechala Kinsley, aby mě k nim odvedla. Naštěstí mě zdravotní sestra hned zavolala, aby mohla udělat rentgeny, než mohla moje přetvářka opadnout.

„Musíte být vzrušená, že jste se vrátila domů,“ řekla sestra, když mě vedla k místnosti s rengrenem.

Podívala jsem se na ni.

„S tím vším šílenstvím v Riu,“ pokračovala. „Snažila jsem se držet krok se všemi informacemi, ale každý den říkali něco nového. Vaše jméno bylo, eh… během her úplně všude.“

Žaludek se mi zvedal, když mě zavedla to temné místnosti. „Jo, myslím, že jsem ráda, že jsem zpátky.“

Potom mě odvedli do ordinace a slíbili, že nebudu čekat dlouho. Přikývla jsem, když jsem se usazovala na kožené křesílko naproti stolu. V pravém horním rohu místnosti byla puštěná televize s vypnutým zvukem. Ukazovala právě nejnovější zprávy z Olympijských her.

„Freddie Archibald, trojnásobný Olympionik a člen britského plaveckého týmu, právě dnes zlomil světový rekord v plavání volným stylem na 200 metrů,“ četla jsem zobrazené titulky. „Tento závod mu vynese na Olympijských hrách 2016 dalších pět zlatých medailí. To znamená, že bude držitelem rekordních 21 zlatých medailí.“

Kamera zamířila na Freddieho, když přistupoval ke skokánku a skákal do vody. Byla jsem s ním před méně, než dvanácti hodinami a to, jak mě bolelo tělo, když jsem ho sledovala, nedávalo smysl. Možná to bylo proto, že jsem byla unavená a od chvíle, kdy jsem odešla, mi nezavolal ani nenapsal. Část mě doufala, že po mém příletu na mě bude čekat jeho zpráva, ale nepřišlo mi nic.

Možná to bylo vědomím, že kouzlo, které jsme cítili, bylo svázané s Riem a šance, že bych Freddieho ještě někdy viděla, byla téměř nulová. Nebo to možná bylo tím, že právě vysílali záběry toho, jak Caroline v publiku poskakuje nahoru a dolů a povzbuzuje Freddieho během jeho závodu. Pod obrazovkou byl malý titulek, který říkal: „Caroline Montagueová, snoubenka Fredericka Archibalda.“ Chtělo se mi zvracet, když jí strčili kameru a mikrofon před obličej.  Dělala rozhovor se Sophií Boyleovou a přímo zářila, když mluvila o sobě a Freddiem. Snažila jsme se sledovat, jak Caroline odpovídá na otázky, ale v kabelce mi zavibroval telefon.

Sáhla jsem pro něj a telefon mi málem upadl z ruky, když jsem zjistila, že mi Freddie poslal zprávu.

Freddie: Jak to šlo u doktora?

To bylo všechno. Jak to šlo? Pět slov, které se zdály neškodné, milé a pozorné, a přesto jsem každé z nich nenáviděla. Jak bych mohla otevřít nějaký časopis nebo si pustit televizi bez toho, abych na každé stránce nebo televizní stanici viděla Caroline, která předstírala, že je všechno v pořádku? Jak jsem mohla zvládnout tenhle malý rozhovor, když to, co jsem opravdu chtěla, bylo zvednout telefon, zavolat mu a zakřičet na něj, že na věcech, jako schůzky a závody a „jak ses odpoledně měla“ a „co jsi měla k večeři“ zatraceně vůbec nezáleželo.

Kurva.

Plakala jsem a už mi bylo z toho všeho pláče špatně. S mým štěstím mě tu doktor brzy nachytá. Nechtěla jsem před ním sedět, jako hromádka neštěstí, zatímco se bude snažit mluvit o mém zápěstí. Nemohla jsem to udělat. Znovu jsem si přečetla jeho zprávu a cítila se spíš rozzlobeně, než sklíčeně.

Byly věci, o kterých jsem si s Freddiem musela promluvit a žádná z nich nezahrnovala mojí schůzku u doktora. Nechtěla jsem, aby se jeho jméno objevilo na mém telefonu, ledaže by mi napsal, že našel řešení problému jménem Caroline. Jeho zpráva byla prázdná a já mu to napsala. Vyprávěla jsem mu o všem, o čem jsem přemýšlela od chvíle, kdy jsem opustila Rio.

Neexistuje možnost, jak by to mohlo fungovat. Jsi milion kilometrů daleko. Co když JE Caroline těhotná a je to TVOJE dítě? Caroline nikdy nedovolí, abychom byli šťastní. Svět nám to nikdy nedovolí. Bude o tom mluvit každý časopis a noviny a televizní stanice. Jak nás mohlo napadnout, že by to mohlo dopadnout dobře? A pak jsem to ukončila další zprávou.

Andie: Prozatím se musím zaměřit na svoje zápěstí a kariéru.

Tohle znamenalo rozchod. Vyrovnám se s tím, že Caroline vyhrála. Pokud jí netrefí padající meteorid, nedovolí, abychom byli s Freddiem spolu. Jaký by byl důvod ignorovat nevyhnutelné?

Na dveře zaklepal lékař právě ve chvíli, kdy jsem telefon uklízela zpět do kabelky.

„Slečna Fosterová?“ Zeptal se, když procházel kolem mě.

Zhluboka jsem se nadechla. Nastal čas soustředit se na něco jiného, než na Freddieho.

Kinsley, Becca a já jsme strávily tři dny v LA, než jsme letěly do New Yorku, abychom se tam setkaly se zbytkem týmu kvůli rozhovoru pro pořad Dobré ráno, Ameriko. Na celý týden jsme měli naplánované turné po Spojených státech, což jsem brala, jako malý trest smrti. Kinsley mě odtáhla do letadla v LA, a jakmile jsme přistály, čekalo na nás auto, které nás odvezlo z letiště přímo do studia. Potřebovala jsem spánek, sprchu a slušné jídlo, ale na to nebyl čas.

Těsně předtím, než se s námi letadlo vzneslo do vzduchu, podala mi Becca dva šálky espressa.

„Protože vypadáš doslova, jako smrt,“ řekla s úsměvem.

Vypila jsem je, jako vodu, což jsem za minutu poznala, že byla chyba.  Už takhle jsem byla dost nervózní z toho, že vystoupím v živém vysílání televize. Nechtěla jsem mluvit o Freddiem. Neodpovídala jsem na jeho zprávy, i když jsem je četla každý den.

…prosím, nedělej to…

…dej mi čas…

…jen mi dej nějakou…

Ještě pořád to s Caroline neukončil a to byl jen další důvod ho ignorovat. Když nás moderátoři ohlásili, vyšli jsme na scénu za doprovodu národní hymny a já si myslela, že budu mít infarkt. Posadila jsem se vedle Kinsley a snažila se udržet nervy na uzdě.

Nakonec jsem na otázky odpovídala normálně, ale Kinsley a Becca se mi nepřestávaly posmívat, kvůli tomu, jak jsem byla nervózní.  Sundala jsem si falešné řasy a smývala jsem si make-up z tváře.

„Je to Bečina chyba!“ Řekla jsem. „Dala mi tolik kofeinu, že by to někoho mohlo zabít.“

Becca se zasmála. „No, později mi můžeš poděkovat. Tento týden bude šílený, takže navrhuji odpočívat a zůstat na kofeinu.“

Snažila se vtipkovat.

Po rozhovoru v „Dobré ráno, Ameriko“ jsme se setkaly s fanoušky.

Bezprostředně poté jsme odletěly do Washingtonu, kde jsme v příštích dnech měly být v hlavním městě poctěny speciální večeří a průvodem.  Potřásla jsem si rukou s prezidentem a snažila se neříct Michelle Obamové nic nevhodného.

Během přehlídky se Kinsley naklonila a šťouchla do mě.

„Užívej si všechno plnými doušky, dokud to jde. Na tyhle okamžiky budeš v životě vzpomínat.“

Podívala jsem se na davy, které stály podél ulic. Když jsme projížděly na hasičském voze, všichni lidé mávali malými americkými vlajkami, křičeli a jásali.

Byly tam malé dívenky v dresech, s mým číslem. Plakaly, když jsem jim házela bonbóny a náhrdelníky s malými fotbalovými míči. Nasávala jsem do sebe tento okamžik a snažila se usmívat a mávat na každého fanouška, který tam byl, aby nás podpořil, a přesto jsem jednou svou částí myslela na to, že jsem tisíce mil vzdálená od Ria.

Každou příležitost, která se mi naskytla, jsem využila ke kontrole zpráv od Freddieho.  Nenáviděla jsem se za to, jak moc jsem po jeho zprávách toužila.

… chybíš mi…

…zítra odlétám do Londýna, kde se setkám se svými právníky…

Čtyři dny poté, co jsem ukončila komunikaci, mi zavolal. Byla jsem sama ve svém hotelovém pokoji, když jsem sklopila pohled a zjistila, že se na obrazovce mého telefonu objevilo jeho jméno. Věděla jsem, že to bude jen horší, když hovor přijmu, ale přesto jsem to udělala.

„Andie?“ Vyslovil šokovaně moje jméno.

Moje jméno, vyslovené jeho rty, stačilo, abych se rozplakala.

„Andie?“ Zeptal se znovu, když jsem nepromluvila.

„Jsem tady,“ řekla jsem a sama jsem ve svém hlase slyšela ten smutek.

Roztřeseně jsem se nadechla a snažila jsme se vzpamatovat. Věděla jsem, že mám jen pár minut, než se Kinsley a Becca vrátí do našeho pokoje s jídlem, které šly koupit do jídelny na ulici.

„Jak se máš?“ Zeptal se zoufale. Doufal, že mu odpovím, i když jsem tyhle otázky nenáviděla.

„Jsem v pohodě.  Sledovala jsem tvůj poslední závod,“ řekla jsem a podívala se nahoru na strop. „No, ne naživo, samozřejmě. Před pár dny jsem v D.C. navštívila jednu z dětských nemocnic a zrovna tam běžel v televizi záznam.“

„Byl to dobrý závod,“ řekl. V jeho hlase bylo slyšet vyčerpání.

Bylo toho tolik, na co jsem se ho chtěla zeptat. Jaký je Londýn? Jak se má Georgie? Jak se má šestá medaile kolem jeho krku? Byl jsi na závěrečném ceremoniálu? Myslel jsi na mě stejně, jako já na tebe?

„Freddie, já…“

„Andie, vydrž.“ Slyšel jsem, jak mluví s někým dalším, ale nevěděla jsem, kdo to byl. „Dej mi chvilku,“ řekl tomu druhému.

Dveře hotelového pokoje se otevřely a dovnitř vešly rozesmátě Kisly a Becca s rukama plnýma jídla.

„Doufám, že jsi hladová!“ Řekla Kinsley, když položila dvě krabičky s jídlem na mou obrovskou postel, než se na mě podívala a zjistila, že mám u ucha telefon. „Jejda!“ Řekla a zakryla si rukou pusu.

Zatřásla jsme hlavou a zamrkala. „To je dobré,“ předtím, než jsem vklouzla do koupelny a zamkla za sebou dveře.

„Freddie, jsi tam ješ…“

Přerušil mě uprostřed otázky. „Andie, musím běžet. Ráno mám schůzku s PR týmem a moji právníci se mnou chtějí něco probrat.“

„Aha, tak dobře,“ řekla jsem a uviděla jsem v zrcadle odraz svého smutného výrazu tváře.

„Jo, zkusím ti zavolat…“

Jeho hlas odřízlo ticho.

„Freddie?“ Zeptala jsem se. Odpovědi jsem se nedočkala.

Podívala jsem se na černou obrazovku. Trvalo čtyři dny, než měl čas na třicetisekundový hovor. Čtyři dny, kdy jsem viděla Carolininu tvář ve všech časopisech, televizních pořadech a novinových stáncích. Čtyři dny, kdy jsem musela sledovat, jak prochází svatební butiky a dětské obchody po celém Londýně. Čtyři dny, kdy jsem tohle všechno musela vydržet jen kvůli půlminutovému hovoru.

To ale nestačilo.

Tolik mi chyběl a čím déle to trvalo, tím víc jsem se od něj cítila vzdálená. Třicet vteřin mi to nemohlo vynahradit. Třicet vteřin mě nedokázalo uklidnit v tom, že se to mezi námi vyřeší. Třicet vteřin nebylo nic.

„Andie, jsi v pořádku?“

Klesla jsem na podlahu v koupelně. Mohly mě holky přes dveře slyšet?

Zhluboka jsem se nadechla a otřela jsem si mokré tváře v zoufalé snaze zbavit se důkazů. Nemohla jsem kvůli Freddiemu dál plakat. Už mě kurva unavovalo kvůli němu plakat. Tohle měl být nejlepší týden v mém životě a já seděla v koupelně pětihvězdičkového hotelu, kde byly nahřívané ručníky a značková mýdla a prolévala slzy kvůli hloupému Fredericku Archibaldovi a jeho zatraceně krásné tváři.

Cítila jsem, jak mě něco pošťouchlo, a když jsem se otočila, uviděla jsem na zemi kus papíru, který holky prostrčily pode dveřmi.