Legacy - 6. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Catherine

Catherine vešla do důvěrně známé restaurace a zhluboka se nadechla. Její smysly ovinula uklidňující vůně pizzy, těstovin a všech omáček, díky kterým se stala restaurace slavnou. Pokud existovala jediná věc, kterou Andino Marcello uměl, tak to bylo dobré italské jídlo. Její bratranec vlastnil po celém městě půl tuctu restaurací, jako byla tahle. A tahle konkrétní byla Catherininou oblíbenou.

Catherine mávnutím pozdravila servírku, kterou míjela a nejkratší cestou se vydala přímo do zadní části restaurace, kde věděla, že najde svého staršího bratrance. Zaměstnanci restaurace nikdy neměli problémy s tím, že Catherine chodila přes velkou kuchyni, aby se dostala do Andinovy kanceláře. Viděli ji tu chodit nesčetněkrát.

„Catty,“ zakřičel na ni šéfkuchař zpoza sporáku. „Vypadáš dobře, děvče.“

„Jamie,“ řekla Catherine s úsměvem. „Máš čas na to, abys mi připravil to, co obvykle?“

„Pro tebe samozřejmě.“

„Skvěle.“

„Andino je vzadu,“ řekl Jamie.

Catherine přikývla a pokračovala dál. Bylo jí pětadvacet a kuchař byl jen o pár let starší, ale to neznamenalo, že si s ním Catherine neužila před nějakou dobou trochu zábavy. Všechno to skončilo v okamžiku, kdy to Andino zjistil.

Pravidla jejich života byla jednoduchá. Obchod a potěšení se navzájem nemíchal. Jamie byl Andinův zaměstnanec a svým způsobem tak i Catherinin.

Svým způsobem…

Jamieho obchod s Andinem se obchodu s Catherine nepodobal, ale měla ke svému bratranci respekt, který mu dlužila a sklonila se před jeho požadavkem na ukončení vztahu. Pokud se dalo brát jeho koketní flirtování jako náznak, tak to nezašlo nikdy tak daleko, aby v tom byly hodně silné city.

Catherine se při svých myšlenkách zašklebila a otevřela dveře do Andinovy kanceláře. Ať už pro to měl jakýkoli důvod, nikdy ji nezamykal. A ona ani nikdy neklepala.

Andino seděl za svým dubovým stolem a před sebou otevřený laptop. Kolem sebe měl všude poházené papíry. Musel být tím nejchaotičtějším člověkem, kterého Catherine znala, ale nějakým záhadným způsobem vždycky věděl, kde co má.

Když Catherine vešla do místnosti, Snaps, Andinův pitbull stěží otevřel oko. To obrovské, svalnaté štěně jen zahýbalo svým tlustým ocasem. Nic jiného.

„Ahoj,“ řekl Andino, aniž zvedl oči od svého laptopu.

„Ahoj.“ Catherine hodila svou tašku na prázdnou židli a sklonila se, aby pozdravila Snapse. Poškrábala ho za uchem a dívala se, jak znovu jen zavrtěl svým tlustým ocasem. „Snapsi, co ty jsi za hlídacího psa? Ani neupozorníš, že někdo přichází.“

Andino si pod vousy odfrkl. „Ano, to dělá. Proč myslíš, že když sem bez zaklepání vrazíš, se nikdy nesetkáš se zbraní namířenou přímo do obličeje?“

Catherine se narovnala. „Skutečně?“

Andino poklepal nohou na stranu stolu. Na místo přímo vedle Snapsovy velké hlavy. „Když se někdo blíží ke dveřím, šťouchne mě do nohy.“

„Ale to ti neřekne, kdo přichází.“

„Kdyby tě nepoznal, tak bys to věděla, když bys sem vtrhla.“

Catherine se rozhodla, že bude svému bratranci věřit. Protože kdykoli byla ve Snapsově blízkosti, vždycky jí připadal velice líný.

„Máš peníze?“ zeptal se Andino, který stále věnoval pozornost svému laptopu.

„Ano.“

„Zaplať, Catty.“

Catherine si přála, aby lidé na její přezdívku zapomněli. Všichni říkali její matce Cat a podle toho dostala svou nálepku Catty. Nesnášela ji.

„Andino, pokaždé, když mně ty nebo některý z tvých chlapů řekne Catty, mám sto chutí vystartovat.“

Andino se ušklíbl a střelil po Catherine odmítavým pohledem. „Jistě. Zaplať.“

Catherine popadla svou tašku, otevřela ji a vytáhla z ní velkou žlutou obálku, která byla asi pět centimetrů tlustá. Hodila ji Andinovi na stůl, kam s tupým úderem přistála.

Snaps při tom zvuku zvedl hlavu, ale rychle ji položil zpátky na zem jako by se nic nestalo.

Líný pes.

Andino zhodnotil balíček očima. Pak se po něm natáhl. Položil si ho do dlaně a zvedl nahoru a dolů, jako by ho v ruce vážil.

„Sakra,“ souhlasně zamumlal. „Kolik?“

„Něco málo přes sto padesát.“

„Celkem?“

„Ano. Jedna nula pět pro tebe. Sedmdesát procent, že?“

Andino přikývl. „Ano. Za dva měsíce to není špatné. Uvědomuješ si, že mám na ulici prodejce, kteří na takovou částku musí dělat celé měsíce, že jo?“

Catherine pokrčila rameny. „Já nejsem jako oni, Andino.“

„Toho jsem si vědom. Jsi opatrná, že jo?“

„Jsem v pohodě,“ řekla, místo aby odpověděla na jeho otázku.

Na Catherinině obchodu bylo podstatné to, že nebyla na ulici stejná jako jakýkoli jiný prodejce. Ve skutečnosti na těch zatracených ulicích vůbec neměla prodávat produkt svého bratrance. Neměla.

Catherine Marcello vždycky byla, za celou dobu, co si dokázala vzpomenout, jednou z elit New Yorku. Někteří nazývali její rodinou královskou. Jiní říkali, že je to dědictví, podle jejich schopnosti získat víc peněz, než kolik by zvládli za celý život utratit.

Postavení její rodiny včetně jejího příjmení jí poskytovalo možnost dostat se k těm nejlepším z nejlepších. Její figurky ve hře byli ti, kteří byli bohatí, měli staré peníze nebo byli celebritami. A ona tu hru hrála velice dobře. Klubové scény, charitativní události, exkluzivní party a rozmazlení synáčkové a dcerušky lidí, kteří by brečeli, kdyby se jejich děti zapletly do skandálu.

Jo. Catherine svou hru znala.

Nebyla stejná jako ostatní Andinovi prodejci.

„Kolik Molly a prášků chceš na další měsíc?“

„Stejně jako posledně.“

Andino po ní blýskl úsměvem. „Dokud mi budeš platit, tak tě budu zásobovat, Catherine.“

„Znáš to.“ Catherine napadlo, kde byl John. Myslela si, že od doby, kdy byl John propuštěn z vězení, měl být její nejstarší bratranec s Andinem. „Kde je John?“

„Řeší obchod.“
Jinými slovy, není to její věc.

„Ví, že s tebou pracuji?“ zeptala se.

„Zatím chodím okolo.“ Andino se zlomyslně zašklebil a dodal: „Nebo spíš řeší svoje věci. John toho má ještě spoustu co dohánět. Uvažovala jsi někdy o tom, že bys po tom všem začala podnikat na svou vlastní pěst?“

Catherine zvedla vysoko obočí. „Co by se stalo, kdybych Andino spustila obchod na svou vlastní pěst?“

Andino se tiše zasmál. „Dobře, musela by sis samozřejmě najít jiného dodavatele. Ale na druhou stranu bys sama řídila své vlastní sračky a mohla bys být svým vlastním šéfem, místo toho, aby ses mi musela zodpovídat.“

Stejně tak, jako to kdysi dělala moje matka, pomyslela si Catherine.

Catrina Marcello byla kdysi Královnou Pojistkou, která působila ve světě celebrit, sportovců, politiků a podobně. Catrina dodávala koks těm, kteří ho potřebovali, tak jak ho chtěli.

Catherine do toho na druhou stranu vpadla čirou náhodou. Jednou nachytala svého bratra v šatnách soukromé školy, kdy dealoval Molly a trávu všem těm bohatým dětičkám, které chtěli před zápasem nebo zkouškou něco na kouření nebo pár pilulek. Když Michel absolvoval a odešel na lékařskou fakultu, lidé chodili za Catherine, aby se jí zeptali, kde by mohli získat určité látky. Takže převzala jeho místo.

Ona věděla naprosto přesně, kam jít. Celá rodinná říše byla založena a fungovala na drogách, zbraních a území. Její rodiče si mysleli, že byla vůči jejich obchodům slepá a hluchá. Nicméně Catherine měla stejně tak jako kdokoli jiný přístup k internetu.

Byla si vědoma toho, že její bratranci pracovali pro Cosa Nostra. Věděla, že její otec byl don. Takže když za ní začaly chodit děti, šla za Johnem. A pak John pár let zpátky vypadl ze hry a Catherine se obrátila na Andina.

Zbytek byla minulost.

Ale peníze byly zatraceně dobré. Ne, že by je potřebovala. Její rodina měla větší bohatství, než aby věděli, za co ho utratit. Catherine měla založený značný svěřenecký fond na její vzdělání a poté, co ukončí školní vzdělání, vlastně i na celý svůj život.

Ale měla pocit, že jí její svěřenecký fond a peníze její rodiny nepřinášely takovou radost jako ty, které si vydělala ona sama. Svýma vlastníma rukama. Byla úspěšná, respektována a žádaná. Neměla potřebu být v obchodě stejná, jako byla její matka. Je prostě Catherina Marcello.

„Já nevím“ protáhl Andino a prohlížel si Catherine. „Myslím, že bys to mohla udělat. Vystoupit ze stínu a jít nahoru. Myslím bez toho, abys byla jen dalším prostředníkem.“

„Jako moje máma?“ zeptala se Catherine.

Andino se ve svém křesle opřel a dal si ruce za hlavu. „Catty, když bys použila své ženské prostředky, byla bys zatraceně ďábelským dealerem.“

„Andino, pro to, abych se někam dostala, nebudu používat jméno ani minulost své mámy.“

„Nikdy jsem nenavrhoval, že bys měla.“

„Být sama sebou, je to samé. Navíc, tohle je snazší. Jednoduché a čisté.“

Andino se zasmál a ze stolu vytáhl černou knížku. Položil ji na stůl, otevřel a doplnil do ní měsíční čísla Catherine. Když se jejich obchodní cesty zkřížily, její bratranec to tak dělal vždy.

„Jen prostě buď opatrná, jo?“ řekl Andino.

Catherine přikývla. „To jsem.“

„Dobře. Protože jestli tvůj otec někdy zjistí, že část mých poplatků pochází z výdělků jeho dcery, tak mi uřízne moje zasraný koule.“

Jejda.

„Nezjistí to.“

Andino si odfrkl. „Catty, opatrně. Nikdy nevíš. Dante není hlupák, takže s ním tak nejednej. A když na to přijde ani Catrina není idiot. Navíc je to tak, že na party a kdoví kde ještě sis udělala docela dobré jméno. Nebude dlouho trvat a tvůj otec nebo matka to zjistí.“

Catherine se přikrčila. Nebylo to proto, že by ji podráždila zmínka o otci. Bylo to kvůli její matce. Catrina, navzdory všem svým snahám odrazit Catherininy pokusy přijít na spojení s její Královnou Pojistkou v průběhu jejího dospívání selhaly. Catherina stále čím dál víc zanořovala ruce do obchodů.

S mafií se nešlo jen tak trochu ušpinit. Buď jste byli špinaví skrz naskrz, nebo vůbec.

Ženám nebylo dovoleno stát se součástí la famiglia. Cosa Nostra by nikdy neschvalovala Catherinino dealování.

„Jsou až příliš zaměřeni na to, aby se ujistili, že ve škole nepropadnu,“ řekla Catherina, aby zlehčila Andinovy obavy.

Ale poslední dobou, navzdory její touze, aby se stala právničkou tak jako její švagrová Gabbie, na to víc a víc zapomínala, protože její každodenní život čím dál víc ovládal obchod. Jak dlouho bude trvat, než její matka s otcem zjistí, že v uplynulém semestru neudělala tři předměty?

Sakra.

Možná, že měl Andino pravdu.

„Setkala ses v poslední době se svou matkou a otcem, že?“ zeptal se Andino.

„Andino, mluv vážně.“

„To dělám. Vědí všechno. Dokonce, i když si myslíme, že to neví. Je to jejich práce. Proč si sakra myslíš, že je Dante, dokonce i ve svých padesáti devíti letech stále bossem? Kdyby byl hloupější, byl by už mrtvý. To samé platí i pro tvou matku. Catherine, je zde šance, že už mají podezření nebo že to přímo vědí.“

„Právě se mě snažíš vyděsit.“

„Je ti dvacet pět a pomyšlení na nesouhlas tvé mámy nebo táty tě pořád ještě dohání k šílenství, co? Catherine, musíš se přes to přenést a postavit se na své vlastní nohy. Sakra, myslím si, že kdyby sis s nimi promluvila a dala jim vědět o své malé obchodní stránce, tvoje máma s tátou by tě možná překvapili. Přestaň být celý zatracený čas principessa.“

Catherine se viditelně naježila. „Čeká na mě připravené jídlo. Jamie mi uvařil to, co obvykle. Další dávku si vyzvednu v pondělí. Po tom všem mám domluvené pozvání na premiéru. Potřebuji být připravena a mít zásoby. Dobře?“

„Pěkně uhýbáš.“

„Táhni k čertu, Andino.“

Cestou z kanceláře ji vyprovázel bratrancův smích. Praštila dveřmi tak, že se hlasitě odrazily od stěny kuchyně. Snaps uvnitř kanceláře zavrčel.

„Přestaň mlátit mými dveřmi jen proto, že jsi nasraná!“ zakřičel Andino.

Catherine se ani nezastavila.