WFI - 21. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

„Proboha, Joshuo! Pro lásku boží, mohl by sis pohnout?“ zařvala jsem z obýváku, po kterém jsem procházela. Pokřikuju na něj posledních deset minut a on pořád nikde.

Co má krucinál jedenáctiletý kluk tak důležitého, že není schopný dostat se na turnaj včas? Vždyť se nemusí holit ani malovat. Nemusí se ani sprchovat. Věci má sbalené, k tomu jsem ho donutila už včera večer. Nechápu, co je tak složitého se obléct a nazout boty.

„Pět minut!“ zařval zpátky.

Zasténala jsem a pozorovala hodiny na zdi. Přijedeme pozdě. Teď, ani před pěti minutami, to nemohlo dopadnout jinak. Nechápu, proč si ty děcka myslí, že se můžeme teleportovat. Nebo si myslí, že když jsou o víkendu u prarodičů, já trávím čas závody NASCAR a teď pojedu 200 kilometrů za hodinu, abych se dostala z bodu A do bodu B?

Sotva jsem na to pomyslela, vzpomněla jsem si na svoje mládí. Máma mi řekla něco podobného, když jsem byla malá, akorát v té době myslela spíš Knight Ridera než NASCAR.

Ježíši.

A jako by to nestačilo, včera se stalo něco podobného. Josh seděl na pohovce a já vedle něj skládala oblečení a po půl hodině jeho nářků „hrozně se nudím“, jsem po něm střelila pohledem a řekla, „tak začni uklízet, frajere.“

Je to oficiální. Stává se ze mě moje matka. Když jsem byla mladší a stěžovala jsem si, že nemám co dělat, kolikrát mi řekla, „ponte a limpiar“?

Bylo to děsivé.

Stiskla jsem kořen nosu a podívala se na dítě, které se opíralo o stěnu s tabletem v rukou, a povzdychla jsem si. Už měl batoh na podlaze a oblečenou bundu. Dneska má být chladno, a když jsem vyšla ven, abych dala chladič do kufru auta, oznámila jsem pak klukům, že si mají vzít bundy. Aspoň jeden z nich mě poslouchal. „Louie—teda, Joshi, počkáme na tebe venku! Pohni si! Nebudu kvůli tobě riskovat pokutu, a pokud se nestihneš rozehřát, nenechají tě hrát!“

Zařval hned zpátky, „fajn!“

„Joshi—krucinál, Louie, promiň. Počkáme na něj venku. Možná už nastartujeme a necháme ho běžet vedle auta.“

Pětiletý se zazubil a přikývl. „Jóó!“

Takové nadšení jsem nečekala a rozesmálo mě to. „Nezapomeň potom Dallasovi poděkovat za postavení té rampy.“

Pomáhala jsem mu, ale jen jednou rukou a byla jsem spíš morální podpora. A navíc je mi jedno, jestli Lou dá plusový bod jen Dallasovi. Možná by tu rampu ani nechtěl vyzkoušet, kdyby se dozvěděl, že jsem s tím měla něco společného.

„Dobře,“ souhlasil.

Kývla jsem hlavou ke dveřím a vyšli jsme ven. Naštěstí Josh dorazil těsně poté, co se Louie připoutal. Neřekla jsem ani slovo, když jsem vycouvala z příjezdové cesty a jela 10 kilometrů nad povolenou rychlost. V duchu už jsem vinila Joshe, pro případ, že by nás zastavili policajti.

„Můžeš jet rychleji?“ zeptal se jedenáctiletý.

Pomocí zpětného zrcátka jsem Joshovi věnovala pohled a doufala, že odvrátí pohled.

Fungovalo to.

Měl na sobě Tornádo dres a vedle sebe tašku a všechny věci, které potřebuje k zápasu, který by měl začít za… dvacet minut.

Jedeme tak pozdě, že mi deset minut po srazu volal Trip, aby se ujistil, že jsme v pořádku.

Když jsem dojela na parkoviště, Josh vyletěl z auta dřív, než jsem vůbec zaparkovala a za sebou táhl tašku, jako by hořelo. Nevím, kde se kluci rozehřívají, ale nedělala jsem si starosti; Josh je určitě najde. Já s Louie jsme dorazili k hřišti, zrovna když začínali. Přišli jsme jako poslední, ale stejně byla polovina tribun prázdná, protože nikdo nešel na zápas hned ráno, když nemusel. Lidi se choulili v bundách a dekách. Opravdu bylo chladno.

Upřímně mě nepřekvapilo, že Josh nehraje chytače. Byl mimo pole. Trochu jsem si ulevila, že to Dallas s Tripem udělali. Doufám, že ho to naučí, protože já na něj můžu řvát každý den a nepomáhá to. Tornádo vyhrálo jen těsně.

Mezi dalším zápasem byla hodinová přestávka a já s Louiem seděla na tribunách a čekali jsme na Joshe. Sledovali jsme zápas na vedlejším hřišti. Na turnaji bylo osm týmů, pokud si to pamatuju správně. Nedávala jsem pozor, dokud Josh nestál vedle mě. Třásl se a chtěl dolar.

Zamrkala jsem na něj. „Kde máš bundu?“

Měl odvahu se tvářit zaraženě. „Nechal jsem ji doma. Dáš mi dolar na horkou čokoládu?“ Ticho. „Prosím.“

„Zapomněl jsi doma bundu, i když jsem ti dvakrát připomněla, že si ji máš vzít?“ zeptala jsem se, pozorovala ho a strčila ruku do kapsy v kabelce, kde si nechávám dýška.

„Ano.“

„A nevzal sis ani nátělník s dlouhým rukávem, který jsem ti koupila do chladného počasí?“

Byla jsem si dost jistá, že Lou, který seděl vedle mě, vydal tiché „heh“, i když se snažil předstírat, že věnuje víc pozornosti obrazovce tabletu, než naší konverzaci.

„Omlouvám se,“ zasyčel tiše Josh. Zase se zachvěl. „Můžu dostat ten dolar, prosím?“

Proč se to musí vždycky stát mě a proč nemám v autě připravené náhradní bundy?

Chtěla jsem brečet, když jsem vytáhla jednu ruku z rukávu, potom druhou a celou dobu jsem pozorovala Joshe. Ještěže jsem si oblékla svetr pod mou černou fleecovou bundu, která byla o číslo větší – zdvořilý dar od mé matky.

Josh protočil oči. „Nepotřebuju to. Je mi dobře.“

„Až dostaneš zápal plic, tak ti dobře nebude.“ Podala jsem mu bundu a dvě dolarové bankovky. „Obleč si to. Jestli někdo z nás onemocní, budu to já. Přestaň dělat ten obličej. Není to růžová bunda, vůbec nevypadá holčičí. Nikdo nepozná, že je moje.“

Odfrknul si, když si vzal bundu, rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že ho nikdo neuvidí a oblékl si ji rychleji, než jsem považovala za možné.

„Vezmi sebou bratra a kup mu taky horkou čokoládu.“

Abych mu nekřivdila, zamračil se jen trochu, než kývl. „Chceš taky?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nechci.“

Pokrčil rameny a zapnul zip na bundě. „Tak pojď, lamo.“

To zvědavé dítko vedle mě už bylo připravené, a když vyskočil, posunul ke mně svůj batoh a šel za Joshem. Sotva se kluci otočili zády, už jsem se třásla a zkřížila si ruce na prsou, jako by to mělo pomoct. Kurva, to je zima.

„Je chladno, že?“

Zavrtěla jsem se, když jsem sledovala rozvedeného otce, který párkrát seděl vedle mě a nikdy nezapomněl zmínit, že teď nikoho nevídá. Udělal krok dolů a dostal se do stejné řady, kde jsem byla já. Jako by to nebylo tak dost špatné, posadil se na vzdálenost těla, na sobě bundu a ruce v kapsách.

Usmála jsem se na něj a snažila se být zdvořilá. „Velmi.“

„Možná mám v autě deku…,“ nabídl.

„Zapomněla jsi bundu?“ zeptal se zleva extrémně známý hlas. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, že je to Dallas, ale stejně jsem se na něj otočila a drkotaly mi zuby.

Měl na sobě opotřebovanou koženou bundu, obvyklé tričko Tornáda s výstřihem do V a pod tím ještě něco bílého. Ale neuchvátilo mě jeho oblečení. „Měla jsem bundu. Jenže teď už ji má někdo jiný,“ řekla jsem a pozorovala tu zelenou pletenou čepici, kterou měl na hlavě.

To zamračení na jeho tváři okamžitě zmizelo.

„Mám se jít podívat, jestli mám tu deku?“ zeptal se ten otec a připomněl, že sedí kousek ode mě.

„Ach, to není třeba. Nemusíte to dělat,“ řekla jsem, ale kdyby to nabídl kdokoliv jiný, přijala bych. Nechci, aby to pochopil špatně, když se to mezi námi snažím držet v přátelské notě.

Když jsem domluvila, stál Dallas přímo přede mnou a byl tak vysoko, že jsem musela zvrátit hlavu, když jsem přemýšlela, proč stojí tak blízko.

Než jsem se mohla zeptat nebo si to uvědomit, vytáhl ruku z jednoho rukávu, a pak druhou. Když jsem se ptala sama sebe, proč si sundává bundu, dřepl si přede mnou, vzal mě za jednu ruku, kterou posunul do rukávu své právě sundané bundy a já na něj zírala jako idiot.

Dává mi svou bundu.

Musela jsem mít mírně otevřenou pusu, když mi vytáhl dlaň z rukávu, pak posunul bundu přes moje záda a dal mi do druhého rukávu další zápěstí. Měl tvář a hrudník jen kousek ode mě, ty oči lískového oříšku se dívaly přímo do mých hnědých.

Byl to vzácný okamžik mého života, kdy jsem neměla slov.

Rozhodně jsem neměla tušení, co na to do hajzlu říct, když dal prsty ke spodnímu okraji bundy, který jsem měla na stehnech a pak zapínal zip nahoru, přes moje prsa, až k hrdlu.

Dallas se na mě mírně usmál, když se naklonil – a na jednu pitomou vteřinu jsem si z nějakého důvodu myslela, že mě políbí – ale on jen vytáhl mé vlasy z límce. Přimhouřil oči, já přimhouřila své a po chvíli se zase natáhl a dal ten ohon vlasů zpátky pod límec své bundy.

A pořád se na mě usmíval, jen málo, málo, maličko, když řekl, „lepší.“ Zvedl ruku, aby se dotkl červené baseballové kšiltovky, kterou jsem měla na hlavě, a stáhl mi kšilt mírně do čela. „Hezká kšiltovka.“

A přesně v tu chvíli jsem se na něj zazubila, když jsem se rozplývala teplem, které jsem cítila na těle díky měkkého materiálu uvnitř bundy. „Už se zformovala do tvaru mé hlavy. Nikdy věci nevracím. Právě ses to dozvěděl tou těžší cestou.“

Usmál se a pomalu vstával z toho podřepu.

„Mně se líbí tvoje čepice,“ řekla jsem upřímně. Ta smaragdově zelená zvýrazňovala jeho oči. Navíc to bylo zkurveně rozkošné. „Upletla ti ji paní Pearl?“

„Upletl jsem ji sám,“ řekl a cukly mu koutky úst. „Naučila mě to.“

Ten stupidní úsměv, který se mi ukázal na obličeji, vypadal, jako bych na něj hleděla s úžasem. Dokonce jsem si ruku přitiskla na hrudník. „Jsi vůbec skutečný?“

Dallas kývl bradou. „Taky ti jednu upletu, Peach.“

„Mohl jsem ti dát vlastní bundu,“ uvědomil si chudák táta vedle mě, který mě dostal z toho transu.

Dallasova pozornost se okamžitě přesunula na muže, který promluvil, a když řekl, „je v pohodě“, otočil své velké svalnaté tělo a sedl si do těsného prostoru mezi nás. Nevešel se tam. To rozhodně ne. Jeho loket skončil na mém klíně a stehna i lýtka měl přitisknuté ke mně.

Posunula jsem se doleva a on mě následoval, jeho loket zůstal přesně tam, kde byl.

Co se kruci děje?

„Jak to jde, Keve?“ zeptal se Dallas toho otce.

Hmm. Strčila jsem dlaně do kapes v jeho bundě a levou rukou jsem nahmatala něco zmačkaného. Papír. Ujistila jsem se, že mi nevěnuje pozornost, když jsem vytáhla to, co jsem považovala za zmačkanou účtenku. Byla jsem zvědavá, co si kupoval.

Ale nebyla to účtenka.

Vytáhla jsem něco, co vypadalo jako lepící papírek na poznámky. Normální, žlutý papírek na poznámky, který jsem viděla v jeho autě. A teď jsem byla ještě zvědavější.

Oba muži si povídali, zatímco já začala co nejtišeji rozkládat papírek, jenže už by mi bylo úplně fuk, jestli mě nachytá. Ale neotočil se, aby se na mě podíval. Zrovna přemýšlel, koho Texas Rebels přiberou na další sezónu.

Ten zmuchlaný papír byly dva čtverečky složené dohromady.

Přečetla jsem si jeden a pak druhý.

Pak jsem to udělala znovu, nejdřív jsem si přečetla ten nahoře a pak spodní.

A potřetí. Pak jsem je zase skrčila a vrátila tam, kde jsem je našla.

Nemusím se na ně dívat, abych si pamatovala, co na nich je.

Ten první, v malém úhledném rukopisu s poškrtanými písmeny, jako by si to během psaní rozmyslel, na sobě měl napsáno: JSI SVĚTLO MÉHO ŽIVOTA.

A ten druhý… Nadechla jsem se nosem a ujistila se, že se na Dallase nepodívám ani koutkem oka.

Až ten druhý vzkaz mě dostal. Slova na něm nebyly přeškrtnuté jako na prvním papírku a v rohu bylo něco, co mě zasáhla přímo v srdci. Byla tam šmouha, stejná jako ty, které má často na krku a pažích.

NEMŮŽU BEZ TEBE ŽÍT.

Nemůžu bez tebe žít.

Když jsem si to přečetla poprvé, napadlo mě, bez koho do prdele nemůže žít. Ale nebyla jsem tak stupidní a naivní, i když se zdálo, že jsou moje vnitřnosti jen kousek od výbuchu.

Nemůže… přece není možné…

Nebylo to přesně to, co jsem jemu a Tripovi řekla v mé kuchyni, tak před věčností, když u nás měl Josh kamarády na přespání?

„Tia!“

Podívala jsem se okolo a hned poznala Louieho hlas. Dallas asi taky, protože hned vyskočil na nohy a skenoval oblast okolo. Ale malou blond hlavu jsem našla okamžitě; vedle něj byl Josh. Ale ta žena před nimi mě přiměla cítit se jako orel na lovu, který má v plánu sežrat na snídani nevinnou myš. Ze všech žen to byla zrovna Christy.

Zasraná Christy.

Myšlenky na ty vzkazy jsem pro teď odsunula, popadla tašku z lavičky vedle sebe a zbytek věcí tam nechala. To zaváhání dalo Dallasovi možnost vyrazit k chlapcům jako první. Zastavil se u nich dřív, než já a všimla jsem si, že má Josh ruku kolem bratrova ramene. Naposledy udělal tohle ochranné gesto na Rodrigově pohřbu.

Což znamená, že někdo umře, protože Josh a Lou by se nikdy neměli cítit ohrožení.

„Co se stalo?“ zeptal se Dallas okamžitě a natáhl ruku k Louiemu. Neuniklo mi, že se ho Lou okamžitě chytl a posunul k němu.

„Řekla, že jsem spratek,“ vyhrkl Louie a druhou malou ručičku taky zvedl, aby se dotkl sousedovy dlaně, kterou už ho držel.

Zamrkala jsem a řekla si, že se na Christy nevrhnu dřív, než se dozvím celý příběh.

„Proč?“ zeptal se Dallas.

„Vylil jí na kabelku horkou čokoládu,“ vysvětlil Josh. „Omluvil se, ale ona mu stejně řekla, že je spratek. Řekl jsem, aby s ním tak nemluvila a ona na to, že bych se měl naučit respektovat starší.“

Už podruhé mě tahle žena vytočila do nepřítomnosti. Kdyby to byl závod, nikdo by nestihl počítat do deseti, zvolat Start nebo shromáždit dvě stě dolarů.

„Snažil jsem se to utřít,“ nabídl Louie, ty jeho velké modré oči se dívaly mezi mnou a Dallasem a hledal podporu.

„Měla bys ty kluky naučit, ať se dívají pod nohy,“ prohlásila Christy a o krok ustoupila.

Buď dospělá. Jdi klukům příkladem, říkala jsem si v duchu. „Byla to nehoda,“ vydechla jsem. „Už se omluvil… a tvoje taška je černá a kožená, takže bude v pohodě,“ vyhrkla jsem skrz zatnuté zuby, jako by mě ta třiceti vteřinová konverzace bodala do ledvin ostrými noži.

„Ráda bych omluvu,“ dodala rychle ta žena, kvůli které jsem nemohla přijít na jeden trénink a která mě rozplakala.

Zírala jsem jí do obličeje. „Za co?“

„Od Joshe, za to, že se choval hrubě.“

Strčila jsem ruku do kabelky a začala něco hledat, když Louie zařval, „pane Dallasi, nenechte ji vytáhnout pepřový sprej!“

Co to kurva?

Ach bože. Zírala jsem na Louieho. „Hledala jsem vlhčené ubrousky na tu kabelku, Lou. Nechtěla jsem vytahovat pepřový sprej.“

„Ne-e,“ namítal a koutkem oka jsem viděla, že Christy ustoupila o další krok. „Říkala jsi to Vanny do telefonu. Řekla jsi to, řekla jsi, že pokud tě znovu naštve, nastříkáš jí, její mamce i mamce její mamky pepřový sprej přímo do—”

„Do pr—čic, Louie!“ Obličej mi zčervenal a otevřela jsem pusu, abych mu řekla, že mě určitě slyšel špatně. Ale… já to fakt řekla. Byl to sice vtip, ale řekla jsem to. Podívala jsem se na Dallase, ten vážný a klidný muž v té chvíli vypadal, jako by zadržoval prd, ale snad to byl jen smích. Pak jsem konečně otočila pohled na ženu, která si za všechno mohla sama. „Christy, to bych nikdy—”

Ta osina v mém zadku měla pořád dost odvahy, protože i když měla jednu nohu za sebou a byla připravená utéct, i tak si odkašlala, podívala se na Dallase a našpulila rty. „Dallasi, mám pocit, že je to důvod k tomu, abys je vyrazil z týmu. Je to nesportovní chování.“

„Nikdo tady nebrečí a už jsme to vyřešili, nemám pravdu, Christy?“ odpověděl chladným hlasem. „Nech to být. Byla to nehoda, omluvil se a teď to můžeme přestat řešit.“

Zamrkala tak rychle, že to vypadalo, jako by mávala řasami. Když jsem ji viděla tak blízko, bylo jasné, že Christy není ošklivá. Mohlo ji být tak pětatřicet, byla v dobré kondici, a kdyby se nešklebila, byla by hezká na pohled. A vzpomněla jsem si na zkoušku před několika měsíci… neříkaly ty matky něco o tom, že Christy chtěla Dallase?

„Mám to nechat být?“ zeptala se písklavě.

„Nech to být,“ potvrdil.

„Kdyby šlo o někoho jiného, zakázal bys jim aspoň několik tréninků—”

Věděla jsem, že má pravdu a tak jsem se nadechla a čekala to nejhorší.

Ale Dallas řekl, „máš pravdu. Ale teď to neudělám. S tímhle jsi začala sama, Christy, a moc dobře to víš. O tomhle už jsme spolu mluvili, ne? Nechci někomu zakazovat tréninky, ale pokud k tomu dojde, jim je nezakážu.“

Jo, z toho jejího pohledu bylo jasné, že Dallase chce. Že ho má hodně ráda. „Ale vždyť ty máš oblíbence!“

„Ke klukům se budu vždycky chovat spravedlivě, ale s kýmkoliv, kdo není aktivním členem týmu, budu klidně hrát oblíbence. A nestavěj mě do té pozice, protože vím, že ona“ – kývl hlavou ke mně – „kouše jen, když musí a já se vždycky postavím na její stranu. Je to jasné?“

Opravdu?

Christy nafoukla tváře tak rozhořčeně, že vypadala, jako by se dusila. Celou tvář měla červenou. „Neskutečné. Fajn! Ale zapomeň na to, že bude Jonathan dál v tomhle týmu.“ Ještě chvíli zírala na Dallase, v obličeji se jí vystřídalo tucet emocí, ale pak se rychle otočila na patě a zmizela v davu.

Proč jsem se kvůli ní cítila špatně?

Až po chvíli jsem si všimla, že většina rodičů sedí u piknikových stolů u stánku. Stejně jako rodiče dalších týmů na turnaji. Super.

Odkašlala jsem si a mlaskla rty. „No, tak to bylo trapné.“

„Nejsem spratek.“ Louie se z toho ještě nedostal.

Ukázala jsem na něj prstem. „To ne, jsi jenom žvanil. Ty zvědavče. Co jsem ti říkala o bonzácích?“

„Že je miluješ?“

Dallas se rozesmál jako první, jednou ruku vklouzl do zadní kapsy, vytáhl peněženku a bankovku. „Lou, jdi si koupit další horkou čokoládu.“

Louie přikývl, vzal si pětidolarovku a zamířil zpátky do řady, zatímco Josh, který stál vedle mě, řekl, „jdu za kamarády.“

„Dobře,“ řekla jsem. „Dávej pozor.“

Josh přikývl a zmizel.

Dallas se na mě podíval s vážným výrazem a já na něj zvedla obočí. Hruď mi naplnil pocit ohromení, když jsem se schoulila do jeho teplé bundy a konečky prstů se znovu dotkla papírků v kapse.

Co se to děje?

„Vždycky se postavíš na moji stranu, Profesore?“ zašeptala jsem.

Udělal krok směrem ke mně a pořád se soustředil na můj obličej. Pak přikývl.

„Co jste spolu řešili?“ zeptala jsem se tak tiše, aby mě slyšel jen on.

Dallas udělal další krok, špičky jeho tenisek se dotkly špiček mých bot. Bradu měl skloněnou k límci, když mě pozoroval. A hlasem, který byl mnohem hlasitější než můj, řekl, „potom, co se stalo, jsem ji suspendoval na dva týdny, víš.“

To jsem nevěděla. A byla jsem dost šokovaná, že mi to nikdo neřekl.

To překvapení bylo na mém obličeji zjevné – nebo mě možná až moc dobře znal, protože sklonil bradu ještě níž, jako by přikývl. „Udělal jsem to. A omluvil se jí, pokud kvůli mně nabyla dojmu, že o ni mám zájem. Informoval jsem ji, že to tak není a musíme udržet náš vztah v profesionální rovině.“

„Napadlo mě, že tě má ráda.“

Pokrčil rameny. „Není to poprvé, co se to stalo.“

„Co? Že to na tebe zkoušela máma z týmu?“

„Jo.“

Zasmála jsem se. „A víš určitě, že sis to jen nepředstavoval?“

Dallas se zašklebil, ale pak se zazubil a ten široký úsměv byl tak mocný, že kdybych na sobě neměla jeho bundu, jen ten úsměv by mě mohl zahřívat celý den. „Vím to určitě, zlato.“

Znovu zlato? A já na to byla schopná říct jen „uh-huh,“ abych nezněla jako idiot.

„Mám chuť se zeptat, jestli jsi opravdu řekla, že na ni použiješ pepřák, ale odpověď už je mi jasná.“

Stiskla jsem rty k sobě a pokrčila rameny.

Natáhl ruku dopředu a klouby mě pohladil po tváři. Pořád se široce usmíval a stiskl mi bradu. „Jsi kurva praštěná.“

A já znovu pokrčila rameny. „Ty to víš, a přesto jsi pořád tady, ne?“

Jeho úsměv se rozplynul do menšího a pak si zhluboka povzdechl, jako by to mělo váhu tisíců liber. Pak mě znovu pohladil po tváři a zastrčil mi za ucho pramínek vlasů. Jeho hlas byl něžný. „Jsem pořád tady, Peach.“