SH - 16. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Jmenuje se Cheyenne. Je jí 22 a je modelkou ze St. Petersburgu – jo, Rusko, ne Florida – a jmenuje se Cheyenne. O kolik se chceš vsadit, že v jejích žilách nekoluje ani kapka rodilé americké krve?“

Obě jsme nacpané v kabince Bloomingdales. Camilla zaníceně zkoumá tmavě modré šaty, které má na sobě, mačká svá gigantická prsa, jako by je mohla uhníst do menší velikosti, zatímco já sedím v rohu a rozděluju příkazy. Upravuje se a uhlazuje spodní část šatů, oči má přilepené k obrázku v zrcadle a říká, „Co tyhle? Jak vypadají moje prsa? Buď upřímná.“

„Jako bys ukrývala v podprsence dva vietnamské čuníky.“

Odvrátí pohled od velkého zrcadla a obdaří mě zlostným pohledem, který jsem u ní vídávala, když učila své bujaré třeťáčky. Škubne rty v potlačovaném smíchu a řekne, „Víš, co bych ráda skryla? Svou pěst ve tvém očním důlku.“

Ukousnu si velký kus gumové rybičky, kterou jsem si koupila v Dylanových sladkostech. „Vítej do klubu. A říkala jsi, že mám být upřímná.“ Ukážu svou rybičkou bez hlavy na krémové šaty s netopýřími rukávy a říkám, „Zkus si tyhle.“ S jejím odstínem pleti na ní krémová bude vypadat vždycky úžasně.

„Už nemám ani jedinou věc, která by mi seděla.“ Dopáleně zafuní. „Jestli dnes nic nenajdu, příště mě uvidíš v pytli na odpadky.“ Znovu se svlékne do spodního prádla. Její tělo je neskutečné, velké břicho a všechno. Otočí se vlevo a vpravo. Pak se otočí znovu, kontroluje se v zrcadle. Znovu zafuní a zkroutí své rty v zamračení.

„Přestaň se předvádět,“ vyštěknu. „Tvoje matka mi volala kvůli těhotenskému večírku.“ Camillina pozornost je zpátky u mě. V očích má násilí. „Tohle řeknu jen jednou. NECHCI těhotenský večírek. Jsem tlustá. Pořád mám špatnou náladu. A nic mi nesluší. Můj manžel neustále kupuje blbosti, které nepotřebuje. Máme toho tolik, že jsem ještě ani polovinu nerozbalila; posílám to přímo Červenému Kříži a dalším dětským charitám. Což je jen další práce navíc pro mě i Mercedes. Takže Bůh mi pomoz, jestli mi někdo zorganizuje těhotenský večírek jako překvapení, spáchám krvavou vraždu.“

Pomalu žvýkám svou sladkost a obočí mám skoro v půli čela. „Takže ty nechceš těhotenský večírek?“ Její nozdry srší a já vím, že na ni nemám dál tlačit. „Žádná svatba a žádný těhotenský večírek. S tebou není žádná sranda. Dej do záznamu, že chci, abys se mnou udělala velkou dohodu – pokud nebudu nucena si vzít svou vězeňskou milenku, a v tom případě o tom už nikdy nebudeme mluvit.“

„Nikdo se ve vězení nevdává. Minimálně ne nikdo, koho znám.“ Potutelně na mě mrkne. „A já jsem svatbu měla.“

„Ta na radnici se nepočítá. Když mluvíme o svatbách, Parker se bude ženit v botanické zahradě.“

Camilla vykulí oči a pak nakrčí obočí. „To je tam, kde ses chtěla vdávat – jak to víš?“

„Facebook.“

S odmítavým zamračením řekne, „Myslela jsem, že jsme se domluvily, že ho přestaneš používat.“

„Je to buď Facebook, nebo se zastřelit.“

„Doufám, že dostane gangrénu varlat.“ Řekne s pohledem čirého znechucení ve tváři. Tahle těhotná verze mé nejlepší kamarádky prokazuje spoustu legrace.

„Líbí se mi tvůj názor. Když mluvíme o varlatech, můj spolubydlící mi způsobil modré koule.“ Nad mým prvotním tvrzením vypadá nevzrušeně, takže zvednu laťku. „Políbil mě.“

Sjede očima ke mně, tentokrát s jiskrou zájmu. „To udělal?“

Pomalu přikývnu. „Bylo do dost dobré.“

Dobré? To je nejslabší slovo roku. Lepší, než vypálený-dům- dobré, nevyžadovalo to žádné ohřívací mísy.

„A?“

„A nic. Nic se nemůže stát. Mohl by být potrestán. Očividně je neetické spát se svým vězněm, nebo svěřenou osobou, nebo cokoli jsem.“

„Představ si to,“ zamumlá ta chytrolínka.

„Mí knižní hrdinové to už ani nepřekousnou.“ Ukážu na ni svou pátou rybičkou. „Tohle by mohlo být opravdu ošklivé, jestli si brzy nezašukám.“

Ona si přetáhne přes hlavu ty krémové šaty. „Stále zpracovávám to, že nespíš s Justinem.“

Čas na povinné protočení očí. „Proč je tomu tak těžké uvěřit?“

„Oh, nevím – možná proto, že vždycky přišel a zamířil do tvé ložnice, když jsem s tebou žila. Co jiného byste tam dělali?“

„Mluvili. On je velký mluvka. Na začátku tam byl malý náznak možnosti. Dokud mi neřekl, že mu připomínám jeho starší sestru, tu, která ho vychovala, a ten náznak v minutě zmizel.“

„Neee,“ řekne a dusí smích, jak si zapíná ty šaty.

„Jo.“ Strčím si do úst plnou dlaň medvídků. „Mladí muži. Musíme je milovat. Buď ráda, že ses téhle kulce vyhnula.“

Camilla se ke mně otočí, ty krémové šaty jí sedí na všech správných místech.

„Co myslíš?“

„Myslím, že máme vítěze.“

Poslední dobou píše Audrey alarmující množství zpráv. Před třemi dny, když jsem si procházela své repliky pro další reklamu, u které jsem dnes ráno zjistila, že jsem neprošla do dalšího kola výběru, přijde mi v jedenáct večer toto.

Prcek: Jaká je tvoje oblíbená kuchyně?

Já: Italská. Neměla bys spát?

Prcek: Moje taky!!!!

Já: To bylo jednoduché!!!!

Prcek: Koho jsi poprvé políbila a kolik ti bylo?

Ach kruci.

Já: Bylo mi 26 a bylo to na mém zásnubním večírku.

Prcek: :((((((((

Já: :/ Dobře, byl to Robert Winchell a bylo to při hraní flašky. Bylo mi 14.

Milosrdná lež. Bylo mi sotva třináct, ale to nemusí vědět. To není celý text té zprávy.

Prcek: Jaká je tvoje oblíbená barva?

Prcek: Kdybys byla postavou z Hry o trůny, kým bys byla?

Já: Ty se můžeš dívat na Hru o trůny?!?

Jestli je tohle něco, čím si se mnou prošla moje babička, zbavila bych se sama sebe. Ona píše zprávy, eventuálně to povýší na telefonní rozhovor. Tohle se stalo dnes večer v… uhádli jste, v jedenáct hodin.

„Co mám dělat, abych přiměla kluka, který se mi líbí, aby si mě všimnul?“

Ani ahoj. Co se stalo s ahoj, prosím a děkuji? Moje babička by měla záchvat, kdyby to věděla.

„Nic – dokud ti nebude sedmnáct.“

„No tak.“

Chvilku její otázku přežvykuju na jazyku. „Nemyslím, že ti na to někdo může odpovědět, Audrey – ani Oprah na to neodpoví.“

„Prosím, Amber,“ fňuká.

„Kdo je ten kluk?“

„Jmenuje se Grady a hraje baseball a kreslí své vlastní komiksy a je opravdu dobrý umělec.“

„Je ve tvé třídě, že?“

„Jo. Ve výtvarce sedíme vedle sebe.“

Díky Bohu za malou laskavost. „No, zkrácená verze je, že kluci jsou natvrdlí a vidí jen to, co chtějí vidět. Ta delší verze je, že někdy musí udělat velké gesto, abys získala jejich pozornost.“

„Velké gesto?“

„Jo, něco, co tě postaví do záře reflektorů a ukáže jim, jak úžasná jsi a o co přichází.“ Nemůžu věřit, že tahle kravina vyšla z mojí pusy. Každopádně mám podezření, že by nepřestala, dokud by ze mě něco nedostala.

„Takže… co mám dělat?“

„Jelikož sis všimla, jak je talentovaný on, možná bys mohla přijít na způsob, jak ukázat jemu, že jsi talentovaná taky.“

Dlouhá pauza mi říká, že nad tím dumá.

„Okay, jo, to můžu udělat.“

„A Audrey--“

„Jo?“

„Už žádné strategické dýchánky v jedenáct večer. Jdi spát.“

„OK, ahoj.“

Proto jsem taky překvapená, když od ní o půl hodiny později dostanu zprávu, právě když jedu do práce, s otázkou, jestli mám čas. Na co jsem ale nebyla připravená, bylo toto—

Prcek: Jsem v obchoďáku Manhasset a máma a táta mi to neberou. Mobil mi skoro umřel. Přijeď a vyzvedni mě.

V panice volám Fredovi, aby mě zavezl na Long Island. Ani ne za patnáct minut je u domu, Bůh žehnej jeho srdci.

„Nebojte se. Budeme tam za chvilku,“ snaží se mě ujistit.

Jo, to nefunguje. Přikývnu, jak slepě zírám z okénka spolujezdce a otírám si své zpocené dlaně do džínů. Racionálně vím, že má pravdu. A stejně se mi dělá trochu špatně od žaludku. Nikdy jsem necítila tenhle druh úzkosti. A upřímně řečeno, jestli je být rodičem takové, tak mě místo toho zapište na chirurgické podvázání vaječníků.

„Máte děti?“

„Syna. Je mu šestnáct.“ Fredo na mě blýskne krátkým úsměvem. „Je to požehnání. On je opravdu hodný kluk.“

„Už Vás někdy protáhl nějakými puberťáckými nesmysly?“

Fredův výraz je zadumaný, než odpoví. „Neměl to jednoduché, když vyrůstal. Já jsem si prošel určitými věcmi.“ Postranním pohledem měří mou reakci. „Být tak dlouho nezaměstnaný si vybere daň. Prošel jsem si návaly depresí.“

Jestli mě barmanství něco naučilo, je to to, že každý z nás má svůj malý červený vozík potíží, které si s sebou táhneme. Smutné je, že už mě nic nepřekvapí.

„Daří se Vám už lépe?“

Přikývne, malý úsměv změkčí jeho oblé mužské rysy. „Každý chlap potřebuje cíl, a být schopen se postarat o rodinu je ten nejdůležitější.“

„Její kamarádi se jí zbavili v obchoďáku a ona nemá peníze na taxi. Jak byste to řešil?“

„Můj názor je – neříkejte ani nedělejte nic impulsivního. Nejdřív ji vyslechněte. Berte to jako radu od někoho, kdo se naučil, jak být rodičem metodou pokus – omyl.“

V době, kdy dorazíme do obchodního domu, jsem lehčí o polovinu své váhy, kterou jsem vypotila. Jednou jsem vypila tři energetické nápoje za sebou a necítila jsem takovou nervozitu, jako teď. Auto ještě úplně nezastavilo, a já už jsem venku ze dveří a ječím na Freda, aby mě našel vevnitř a aby měl telefon u sebe. Počasí je pořád dost chladné, tak jsem ho varovala, že může mít na sobě fialové válenky a s největší pravděpodobností nosí na zádech fialový batoh.

V jídelním koutku ji spatřím, jak tam sedí sama, rukou si podpírá bradu a zírá na svůj telefon. Projede mnou úleva, pot na mých zádech a na čele chladí. Otřesu se a zadní stranou ruky si ten pot z čela setřu. Když přijdu blíž, všimnu si, že si listuje svým Instagramem a po zadní straně krku mi stoupá neklid.

„Myslela jsem, že je tvůj telefon mrtvý?“

Vyděšeně zvedne své rozšířené oči. Něco tu smrdí a není to ten fast food.

„Řekni mi, že jsi nelhala. Řekni mi, že už jsi volala rodičům.“ Krev mi bublá hněvem, protože už na to znám odpověď. Její pohled padne na podlahu, její útlá ramena sebou cuknou.

„Audrey!“

Najednou vstane. „Omlouvám se!“ zakvílí. Některé matky s dětmi, které sedí poblíž, se otočí a zírají na to pozdvižení. Pohledem jim řeknu, že si mají hledět svého.

„Nemůžu tomu uvěřit!“ vypotím, moje čelist hrozí, že se rozpadne na dva kusy. „Vezmi si věci a jdeme.“

„Omlouvám se, okay.“ Sehne hlavu, přehodí si svůj batoh přes rameno a stáhne si rukávy až na prsty. Oh, ne, ona brečí? Samozřejmě, dramatický rys na míle rozšířený v téhle rodině.

„Brečíš? Opravdu? Dnes večer jsem přišla o čtyři sta babek na dýžku a ty brečíš? Já jsem ta, která brečí, Audrey. Uvnitř. Uvnitř brečím, že jsem byla tak zatraceně hloupá.“

S tím se otočím a rázuju si to obchodem. V mezičase pošlu Fredovi krátkou zprávu, že jsem ji našla a že se setkáme venku před vchodem.

„Proč jsi přišla?“

„Protože to je to, co dělám, honím se za věcmi,“ řeknu hlasitě v odpovědi, zatímco ironicky odcházím. Audrey mě dožene a zůstává hned za mnou.

„Věcmi nebo lidmi?“

„Za obojím.“

„Lidmi, které miluješ?“

Mé kroky se prudce zastaví a Audrey mi narazí do zad. „Ano.“

„Znamená to, že mě miluješ?“ Otočím se a najdu ji, jak na mě zírá s nervózním očekáváním, oči pořád vlhké, tváře růžové. Proč mi prostě nepropíchne srdce? Možná kdyby mi pod nos dala česnek.

„Jo. A Audrey, tohle je vážné varování. Pohrdám manipulací. Když se mnou budeš manipulovat, dosáhneš jen toho, že tě budu mít míň ráda, takže už to nedělej.“

Lhaní a úskoky jsou únavné a časově náročné. Neoplývám vyžadovanou energií nebo touhou, abych je zkoumala. Proto vždycky říkám pravdu – nezáleží na tom, jak je bolestivá, ošklivá nebo neurvalá.

Zčista jasna rozhodí svoje útlé paže kolem mého pasu a těsně mě obejme. Rukama se vznáším nad jejími rameny, nejistá, kam je položit. Nevím, proč jsem překvapená jejím otevřeným projevem citů. Moc dobře si pamatuju, jak jsem po nich toužila, když jsem byla v jejím věku. Kruci, pořád toužím.

Udělala bych cokoli, abych v jejím věku získala nějakou pozornost, což znamenalo, že jsem byla často nesnesitelná, což taky znamenalo, že jsem nezískala nic. Byl to krutý koloběh. Takový, do které nechci nechat Audrey spadnout. Chytnu ji kolem ramen, rukama přejíždím nahoru a dolů po jejich zádech, když se přitiskne ještě blíž.

„Pojďme tě dostat domů.“

„Taky tě miluju. V případě, že bys to nevěděla,“ vyhrkne, její hlas tlumí moje oblečení.

„Já vím.“

„Řekneš to mámě a tátovi?“

Podívám se na ni starým dobrým podezíravým způsobem. „Tentokrát ne. Tohle je tvoje jediná propustka z vězení, kterou jsi právě použila.“

Ona přikývne. Nechám kolem ní svou ruku a společně zamíříme na parkoviště.