Legacy - 14. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Lucia strčila hlavu do nejmodernější kuchyně a u velkého sporáku našla šéfkuchaře, který tam pracoval. Muž, než ji poznal, několikrát zamrkal.

„Lucia?“

Přikývla. „Ahoj. Je tu někde můj bratranec?“

„Andino je ve své kanceláři. Jestli chceš, dám Skipovi vědět, že tu jsi.“

„To by bylo skvělé. Díky.“

„Běž si někam sednout. Chceš něco k jídlu?“

„Ne, díky.“

„Jistě,“ řekl šéfkuchař. „Běž, dám tvému bratrancovi vědět, že ho chceš vidět.“

Lucii nepřekvapilo, že ten muž byl z její přítomnosti zmatený. Lucia se v hlavní Andinově restauraci ve městě ocitla jen zřídka kdy, protože bylo známo, že její bratranec používal tohle místo pro nelegální stránky svého podnikání. Jako mafie. Lucian řekl své dceři víc než jednou, aby se tomuhle místu vyhýbala.

Rychle si vzadu našla klidný stůl a vklouzla na židli, vedle sebe na volné místo si položila svou tašku a čekala, až se objeví Andino. Netrvalo mu to moc dlouho. Její bratranec přicházel přes restauraci, a když cestou míjel několik stálých hostů, pozdravil je. Pak se u stolu připojil k Lucii.

„Ahoj, dítě,“ řekl ji Andino s úsměvem.

Lucia se donutila neprotočit oči. „Ahoj.“

„Copak ti táta neříkal, aby ses od tohohle místa držela dál?“

„Takže?“

Andino se uchechtl. „Lucio, měla bys dodržovat pravidla.“

„Chtěla jsem něco zjistit a byla jsem v sousedství.“

„Ano?“

„Ano,“ potvrdila.

Andino se opřel do židle a když se zeptal, upravil si knoflík svého saka. „Dobře. Co potřebuješ?“

„Kde je Johnathan?“

Od doby, co jejího nejstaršího sourozence propustili z vězení, ho Lucia viděla jen jednou. John byl jejím bratrem, ale kromě toho byl tím jediným, kdo skutečně chápal Luciu a to, jak dusivá dokázala být péče jejich rodičů. Věděla, že v Johnově případě je to z naprosto odlišných důvodů. Ale upřímně, Lucia potřebovala pauzu a vypadalo to, že John byl tím správným člověkem, za kterým může jít.

„Dneska pracuje. Proč?“ zeptal se Andino.

„Chci si s ním promluvit.“

Její bratranec zvedl jedno obočí. „Lucio, pracuje, což znamená, že by ses pravděpodobně neměla pohybovat v jeho přítomnosti. Víš, jak by se cítil tvůj otec, kdyby zjistil, že jsi šla s Johnem do chudinské čtvrti, když pracoval.“

Lucia frustrovaně popadla svou tašku a postavila se. „Díky za nic.“

„Hele, hele,“ Andino se postavil a popadl Luciu za zápěstí.

„Co?“ zeptala se, ostřeji, než zamýšlela.

„Co je s tebou?“ zeptal se.

„Chci vidět svého bratra. Nezvedá mi hovory a nikdy nepřijde domů, takže s ním chci mluvit. Myslela jsem, že když půjdu za tebou, mohl bys mě nasměrovat správným směrem. Nepřekvapuje mě, že jsi mi nepomohl. Přesně tohle rodina dělá – obchod na prvním místě, že jo?“

Andino odvrátil oči. „Jo, myslím, že máš pravdu.“
„Andi, omlouvám se. Vím, že mi není dovoleno potulovat se tu. Neměla jsem sem chodit.“

„To je v pořádku, děvče. Jen o tom mlč před svým tátou, jo?“

Lucia přikývla. „To budu.“

„Kam se teď chystáš?“

„Chystala jsem se jít za dědečkem, aby si mohla babička něco zařídit.“

Cecelia, její babička se vždy cítila nesvá, když měla z jakéhokoli důvodu odejít z domu a nechat svého manžela samotného. Lucii nevadilo sedět u dědečka. A on díky tomu měl někoho, kdo na něj dohlížel a s kým mohl mluvit. Antony, její dědeček, jí nikdy nevadil.

Andino přikývl. „Dobře. Johnovi zavolám. Dám mu vědět, kde budeš.“

Luciin vztek odezněl. „Díky.“

„Bez problémů.“