WFI - 5. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Kurva.

Ginny jako by mi a slova vzala z pusy. „Proč je dneska to světlo tak ostré?“

Ušklíbla jsem se do slunečního světla, které prosvítalo skleněnými dveřmi a okny salónu. I když jsem si včera prošla jednou z nejhorších kocovin, dneska jsem pořád nebyla ve sto procentní kondici. Hlava mě bolela a v puse jsem měla pachuť, jako by tam umřelo nějaké zvíře.

Bože, stárnu. Před pěti lety by se nestalo, že by mi bylo zle i osmačtyřicet hodin po propité noci.

„Už nikdy nebudu pít,“ zamumlala jsem směrem k rudovlasé ženě, která se druhý den probudila na mé pohovce.

„Ani já,“ zasténala a prakticky zasyčela, když se otevřely dveře Shear Dialogue a dovnitř se vlilo ještě více světla. Dovnitř vstoupil Sean, další stylista s telefonem u ucha. Na pozdrav kývl bradou, ale my se zrovna chovaly jako Draculovy děti, takže nás to nezajímalo.

Bože.

Proč jsem si to udělala? Měla jsem být chytřejší. Zatraceně, jasně že jsem měla být dost chytrá na to, abych věděla, že nemám tolik pít. Když jsme opustily motorkářský klub, příhodně pojmenovaný Mayhem (zmrzačení), a sedly spolu do taxíku – nebyla šance, že by si mohla jedna z nás sednout za volant – stáhla jsme ještě každá flašku vína.

Když jsem se pak probudila na břiše a cítila nevolnost a příznaky chřipky, slíbila jsem Bohu, že pokud zařídí, aby mi nebylo špatně a nebolela mě hlava, už nikdy se nenapiju alkoholu. Jenže Bůh asi věděl, že jsem zasraná lhářka, takže neudělal nic, čím by zmírnil mé utrpení. Máma vždycky říkala, že můžu lhát sama sobě, ale nikdy Bohu.

„Proč jsi mě nutila vypít celou flašku vína?“ zeptala se Ginny.

Složila jsem se do svého pracovního křesla, a celá se otočila na ni. Nevěřila jsem svému krku. „K ničemu jsem tě nenutila. To ty jsi řekla, že chceš vlastní flašku, vzpomínáš? ‚Nechci bílé, chci červené.‘“

„To si nepamatuju.“

„No jistě že si to nepamatuješ.“

Zachechtala se a já se taky usmála, ale hlava mě začala bolet hůř.

„Nevím, jak to dneska přežijeme.“

„Já dneska moc klientů nemám. Co ty?“

Pondělí a středy jsou moje nejvolnější dny; odpoledne vyzvedávám kluky.

Zasténala. „Mám dvě hodiny, pak to přijde. Možná si půjdu zdřímnout dozadu.“ Odmlčela se. „Nebo si zajdu koupit flašku vína na benzínku a vypiju ji. Možná se pak budu cítit líp.“

Na tom něco bylo. Dneska ráno jsem si prohlížela poslední láhev vína v ledničce a přemýšlela, že si dám pár loků, abych svoji kocovinu zmírnila. Za hodinu mi přijde klientka, pak mám patnáct minut volno, další klientku a konec. Mít klienty při kocovině je prokletí a zároveň požehnání. „Jdi. Jestli chceš, pak tě vzbudím.“

Obě jsme zasténaly, když Sean zabouchl dveře.

Lehla jsem si do křesla, složila ruce na hrudi a polykala sliny. „Tvůj bratranec je fešák.“

„Který?“

Jak jsem mohla zapomenout, že je její bratranec i můj soused? Neměla jsem energii přemýšlet o tom, že je Dallas a jeho brácha, jehož jméno neznám, její příbuzný. Nedávalo to smysl. „Trip.“

Ginny udělala zvuk, který zněl jako pokus o smích. „To nechceš, Di.“

„Co je s ním?“

„Jak to říct? Je skvělý kamarád a člen rodiny, ale být s ním ve vztahu…? Ne. Má dvě děti, obě mají jinou mámu.“

„Aha.“ Aha. Dvě děti s jednou mámou? Pohoda. Ale dvě děti a každé jinou mámu? To už ne.

„Jo. Je skvělý. Nechápej mě špatně. Je to skvělý otec a hned po tátovi ho mám v rodině nejradši, ale je hráč a pochybuju, že se v brzké době změní,“ vysvětlila, jako by už nad tím v minulosti přemýšlela. Takže… Trip je její oblíbený bratranec, ne ten, který seděl na konci baru a nepřišel pozdravit. Šokující. „Jeho nejstarší syn hraje baseball jako Josh.“

Hm. Podívala jsem se na ni a chtěla si s ní pohrát. „Takže říkáš, že máme něco společného, jo?“

„Dělám ti laskavost, Di. Nedělej to. S ním si začít nechceš.“

„Ach jo, chtěla jsem být součástí tvojí rodiny.“ Zasmála jsem se, než mi mozek řekl, abych přestala.

Vybuchla smíchy, po třech vteřinách zasténala. „Mám i jiné příbuzné, víš.“ Po chvíli se zeptala, „takže bydlíš naproti Dallase?“

„Uh-huh.“ Chvíli jsem přemýšlela. „Fakt je tvůj bratranec?“ ta náhoda byla tak velká, že jsem tomu nechtěla věřit.

„Jo.“ Další pauza. „Jeho máma je sestra mého táty. Sestra Tripova táty.“

O téhle konkrétní straně své rodiny mluvila tak váhavě, až jsem měla pocit, že je moc nemusí. Během let, co jsem s ní pracovala, takhle o svojí rodině nikdy nemluvila. Tripa zmiňovala, ale o Dallasovi nepadlo ani slovo. Přemýšlela jsem proč; ale nechtěla jsem se ptát.

Ginny mě znala dost na to, aby poznala, kdy jsem zvědavá.

„Nejsme si blízcí. Nevyrůstal poblíž a je o něco mladší než já a Trip.“ Ginny měla třiačtyřicet; ‚mladší‘ v tomhle případě nic nevysvětlovalo. „Býval v námořnictvu… nebo v něčem takovém. Nepamatuju si přesně. Z toho, co jsem slyšela, se vrátil před rokem. Moc jsem ho nevídala.“

„Aha,“ byla jediná myšlenka, která mě napadla. Vždyť jsem to kurva věděla! Byl v armádě. Tak kolik mu je? Než jsem se mohla zastavit, zeptala jsem se, „je ženatý?“

Nepodívala se na mě. „Někdo říkal, že se svou ženou nežije, ale to je všechno, co vím. Posledních dvacet let jsem ho skoro neviděla. Rozhodně ne v poslední době.“

Se svou ženou nežije. Věděla jsem to. Hodně se tím vysvětluje. Ten prsten. Ta žena z auta, se kterou po sobě řvali. Možná proto je divný. Možná nechtěl, aby si někdo myslel, že spolu flirtujeme? Jedna z mých klientek, kterou jsem měla už roky, si prošla těžkým rozvodem. Potom, co mi řekla o všech těch kravinách, kvůli kterým se s manželem hádali, mě přesvědčila, že by každý měl podepsat předmanželskou smlouvu.

„Setkala jsem se s jeho bratrem.“ Vlastně to bylo víc, než jen „setkání“, ale to sdílet nemusím. „Je trochu debil. Bez urážky.“

Otočila ke mně celé tělo. „Jackson je tady?“

Proč to říkala tím tónem? Zazvonil mi telefon, takže jsem okamžitě zapomněla na její otázku. Byla jsem líná se zvednout, tak jsem se natáhla pro kabelku. Natahovala jsem se, natahovala, a když jsem konečně dosáhla prsty na ouško, přitáhla jsem ji k sobě se zafuněním. Brzy jsem telefon našla v kapse, kde ho nechávám vždycky, a když jsem si prohlídla obrazovku, klikla jsem na tlačítko ignorovat.

Zrovna jsem dala telefon zpátky do kabelky, když se znovu rozezněl. S povzdechem jsem se podívala na obrazovku a nevěděla, jestli cítit úlevu, nebo hrůzu. „Kurva.“

„Kdo to je?“ zeptala se Ginny zvědavě.

Nechala jsem prst nad ikonkou přijetí hovoru a věděla, že to musím zvednout, i když se mi nechtělo. „Volají ze školy.“

Pohled na jejím obličeji byl jasný. Měla dva syny. Hovor ze školy nikdy neznamenal dobré zprávy. Nikdy.

„Do prdele,“ zamumlala jsem, než jsem klepla na obrazovku. „Prosím?“ odpověděla jsem a modlila se, aby se nic nestalo. Jednu ruku už jsem měla v kabelce a hledala klíče od auta.

„Paní Casillasová?“

Nad tím oslovením jsem se zamračila, ale tu ženu, která mi brzy zničí den, jsem neopravila. „Ano?“

„Jsem Irene ze školy Talf. Došlo k incidentu—”

**

Nic, co jsem zažila před svými šestadvacátými narozeninami, mě nemohlo připravit na výchovu dvou chlapců. Opravdu nic.

Během svého života jsem měla čtyři partnery, ale zkušenosti s nimi mě nenaučily, jak se vypořádat s dvěma malými kluky, kteří nakonec vyrostou v muže. Muže, kteří začnou odpovídat sami za sebe a možná taky své rodiny – za několik desetiletí. Ta myšlenka byla děsivá. Randila jsem s kluky a randila jsem s idioty, kteří byli pořád chlapci, bez ohledu na to, kolik vousů pokrývalo jejich obličej. A teď jsem vychovávala dvojici kluků, kteří vyrostou a budou jim podobní. Nebyla jsem ani zdaleka expert – vlastně jsem byla tak daleko, jak jen to šlo. Když se dívám zpátky, přirovnala bych své expřítele ke žvýkačkám, které najdete pod stolem v restauraci.

S Rodrigem jsme si byli blízcí, a když byl o pět let starší než já, byla jsem moc mladá na to, abych věnovala pozornost tomu, jak přežil mezi pátým a patnáctým rokem života. Pamatuju si jen jeho osobnost, která byla populární, atletická a sympatická. Pokud došlo k nějakým problémům, nemůžu si vzpomenout. A rozhodně se na ně nemůžu ptát rodičů. Nemohla jsem se ptát na rady ani Larsensových; ti vychovali dvě holky, a když na to přijde, zjistila jsem, že v mnoha ohledech je složitější vychovat kluky. Josh a Lou udělali pár kravin, které jsem doteď nedokázala pochopit a jsem si jistá, že by si moje pětileté já myslelo totéž.

Co mám kruci s Joshem a Louiem dělat? Měla bych se k nim chovat jinak? Mluvit s nimi jinak? Bylo v jejich výchově zapotřebí nějaké větší množství volnosti, které nešlo aplikovat i na dívky?

Nemyslím si. Vzpomínám si, že byli moji rodiče mnohem mírnější – a to už něco říká, protože byli přísní – na Rodriga. Sralo mě to. Jako výmluvu používali to, že on je kluk a já jsem byla asi nějaká křehká květinka, která musela být za každou cenu chráněna. Například tím, že jsem dostala zaracha na několik týdnů, když jsem přišla po večerce a on si za stejný prohřešek vysloužil jen povzdech a protočení očí. Byla spousta dalších věcí, které ode mě rodiče očekávali a Rodriga nechávali na pokoji.

Takže když jsem seděla ve své Hondě a na zadním sedadle jsem měla Joshe a Louieho, kteří byli oba neobyčejně tiší, nevěděla jsem, jak tu situaci řešit. Když jsem vyzvedla Joshe ze školy, ani jeden z nás neřekl slovo, když jsem jela zpátky do práce, abych udělala barvu svým dvěma zákaznicím, než nadešel čas, abych jela vyzvednout Louieho. A jako by vnímal napětí v autě, byl Lou taky podezřele tichý.

Skutečnost byla taková, že Josh praštil malého kluka do nosu.

A kvůli toho jsem zuřila celých deset minut, než jsem se ukázala ve škole, abych si promluvila s ředitelem i Joshem a zjistila jsem, že ano, skutečně praštil někoho ze třídy. Ale praštil ho proto, že si ten malý šmejd dovoloval na jiné dítě. Skutečnost, že s tímhle začínají už v páté třídě, mi neunikla. Josh podle všeho zasáhl a malý šmejd obrátil pozornost a agresi na mého synovce. To mírné podráždění, které jsem cítila, když jsem ho musela vyzvednout, okamžitě zmizelo. Jenže ředitel mluvil o vážném přestupku bla, bla, bla a škola nepodporuje násilí, bla, bla, bla.

Ten kretén pokračoval a chtěl Joshe na týden vyloučit ze školy, ale já se hádala tak dlouho, dokud trest nesnížil na dva dny a já slíbila, že s ním hodím dlouhou řeč.

A tady byl můj problém.

Diana, ta teta, si chtěla s Joshem plácnout, protože se zastal jiného dítěte. Chtěla jsem ho vzít na zmrzlinu a pogratulovat mu, protože udělal správnou věc. Dokonce bych mu koupila novou hru na Xbox.

Jenže Diana, ta osoba, která měla nahradit rodiče, věděla, že kdybych se do problémů ve škole dostala já, dostala bych od rodičů na zadek a měla bych zaracha na dalšího půl roku. Máma mě praštila jen jednou, ve čtrnácti, když jsem na ni řvala a zabouchla jí dveře před nosem. Pamatuju si to jako včera, když otevřela moje dveře a bum. Takže aby mě vyloučili ze školy? To těžko. Já bych byla šest stop pod zemí.

Takže co mám kruci dělat? Jak je to správně?

Jasně, moji rodiče mě drželi zkrátka, a nakonec jsem v pohodě, ale po cestě nás potkalo pár problémů. Nemůžu spočítat, kolikrát jsem si myslela, že mi máma s tátou vůbec nerozumí a neznají mě. Nebylo jednoduché vědět, že s nimi nemůžu mluvit, protože by mě nechápali.

Nechci, aby se tak cítil Josh nebo Louie. Možná to byl problém v tom, že jsem byla teta a náhrada rodiče. Byla jsem jedno, ale potřebovala jsem být druhým.

Takže co teď sakra s tím?

„Mám potíže?“ zeptal se najednou Louie zezadu.

Zamračila jsem se a přes zpětné zrcátko se podívala dozadu na malé, štíhlé tělíčko u dveří. „Ne. Nebo jsi udělal něco, o čem nevím?“

Díval se z okna. „Nemluvíte se mnou a Josh mohl ze školy dřív, než já.“

Josh si naštvaně povzdechl. „Nemáš potíže. Nebuď deb—” tak tak se stihl odmlčet. „—hloupý. To já mám potíže.“

„Proč?“ zeptal se nadšeně pětiletý a já se skoro zasmála.

Ty hnědé oči, které byly podobné Rodrigovi, střelily pohledem k zrcátku a setkal se s mým pohledem. „Protože.“

„Proč protože?“

„Protože,“ odpověděl a pokrčil rameny, „jsem někoho praštil. Jsem suspendovaný.“

„Co znamená suspendovaný?“ zeptal se Lou.

„Že nemůžu jít do školy.“

„Cože!“ zaječel. „Jak můžu být taky suspendovaný?“

Oba jsme s Joshem současně zasténali. „Není to dobrá věc, Lou. Pokud budeš suspendovaný, dám ti na zadek.“

„Ale… ale… jaktože Josh na zadek nedostane?“

Ty modré oči se znovu setkaly s mým pohledem přes zpětné zrcátko a kapala z něho zvědavost. „Protože se na vás nebudu zlobit, když se dostanete do potíží kvůli toho, že jste udělali správnou věc—”

„Ale jak se můžeš dostat do potíží, když uděláš správnou věc?“ vyhrkl Lou.

Co mám sakra říct? Musela jsem nad tím chvíli přemýšlet. „Protože někdy, Lou, není správná věc považována za nejlepší řešení pro všechny. Dává to smysl?“

„Ne.“

Povzdechla jsem si. „Dobře, máš ve třídě zlé děti, jako Josh? Někoho, kdo si dobírá jiné děti a říká jim ošklivé věci?“ zeptala jsem se.

„Umm… máme ve třídě kluka, který každému říká, že je gay. Nevím, co to znamená, ale paní učitelka říkala, že to není hezké a zavolala jeho mamce.“

Ježíši. „Později ti řeknu, co to znamená gay. Ale není to špatné. Každopádně, ten kluk se snaží, aby byli ostatní smutní a naštvaní, že? No, tak to je tyran. Je to někdo, kdo si dobírá jiné lidi, aby jim ublížil. A to není hezké, správně?“

„Správně.“

„Tak. K ostatním by ses měl chovat hezky. Jednat s nimi s respektem, správně?“

„Správně.“

„Tyrani se tak nechovají a někdy si vybírají lidi, kteří se neumí sami bránit. Někteří lidi to ignorují, ale někteří to neumí. Chápeš, co říkám? Můžou kvůli toho brečet, nebo se cítit špatně, i když by neměli. Není nic špatného na tom, že tě nemá někdo rád, správně?“

„Správně?“

Ta otázka v jeho hlase mě skoro rozesmála. „Tak ten kluk v Joshově třídě byl zlý na jiné dítě… Joshi, řekni mu, co se stalo.“

Josh si povzdechl. „Říkal mu, že je ču—” odmlčel se a střelil po mě pohledem. Cože, kurva? Děcka v deseti letech používají výraz na Č? Když jsem byla v tom věku, největší urážka byla „prde“. „Říkal mu hnusné věci, jako že je prcek, protože je malý a dělal si srandu, protože neměl Nike boty—”

To ředitel nezmínil.

„Řekl jsem mu, aby s tím přestal, ale on neposlouchal. Začal mi taky říkat… věci.“

Jaké sračky mu řekl? A proč mám najednou nutkání zmlátit desetileté dítě?

„Pořád do mě ryl a já mu řekl, aby přestal. Ale nadával mi a—”

Nezmlátím jen to dítě, zmlátím i jeho matku. A až zmlátím jeho matku, zmlátím i jeho babičku, abych dala lekci celé rodině.

„Začal mě tahat za ucho, štípl mě do krku. Šlápl mi na boty a párkrát mě kopl, tak jsem ho praštil,“ dokončil, když jsem uvažovala, že možná zmlátím i jeho tetu.

„Aha,“ byla Louieho vážná a zamyšlená odpověď.

Odložila jsem svůj plán na později a připomněla si, že teď potřebuju být dospělá. „A ředitel se naštval, protože Josh toho kluka praštil, i když si nezačal. Je pitomost, že má potíže, i když byl ten druhý kretén—”

Lou se zachichotal.

„Neříkej to abuelita. Nebudu se na Joshe zlobit za to, co udělal, i když si ředitel myslí, že to nebylo správné. Pokud někomu nebudeš chtít schválně ublížit – a ublížit můžeš i slovem – a pokud se budeš snažit někomu pomoct nebo se budeš bránit, když se ti bude snažit někdo ublížit, nebudu se na vás zlobit. Prostě mi to řekněte. Budu se to snažit pochopit, a kdyby ne, tak o tom stejně můžeme mluvit. Nikdy bys neměl rozdávat rány bezdůvodně. Každý někdy udělá špatné rozhodnutí, ale musíme se z nich poučit, ano?“

„Já nedělám špatné rozhodnutí,“ namítl Lou.

Skutečnost, že jsme se s Joshem oba rozesmáli, nejmladšímu neunikla.

„Co?“ zeptal se pětiletý.

„Ty neděláš špatné rozhodnutí.“ Zasmála jsem se a natáhla dozadu svou dlaň; Josh si se mnou plácl. „Asi tisíckrát jsem ti řekla, ať do mikrovlnky nestrkáš alobal a tys to stejně udělal a pokazil ji.“

Josh si se mnou znovu plácl. „A vzpomeň si, jak jsi říkal, že musíš kadit a my ti řekli, ať jdeš na záchod—”

„Ticho!“ zakřičel Lou. Nemusela jsem se dívat, abych věděla, že se červená.

„— a ty jsi nešel a pokadil ses?“ pokračoval Josh a smál se.

„To byla nehoda!“

Ramena se mi třásla, a kdybych neřídila, padla bych hlavou na volant a smála se přes slzy, když bych vzpomínala na Louieho nehodu před měsícem. „Byla to nehoda a ty ses poučil, ne? Vidíš? Naučil ses, co je to špatné rozhodnutí, když dojde na kadění.“

„Jo,“ zamumlal poraženě a já se rozesmála ještě víc.

„A na tom záleží,“ řekla jsem, když jsem parkovala na příjezdové cestě. „Ale musel sis nadělat do kalhot, aby ses to naučil.“

„Tia!“

Měla jsem slzy v očích, a když jsem vystoupila z auta, musela jsem se držet za břicho, protože mě smíchy bolelo. Když vystoupili i kluci a šli jsme spolu k hlavním dveřím, rozcuchala jsem Louieho vlasy, aby věděl, že si děláme jen srandu. „Dneska není tak horko. Budeme si házet?“ Ředitel se musel zbláznit, jestli si myslel, že Joshe potrestám. Věděla jsem, že moji rodiče ani Larsenovi by s touhle volbou asi nesouhlasili, ale klidně ať si kritizují. Jsem na svého kluka pyšná.

„Můžeme hrát i honěnou?“ zeptal se Lou.

Abych zmírnila svoji kocovinu, musela jsem spolykat prášky, a spoustu vody, ale kdybych odmítla hrát něco, co navrhl můj pětiletý, cítila bych se špatně. Kdyžtak se potom vyzvracím do křoví, že. „Jasně.“

„A můžu jezdit na skateboardu?“

„Můžeš.“

„Už jsi mi našla nový tým?“ zeptal se Josh s nadějí v hlase.

Kurva. Furt zapomínám. „Ještě ne, J, ale najdu. Na mou duši. Opravdu ti ten tým najdu.“ Už jsme se bavili o tom, že to pravděpodobně bude trvat nějakou dobu, a musím říct, že mi Josh nic nevyčítal, i když už to bylo dva měsíce. Ale vím, jak důležitý pro něj baseball je. Mezitím ho díkybohu bral pan Larsen na tréninky chytání a odpalování.

Před pěti lety jsem neměla tušení, že existuje něco jako trenér chytání nebo někdo, kdo se zaměřuje na odpalování. Opravdu, existoval člověk, který s Joshem pracoval na jeho dovednosti chytat a pak byl ještě další člověk, který mu pomáhal s odpalováním. Nejsem si jistá, co jsem si o baseballu myslela předtím, ale rozhodně jsem nevěděla, že to dá tolik práce a neuvědomila jsem si, že je to tak konkurenční ještě předtím, než kluci dojdou k pubertě. V těch týmech, kde byl Josh, nešlo o zábavu, spravedlivost, pozitivní náladu. Hráli proto, aby vyhráli. Kdyby díky toho Josh nebyl tak šťastný, byla bych radši, kdyby dělal s volným časem něco jiného.

Převlékli jsme se do domácího oblečení a na zahradu sebou vzali i Maca, který byl nadšený z toho, že jsme se vrátili domů.  Chvíli jsem pozorovala Louieho outfit, ale komentář jsem si nechala pro sebe. Ten červený spodek spidermanovského pyžama a fialové tričko, které mu koupila máma, se k sobě moc nehodilo. Jako vůbec. Ale nic jsem neřekla. Může nosit, co chce. Všimla jsem si, že se po něm dívá i Josh, ale taky nic neřekl. Prostě jsme ho nechali žít ve vlastním světě, kde k sobě oblečení ladit nemusí.

Začali jsme hrát honěnou, i když jsem si jistá, že jsme se domluvili nejdřív na házení. Běhali jsme po zahradě a Mac běhal s námi. Slyšela jsem, jak za plotem projíždí auta, ale když mě Louie plácl přes záda a řekl „máš ji“, úplně jsem zapomněla na okolí, když jsem za ním běžela.

Skončili jsme, až když jsme byli zpocení a lapali po dechu a pak si Josh s Louem vzali rukavice, aby mohli chytat.

Slunce bylo horké, ale nenechali jsme se tím odradit, když jsme si házeli míček. Pro Joshovy dovednosti to byla nesmyslná hra, ale líbilo se mi, že to dělá kvůli Louieho.

„Můžu pár odpálit?“ zeptal se Josh po nějaké chvíli.

Nakrčila jsem nos a rozhlédla se na ty nízké ploty sousedů. Představovala jsem si nejhorší.

„Ty neházíš rychle a já neodpálím tak tvrdě, jak bych mohl,“ řekl, jako by to nebylo nic urážlivého.

„Ty neházíš rychle“, zopakovala jsem po něm a šklebila se. „Jo, jasně. Ale buď opatrný. Nepotřebujeme nikomu vybít okno.“

Protočil oči, jako bych řešila blbosti a mu to tak možná přišlo. On za ty okna totiž pak platit nebude.

„Tak půjdeme dopředu, ať nemusíme přeskakovat ploty k sousedům.“ Podívala jsem se na Louieho. „Mluvím s tebou, ty raubíři.“

„Já jsem nic neudělal!“ zasmál se a obě ručičky si dal na hruď, jako by nedokázal pochopit, z čeho ho obviňuju.

Tak moc ho miluju.

„Uh-huh. Já moc dobře vím, jak rád děláš problémy.“

Zachichotal se.

„Dojdu pro pálku,“ řekl Josh a šel k domu.

Když se vrátil, přesunuli jsme se na dvorek před dům a Maca nechali na zahradě, kde štěkal a kňučel, ale takhle to být musí, protože minule vletěl na cestu. Zanedlouho jsem Joshovi nadhazovala míčky a on je odpaloval a dokazoval tím, že za to jeho odpalové tréninky stojí. Jasně že jsem mu neházela míčky silou, bylo to pomalé, ale aspoň něco. On je odpaloval na trávníky našich sousedů a Louie pro ně běhal, protože jsme naléhali… a taky jsem mu slíbila pět dolarů.

Při patnáctém odpalu jsem spatřila dvě mužské postavy před Dallasovým domem, které spolu mluvily. Musel to být on; neznám nikoho jiného s oholenými vlasy a mohutnou postavou. A za dvě sekundy mi došlo, že vedle něj stojí Trip, bratranec Ginny – ten druhý. Když jsem na ně zírala, došlo mi, že se jeden z nich naklání dopředu a bylo mi jasné, že o něčem diskutují. Ale když jsem nadhodila další míček a podívala se zpátky k chlapům, oba šli naším směrem. Ten blonďák mě přiměl k úsměvu, protože jsem si vzpomněla, jak mě před dvěma dny škádlil. Ta láska a kamarádství mezi ním a mojí šéfkou byla jasná. Čím dýl jsme s ním v baru mluvili, tím jsem ho měla radši. Hlavně když nás doprovodil ven až k taxi.

A najednou jsem si vzpomněla na chování muže vedle něj. Jenže pak jsem zase v hlavě viděla, jak mi přišel poděkovat za to, že jsem pomohla jeho bratrovi. To něco znamenalo.

A je ženatý a má manželské problémy. To můžu respektovat. Vždycky, když došlo mezi mnou a mým partnerem k rozchodu, přísahala jsem si, že už se na zástupce mužského rodu nepodívám – kromě příbuzných, ale většinou mi to vydrželo jen pár měsíců.

John si našich návštěvníků nevšiml, dokud nestáli na chodníku jen pár kroků od nás a Trip zvedl ruku v uklidňujícím gestu. „Nechceme vás vyděsit,“ omluvil se, když si všiml, jak se na něj desetiletý kluk díval pohledem kdo-sakra-seš, který pravděpodobně pochytil ode mě. Taky jsem si všimla, že uchopil pálku pevněji.

„Čau, Tripe,“ pozdravila jsem svého nového známého a pak vzala na vědomí souseda. „Ahoj, Dallasi.“ Podívala jsem se na svoje chlapce. „Joshi, Lou, tohle je Trip, bratranec Ginny a náš soused Dallas.“ Měla bych zmínit, že vím o jeho příbuzenském vztahu k mé šéfové? Kluci měli Gin rádi. Pokud řeknu její jméno, dostane se mu od nich přijetí a nebyla jsem si jistá, jestli si to ten chlap zaslouží, ale během chvíle jsem vyhrkla, „který je taky její bratranec.“

Kluci nereagovali, dokud jsem se nezadívala na Louieho a nezvedla na něj obočí. Zařval „ahoj.“

Dallas se na Louieho podíval hned ve chvíli, kdy otevřel pusu. Usmál se na něj tak snadno, že mě překvapil. „Jak to jde, kámo?“

Takže tak.

„Dobře,“ odpovědělo světlo mého života a pak rychle zamířil očima ke mně, jako bych mu měla dát nápovědu, co má udělat nebo říct dál. Jen proto, že se ke mně soused choval tak chladně, neznamená, že budu kluky odrazovat. Na Loua jsem mrkla.

„Ahoj, Diano,“ pozdravil mě nakonec můj soused, zaraženě a tak.

„Čau,“ odpověděla jsem a dívala se z Tripa na Dallase a Louieho.

Proč přišli? Že je Trip o dva dny později po našem setkání u mého souseda, mi nepřišlo jako náhoda, ale nechtěla jsem nad tím moc přemýšlet. Ginny mi řekla, jaký je. I když byl rozkošný. Navíc se nechoval, jako by o mě měl velký zájem. Jen dělal to, co mu jde nejlépe: flirtoval.

„To jsou tvoji kluci?“ zeptal se Trip.

Nikdy bych je nepopřela, rozhodně ne před nimi. Tak jsem kývla. „Ten ďáblík je Louie a tohle je Josh.“ Josh se na ně pořád mračil, pálku držel divně a soudil je pohledem. Nevím, kde k tomu přišel.

„Máš dobrý rozmach,“ řekl Dallas staršímu klukovi.

A v tu chvíli, po jednom komplimentu, se Joshův pohled kdo-sakra-seš změnil na potěšený. Bože, s ním to šlo lehce. A hned mě taky hodil pod autobus. „Nadhazuje moc pomalu.“

Zněla jsem, jako bych se dusila a Josh se na mě hravě usmál.

„Děláš pálkou dobrý oblouk,“ pokračoval soused, jako by se nic nestalo. „Tvůj postoj, nohy i ruce máš na správném místě. Hraješ v týmu?“

Podívala jsem se na Tripa a ten se na mě bleskově zazubil. Pokud si pamatuje poznámku Ginny před pár dny, tak ví, že Josh v týmu hrál.

Co se děje?

„Už ne,“ odpověděl Josh a vůbec mě nepotřeboval.

Dallas mírně přimhouřil oči, když se díval na mého synovce. „Kolik ti je? Jedenáct?“

„Deset.“

„Kdy máš narozeniny?“

Josh řekl datum, které bude za méně než dva měsíce.

Za normálních okolností by mi to přišlo úchylné, ale během posledních dvou let jsem poznala tolik rodičů hráčů, kteří mluvili o věku a velikostech, že mi bylo jasné, o čem mluví. Mělo to něco společného s baseballem. Všechno mi to najednou došlo. Ginny v minulosti několikrát zmínila, že její bratranec trénuje baseballový tým, ve kterém je jeho syn. Syn, který je stejně starý jako Josh. Taky si vzpomínám, že jsem v Dallasově viděla nějakou baseballovou trofej. Nevím, proč Trip přišel, ale je mi jasné, že sledovali, jak Josh odpaluje míčky.

Hm.

Počkat. Znamená to, že je Dallas taky trenér?

„Tento rok trénujeme tým 11U,“ vysvětlil Trip a hned mi odpověděl na otázku, kterou jsem neřekla nahlas. „Zkoušky jsou příští týden a potřebujeme pár nových hráčů.“ Ty modré oči, které jsou podobné jako má moje šéfka, na okamžik zaletěly ke mně a pak zpátky k Joshovi. „Pokud bys měl zájem a tvoje máma ti to dovolí—”

Josh ho neopravil, Bůh žehnej jeho duši.

„—měl bys to zkusit.“

To nadšené „vážně?“ které vyšlo z Joshových úst mě přimělo cítit se hrozně kvůli toho, že jsem mu nezačala hledat tým dřív.

„Vážně,“ odpověděl soused a plácal se do zadní kapsy. Vytáhl opotřebovanou, hnědou koženou peněženku a chvíli v ní lovil, než vytáhl vizitky. Jednu podal mě, druhou Joshovi. „Nemůžeme slíbit, že se do týmu dostaneš, ale—“

„Dostanu se tam,“ řekl Josh klidně a já se usmála. Ten je teda sebevědomý. Asi budu brečet. Byl to prostě Casillas.

Dallas musel tu sebedůvěru ocenit stejně jako já, protože zase použil ten snadný, upřímný úsměv, který ukázal předtím Louiemu. „Budu s tím teda počítat, chlape. Jak že se to jmenuješ?“

„Josh.“

Náš velký, drsně vypadající soused s bratrem na hovno, který rád chodil do motorkářského klubu a náhodou taky trénoval malé kluky baseball, natáhl dlaň k Joshovi. „Já jsem Dallas, tohle je Trip. Rád tě poznávám.“