SH - 21. kapitola

Překlad: Lenuszka

Příští ráno se probudím v prázdné posteli. Podle pohledu na oblečení na podlaze si šel pan Dokonalý zaběhat. Dám se dokupy a zamířím po schodech dolů, abych ho zastihla právě na cestě za mnou. Snažím se, co můžu, aby to nevypadalo divně, když uvážíme, jak se věci včera večer seběhly, zatímco on vypadá… bezvýrazně. Soudě podle jeho výrazu se to nikdy nestalo – až na to, že stalo.

Očima mi pomalu přejede od mého trička Rolling Stones, k mým černým džínům, až dolů k černým teniskám. Pak se vrátí k tričku se Stony.

„Oblíbená písnička?“

Podívám se na něj s opravdovým zklamáním. „Očividně Sympatie k ďáblu (pozn. Sympathy for the Devil).“

„Očividně,“ odpoví s lehkým nadzvednutím sexy obočí.

„Tvoje?“

„Váhám mezi Nakopni mě (pozn. Start me up) a Soumarem (Beast of Burden).“

„To sedí.“

„No tak. Pojďme domů.“

Domů. Něco mě píchne v krku při způsobu, jak to říká. Nemělo by se mi líbit, když to říká, ale stejně…

Najdeme jeho otce, Jakea a Hope, a několik dalších členů rodiny v patiu, kde mají pozdní snídani. Každý jeden z nich se na nás úkosem podívá. Až na jeho otce – jeho otec se široce usmívá. Hádám, že moje malá lest zabrala. Ethan dá pusu Normě. Já dostanu dusivé objetí od Jeho Ctihodnosti soudce Vaughna. Rozloučíme se a odjíždíme.

„Jak to, že neumíš řídit?“ řekne Ethan. Doprava před námi se zastaví.

Mluvíme tu o otázkách s podtextem. Jsem v dobré náladě. Poslední věc, kterou chci dělat, je mluvit o mém dětství. Každopádně po minulé noci by bylo malicherné něco mu tajit.

„Jo, jezdit po okolí v pohřebním voze by s mou popularitou udělalo divy.“

„Pohřebním voze?“ To upoutá jeho pozornost. Teď mě sleduje.

„Oči na silnici, Fajnový Zadku. Doprava se hýbe. Je to to jediné auto, které moje babička vlastnila.“

„Proč by vlastnila pohřební auto?“

„Protože vlastnila pohřební ústav. O patro výš jsme žili.“

Zkoumá mě postranním pohledem, odhaduje, do jaké míry si z něj utahuju, alespoň to tak vypadá. Ať už najde cokoliv, přesvědčí ho to. „No sakra,“ řekne a vyštěkne smíchy.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Hmm.“

„Co je to s Normou? Proč bys souhlasil, aby ti organizovala schůzky?“

Pak mi to nedá. „Pokud nejsi v pohodě s tím, že randíš se ženami.“

„Ne,“ řekne, než vůbec stačím domluvit. Povzdechne, jeho oči přeskakují ze mě na cestu a zase zpátky. „Moje matka byla její jediná dcera, a dítě. Norma to nesla těžce. Někdy myslím, že hůř, než můj otec.“ Pokrčí rameny a zavrtí se v sedadle. „Začal jsem s ní trávit hodně času, protože mě děsilo, že by… měla opravdu deprese. Od té doby jsem k ní měl blíže, než kdokoli jiný.“

„Hmm. Myslíš, že by si něco udělala?“

„Nevím… toho času to tak určitě vypadalo. Pomáhali jsme si navzájem. Ona udržovala mou mysl od mé matky, to ano.“

„Takže jsi ji rozmazloval.“

Pokrčí rameny. „Byla šťastná a nebylo to nic hrozného, když mě dávala dohromady se ženami.“

Z myšlenky na něj, jak chodí na rande, se ošiju. Rozezvoní se mu telefon. Podívá se na obrazovku, zamračí se a vezme to. Poslouchám, jak řeší blbosti s jedním ze členů rodiny jeho klienta, bratrem nebo strýcem nebo něco, po dobu, která se mi zdá příliš dlouhá. Zavěsí a krátce se na mě podívá.

„Za pár dní odjíždím na draft.“

„Jak dlouho?“

„Dva týdny. Snaž se, abych ti moc nechyběl.“

Podívám se stranou a nachytám ho s poťouchlým úsměvem. Nemůžu mu ten úsměv nevrátit. „Budu dělat, co budu moct.“

„Obleč se.“

„Ne.“ Zavrtám se hlouběji do přikrývek a ruku si zastrčím pod polštář. Dva barmani včera v noci volali, že jsou nemocní, nechali mě řídit bar v sobotu jen s jedním dalším barmanem. Prakticky zmrzačená jsem se dovlekla do dveří ve tři ráno.

„Obleč se hned.“ Cítím, jak se vedle mě prohnula postel. S náhlým pohybem je můj polštář pryč.

„Hej!!!“ Zaječím a zakryju si hlavu přikrývkou. V té chvíli ucítím, jak mě velké tělo otáčí. Přikrývky sjedou níž, a já zírám na odhodlaný výraz muže, který bude brzy mrtvý. „Máš poslední přání?“

„Obleč se.“

„Jsi jednu newyorskou minutu od toho, být zavražděn dračím dechem,“ zavrčím. Je to definitivně vrčení.

On seskočí z postele a než si uvědomím, co je co, odhodí přikrývky, chytí mě za ruku a přehodí si mě přes rameno. Křičím. On mě plácne po zadku, hodí mě do naší nově předělané koupelny, zabouchne dveře a drží je z druhé strany zavřené.

„Zbláznil ses?!“ Žádná odpověď. Ani pípnutí. „Hádám, že je to ano!“ pustím sprchu a s nechutí se zbavím svého trička a spodního prádla.

„Nemám čas mazat ti med kolem pusy. Hni sebou.“

„Mazat med kolem pusy? Kdy jsi mi--“

„To je můj záměr, Jonesová,“ řekne, aby mě přerušil. „Nemáš ani páru, ani si nevšimneš, když to dělám. Proto jsem změnil strategii. Umění války a tak.“

 „Umění války, to mě poser. Tuhle knihu jsem napsala já, Vaughne. A ty za to zaplatíš.“

Nezaplatí. Ale já se pobavím. Vejdu pod horké trysky nové sprchy. Neměla bych se usmívat jako cvok. Neměla bych. Ale usmívám se tak.

O dvacet minut později už zahřívám místo spolujezdce ve Fajnovkově audi, když míříme-nikdo k čertu neví-kam. Slunce vychází. Vůně zeleného listí stromů dává vědět, že je tu konečně jaro. Bez ohledu na to, že jsem totální troska, si to užívám. Každopádně bych se radši za živa stáhla z kůže, než abych mu to přiznala.

„Máš z mého mučení nějaký druh zvrácené radosti?“ zamumlám si s hlavou v dlaních.

„Co je to za hloupou otázku, Jonesová. Víš, že mám.“

„Potřebuju asi tak tři další energetické nápoje, abych udržela vzpřímeně svou hlavu. Nesnáším tě.“

„Miluješ mě. Nemůžeš vydržet, jak moc mě miluješ.“

Kdyby jen věděl, jak nebezpečně pravdě to je. Posunu si své černé brýle, a dostanu dobrý výhled na muže, který mi působí tu bolest. Bílé tričko, sluneční brýle superhřebce, obnošené džíny a tenisky z nějaké zatracené limitované edice. Beze studu si každou prohlíží, a každý kousek oblečení, který nosí, a když to dělám, cítím, jak se mi ve tváři formuje úšklebek.

„Co?“

„Je to jako výkřik o pomoc pokaždé, když se oblečeš.“

„Můžeš na mě oči nechat. Vzmuž se a přiznej to.“

„Přiznávám, že mě štveš. Tohle přiznám. A přestaň být tak nadšený. To mě štve taky.“

„Ani jsem se dneska ráno nesprchoval. Feromony, které vyzařuju, jsou obzvláště silné.“

„Sladké. Takže to tady smrdí? Myslela jsem, že jsi na zadním sedadle zapomněl salám a sýrový sendvič.“

„Nemůžeš si pomoct. Já vím. Jsem pro ženy neodolatelný a ty jsi--“ Podívá se na mě s provokativním úšklebkem. „—s určitostí žena.“

„Jsem ráda, že jsme si to vyjasnili.“

„Je to jednoduchá matematika,“ pokračuje bez přerušení ten sexy bastard.

Kdybych si na vteřinu pomyslela, že je za těmi slovy opravdová arogance, možná by si vysloužil pohlavek. Problém je, že mám výrazný dojem, že on opravdu nezná sílu své přitažlivosti. Podívám se ven oknem, když bojuju s úsměvem, který ne a ne klesnout.

„Tady je nějaká jednoduchá matematika pro tebe – dva minus jedna se rovnají tomuhle.“ Ukážu mu prostředník.

Hluboké uchechtnutí přivede mou pozornost zpátky k němu. Znovu se usmívá, tím opravdovým způsobem, tím způsobem, který mě zároveň nutí vybrat jméno dítěte a strčit si zbraň do úst.

Odbočíme z cesty na prázdné parkoviště a zaparkujeme auto. „Ó můj Bože, konečně se to stane. Dohnala jsem tě k vraždě a ty jsi příliš líný převézt moje tělo.“

„Vystup z auta.“

„Nepůjdu na procházku do lesů, a tím ti to usnadním.“ Otevřu dveře a vystoupím. S rukama v bok a s prsty u nohou, které si v mých teniskách podupávají, čekám, až ke mně přijde. Když ke mně dojde, stojí odporně blízko. Dost blízko na to, že kdyby se ohnul, jeho ústa by přímo…

Otevře mi dlaň a něco mi do ní vloží. Zírám, a zírám a zírám. Klíče od auta. Pak vzhlédnu a zírám na něj ještě trochu víc. Jedna strana úst se mu zvedne. Nevím, proč, ale vypadá trochu nejistě a hodně vážně.

„Naučím tě, jak řídit.“

Můj žaludek klesne, úšklebek mi zmizí z tváře. Moje hrdost nepřestává říkat, že je to moc dobré na to, aby to byla pravda. Že si takové štěstí pravděpodobně nezasloužím.

Měla bych svou hrdost méně poslouchat, když je ve hře mé srdce.

Zbytek odpoledne strávíme řízením po prázdném parkoviště, na mé tváři je trvale usazený přihlouplý úsměv, zatímco pan Dokonalý předstírá, že to všechno zaspí. Ethan zítra odjíždí, a s sebou si vezme i kousek mě.

Fajnovka: Co máš na sobě?

Já: Nic.

Fajnovka: …

Fajnovka: …

Fajnovka: Opravdu?

Já: Hihihi.

Prcek: Grady se stěhuje. Bude žít se svým tátou.

Jak se s tímhle vypořádat? Jsem pravděpodobně posledním člověkem, který by měl udělovat rady v lásce. Proto taky napíšu a smažu čtyři různé odpovědi. A nakonec přijdu jen s jedinou, která je pravdivá.

Já: To mě mrzí, prcku.

Nevím, co jsem čekala, ale určitě ne tohle. Zkontroluju ještě jednou adresu na svém mobilu. Jo, jsem určitě na správném místě. Když řekla Cassandra sex shop, myslela jsem – sex shop. Nečekala jsem, že to bude vypadat jako butik na Madison Ave. Luxusní dámské prádlo ve výloze je neskutečné, trochu peprnější, než od Agent Provocateur, ačkoli ne moc. Skoro mám strach vejít.

Uvnitř se okamžitě setkám s jemným svůdným hlasem Astrud Gilberto. Levandulové stěny, tmavě fialové hedvábné akcenty vykřikují svou důmyslnost. Když jdu dál do obchodu, nemůžu odolat a prsty přejedu přes hedvábná negližé, krajkové podvazky, jemňoučkou kůži… co je kruci tahle věc?

„Mohu Vám pomoci?“ zeptá se hluboký sametový hlas. Podívám se k výloze se záhadnými sexuálními předměty a spatřím majitele toho hlasu.

Oblečená v dokonalých šatech Narciso Rodriguez, které jsou na její vysoké postavě vražedné, nakrčí Cassandra své pěkně pěstěné obočí.

„Jistě v to doufám,“ odpovím s úsměvem.

„Dlouho jsem tě neviděla,“ řekne, otevře náruč, aby mě mohla obejmout.

„Byla jsem zaneprázdněná tím, abych se udržela dál od problémů.“ Jdu jí vstříc a obejmu ji taky.

„Problémy doufám myslíš toho právníka k nakousnutí, kterého jsi přiměla, aby mě dostal ven na kauci.“

„On je k nakousnutí, že?“ Kysele zabručím.

„Popy, tohle je prvotřídní svalovec, kterého jsi tam dostala. Co bych dala za to, obalit mu rty kolem--“

„Prrr.“ Zvednu ruku a zabrzdím cokoli dalšího, co chtěla říct. Rozhlédnu se, a nahlas řeknu, co jsem si myslela, jakmile jsem vešla.

„Tenhle obchod je překrásný. Jak si něco takového můžeš dovolit?“

Vědoucně se usměje. „Hmm, starý přítel.“

„Ten, kvůli kterému ses přestěhovala do New Yorku?“

„Jo. Odkázal mi ho ve své poslední vůli.“

Ale kruci. To jsem se zase dostala. „Omlouvám se. Neuvědomila jsem si, že zemřel.“

„To je v pořádku. Už je to několik let.“ Přejede mě pohledem od hlavy až k patě. „No tak, vypadáš, že by se ti hodilo pití. Tammy,“ zakřičí přes rameno, „Zavřeš.“

Šťastná hodina je v plném proudu, když dorazíme do hotelu Gansevoort v oblasti nočních klubů. Bar je nacpaný hipstery a kravaťáky. Poznám jednoho či dva z One Maple.

„Šukáš ho nebo ne?“

Dva kravaťáci sedící u vedlejšího stolu se otočí a zírají na nás. Ošiju se. Já se ošiju.

„Neříkej to tak.“

„Jak bych to měla říkat? S přízvukem?“

To ze mě vydoluje nedobrovolný úsměv. „To není na pořadu dne.“

„Dovolím si nesouhlasit. Tohle je na pořadu vždycky.“

„Stěhuju se. Jestli si s ním něco začnu, co pak?“

„Oh…“ Její tmavé oči provádějí podrobný průzkum v mé tváři. Elegantně si založí útlé paže na hrudi, po čemž následuje další pozvednuté obočí. „Miluješ ho.“

„Nemiluju ho.“ Vrhnu svůj pohled na stěnu s uměleckým tématem lebek.

„Miluješ ho,“ opakuje, v jejím tónu zklamání.

„Možná jsem si k němu vypěstovala náklonnost. Malou, nepatrnou.“

„To bylo hloupé.“

„Já vím,“ řeknu nabručeně. Znovu se ošiju. Znovu na mě doléhají všechny mé obavy.

„Nespi s ním.“

„Cože??“ S očima plnýma překvapení se podívám zpět na ni. Není třeba říct, že tohle není to, co jsem čekala.

„Jestli se s ním vyspíš, neodstěhuješ se.“

Srdce mi klesne. Je to jako by trefila do černého. „Myslíš?“ řeknu a spolknu svůj koktejl s vodkou.

„Popelko, podívej se pravdě do očí, jsi romantička. A od jednoho napraveného romantika k druhému můžu nadevší pochybnost říct, že jestli se s ním vyspíš, dáš mu nakonec i všechno ostatní – jinými slovy, vzdáš se své kariéry.“