Legacy - 10. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Zasraně,“ vyštěkl Gio.

Když jeho otec pohybem zápěstí odhodil klíč přes celou garáž, Andino s sebou trhl. Kovový nástroj plachtil vzduchem, až se zaklínil v protější zdi. Nebylo to příliš často, kdy se Giovanni Marcello uchýlil k fyzickému násilí, takže to Andina v jeho osmadvaceti stále ještě šokovalo, když jeho otec vybuchl.

„Ježíši,“ zamumlal Andino. „Papà, zvolni.“

Gio se rychle otočil a podíval se na svého syna. „Dobrý večer, synu.“

Otci krvácel prostředníček. Strčil si ho do úst a sál z něj krev.

„Co se stalo?“

„Vyklouzl mi francouzák a otočil nehet naruby,“ zamumlal Gio s prstem v ruce.

„Au.“ Andino kývl směrem ke dveřím garáže, které navazovaly na bok domu. „Máma je připravena servírovat večeři.“

„Dobře. Už mám hlad. A skončil jsem s opravou jejího zasraného auta.“

Andino zvedl pobaveně obočí. „Odkdy pracuješ na autech?“

„Nikdy.“ Když Gio vytáhl prst z úst a podíval se na černou modřinu, která se mu už začínala tvořit, rozzlobeně si odfrkl. „A tohle je přesně ten důvod. Ukrást auto – žádný problém. Opravit něco uvnitř – pravděpodobně ne.“

„Co je s tím autem?“

„Nevím. Žere olej.“

Andino zvedl dva prsty ke spánku. „Vezmu ho zítra ke svému mechanikovi.“

„Nebo bych jí prostě mohl koupit nové,“ navrhl Gio s úšklebkem.

„Nebo to. Udělej, cokoli chceš, tati.“

„Obdivovala ten tvůj nový Lexus, že?“

Andino se podíval na otce. „Ty jsi poslouchal můj rozhovor s mámou?“

„Ne.“

„Tati.“

Giův výraz se ani na okamžik nezměnil. „Řekl jsem, že ne. Přestaň se mě vyptávat, synu.“

Síla zvyku prokazovat otci na prvním místě respekt se znovu prosadila. Andino ztichl. Jedno z mála pravidel, která v době, kdy Andino vyrůstal jeho otec nastavil a bylo to hlavně proto, že to mělo co dělat s tím, jaký byl život v Cosa Nostra.

Čest.

Respekt.

Důstojnost.

Rodina.

To byl základ a podstata.

Andinův život by klidně mohl být shrnut do těchto čtyř slov.

„Zmínila se, že se jí Lexus líbí,“ řekl Andino.

Gio si promnul ruce. „Dobře, dobře.“

„Také ze mě lovila informace o Johnovi. I když jsem měl pocit, jako by ten zájem pocházel spíš z tvé strany, než od ní. Máma nikdy do ničeho takhle nestrká nos. Ty ano.“

Jeho otec nevypadal, že by se za to byť jen trochu styděl.

„Posledních pár dnů se vyhýbá hovorům,“ řekl Gio. „Když ignoruje dokonce i moje hovory, je to neobvyklé.“

„Moje ne,“ odpověděl Andino. „A každý večer, kdy přijdu domů, ho vidím. Dokud se neusadí ve svém novém bytě, stále bydlí se mnou.“

„Lucian si dělá obavy.“

„Tati, Johnovi je třicet. Nech ho pro jednou být dospělým.“

Gio se zamračil. „Myslíš, že je to prostě tak jednoduché?“

„Co se týče Johna, trochu důvěry by mohlo pro něj znamenat strašně moc. To je to jediné, co říkám.“

„Dobře. Věřit,“ řekl Gio ztěžka. „Pošlu tu zprávu i Lucianovi.“

Andino přikývl. „A také Dantemu.“

„Máme obavy.“

„To byste neměli. Daří se mu dobře. Pracuje, hlásí se a drží hlavu dole, přesně tak, jak mu řekl Dante. John postupuje podle pravidel… pro jednou. Možná, že si udržuje určitou vzdálenost od svého otce, protože John se stále ještě snaží přijít na to, jak dýchat mimo vězení. Tati, dej mu trochu času.“

Gio překročil mezeru mezi sebou a svým synem. Když ho míjel, pravou ruku položil Andinovi na rameno. Byl to těžký, ale důvěrně známý dotek.

„Andino, ty jsi v tom byl vždycky dobrý.“

„V čem?“

„V rodině, však víš. Staráš se o všechny. Jsi v tom dobrý. Poneseš si to v sobě po celý život, synku. Bude tě to provázet všude – ten člověk, kterým jsi. Znamená to pro tebe víc než jen povinnost, i když ty si to neuvědomuješ. Jen si prostě nejsem jistý, jestli je to něco, co chceš i ty.“

Bylo to tu zase. Stejně tak, jako předtím jeho matka, teď i jeho otec dělal poznámky o vágních sračkách, které mu nedávaly absolutně žádný smysl.

Andino se otočil a spolu s otcem se vydal ke dveřím. „Někdo mě tak vychoval, tati.“

Gio se usmál. „Já vím. Co tvoje matka uvařila k večeři?“

„Casserole.“

„Dělá ty nejlepší casserole.“

To ano.

„Taky mě zkoušela otravovat ještě něčím dalším,“ řekl Andino a otevřel dveře, které spojovaly garáž s domem, aby mohli s otcem vejít do domu.“

„Čím?“

„Usadit se. Mít děti. Ty běžné nesmysly.“

„Andino -“

„Chápu to, ale je to stále to samé. Požádej ji, ať mi dá na chvíli pokoj, jo?“

Gio stál ve dveřích spolu se svým synem a díval se dlouhou chodbou do domu, kde Kim pravděpodobně stále ještě připravovala stůl. Z místa, kde stáli, jejich hovor slyšet nemohla. Andino za to byl vděčný. Nechtěl své matce ublížit, ale potřeboval, aby ustoupila.

„Mámu miluji,“ řekl Andino.

„Já vím,“ odpověděl Gio tiše.

„Ale nejsem v tomhle bodě a ani se tam nemůžu najednou jen tak dostat jen proto, že to ona chce, tati. V dohledné době nemám žádný zájem o to, abych se ženil nebo si tak hrál. Mám na starost mnohem důležitější věci.“

Andino byl v první řadě capo Cosa Nostra. Vždy to tak bylo. Láska až navěky pro něj byla právě teď jen slova. Možná jednou, ale jeho současné plány tyhle nesmysly nezahrnovaly. Měl svůj obchod, gang, který řídil a peníze, které vydělával. Žil rychle. Ani za samotné peklo by nezpomalil. Ne kvůli ženě.

„Vím, že máš na starosti spoustu věcí, které se rozhodně netýkají potřeby usadit se,“ řekl Gio.

„Pak ji požádej, aby trochu ustoupila.“

Gio se chvíli díval na Andina. Pak promluvil: „Nevím, jak to ode mě vezme, synu.“

Andino zvedl obočí. „Proč ne?“

„Ty a já jsme prostě rozdílní.“

„Nemůžu být jako ty a máma.“

Gio přikývl. „Andino, to po tobě nikdo nechce.“

„Dobře.“

„Andino, ty nemůžeš být námi, protože ty se už až příliš podobáš někomu jinému, synu.“

Co to sakra mělo znamenat?