Legacy - 15. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Jsi si jistá, že budeš v pořádku?“ zeptala se Cecelia.

„Bude nám skvěle,“ řekla Lucia své babičce. „Jsem si jistá, že se dostane do svých obvyklých problémů.“

Cecelia se zasmála. Kolem očí se jí prohloubily vrásky vzniklé díky úsměvu. „Dobře.“

„Babi, neboj se.“

„V poslední době byl hodně unavený,“ vysvětlovala Cecelia tiše. „Nemůžu si pomoci. Musím si dělat starosti.“

Lucia se zamračila. Byla smutná kvůli obavám, které měla její babička ohledně zdraví svého manžela. Antony Marcello vždycky vypadal, že byl v jejich rodině tím nejsilnějším, nejimpozantnějším člověkem, ale pravdou bylo, jak řekl on sám, že už mladší nebude. Ostrý jazyk a silná duše nezaručovaly zdravé tělo.

„Běž si zařídit, co potřebuješ,“ řekla Lucia. „Bude se mnou v pořádku. Pustím mu jeho hudbu a bude šťastný.“

Cecelia se usmála. „Dobře. Díky za to, že jsi dneska přišla.“

„Babi, vždycky přijdu.“

Babička ji rukou něžně pohladila po tváři Ten dotyk Ceceliiny dlaně Lucii připomněl, že ani její babička už nebyla žádnou mladicí.

„Naše hodná holka, co?“

Lucia zlehka odvrátila babiččinu ruku. „Běž. Ztrácíš čas.“

„Už jdu. Už jdu.“

Jakmile babička sešla po mramorových schodech ven, Lucia zavřela hlavní dveře obrovského sídla Marcellů. Vydala se dovnitř do domu. Dědečka našla sedět v obývacím pokoji ve velkém koženém křesle s nohama nahoře. Vedle sebe měl sklenici s vodou a v ruce dálkové ovládání, s jehož pomocí listoval jednotlivými televizními kanály.

„Znovu tě kvůli mně otravovala?“ zeptal se Antony. Hlas měl díky svému věku ochraptělý.

Lucia se zasmála. „Nic ti neujde, co?“

„Lucio, jako starý jen vypadám. Možná se tak občas i cítím, ale moje mysl je ve stejném stavu jako v době, kdy mi bylo dvacet pět. Ostrá, rychlá a na všechny ostatní až příliš chytrá.“

„To je to jediné, na čem záleží, dědo.“

Antony mávl svou věkem sešlou rukou. „Všichni si dělají až moc velké starosti.“

„Chápu, co tím myslíš.“ Lucia se podívala na vodu, kterou její děda upíjel. „Nenalil sis něco ostrého, když se babička nedívala, že ne?“

Antony se potutelně usmál. „To bys chtěla vědět, že jo?“

„Dědo, žádné pití.“

„Ach, je to jen voda. Nech toho. Dokonce mi už nedává ani víno.“

Lucia mu s falešným tónem přitakala. „Ty chudáčku.“

„Až moc se bojí,“ zopakoval Antony s povzdechem. Mávl zápěstím k židli vedle pohovky a dodal: „Sedni si, jinak se ti unaví nohy. A pak budu muset poslouchat tvého otce, že zatímco mně děláš chůvu, se o tebe nestarám.“

„Nedělám ti chůvu.“

„To je to samé.“

Lucia zavrtěla hlavou. Moc dobře věděla, že dohadovat se s dědečkem nemělo smysl. Antony byl, bez ohledu na svůj věk, pro své dobro až příliš tvrdohlavý. Ten člověk by svými slovy dokázal člověka zadusit dřív, než by dotyčný přišel na to, že se něco stalo.

Lucia se posadila a zeptala: „Co chceš dneska dělat?“

Antony se usmál, natáhl se a vzal svou nejmladší vnučku za ruku. „Sedět tu a užívat si den s tebou, Lucio.“

„Dobře, dědo. To můžeme.“

„Dobře. Antony kývl směrem k televizi. „Dneska dávají maraton Pravdivých příběhů o mafii a rodinách v New Yorku.“

I když se Lucia hodně snažila, nedokázala se přestat smát. „Skutečně?“

„Ano. Natočili show o mém nástupu k moci v osmdesátých letech a pak vládě v letech devadesátých.“

„Já vím, dívala jsem se na ně, když mi bylo patnáct,“ připustila.

Právě z nich zjistila většinu rodinné historie a dědictví Cosa Nostry. Následný rozhovor s otcem byl zajímavý, zvlášť proto, že Lucian před Luciou neskrýval nic z toho, na co se ptala. Tehdy to bylo jedinkrát, kdy se spolu o mafii bavili.

„Celá ta show je jedna obrovská lež,“ řekl Antony.

Lucia to zvažovala. „Skutečně?“

V Antonyho starých očích zářila neplecha. „Ne.“