WFI - 6. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

„Joshuo!“

„Už jdu!“ zařval hlas do chodby.

Zvedla jsem bradu a s grimasou sledovala hodiny na stěně. „To jsi řekl před pěti minutami! Musíme jet, nebo přijedeme pozdě!“ A on moc dobře ví, jak nerada chodím pozdě. Nenáviděla jsem to.

„Třicet vteřin!“

Louieho smích mě přiměl podívat se na něj dolů. Měl na zádech svůj batůžek a bylo mi jasné, že v něm má buď tablet, který mají s Joshem společný, nebo jeho ruční konzoli, svačinku a Capri Sun. Nemyslím si, že Louie ví, jaké to je, nebýt připravený a to rozhodně zdědil po Larsenových, protože bůhví, že po svém tátovi to určitě nemá. Život měl srovnanější snad víc, než já, pokud nevezmu v potaz, kolik věcí ztratil poté, co vyšel z domu.

„Kecá, že?“ zeptala jsem se.

Lou přikývl.

Povzdechla jsem si a sevřela pevněji popruh tašky. Byly v ní tři láhve s vodou a banány. Lou byl sice připravený, ale Josh ne.

„Joshi, přísahám Bohu—”

„Už jdu!“ vyštěkl a zásah jeho tašky o stěnu potvrdil jeho slova.

„Máš všechno?“ zeptala jsem se, když se postavil před nás, tašku přehozenou přes rameno. Byla těžká a velká. Ale pomoc jsem mu nabídla naposledy před rokem. Velcí kluci chtějí být velkými kluky, kteří si tašky nosí sami. Budiž.

„Jo,“ odpověděl rychle.

Zamrkala jsem. „I helmu?“

„Jo.“

Znovu jsem zamrkala. „Tak co to leží na stole?“

Zčervenal, a pak doběhl pro helmu, kterou na stole nechal včera večer. Loni jsem mu vytiskla seznam, který musel projít, než odešel na trénink. Protože jestli se ještě někdy stane, že se budu muset vracet domů pro rukavici nebo ponožky, budu křičet. Když se zamyslím nad svým dětstvím, dost se divím, že mě máma nenechala na prahu sirotčince. Zapomínala jsem všechno.

„Uh-huh,“ zamumlala jsem a mávla na něj, aby prošel dveřmi. Za ním následoval Lou a Mac.

Josh funěl nadšením, když jsme jeli k hřišti, kde hrál tým 11U Texas Tornado. Trip a soused ho pozvali na zkoušku před dvěma týdny a od té doby nutí mě, mého tátu nebo pana Larsena na každodenní trénink. Šlo poznat, že mu v srdci hoří vášeň pro ten sport, který hrál od svých tří let.

Tým jsme si našli na internetu, abychom se ujistili, že opravdu existuje. Existoval a dokonce za sebou mají i několik turnajů. V posledních dvou letech vyhráli státní soutěže a špatně se jim nevedlo ani v soutěžích světa. Trip a Dallas byli na pár fotkách. Vysocí, tetovaní, prostě vůbec nevypadali jako trenéři malých dětí. Taky jsem se dozvěděla celé jména bratranců mé šéfové: Trip Turner a Dallas Walker.

Už jsem se v minulosti setkala s rodiči, kteří se stali trenéry týmu svého dítěte, protože nebyli spokojeni s průběhem tréninku předtím, ale pořád mi to přišlo divné. Proboha, vždyť Trip byl člen motorkářského klubu. Nevěděla jsem, jestli to platí i pro Dallase, ale vzhledem k tomu, že nám přes ulici ještě žádná motorka neprojela, hádala bych, že ne. Nemají motorkáři dělat nějaké motorkářské věci, místo toho, aby trávili víkendy na turnajích a učili děti? A co jsou vůbec motorkářské věci?

Ale ta důležitá věc, na kterou jsem zjevně každou chvíli zapomínala, je skutečnost, že nemůžete soudit knihu podle obalu.

Takže pokud to chce Josh zkusit, nebudu mu stát v cestě. Budu jen doufat, že se mu to povede a zvládne to. Nikdo z nás neprohrával rád. Hlavně on.

Hřiště, kde tým trénoval, bylo asi dvacet minut jízdy autem od našeho domu, jen nedaleko okraje města. Prostor sdíleli společně se softbalovým týmem. Protože jsme měli jen deset minut, rychle jsem hnala Joshe a Louieho z auta.

Bylo to tam skoro tak pěkné, jako v místě, kde Josh trénoval předtím. Jeho poslední tým trénoval moc daleko od našeho současného domu, a i kdyby byl blíž, pořád by se tam nevrátil. Josh spěchal dopředu a zamával mi, když jsem vyplňovala papíry, abych ho přihlásila na zkoušku. Před pár dny jsem ho vzala na prohlídku k doktorovi, který mu dal potvrzení a přinesla jsem i kopii jeho rodného listu. Ten formulář nebyl dlouhý, ale stejně mi trvalo pár minut, než jsem ho vyplnila. Louie stál vedle mě a už si hrál se svou herní konzolí. Koutkem oka jsem viděla Joshe u skupinky kluků v jeho věku. Vždycky vyváděl, že si nenajde kamarády, ale přitom mu na to stačilo pár minut. On lidi přitahoval.

Když jsem skončila, šla jsem s Louiem k hřišti, které používal tým, a sedli jsme si na tribuny, kde už sedělo asi padesát dospělých, kteří pozorovali děti. Pár dospělých stálo na hřišti a v rukou měli desky s papíry. Dallas byl jeden z nich… a když jsem mhouřila oči na blonďatou hlavu, byla jsem si jistá, že hned vedle něj stojí Trip. A jen pár kroků od nich stál ten protiva, který dostal na prdel. Jak mu to Ginny říkala? Jack? Jackson? Někdo Kdo Neumí Poděkovat?

Víc jak dvacet chlapců ve věku deseti a jedenácti let se roztrousili po hřišti a začali si házet míčky, zatímco dospělí s deskami kolem nich procházeli a sledovali je. Pak začali zkoušet odpaly a Dallas nadhazoval. Prošli několik dalších věcí a pak rozdělili děti do dvou týmů, aby si zahráli hru, která trvala snad věčnost.

Cítila jsem se dost samolibě, když Josh válel při všem, co dělali. Skvěle chytal, excelentně odpaloval a běžel rychle. To má pochopitelně z mé strany rodiny.

Ale…

Bylo nemožné neposlouchat dvě ženy, které seděly přímo přede mnou a bavily se o dětech, které už v týmu jsou a jiných rodičích. Začaly drby o šílených matkách, které nutí své děti trénovat každý den, pak probíraly páry, které se od poslední sezóny rozešly a nebylo to nic, co už bych neslyšela od rodičů v Joshově bývalém týmu. A já si uvědomila jednu věc: ať už jdete kamkoliv, všude se ukáže podobný typ lidí, bez ohledu na místo, barvu pleti nebo výši platu.

A pak začaly mluvit o trenérech. Hlavně o tom jednom: „fešák s tím božím tělíčkem“. Snažila jsem se. Opravdu jsem se snažila, nevěnovat jim pozornost, ale nemohla jsem si pomoct.

„Bože, co bych dala za to, aby mým směrem taky poslal nějaké ty koule,“ zamumlala jedna dost hlasitě na to, aby Louie vzhlédl od své konzole a divně se na mě podíval. Pokud jsem si doteď nebyla jistá, o kom mluví, teď už to bylo jasné. Jediný Dallas nadhazoval.

„Hleď si svého,“ řekla jsem mu a on se zklamaně zamračil.

„Nabízela jsem mu peníze, aby Dereka trénoval soukromě, ale vždycky odmítl,“ řekla druhá žena.

„Říká, že je moc zaneprázdněný.“

„Čím jako?“ zeptala se první.

„Prací asi. Jak to mám vědět? Vypadám snad jako jeho sekretářka?“

Zachechtala jsem se a rychle to ztlumila rukou, když se jedna z žen otočila, aby se podívala, kdo udělal ten zvuk.

„Vím, že hodně pracuje. Dělá podlahy u Luthera,“ odmlčela se a povzdechla si. „Člověk by si myslel, že nějaké peníze z výsluhové renty použije na nové oblečení. Podívej na ty kraťasy. Má děravé kapsy? Myslím, že má díry v kapsách.“

„Ale kdyby si koupil nové, je možné, že by takhle neobjímaly jeho prdel…“ prohlásila druhá.

„To je pravda,“ souhlasila první.

Ty jsou nadržené.

Myslím, že už je mám ráda. Jsou vtipné.

Sotva jsem si to pomyslela, když se k nim naklonila přísná žena, o několik let starší než já – která seděla ve stejné řadě jako ony – a zasyčela, „mějte trochu úcty!“

Jedna z žen hlasitě zasténala. „Starej se o sebe, Christy.“

„To bych ráda, ale jde to těžko, když musím poslouchat vás dvě,“ zabručela žena na straně.

„Jo, to jsem si jistá,“ zamumlala jedna z žen.

Ta žena jménem Christy se zase narovnala a soustředila se na hru. Ty dvě mámy si teď začaly šeptat a já slyšela jen něco jako „osina v zadku“ a „hrabe jí, pokud si myslí, že by jí dal šanci“.

Když zkouška skončila a následoval dlouhý rozhovor, který jsem neslyšela, protože to bylo jen mezi Dallasem a před ním klečícími kluky, byla jsem připravená jet domů. Držela jsem Louieho za ruku, který hopsal dolů po tribunách a pak jsme čekali na Joshe, který přišel s taškou přes rameno. Potil se, byl rudý, ale usmíval se.

„Někdo tady zaválel,“ zašeptala jsem, když přišel blíž.

Josh se zazubil a pokrčil ramenem. „Já vím.“

Šťouchla jsem ho bokem. „To je můj kluk.“

Louie zvedl ruku a jeho velký bratr si s ním dokonce plácl.

„Musíš tady ještě něco udělat, nebo jste pro dnešek hotoví?“

„Jsme hotoví,“ odpověděl. „Říkal, že seznam zveřejní příští pátek online.“ Zatřásl se nadšením. „Určitě na něm budu.“

Mně trvalo roky, než jsme si dokázala vybudovat to sebevědomí, které měl Josh. Do háje, vždyť i teď s tím někdy bojuju víc, než bych chtěla přiznat. Když jsem vyrůstala, nebyla jsem v ničem moc dobrá, rozhodně ne tak, abych o sobě nikdy nepochybovala. A pak tady byli lidi, jako třeba moje sestřenka, která byla o něco málo starší než já a už v dětství se pochybovala s vnitřní silou a takovou důvěrou v sama sebe, že to nešlo ignorovat. Vždycky byla úžasnou sportovkyní, stejně jako Josh. Ale ta úžasnost bohužel přeskočila Rodriga i mě.

Uměla jsem si poradit s vlasy a to mi platilo účty. Navíc jsem tu práci měla ráda. Smířila jsem se s tím, že nevyhraju zlatou medaili a moje fotka nebude na krabičce snídaňových cereálii Wheaties, kde se ukazovali sportovci. Ale věděla jsem, že Josh může se svým životem udělat cokoliv. Může být kýmkoli.

Vidět radost v jeho tváři mě dělalo šťastnou, víc než to. Milovala jsem, že zrovna můj kluk na hřišti válel tak, že ostatní rodiče záviděli. Ale bylo mi jasné, že i kdyby nebyl nejlepší, stejně bych si to myslela a fandila. To bylo pro děti důležité. Chtěla jsem, aby věděl, že ho budu milovat pořád.

Dala jsem mu ruku na rameno a přitáhla ho k sobě. On dal ruku kolem mého pasu a taky mě objal.

„Tak můžeme?“

„Jo,“ odpověděl. „Můžu zavolat dědovi, abych mu řekl, jak to šlo?“

Pan Larsen volal ráno před školou a řekl, že je nachlazený a nebude moc přijít na zkoušku. Za normálních okolností by seděl v první řadě. „Jasně, telefon ti dám v autě.“

Zrovna jsme se na chodníku dostali k parkovišti, když Josh zvedl ruku, naklonil hlavu napravo a zamával. „Nashle, pane Dallasi!“ vykřikl.

Na chodníku obklopený dvěma dětmi a čtyřmi dospělými, z nichž jeden z nich měl na sobě vestu jako lidi v motorkářském baru, stál náš soused. Přikývl, mávl na Joshe a očima na vteřinu přeletěl ke mně, než se vrátil k lidem, se kterými mluvil.

Dobře. Tak pokud mi teď nedošlo, že z nás nejlepší kámoši nebudou, tak už nevím, jakou další nápovědu potřebuju. Fajn.

**

Když jsme o týden později kontrolovali online seznam, nikoho z nás nepřekvapilo, že bylo Joshovo jméno ve vrchní části mezi dětmi, které se dostaly do baseballového týmu. Bylo to v abecedním pořadí; jinak by byl určitě první. No jasně, že se dostal do týmu. Byla jsem pravděpodobně nadšenější, než on.

Byl to pro nás další nový začátek.

Jít na první baseballový trénink s novým týmem se hodně podobalo začátku nového školního roku. Souvisely s tím e-maily, plánovaní a drahé dresy, které se koupí a pak ztratí. Prostě samá sranda. Pro kluky, kteří už v týmu byli, sezóna nikdy neskončila. Výběroví hráči baseballu to dělali většinou celý rok; nehráli na sezóny. Měli zápasy pořád, jen některé měsíce byly prázdnější, kvůli prázdninám a počasí. Takže když už založený tým nabírá nové hráče, je to pro dítě jako začít školu uprostřed školního roku. Takže ti staří seděli a pečlivě si prohlíželi novou krev. Posuzovali je, sledovali a měřili.

Rodiče i děti brali každou novou posilu jako konkurenci a tomu jsem se nedivila. Byla to totiž pravda. Nové dítě mohlo sebrat postavení jinému klukovi. Nemohla jsem je vinit z paranoi.

Takže když nadešel první den tréninku s Tornádem – tak se jmenoval Joshův nový baseballový tým – pozorně jsem si prohlížela rodiče i děti. Josh se o sebe dokázal postarat, ale že mě brzy doroste, neznamená, že to není pořád můj malý chlapeček. A protože je to můj chlapeček – můj, můj Josh – neexistuje na světě prdel, kterou bych pro něj nenakopala, kdyby to bylo nutné. Pro svoje děti bych udělala cokoliv.

Když jsme přijeli a Josh mě opustil, aby šel za ostatními dětmi na hřiště, prohlídla jsem si tribuny a duševně se připravila.

Udělej si kamarády.

Buď milá.

Když ke mně došlo pár rodičů, potřásli si mou rukou a představili se, začala jsem být klidnější. Rodiče byli různého věku. Někteří starší – možná to byli prarodiče – a někteří se zdáli mladší, než já, ale většina měla přes třicet. Spatřila jsem dvě matky, které jsem odposlouchávala na zkoušce, ale neměla jsem šanci se oficiálně představit.

Na konci tréninku se nějak stalo, že jsem se ocitla ve stejné řadě se dvěma otci. Jen moje velká plátěná taška vedle, mě chránila předtím, aby si přisedli. Ten, co seděl blíž, se nejmíň čtyřikrát zmínil o tom, že je rozvedený. Ten chlápek vedle něj, který se díval na moje prsa pokaždé, co se naklonil, aby mi něco řekl, měl na ruce snubní prsten. Hádám, že jeho manželka prošvihla trénink a on nechce, aby ho někdo nachystal, jak sedí vedle mě.

Znala jsem rozdíl mezi flirtováním s někým, s kým chci flirtovat a nechtěným flirtováním, takže jsem se ujistila, že budeme konverzovat jen o dětech.

Ale když ke mně Josh po tréninku přišel, mhouřil oči na dva otce, kteří ještě pořád seděli na tribunách. Věnoval mi pohled, který jasně říkal, že se mu nelíbí dva cizí chlápci, kteří seděli tak blízko. Obvykle neměl rád, když se mnou chlapi mluvili a teď se nic nezměnilo.

„Co chtěli?“ zeptal se okamžitě.

„Ach, no nazdárek, J. Jsem ráda, že trénink probíhal dobře. Já se mám taky fajn, díky za optání,“ odpověděla jsem posměšně.

Josh ani nemrknul, když se chytil naší imaginární konverzace. „To je dobře.“

Vyplázla jsem na něj jazyk a mávla na něj. „Můžeme jít?“ změnila jsem téma. Nemělo smysl mu vysvětlovat nic o těch otcích.

„Můžeme,“ odpověděl a naposledy se ostražitě podíval na ty dva muže, než se mnou zamířil po chodníku na parkoviště. Byly tady další čtyři hřiště a na jednom teď trénoval dívčí softballový tým. „Pojedeme teď pro Loua?“

Dala jsem mu ruku na rameno a pokračovali jsme v chůzi. „Jo. Až se vrátíme domů, udělám večeři.“ Louie předtím volal ze školky, že mu není moc dobře. Měla jsem dnešek nabitý, tak jsem volala mámě, jestli by pro něj mohla přijet. Říkala, že nemá horečku, ale stěžuje si na bolest hlavy a škrábe ho v krku. Nabídla, že si ho u sebe nechá přes noc, ale Louie namítal, že by se radši vrátil domů. Nerad někde spal bez Joshe a já neměla srdce, abych ho nutila spát u mámy.

„Co uvaříš?“

„Tacos.“

„No fuj.“

Zastavila jsem se na místě. „Cos to řekl?“

Zazubil se. „Dělám si srandu.“

„Už jsem myslela, že tě budu muset vysadit někde na poušti a nechat tě jít domů po svých, chlapče.“

A můj vážný Josh se zasmál. „Ty—o-ou.“ Zastavil se, okamžitě hodil tašku na zem a otevřel ji.

Bylo mi to jasné. „Co jsi zapomněl?“

Josh ještě chvíli procházel věci. „Rukavici.“

Myslel si to stejné, co já. Tu rukavici jsem mu koupila jen před pár měsíci. Musel mi slíbit, že ji neztratí; až tak drahá byla.

„Budu hned zpátky!“ zakřičel a byl už o pár kroků dál, když ukázal na tašku, která začínala padat. „Pohlídej mi to!“

Jestli tu rukavici nenajde, tak ho zabiju. Pomalu. A rovnou dvakrát.

Cítila jsem tiky v očním víčku, když jsem popadla tašku a dala si její popruh přes rameno. Co jsem měla dělat? Prostě jsem tam stála a dívala se na lidi z týmu, kteří ještě neodešli. V jedné vetší skupince rodičů a dětí jsem viděla Tripovu blond hlavu. Neměla jsem šanci ho pozdravit, ale to nevadí, protože s ním první den tréninku chce mluvit jistě spousta rodičů. Já ještě žádné otázky neměla.

Když jsem se rozhlížela dál a čekala na Joshe, spatřila jsem Dallase, jeho bráchu a tu protivnou matku Christy i s jejím synem, kteří spolu mířili na parkoviště, kde jsem stála. Zdálo se, že mluví hlavně ta žena, zatímco Dallas kýval hlavou a ti dva další byli ve vlastním světě. Přemýšlela jsem, že se skloním, abych si zavázala tkaničky, což nebylo potřeba, nebo bych mohla předstírat, že mám hovor. Pak jsem si uvědomila, že nebudu padavka. Proč bych se tak měla chovat? Protože se Dallas v baru nechoval jako pan Přátelský? Musím mu čelit. Ty lidi budu teď vídat často. Nebudu se jich bát, nebudu se ani stydět.

Pokud si vymyslel nějaký důvod, kvůli kterého mě teď nemá rád, pak má smůlu. Moje babička říkávala, že nemůžu nikoho přinutit, aby mě miloval nebo měl rád, ale rozhodně můžu zařídit, aby mě někdo dokázal snést.

Takže když byli dostatečně blízko, zabraní v rozhovoru, který nevyžadoval moc slov, povzdechla jsem si a připomněla si, že dva z nich jsou rodina Ginny, pak je tam dítě a čtvrtá osoba… no, ta mě nezajímala, takže jsem řekla, „ahoj, lidi.“

Ten pozdrav, který jsem dostala na oplátku, se mi moc nelíbil.

Jeden pohled od té matky, který jsem nechápala.

Jeden slabý úsměv od malého chlapce z Joshova týmu.

A dvoje zabručení. Doslova. Jedno znělo jako „mmm“ a to druhé neznělo vůbec nijak.

Vypařil se snad Mac tajemně z domu, zašel na verandu Dallase a Jacksona, vysral se tam a pak jim ještě zapálil barák, aniž bych si všimla? Udělala jsem něco té matce? Nevím. Opravdu jsem neměla tušení a najednou jsem cítila zradu. K dospívání patřilo vědomí, že i když se chováte hezky k druhým, nemůžete automaticky počítat s tím, že vám tu laskavost vrátí. Být milý by nemělo být tak těžké.

Ale když ta skupinka čtyř lidí prošla kolem, byla jsem vděčná bohu, že to nikdo neviděl. A vytočilo mě to. Víc, než jen trochu.

Až moc.

Pokud jsem něco udělala, chápala bych to a přijala zodpovědnost. Aspoň jsem si to myslela. Ale nic jsem neudělala. Ani jednomu z nich.

A to nejdůležitější bylo, že byl Josh v týmu. Takže…

„Neboj se, našel jsem ji,“ ozval se Josh po mé levici a zbavil mě myšlenek na toho chlapa, který bydlel přes ulici.

Střelila jsem pohledem po jedné z osob, která by mnou nikdy neopovrhnula. „Já? To ty ses měl bát, protože kdybys jí nenašel, nedožil by ses jedenáctých narozenin.“

**

O hodinu a půl později jsem vjela na naši ulici, když Josh vyhrknul, „ta stará dáma mává.“

„Jaká stará dáma?“ zeptala jsem se, než jsem mohla přemýšlet nad tím termínem. Zatraceně.

„Ta opravdu stará. Co má vlasy jakou cukrovou vatu.“

Na každé jeho větě bylo něco špatně, ale soustředila jsem se na tu první: nemůžu mu říct, aby o ní přestal říkat, že je stará, když jsem to taky řekla, ale možná příště. „Pořád mává?“

Zaparkovala jsem na příjezdové cestě, on si sundal bezpečnostní pás a otočil se, aby se podíval ven ze SUV. „Jo. Asi něco chce.“

Není šance, že by potřebovala ostříhat tak brzo a bylo skoro deset hodin večer. Proč je kruci ještě vzhůru? Ani kluci by neměli být vzhůru, ale za to může ten Výběrový Baseball. Vystoupili jsme z auta, všichni připravení do postele potom, co jsme se najedli u mých rodičů, a velká moje část doufala, že paní Pearl ve skutečnosti nebude nic potřebovat. Ale sotva jsem zabouchla dveře, slyšela jsem, „slečno Lopezová!“

A jsme zase u Lopezové.

Podařilo se mi polknout povzdech a otočila jsem se k jejímu domu. Zamávala jsem.

„Mává ti,“ vysvětlil mi užitečně Louie.

Zatraceně.

„Chce se mi spát,“ dodal okamžitě.

Nemusela jsem se dívat na Joshe, aby mi bylo jasné, že je taky vyčerpaný. Když nemá baseball, chodí oba spát v devět. „Dobře. Vy dva jděte dovnitř, já se půjdu zeptat, co potřebuje. Ale zamkněte za sebou dveře, a pokud se bude chtít někdo vloupat dovnitř“ – to bylo nepravděpodobné, ale nehodlám nic riskovat – „Lou, ty zavoláš policii a budeš mačkat ten klakson, který máš pod postelí – jak ti ho dala teta Missy na narozeniny, zatímco Josh se pokusí praštit toho vetřelce pálkou do hlavy. Jasné?“

Oba si ulevili, že je nenutím jít se mnou.

„Budu pryč maximálně patnáct minut, jo? Zamkněte dveře! Nezapínejte sporák!“ řekla jsem, a když kývli, vydala jsem se na druhou stranu ulice. V polovině cesty jsem se otočila, abych se ujistila, že za sebou nenechali otevřené dveře. Když jsem přišla na příjezdovou cestu paní Pearl, stála ve dveřích ve sněhově bílém županu, pod ním měla tmavě fialovou noční košili a kočku v náručí. „Ahoj, paní Pearl,“ pozdravila jsem.

„Slečno Garciová,“ řekla a usmála se. „Omlouvám se, že obtěžuju uprostřed noci—”

Ignorovala jsem to jméno a usmála se, když jí deset hodin přijde tak pozdě.

„—ale zhasl mi oheň na bojleru. Pokud si k němu kleknu, už bych se nemusela postavit a můj vnuk nebere telefon. Mohla byste mi pomoci?“

Oheň? Na bojleru? Matně si vzpomínám, jak něco takového táta zapaloval, když jsem byla malá.

„Jistě,“ řekla jsem, protože jsem neměla jinou možnost. Kdyžtak si to najdu na internetu. „Kde je?“

Možná to byla hloupá otázka, protože se na mě vtipně podívala. „V garáži.“

Usmála jsem se a okamžitě sáhla do zadní kapsy pro telefon. Když mě vedla domem ke garáži, vyhledala jsem si, jak se zapaluje oheň na bojleru a když jsme zastavily před ním, zeptala jsem se, „máte zapalovač nebo sirky?“

To musela být správná otázka, protože přikývla, došla k pracovnímu stolu u zdi a vytáhla ze zásuvky sirky. Usmála jsem se a doufala, že není jedna z těch lidí, kteří mi budou stát za zadkem a soudit každý můj pohyb.

Tak nakonec jednou z nich byla.

Vytáhla jsem znovu telefon, vyhledala její model bojleru na internetu a dvakrát si přečetla pokyny. Když jsem telefon odložila, podívala jsem se na ni, usmála se a udělala přesně to, co bylo v návodu. Stačilo pár pokusů. Děkuji ti, Google.

„Hotovo,“ řekla jsem paní Pearl, když jsem se zvedla na nohy, otřepala si kolena od prachu a podala jí zápalky.

Ta starší žena zvedla jedno z tenkých obočí, když si zápalky vzala. „Děkuju,“ tak zněla její překvapivě snadná odpověď a nekomentovala moje počínání.

„Není zač. Měla bych jít domů, kluci na mě čekají. Potřebujete ještě něco?“

Zavrtěla hlavou. „To je vše. Konečně se můžu vykoupat.“

Šla jsem před ní ke dveřím a čekala, až mě dožene. „Ráda jsem vás zase viděla, paní Pearl. Kdybyste něco potřebovala, dejte vědět.“

„Ach, to dám,“ souhlasila bez zaváhání. „Děkuju.“

„Žádný problém. Dobrou noc,“ řekla jsem, když jsem sešla tři schody z její verandy.

Došla jsem k chodníku, když zakřičela, „staršímu chlapci řekněte, že mu přeju hodně štěstí v baseballu!“

„Vyřídím,“ řekla jsem a nic si o jejím komentáři nemyslela. Pravděpodobně viděla, jak sebou Josh táhle helmu a pálku. Není to tajemství.

O dvě minutu později jsem bouchala na dveře svého domu a pak se Josh zeptal, „jaké je heslo?“

A na to jsem odpověděla, „jestli neotevřeš dveře, dostaneš na zadek.“

A on: „Někdo má špatnou náladu.“

Sotva jsem za sebou zavřela, když do mě někdo narazil zezadu. Dvě ruce objaly moje stehno a obličej se přitiskl k mým zádům. „Už vím, co mi můžeš dneska vyprávět.“

„Je ti dost dobře na příběh?“

Přikývl. Vypadal, jako by mu nebylo dobře, ale neumíral. Moje srdce trošku bolelo, když jsem se otočila a podívala se dolů na Louieho. „Tak co chceš dneska slyšet, Goo?“

Ty modré oči na mě zamrkaly. „Jak táta věděl, že chce být policista?“