Ricochet - 49. kapitola

Překlad: Jilyan

Nick

Tma. Chlad. Otevřel jsem oči skrz mlhu, překrývající můj mozek, a místnost se mi rozplývala a zostřovala před očima. Když jsem zatahal za ruce, zjistil jsem, že jsem svázaný.

Záda jsem měl ohnutá v ostrém úhlu a já mrkal, abych odehnal tu mlhu a uviděl jsem nad svou hlavou vrtačku. Do čela se mi zařízla pouta, když jsem se pokusil podívat dolů. Byl jsem připoutaný.

K průmyslové vertikální fréze.

Cullingův obličej se mi objevil v zorném poli a ten jeho zkurvený úsměv, který jsem tak nenáviděl, mu roztáhl rty. „Nechvalně známý vrah Oko za Oko.“ Zvedl tu černou lyžařskou masku, než si ji přehodil přes rameno. „Vítej! Dlouho jsem na tebe čekal. Řekni mi, jak ti mám říkat? O-za-O? Alec Vaughn? Co preferuješ?“

„Nick. Nick Ryder.“

Zúžil oči. „Nick Ryder je mrtvý, můj příteli. Velice spolehlivý zdroj mně ujistil, že byl střelen do hlavy.“

„No, tvůj spolehlivý zdroj je na hovno. To, nebo můžeš vidět mrtvé lidi.“

Rty se mu na chvíli svraštily. „Ať jsi, nebo nejsi, tvé jméno je pro mě nepodstatné. Můj policejní kapitán mně informoval, že jsi byl jako zhouba pro Sedmou míli.“

„Chlape, do hajzlu s nima.“ Hlas zleva mi řekl, že je těch zločinců v místnosti víc.

„Nezajímá mně Skupina,“ pokračoval Michael. „Zajímá mně, že jsi mi ukradl ženu!“ Zavrčel. „A já ji chci zpátky!“

V hlavě jsem si udělal seznam jakéhokoliv mučení, kterému jsem byl vystaven, zatímco jsem byl mimo. Neměl jsem problém s dýcháním. Kromě lehce rozmazaného zraku jsem mohl vidět, takže mi nevypíchli oči. Žádná nevolnost, nebo mdlost, nebo mravenčení. „Obávám se, že jsi dostal špatného chlapa. Víš, nehodlám ti říct nic.“

Jeho úsměv se změnil do ďábelského šklebu – takovému, který sliboval bolest. „Víš…ta souřadnicová vyvrtávačka by měla mít přesnost deset tisícin palce. Mohl bych ti přímo tu provést lobotomii.“

„Brilantní. Jsem si jistý, že potom budu mít informaci, kam jsem zašil tvou ženu.“

Oči pevně stisknuté, Culling protočil rameny a nozdry se mu rozšířily. „Víš, můj otec byl strojník. Vlastně pracoval přímo v téhle továrně, když jsem byl dítě. Jenom mrzký dělník.“

„Jaké mučení je tohle? Ukřižovat mně s genealogickou lekcí o tvé rodině?“

Zachytil jsem záblesk bílé, předtím, než mi čelistí projela bolest.

Culling si protáhl pěsti a vytřepal si ruce, zatímco tupá bolest mi duněla zuby. „Jak jsem říkal…můj otec pracoval v továrně roky. Když přišel domů, pil tolik, že se skoro nemohl udržet na nohou. Každou. Zkurvenou. Noc. A když byl opilý, vyhledával mou matku, nebo mně, když jsem mu stál v cestě. Důvod pro to, aby z nás mohl vymlátit duši, si našel, ať s dělo cokoliv.“ Na chvíli se zastavil, oči zúžené. „Při jedné příležitosti jsem dostal dárek. Prsten od mladé dívky, se kterou jsem se spřátelil. Nic speciálního, kromě toho, že jsem nikdy nedostával dárky. Nikdy jsem neměl přátele. Nikdy jsem nechápal koncept přátelství, dokud nepřišla ona. I tehdy, dělalo mi problém najít jeho benefity, ale připadala mi…zajímavá.“ Hlavu sklopenou, pochodoval vedle mě. „Můj otec, tyran, jaký byl, našel ten prsten a vzal mi ho. Když jsem se ho snažil získat zpět, vkročila do toho moje matka. Zavraždil ji přímo přede mnou. A celý týden mně držel přivázaného ke stroji v kůlně, kde strávil své opilecké noci mlácením mně. Mučením mně. Děláním čehokoliv, co chtěl, protože nikdo se v té díře nezajímal o dalšího bastarda. Jsou jako bílý šum k té dysfunkci, která vzkvétá v městech, jako je Detroit.“

Rozsvítilo se mi, jako by mně někdo praštil kladivem. „Ty jsi…ten kluk. O kterém mi Aubree říkala.“

Vytáhl obočí a rty roztáhl do slabého úsměvu. „Á, měl jsi o mně intimní rozmluvu s mou ženou. Jsem poctěn.“ Ušklíbl se a olízl si rty. „Víš, jaký je problém s tímhle městem? Není to zločinnost. Není to chudoba. Není to ani o běloších, nebo černoších.“ S prsty smotanými do pěsti, stál vedle mě. „Je to nedostatek ambicí. Celá třída líných, neambiciózních smradů, kteří nemají na dělání nic lepšího než chodit každý den do stejné mizerné práce, potom přijít domů a ožírat se, a pak bít své rodiny.“ S povzdechem, zavrtěl hlavou a pokračoval v popocházení. „Nakonec jsem byl nalezen. Po týdnu pekla, si někdo konečně všiml, že jsem zmizel. Byl jsem svému otci odebrán a dán na předměstí, vychován stoickým, ale úspěšným mužem – právníkem – a jeho ženou. Jaký to byl jiný život. Nikdy předtím jsem nesnil o vysoké. Nikdy jsem nedoufal, že bych mohl v životě dělat něco víc než jen být učedník v kovárně. A teď, podívej se na mně.“ S rukama sjíždějícími si po bocích, naklonil hlavu a usmál se. „Řídím to tu. Vlastním tohle město. Jaká ironie. Továrna, která vlastnila mého otce, který vlastnil mně, je moje!“ Úsměv na jeho tváři se změnil do vážného výrazu. „Za celou tu dobu jsem, ale nezapomněl na Aubree. Nikdy jsem nezapomněl na tu malou mrchu, která tvrdila, že je má nejlepší kamarádka a při tom, když jsem zmizel, neřekla ani slovo.“ Z jeho pohledu, upřeného na místo za mnou, jsem věděl, že se ztratil ve vzpomínkách. „Vrátil jsem se pro ni. Našel jsem ji. Sledoval ji noc za nocí. Přihlásil se na jednu z jejích terapeutických hodin. Rozhodl jsem se jí vrátit to, co jsem cítil každou noc, kdy mi otec přišel udělit trest, zatímco ona ležela pohodlně v posteli, ani se nepozastavující nad tím, co se stalo mně.“ Při pohledu na ten jeho prohnaný úsměv jsem si přál, abych mohl roztrhat má pouta a sešrotovat mu obličej. „Ta bezmoc, kdy doufáš, aby tě už někdo konečně zabil.“

Musel ji nějak zmanipulovat, aby jí ho bylo líto. Citovým vydíráním ji přinutit, aby si ho vzala. Žádný jiný důvod nemohl vysvětlit, co by sakra žena jako Aubree, tak silná a tvrdohlavá, jaká dokázala být, viděla na psychopatovi, jakým byl Culling.

„První práci, kterou jsem vzal po ukončení školy, bylo místo internisty v právní firmě mého pěstounského otce. Za peníze, které jsem si vydělal, jsem zaplatil jednomu chlápkovi ve vězení, aby zabil mého otce. O jednoho dělníka na světě míň. O jednoho ubohého, alkoholika. A pak mi došlo, jak brilantní plán to byl – zničit celou střední třídu.“ Ukázal prstem do vzduchu, zdůrazňující svá slova. „Rozdělit město na bohaté a chudé. A pak je nechat se pozabíjet na ulici. Proč musí ti dobří lidé platit, aby byli zavření? Krmit je v jejich vězeňských celách. Přežití nejsilnějších. Přestat pěstovat samolibost a otevřít dveře prosperitě a inovaci.“

„Jak Hitlerovské.“

„Ano! I když přiznávám, že jeho provedení bylo slabé…ten nápad byl naprosto brilantní!“

„A já myslel, že já jsem cvok.“ Jakkoliv jsem chtěl zavrtět hlavou, nemohl jsem. „Ty jsi naprostý šílenec.“

„Jsem. To vážně jsem.“ Zúžil oči. „Chápu to tak, že tvá žena a syn byli zavražděni v tento den před třemi lety.“ Podíval se na jednoho ze svých mužů. „Jak se jmenovali, Tony?“

„Lena a James.“

„Á, ano. Lena a James.“ Jeho přikyvování se změnilo na kroucení hlavou. „Teď, jestli je jedna věc, kterou sadistický, prohnilý bastard jako já chápe, je to pomsta. V každém případě. Je mi líto tvá ztráta, příteli, ale s velkými nápady přicházejí malé oběti.“

Hněv mi procházel žilami a rozpaloval mi svaly. Musel jsem ho uvolnit. Potřeboval jsem ho slyšet skučet bolestí, vidět jeho tvář, jak se kroutí v agónii. Bolest, kterou jsem potřeboval způsobit. Napjal jsem se proti poutům, která mně držela na místě, nutnost roztrhat toho zmrda dominovala mým smyslům, říkala mi, abych ignoroval oheň, který mi s každým tahem hořel v zápěstí. „Zabiju tě! Já tě zabiju!“

Jeho otravný ksicht si pohrával s mým posledním kouskem příčetnosti a já zaškubal za provaz, zoufale jsem se snažil osvobodit – i když při tom procesu přijdu o ruku.

„Rád bych ti udělal nabídku. Rád bych měl muže s tvým talentem a schopností utéct, ale loajalita pohání motor a důvěra navádí loď.“ Tleskl rukami dohromady a propletl si prsty. „Obávám se, že s tebou bych neměl ani jedno. Takže, co tohle? Řekneš mi, kde najdu svou ženu? Já skončím tvůj život kulkou do hlavy. Rychle. Bezbolestně. Projev soucitu za všechno, co jsi protrpěl.“

„To už se mi stalo, kokote. A můžu ti říct, není to rychlé ani bezbolestné. Tak proč si nevezmeš svůj projev soucitu, nestrčíš si ho do zadku a neojebeš se s ním.“

Další rána zasáhla můj ret a z pálení v něm jsem věděl, že je roztrhlý.

„No, máš docela vysokou toleranci pro bolest. Ani jsi nezavrčel pokaždé, co jsem tě praštil.“

„Pokud jsi doufal, že uslyšíš někoho křičet, měl jsi sem na ten stůl přivázat jednu z těch buchet.“ Ukázal jsem hlavou, přes utažená pouta, směrem ke komukoliv, kdo stál po mé levici. Jeden z mužů zavrčel.

„Nemám v povaze být laskavý a musím říct…děláš to naprosto nemožným.“ Culling dal znamení jednomu z mužů mimo můj perimetr. Vedle stroje, ke kterému jsem byl přivázaný, byl dotlačen vozík. V něm byla malá bruska, s drátěným kolem na jedné straně a drsným brusným kolem na druhé. „Máš štěstí, že je soustruh kompletně rozbitý. Vím, že máš docela ostrý ukazovák.“

Ruka se mi z popruhu uvolnila a já dal pěstí do boku toho tlustého hajzla, který se mně snažil držet dole. Rvoucí se s druhým rváčem, vymrštil jsem ruku dvakrát do vzduchu, než byla má dlaň vtlačena na kovovou plošinu vozíku, váha obou mužů mi drtila kosti. Zápasil jsem v jejich sevření, užívající všechnu sílu v mé paži, ale se zbytkem těla spoutaným, nemohl jsem je odstrčit.

„Zeptám se tě ještě jednou. Pěkně.“ Cullingův falešný, sádrový úsměv popuzoval mé pěsti a kdyby nebyly připoutané, vymlátil bych mu ti perfektní zuby z pusy. „Kde je má žena?“

„Dobře, dobře.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Kdybych měl hádat…právě teď, tvá žena…vydýchává zbytky extáze po tom, co jsem jí dal to, co tvůj malý pták nikdy nedokázal.“

Bruska se zapnula.

Oheň a led mi projeli rukou, svaly mi ztuhly při ostrém štípnutí elektřinou, než zchladly a zůstaly strašidelně necitlivé. Mé kletby byly přehlušené hučením mašiny a do nosu mně zaštípal pach pálícího se masa.

„Á! Moment. Prosím.“ Se vztyčeným prstem si Culling přiložil mobil k uchu.

Stroj se zastavil a necitlivost mi postupovala po zápěstí k loktům, hrudi, drtící každý nádech.

„Coxi, jak rád tě slyším. Kde jsi sakra byl?“ Culling se odmlčel. „Aubree? Zajímavé. Přiveď mi ji.“ Odtáhl si telefon od tváře a pak si ho přiložil zpátky, jeho samolibý úsměv se zamračil. „Nakládací dok. Kovárna. Atwater.“ Dávající si mobil do saka, jeho úsměv se vrátil. „No, to bychom měli. Doufal jsem, že tě budu moct chvilku mučit, abys mi řekl, kde je Achilleus X, ale zdá se, že Cox to zjistil a taky našel mou ženu, a jsou na cestě sem. Takže se obávám, že pro tebe nemám využití, příteli.“ Obkroužil stroj a přiložil mi ústa k uchu. „Mám v plánu potrestat Aubree za to, že s tebou šukala. Doufal jsem, že nebyla nic víc než jen oběť, ale měl jsem to čekat. Jednou děvka, vždycky děvka.“

Plivl jsem mu do tváře. „Tohle není konec. Dojdu si pro tebe, šmejde.“

„Věřím tomu, že jediný, kdo dneska dojde budu já. Až s tebou vyjebu.“ Políbil mně na čelo. „Vnesl jsi mi do života trochu vzrušení, Nicku. Vážně mi budeš chybět.“ Podíval se dolů na hodinky. „Teď když mně omluvíte, má žena by tu měla být každou minutou.“

Narovnal se a ukázal směrem k mužům, kteří pořád drželi mou ruku. „Chci, abyste si s tímhle dali načas. A až použijete vrtačku, udělejte video, abychom si to potom s Aubree mohli pustit.“ Podíval se zpátky na mně. „Mezi jejími výkřiky a tvými výkřiky, se určitě udělám.“

Culling se otočil, dva muži, na které jsem neviděl, šly v jeho stopách a bruska se znovu rozjela.

Z té pronikavé bolesti se mi třásla celá ruka. Zavřel jsem pusu, němý křik mi pronikal hlavou, zatímco se mi za víčky očí míhaly záblesky světla. Žaludek se mi svíjel napětím, svaly jsem měl tak ztuhlé, že bolely. V těchto chvílích jsem myslel na Lenu, Jaye, Lauren, Aubree – na všechny lidi, které jsem zklamal. Cullingovi oběti a já budeme jen další čísla ve statistice, pro toho sadistického parchanta. Zuby se mi třásly, když bruska narazila na kost a vibrace mi rozechvěly ruce.

Hromová rána roztřásla budovu a mé nervy explodovaly a škubly mou rukou.

Následný otřes mi zvlnil páteř, rozptylující malé křeče skrz mé svaly. Pronikavá bolest se změnila na tupé pálení a bruska se zastavila. Mraky prachu a kouře se přese mně přehnaly, zatímco jsem očima přejížděl ze strany na stranu, hledající na stropě známky hroucení.

Za mnou bylo slyšet rozbíjející se sklo a rány, jak drolící se cihly padaly na zem. Ti dva muži vedle mě padly na zem jako mrtvé mouchy. Na okraji mého obzoru do sebe dvě těla narazila v rozčileném pohybu.

Co sakra?

Nemohl jsem pohnout hlavou, ale má ruka byla uvolněna a já ji povznesl ke svému čelu, v pokusu rozdělat pouta. Hluboká rána na mém ukazováčku odhalovala kost, ale já ji ignoroval a používající ostatní prsty, sundal jsem si kožený pás a pak jsem začal pracovat na uvolnění mé druhé ruky.

Střelba se rozezněla budovou. Mé tělo nadskočilo s každou ránou, která se odrazila od zdi, jak kulky zvonily o kov všude kolem mě. Kulka narazila na motor a mé svaly se zasekly, když se odklonila.

Byla to křížová palba a já ležel bezbranně připoutaný ke stroji.

S nepoužitelným ukazovákem a postupující otupělostí bylo dost těžké jednou rukou uvolnit uzel. Nemohl jsem zvednout hlavu ze strachu, abych se nenabodl na vrták nade mnou. Zabořující prsty do tlustého uzlu, ujela mi ruka, neschopná povolit tu smyčku.

„No tak!“ Frustrace mně spalovala tím víc, čím jsem si s tím hrál, mé ruce se pořád třásly od mučení i od té exploze před chvílí. Do nosu mně praštil pach benzínu a střelného prachu, který naplnil místnost, jako při ohňostroji na Den nezávislosti.

Vteřiny ubíhaly a střelba ustávala, dokud mezi sebou nebojovaly poslední dvě zbraně, s dlouhými pauzami mezi střelami.

Jedna poslední rána a v místnosti se rozprostřelo ticho.

Zanechávající své práce na uzlu, zaklonil jsem hlavu, hledající známky činnosti, se světem obráceným naruby. Uprostřed otevřené haly stálo policejní auto. Muselo projet skrz rolovací dveře od nakládacího doku. Na sedadle řidiče jsem jen s námahou dokázal rozpoznat postavu muže, přepadlého přes volant, a černou masku, která mu zakrývala obličej. Stejnou masku, kterou  jsem nosíval já.

Při cinkání u mého kotníku jsem zvrátil hlavu dopředu.

Stála tam Aubree, s AK-47 pověšenou na paži, a rozvazovala mi pouta – byla to asi ta nejvíc sexy věc, jakou jsem kdy viděl.

Úleva a vztek mi projely tělem, když mi došlo, že ona je jediný další člověk v téhle místnosti s pulsem.

„Co tu sakra děláš?“ Znovu jsem otočil hlavou, počítající těla, která v krvi ležela kolem mě. „A sejmula jsi právě teď čtyři gangstry během pár minut?“

Úsměv jí nadzvedl koutky úst, když mi vysvobodila pravou nohu a hodila lano na mně. „Nezapomněla jsem ti to říct? Vím, jak použít zbraň. Můj táta mně to naučil. Střílela jsem z pušky, když mi bylo pět. Na terče, většinou.“

„Jsi vážně dobrý střelec.“ Obrátil jsem svou pozornost zpátky na své spoutané ruce. „Nějaká šance, že bys mohla zapracovat na mé ruce? To ta…gravitace.“

Její uculování se změnilo na regulérní úsměv, ale ten rychle zmizel, když zvedla svou zbraň, namířila ji jako ninja sniper, a vystřelila na něco za mnou.

Natáhl jsem krk, abych viděl další tělo se sesunout k zemi. „Ty, um…nechceš mi říct, co se to tady děje?“

„Později.“ Pořád se peroucí s mými pouty, její obočí se spojila ve středu a oči jí zamlžila bolest. „Nikdy předtím jsem nikoho nezabila, snažím se na to teď moc nemyslet.“

Během minut byly všechny mé čtyři končetiny volné a já sklouzl zpod vrtáku, na moment si podpírající svou zmrzačenou ruku, zatímco ona obešla stroj a přišla ke mně. Rána do tváře mi srazila hlavu na stranu. Otočil jsem se zpátky k ní v naprostém a ohromeném zmatení.

„To je za to, že jsi mně zase nadrogoval.“ Svírající můj zátylek, přitáhla si mně k sobě a přitiskla rty na mé, jazykem vklouzla do mých úst. „To je za to, že jsi nechal zbraň an nočním stolku.“

„Chceš se na tohle vykašlat a najít si někde tmavý kout?“

„Chci najít Michaela.“

Zvuk trhání přitáhl mou pozornost dolů, kde utrhla kus mé košile a pevně mi s ním zavázala ruku. „Když jsi takový tvrďák, jak to, že jsi byla celé ty roky vězněm?“

„Protože mi ten zmrd nikdy nedal zbraň.“ Udělala poslední uzel, čímž zastavila proud krve z mého zranění. „Nejsem tak dobrá při boji s holýma rukama, takže mi budeš muset hlídat zadek.“

Nad tím jsem vytáhl obočí.

„Pojďme najít toho šmejda a skončeme to.“

Stiskl jsem jí ruku. „Aubree, nemůžu tě nechat, aby sis při tomhle ublížila. Já ho najdu. Já to s ním skoncuju.“

Protočila oči, tahající zápěstím. „Ani náhodou.“

„Myslím to vážně.“ Můj stisk se stáhl kolem jejího předloktí. „Nedělám si srandu.“

Kroutila zápěstím, vytrhávající svou ruku z mého stisku. „Budu v pořádku.“

Nebyla možnost, že bych přesvědčil tu ženu, aby se podvolila mým rozkazům. Opakovaně mi ukázala, jak tvrdohlavá dokázala být. Jediné, co jsem mohl udělat bylo ochránit ji. „Zůstaneš za mnou. Pokud to půjde zle, utečeš. Nevracej se. Slibuješ?“

„Slibuju.“ Znovu mně políbila a já vkročil před ni, přebírající vedení.

„Takže, to, co jsi se mnou předváděla, ta lekce střílení. To bylo“- zvedl jsem svou spadenou pušku, neobratně ji beroucí do nezmrzačené ruky.

„Připadalo mi to sladké, že jsi mi ukazoval, jak se používá zbraň.“

Proletěla kolem mě kulka a oba jsme se zastavili. Vypálená dvěma robustními muži s vousy, oblečenými v kožených vestách, Culling namířil svou pušku ze středu horního balkonu nad námi. O dvě sekundy později, kulky zasypaly otevřené prostranství, jeden úder poté, co jsme s Aubree uskočili za nástroje. Oddělná ode mě úzkým chodníkem, skrčila se, držící si zbraň blízko u těla.

Rychlé nakouknutí kolem mlýna ukázalo Cullinga, mířícího ke schodišti, zanechávajícího své poskoky, aby bojovali za něj.

Mávnutím jsem upoutal Aubreeinu pozornost a zakmital jsem svou zbraní doleva a doprava, ukazující, že jsem měl v plánu ji krýt a aby utekla.

Přikývla, ale podivný, hnusný pocit zasáhl můj žaludek, když se koutky jejích rtů zvedly nahoru, jako by plánovala udělat něco šíleného.

Samozřejmě, vyřítila se ze svého úkrytu předtím, než jsem měl možnost vystřelit.