WFI - 17. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Josh nastoupil na pozici pálkaře, když se ke mně naklonila máma. „Už odpaluje líp?“ zeptala se, jako by snad celou dobu nehrál úžasně.

Přikývla jsem a pozorovala jedenáctiletého chlapce na metě. Od té doby, co jsem navštívila Vanessu v Kalifornii, uběhly už skoro dva týdny. Měla jsem plno práce. Tohle měl být můj volný víkend, jenže jsem pořád musela vyřídit všechny klienty, které jsem zmeškala, takže se Larsonovi nabídli, že ráno vyzvednou Joshe a Louieho, aby je vzali na zápas a já mohla do práce. Když mi poslední klientka zavolala, že nebude moct přijít, využili jsme toho se Seanem, abychom zavřeli dřív. Josh měl turnaj na hřišti vzdáleném jen půlhodiny jízdy a tak jsem se tady dostala hned potom, co vyhráli druhou hru. Tohle je poprvé od doby, co jsem se vrátila, kdy jsem stihla něco, co souvisí s baseballem; pořád zůstávám v práci déle kvůli klientům, které jsem přeobjednala.

Larsonovi byli na prvních čtyřech hrách, sotva jsem se ukázala, tak odešli a chvíli poté přišli moji rodiče. Tohle bylo taky poprvé, co jsem s rodiči po měsíci mluvila déle jak deset minut. Mezi mámou a mnou to bylo pořád divné. Nikdy nepřizná, že by překročila mez a já to zase nemůžu pustit. Nebudu litovat toho, že jsem byla navštívit svou nejlepší kamarádku a její dítě, bez ohledu na to, co si máma myslí.

„Jo. Jeho trenér na odpalování je skvělý a pracují s ním i trenéři tady.“

Trenéři. Nemohla jsem si pomoct a zaletěla očima k jednomu konkrétnímu trenérovi, který stál u třetí mety a měl zkřížené ruce na hrudi. Od té doby, co mi večer zaklepal na dveře, jsem ho moc neviděla. Šel dovnitř, popíjel poslední pivo v mé ledničce a já mu vyprávěla o návštěvě své nejlepší kamarádky. Nemohl uvěřit, kdo je jejím manželem. Zkontrolovala jsem pak Joshe a když přišel Louie a uviděl Dallase, pozval ho do svého pokoje, aby si taky mohl poslechnout příběh o Rodrigovi.

„Kteří to jsou?“ zeptala se moje máma, čímž mě vytáhla z té vzpomínky, pryč od obrazu v mé hlavě, jak soused sedí na jedné straně Louieho postele, zatímco já jsem na druhé a vykládám o tom, jak si brácha jednou myslel, že ztratil telefon, ale přitom ho dal omylem do ledničky.

Podívala jsem se na ni koutkem oka a měla jsem co dělat, abych nezavrtěla hlavou. Moji rodiče nechodili na tolik zápasů jako Larsenovi a já, ale i tak by měla vědět, kdo jsou trenéři. Jde o to, že když začal Josh mluvit o tom, že by chtěl hrát nějaký sport, oba mí rodiče měli námitky. Proč ne fotbal? A já tehdy řekla, „protože fotbal hrát nechce.“ Po tolika letech by člověk čekal, že tu skutečnost přijmou, hlavně když vidí, jak mu baseball jde, ale oba jsou tvrdohlaví.

Ukázala jsem nejdřív na Tripa, který stál u první mety a pak pomalu, víc než jen trochu rezignovaně, mířila prstem k velkému muži, který stál blíž.

„Vypadá povědomě.“

Znovu jsem se na ni podívala koutkem oka a nenechala se rozhodit. „Byl na oslavě.“ Tahle žena měla paměť jako slon; nezapomněla ani hovno. Pořád vytahuje věci, které jsem udělala jako malá, které jí z nějakého důvodu rozčilují i teď.

„Aha.“

Nelíbil se mi ten způsob, jakým to řekla. Tak jsem čekala.

„Ten, co je celý potetovaný?“ zeptala se španělsky.

Celý? Vždyť má tetování jen po lokty. „Si.“

A znovu řekla, „aha.“

Kdybych mámu neznala, předpokládala bych, že ji Dallas moc nezajímá. Jenže já ji znala. A z nějakého důvodu mi její „aha“ nesedělo.

Před námi se Josh postavil na základnu a zasáhl míček tak, že letěl přes celé hřiště a já vyskočila na nohy, abych ho povzbudila. Všimla jsem si, že máma zvedla ruce do vzduchu a zatleskala. Ale až když jsem si sedla a Josh se nohou dotkl třetí mety, ke které doběhl, řekla konečně to, co jsem čekala.

„Nemyslím si, že je to tetování vhodné kolem dětí.“

Zaúpěla jsem. „Tetování neútočí na lidi, Mamá.“

„Sí pero… ve lo.“ Dopáleně zafuněla a kývla špičkou hlavy na Dallase, který se rukama opíral o kolena a mluvil s Joshem. „Vypadá jako člen gangu.“

Nesnášela jsem, když máma vytahovala tyhle stereotypní sračky, hlavně když to bylo o člověku, který se ke mně i klukům choval hezky. Není fér, aby ho někdo soudil podle oholených vlasů nebo obličeje, se kterým se narodil. Musela jsem zatnout zuby, abych neřekla něco, čeho bych mohla později litovat. „Ma, on není v gangu. Chová se k dětem skvěle. Chová se skvěle ke všem.“

„Ay. Možná, ale proč je tak potetovaný?“

„Protože chce být,“ řekla jsem trochu ostře.

Otočila na mě vrchní polovinu těla, a zúžila na mě ty tmavé oči. „Proč se vztekáš?“

„Nevztekám. Jen se mi nelíbí, když ho takhle soudíš. Vždyť ho neznáš.“

Odfrkla si. „¿Y tú si?”

„Jo, já ho znám. Byl dvacet let u námořnictva a má vlastní firmu. Trénuje malé kluky, protože tady pro ně chce být. Je—” musela jsem se kousnout do jazyka „— ke mně i klukům se choval vždycky hezky.“ A než jsem se mohla zastavit, nebo pomyslet na ty lidi, kteří sedí okolo a pravděpodobná nás slyší, dodala jsem, „já myslím, že je skvělý chlap. Mám ho ráda.“

Rychle a dlouze se nadechla. Zdálo se, že nasála všechen vzduch kolem nás. „¿Qué qué?“ Cože?

„Mám ho ráda.“ Říkala jsem to schválně? Možná trochu, ale opravdu jsem nenáviděla, když se chovala takhle.

„Proč?“

„Proč ne?“ tenhle rozhovor máme vždycky, když se mi líbí někdo, kdo není Mexičan.

„Diana, no me digas eso.“

„Te estoy diciendo eso. Me gusta. Je to dobrý člověk. Je fešák—” odfrkla si. „A se všemi zachází dobře, Mamá. Víš, co udělal ten den po oslavě? Přišel a několik hodin pomáhal mně a klukům uklízet.“ A to jsem mu nevěřila, když mi tu noc předtím řekl, ať ten bordel nechám na ráno, že mi s tím přijde pomoct.

Ale přišel. Zas a znova dělal věci, které nemusel. Nic jsme pro něj neznamenali, ale stejně udělal to, co ostatní ne.

Pokud to nebylo přátelství, pak už nevím.

„Takového chlapa ne, Diano. Už ne.“

Bůh mi pomoz, někdy jsem svou mámu chtěla uškrtit. „Proboha, Ma. Uklidni se. Neříkám, že ho miluju. Jen přiznávám, že ho mám ráda. Nebudeme se brát. On mě ani nechce. Je prostě… milý.“

Ta žena, která mě porodila, se otočila zpátky k hřišti. Viděla jsem, že v dlaních svírá materiál své dlouhé sukně. „Zatím!“ zasyčela tiše.

Ježíši.

„Ty si neumíš vybírat chlapy,“ řekla a pořád se dívala před sebe.

Taky jsem se na ni nechtěla dívat, tak jsem sledovala hráče. „Mami, miluju tě, ale s tímhle už nezačínej,“ zašeptala jsem.

„Taky tě miluju,“ řekla tiše, „ale někdo tě musí upozornit, když děláš blbosti. Posledně jsem zůstala ticho a sama dobře víš, jak to dopadlo.“

Samozřejmě, že to vím. Byla jsem u toho. Prožila jsem to. Nepotřebuju, aby mi někdo připomínal, jak jsem byla pitomá. Nikdy si to neodpustím.

A přesto tady sedíme a ona mi zase říká, jak žít svůj vlastní život a co dělat jinak. Někdy si říkám, že kdyby nebyla v mém dětství tak přísná, brala bych teď její „rady“ vážněji, ale přísná byla. Až moc. A já už neměla náladu to poslouchat, i když jsem ji milovala. „Rodrigo měl taky tetování. Nebuď pokrytecká.“

Zachovala se, jako bych ji postřelila. Zvedla ruce k hrudi a narovnala se v zádech. Hlasitě polkla a jsem si jistá, že se jí začaly třást ruce.

Proboha. Nesnáším, když se takhle chová.

„Nemluv o svém bratrovi.“ Sotva jsem ji slyšela.

Povzdechla jsem si a přejela hřbetem ruky po obočí. Pokaždé to stejné. Bože. O Rodrigovi se prostě mluvit nesmí. Nikdy.

Snažila jsem se věnovat hře, ale pořád jsem myslela na Rodriga a Dallase. Myslím, že by ho měl můj bratr rád. Opravdu.

Zápas byl skoro u konce, když máma znovu promluvila. „Můžete být přátelé, ale nic jiného.“ Udělala zvuk v krku, který asi nikdy nebudu moct napodobit.

Proč to nemůže nechat být? A proč já se na to nevykašlu a prostě jí neřeknu to, co potřebuje slyšet? Protočila jsem oči, dala ruku pod Dallasovu kšiltovku, kterou jsem měla na hlavě a poškrábala jsem se ve vlasech na místě, které už mě svědilo asi dva dny. Už pár dní jsem si nemyla vlasy, tak to bylo asi tím.

„Slyšela jsi mě?“ zeptala se tiše.

Střelila jsem po ní pohledem a pak se zase soustředila na zápas. „Ano. Jen ti neřeknu, co chceš slyšet, Ma. Promiň. Miluju tě, ale nebuď taková.“

Ten povzdech, který vypustila, by mě vyděsil, kdyby mi bylo deset. Ale v devětadvaceti na mě moc nepůsobil. Když zápas skončil, přišel táta s Louiem. Byl zpocený a unavený, protože si spolu hráli na hřišti. Neměla jsem v plánu odsednout si od mámy, ale stalo se to samo. Když začal další zápas, seděla jsem vedle táty a Louieho. Tornádo vyhrálo i závěrečný zápas – což bylo trošku hořkosladké, protože to znamenalo, že budou mít kluci zápas i zítra a já budu muset vstávat brzo, i když je salon v neděli zavřený.

Doprovodili jsme rodiče k autu a já si s mámou dala jen letmý polibek na líčko. Napětí mezi námi bylo znát, takže než nasedli, zkoumavě se na nás zadíval Louie i táta. Na cestě k našemu autu jsem spatřila červený pickup jen pět řad dál. U korby, kam zrovna házel tašku, stál Dallas.

A kousek od něj rychle mluvila Christy.

Josh si všiml, na co se dívám, protože se zeptal, „zeptáš se, jestli s námi nechce večeřet?“

Bylo to tak jasné? Zvedla jsem rameno. „Přemýšlela jsem o tom. Co si o tom myslíš?“

„Je mi to jedno.“

Protočila jsem na něj oči a vedla je k Dallasově pickupu. Buď nás slyšel přicházet, nebo to vycítil, protože se ohlédl přes rameno. Christy, která stála čelem k nám, se mračila, ale já jí přestala věnovat pozornost. Louie se mě držel za ruku a Josh za sebou táhl tašku. Úsměv, který rozzářil Dallasův obličej, byl upřímný.

„Ohledně té charity se ti ozvu. Není třeba spěchat,“ řekl můj soused ženě vedle, aniž by se na ni podíval. „Promluvíme si později.“

Christy střelila pohledem z Dallase na mě, pak zhluboka vydechla a vsadím vaječník na to, že v tom bylo sprosté slovo. Řekla něco trenérovi, věnovala mi ještě jeden pohled a pak se vydala na cestu.

Počkala jsem, než byla v dost velké vzdálenosti a pak jsem na něj kývla bradou. „Máme dneska k večeři hot dogy, Lexi Luthore. Dal by sis?“

**

„Lou, co máš s hlavou?“

Louie, který seděl na pohovce a hrál videohru proti Joshovi, najednou položil ovladač do klína, a začal se oběma rukama škrábat na hlavě. „Svědí to.“

Zamračila jsem se. „Tak si dneska večer umyj hlavu, čuně.“

Řekl, „uh-huh,“ když znovu popadl ovladač a soustředil se na hru.

Před půl hodinou jsme dojedli večeři a od té doby, se my čtyři – včetně Dallase – střídáme v hraní něčeho, čemu bych říkala Street Fighter, když jsem byla v jeho věku. Neměla jsem tušení, jak se ta hra jmenuje. Prohrála jsem proti Joshovi a teď mě vystřídal Louie.

Poposedla jsem na gauči tak, abych si vytáhla koleno nahoru, a v procesu jsem omylem zasáhla Dallase. Díval se na obrazovku, ale teď se na mě otočil a pousmál se.

„Chceš ještě hot dog?“ zeptala jsem se. „Ale hranolky už nejsou.“

Zavrtěl hlavou. „Ne, jsem plný. Díky.“

Nepřekvapilo mě to; už měl čtyři.

Na hlavě mě začalo svědit další místečko, tak jsem zvedla ruku, abych se poškrábala ukazováčkem. Louie nebyl jediný, kdo si musel umýt vlasy. Když jsem se podívala na chlapa vedle mě, zvedl obočí a já udělala to stejné.

„Grr!“ zařval Josh z ničeho nic, odhodil ovladač a oběma rukama se začal škrábat ve vlasech. „Strašně to svědí!“

Co se to do hajzlu děje?

Koutkem oka jsem viděla, jak Louie dělá to stejné, ale jen jednou rukou. Vypadalo to, jako by se oba snažili rozdrápat si hlavu do krve. Sotva jsem si to pomyslela, zase mě začalo svědit místo na hlavě a já se tomu poddala.

„Co se to k čertu děje?“ zeptala jsem se a škrábala se.

Jediný zvuk v místnosti bylo naše přejíždění nehtů po hlavě. A pak Dallas řekl, „Louie, zapni tu lampu.“

Louie volnou rukou poslechl.

„Máme v posteli štěnice, nebo co?“ zeptala jsem se a doufala, že bude mít Dallas odpověď.

Dallas se zaneprázdněně díval z jednoho chlapce na druhého a pak na mě; výraz měl zamyšlený. Gestem Louiemu naznačil, aby přišel blíž k němu. Pořád jsem se škrábala, když Dallas rozdělil Louieho vlasy těma velkýma rukama a podíval se blíž. Neřekl ani slovo, když ruku posunul níž a udělat to stejné na jiném místě. Nos měl jen pár centimetrů od Louieho vlasů. Udělal to i potřetí.

Podívala jsem se na Maca, který spal na podlaze a pomalu jsem se zeptala, „máme blechy?“ Vždyť jsem mu dávala léky každý měsíc.

Dallas propustil Louieho, tiskl rty k sobě a nějak se mu podařilo klidně říct, „ne. Máte v-š-i.“

„V-š-i?“ Josh ty písmena potichu zamumlal.

„V-šíí?“ to byl Lou.

A já měla ruku pořád ve vlasech, když jsem nakrčila nos. „Cože? Bože můj. Ne!“

**

Na světě bylo jen pár věcí, které jsem se styděla kupovat. Když jsem byla mladá, úmyslně jsem kupovala vložky a tampony jen v obchodech, které měly samoobslužnou pokladnu. Než mi bylo dvacet, začala jsem kupovat kondomy online, protože jsem se kvůli nim styděla do obchodu. Taky tady byla jedna léčebná pomůcka na kvasinkovou infekci a lubrikant, který jsem koupila Louiemu, když byl malý a musel se mu teploměr strkat tam, kde by se nic strkat nemělo.

A pak přišly vši.

Vši. Vši. Zkurvené vši.

Když jsem pomyslela na hnidy a malé vetřelce, které jsme měli na hlavě, chtělo se mi zvracet.

Tři krabičky speciálního šamponu a galon bělidla v nonstop lékárně se teď připsaly na věci, které mi bylo trapně kupovat. Když jsem byla malá, ohrnovali jsme nos nad dětmi, které měly vši. A teď je mají tři lidi v mé domácnosti, jedním z nich jsem já.

„Opravdu to nemusíš dělat,“ řekla jsem Dallasovi, když mi došlo, že jsem měla být v lékárně už před pěti minutami a tvrdila, že musíme hned jít.

Stál přede mnou a dvěma vyděšenými dětmi, které řvaly, „MÁME VE VLASECH BROUKY?“. Jen zamrkal, choval se úplně klidně a pak mi vzal klíčky od auta z ruky. „Budu řídit. Ty mezitím najdi, co budeš potřebovat.“

No, když to řekl takhle, polkla jsem svoje „zvládnu to.“ V mých, Joshových a Louieho vlasech jsou hnidy. Ach bože. Bylo to nechutné. Opravdu, opravdu nechutné. Přísahala bych, že moje hlava začala svědět ještě víc, když mi Dallas řekl, co se děje. Chvíli jsem uvažovala, že zavolám mámě, ale po tom, jak jsme se rozloučily, opravdu nechci poslouchat, jak mě obviňuje z toho, že kvůli mně mají kluci vši. A z toho by mě rozhodně vinila. Zapomeňte na to, že jsem je měla ve čtvrté třídě – protože je měly i všichni spolužáci – protože když se to stalo za mého dohledu, je to úplně jiná situace.

A jak Dallas navrhl, celou jízdu jsem na mobilu hledala informace o tom, co všechno musím koupit a udělat. Zůstal s chlapci v autě, zatímco já vletěla do lékárny a pokladní mi věnoval jenom jeden pohled, když mi markoval zboží.

„Ty jim umyj hlavu a já vyperu prostěradla,“ řekl Dallas tím svým ostrým tónem, který nedovolil žádné námitky.

„Opravdu to nemusíš dělat. Je skoro dvanáct.“ Kurva, to už bude půlnoc? Z toho, co jsem si přečetla na internetu, budu muset být vzhůru celou noc, abych vyprala prostěradla, oblečení a vysála. A navíc musíme brzo vstávat na Joshův zápas.

Bude mi zle. Krev zvládám. Zvládám, když jsou kluci nemocní a zvrací. Průjem a já jsme staří přátelé… ale vši překročily hranici toho, s čím se nechci vypořádat. Brouci a já nikdy nebudeme mít blízký osobní vztah.

Krátce se na mě podíval a pak obrátil pozornost zpátky na cestu, ale ruce se mu pevně sevřely kolem volantu. Na opěrku hlavy jsem si dala tašku, protože jsem paranoidní. „Vím, že nemusím.“

„Já mám blechy!“ zařval Louie ze zadního sedadla.

„Nemáš blechy. Máš vši,“ odpověděla jsem a v duchu zaplakala.

„Nemám vši rád!“

„Lou, víš, co to je?“ zeptala jsem se.

Mlčel.

Navzdory všemu jsem se zasmála. Je nejlepší, když to vědět nebude. „Tak jo, kdo z vás si půjčil něčí čepku?“

Následovala tichá pauza a potom Josh hlesl, „minulý týden jsem měl Jaceovu mikinu s kapucí.“

Kolikrát jsme spolu od té dobu seděli na gauči, nebo jsem jednoho z nich objala a přitiskla k nim hlavu? Louie spal dvakrát se mnou. A jsem si jistá, že jednu noc spal s Joshem.

„Omlouvám se,“ vyhrkl.

„V pořádku, J. To se stává.“ Doufám, že už nás to nikdy znovu nepotká, ale není to tak, že by se nakazil schválně, nebo jak se tomu říká.

„Byl jsem jednou na moři, kde mělo spousta lidí vši,“ prohodil Dallas po dvou minutách. „Nikdy v životě jsem neviděl brečet tolik dospělých lidí, Joshi. Nakonec to vyřešíme, nemusíš se bát.“

Proč se choval tak mile? Proč?

„Byl jsi v armádě?“ zeptal se Josh.

„V námořnictvu.“

Ten jedenáctiletý kluk se ušklíbl. „Co? Jak to, že o tom nevím?“

Dallas se zazubil, ale pořád věnoval pozornost silnici. „Nevím.“

„Jak dlouho?“

„Dvacet jedna let,“ odpověděl muž.

Ten zvuk, který Josh vydal, patřilo k dítěti, které si nemohlo představit dvacet let. Jistě, že nemohl. Život mu začne utíkat až za takových sedm let. „Kolik ti je?“

„Ježíši, Joshi!“ zasmála jsem se.

Stejně tak Dallas. „Kolik myslíš, že mi je?“

„Tia Di, kolik je tobě? Třicet pět?“ zeptal se.

Zadusila jsem se. „Dvacet devět, pako.“

Josh si musel dělat srandu, protože se na zadním sedadle rozesmál. A nemusela jsem se otáčet, abych věděla, že se baví i Lou.

„Jsi zrádce,“ řekla jsem nejmenšímu. „Připomenu ti to, až budeš něco chtít.“

„Pane Dallasi, máte… padesát?“ vyhrnul Louie.

Ach bože. Nemohla jsme si pomoct a plácla se do čela. Ty děti jsou fakt čísla.

„Díky mockrát, Lou. Ne, není mi padesát.“ Dallas se zasmál.

„Čtyřicet pět?“

Ten muž za volantem udělal nějaký zvuk. „Ne.“

„Čtyřicet?“

„Čtyřicet jedna.“

Věděla jsem to!

„Kolik roků má děda?“ zeptal se Louie.

Když jsem potvrdila, že má děda Larsen sedmdesát jedna, zaparkoval Dallas na příjezdové cestě. Ještě jsme ani nedošli k domu, když můj soused řekl, „vy tři do sprchy, já se postarám o povlečení.“ Bělidlo už měl v ruce.

„Víš to jistě?“ kdybych byla na jeho místě, nevím, jak bych reagovala, kdybych měla být v domě plných lidí, kteří mají vši.

Dallas zamrkal těma krásnýma očima a mávl k domu. „Ano. Jdi. Musím pro něco zajít k sobě, ale hned jsem zpátky.“

Když jsem odemkla dveře a vedla chlapce ke koupelně, nemyslela jsem na to, že půjde Dallas do mé ložnice a najde tam podprsenku, kterou jsem nechala viset na klice.

Když jsme se vmáčkli do maličké koupelny, zavřela jsem dveře a tleskla rukama. „Musím vám tohle dát do vlasů a počkat deset minut, než to spláchneme. Oblečení dolů, vy špinavé opičky.“

Louie zasténal, „ale já jsem se koupal včera.“

A ten druhý – Bůh mi pomoz – zařval, „jsi úchylná!“

**

Byly tři ráno, když jsme konečně skončili se sprchou… a vybíráním… a česáním.

Když se kluci narodili a hlavně od doby, co se dostali do mého života bez bratra, čistila jsem pokaděnou nebo počůranou podlahu nebo spodní prádlo víckrát, než jsem mohla spočítat. Mentálně jsem byla připravena na den, kdy začne Josh špinit svoje prostěradlo, ponožky i spodní prádlo. Dokonce jsem si udělala pár poznámek, které mu řeknu, až přijde čas na pokec o tělesných funkcích chlapce. Říct před ním slovo „penis“, to nějak přežiju.

Ale vyčesávat hnidy z vlasů malého chlapce, to byl skoro můj bod zlomu. Když jsem dovedla kluky do obýváku potom, co jsem se s nimi hádala celou dobu, během které jsem jim vmasírovala šampon do vlasů a pak jim ho pomohla vypláchnout, od stěžování mě odradil jen Dallas, který vyšel z prádelny a zeptal se, „můžeme?“

A já se zeptala, „co?“

„Vyčesat ty hnidy.“

Otevřela jsem pusu, abych mu řekla, že to nemusí dělat, ale on se zamračil a tvářil se rozčíleně. „Vím, že to zvládneš sama, ale jsem tady. Pomůžu ti.“

A tak jsme to udělali spolu. Strčila jsem k němu Joshe, který měl kratší vlasy a Louieho jsem si odvedla do jídelny, což je jediné místo v domě, kde se ještě dalo sedět. Dallas sundal potah i z pohovky a můžu jen předpokládat, že ho dal taky prát. Na tupírovací hřeben s hustými zuby už se nikdy nepodívám stejně. Když jsem seděla na židli v jídelně, všimla jsem si, že si Dallas něco dal na obličej.

Byly to brýle.

Měl na sobě brýle. Černé brýle se širokými obroučkami. No do hajzlu.

Musel vycítit, že na něj zírám, protože se na mě divně podíval. „Brýle na čtení. Jsem krátkozraký.“

Brýle na čtení? Spíš brýle na to, aby byl ještě víc sexy. Proboha. Donutila jsem se odvrátit pohled a nadechla se ústy.

Všichni jsme byli potichu, když jsme vyčesávali, vyčesávali a vyčesávali. Ještě párkrát jsem vrhla pohled na toho muže, který sedělnav židli vedle mě.

Hnidy. Zatraceně. To radši zvratky.

O jednu nafouknutou vzduchovou matraci později, protože se povlečení ještě neosušilo a já nemám náhradní, už byli kluci v posteli a já usínala ve stoje. Hlava mě začala během posledních hodin svědit ještě víc, ale to bylo určitě tím, co jsem viděla ve vlasech kluků. Když jsem je uložila, zamířila jsem do obýváku, viděla jsem, jak Dallas v kuchyni vytřepává vyprané povlečení.

Nemohla jsem si pomoct a přímo před ním jsem si hluboce zívla. Oči se mi přitom zalily slzami. „Moc ti děkuju za pomoc. Nevím, jak bych to bez tebe dneska zvládla,“ řekla jsem, když jsem dozívala.

Taky vypadal unaveně. Pod očima měl kruhy. Sundal si brýle a teď si promnul oči, když řekl, „pospěš si do sprchy, abych mohl vyčesat vlasy i tobě.“

Ach bože. Můj obličej mu to musel říct za mně, protože si zívnul stejně jako já a zavrtěl hlavou.

„Do sprchy, Diano. Nepůjdeš přece spát s brouky ve vlasech.“

Když to řekl takhle, jak bych mohla neposlechnout? Když jsem si vymývala šampon z vlasů, rozhodla jsem se, že mu to později splatím. Opravdu nevím, co bych si bez něj počala. Pravděpodobně už bych brečela.

Když jsem vylezla z koupelny, sotva jsem držela oči otevřené. Zívala jsem co pět vteřin. A pokaždé jsem měla slzy v očích.

Byla jsem prakticky zombie.

Přes celou vanu jsem nalila bělidlo, protože jsem byla paranoidní a bála jsem se, že jsme měli nějaké mutantní vši, které přežijí i bez tepla a krve, otevřela jsem okno a zavřela za sebou dveře. Umyju to zítra. Když jsem došla do jídelny, seděl Dallas na stejné židli jako předtím, hlavu měl opřenou o ruce a oči zavřené. Sotva jsem se zastavila u dveří, posadil se zpříma, zamrkal ospalýma očima a poklepal si kolena. „Tak pojď, Hnido.“

Ta přezdívka byla tak nečekaná, že jsem zapomněla na jeho kolena a zasmála se.

Dallas se usmál a pak roztáhl nohy a posunul židli tak, aby mi ukázal složený ručník na podlaze. „Budeš si muset sednout na tohle.“

„Moje vlasy nepůjdou vyčesat tak snadno, jako Joshovy,“ varovala jsem ho.

Zamával prsty. „Zvládnu to.“

„Za tři hodiny musíme jet na zápas.“

„Nepřipomínej mi to. Pojď sem.“

Zamrkala jsem. „Tohle děláš pro všechny svobodné matky z týmu?“

Slabě se usmál, ale to bylo pravděpodobně jen vyčerpáním. „Jen pro ty, které mě krmí. Pojď, než oba usneme.“

Chtěla jsem mu odporovat, ale neměla jsem to v sobě. Než jsem se rozkoukala, už jsem seděla zadkem na ručníku mezi jeho nohama a po stranách ramen jsem měla jeho stehna. Jemný tlak na zadní straně hlavy mě přiměl naklonit se dopředu.

„Začnu odzadu,“ informoval mě jemným, ospalým hlasem. „Pokud se přestanu hýbat, šťouchni do mě, jasný?“

Zachichotala jsem se, ale byla jsem tak unavená, že to znělo spíš jako sténání. „Pokud spadnu na hubu, prostě mě tady nech ležet.“

Jeho smích jsem cítila až na ramenech, stejně jako jeho prsty, které mi rozdělovaly vlasy na zádech. „V kolik jsi dneska vstávala?“

Něco přejelo přes mou šíji. „V šest. Ty?“

„O půl šesté.“

„Ou.“ Zívla jsem.

Prsty se dotkl mého ucha, když pokračoval v česání. „V armádě to bylo horší.“

„Mh-hmm.“ Naklonila jsem se dopředu, položila jsem hlavu na ruce a lokty opírala o kolena. „Fakt jsi byl v námořnictvu jednadvacet let?“

„Ano.“

„Kolik ti bylo, když jsi narukoval?“

„Osmnáct. Hned po konci střední školy,“ vysvětlil.

„Páni.“ Já si nevzpomínám, co jsem dělala v osmnácti. Pochopitelně nic důležitého. Do kosmetické školy jsem šla až v devatenácti, potom, co jsem se rozhodla, že není vysoká pro mě a několikrát mámu rozbrečela. „Proč námořnictvo?“

„Byl tam táta. I můj děda během druhé světové války.“ Udělal jemný zvuk v krku, když rozdělil část vlasů. „Vždycky jsem věděl, že narukuju.“

„Vyšilovala z toho tvoje máma?“

„Ne. Věděla to. Bydleli jsme v malém městě v centru Texasu. Nic mě tam nečekalo. Dokonce ještě předtím, než jsem měl osmnáct, mě vzala na základnu. Byla nadšená a pyšná.“ Následovala pauza a pak řekl, „to Jackson to nezvládal. Nikdy mi neodpustil.“

„Myslela jsem, že jste měli nějaké sousedy nebo členy rodiny, kteří tam pro vás byli, ne?“

„Byli tam. Ale pro mě. Jack… Mně brávali na rybařit, tábořit… můj soused mě sebou brával do práce, abych neměl čas dělat potíže. Dělal dlaždiče. To díky němu jsem se naučil všechny ty údržbářské práce. Jacksona tyhle věci nezajímaly. A když jsem odešel, bral to jako zradu.“

„Nemohl jsi ho vzít s sebou.“

„Já vím.“ Tak proč zněl tak smutně?

„Používá to jako výmluvu k tomu, proč se dostal k drogám a tak?“ zeptala jsem se a pozorovala podlahu.

Nastala mírná pauza a pak, „v podstatě.“

„Nemyslím to zle, když tvého bratra nazvu malým hovnem—”

Dallas se lehce zasmál. „Je starší než ty.“

„—ale opravdu je malé hovno. Rozumím, proč mu takhle pomáháš, opravdu, ale neciť se kvůli něj provinile. Byl jsi dítě, když umřel tvůj táta. Nebyl jediný, kdo ztratil otce a podívej na sebe, jsi jedním z nejmilejších chlapů, které jsem kdy poznala.“ Pokrčila jsem rameny. „A neznám nikoho, kdo by v určitém okamžiku neudělal nějaké debilní rozhodnutí. Jen se tomu musíš postavit. On tě za nic vinit nemůže.“

Dallas udělal ostrý zvuk nosem, než se zachechtal. „To mu budu muset někdy říct: pokud jsi to posral, přiznej to, pouč se a jdi dál.“

„Přesně. Je to trapné a stojí to za hovno, ale horší by bylo, kdybys udělal stejnou chybu i podruhé.“

Souhlasil a pokračoval v česání. Oba jsme dýchali hlasitěji a potřeba usnout se zvětšovala.

„Usínám,“ varovala jsem ho. „Tak proč jsi opustil námořnictvo?“

„Je těžké se polovinu život stěhovat co pár let.“ Přejel prstem přes moje ucho a zalechtala mě páteř. „Byl jsem připravený se usadit. Můj důchod není tak špatný a rád pracuju rukama. Vždycky to tak bylo. Není to nic nóbl, ale rád dělám fyzickou práci. Pomáhá mi to v noci spát a mám díky tomu na zaplacení účtů. Nemohl bych dělat v kanceláři. Jeblo by mě. Uniformy a malé prostory už nejsou nic pro mě.“

Rád pracuje rukama. Nebudu z toho dělat něco víc. Ne. Ani náhodou. A taky si ho nebudu představovat v roztomilém bílém kloboučku a modré uniformě, kterou jsem viděla na vojácích námořnictva. Tak jsem změnila téma. „A do Austinu jsi zamířil, protože tady máš rodinu?“

„Jo.“

„Paní Pearl?“

Zabroukal souhlas. „Vždycky jsme si byli blízcí a náhodou se stalo, že byl dům vedle jejího před šesti lety ve slevě, tak ho mám za pár drobných.“

„Neměla jsem ponětí, že jste příbuzní.“

„Jednačtyřicet let,“ zamumlal a zněl pobaveně i ospale. „Nikdy jsem ti nepoděkoval za to, že jsi jí ostříhala vlasy a pomohla s bojlerem.“

„Nemusíš mi děkovat. Nic to nebylo.“ Zívla jsem. „Vídáš se s ní často?“

„Jsem u ní pořád. Skoro každý večer spolu večeříme.“

Sakra.

„Sledujeme televizi, opravím jí věci v domě, zahrajeme si poker, a když není baseball, chodím domů v devět,“ vysvětlil. „Jednou za měsíc chodím s chlapem z práce do Mayhemu a párkrát do roka jedu na víkend za rodinou. To je můj zajímavý život. Ale mám to tak rád.“

Opraví své babičce věci v domě, hraje s ní poker a sledují televizi. To. Mě. Poser. Zavřela jsem oči, protože jsem nechtěla vidět, jak šílím na podlaze v jídelně.

To nevěděl, že by neměl být tak zatraceně… perfektní?

Chtěla jsem brečet kvůli toho, jak je svět nespravedlivý. Ale to už vím dlouho a nic z toho by mě nemělo překvapovat.

„Tvůj bratr s tebou nechodí?“ zeptala jsem se a byla jsem si plně vědoma toho, že už v minulosti zmínil, že s ním Nana ztratila nervy a teď má Jackson jen jeho.

„Ne. Asi před deseti lety měl problémy s motorkářským klubem v San Antoniu a…“ Dallas vydechl, jako by mi to nechtěl říct, ale pak pokračoval. „Ukradl nějaké její šperky. Nikdy mu neodpustila.“

„Kurva.“

„Jo. Kurva.“

Nikdo neměl dokonalou rodinu, ale tohle byl extrém. Dobře. Musím změnit téma. „Kde žije tvoje máma?“ zastavila jsem se. „Jsem tak vlezlá, promiň. Usínám a jen se snažím, abys dál mluvil.“

Zasmál se a nad krkem jsem cítila teplý vzduch. „Mně to taky pomáhá neusnout. Nemám tajemství. Máma se před pár lety přestěhovala do Mexika. Potkala chlapa, který je dost starý, aby byl můj děda. Vzali se a přestěhovali tam. Vidím ji každých pár let. Teď častěji, než když jsem byl ve službě.“

Přimělo mě to k úsměvu. „Pokud je šťastná…“

„To je. Věř mi. Nadřela se kvůli nám. Jsem rád, že si někoho našla. Ať už je starý jak hovno, nebo ne.“

„Fakt je tak starý?“

„Jo. Jmenuje se Larry. Má vnuka v Jacksonově věku. Máma sem tam zmíní, že by chtěla vnučky a vnoučky, ale já jí připomínám, že už je má,“ řekl pobaveně.

„Ty nechceš děti?“ zeptala jsem se dřív, než jsem se mohla zastavit a okamžitě jsem se chtěla praštit.

Prstem se znova dotkl mého ucha a já bojovala s nutkáním se poškrábat. „Pár jich chci. Mám je rád. Ale nemůžu je mít sám se sebou.“

„Tvoje manželka nechtěla?“ vyhrkla jsem.

Ta otázka ho donutila k odkašlání. Kromě té chvilky na záchodech u hřiště jsme se o jeho manželství nebavili, ale srát na to. Vždyť mi česal vlasy. Teď jsme v podstatě úplně nejlepší kámoši už na furt. „Když jsme se poznali, jedno už měla.“

Čekala jsem. Tu informaci už jsem věděla díky Tripa.

„Její bývalý byl taky v námořnictvu. To jsem nevěděl, když jsme si začali. Nechtěla o něm moc mluvit, ale došlo mi, že se nerozešli v nejlepším. Nakonec se ukázalo, že byl na stejné základně, jako já.“ Povzdechl si a pokračoval v česání.

V břiše jsem cítila hněv a měla jsem co dělat, abych se na něj neotočila. Pak jsem se šeptem zeptala, „podváděla tě?“

Zaváhání. „Ne. Tehdy ne. Seznámili jsme se přes známého v námořnictvu. Pracovala na základně a líbila se mi—”

Radši bych umřela, než abych přiznala, že jsem žárlila na ženu, která se mu líbila a kterou si taky nakonec vzal. Ale žárlila jsem.

To samozřejmě nevěděl a tak pokračoval dál. „Byla milá. My… jsme spolu nějakou dobu blbli. Musel jsem zase na moře. Asi měsíc předtím, než jsem měl jít, mi řekla, že si našla bulku v prsu a dělala si starosti. Neměla pojištění, její teta měla rakovinu prsu… měla strach.“

Proč mě najednou začal bolet žaludek, když to nemělo nic společného se žárlivostí?

„Opravdu jsem ji měl rád a cítil jsem se špatně. Pamatoval jsem si, jaké to bylo, když onemocněl můj táta a nikdo by si tím neměl projít sám. Už tehdy jsem uvažoval o tom, že v námořnictvu skončím, ale čekal mě ještě rok a půl. Jednou večer jsem jí řekl, že se můžeme vzít a tak jsme to udělali. Získala tím pojištění a mně se líbila představa, že se budu mít za kým vracet domů. Myslel jsem, že to půjde. Myslel jsem, že to spolu dokážeme.“

Chtělo se mi zvracet. „Co se stalo pak?“

„Čekala dva měsíce, než šla k doktorovi, protože se bála, že to pojištění nepokryje, ale bylo to neškodné. Rakovinu neměla.“

„A pak?“

„Teď zníš probuzeně, hmm?“ Špičky prstů mě pohladil na citlivé pokožce u ucha. „Jde o to, Peach, že s někým můžeš kecat o nesmyslech, užívat si a brát to jako jedinou společnou věc. Tak to mezi námi bylo. Nakonec nebyla láska mého života. Posral jsem to, když jsem si myslel, že ji znám. Před svatbou jsme se stýkali jen pár měsíců. Když jsem byl pryč, nechyběla mi a ona rozhodně nepostrádala mě. Napsal jsem jí e-mail a odpověď jí trvala dva týdny. Volal jsem a ona mi to nebrala.“

„Kolega mi řekl, že je zamilovaná do svého ex. Nikdy nezapomenu, jak se na mě podíval, jako by ho překvapovalo, že o tom nevím. Každý, kdo ji znal, to věděl. Byl láskou jejího života. Já byl jen blbeček, kterého využila kvůli pojištění, a měl nahradit někoho, koho jsem prostě nahradit nemohl, bez ohledu na to, jak moc bych se snažil.“

Na chvíli se jeho ruce zastavily a vydechl. „Budu upřímný. Moc jsem se nesnažil. Vůbec. Odloučení lásku neposiluje, pokud vůbec není. Když jsem se o rok později vrátil, nebylo to ani zdaleka v pohodě. To se děje lidem z armády často. Přestěhoval jsem se na základnu do našeho domu, s ní a jejím dítětem, ale vydržel jsem to dva měsíce, než jsem se sbalil a vypadl. Jednou mi jasně řekla, že mě nemilovala, a nikdy nebude.“

„Poslední věc, kterou jsem jí tehdy řekl, bylo to, že ztratí celý život, když bude čekat na někoho, kdo ji nemiluje natolik, aby s ní byl. A řeknu ti, že to byla poslední zkurvená věc, kterou by chtěla nasraná žena slyšet.“ Hořce se zasmál. „A ona na to: Nevíš o lásce vůbec nic, pokud na ni nejsi ochotný počkat. Počkat na to. Jako by se mnou jen zabíjela čas. Od té doby jsem ji neviděl, až teď… před pár měsíci. Těsně potom, co ses přistěhovala.“

Jo, vím, o čem mluví. Ten rozhovor jsem poslouchala.

„Nesnažil ses rozvést?“

„Snažil. Chtěla polovinu všech mých sraček a s tím jsem nesouhlasil. Prodlužovala to už tři roky. Když jsem ji teď nedávno viděl, chtěla, abych podepsal rozvodové papíry, už nic víc nechce. Od kamaráda, který je pořád ve službě, jsem slyšel, že se její bývalý rozvedl a teď se chtějí dát zase dohromady.“ Udělal nevěřící zvuk. „To jim přeju kurva všechno nejlepší. Doufám, že spolu budou šťastní, když už udělali tolik sraček lidem okolo. Pokud se navzájem tak chtějí, zaslouží si to – ať už je ta jejich láska pojebaná jak chce.“

Snažila jsem si to představit, ale nešlo to. Bylo to neuvěřitelné. „Tvůj život zní jako telenovela, víš to?“

Dallas se hlasitě rozesmál. „To mi povídej.“

Usmála jsem se a tvář jsem opírala o dlaň. „Můžu se na něco zeptat?“

„Jasně.“

„To proto ses ke mně zezačátku choval tak divně? Myslel sis, že udělám to stejné?“

„To stejné? Ne. Moje bývalá je zvláštní případ a i kdyby nebyla, pořád bych se modlil za zmrda, který s takovou ženskou skončí. Už mě unavuje, jak mě lidi využívají, Diano. Nevadí mi někomu pomáhat, ale nechci, aby toho někdo zneužíval. Je snadnější dělat věci za vlastních podmínek. Nechci nikomu dát moc nad svým životem víc, než jsme to dal jí. Měl jsem být chytřejší, ale poučil jsem se z toho.“

„Neber si někoho, pokud nevíš, že ji opravdu miluješ?“ snažila jsem se žertovat.

Jemně mě zatahal za vlasy. „V podstatě. Neber si někoho, pokud si nejsi jistý, že tě bude tlačit v invalidním vozíku, až budeš starý.“

„Měl bys udělat dotazník, který bude muset vyplnit každá tvoje budoucí partnerka. Ať napíšou esej. Jaký máte názor na invalidní vozíky? Zejména jejich tlačení.“

Dallas mě znovu zatahal a uvolněně se zasmál. „Jen nechci skončit s ženskou, které na mně nebude záležet.“

Ignorovala jsem divný pocit v břiše. „To doufám. Nikdo by to nechtěl.“

„Zkus být tři roky života v manželství s někým, kdo neví, kdy máš narozeniny, a hodně rychle zjistíš, kdys to fakt posrala.“ Kolena po obou stran mých ramen se přiblížily. „Jsem připravený pohnout se v životě dál s někým, kdo nechce být s nikým jiným, kromě mě.“

Musela jsem se držet, abych zasněně nevzdychla a nepředstavovala si, že to budu já. Nejsem. Prostě nejsem. Místo toho jsem se ujistila, že nebudu šeptat, když jsem řekla, „na tom něco je. Doufám, že budeš mít ten rozvod brzy za sebou. Jsem si jistá, že nakonec někoho najdeš.“

Ta slova mě zabolela, ale říct jsem je musela.

Dallas nesouhlasil, ani neodporoval. Jeho ruka byla v mých vlasech něžná, když je shrnul na stranu. „Čekám, až bude rozvod oficiální. Nikdy jsem neporušil svoje sliby, ani ty, které jsem dal někomu, kdo si je nezasloužil. Chci, aby ten člověk, se kterým skončím, věděl, že mě nebude muset nikdy zpochybňovat.“

Už teď tu imaginární osobu nenávidím. Vášnivě. Propíchla bych jí pneumatiky.

A jeho další slova tu nenávist k jeho imaginární manželce ještě zvětšily. „Vždycky jsem měl v plánu najít někoho, s kým zestárnu, takže se musím ujistit, že to bude ta pravá, protože to bude napořád.“

Moje srdce se začalo chovat divně.

A on pokračoval, aniž by to věděl, podepisoval její rozsudek smrti. „Nebude moje první, ale bude jediná, na které záleží. Myslím, že dokáže počkat, až bude vhodná chvíle. Pak se ujistím, že toho nebude nikdy litovat.“

V mém životě a myšlenkách nastala pauza, když jsem zpracovávala to, co řekl a jak na to reagovalo moje tělo.

Dělal si ze mě kurva prdel? Opravdu se mi to děje?

Říkalo moje srdce, jsi perfektní, jsi skvělý a já tě miluju?

Nebo říkalo, že zabije tu děvku, kterou si přivede domů?

Rozhodně to ale neřeknu nahlas a místo toho jsem tady měla vzkaz pro svoje srdce, když jsem seděla na podlaze a tiskla oční víčka k sobě, Srdíčko, já ty tvoje hovna nebudu hrát dneska, zítra, ani za rok. Zavři hubu.

Dallas…. Neee. Ne, ne, ne. To se prostě nestane.

To se kurva nestane.

Nemůžu se zamilovat. Proboha, to nejde.

A taky se nemůžu nechat rozhodit tím, že chce najít někoho báječného, s kým prožije zbytek života. Nikdo si to nezaslouží víc.

Zvrátila jsem hlavu tak, abych se na něj mohla podívat, usmívala jsem se a byla jsem kousek od toho, abych ztratila nervy, i když moje srdce pořád zpívalo tu debilní, zamilovanou písničku. „Řekla jsem to předtím a řeknu to znovu, tvoje manželka je zkurvený idiot. Doufám, že to víš, Profesore.“