SH - 13. kapitola

Překlad: Lenuszka

Do března je to pár dní, a počasí je pořád ošklivé jako vždycky, žádný konec zimy v dohledu. Celý týden by se dal charakterizovat jedním ošklivým slovem – děsivým slovem na S, severovýchodní vítr. Také známý jako chaos doprovázený blizardem, který obvykle shodí směšné množství sněhu za velmi krátkou dobu. To je pravděpodobně jediná věc, která je schopná dostat tohle město na kolena. A nezlepší to ani několik šílenců a nějaké plány.

Můj telefon zavibruje příchozí zprávou.

Fajnovka: Vetřelec v původní verzi nebo Matrix?

Posledního dva a půl týdne je na cestě po Dallasu, El Pasu, Charlotte a Miami – a vypadá to, že už urazil dostatek vzdušných mil, aby dostal zdarma výlet na měsíc. Volá mi a píše často obvykle v noci a pod záminkou, že kontroluje stav rekonstrukce. Která pokračuje v rychlém tempu od doby, co si Morrison zachránil prdel. Ačkoli tahle porce konverzace obvykle trvá tak minutu a pak už přejdeme k jinému tématu.

Já: Těžká volba. Kde jsi a proč jsi pořád vzhůru?

Pokaždé, když mi zazvoní telefon a na displeji se objeví jeho sladký pevný zadek s nápisem Fajnový Sexy Zadek, moje srdce bije o trochu rychleji. Je naprosto hrozné, jak dychtivá jsem jen po kousku jeho pozornosti. Chtěla bych říct něco poetického a přirovnala to ke květině vyčerpané sluncem, ale ve skutečnosti jsem závislákem, který hledá svou další dávku.

Poznámka na okraj: Udělala jsem tu fotku tajně. On o tom nemá tušení.

Fajnovka: Indy. Měl jsem špatný den, nemůžu spát.

 Poslední kolo jeho výletu končí v Indianopolis pro skautské sdružení NFL, týden dlouhé události pro jeho mladé kluky, kteří jsou přihlášení do draftu, aby co nejlépe předvedli své mentální a fyzické schopnosti.

Chytrou volbou by bylo, kdybych předstírala, že jsem tuhle zprávu nikdy nedostala. Je půlnoc. Vždycky můžu říct, že jsem usnula.

Já: Chceš o tom mluvit?

Opakuj po mně, šeptá moje hrdost. Jsem slabá a ubohá výmluva pro své pohlaví. O chvíli později zazvoní telefon. Nemusím hádat, kdo to je, protože jsem si pro Ethana nastavila písničku z filmu Arthur, která se jmenuje Arthurova myšlenka od Christophera Crosse. Vypadá, že to sedí, když se tak bojí, že by zklamal svou babču, takže souhlasil jít do rande naslepo.

Hraje refrén…Když jsi chycen mezi měsícem a New Yorkem City…

„Ahoj.“ Jeho hlas je nízký, trochu chraplavý z přílišného mluvení.

„Zníš jako sračka.“

On se zakření a já okamžitě cítím, jak mi stoupá nálada. Po hlubokém povzdechu zamumlá, „Dnes byl jeden z mých kluků pozitivně testován na pohlavně šiřitelné nemoci.“

Jedna z věcí, kterou na něm respektuji nejvíce je, jak moc se opravdu stará o své klienty.

„Ovlivní to to, jak bude draftován?“

„Jo.“

V jeho hlase slyším váhu starostí, v unaveném způsobu, jak vydechne. „Vím, jak tvrdě jste pracoval, abyste jim pomohl být úspěšný, ale nemůžete je zachránit všechny, Fajnový Zadku. Jsou to dospělí muži.“

„On je jednadvacetileté dítě s příliš velkou zodpovědností.“

„Jsem si jistá, že jsi ho varoval.“

„To ano.“ Znovu své odpovědi bručí. Následuje rozpínavé ticho. Skoro slyším, jak na druhém konci linky uvažuje.

Mám iracionální potřebu zbavit ho všech obav, utišit každé zranění – a to je prostě hloupé. Tenhle muž mě nepotřebuje, abych mu dávala pusinky na jeho bebí. On je krásný a úspěšný a má přátele a rodinu. Nic ode mě nepotřebuje.

„Vetřelec,“ řeknu. „Dobrou noc, Vaughne.“ Zavěsím, než může říct slovo, než se tahle touha stane úplnou závislostí. Já bebínka neléčím.

Varovala jsem Morrisona, aby zapojil generátor. Varovala jsem ho opakovaně. Ethan souhlasil, že je to moudré, když zvážíme stav toho antického elektrického vedení v tomhle monstrózním domě a Morrison řekl, že se o to postará. Ale udělal to? Ne. Samozřejmě, že ne. Když jsem tu sama, a Fajnovka se ještě nevrátil ze svého výletu do Indianopolis, trčím tu v domě s příliš velkým otevřeným prostorem, bez elektřiny a topení.

 Zabalená v dece se dívám z okna obýváku a nevidím nic jiného, než sníh, který bez přestání padá. Jsou to bílé podmínky. Doprava se ještě nezastavila, ale dávám tomu další půl hodinu, než budou ulice vypadat jako ze scény Dne poté. Díky Bohu, že jsem se předzásobila několika svíčkami ze supermarketu, když jsem šla kupovat jídlo. Ačkoli několik svíček nezažene ten mráz.

Mou ostražitou pozornost upoutá hluk od předních dveří. Zámek se odemkne a dovnitř vpadne velká postava s kapucí na hlavě, která s sebou přinese chladný vítr a sníh. Pod přikrývkou inkoustové tmy, tu stojím paralyzovaná, moje srdce tluče jako kladivo.

Kdo další má kruci klíče od tohoto místa? Někdo ze stavařů?

V nanosekundě propočítám, jak rychle dokážu sáhnout po nějaké tvrdé věci, a jaké jsou moje šance, že přežiju venku jen ve svém pyžamu, a v matematice selžu. Je úžasné, jak může pracovat lidská mysl, když je napumpovaná adrenalinem a je v sázce život.

Ten vetřelec si sundá svou sněhem zasypanou kapuci a mně se skoro podlomí kolena.

„Co tu děláš?!“ Vypísknu.

„Já tady žiju,“ odpoví vetřelec nekompromisně. Naštvaně k němu napochoduju a uhodím ho do hrudi, při čemž mi spadne deka. Možná bych stejně tak dobře mohla stát v mrazáku. Bez problému, můj hněv mě udržuje v teple. Chytí mě za zápěstí, když se po něm rozmachuju, a ten blb se zakření.

„Takhle mi děkuješ, že jsem pro Vás ušel pěšky dvacet bloků ve sněhové bouři?“ Vysmeknu zápěstí z jeho sevření a dám si je v bok. On položí k nohám svou sněhem pokrytou bundu a podívá se dolů se srdce-zastavujícím úšklebkem.

„Nesměj se na mě takhle!“ vyštěknu. „A vyjasněme si jednu věc, k těmhle kravinám jsem imunní.“ Moje paže protnou vzduch. „Neměl ses vrátit dřív, než zítra! Myslela jsem si, že je to jeden ze stavařů, který se snaží vloupat dovnitř. Chtěla jsem na tvůj zadek použít Tygra--“

„Počkat, cože?“ Jeho úsměv opadne. Zamrká, zamrká znovu v porozumění, které se změní na výbuch smíchu, který se změní na srdečný hluboký smích. Blb.

„Raději bych Draka,“ sotva zvládne říct. (pozn. je to narážka na akční čínský film Tygr a Drak)

„Ty se směješ? Pobavila jsem tě? Nesmál by ses, kdybych tě kopla do koulí.“

Rychle si zakryje své genitálie. Chytrý muž, protože právě teď jsem vzteky bez sebe. Po tom adrenalinovém záchvatu jsem trochu nedůtklivá. Nemám ráda, když mě někdo leká, a skoro nikdy se to nestává, ale když ano, naštvu se jako vzteklý pes. A s tím popadnu svou deku a vyjdu po schodech.

O patnáct minut později moje výbušnost podstatně klesne, spolu s mou tělesnou teplotou. Ve své ložnici mrznu. I když jsem zahrabaná pod horou svého oblečení a peřin.

„Joooonesová. Když sejdeš dolů, mám tu pěkný ohýnek. Mám v pracovně nachystané provizorní lůžko. Pojď dolů.“

Sundám si peřiny z hlavy a najdu ho, jak se opírá o rám dveří v jeho teplákovce z Harvardu, vlněné čepici a rukavicích.

„Vyděsil jsi mě k smrti.“

„Myslel jsem, že ti napíšu, že jsem na cestě, ale volal mi Cedric a vybil mi baterii.“

„Zatracený Cedric.“

„Zatracený Cedric. No tak, pojďme tě zahřát.“

Dole v pracovně praská v krbu oheň, místnost je osvětlená a ohřátá světlem a teplem, které z něj vyzařuje. Před ním je z přikrývek a polštářů a prostěradel vytvořené provizorní lůžko.

Sníh pořád padá. Vidím to odtud přes střešní okno.

Když vstoupím na scénu, je to nejen jako že padá sníh, cítím, že něco ve mně padá také. Pravděpodobně můj žaludek, protože je to jedna z nejromantičtějších věcí, kterým jsem kdy byla svědkem.

Po tom, co jsem mu dvě noci zpátky zavěsila, slíbila jsem si, že mezi námi nechám nějaký prostor k dýchání. Tohle nepravděpodobné přátelství je na hranici… citů? Jo, citů – nebo něčeho z podobné emocionální rodiny. Přinejmenším pro mě ano. Hlavní je, že mě to unáší, a potřebuju to zahnat zpátky do prostoru, který můžu zvládnout a nenechat, aby on zvládal mě. Nejdete kruci ven do svého oblíbeného baru, pokud jste abstinující alkoholik, ne?! Toto není známka dobrého úsudku.

Minuty míjejí, jak tam ztuhle stojím, cítím se trapně – něco, co jsem s ním necítila od té noci ve vězení.

„Podívej se na to z té lepší stránky,“ konečně řekne, protne to těžké ticho. „Přinejmenším už Morrison dokončil renovaci tohoto pokoje. Už žádná okna, přes která táhne.“ Projde kolem mě. Vezme pohrabáč a prohrábne polena v ohni.

Můj srdeční tep zrychlí, když přejdu k lůžku. Vklouznu pod přikrývky, vyhrnu si je až k bradě, a zírám na strop, zatímco se on dostane vedle mě.

„Umírám hlady. Máme v domě nějaké jídlo?“

„Jestli myslíš jídlem mandlové mléko, které máš rád a cereálie, které chutnají jako piliny, pak ano. Byla jsem v obchodě.“

Ethan se opře na lokti, podívá se na mě jedním ze svých vražedných úsměvů. Já zírám zpátky. „Šla jsem tam pro svoje věci. Není to tak, že bych šla kvůli tobě nakupovat.“

„Částečně jsi to udělala.“

„Ne, neudělala,“ stojím si za svým, zúžím oči nasměrované na muže, který se na mě vesele kření.

„Udělala, přiznej to. Myslela jsi na mě a v očích se ti objevila ta kreslená srdíčka jako z těch smajlíků, které miluješ a ty sis pomyslela, co bych pro Ethana neudělala?“

„Nemáš mozkovou mrtvici?“

„A já vím, že sis pak řekla pro sebe, „Ujistím se, aby měl všechno své oblíbené jídlo.“

„Přišel jsi o svůj milovaný rozum,“ pokračuju a mluvím přes něj.

„Zdravé jídlo je velkým skokem. Opravdu, opravdu jsi sešla z cesty.“

„Takhle to vůbec nebylo.“

„Souhlasím, že nesouhlasím,“ řekne a svraští obočí.

Proti své vůli se zasměju. Někdo zrušil můj průkaz drsňačky. S tímhle chlapem jsem se změnila na cvičeného tuleně.

„Hlídej mi místo, zatímco si půjdu pro jídlo, které jsi mi koupila ze své hluboké, hluboké touhy mě potěšit.“

„Jestli chceš mít do budoucna děti, Vaughne, už nikdy proti mně tuhle větu nepoužiješ.“

Na cestě do kuchyně projde kolem mě a já se ho snažím uhodit do boku, ale on mi v poslední chvíli uhne.

„Chceš něco,“ zakřičí z kuchyně.

„Ne, díky. Nejsem termit.“

O patnáct minut později je ten skoro stodevadesáti centimetrový termit zpátky. „Mmm, tyhle piliny jsou už určitě na své místě,“ prozpěvuje, zatímco si v kruzích hladí své ploché břicho.

Sundá si čepici a rukavice, přes hlavu si převleče vršek teplákovky, a zůstane v podvlíkacím tričku. To se vyhrne a já okamžitě odvrátím oči. Jakmile je hotov se striptýzem, těžký důraz je na té zábavné části, vklouzne pod přikrývky… a posouvá se blíž a blíž. Trochu moc blízko, aby to bylo pohodlné. Cítím jeho tělo od ramene až po kotníky.

„Ježíši, Vaughne, zůstaň na své straně, ano. Nejsem těhotenský polštář. Obejmi se sám, jestli jsi osamělý.“

Jeho smích je hluboký a temný a vyvolává ve mně špinavé myšlenky. Na moment přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby—„Musíme být u sebe, abychom přenesli tělesné teplo,“ řekne.

Než se vrátí do naší provizorní postele, přiloží další poleno do ohně, a místnost se změní v saunu. Ani nezmiňuju, co se mnou dělá jeho blízkost. Čas na přehnané protočení očí. „Fungovala ti tahle kravina na střední škole?“

„Umm, ne.“

Ta divná modulace v jeho hlasu vzbudí můj zájem. Podívám se na něj a zjistím, že mě sleduje. „Zneužíváš mě, právě teď z tebe vibruje Expres Foto (pozn. americký film).

„Proč vztahuješ všechno k filmu?“ Zase se zvedne na lokti s opravdovým zájmem ve tváři.

„To je moje,“ odpovím, založím si ruce za hlavu.

„Proč filmy? Proč ne knihy, nebo hudba?“

Ten zvuk jeho nízkého důvěrného hlasu dělá legrační věci s mými spodními partiemi. Snažím se zuby nehty bojovat s tou věcí, která mezi námi roste, ale je to každým dnem těžší a těžší. Překlad: Jsem v pasti s velkým P. On nemůže být sladký a chytrý, zamyšlený a legrační, všechno zabalené v balíčku, který vypadá takhle. Je to jako mávat návnadou před žralokem. V případě, že jste to nepobrali, on je v tomhle scénáři návnada a já ten žralok.

„Tyhle věci mám taky ráda, ale miluju, že můžeš říct celý příběh jen jedním pohledem, a že to pro každého může znamenat něco jiného.“

„Hmm, dobrá myšlenka.“

„A pak jsou tu vždycky velkolepá gesta, moment splnění. Kluk dostane holku – nebo kluka. Zkorumpovaný polda udělá správnou věc a změní se. Hrdina položí svůj život za topící se dítě… tahle gesta se v reálném životě stávají dost těžko.“

„Líbí se ti, když kluk dostane svou holku?“ zamumlá, jeho oči zabírají každý nejdůležitější bod na mé tváři najednou.

Moje tvář zaregistruje jen jedinou věcí – podezřením. Je dnes večer v divné náladě. A zkouším, jak můžu, ale nedokážu přijít na to, kam tím míří.

„Vždycky tu holku nedostane, Fajnovko. Ale já ta velká gesta miluju. Každá epická love story má svoje velkolepé gesto.“

Ticho mě přiměje, abych se na něj znovu podívala. Hnědé oči se lesknou v záři ohně, všechny tvrdé rysy jeho tváře lemované zlatem. Ugh, zachraňte mě někdo před sebou samotnou.

„Pořád z tebe dostávám ty vibrace Expres Fota.“ Tak co dostanu po tom, co ho přirovnám k fanatickému pronásledovateli, kterého v tom filmu hraje Robin Williams? Dostanu z něj ještě větší úsměv. Muži, vysvětlete mi je. „Zaskórují někdy moje urážky?“

„Ne.“

„To si nemyslím.“

„Ale pokračuj v nich. Jsem nadšený, když slyším, co dalšího z tebe vyleze.“

„Fajnovko?“

„Jo?“

„Proč žiješ na tomhle smetišti?“

S povzdechem napodobí moji pozici a lehne si na záda s rukama pod hlavou. Ten povzdech prozrazuje, že tohle je mnohem vážnější konverzace, než jsem zamýšlela.

„Byl to dům, kde žili mí prarodiče, když byla moje máma dítě. Ona tu vyrostla.“

„A?“

„A měli v plánu udělat z toho komerční nemovitost, tak jsem požádal Normu, aby mi to místo toho dala. Opravuju to pro mou budoucí rodinu.“

„Jste se s matkou blízcí?“

„Odešla, když mi bylo patnáct.“ Otočí se a setkáme se očima. „Rakovina vaječníků.“

Zastavte. Někdo ho zastavte. Tohle bolí. Zatraceně to bolí. Je to, jako bych dostala dvojitý úder do hrudní kosti. Zvednu oči ke stropu v obavě, že se rozbrečím.

Předpokládala jsem, že vedl krásný život. Co jsem to za blbku. Já víc než kdo ostatní, bych měla vědět, že nemám vyvozovat takové závěry, nesoudit ho podle vzhledu. Věci jsou jen zřídka takové, jakými se zdají. Ta bolest se odsune do pozadí a nahradí ji obrovská dávka studu.

„Omlouvám se. To pro tebe muselo být opravdu těžké.“

„Jednoduché to nebylo.“

„Já ke svojí blízko nemám,“ vyhrknu. Zase si moje pusa dělá, co chce. „Ani o ní neuvažuju jako o své matce. Spíš o vzdálené příbuzné, kterou jsem nucená jednou za čas tolerovat.“

„Jak k tomu došlo, že si nejste blízké?“

„Začalo to, když jsem se narodila. Hádaly jsme se o maličkosti.“

Můj hlas je neznělý, bez emocí. Pozitivum na špatné zkušenosti je to, že jakmile z vás vyčerpá každou kapku emocí, je to tak nadobro. „Ona měla dojem, že se o sebe malé děti starají samy. Eileen byla typická párty holka. Nebylo moc času na mateřské objetí, když stíhala několik partnerů. Když mi bylo osm, seznámila se s Danem a rozhodla se, že vychovávat jeho syna a dceru je příliš práce, takže mě nechala s mými prarodiči.“

„A tvůj otec?“

„Nevím, kdo je to. Ani Eileen to neví. Ale upřímně, to mi nikdy nevadilo.“

Vleče se jedna minuta ticha, dvě.

„Raději se na mě nedívej se smutnýma očima, Vaughne, nebo si na tebe došlápnu, a jsem dost velká mrcha na to, abych to udělala.“ Podívám se na něj a najdu ho s podepřenou hlavou a křivým úsměvem, jak se mu v očích třpytí půlměsíc. „Co tvůj otec?“

Jeho tvář se rozsvítí. „On je skvělý. Nejlepší. Jsme si velmi blízcí. On je jedním z důvodů, proč jsem šel na práva. On je federální soudce.“

Tomu se usměju. Bůh ví, proč, ale je mi mnohem lépe, když vím, že tady pro něj jeho otec byl, když byla jeho matka nemocná.

„Oženil se znovu?“

„Ne… bylo mu teprve čtyřicet pět, když odešla.“ Jeho pohled zamíří k ohni. „Hádám, že někteří lidé dostanou jen jednu šanci na lásku.“

„Lásku?“

Nad tou otázkou se jeho pohled vrátí ke mně, prázdnotu, která ho naplňovala před chvílí, nahradí zvědavost. „Jo, láska. Víš, romantická láska, ten druh lásky se spřízněním duší.“

Nemůžu. Prostě nemůžu. Nemůžu potlačit odfrknutí. „Láska spřízněných duší?“

„Co? Ty nevěříš na splynutí duší?“

„To myslíš vážně?“ Jeho mlčení mě pobídne, abych pokračovala. „Jestli v tohle věříš, pak pro tebe mám špatnou zprávu. Opři se, protože ani velikonoční králíček není opravdový.“

Překvapení, šok, pochybnost. To všechno se střídá v jeho tváři.

„Ty nevěříš, že dva lidé se mohou zamilovat a zůstat tak? Co ty věci s velkými gesty?“ Hledá známku toho, že si z něj dělám legraci, kterou ale nenajde, protože jsem vážná jako daňový audit.

„Jo. Proto potřebujeme filmy a knihy a hudbu. Protože reálný život je pochmurný jako peklo. A když se zamilujete, můžete za to poděkovat nějakým účinným chemikáliím. Zbytek toho je vymyšlený – jako Vánoce – abychom šli utratit o svátcích peníze. Je to čistě komerční dílo.“

„Ale byla jsi zamilovaná?“

„Samozřejmě, že ano. Byla jsem zamilovaná do Damiena Gattiho ve čtvrté třídě. Řekl všem, že mě přistihl, jak si vrtám v nose, což byla jen tak mimochodem blbost. V sedmé třídě to byl Billy Hansen. Nikdy se nepodíval mým směrem – aktivně se mi vyhýbal při mnohých příležitostech. Dopadlo to tak, že se díval na Jona Renavitche. V desáté třídě to byl Steve Boran. Miloval mě. Taky miloval celou partu roztleskávaček. Mám pokračovat? Ty osobně jsi zažil následky mého posledního sporu s láskou.“

Vyvedla jsem ho z míry. Je vyvedený z míry.

„A co Cal a Cam?“

Podepřu si rukou tvář a věnuju jeho otázce dobrou myšlenku. „Náhodný počin od Boha. Černá labuť. I pokažené hodiny jdou jednou za čas správně. Říkej si, co chceš.“

On nakrčí čelo. V očích mu vidím teď už známou stopu tvrdohlavosti, která se prosazuje. „Mí rodiče byli jeden druhým posedlí.“

„A tvůj otec se nikdy znovu neoženil. Co pro něj láska udělala?“

„Ale měli ji. Když to bylo dobré, bylo to skvělé.“

„To říká muž, který se vyhýbá vztahům jako moru.“ Natřesu si svůj polštář a uvelebím se.

„Možná je to o tom, najít tu správnou osobu,“ řekne, jak zírá do plamenů, zlato lemuje ostré linky jeho čelisti a rovného nosu. Vypadá skoro smutně, když to říká.

„A možná volně běhají v yellowstonském národním parku jednorožci. Opatrně, poradče. Někdo by tě mohl mylně považovat za romantika.“

„A co když jsem?“ Jeho pozornost se vrátí ke mně. Ačkoli se usmívá, v očích nemá kapku humoru. Nebo jeho hlas pro tuhle záležitost. I když jsem unavená, stále vidím, že něco skrývá.

„Cokoli ti v noci pomůže spát.“ Spravím si polštář a udělám si pohodlí. To suché teplo mě zmáhá, oči se mi s třepotáním zavírají. „Fajnovko…“

„Jo?“

„Díky, že ses vrátil domů dřív,“ zamumlám nějak souvisle, jsem dvě vteřiny od toho, aby mě přemohl spánek.

„Sladké sny, Jonesová.“

Dopadlo to tak, že mé sny byly jen o něm. A nebylo na nich nic sladkého.