HOD - 4. kapitola

Autor: Tsukiko Haruka

„Aha, o to si nedělejte starosti. Včerejšek byl hrozný den. Už vám za Paula sháním náhradu. Je to vždycky velmi tragická událost, když umře tak mladý člověk.“ Ředitelova slova se ke mně dostala nespočetněkrát v podobě echa a napadly mě jen dvě možnosti jak si je přebrat, buď jsem dneska hovořila s duchem, nebo došlo k záměně pacientů. V hlavě mi vyvstala vzpomínka na chvíli, kdy jsem Paula, nebo kdo to vlastně byl, poprvé oslovila. Sice mě neopravil, ale vypadal překvapeně. Tehdy jsem tomu nepřikládala žádný význam, ale teď mi to pomohlo se přiklonit k racionálnější možnosti, že došlo k chybě v papírování.

„Dneska jsem měla sezení s pacientem, který se údajně jmenuje Paul Walters a je… pedofil,“ řekla jsem, jakmile jsem se vzpamatovala. Ředitel na mě chvíli hleděl a z jeho držení těla mi připadalo, že je naštvaný, i když to nedával znát ve tváři. Už při našem prvním setkání mě znervózňoval, protože patři mezi velmi malou hrstku lidí, kterou nedokáži přečíst. Na druhou stránku jsou to ale lidé, co takhle působí záměrně a velmi zdlouhavě se to učili. Takže si alespoň mohu odvodit, že se jedná o jejich každodenní masku, nebo se momentálně snaží něco utajit a možná se mnou i manipulují.

„No, už vím, kde se stala chyba,“ pověděl po chvíli. „Kolega Peterson sestavoval váš seznam pacientů, ale potom mi ho samozřejmě předložil ke schválení a já jsem byl znepokojený tím, že vám vybral Adama Longa. Nepřipadalo mi vhodné, aby jedním z jeho psychiatrů byla studentka, tak jsem ho vyměnil za Paula Walterse. Tohle nedorozumění budu muset s kolegou ještě velmi pečlivě probrat a zjistit, jak přesně se to stalo.“

„Takže jestli tomu dobře rozumím, tak ke mně celou dobu chodil Adam Long, ne Paul Walters?“ Zeptala jsem se pro ujištění.

„Už to tak vypadá…“ pověděl nepřítomně, jakoby přemýšlel nad něčím úplně jiným. „Každopádně, jestli s ním sezení probíhala bez komplikací, tak bych vám ho mohl ponechat. Záleží pouze na vás.“

„Chtěla jsem si o něm s vámi promluvit.“ Pověděla jsem váhavě. „Přiznal se mi, že znásilnil jednu z pacientek.“

Ředitel mě chvíli pozoroval a pak promluvil: „To už říkal několikrát a nikdy to nebyla pravda.“

Chvíli jsem mlčela, jak se mi v hlavě promítal celý rozhovor s Paulem, tedy Adamem. Působil na mě tak upřímně. Nějak mi to celé nehrálo. Ředitel sice nevypadal překvapeně, takže to sedělo k jeho slovům, ale proč jsem Adamova falešná přiznání nikdy neviděla na žádném videu? Jak se mohlo stát, že jsem měla ve složce se jménem Paul Walters videa, na kterých byl Adam? Proč mě Adam neopravil, když jsem ho oslovila jiným jménem? Připadalo mi to jako něčí úmysl, protože se jednalo o příliš překombinovanou chybu.

„Jste si tím jistý?“

Věnoval mi takový ten otcovský pohled. „Nebojte se, samozřejmě si ho prověřím, ale zbytečně se tím neznepokojujte.“

„Dobře,“ souhlasila jsem, abych nebudila podezření. Nějak mě v tu chvíli najednou absolutně netrápila ta další záležitost s drogami. „A co se stalo s tím pravým Paulem?“

„Zástava srdce, ale bližší informace nám ještě poskytne pitva,“ odpověděl zrovna, když mu přišla nějaká zpráva. Jen se na ni krátce podíval a pak se začal soustředit zase na mě.

„Aha…“ zašeptala jsem, ale už jsem nevěděla o čem dál mluvit. Chystala jsem se rozloučit, protože jsem se plánovala jít mrknout na společný disk, abych zkontrolovala, jestli jsou tam složky Paula a Adama správně roztříděné, i když jsem nepředpokládala, že budou přeházené, chtěla jsem se zkrátka ujistit a vyloučit jednu z možností, jak došlo k záměně.

„A jak se tu daří vám?“ Zeptal se mě dřív, než jsem stihla náš rozhovor ukončit.

„Výborně, velmi se mi tu líbí,“ odpověděla jsem už svou nacvičenou odpovědí, protože tuhle otázku už mi položila spousta lidí.

„Spí se vám tu dobře?“ Zaskočil mě svou další otázkou.

Zůstala jsem na něj chvíli koukat. „Proč by ne?“

„Ale tak, jde o nové prostředí a četl jsem vaši práci o poruchách spánku. Dávala jste tam sama sebe za příklad. Nemohu nepoznamenat, že se jedná o velmi brilantní práci,“ vysvětlil mi pomalu. Musela jsem uznat, že mi opravdu lichotilo, že moji práci pochválila taková kapacita v oboru.

„Občas mám problémy, ale nic závažného,“ reagovala jsem stručně, jelikož jsem ho tím nechtěla zatěžovat.

„Dobře tedy. Už vás nebudu zdržovat,“ pověděl s úsměvem, ale neodpustil si ještě dodat, „a o Adama si nedělejte starosti. Postarám se o něj.“

Zvedla jsem se z místa a za chůze jsem se s ním rozloučila: „Na shledanou.“

„Na shledanou!“ Zavolal za mnou, i když se mezitím začal soustředit na cokoliv, co dělal, než jsem vešla do kanceláře a vyrušila ho.

Hned jak jsem vyšla ven, tak jsem narazila na Petersona. Velmi ho překvapilo, že jdu od ředitele. Dokonce bych řekla, že z toho nebyl nadšený. Chápala jsem to, protože jsem ho možná trošku urazila, jelikož za mě zodpovídá on a ne ředitel. Jenže já už z něj od začátku mám nepříjemný pocit, což ve mně zasadilo semínko nedůvěry, které postupně klíčilo každé naše setkání. Připadalo mi, že v zařízení panuje zvláštní napětí všeobecně, ale Peterson bezpochyby tají nejvíc a vytváří tady největší dusno. Všimla jsem si, že negativně nepůsobí jenom na mě. Všichni před ním chodí po špičkách. Výjimečně jsem si ale přála, aby mě oslovil a zeptal se mě, proč jsem u ředitele byla, protože bych se ho pak mohla zeptat na chybu, co se stala. Možná by mi byl ochotný prozradit víc než ředitel a určitě by také věděl víc než on. Kdybych o tom začala mluvit sama, působilo by to jako vyzvídání. Jenže mě tentokrát jenom pozdravil a pokračoval do ředitelovy pracovny. Na druhou stránku jsem alespoň mohla jít bez zdržování do svého bytu a podívat se do složek, abych ukojila zvědavost.

Na společném disku jsem našla pouze Adamovu složku. Paulovu museli zrušit, takže jsem ani nestihla zjistit, jak vypadal, což ve mně vyvolalo zvláštní pocit prázdnoty. Celkově jsem začala ztrácet iluze, protože tu pracuji bez mála měsíc a už se tu stala spousta nepříjemných událostí. Neočekávala jsem, že přijdu do první práce v jednom z nejlepších zařízení a hned budu svědkem pokusu o sebevraždu; pak jedna z mých pacientek zkolabuje; jeden z pacientů zemře, i když jsem ho ani nestihla začít léčit, protože došlo k záměně; dokonce zjistím, že tu probíhá obchod s drogami, což na druhou stránku nemohu vědět s jistotou; sama začnu mít zase problémy se spánkem a málem omdlím.

Samotné mě to znělo šíleně, a potřebovala jsem se chviličku upnout na něco normálního, co nesouviselo s mojí prací ani se školou, tak jsem svolala svoje kamarádky a naplánovala nám na večer malý výlet do baru. Poslední dobou jsem s nimi nikam nechodila, protože jsem měla hodně práce, šetřila jsem peníze a neměla jsem náladu na flirtování s někým, kdo by za mě zaplatil. Většina ostatních spolužaček většinou chodila někam tancovat, ale naše parta se dala do kupy právě skrz to, že netancujeme, takže řekněme, že jsme taková parta dřev. Občas si zajedeme do kina, na výstavu, do baru, restaurace, nebo do kavárny a zkrátka se bavíme i bez tancování.

Dnešní večer se podobal všem ostatním. Samozřejmě byly všechny moje kamarádky zvědavé na moji praxi. Ochotně jsem jim odpovídala na každou otázku, dokonce jsem se jim svěřila ohledně všeho, co se stalo. Věděla jsem, že mi pomůže, když si o tom s někým promluvím.

Jakmile už jsme začaly probírat zase běžná témata, všimla jsem si, že do baru vešla jedna z ošetřovatelek, co spolupracuje s Georgem. Jedná se o celkem mladou holčinu, která soudě podle jejího oblečení a toho, že pracuje po večerech ještě v bufetu, nemá moc peněz. Za normálních okolností bych si jí nevšímala, ale nějak mi k tomuto místu neseděla. Sice se nejednalo o žádný pajzl, ale stejně bych nečekala, že se tu objeví zrovna ona. Když přišla blíž k baru, všimla jsem si, že je mokrá, i když venku neprší, ale víc než to mě zarazilo, že začala šplhat nahoru na bar. Barman zrovna připravoval nějaký nápoj, takže si jí nevšiml. Skoro nikdo se na ni nedíval, jen moje kamarádky, když zpozorovaly, že už dlouho pohledem hypnotizuji jedno místo a nevnímám je.

Ve chvíli, kdy mladá ošetřovatelka z kapsy vytáhla zapalovač, jsem se pomalu zvedla ze židle u našeho stolu. Měla jsem špatné tušení. Rozeběhla jsem se jejím směrem, ale nestihla jsem ji zastavit dřív, než celá vzplála jako svíce a upustila hořící zapalovač na zem. Všechno se událo tak rychle. Najednou všichni upírali pohled jen na jedno místo, protože hořící žena začala ječet a panikařit, jakoby si právě uvědomila, co udělala. Barman jen stál na místě a koukal na živou pochodeň, která seskočila z baru. Já k ní přiběhla a dosti nešetrně povalila na zem. Všimla jsem si někoho, kdo tam přiklusal se sněhovým hasicím přístrojem.

„Ani se neopovažujte!“ Zakřičela jsem na něj a on se naštěstí zarazil.

Vytáhla jsem z baru kohoutek s dlouhou hadicí a začala na ošetřovatelku stříkat. Barman se konečně probral a pomohl mi druhým kohoutkem. Připadalo mi, že uhasit ji trvalo hrozně dlouho a záchranka naopak přijela rychle. Jedna z mých kamarádek ji zavolala hned, když vzplál oheň, takže se o zbytek postarali záchranáři. My ostatní jsme už pak jen museli podat výpovědi.

Domů jsem se dostala až hodně pozdě a cítila jsem se jako kus hovna, co si nedokáže utřídit myšlenky. Čas jsem měla zkreslený ani jsem ho nesledovala. Jen jsem si uvědomovala, že mám žízeň, tak jsem si z lednice vytáhla zbytek džusu, co nám v bufetu dávají zadarmo k obědu a vypila ho. Nedala jsem si sprchu, nepřevlékla se do pyžama a šla spát, tak jak jsem byla.

***

Uslyšela jsem zvuk, který byl podobný tomu, když venku silně fouká vítr a do toho jste někde blízko vodopádu. Snažila jsem se pohnout, ale nešlo to. Začala jsem panikařit. Věděla jsem, že ležím v tmavé místnosti, ve které jsem usnula, i jsem ji viděla. Čím víc jsem bojovala proti bezvládnosti svého těla, tím víc jsem si uvědomovala, že se nemůže jednat o skutečnost, tak jsem se probudila, ale když jsem otevřela oči, spatřila jsem jen dokonalou a úplnou černotu, jako bych přišla o zrak. Najednou jsem přesně věděla, jak se cítí lidé, kteří náhle přijdou o jeden ze smyslů, a můžete mi věřit, že je to velmi zlý pocit. Dech se mi zrychlil a stejně tak tlukot srdce. Rozhlížela jsem se kolem dokola, jako bych snad alespoň někde mohla zahlédnout světlo. I když jsem byla pověstná svoji chladnou hlavou, tentokrát jsem naprosto zpanikařila, protože ve snech svoje pocity nedokážete moc dobře ovládat a mozek vás občas dokáže přesvědčit, že se jedná o pravdu nikoliv o sen. Nikdy ve svém skutečném životě jsem nezažila větší pocit bezmoci, a i když se mohlo jednat o několik sekund reality. Já jsem si připadala jako ve věčné smyčce. Nakonec jsem se rozhodla položit na postel, protože to byla jediná věc, kterou jsem dokázala vnímat, jelikož jsem ji cítila pod sebou. Stala se mou kotvou a jedinou jistotou.