STS - 49. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Freddie

Píp. Píp. Píp.

Plácnul jsem rukou na noční stolek, kde si obvykle mobil dobíjím, abych vypnul alarm, ale nic tam nebylo. Vzdychl jsem a posadil se. Jakmile jsem pořádně otevřel oči, uvědomil jsem si, že jsem nebyl v olympijské vesnici. Andie a já jsme usnuli v hotelu, na staré škrábající dece, které se evidentně používaly až příliš dlouho. Snažil jsem si vzpomenout na poslední chvíle včerejší noci, kdy jsem Andie tiskl paží k sobě tak pevně, až si stěžovala, že nemohla dýchat. Jak jsem jí pustil, posunula se na svou stranu postele a ve tmě se na mě usmála.

„Myslíš, že se nám to podaří udělat ještě jednou, než budu muset odejít?“

Přikývl jsem a ovinul jsem jí ruku kolem bříška. Otočila se ke mně a zanedlouho potom jsme usnuli.

Teď, když jsem seděl a rozlepil oči, jsem zavolal její jméno. Těžké záclony se snažily do místnosti nepropustit slunce, ale jakmile jsem je rozhrnul, nebylo možné nepoznat, že Andie odešla. Vzduch v hotelovém pokoji byl klidný a zatuchlý. A když se prach usadil, uvědomil jsem si, že mě před svým odchodem neprobudila.  Řekla mi, že odletí uprostřed noci a místo toho, aby mě před odchodem probudila, vyplížila se z pokoje, když jsem spal.

Odkládali jsme rozloučení tak dlouho, že jsme to nakonec neudělali. Neměl jsem možnost jí poprosit, aby na mě počkala. Nikdy jsem jí neřekl, že ji miluju. Ne tak, že až opustím Rio, moje láska vybledne. Bylo to skutečné. Byl to ten druh lásky, za jaký se vyplatí bojovat. Chtěl jsem jí slíbit, že jakmile dám svůj život do pořádku, přiletím do Ameriky a donutím ji, aby se se mnou viděla, i kdyby nechtěla. Nic z toho jsem jí neřekl, protože Andie odešla a já jsem byl sám v tomto pokoji.

Rychlý pohled na můj mobil potvrzoval, že se mi nesnažila zavolat, a ačkoliv jsem byl v pokušení, tak jsem jí nezavolal ani já. Posbíral jsem si věci a oblékl si oblečení, které jsem měl na sobě včera. Moje boxerky byly stále vlhké z oceánu, ale stejně jsem si je oblékl. Dvakrát jsem se rozhlédl po pokoji, a teprve potom jsem zamířil ke dveřím. Než jsem tam ale došel, posadil jsem se na postel. Sklonil jsem se a zvedl polštář, na kterém spala – stále v sobě nesl otisk její hlavy – a já ho držel před svojí tváří a vdechoval její vůni. Jako bych dostal ránu do břicha. Pořád jsem cítil její kokosový šampon, na který jsem si v posledních týdnech zvykl, a ta samotná vůně stačila na to, aby se mi roztřásla kolena. Seděl jsem na okraji postele a objímal jsem polštář, jako šílený blázen. Proč jsme si neudělali plány ohledně budoucnosti? Proč jsem jí neslíbil, že to bude fungovat? Že někdy a nějak budeme nakonec spolu?

Když jsem konečně opustil hotelový pokoj, už jsem měl zpoždění na svůj první závod toho dne. Na telefonu jsem měl několik zmeškaných hovorů od Caroline, mé agentky, mé matky, Thoma a Georgie. Seděl jsem na zadním sedadle auta, když jsem se rozhodl zavolat zpátky své agentce.

„Freddie, kde jsi byl? Hledal tě tvůj trenér.“

Nechal jsem hlavu padnout dozadu na opěradlo. „Byl jsem venku. Teď mířím ke stadionu.“

„Ježíši, Frede. Dávají ti dlouhé vodítko, protože jsi pan Spolehlivý. Teď se o tebe všichni bojíme.“

Pevně jsem zavřel oči. „To je všechno, o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“

Ztěžka si povzdechla a rozčílila se kvůli tónu mého hlasu. „Snažila jsem se tě kontaktovat kvůli rozhovorům po závodech. Máš jich naplánovaných hned několik. Pak jsou tu večírky, branče a čaj s královskou rodinou. Všichni mě nahánějí a ty se ztratíš.“

„Nic z toho neudělám. Dej všem na vědomí, že Freddie Archibald po skončení Olympijských her žádné rozhovory dávat nebude. Musím se postarat o osobní záležitosti, a hned potom se vracím domů.“

O dva pomalé nádechy později mě požádala o vysvětlení. „Promiň, ty mi právě říkáš, že po Riu nebudeš poskytovat žádné rozhovory?“

Pořád jsem měl zavřené oči, když jsem se hlavou opřel o okno, a když jsem se hodně snažil, přísahal bych, že jsem slyšel vlny, jak se rozbíjejí o břeh. Zadržel jsem dech a snažil se poslouchat. Potřeboval jsem ty vlny slyšet.

„Freddie!?“

Byla skoro hysterická, ale s tím jsem nemohl nic dělat. „Správně. Žádné rozhovory. Dodržím povinnosti ke svým sponzorům, ale tím to končí.“

„Uvědomuješ si, že jestli to uděláš, budou chtít víc. Jaký by byl důvod jít a vyhrát všechny ty medaile, pokud bys to nechtěl sdílet se světem? Dlužíš fanouškům alespoň jeden...“

Ukončil jsem hovor, a odložil telefon do svého klína.

„Za pár minut jsme tam,“ odpověděl taxikář, jakoby vycítil mou úzkost.

„Díky.“

Otevřel jsem oči a zadíval se na krajinu, kterou jsme míjeli. Chtěl jsem říct řidiči, aby jel na letiště. Chtěl jsem se dostat do letadla do Ameriky, najít Andie a přesvědčit jí, že to, co bylo mezi námi, nebylo jen třítýdenní záležitostí v Riu. To jsem ale udělat nemohl a nikdy jsem se necítil tak v pasti, jako když jsem si vzal tašku s věcmi na plavání a zamířil na stadion.

Byl jsem v pasti s Caroline a byl jsem uvázaný v Riu. Měl jsem před sebou ještě dva dny závodů. Dva dlouhé dny, kdy jsem se musel soustředit na bazén a nic jiného. Plavání už několikrát zasáhlo do mého života, ale nikdy předtím mi to nevadilo. Potom, co zemřel můj otec, byl bazén mojí terapií. Po Henryho nehodě se bazén stal mým nejlepším přítelem. Bylo tak snadné ztratit se v trénincích a soutěžích. Teď, pro jednou, jsem se v nich ztratit nechtěl. Chtěl jsem zůstat suchý a svázat volné konce mého života.

„Jsi v pohodě, parťáku?“ Zeptal se Thom, když jsem vstoupil do šatny.

Přikývl jsem a pokrčil rameny.

Celý tým už tam byl, převlečený a připravoval se na závody. Když jsem vešel dovnitř, všichni se na mě dívali, jako bych byl neřízená střela, připravená vybouchnout.

„Frede, máš třicet minut zpoždění.“

Přikývl jsem a hodil tašku na podlahu, abych se mohl předklonit a nastříkat si studenou vodu na obličej.

„Jsi připravený?“

Zasmál jsem se. Z mého života – Andie, Caroline, láska, těhotenství, manželství – bylo plavání jedinou věcí, kterou jsem stále ovládal. Otřel jsem si tvář papírovým ručníkem, než jsem se v zrcadle setkal s pohledem svého trenéra.

„Byl jsem někdy nepřipravený soutěžit?“

Zamračil se. „Ne.“

Odstrčil jsem se od umyvadla a sáhl po své tašce. „Tak pojďme.“