Legacy - 12. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Nejlepší dny byly pro Andina ty, kdy se vůbec nic nedělo. Obvykle byl jeho život plný práce, protože díky způsobu jakým žil on se stále něco dělo. Na odpočinek neměl moc času, ale jeho rozmazlený pes mu nedával na výběr. Snapsovi se nic nelíbilo víc, než studené počasí. Andino projel prsty pitbulovou krátkou srstí a vedl ho tichým parkem. Snaps byl šťastný a spokojený. Takže byl i Andino.

Snaps si líně vykračoval, ale za všech okolností vždy po Andinově boku, přesně tak, jak byl pes vycvičen. Andino si vzpomínal na to, že nikdy psa nechtěl. Rozhodně ne takového, který by vyžadoval celou tu dobu všechnu jeho pozornost. Na tyhle nesmysly neměl dost trpělivosti.

A pak jednoho dne, když mu bylo dvacet dva, stál otec u jeho dveří a v rukou držel zjizvené štěně. Možná mu to štěně trochu připomínalo rotvajlera, kterého měl jeho otec celé ty roky, než pes podlehl rakovině a stáří. Andino si nebyl moc jistý, ale Gio mu nedal na výběr.

Ne, jeho otec mu prostě dal to kňučící štěně a vysvětlil mu, jak k němu přišel. Zřejmě pocházelo z nějaké šlechtící stanice. Hlupáci, kteří chovali psi za účelem jejich používání k boji. Snaps pro ně nebyl ničím víc než jen krmivem pro ostatní psy. Kdyby přežil, tak by byl určen jen pro boj. A kdyby ho během té doby, kdy na psy nebylo dohlíženo, nějaký starší pes zabil, budiž.

Narodili by se další.

Gio neměl rád psí zápasy – nemohl je vystát. Když zjistil, že se na nich podíleli jeho muži, skončil s tím, zachránil ono štěně a přinesl ho Andinovi.

Teď za to byl Andino vděčný.

Tehdy přemýšlel o tom, co by sakra měl dělat se psem jako Snaps.

Andino znovu zabořil prsty do srsti psa a pod ní na některých vystouplých žebrech cítil pozůstatky starých jizev. Nikdo je neviděl, ale Andino si živě vzpomínal, jak pes vypadal v době, kdy byl štěně, kdy nedokázal jíst tuhou stravu a Andino ho musel krmit jen tekutou stravou z injekční stříkačky. Jo, Snaps byl tak malý. Teď už nebyl ani tak malý, ani tak neschopný.

„Snapsi,“ řekl Andino a upozornil na to, že na trase už nebyli žádní lidé.

Jeho uši s sebou trhly, ale Snaps ani nezvedl hlavu.

„Připravený?“ zeptal se Andino.

Snaps si odfrkl, nos přitiskl až na zem. Andino si v ruce hrál s klackem, který vzal sebou na vycházku. Byl dobrých patnáct centimetrů silný a dobrých třicet centimetrů dlouhý. Byla to zlomená větev ze stromu, která spadla přes cestu, kudy šli.

„Nahoru,“ nařídil Andino.

Snapsova hlava vyletěla nahoru, pohledem se díval přímo před sebe. Hodný pes, pochválil ho Andino tiše. Vypadalo to, že všechen ten čas a trénink se vyplatil. Snaps miloval učení.

„Přines,“ řekl Andino rychle.

Klacek hodil před sebe. Pes pravděpodobně ještě ani neviděl, jak jeho pán vyhodil klacek do vzduchu a už se po něm vyřítil. Většině lidí by Snaps připadal zatraceně líný. Andinovi nevadilo nechat lidi při tom dojmu.

Než stačil klacek začít padat k zemi, Snaps už urazil pár metrů. A když konečně klacek začal klesat níž, pes vyskočil a ve vzduchu se po něm vrhl.

Pes popadl klacek a pevně ho v hubě sevřel, až se kolem rozlehlo zapraskání dřeva a pár třísek odletělo. Pes potřásl hlavou. Zbytky klacku dopadly na zem a Snaps se pak vrátil přímo k Andinovi.

Pes se o něj třel svou hlavou a čekal na pochvalu. Vždycky čekal. A nikdy nebyl odmítnut.

„Hodný pes,“ řekl Andino.

Snaps vložil svou obrovskou hlavu do Andinovy dlaně. Andino psa znovu pohladil.

Když měl někdy v životě pocit jako by běžel až příliš rychle, Snapsovi se ho vždy podařilo zpomalit a zklidnit. Dnešek nepředstavoval žádnou výjimku. Ale horší bylo to, že Andino měl náhle pocit, jako by se jeho život vymkl jeho kontrole, jako by se teď stal hračkou někoho jiného. Snaps byl však stále stejný.

Jeho pes.

Jeho společník.

Po těch zprávách, které se Andino dozvěděl předchozího dne, se stále snažil přizpůsobit všemu, co to znamenalo. Boss. To bylo to, čím se měl stát. Už se rozhodl, že se nemusí kvůli tomu nezbytně cítit špatně, ale to, čeho si ve svém životě užíval nejvíce, své osamělosti, to by měl změnit.

Na to vůbec nebyl připraven.

„Páni, to bylo šílené,“ ozval se jemný smyslný hlas po Andinově levici.

Rychle se otočil. Zneklidnilo ho, že ho Snaps neupozornil na skutečnost, že kolem nich byl někdo další. Andino si byl jistý, že byl sám.

Zjevně ne.

U ústí spojovací stezky stála žena v pytlovitém tílku a šortkách na jogging. Blond vlasy s šedozelenými a fialovými pruhy měla stažené do volného culíku. Měla štíhlé, pružné tělo běžce a Andino se přistihl u toho, že si prohlíží všechny křivky jejího vysokého těla, od boků přes pas až k ňadrům. Byla ve formě a také si ho prohlížela s divokým a ohnivým výrazem.

Andinovi se to u ženy líbilo.

Žena si opřela ruce o své boky.

„Často takhle zíráš?“ zeptala se.

Andino se usmál. Její upřímnost ho pobavila. „Když si něco zaslouží mou pozornost, dělám to.“

Žena se zasmála. „To je to, co jsi získal?“

Andino pokrčil rameny.

Co sakra mohl dělat?

„Prostě mluvím pravdu,“ řekl.

Žena ho přejela pohledem od hlavy až k patě. „Často nosíš oblek, když chodíš se svým psem na běžecké trasy?“

„Někdy.“

„Hm.“

Andino povytáhl obočí. „Často při běhu zpovídáš náhodné chodce?“

„Někdy. Je v tom nějaký problém?“

Chytračka.

Fantastické.

A máme tu konec příběhu dalšího z vnoučat. Kdo je ta neznámá kráska a proč Snaps neupozornil Andina, že nebyl sám? Jedná se o dceru některého mafiána nebo je to jen dívka z obyčejné rodiny? A co sám Andino – zvládne splnit očekávání své rodiny a svého strýce? To vše ví zatím jen autorka samotná…