WFI - 25. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Seděla jsem na okraji pohovky a nasazovala si podpatky, když jsem se ohlédla na Louieho, který seděl vedle mě a na sobě měl oblek, který jsem našla kolem svátku práce ve slevě. Ale moji pozornost nezaujaly jeho námořnicky modré kalhoty, vesta ani skutečnost, že je konečně oblečený v něčem, co k sobě ladí. Zaujala mě ta červená skvrna na jeho bílé košili, která mě okamžitě přiměla zvednout ruku a stisknou si kořen nosu.

„Louie.“

„No?“ zeptal se a hlavu měl skloněnou nad tabletem, kde hrál nějakou hru.

„Jedl jsi něco potom, co ses oblíkl?“ Jasně jsem mu už předtím řekla, že nemá nic jíst, protože jsem ho až moc dobře znala.

„Ne,“ odpověděl rychle a pozornost pořád věnoval hře.

Sklouzla jsem patou do boty a zahýbala prsty, abych se ujistila, že mám nohu co nejhlouběji. Pak jsem si řekla, abych kvůli jeho košili nevyšilovala. Bylo to nevyhnutelné, že? Copak jsem nevěděla, že se tohle stane? Zhluboka jsem si povzdechla, podívala se na jeho oblečení a postavila se, abych si stáhla lem mých šatů níž. „Goo, vytahoval jsi něco z lednice?“

„Jablečný džus.“

Znovu jsem si stiskla kořen nosu. „A nesahal jsi náhodou i na kečup?“

Přestal hrát a zvědavě se na mě podíval. „Jak to víš?“

„Protože máš na košili velký červený flek, Goo.“

Louie okamžitě zvedl ručky, aby se dotkl své hrudi a začal hledat tu skvrnu. „Ale já jsem nic nejedl!“

„Věřím ti,“ hlesla jsem a přemýšlela, jestli má ještě nějakou bílou košili, ze které ještě nevyrostl.

Neměl a navíc nemáme čas tuhle hodit do pračky. Ginny má svatbu za půl hodiny.

„Promiň,“ omluvil se.

Bylo to jen oblečení a on byl jen dítě. Není to konec světa. „V pořádku.“

„Přísahám! Nic jsem nejedl!“

„Věřím ti. Pravděpodobně jsi jen držel ten kečup moc blízko u sebe, ty trdlo.“ Ještě minutu jsem na něj zírala a pak jsem mu řekla, „pojď sem. Možná se nám to povede otřít ubrouskem.“

Sklonil bradu, aby se podíval na límec košile. Bez varování popadl první knoflík, vytáhl si materiál košile výš a vystrčil jazyk. Začal olizovat kečup. Zas a znovu.

„Louie! Panebože, počkej, až donesu ubrousek. Nelízej to, Ježiši.“ Rozesmála jsem se, a i když bych neměla, nemohla jsem přestat.

Podíval se na mě jedním modrým okem a znovu skvrnu olíznul. „Proč? Šetřím vodu. Spasím tím Zemi.“

Spasí tím Zemi. Kdybych nestrávila dvacet minut make-upem, plácla bych se do čela. „Přestaň. Už stačí. Nech to být. Zemi můžeš spasit jinak.“

„Určitě? Můžu to ještě olíznout.“

Vybuchla jsem smíchy. „Ano, přestaň. Dej si jazyk zpátky do pusy, čuně.“ Zasmála jsem se ještě víc, když vystrčil špičku jazyka mezi rty.

Louie se chichotal, když sklonil tvář blíž ke skvrně a pozoroval mě, jako by mě vyzíval.

„Přestaň. Prostě předstírej, že tam nic není,“ nařídila jsem mu těsně předtím, než skvrnu znovu olízl. „Panejo, jen se podívej! Už tam nic není!“

„Co děláš, hňupe?“ ozval se Josh za námi. „Proč si olizuješ košili?“

„Kečup,“ odpověděl chlapeček.

Podívala jsem se na Joshe, když zamumlal, „jsi divný.“

Josh na sobě měl černé kalhoty, které ho máma nutí brát do kostela, modrou košili s dlouhým rukávem a černou vestou. Vypadal jako moje dávná vzpomínka na Driga a ta podoba byla tak jasná, že mi vyrazila dech. Kousla jsem se do rtu, abych se udržela pohromadě. „Sluší ti to, J.“

Protočil oči. „Vypadám hloupě.“

„Pokud tím myslíš jako fešák, tak máš úplnou pravdu.“

Znovu protočil oči, ale silněji.

„Můžeme jít?“

„Ano.“ Odmlčel se. „Musím jít taky?“ zeptal se počtvrté od doby, co jsem mu řekla, že jdeme na svatbu Ginny.

Řekla jsem mu totéž, co předtím, když se mě snažil přesvědčit, že by mohl zůstat u prarodičů nebo mých rodičů. „Musíš.“ Ale tentokrát jsem mu řekla ještě něco navíc. „Bude tam i Dean.“

Díky tomu zmizelo zamračení z jeho tváře. „Bude?“

„Ano. Trip mi psal a ptal se, jestli přijdeš taky.“

Souhlasně zabručel a já se to rozhodla ignorovat.

„Tak jdeme, bando.“

Louie vyskočil na nohy. „Dobře, bando.“

Vzala jsem si kabelku, dárek pro Ginny a ruce jsem měla plné. Když jsme vyšli, ujistila jsem se, že za námi Louie zamkne dveře. Josh už byl u zadních dveří SUV, když jsem slyšela, „Diano!“

Nemohla jsem si pomoct a usmála se, když jsem se otočila směrem, odkud volala ta osoba. Ne jen tak nějaká „osoba“. Dallas. Kráčel přes ulici takovým způsobem, jakým si to mohl dovolit jen někdo podobně vysoký, se stejnou mírou sebejistoty, kterou měl můj soused a vypadal líp, než kdy předtím. A to už něco znamená, vzhledem k tomu, že jsem ho viděla bez trika. V tmavě šedých kalhotách, bílé košili a levandulové kravatě vypadal jako ten nejkrásnější chlap, kterého jsem kdy viděla.

Nejkrásnější chlap, který šel směrem ke mně.

Usmíval se.

A předtím mi řekl, že je do mě zamilovaný.

Díval se na mě tak soustředěně, že jsem se skoro zpotila. Nedávno se oholil, takže měl jen nepatrné strniště, místo delších vousů, které nosil obvykle.

„Čau, Profesore,“ zavolala jsem na něj, když došel na chodník před mým domem.

„Myslíš trenére,“ navrhl Josh.

Zavrtěla jsem hlavou a pořád pozorovala souseda. „Ne, myslím Profesora.“

Dallas nás musel slyšet, protože jsem si všimla, jak se zubil a vrtěl hlavou.

Louie se okamžitě zeptal, „půjdeš s námi?“

Dallas se dotkl Joshova ramene, když k nám došel a jednu ruku natáhl ke mně. Vzal dárek, který jsem držela pod paží, když odpověděl, „pokud vám to nebude vadit.“

Jako by to snad bylo možné.

„Pojď s námi!“ souhlasil nadšeně Louie.

„Je mi to jedno,“ dodal Josh.

Polkla jsem uzel v krku, když se Dallas naklonil dopředu a políbil mě krátce na tvář, což je okamžik, který si budu pamatovat až do konce života. A Josh udělal dávivý zvuk. Zamávala jsem klíčky. „Chceš řídit?“

Podíval se mi přímo do očí, když si vzal klíče. „Řekni mi, jak se tam dostaneme, Peach.“

**

Během života jsem zažila spoustu svateb – moji rodiče mě dotáhli na každou, kde byli v mém mládí pozváni – ale i kdybych Ginny neznala, stejně bych si myslela, že to byla ta nejkrásnější svatba, na které jsem kdy byla. To proto tak dlouho šetřila. Teď se rozšoupla. Opravdu. Ale když jsem po obřadu seděla v hodovní síni, měla jsem pocit, že těch peněz nebude litovat. Gin zářila. Její štěstí bylo jako světlo na konci temného tunelu.

Srdce mi tím oteklo. Když byla Ginny ještě se svým ex, neznala jsem ji, ale vím, proč se rozešli. Oba byli mladí a v době, kdy se rozhodli, že si každý půjde vlastní cestou, byli úplně jinými lidmi. Což není překvapení. Když je vám třiadvacet, nejste stejní jako v sedmnácti.

Myslela jsem na Tripa a Dallase, na jejich výhrady proti jejímu novomanželovi – nebo proč se tak cítili – ale mohla jsem myslet jen na to, že pokud s někým, kdo si v minulosti ‚užíval na každém rohu‘ můžeme být takhle šťastná, nemělo by vůbec záležet na tom, co dělal předtím. Nestane se vždycky, že by se všechno povedlo na první pokus.

„Šetříš si pro mě svůj první tanec?“

Vzhlédla jsem od prázdného talíře před sebou a podívala se na muže vedle své židle. Usmála jsem se na Tripa. „Ty umíš tancovat?“

„To si piš. Pojď.“ Zamával na mě prsty. Z reproduktorů se linula pomalá country hudba.

Nemusel mi to říkat dvakrát. Vstala jsem a šla za ním. Jednu ruku jsem mu položila na ramena a druhou dala do jeho ruky. Ušklíbl se, když udělal miniaturní krok ode mě.

„Nemám chuť dneska umřít,“ vysvětlil, jako by to mělo dávat smysl.

„Kdo by tě zabíjel?“

„Dal.“ Podíval se přes moje ramena na něco v dáli a pak se podíval na mě s úsměvem, který mi připomínal malého kluka, který si byl vědomý, že dělá něco zakázaného. „Dávám mu dvě minuty, než si pro tebe přijde.“

„Baví se teď s někým z vašich příbuzných. Ptali se ho na paní Pearl,“ vysvětlila jsem.

U Dallase jsem byla před dvěma dny, abych starou paní ostříhala. Chovala se normálně, ani jednou mě nenazvala slečnou Cruzovou a pak najednou, uprostřed stříhání, oznámila, „přemýšlela jsem o tom a nevadilo by mi mít jednou nějaká opálená pravnoučata.“

Jak jsem do prdele měla odpovědět? „Dobře?“

Opálená pravnoučata. Proboha.

Moje stará sousedka se v židli otočila tak, aby na mě viděla, když řekla, „každý večer se dívá z okna, aby se ujistil, že jsi v pořádku. Říkala jsem mu, ať přestane být stalker, a normálně ti zavolá, ale bojí se, že bych odposlouchávala váš telefonát.“ Odfrkla si. „Jako bych na to měla čas.“

Dokázala jsem jen přikývnout. Bylo jasné, že paní Pearl se vede dobře, i když jí shořela spousta věcí.

„I tak mu dávám maximálně dvě minuty.“ Trip zvedl obočí, když se na mě znovu podíval. „Takže jste se konečně dali dohromady?“

„Konečně?“

„Jo, konečně. Jak dlouho to trvalo? Tři měsíce?“

„Ne.“ Přimhouřila jsem oči. „To myslíš vážně?“

„Ty moje zlaté, zlaté, slepé dítě.“ Zachechtal se. „Říkal jsem mu, že je idiot, když čeká, až si ty svoje sračky vyřeší, ale chtěl to udělat správně—”

„Jdi si k tanci najít vlastní holku,“ ozval se hlas za mnou.

Vsadila bych svůj život, že Tripovo snadné přijetí téhle skutečnosti jen pramenilo z toho, jak moc mu na jeho bratranci záleželo a tak mě rychle pustil. I tak na mě ale mrknul, než muži za mnou řekl, „jen jsem ti ji rozehříval, brácho.“

„To se vsadím,“ řekl Dallas. Prošel kolem a ladně vklouzl na místo přede mnou. Moje ruce položil tam, kam patřily, a já nereagovala, dokud nebyl jeho hrudník jen kousek od mého. Ty hnědo-zeleno-zlaté oči mě pozorovaly. Nevím, kterým směrem se vypařil Trip, protože mě pohltila přítomnost muže přede mnou. „Tady je moje jedna jediná.“

Zčervenala jsem a stiskal rty. Jak je možné, že nevím, jak se kolem něj chovat? Bylo to pitomé. „Tvoje jedna jediná,“ zamumlala jsem. „Je tady spousta krásnějších holek, se kterými bys mohl tancovat,“ řekla jsem jako úplný idiot, i když mě hned potom začal bolet žaludek.

Zvedl obočí a rukou přejížděl po mém ramenu. „Opravdu?“

„Jo.“

„To mají ostatní štěstí,“ řekl a přitáhl mě k sobě blíž.

Ten povzdech, který mi vyšel z úst, byl dlouhý a pravděpodobně ukazoval, jak moc jsem zmatená.

„Proč vzdycháš? Ty holky jsou mi houby platné.“ Jeho široká dlaň se usadila na spodní části mých zad a druhou zvedl naše spojené ruce mezi jeho hrudník a ramena. Pak sklonil obličej blíž ke mně. Jeho oči byly klidné, když se dívaly do mých. „Já už tu svou mám,“ řekl.

„Dallasi,“ zasténala jsem a odtáhla hlavu. Co to dělám?

„Co?“

Ten rozhovor před pár dny v salónu mě moc neuklidnil. Slova byla slova. Každý mohl říct, že je Batman, ale ne každý je Batman. „Na světě je milion různých žen, které by s tebou—”

„Chceš, abych si šel najít nějakou z toho milionu?“ zeptal se a v hlase měl až moc humoru.

Zvedla jsem k němu pohled. „Ne, ale já si nemůžu dovolit jen úlet. Nemyslím si, že to chápeš.“

Přitiskl pusu k mému uchu. „Z čeho jsi usoudila, že to mezi námi bude jen úlet? To, co k tobě cítím, není nic přechodného, Diano.“

Zasténala jsem a cítila vřelý pocit v břiše. „Podívej, já… opravdu se snažím být dospělá a někdo dospělý by chtěl, abys byl šťastný. Moc mi na tobě záleží, ale jsem šílená, ty to víš.“

„Vím, zlato.“ Tou rukou na zádech mě přitiskl k sobě. „To je jedna z věcí, kterou na tobě mám nejradši.“

Bože, pomoz mi.

Znovu jsem zasténala a snažila se utřídit myšlenky. „Za to může ta tvoje slabost pro svobodné matky, co?“

Ruka na zádech sjela níž, přes křivku zadku, ale pak zase nahoru. Škádlil mě tím. „Mám slabost pro svobodné matky. Mají to těžké. Ale mám takovou věc – možná víš, o co jde, je červená a přímo ve středu hrudníku – a ta věc má víc než jen slabost pro jednu sexy tetu, která vychovává svoje synovce. Není to nic malého.“

Zadusila jsem se a cítila, jak mi položil bradu na vrcholek hlavy. „Jak velké to teda je?“

„Dost velké, abych pro tu tetu udělal cokoliv,“ řekl.

„Cokoliv?“

„Cokoliv,“ potvrdil.

Polkla jsem a nechala se pohltit tím pocitem, že jsem u něj tak blízko. „Hm.“

„Něco tak velkého a důležitého nemůžeš dát jen tak někomu.“

Vzhlédla jsem a pozorovala jeho obličej. „Chceš to někomu dát?“

Dallas mě přitiskl blíž ke své hrudi. „Dal jsem ti to už dávno, Diano. V malých kouskách a pak větších kusech a najednou jsem zjistil, že už v sobě nic nemám, tak doufám, že ti to stačí.“

Odtáhla jsem se, podívala se na něj a polkla. „Já doufám, že víš, co děláš.“

„Vím, zlato. Věř mi. Vím přesně, co dělám. Vy tři jste jako moje rodina. Nestává se každý den, že se podíváš na svou kamarádku s jejíma dvě dětma, a uvědomíš si, že je to přesně to místo, kam patříš. Věříš mi?“

Nemusela jsem nad odpovědí uvažovat. „Věřím.“ Zatřásla jsem hlavou a snažila se mozku připomenout, že mu věříme. Že to všechno bude v pohodě. „Pokud do toho mám co mluvit, tak už tu svou velkou červenou věc zpátky nikdy nedostaneš. Chci, abys to věděl. Chci, abys věděl, k čemu ses teď kruci upsal, protože hodné katolické dívky, které do kostela zabloudí jen dvakrát ročně, v rozvod nevěří.“ Zamrkala jsem. „Jako až to přijde.“

Usmál se na mě a já mu úsměv opětovala. Než jsem se mohla nadechnout, sklonil Dallas hlavu a přitiskl své sladké rty na mé. Pak je trochu odtáhl a znovu přitiskl.

„Bože, vy dva jste nechutní,“ ozval se dávivý zvuk. Byl to Josh. „Kdy pojedeme domů?“

**

Když jsme o několik hodin později jeli domů, byla jsem unavená, ale usmívala jsem se. Joshův nápad vypařit se jen hodinu po obřadu jsem zavrhla a poslala ho zpátky za Deanem, aby si hráli, nebo dělali to, čím se obvykle zabaví jedenáctiletí kluci na svatbě. Bylo tam hřiště a dospělí, kteří na děti dohlíželi. Naštěstí se zaměstnali, protože když jsem je byla další hodinu zkontrolovat, našla jsem je pořád živé. Seděli u piknikového stolu a dívali se do Deanového telefonu na videa.

Já se mezitím svíjela smíchy s rodinou a přáteli Tripa s Dallasem, kteří zaplnili zbytek stolu, u kterého jsem seděla a taky na každou druhou písničku tancovala s těma dvěma. Na jednu dokonce s Tripovým tátou. Všechny ty kluby, do kterých jsem chodila za mlada, se opravdu vyplatily. Většinu noci jsem ale strávila po boku Dallase a na to si nebudu ani trochu stěžovat.

Louie vytuhl na zadním sedadle a Josh hrál hru na tabletu. Byla to dobrá noc. Byla jsem připravená skopnout boty a převléct se.

„Unavená?“ zeptal se Dallas tiše.

„Trochu,“ odpověděla jsem. Zavrtěla jsem se na sedadle a sledovala jeho profil v temném autě. Jeho dlouhý nos, plný spodní ret, výraznou čelist a ohryzek. Milovala jsem ho a nebylo to jen trochu. Bylo to hodně. „Co ty?“

„Jsem v pohodě.“

Na sekundu jsem váhala a pak jsem natáhla ruku, abych ho vzala za pravou ruku, kterou nepoužíval k řízení. Nevím, proč jsem se v jeho přítomnosti cítila jako nejistá malá holka. To ty nervy. Ta naděje, že mě má rád tak, jako já jeho. Ale Dallas nezaváhal, propletl si prsty s mými a pevně mi ruku stiskl.

Když jsem se na něj usmála, úsměv mi opětoval.

Než jsem se nadála, už parkoval na mojí příjezdové cestě. Dívala jsem se na něj, takže jsem si nevšimla auta zaparkovaného opodál.

Pohybovala jsem se pomaleji než obvykle, když Dallas vystoupil, otevřel zadní dveře, odpoutal Louieho ze sedačky a pak ho vzal do náruče dřív, než jsem ho mohla zastavit a říct, že malého odnesu sama. Už byl na cestě ke dveřím, když já vylezla z auta. Zrovna vystoupil i Josh, když se to stalo.

„Joshi!“

Zastavila jsem se tak rychle, že mě zabolel kotník v podpatku. Věděla jsem, že ten hlas patří jen jedné osobě.

Té osobě, kterou Josh viděl dřív, než já. Anita přecházela ulici.

„Jsem to já,“ zavolala na chlapce, který zmrzl na místě vedle mě.

Bez přemýšlení jsem se napřímila a kotník mi byl ukradený, i když je rozhodně zvrtnutý, položila jsem ruku Joshovi na rameno a trochu panikařila. Neřekla jsem ani slovo, když jeho biologická matka přešla ulici a postavila se kousek od nás.

Co tady dělá?

„Tolik jsi vyrostl,“ řekla, čímž mě vtáhla zpátky do reality a udělala jsem krok před něj, aby na něj nemohla vidět.

„Anito, na tohle teď není vhodná chvíle,“ řekla jsem co nejklidněji.

Ani se na mě nepodívala. Ruce měla u brady a ta žena, která byla v mém věku, vypadala mnohem starší, když se snažila vidět přese mě. „Vypadáš přesně jako tvůj táta, chlapečku. Nemůžu tomu uvěřit.“

Ruce jsem stočila do pěsti a udělala další krok, když jsem slyšela zavření dveří. Doufala jsem, že Dallas odnesl Louiho do postele, aby tomu nemusel být svědkem. I když se Louie přizpůsobil všem změnám v životě od chvíle, co ztratil oba rodiče, nenamlouvala jsem si, že ho to jednoho dne nedožene. Jen jsem nechtěla, aby to bylo v blízké době.

„Anito, soustřeď se. Nemáš tady být. Nemůžeš se tady takhle ukazovat,“ řekla jsem jí co nejklidněji, ale v krku jsem cítila vrčení a na zádech jsem cítila ruku, která mohla patřit jedině Joshovi.

„Je to můj syn,“ konečně mě zaregistrovala.

Otevřela jsem pusu, abych jí řekla, že je taky můj, ale Josh mě předběhl.

„Nech mě na pokoji,“ zašeptal.

Anita cukla hlavou a podívala se na chlapce za mnou. „Joshi, jsem tvoje máma.“

To byla ta nejhorší věc, kterou mu mohla říct a jeho reakce mě nepřekvapila.

„Ty nejsi moje máma!“ zařval.

Do prdele. Jednu ruku jsem mu dala za krk a vedla ho ke dveřím, tak opatrně, abych se ujistila, že budu mezi ním a ženou, kterou nechce ani jeden z nás vidět. Aspoň ne takhle.

„Joshi!“ volala na chlapce, kterého jsem rozhodně milovala víc, než ona.

Pokračovali jsme v cestě a já na ni mezitím namířila ukazováček a řekla, „jdi. Jdi.“

„Nemůžeš ho přede mnou schovávat!“

„Nechci tě vidět!“ zařval Josh, když se z ničeho nic otočil a podíval se na ženu, která ho porodila. „Už nikdy tě nechci vidět! Nejsi moje máma dneska. Nebudeš moje máma ani zítra. Nikdy nebudeš moje máma!“

„Joshi—”

„Ne! Nechtěla jsi mě! Nemůžeš si to teď rozmyslet!“ křičel na ni a hruď se mu rychle zvedala.

Zatraceně. Dala jsem ruku na Joshovo rameno, otočila ho a rychle ho vedla přes chodník ke dveřím, ze kterých zrovna vystartoval Dallas. Nejdřív se podíval na Joshe, pak na mě a nakonec na Anitu. Zdálo se, že mu to došlo. Pamatoval si ji. „Vezmi ho dovnitř. Já to vyřeším,“ řekl mi pevně, když procházel kolem.

Poslední věc, kterou jsem slyšela, než jsem zavřela dveře, byl jeho naštvaný tichý hlas, „opravdu je nutné, abych—”

Josh okamžitě setřásl mou ruku a než jsem ho mohla zastavit, rozběhl se do svého pokoje. Zabouchl dveře a já dokázala jen stát na místě a uvažovat, co se kurva stalo. Ježíši Kriste.

Stiskla jsem kořen nosu, odkopla podpatky a vydala se do Joshova pokoje. Částečně jsem čekala, že budou dveře zamčené, takže mě překvapilo, když se dveře otevřely. Neptala jsem se, jestli můžu dovnitř. Půjdu, i kdyby nechtěl. Mac ležel na podlaze u postele, uši měl svěšené a úzkostlivě se díval na Joshe, který se mým směrem ani neohlédl, když se vrhl na koberec a popadl ovladač k herní konzoli. Prsty silně bušil do tlačítek.

Polkla jsem. „J, chceš si o tom promluvit?“

Zíral na televizní obrazovku a prsty pohyboval, když hrál hru, ale bylo jasné, že tomu nevěnuje pozornost. Moc dobře jsem ho znala a věděla jsem, že se nemůže soustředit, když v sobě má tolik hněvu a bolesti. Tenhle kluk na pláč nedal; rovnou se naštval a to dělal i teď.

A tak mě nepřekvapilo, když odsekl, „ne.“

Povzdechla jsem si a přešla pokoj k němu, kde jsem se posadila na koberec u televize, a šaty mě donutily dát nohy pod sebe. „Dobře. Přeformuluju to: pojďme si o tom promluvit.“

Nepodíval se na mě, když zopakoval, „ne.“

„Joshuo.“ Naklonila jsem hlavu ke straně, abych zablokovala jeho výhled na obrazovku. Zvedla jsem obočí. „Budeme o tom mluvit. Hned teď. Ulož si tu hru. Stejně by ti to hraní moc nešlo.“

Ty malé prsty tvrdě dopadaly na tlačítka, ale potom celý ovladač hodil za hlavu na postel, kde se odrazil od zdi a dopadl na zem. Hrudník se mu namáhavě zvedal, ztěžka dýchal a byl červený v obličeji.

A přesně v takových chvílích jsem neměla tušení, co dělat. Co bych měla říct? Jak ho mám uklidnit? Nebyla jsem tak hloupá, abych nevěděla, že na takových chvílích záleží, protože podle nich bude řešit špatné věci až po zbytek života. Věděla jsem to. Věděla jsem, že ať už ho teď naučím jakýkoliv způsob, kterým se vyrovnávat s nepříjemnostmi, bude to používat pravděpodobně i v budoucnu. A že bude věci házet kolem sebe, to jsem ho naučit nechtěla.

„Chápu, že se zlobíš, J, a neviním tě.“ Nemohla jsem říct, že chápu, proč mu to ublížilo, protože by se okamžitě začal bránit. Neublížila mu. „Ale nemůžeš kolem sebe házet věci. Chceš se vypořádat s hněvem? Dělej něco produktivního. Vykřič se do polštáře, dostaň to ze sebe, ale nedrž to v sobě, nerozbíjej věci a nevybíjej si to na jiných. Pokud jsi ten ovladač rozbil, nečekej, že ti koupím nový.“

„Neprosím se, abys mi koupila nový.“

„Nebuď drzý, Joshi. Mluv se mnou.“

„Nechci.“

„To máš blbé,“ řekla jsem mu, když jsem pozorovala, jak odvrátil zrak, aby se díval na zeď. Zkurvená Anita. Nemohla jsem tomu uvěřit. Chtěla jsem jí nakopat prdel, ať už je to matka mého synovce nebo ne. Ale nemůžu a neudělám to. Musím jít příkladem a lidi, kteří jsou příkladem, nemlátí ostatní lidi. „Vždyť víš, že mi můžeš říct cokoliv.“

Nic na to neřekl.

„Pokud nechceš mluvit, tak aspoň poslouchej. Nikdo není perfektní, J. Nikdo. Každý udělal hloupé chyby a až vyrosteš, sám budeš chybovat, ale právě to chci, abys pochopil – z toho, co uděláš, ať už dobrého nebo špatného, se musíš poučit. Nikdy Anitě neodpustím, co udělala, když jsi byl malý, ale nevím, jaké to je, otěhotnět tak mladá. Nikdo z nás tomu neporozumí. A Bůh ví, že pokaždé, co ji vidím, mám chuť vrazit pěstí do jejího obličeje za to, že se dostala do tolika problémů potom, co ses narodil, ale jde o to, že mi tvůj táta říkal, že si nebyla blízká s rodiči. Nikdo ji nemiloval tak, jak Abuelito a Abuelita milovali mě, a rozhodně ji nikdo nemiloval tak, jako já miluju tebe a Louieho. Víš, že bych pro vás udělala všechno. Budu tady pro tebe po zbytek svého života, J. Vždycky budeš mít v životě možnosti a já nedovolím, abys některou z nich podělal, rozumíš mi?“

„Už jsem ti to říkala, opravdu se s ní nebudeš muset vidět, pokud nebudeš chtít, ale možná jednoho dne chtít budeš. Řekla jsem jí, že pokud tě chce poznat, musí si dát život do pořádku.“

„Já ji nechci poznat!“ zařval a zněl tak mladě, že to působilo jako vstříknutí kyseliny do mojí duše. „Ne dneska! Ne zítra! Nikdy! Je to mrcha!“ Než jsem se vzpamatovala, vyskočil z koberce a plácl sebou na postel. Popadl polštář, přitiskl k němu obličej a několik vteřin do něj křičel, dokud hlavu nezvedl. Jeho hrudník se znovu rychle zvedal a byla jsem si z 99 procent jistá, že pláče. Zabíjelo mě to. A když konečně promluvil, zabodl ten nůž ještě hlouběji. „Nenuť mě jít s ní. Prosím. Slíbilas to – slíbilas, že se o mě budeš vždycky starat.“

„Neříkej, že je mrcha,“ řekla jsem klidně, i když jsem se tak necítila. Jedna z nejtěžších věcí na světě bylo sledovat utrpení někoho, koho milujete. „Už jsem ti to říkala, pokud ji nechceš vidět, tak je to v pořádku. Nebudu tě nutit, ale možná jednoho dne, až budeš starší, budeš chtít. Možná. Neviním tě, ale chci, abys pochopil, že jsi můj. Nikam nepůjdeš. Nenosila jsem tě devět měsíců v sobě, ale to nic nezmění. Jsi můj, Joshi. Jsi můj Josh a vždycky budeš. Budu se hádat s kýmkoliv, kdo to bude chtít zpochybnit. Ale jen proto, že jsi můj, neznamená, že jednoho dne – pokud budeš chtít – nebude moct být v tvém životě i ona. Někteří lidé nemají ani jednu osobu, které by na nich záleželo a ty jsi měl i Mandy.“

Byl potichu. Tiskl hlavu k polštáři a třásl se. Nikdy v životě jsem neměla chuť někoho zabít tak, jako teď. Tohle Anita udělala tomu neohroženému, odolnému Joshovi. Nikdy jí to neodpustím. Jeho otázka byla tlumená, surová a nakřáplá. „Slibuješ, že jsem tvůj?“

„Joshi, copak bys mohl věřit tomu, že nejsi?“ zeptala jsem se, když jsem se zvedla na nohy a sedla si k němu na postel. Lehla jsem si vedle něj a hlavu nechala u jeho hrudi. „Přebalovala jsem tě. Několikrát jsi mě pozvracel. Víkendy jsem strávila na tvých zápasech a křičela z plných plic. Objímala jsem tě a milovala i ve chvílích, kdy jsi nebyl úplně nejmilejší. Jsi můj. Jsi arašídové máslo k mému želé. Jsi osina v mém—”

Jsem si jistá, že se slabě zasmál, i když si polštářem zakrýval obličej.

Začala jsem slzet. „Jednoho dne dospěješ, najdeš si přítelkyni a já budu mít chuť tu malou s-v-i-n-i zabít. Budu ji nenávidět. Ale víš co? Pořád budu vědět, že budu tvoje holka číslo jedna.“

„Proč?“ zeptal se.

„Protože ona nikdy nezjistí, jaké to je, strkat ti teploměr do zadku.“

Tentokrát se zasmál pořádně.

„Joshi, miluju tebe i Louieho, a vás dva nikdy nikdo nenahradí. Přísahám na svůj život. Pro vás dva jsem schopná lhát, podvádět i krást a vždycky, vždycky budu.“ Přitiskla jsem hlavu blíž k jeho hrudníku. „Slyšíš mě?“

Pořád měl zakrytou tvář. „Jo.“

To mi stačilo. „Máš štěstí.“

Nikdo z nás chvíli nepromluvil, a když nakonec odložil polštář, pohladil mě po vlasech. „Slibuješ, že budeme rodina napořád?“

„Chlapče, ty se mě nezbavíš, ani kdybys chtěl.“

„Ani když budeš mít vlastní děti?“

Nejsem pitomá. Vím, odkud to přišlo a pokazila jsme to, když jsem to s ním neprobrala dřív. Tak jsem obalila ruku kolem jeho předloktí a políbila ho na jemnou kůži. „Až se rozhodnu mít dítě, bude to tvůj bratříček nebo sestřička. Pokud je budeš brát jako sestřenici nebo bratrance, zlomíš mi tím srdce a budu ti na zápěstí dělat ohýnek tak dlouho, dokud to nevezmeš zpátky. Jsme rodina. Nic není silnějšího než krev.“ Odmlčela jsem se a cítila potřebu ho rozesmát. „A zvratky. Když tě někdo pozvrací, už není cesty zpátky.“

Zasmál se a cítila jsem, jak kývl na souhlas.

Polkla jsem a rozhodla se té chvíle využít. „Musím ti říct něco, co nesouvisí s tím, co se stalo, ale pořád je to ohledně naší rodiny, dobře?“

„Co?“ zeptal se podezíravě.

„Dallas—”

„Aha.“

„Co aha?“

„Já už o panu Dallasovi vím,“ oznámil.

Zvedla jsem se na loket a sledovala jeho napuchlou červenou tvář, když zíral na strop. „Co víš?“

„Že tě miluje. A ty miluješ ho,“ zamumlal s protočením očí a pak se na mě podíval. „Vím, jak to chodí, nejdřív láska, pak manželství a pak teta Di s kočárkem.“

Uhh, odkud to kruci vzal? „Jak… jak to víš?“

„Mám oči?“

Ten chytrolín.

„A taky mi to řekl.“

„Co ti řekl?“

Podíval se na mě ze svého místa. „Víš, jak na tebe řvala Jonathanova máma během turnaje a ty ses rozbrečela?“ Jak bych mohla zapomenout? „Tak mi to řekl.“

Co to kruci? „Co ti řekl?“

Josh protočil oči, posadil se a byl tou konverzací znuděný. „Já nevím. Řekl, že tě má rád – fuj.“ Zamrkala jsem. „Jednou na tréninku, když vedle tebe seděl jeden táta, jsem mu řekl, že nemám rád, když s ním mluvíš a on řekl, že to taky nemá rád. Tak jsem se ho zeptal, co s tím uděláme a on, že prý nic, protože si s tím otcem stejně nezačneš a brzo, mezi jím a mnou, tě žádný z těch debilů – jeho slova, ne moje, nebuď naštvaná – nebude otravovat.“

Chtělo mi srdce vybuchnout v hrudi, nebo se mi to jen zdálo? „A cos řekl ty?“

„Řekl jsem mu, že mi to nebude vadit, pokud mě nepošle bydlet s babi a dědou—”

„Nikdy bych tě neposlala bydlet jinam!“

„Přesně to řekl! Ježíš! Ví, že už jednoho tátu mám a jemu táta taky umřel a ví, že kdyby se jeho máma v jeho mládí znovu vdala, nikdy by tomu chlapovi neříkal tati. Takže říkal, že můžeme být kamarádi a on mi může ukázat, jak se dělají různé věci, a můžeme být rodina, ale pokud nebudu chtít, nemusím mu říkat jinak, než Dallasi.“

Nebudu brečet, nebudu brečet. „A co ty na to?“

„Řekl jsem, že dobře.“

„Dobře? Jen tak?“

Zazubil se. „Co po mě chceš? Abych si řekl o peníze?“

Vybuchla jsem smíchy. „Jsi pán domu. Nemůžeš se mě vzdát jen tak.“

Pokrčil rameny a řekl, „víš, kolik má her na Xbox?“

Otevřela jsem pusu a zavrtěla hlavou. „Tys mě vyměnil za hry na Xbox. Nemůžu tomu uvěřit.“

„Tak tomu věř.“

Kde se kruci vzalo tohle monstrum? Kdo ho stvořil?

Já. Udělala jsem to z něj já.

„Jen si přede mnou nedávejte pusu. To je odporné,“ dodal a otřásl se.

„Sám jsi odporný.“

„Ne tak jako ty.“

Zazubila jsem se a on mi to oplatil.

„Vážně ti nebude vadit, pokud…“ jak bych to měla říct? Pokud budu randit? Už teď se zdálo, že je to mnohem víc. „Budu vídat Dallase pořád? Pokud k nám bude často chodit a tak?“

Josh pokrčila rameny, když se pořádně posadil a otřel si oči. „Je mi to jedno, teto Di. Mám ho rád, Louie ho má rád a on má rád tebe. To proto pro nás dělá různé věci. Jenom… si nedávejte pusu a zavírejte za sebou dveře v ložnici. Nechci nic vidět. Dean mi řekl o věcech, které viděl dělat svého tátu a to je prostě hnus.“

Jeho slova mě přinutila k pauze. To proto pro nás dělá různé věci. To si toho Josh všiml dřív, než já?

A co mu kruci Dean vykládal? Musím si promluvit s Tripem.

Žduchl do mě kolenem a já se na něj podívala. „Řekneš Abuelita, že máš přítele?“ zeptal se.

Do prdele. „Budu muset. Jednou.“

Josh se ušklíbl. „Bude naštvaná.“

„To má docela smůlu, co?“ Usmála jsem se na něj, když jsem se natáhla, abych ho zatahala za nos. „Budeš v pohodě?“

„Jo,“ řekl trochu mírněji a jeho výraz trochu klesl.

„Dobře.“ Přehodila jsem nohy přes postel. „Dej mi vědět, pokud budeš něco potřebovat, jo?“

„Já…“ popadl polštář. „Já budu hrát ještě chvíli hry a pak půjdu spát.“

Postavila jsem se a přikývla. „Dobře. Celým svým srdcem tě miluju.“

„Já vím. Taky tě miluju.“

Vyměnili jsme si s úsměvy a s tím jsem opustila jeho pokoj. Dveře jsem zavřela zrovna ve chvíli, kdy k sobě volal Maca. Viděla jsem světlo v obýváku a tlumené zvuky televize, ale nejdřív jsem se šla podívat za Louiem. Jeho dveře byly otevřené na škvíru, a když jsem nakoukla, viděla jsem jeho malé tělíčko na posteli.

Rozhodně ho nebudu budit, aby se převlékl do pyžama. Neumře tím, že bude spát v normálním oblečení. Z toho, jak řádil s ostatními dětmi na hřišti jsem si jistá, že prospí celou noc.

Couvla jsem a zamířila po chodbě dál. Udržovala jsem váhu jen na jedné noze, protože se mi připomněl bolavý kotník. Když jsem dorazila do obýváku, našla jsem Dallase před televizí na gauči. Stehna měl široce rozevřené, jednu ruku měl na nich a druhou kolem opěradla pohovky.

„Ahoj,“ zašeptala jsem, když jsem kulhala směrem k němu.

„Co se stalo?“ zeptal se a pozorně mě sledoval.

„Zvrtla jsem si venku kotník. Bolí.“

Zamračil se, když jsem zastavila u jeho kolena a vklouzla na pohovku vedle něj. Než jsem si mohla pořádně sednout, vzal moje nohy a dal si je do klína. Kolena jsem měla na jednom jeho stehnu a chodidla na druhé straně.

„Josh je v pohodě?“ zeptal se, když dal dlaň přímo k mému kotníku a jemně přejížděl po kosti.

„Byl rozrušený, ale zvládne to,“ vysvětlila jsem a pozorovala jeho prsty. „Ona odešla, předpokládám?“

„Hmm. Je pryč.“

„Díky.“

Dlaní sklouzl níž, k mé patě. „Řekneš mi o matkách kluků? Pochopil jsem, že nemají stejnou.“

Sunula jsem zadek po pohovce, dokud jsem nebyla bokem blízko u jeho, v podstatě jen kousek od toho, abych se mu posadila do klína. Lem šatů se mi vyhrnul dost vysoko, ale neřešila jsem to. Moje nohy viděl už v den požáru. „Můj bratr byl ženatý s Louieho matkou. Byla jako ty—”

„Vysoká?“

Zasmála jsem se. „Ne. Měla stejnou barvu kůže. Odkud myslíš, že má Lou ty modré oči?“ Přiblížila jsem se o něco blíž. „Když můj bratr zemřel, Louieho máma to moc dobře nezvládala. Nejedla, nepila, nespala. Musela jsem si vzít kluky, protože bylo jasné, že se nemohla smířit s tím, že ona žije a on je mrtvý.“

Když jsem si povzdechla, sklonil tu ruku, kterou měl přehozenou kolem zadní části pohovky a teď mě hladil po ramenu.

„Nemohla se s tím smířit. Měli jsme—měli jsme s tím něco udělat. Všichni jsme věděli, že to nesnáší dobře, ale…“ Bože, ta vina mě zasáhla stejně tvrdě jako předtím. „Spadla ze schodů a teď jsem si dost jistá, že to udělala schválně, aby měla výmluvu k užívání léků proti bolesti… a šest týdnů poté, co umřel můj bratr, se předávkovala.“

Něco se mi zaseklo v krku a v očích jsem cítila slzy. „Nikdy si neodpustím, že jsem něco neřekla, něco neudělala. Nesehnala jí pomoc. Nevím. Prostě něco. Víš, předpokládala jsem, že to za mě udělá někdo jiný, nebo že se s tím nakonec vypořádá sama, ale takhle to nefunguje.“

„Nemohla jsi to vědět,“ řekl tiše.

Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Možná ne. Ale teď je Lou se mnou. A nechce o ní mluvit, nechce ani přiznat, že by existovala. Viděl jsi, jak reaguje, když se o ní zmíníme. Tu noc v jeho pokoji, to bylo poprvé za celou věčnost, kdy o ní chtěl mluvit aspoň chvíli. I Josh o ní sem tam něco řekne, ale Lou to odmítá. Chce mluvit jen o tátovi.“

„Je to ta žena na obrázcích v domě?“

„Uh-huh.“

„To je lepší, než nic.“

Znovu jsem pokrčila rameny a on kolem mě ruku utáhl a přitáhl mě blíž k sobě.

„Až doteď jsem nevěděl, že Larsenovi nejsou Joshovi opravdoví prarodiče.“

„Jo. Jen Louie je pokrevně příbuzný. Ale Joshe poznali, když mu byli tři roky. Moc ho milovali. A vím, že Mandy, Louieho máma, ho milovala taky. Chovala se k němu skvěle. Proto ho Larsenovi tak berou. Jsem si jistá, že by Mandy chtěla, aby v jeho životě zůstali.“

„Je jednoduché ho milovat,“ řekl. „Kdybych nevěděl, že je tvého bratra, myslel bych si, že je tvůj. Jste si hodně podobní.“

Odfrkla jsem si. „To teda nejsme.“

„Jste. Mluvili jsme o tom s Tripem.“

„Mluvíš o mě za mými zády?“

„V jednom kuse.“ Usmál se. „Vy dva jste… nezkrotní. Upřímní, loajální a milujete naplno. Oba dáváte všechno do toho, co milujete. Zbožňuju to.“

Odtáhla jsem hlavu a usmála se na něj. „To je pravděpodobně ta nejhezčí věc, kterou o mě kdo řekl.“

„Když ses chystala nakopat Christy prdel—”

„K tomu jsem se nechystala.“

„V tu chvíli jsem si řekl, ta holka kurva zešílela. A i týden potom jsem myslel na to, že bys nikomu nedovolila – ani mě – aby Joshovi ublížil, že bys za něj bojovala, i kdyby tě to mělo stát život. Od té doby jsem chtěl najít někoho, kdo by to stejné cítil ke mně.“

V krku jsem měla knedlík, ale naklonila jsem se dopředu, abych ho mohla políbit na krk, když posunul dlaň přes moje lýtko nahoru, a zastavil ji na citlivé pokožce za kolenem. „Chrstla jsem havajský punč do obličeje tvého bratra, to je začátek.“

Dallas se kousnul do rtu a usmál se. Pak mě políbil na tvář a na čelist.

Zaklonila jsem hlavu, abych mu dala lepší přístup k mému krku, ke kterému přejel ústy. Byly měkké, teplé, a když je otevřel, cítila jsem vlhký dech na kůži. „Nikomu bych nedovolila, aby o tobě mluvil špatně.“

„Já vím, zlato. Já vím,“ řekl a políbil mě na pravé straně krku. „Slyšel jsem, co jsi řekla své klientce před pár dny v salonu.“

„Tys to slyšel?“ zeptala jsem se, když jsem nechala hlavu zakloněnou a on se naklonil, aby mě políbil i na druhé straně krku.

„Mm-hmm,“ odpověděl. „Kdybys tehdy nebyla v práci, vylíbal bych z tebe duši.“

Zasténala jsem, když sjel ústy k mému ušními lalůčku a nasál ho mezi rty. Přes horní část těla mi přejela husí kůže a bradavky mi ztvrdly. „Pokud chceš, můžeš mi to vynahradit teď,“ navrhla jsem šeptem.

„To mám v plánu,“ řekl, hlas hrubý a nakřáplý, těsně předtím, než hlavu sklonil a opakovaně mě líbal mezi čelistí a klíční kostí.

Posunul se na bok, dlaně se začaly toulat po těle a hlavu jsem nechala zakloněnou, abych mu poskytla přístup na můj krk. Ty jeho velké dlaně přejely z mých zad nahoru do mých vlasů. Snažila jsem se nevydávat žádný zvuk, jen sem tam jsem tiše zasténala, když čas od času otevřel ty úžasné ústa, aby jazykem přejel přes jednu a druhou šlachu na krku. Posunul mě tak, aby se dostal tam, kam chtěl.

Když se jeho rty vydaly na cestu dolů, dolů, dolů až k místu, kde mi začínal výstřih šatů do V, prohnula jsem se v zádech. Byla jsem vzrušená. Vzrušenější, než kdy předtím. Nechtěla jsem, aby to někdy skončilo.

A když nosem přejel k mému uchu a promluvil mi do něj tichým hlasem, byla jsem téměř v transu. „Nemusíme to dělat dnes večer.“

„Ty nechceš?“

Jeho smích mě přiměl se k němu přitisknout ještě víc. „Co jsi mi říkala o hloupých otázkách?“

Usmála jsem se.

„Můžu tě vzít do tvého pokoje?“ zeptal se a přitiskl rty těsně pod mé ústa.

Pro mě za mě by mě mohl vzít klidně na Mars, ale nezmohla jsem se ani na slovo. Dokázala jsem jen přikývnout, protože jsem potřebovala jeho rty zpátky na krku. Jeho chraplavý smích zasáhl vlhkou pokožku, na které měl před chvílí jazyk. Dlaň položil na můj bok a obtočil ho svými dlouhými prsty.

„Ano?“ zeptal se a odtáhl ústa, aby mě políbil na líčka, nos, pokožku těsně nad horním rtem, všude kromě úst.

Lapala jsem po dechu. Hekala. „Uh-huh,“ bylo jediné slovo, které jsem dokázala vyslovit.

Pomalu, aniž bychom přerušili kontakt, mě vytáhl na nohy, ústa pořád na mé pokožce, ruce stále přejížděly po mém těle – nahoru a dolů po zádech, na jeden bok, druhý bok, na ramena, paže, předloktí, pak dlaně. Mapoval mě. Až když mě k sobě přitiskl blíž, vzpomněla jsem si, že v domě nejsme sami.

„Přední dveře,“ zašeptala jsem bez dechu z toho, jak na mě působil.

„Už jsem zamknul,“ řekl, když přejel velkými dlaněmi dolů, přes pas až po okraj mých šatů a pak znovu nahoru, ale tentokrát postupoval po mých stehnech pod šaty. Ty drsné, mozolnaté dlaně a prsty přejížděly po mé kůži, a když se dostal k mému zadku, stiskl v těch dlaních holou kůži, hnětl obě půlky a vydechl mi do ucha. „Vždycky mi přišlo, že vypadáš jako moje, ale teď je kurva jasné, že moje i jsi,“ řekl a jazykem obkroužil pulz na mém krku.

Bez varování mě zvedl, a šaty se mi vyhrnuly k bokům. V zadní části hlavy jsem se modlila, aby nás do mé ložnice dostal rychle – co nejrychleji – ještě předtím, než by se Josh mohl rozhodnout, že potřebuje třeba do kuchyně a našel by mě tady s holým zadkem, jak na Dallasovi visím jak opice.  Protože přesně tak to vypadalo. Stačila vteřina k tomu, abych kolem jeho pasu obtočila nohy, a ruce jsem spojila za jeho krkem. Tváří v tvář se mé ústa vznášely jen centimetr od jeho. Možná to byly spíš milimetry.

A aniž by mě políbil, přitiskl čelo na moje, díval se mi do očí a zamířil přes chodbu do mého pokoje.

Jednou ruku jsem přejela ze zadní části jeho krku na jeho super měkké, a krátké vlasy na hlavě. Nikdo z nás neřekl ani slovo, když pokračoval dál a nakonec mi bylo jasné, že jsme v mém pokoji, i když bylo zhasnuto. Kopl do dveří, aby je za námi zavřel a pak ustoupil. Jedna z dlaní, kterou mě přidržoval za zadek, na krátkou chvíli zmizela a pak jsem slyšela, jak otočil zámkem, což by jediný další zvuk, kromě našeho dýchání.

Nerozsvítil světla a neobtěžovala jsem se s tím ani já.

Za pár dnů, až na to budu vzpomínat, si budu ráda myslet, že jsme byli tak potichu, protože nebylo slov, které by ten okamžik mohly udělat lepší nebo smysluplnější. Opravdu to nešlo. Pokaždé, když se mě dotkl, zdálo se, jako by tím pronesl větu. A doufala jsem, že pokaždé, když jsem se dotkla jeho těla, taky cítil všechno, co jsem si o něm myslela a všechno, co jsem k němu cítila.

Byl úžasný a já ho milovala. Milovala jsem ho víc, než jsem pokládala za možné. Když se nad tím zamyslím, jak by něco z toho, co jsem cítila v minulosti, mohlo být to slovo na „L“, když se tohle zdálo desetkrát – dvacetkrát, třicetkrát, čtyřicetkrát, padesátkrát – jasnější a reálnější než cokoliv jsem cítila k chlapům, které jsem poznala před ním?

Nešlo to. Prostě to nešlo.

Protože nikdo jiný nebyl tak laskavý a nesobecký, tak rozdávačný a trpělivý, tak milující ve všech možných způsobech, jako on.

Nikdy jsem pořádně nevěděla, co v životě chci, ale teď je mi to jasné. Tohle – on – přesně to chci.

A když mě položil na nohy v mé ložnici, kde prosvítalo jen slabé světlo z osvětlení venku, dopadly jeho ruce na lem mých šatů. V jednom rychlém pohybu mi šaty stáhl přes hlavu a zahodil klidně až na jinou dimenzi. Ty studené, chladné dlaně okamžitě dopadly na můj pas, a když jsem tam stála jen ve spodním prádlem a podprsence bez ramínek, přitiskl se ke mně. Od hrudníku dolů jsme se tiskli k tomu druhému a konečně se rty dotkl mých.

Naklonil hlavu a otevřel rty. Naše jazyky se střetly. Když mě políbil, cítila jsem závrať. Jeho ústa se skláněla z jednoho koutku na druhý, když jsme se hladově líbali, jako by byl konec světa a ani jeden netoužil být jinde.

Byla to pravda.

Když mě líbal, líbal, líbal – jeho teplé a oblečené tělo se tisklo na můj hrudník, prsa, břicho, dokonce i stehna – toužila jsem, aby mě obklopil. Byla jsem tak zaneprázdněná přejížděním jazyka po jeho, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, že jednou rukou odepíná moji podprsenku. Pokud to nebyla nápověda k tomu, abych ho dostala z vlastního oblečení, pak už nevím.

Zalapala jsem po dechu, když jsem od něj konečně odtrhla rty, stoupla si na špičky a políbila teplou, téměř slanou pokožku na jeho krku, zatímco mě do rtů a brady štípaly jeho krátké vousy. Dallas měl ruce na mých zádech a ve tmě trvalo jen chvíli, než jsem sunula ruce po jeho tvrdých, mohutných svalech na břiše a pak nahoru, než jsem našla knoflík u jeho krku. Uvolnila jsem jeho kravatu a odhodila ji za sebe.

Když jsem byla v polovině knoflíků na jeho košili, sundal mi podprsenku. Dlaněmi mi přejížděl po ramenou a zadní straně krku, když jsem skončila a rozevřela jeho košili. S tím svlékáním mi pomohl, když košili rychle, téměř zoufale sundal. Mezi mnou a jeho svaly byl jen jeho tenký nátělník, když se Dallas sklonil, aby políbil můj horní ret a zase se odtáhl. Podle zvuku a pocitu se zdálo, že si stáhl i tílko, protože než jsem se nadála, měl jsem pod dlaní jeho nahou pokožku.

Ve tmě bylo všechno mnohem intenzivnější. Palce zahákl za krajku na mých bocích a sunul mi tanga dolů po nohách. Mezitím se rty toulal po mém těle, když mě políbil na klíční kost, na horní část prsou, jednou nasál moji bradavku, jen jednou a pak pokračoval níž. Další polibek na moje žebra, na můj holý bok. Až dopad jeho kolen na koberec mi řekl, kde skončil.

Když mě políbil na stehně a pak následoval jeho teplý dech a přitisknutí úst na záhyby, kdy se stehno dotýkalo místa, které odhalilo mé spodní prádlo, hlasitě jsem se nadechla. A když jeho vlhké polibky našly cestu až k mému středu, polkla jsem a natáhla se pro jeho ruku, buď aby mi pomohl s rovnováhou, nebo abych mu zabránila v odchodu, nemám tušení.

Políbil mě přímo tam, a pak znovu. Nerozevřel mě, když špičkou jazyka přejížděl po štěrbince a znovu mě tam líbal. Jeho povzdech byl hluboký a roztřesený, když mě pevně popadl za zadní část stehen a držel mě na místě. Až potom Dallas jazykem roztáhl šev mezi mýma nohama a ochutnal ten nerv, který se probudil s prvním polibkem, který mi dal.

Čelo přitiskl na můj podbřišek, nos mě na kůži, kterou jsem před svatbou díkybohu oholila, a líbal, sál a lízal mě mezi nohama, jako bych na něj snad nebyla dostatečně připravená. Hrál si se mnou, jako to dělal s mými ústy, když byl ještě na nohách.

Pomalu mě ty ruce na stehnech vedly dolů, až dokud jsem neklečela před ním. Políbila jsem ho, ochutnala samu sebe na jeho rtech a dotýkala se rukama hrudníku, který jsem viděla bez trička jen dvakrát. Pak jsem přejela rukama po vypracovaných břišních svalech, které by snad neměl mít nikdo starší než třicet. Jeho ruce byly na mých ňadrech, mezi ukazováčkem a palcem mnul moje bradavky. Dallas sklonil hlavu, aby do úst nasál jednu a potom druhou.

Když jsem znovu přejela nahoru a dolů po jeho svalech, konečně jsem nechala dlaně klesnout k zipu jeho kalhot. Během vteřiny jsem mu je rozepla a vklouzla dlaní dovnitř. Na hřbetu prstů jsem cítila jeho krátké, drsné chlupy, než jsem nahmatala horký široký kořen u středu jeho těla. Dallas sebou cukl, když jsem ruku sunula po jeho délce dál, která byla zastrčená u stehna, ale pořád jsem nenahmatala špičku.

Obrátila jsem dlaň, obalila ji kolem jeho šířky, a co nejjemněji ho vytáhla z kalhot, dokud nesměřovala špička ke stropu. Když jsem ho sevřela v ruce, přestal Dallas s tím, co dělal a nechal otevřené rty kolem bradavky. Byl přesně tak široký, jak jsem si představovala a když jsem sunula dlaň nahoru a dolů, byl taky dlouhý, dvacet jedna nebo dvacet dva centimetrů tvrdé chlouby. Trhl boky a nasál vzduch, když jsem ho stiskla silněji a pumpovala rukou nahoru a dolů.

V rychlém pohybu mě Dallas položil na koberec a než jsem se nadála, byl nade mnou. Přikrýval mě jako lidská deka, ale mnohem větší, těžší a teplejší. Nepotřebovala jsem světlo, abych věděla, že ta tvrdá věc, která se mi tiskne ke stehnu, je jeho připravený, připravený, připravený penis. „Beru antikoncepci,“ zašeptala jsem skoro ostýchavě. A taky jsem neovulovala, ale to jsem mu neřekla. Prozatím.

Vydechl a já udělala to stejné, když jsem vklouzla pažemi pod jeho podpažím na záda a utáhla ruce kolem jeho trapézových svalů. „Diano,“ řekl, když se vznášel nade mnou.

Obmotala jsem nohy kolem jeho boků, kotníky jsem opírala o jeho kalhoty, které pořád zakrývaly všechno kromě toho velkého orgánu, který se pomalu tlačil na místo, kde jsme ho oba chtěli.

„Miluju tě, Dallasi,“ zašeptala jsem, když jsem zvedla boky, aby do mě vstoupil.

Jeho ústa a celé tělo na mě tvrdě dopadlo, jako by se snažil mě celou pohltit. To až jeho váha ho postrčila hlouběji do mě, centimetr po centimetru vnikal do mých vlhkých svalů, které protestovaly proti jeho šířce.

Ale Dallas pokračoval, zas a znovu mě líbal, dokud se neusadil ve mně i nade mnou.

Jediný zvuk, který udělal předtím, než ve mně začal pulzovat, bylo zalapání po dechu, pak zasténání a trhnul sebou tak, aby se pohřbil ještě hlouběji. Dallas se udělal a bylo ve mně tolik semena, že když se odtáhl, aby do mě mohl pomalu zase vrazit, vyteklo jeho sperma kolem jeho penisu a stékalo po mojí pokožce.

„Kurva,“ dostal ze sebe chraplavě, když byl tak hluboko, jak jen to šlo. „Neměl jsem v plánu se udělat tak rychle.“

„Je to v pohodě.“

Jeho ústa se pohnula přes moje líčko, z jednoho na druhé. „Ještě jsem neskončil. Přísahám.“ Dallas ten tlustý orgán pomalu vytáhl, vyrazil boky dopředu a znovu mě naplnil. „Jako moje by ses nemohla cítit víc, ani kdyby ses snažila,“ řekl mi, a každé slovo zdůraznil tvrdým přírazem, a kvůli těch pohybům mě šoupal výš po koberci.

Záda mě pálila jen trochu, když udržoval svoje pomalé tempo, když do mě vnikal. Políbil mě, jako by se se mnou miloval, pomalu, nakláněl ústa z jedné strany na druhou, když hladil můj jazyk svým. Boky pohyboval v krouživých pohybech, jako by se snažil dostat hlouběji.

Lapala jsem po dechu, snažila jsem se nesténat moc nahlas, protože kluci byli v pokojích nedaleko, ale pohybovala jsem boky, když jsem se snažila najít nejlepší úhel, dokud se jeho tělo nepohybovalo tak, že svou stydkou kost třel přímo dokonale o mé tělo.

Jeho hrudník se přitiskl k mému, oba jsme byli zpocení, zrychleně dýchali a on neustále přirážel boky, vedl mě výš, výš, až dokud jsem se kolem jeho délky nezačala zatínat. Musela jsem zaklonit hlavu, kousat se do rtu a prohýbat záda, abych hlasitě nesténala, když zůstal ve mně, dokud jsem nepopadla dech. Jeden tvrdý příraz následoval další, ještě tvrdší. Celý se vytáhl, rychle do mě vklouzl a já se zase o pár centimetrů posunula zády po koberci. Když Dallas znovu svůj penis vytáhl a pak se zase pohřbil uvnitř mě, potichu a dlouze zasténal a znovu se udělal, pulzoval víc a víc, celá jeho délka ve mně cukala.

Pomalu se jeho tělo položilo na mě. Byl těžký a hůř se mi dýchalo, ale neodtáhla jsem ruce z jeho zad a ramenou a nohy jsem ho pořád pevně objímala. Dýchal ztěžka, stejně jako já a ani jeden z nás nemohl popadnout dech.

Mohlo uběhnout deset nebo klidně třicet minut, když se zvedl na kolena a slyšela jsem, jak dýchá hlasitě a trhaně. Když si moje oči přivykly na tmu, viděla jsem, že natáhl dlaň k mému obličeji. Dotkl se mé tváře, když jsem ležela na koberci a pořád namáhavě dýchala.

Otočila jsem hlavu, abych políbila jeho dlaň a v tu chvíli se Dallas znovu skláněl, aby si mohl lehnout na podlahu vedle mě. Rukou vklouzl pod můj krk a přitáhl si mě k sobě. Byl vlhký potem, a když jsem se otočila na bok a přehodila přes něj nohu, cítila jsem na jeho stehnu pozůstatek obou našich orgasmů. Bylo to lepkavé a mokré. Absolutně jsem to milovala.

S hlavou na jeho ramenu jsem přitiskla ruku na jeho hruď a objala ho.

Když se začal smát, zvedla jsem hlavu nahoru, abych se podívala na slabý obrys jeho čelisti. „Co ti přijde vtipné?“

Ta ruka, kterou měl dál ode mě, se usadila na mém stehně, které jsem přes něj měla přehozené. Hladil mě po něm dál, až se špičkami prstů dotkl mého zadku. Udělal to ještě dvakrát, než tím úžasným, chraplavým a znaveným hlasem řekl, „za všechno může tvoje objetí, víš.“

Cože? „Co tím myslíš?“

Krouživými pohyby hladil moje stehno a pomalu ho hnětl. „Pár týdnů potom, co jste se nastěhovali, jsem tě viděl před domem. Larsenovi zrovna přivezli kluky a ty jsi na ně čekala. Stála jsi na verandě a Josh vyšel z auta. Když k tobě došel, ani ti nevěnoval pozornost, ale ty jsi ho objala se širokým úsměvem na tváři. Smála ses. Nevím, co jsi mu řekla, ale pak ti objetí oplatil a ty jsi s ním třásla tak dlouho, dokud se taky nerozesmál.“

„A kurva pokaždé, co jsem tě viděl od té chvíle, jsi vždycky někoho objímala. Někoho líbala. Říkala, že je miluješ. Šel jsem do postele a přemýšlel, proč to pořád děláš,“ řešil tiše a přitiskl mě k sobě blíž.

„Protože je miluju a život je krátký.“

„Teď už to vím, Diano. Stačila chvíle po tvém boku, abych se to naučil. Jde vidět, jak moc svou rodinu miluješ a přesně to na tobě miluju nejvíc. Chtěl jsem, aby mě někdo miloval stejným způsobem. Chtěl jsem, abys mě stejným způsobem milovala ty.“ Pustil moje stehno a místo toho si propletl prsty s mými. „Nejsem bohatý, nejsem ani hezký, ale můžu tě udělat šťastnou. Můžeme vytvořit vlastní slepenou rodinu.“

Srdce se mi zlomilo na půl. „Samozřejmě, že mě můžeš udělat šťastnou. Už to děláš. A jsi hezký, o čem to mluvíš?“

„Ne, nejsem. Řekla jsi mi, že nejsem tvůj typ, vzpomínáš?“ připomněl mi tónem, který nezněl smutně ani zklamaně.

„Byl jsi totiž idiot. Co jsem ti jako měla říct? Ach, můj ty bože, ty máš tak silné ruce? A co pak? Prosím, mohla bych se ti schoulit do klína, kamaráde?“ smála jsem se a stiskla jeho prsty. „Byl jsi ženatý a bral jsi to vážně. Nikdy bych to neudělala. A navíc ses ke mně nechoval zrovna nejlíp.“

„A co ty jsi chtěla, abych ti řekl? Že chci, aby ses mi schoulila do klína?“ Taky se zasmál. „Zlato, já bral vážně manželství s někým, koho jsem ani nemiloval. Nikdy jsem svou bývalou nepodvedl, dokonce ani potom, co jsme se rozdělili. Co bych to byl za chlapa, kdybych změnil názor hned chvíli potom, co jsem tě poznal?“

Na tom něco bylo a on to věděl.

„Nejdřív jsem si myslel, že jsi praštěná, ale pak jsem tě poznal a oblíbil si tě – byla jsi moje kamarádka a byla jsi milá proto, že taková prostě jsi, ne proto, že jsi něco chtěla. A když jsem ti vyčesával vši z vlasů, podívala ses na mě během smíchu a mně bylo jasné, že jsem v tom až po uši,“ řekl.

Dal ruku na mou tvář. „Pokud respektuju vztah s někým, koho si za pár let nebudu pamatovat – s někým, na koho nemyslím – pak chci, abys věděla, jak vážně budu brát dalších padesát let vztahu s ženou, které patří moje srdce.“

Tenhle chlap. Tenhle chlap mě dá dohromady. Jak? Jak bych bez něj mohla žít i třeba den? Týden, měsíc, nebo celý život?

Jako by věděl, že v duchu vyšiluju a ne tím způsobem, jakým si myslel, zvedl se Dallas na loket a podíval se na mě. „Diano, miluju tě a každá kost v těle mi říká, že tě budu milovat až do konce svého života, i když se budeme chtít zabít navzájem.“

Dojatě jsem popotáhla, a co udělal on? Zasmál se.

„Až budeš stará, budu tě držet za ruku, když budeme přecházet silnici. Pomůžu ti nazout ponožky,“ slíbil.

Začala jsem se smát, i když se mi oči zalily slzami. „Co když ti s ponožkama budu muset pomáhat já?“

„Tak mi pomůžeš ty. A pokud budu na invalidním vozíku a ty ne, svezu tě.“

Slzy mi z očí stekly, ale pořád jsem se smála. Nemohla jsem si pomoct a přitiskla čelo na jeho rameno. „Nemůžeš mi slíbit, že tady budeš napořád. Takhle to nefunguje.“

„Dokud budu dýchat, tak tě neopustím, Peach.“ Políbil mě na spánek. „Nikdy nevíš, co se stane za hodinu nebo za minutu, ale přísahám, že se budu chovat tak, abys tohohle nikdy moc nelitovala, i když si polezeme na nervy a budeme se hádat, protože už spolu budeme celou věčnost a budeme o sobě vědět úplně všechno. Ať už to přijde za měsíc nebo až budeme oba v plenkách, pořád budu po tvém boku.“

„V plenkách?“

„V plenkách,“ potvrdil a sklonil se, aby mě třikrát políbil na tvář. „Přísahám.“