NM - 3. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Žena položila na pult další náramek. „Tenhle má dvacet pět diamantů, půl karátové diamanty jsou zasazené v platině, kameny jsou…“ Pokračovala ve výčtu informací, jako byly barva, jas a další bezvýznamné věci, které mu nic neříkaly. Jakmile doblábolila, položila mu šperk do dlaně a jeho překvapila jeho váha.

Nejlepší přítel dívky.

Řada kamenů se třpytila, ale tomu rčení nerozuměl. Upřednostňoval svou ženu bez jakýchkoliv ozdob nebo těch věcí, na kterých trvala, že si bude natírat na tvář. Nechápal, proč lidé potřebují všechny tyto věci, když dojde na dvoření. Kdyby to bylo na něm, Přehodil by si tu ženu přes rameno už před několika dny. Zamkl by ji ve svém apartmá a nepustil by ji, dokud by nesouhlasila, že s nimi bude mluvit. Zane si povzdechl. Doufal, že šperky budou fungovat, protože už začínal ztrácet trpělivost.

„Vezmu si ho.“ Vložil náramek zpět na sametovou podložku. „Také si vezmu náhrdelník s… dešťovou kapkou… kamenem…“

Žena se usmála. „Diamant Kapka slzy. To je kanárkově žlutý diamant, pane Zane.“

„Jen Zane.“ Snažila se nevrčet. „Jsem barvoslepý.“ Nebo idiot. Mysleli si lidé, že upíři neumí rozeznat barvy? Věděl, že ta žena věděla, co je zač od okamžiku, kdy začala vzrušeně ječet ve chvíli, kdy vešel do obchodu. Bylo to tak až do chvíle, než na ni zavrčel a v tom okamžiku se křik změnil ve vyděšený, dokud ji Ross neuklidnil.

Její oči se zvětšovaly a on se snažil udržet zuřivost na uzdě. „Ne, myslím tím, že je to velmi nákladné. Bože, tenisový náramek a…“

Zane zvedl ruku a luskl prsty.

„Můj pane.“Ross strčil hlavu do dveří.

„Mou aktovku.“

Ross se o minutu později vrátil a na pult položil kufřík. Když odemkl zámky, žena se nadechla, když uviděla komínky peněz, které vyplňovaly prostor. „Hned je zabalím a vystavím fakturu. Je to dárek?“ Její úsměv byl obrovský.

„Ano.“

„Kdokoliv ta žena je, jistě je to šťastná dáma.“

Nevěděl, jak zareagovat, tak zůstal potichu, když poletovala kolem pultu.

Jakmile se usadil do SUV, balíček bezpečně uložil vedle sebe a uvažoval, jestli nemá hned zamířit k jejímu knihkupectví. Po chvíli se rozhodl vrátit zpět do hradu, alespoň do dnešního večera. Pro rozhovor, který potřeboval se svou ženou vést, nebylo veřejné místo vhodné. A nejméně vhodné bylo místo, kde podnikala. Ysnaar to ještě nevěděla, ale ona s ním bude mluvit, i kdyby to znamenalo, že se strážci postarají o její přítelkyni, zatímco s ní bude mluvit.

Kdyby se Tanya pokusila utéct, držel by ji, dokud by ho neposlouchala. Pokud by musel, uvěznil by ji pod svým tělem.

Vůz právě vyjížděl od chodníku, když se proti oknu na druhé straně objevila ta lidská žena.

„Vezměte mě s sebou, králi Zane.“ Vykřikla a snažila se nahlédnout dovnitř přes zatemněná okna.

„Pokračuj,“ obrátil se k Rossovi. To byl jeden z mnoha důvodů, proč nerad chodil do města a proč nebylo dovoleno pářit se s lidmi. Lidské ženy vypadaly, že jsou upíry markantně přitahovány. Teprve, když jeho velitel stráží postupně zrychloval, žena byla nucena od vozidla ustoupit.

Jakmile byli mimo město, vozidlo zvýšilo rychlost. Jeho kapsa zavibrovala a upozornila ho na příchozí hovor.

Zkontroloval jméno volajícího, než hovor přijal. „Brante.“

„Naše žena je v nemocnici ve Sweetwateru. Má křeče a krvácí. Naštěstí nějaká lidská žena zavolala Stephany.“

Kdyby se Zaneovi dokázal puls ještě zrychlit, byl si jistý, že by mu explodoval hrudník. „Kde jsi?“ Zavrčel a přinutil se povolit sevření prstů, ve kterých držel telefon.

„Stephany a já právě odjíždíme z hradu.“

Odtáhl si telefon od ucha. “Otoč to,” přikázal Zane Rossovi. „Šlápni na to!“ Zařval na zmatené oči ve zpětném zrcátku.

„Měl bych se tam dostat před vámi.“ Řekl Brantovi, když si položil telefon zpátky k uchu.

„Zane…“ Nechtělo se mu poslouchat Brantův panikařící hlas. „Naposledy jsme slyšeli, že je v bezvědomí. Žena, která s ní byla, volala sanitku, která přijela ještě, když mě měla na telefonu. „Možná se stihneš dostat na pohotovost před ní.“

„Budu tam brzy.“

„Musí udělat všechno, co bude zapotřebí, aby ji zachránili.“ Zdálo se, že Brant se tím posledním slovem málem udusil.

„Nedělej předčasné závěry. Jsem si jistý, že lidé vědí, co dělají.“

„Nosí upířího potomka.“

Zane na několik vteřin zavřel oči. „Na takové závěry je ještě brzy. Přemýšlení o takových věcech nás jen přivede k šílenství. Zavolám ti, jakmile se dostanu do nemocnice.“

„Prosím, řekni jí…“Brantův hlas zněl úzkostně, „...jen jí řekni, že…“

„Řekneš jí to sám. Zavolám ti, až se tam dostanu.“ Ukončil hovor.

„Dovez nás do nemocnice ve Sweetwateru. Tanya má problémy.“

Ross sešlápnul plyn. Vozidlo, které už tak jelo rychle, se rozletělo dopředu. Jeho řidič upíral pohled na silnici. „Je…“

„Nechci začínat s nějakými závěry. Měla bolesti a krvácela. Jen nás tam dostaň.“

Každá minuta v zadní části vozu se zdála, jako věčnost. Zane se snažil nepředstavovat si, co se s jeho ženou děje. Co když se jí začala měnit vůně těhotenství? Kdyby… odmítal o tom přemýšlet.

O lidsko-upírksém těhotenství bylo zoufale málo informací. Všechna lidská těhotenství, která znal, postupovala bez incidentů. Potrat, dokonce i mezi jeho druhem, byl vzácný. Pokud se to stalo, ženy hrozně trpěly. Upíří dítě se mohlo odtrhnout od ženiny děložní sliznice. Čím byla žena starší, tím bylo riziko větší, ale čím déle v ní mládě rostlo, tím menší byla šance, že se to stane.

Lidské ženy byly lépe stavěné na porod zdravých mláďat. Nikdy by ho nenapadlo, že taková věc potká jeho drahocennou Ysnaar. Při téhle myšlence se zarazil… nejlepší bude, když se bude řídit vlastními radami a přestane spekulovat. Možná to bylo něco jiného. Možná, že se plod neodtrhl od jejího lůna a příčina, proč jeho drahocenný člověk tak trpí je úplně jiný.

Vykřikl a ten zvuk se odrazil od uzavřeného prostoru.

Griffin se k němu otočil. „Budeme tam za minutu, můj pane.“ Mladé upíří oči byly plné úzkosti a soucitu.

„Nedívej se na mě takhle,“ zavrčel. „Ona to zvládne. Slyšíš mě? Můj člověk se přes to dostane.“

Griffin těžce polkl, ústa sevřel do úzké čáry a přikývl.

O několik minut později zastavili u nemocnice Sweetwater. Zane otevřel dveře a vyskočil ze stále jedoucího vozidla. Griffin ho následoval, zatímco Ross parkoval. Automatické dveře se otevřely, když se k nim přiblížili. Zasáhl ho ostrý pach čisticích prostředků. Ačkoliv to byl spíš pach nemoci, smrti a rozkladu, co způsobilo, že okamžitě o krok ustoupil.

Dýchal ústy a zamířil chodbou, ve které cítil Tanyin pach.

„Mohla bych vám pomoci, pane?“ Rozeběhla se k němu lidská žena. „Prosím, pane.“ Natáhla se a dotkla se jeho ruky.

„Moje žena je zraněná. Převezli ji sem.“ Zpomalil na rychlejší chůzi a díval se do každé místnosti, kolem které procházeli.

„Prosím, zastavte se, pane. Můžu vám pomoci.“

„Tanya Milano. Kde je?“ Snažil se, aby se nemračil, protože věděl, jak na lidi působí.

„Ach.“ Vykulila oči.

„Nebojte se.“

„Myslíte tu mladou dámu, kterou přivezli před několika minutami. Právě teď jsou u ní lékaři. Musím vás požádat, abyste šel za mnou, prosím, pane.“ Sevřela jeho paži a stáhla ústa.

Pohlédl dolů na místo, kde se jejich těla dotýkala a hluboce zavrčel. Žena zalapala po dechu, trhla rukou pryč a udělala malý krok dozadu.

Chytrý člověk.

„Vezměte mě k mé ženě a to hned.“

Žena se zhluboka nadechla. „Nemůžu. Jak jsem už řekla, jsou u ní lékaři a nechtějí být při práci rušeni. Bylo by špatné, kdyby…“ Pročistila si krk. „…vaše žena je v té nejlepší péči. Prosím, následujte mě, nebo budu nucena zavolat ochranku. Děláme, co můžeme, abychom jí pomohli. Dám jim vědět, že jste tady, aby si s vámi někdo přišel promluvit.“ Její oči byly velké a prosebné.

Zane by tu lidskou ochranku zvládl jednou rukou. Bohužel musel věřit, že věděli, co dělali, aby Tanyu zachránili. Poslední věc, kterou chtěl udělat  bylo, že jí ublíží tím, že vyruší lidi, kteří se jí snaží pomoct.

Zane se uklidnil. Přikývl. „Udělám to, co říkáte, ale ať někdo přijde a poví mi, co se děje. Nejsem zrovna trpělivý.“

„Chápu, pane. Následujte mě.“ Vedla ho zpátky chodbou, zahnula doprava, než prošla dveřmi a zastavila se u několika prosklených kójí. Za sklem byly vidět židle, které ignoroval a místo toho se rozhodl přecházet po místnosti. Griffin a Ross se postavili po obou stranách dveří.

„Um, pane.“ Oslovila ho žena. Upřel pohled do jejích očí. „Na konci chodby je k dispozici kavárna,“ ukázala opačným směrem, než ze kterého přišli. „Kdybyste chtěl kávu nebo…“ Nedokončila větu a přimhouřila oči. „Dám lékaři vědět, že jste tady.“

Jakmile odešla, sáhl po telefonu a vytočil Branta.

„Právě jsme přijeli,“ řekl Brant.

„Smrdí to tu, tak mě budeš muset najít podle pachu.“ Informoval ho Zane při chůzi předtím, než zavěsil.

Za chvíli do malého prostoru vstoupil Brant, v doprovodu Yorka, Xaviera a celý průvod uzavírala Stephany. „Kde je?“ Zavrčel. 

„Jak je jí?“ Zeptala se Stephany. Zane podle jejích červených očí poznal, že ta vyrovnaná žena plakala. To ho zneklidnilo.

„Čekám, až mi to někdo přijde říct,“ odpověděl jednoduše.

„Kurva,“ zaklel Brant. „Musíme ji hned najít.“ V očích měl šílený pohled. Vezměte hněv, frustraci a další dávku strachu a Brant byl na konci svých sil. Zane jen doufal, že ještě chvíli vydrží, protože si byl jistý tím, že i on je na pokraji sil udržet si zdravý rozum.

„Pošlou nám sem jednoho z léčitelů, aby nás informoval o situaci,“ dodal Zane.

Brant tam stál celý napjatý a ještě sevřel ruce do pěstí. „Ti lidé jsou padlí na hlavu, jestli si myslí, že tu budu jen tak stát, zatímco má žena…“ Zacukala mu čelist. „Přísahám Bohu, jestli se jí něco stane…“

Zaneovi se stáhl hrudník. Dech se mu zadrhl a musel bojovat s rostoucí panikou. Nebyl to pocit, na který byl zvyklý. „Musíme počkat, právě jsou u ní a nesmějí být rušeni. Mohlo by to znamenat… katastrofu.“

„Tanya je silná žena,“ zavrčela Stephany. „Zvládne to. Byla jsem s ní včera večer a nebylo cítit změnu jejího pachu.“

„Je to člověk, ale není spářená,“ zavrčel Brant. „Podělali jsme to. Neochránili jsme naši ženu. Kdyby s námi byla spojená, byla by silnější a nebylo by tolik důvodů k obavám. Co jsme to udělali?“

Brant vypadal na pokraji zhroucení. Pokud k tomu dojde, poteče krev. Lidská krev.

Zane ho chytil za paži. „Můžeme se s ní spojit. Můžeme to udělat správně. Počkáme, až co nám řeknou lidé, než budeme předbíhat.“

Brant při kontaktu nejdříve ztuhl, ale když Zane promluvil, ramena mu poklesla.

Sklonil hlavu. „Musí to zvládnout,“ řekl zuřivě. „Potřebuji jí říct… musím s ní promluvit…“ Hrudník se mu zvedl.

Stephany ho objala kolem ramen.

„To my oba,“ řekl Zane.

Brant zvedl pohled a zamračil se.

Někdo si za nimi odkašlal. Byli v tak hlubokém rozhovoru, tak pohřbeni v zármutku, že neslyšeli člověka přicházet. Ostatní se otočili a Zane se postavil vedle Branta.

Lidský muž vypadal na čtyřicet. Tmavé vlasy mu na spáncích šedivěly. Měl brýle a bílý plášť. „Jsem doktor Pollard.“ Voněl po jejich ženě. Na spodním okraji pláště měl kapku krve. Zane se snažil odvrátit pohled od té karmínové připomínky toho, jak jejich žena bojuje o život.

„Jste přátelé nebo rodina pacientky?“

„Jmenuje se Tanya a jsme rodina,“ odpověděla Stephany.

„Sestra Michelle se zmínila, že se před okamžikem nějaký muž snažil najít paci… slečnu Milano. Jste…“ odkašlal si. „…otec jejího dítěte?“ Rozhlédl se po místnosti.

„Ano.“ Zane odpověděl současně s Brantem.

Lékařovy oči se na okamžik roztáhly, než své emoce znovu zamaskoval. „Který z vás, pánové. Zákony biologie určují, že otec může být jen jeden.“

Brant se přes sevřené zuby nadechl. Zane cítil napětí, které z muže vyzařovalo.

„Tanya je svázaná s námi oběma. Oba jsme zodpovědní za její… potíže. Pokračujte,“ řekl Zane a podařilo se mu udržet klidný hlas.

„Svázaná?“ Doktor zvedl obočí.

„Pochopte, že Zane a Brant jsou upíří králové a slečna Milano čeká upíří dítě.“

Lékařovi spadla čelist a vykulil oči. Zvedl ruku a znovu ji nechal klesnout, několikrát otevřel a zavřel ústa, než nakonec zavrčel něco nesrozumitelného.

„Jak je naší ženě? Mluvte nebo zemřete.“ Brant zavrčel a udělal krok směrem k člověku, jeho bledá pokožka se stáhla strachem.

Muž udělal krok zpátky, ale neutekl, jak si Zane očekával.

„Je stabilní, ale ztratila hodně krve.“ Ztěžka polkl, když udělal další krok dozadu.

„Mluvte.“ Zane cítil, že mu dochází trpělivost.

Člověk se roztřásl.

„Neublížíme vám,“ dodal Zane.

„Můžete si být jistý tím, že pokud naše žena zemře, tak ano,“ Brantův hlas klesl o několik oktáv.

Lékař se nadechl. „Ujišťuji vás, že udělám vše, co bude v mých silách, aby slečna Milano přežila.“

Zane kývl. „Pokračujte.“

Muž pohlédl z Branta zpět na Zanea. „Embryu stále tluče srdce. Avšak jen nepravidelně a velmi slabě. Nemyslím, že slečna Milano těhotenství udrží. Mým doporučením by bylo odstranění plodového vaku dřív, než by mohlo dojít k poškození děložních stěn. Můj profesionální názor je, že slečna Milano zažívá potíže ve velmi ranném stádiu, protože je nějaký problém s vyvíjejícím se plodem. Mělo by být jednoduché zastavit drobné krvácení toaletní vložkou, která normálně slouží při vylučování krve při menstruaci… omlouvám se za ten výraz.“ Několikrát zamrkal a přitiskl si brýle k nosu. „Jste upíři, tak vám musím vysvětlit, jaké komplikace právě teď slečna Milano zažívá.“

„Naše semeno mívá tendenci oddělovat se od ženského lůna.“

„To souhlasí s tím, co jsme viděli na snímku.“ Několikrát přikývl. „Doporučuji operaci k odstranění embrya a k zastavení krvácení. Jakákoliv další ztráta krve by mohla být fatální. Nikdy jsem nic podobného neviděl.“

„Udělejte to,“ řekl Brant s přimhouřenýma očima.

„Tanya do toho nemá co mluvit?“ Zeptal se Zane.

„Držíme ji pod sedativy a pokoušíme se stabilizovat její stav pro chirurgický zákrok. Nechci čekat moc dlouho. S přípravami na operaci začnu okamžitě, jakmile podepíšete souhlasné formuláře.“

„Tanya by se měla rozhodnout sama. Můžeme s ní na pět minut mluvit?“ Zeptal se Zane. Už udělali jednu chybu, která skončila s vážnými důsledky.

Lékař zavrtěl hlavou. „Doporučoval bych…“

„Prosím. Tohle není rozhodnutí, které bychom měli udělat bez naší ženy.“

Brant si povzdechl a strčil si ruce do kapes džínů. Zacukala mu čelist. „Zatraceně,“ zavrčel a lékař znovu ustoupil dozadu. Jen tak tak se mu podařilo udržet hlavu vzpřímeně, když narazil do Yorka.

Brant vykřikl a ve výrazu jeho tváře byl vyrytý hněv a frustrace. „Máš pravdu,“ připustil nakonec Brant.

„Nedoporučuji to.“ Lékař zavrtěl hlavou.

„Probuďte ji,“ zavrčel Zane. „Do pěti minut chceme vidět naši ženu.“ Doktor přikývl a odešel. Cestou kroutil hlavou a mumlal si pro sebe něco o tom, jací jsou upíři kreténi a že by mu měli zalézt tam, kam slunce nesvítí, což Zane nechápal. Léčitel si očividně neuvědomoval, jaký mají upíři vynikající sluch.

„Je to příliš riskantní,“ řekla Stephany. „Ale souhlasím, že by se Tanya měla rozhodnout sama.“ Přejela si rukama po světlých vlasech. „Myslím, že se rozhodne pro to, dítě si nechat.“ Zavrtěla hlavou. „Bez ohledu na cenu. Bojím se o její život.“ Stephaniny oči se zalily slzami.

„Jakkoliv nenávidím vidinu toho, že ohrozíme život naší ženy, Tanya se musí rozhodnout sama. Musíme ji respektovat. Ctít ji. Už jednou jsme jednali za jejími zády a já jí odmítám znovu ublížit.“ Brant vytáhl ruce z kapes spolu s telefonem. „Kontaktuji Islu, abychom byli v lepší pozici a mohli Tanye pomoci při správném rozhodnutí.“

Zane přikývl. Isla byla porodní bába, nejstarší a nejzkušenější z obou klanů. Po minutě nebo dvou, Brant hovor ukončil s hrobovým výrazem ve tváři. Zane si všiml, jak se ruka druhého muže třásla. Vzedmul se v něm adrenalin a pachuť strachu byla tak silná, že měl nutkání do něčeho praštit.

„Isla říká, že doktor má pravdu. Naše žena vykazuje všechny známky potratu.“ Brant zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Upírské ženy, jejichž vůně potvrzovala oddělení embrya, byly obvykle po takovém utrpení na několik dní upoutané na lůžko.Isla si nemyslí, že by to Tanya mohla přežít.“ Hlas se mu roztřásl a na několik vteřin sevřel rty. „I když, nakonec přiznala, že při vzácných případech, i se všemi těmito znaky, může těhotenství udržet.“

„Jakmile si budeme moci promluvit s naší ženou, učiníme konečné rozhodnutí. Možná, že se jí vůně nezmění,“ řekl Zane.

„Dejte jí vaší krev. Oba. Bude to potřebovat. Dá jí to šanci bojovat. Mohla by dokonce pomoci k tomu, aby to dítě přežilo.“ Po Stephanyiných tvářích stékaly slzy.

Zane ji chtěl obejmout a přimět ji, aby s tím přestala. Bylo to, jako kdyby se už rozhodla, že to Tanya nezvládne, což bylo nepřijatelné.

„Nedělám si příliš nadějí kvůli dítěti. Nejdůležitější je, aby přežila naše žena.“ Zavrčel Zane.

„Vždycky,“ přimhouřil Brant oči.

***

Tanya se nadechla. Hrdlo měla vyprahlé. Hlava jí bolela. Z břicha jí pulzovala tlumená bolest. Pokoušela se pohnout, ale něco jí drželo za ruku. Když konečně zaostřila pohled, spatřila příčinu její nehybnosti. Na její ruce byl had a šplhal se nahoru. Bože, měla úplně malátnou mysl. Pokoušela se usmát. Bylo legrační, že vidí hada.

„Minutu nebo dvě by mohla být trochu mimo. Máte pět minut, než se příliš probere. Kdyby to trvalo déle, byla by její bolest nesnesitelná.“

Proč by měla bolesti? Kousl ji ten had? Pokusila se zeptat, ale jazyk se jí odmítl pohnout.

„Ysnaar.“ Hluboký hlas ji pohladil a způsobil, že se jí nitro zachvělo a… zabolelo. Sakra, ten had ji určitě kousl.

„Cenwein.“ Znovu se zachvěla a opět jí projela bolest.

Tanya to ignorovala a pokusila se usmát. Naštěstí její rty reagovaly. Když otočila hlavou, podařilo se jí soustředit na ty dva Problémy, kteří jí obrátili život vzhůru nohama. Ačkoliv na přesný důvod, proč to tak bylo, si nevzpomínala. Když jí takhle oslovil, věděla, že by na něj měla být kvůli něčemu naštvaná. Kdyby to tak bylo, tak proč se na ně sakra usmívala? Možná kvůli tomu, že od nich odešla.

„Zane.“ Zaskřehotala. „Brante.“ Teď už byl její hlas jasnější.

„Šššš, bonboku, nesnaž se mluvit.“

„Kousnul mě had?“ Potřebovala vědět, co se to s ní děje. Nebyl to had… nebyl to on, ale zatraceně, nemohla si vzpomenout.

Brant se pousmál, ale poznala, že to byl nucený úsměv. Jeho oči pořád vypadaly tak smutně. „Cenwein, něco se stalo. Nemáme moc času.“

Bolest v břiše rostla a vzpomínky se jí vracely. Bolest, krev, lékaři v nemocnici. „Moje dítě.“ Pokoušela se položit ruku na břicho, ale do paže měla zavedenou hadičku. Takže to ve skutečnosti nebyl had.

„Ach Bože, moje dítě.“ Vzlykala. „Je, je…?“ Nemohla se zeptat.

„Ysnaar. Jsi stále těhotná. Tento monitor,“ ukázal na přístroj vedle postele, na kterém poskakovala zelená čára, „ukazuje, že dítěti stále bije srdce.“

Čára vyskočila a Tanya se zhluboka nadechla a snažila se zpomalit tlukot svého bušícího srdce. Její dítě bylo stále naživu. Počkejte minutku. Proč Brantovi cukalo hrdlo? To se dělo jen, když se snažil uklidnit emoce. Zaneovi se v očích leskly neprolité slzy.

„Umírám nebo tak něco?“

„Ne,“ zavrčel Brant.

„Lékaři si myslí, že by s plodem mohlo být něco špatně. Stále jsi těhotná jen velmi krátce, Ysnaar.

Zavrtěla hlavou. „To je jen stres. Bude to dobré. Budeme v pořádku.“

„Ne, to nebudete, Cenwein. Nosíš upíra. Pokud se plod bude i nadále odtrhávat od tvého lůna, mohlo by tě to zabít.“

„Přestaňte říkat našemu dítěti plod. Budeme v pořádku.“ Její srdce se rozbušilo a slabá bolest se změnila v něco zlověstnějšího, ale odmítla si té bolesti všímat.

„Tvůj lékař nám oznámil, že bys měla… měli bychom ho nechat odstranit. Naše porodní bába souhlasila. Vykazuješ všechny známky potratu. Ztráta krve a vnitřní zranění by mohly ohrožovat tvůj život, Cenwein. Musíš na operaci. Pokus se to pochopit,“ řekl Brant, jehož oči byly vážné a kůže byla napjatá bolestí.

Zavrtěla hlavou. „To se nestane.“ Tanya se snažila pravidelně dýchat a nezačít křičet. „Nedovolte jim, aby se mě dotkli, prosím, Zane.“ Otočila se k němu. Jeho oči byly vážné.

„Nechceme, aby se ti něco stalo. Budou další děti, Ysnaar. Musíme poslechnout lékaře. Nemyslí si, že by to dítě mohlo přežít.“

Projela jí bolest. Byla to mnohem větší bolest, než jen ta fyzická. Mezi nohama ucítila další bodání a najednou se cítila slabě.

„Protočily se ti oči, Ysnaar.“ Pokoušela se bojovat s temnotou a závratí. Musela zůstat vzhůru. Pokud se jí to nepovede, vezmou jí její dítě.

„Kurva. Potřebuje krev. Zvednu jí hlavu a ty jí tesáky roztrhni kůži na zápěstí a nakrm ji,“ zavrčel Brant.

Bože, její dítě. Musí je přesvědčit, aby zachránili její nenarozené dítě. Tanya se nestarala o to, že je její těhotenství tak čerstvé. Nezajímalo ji, že v ní v této chvíli roste jen malá část buněk. Byla v bezvědomí, když ji přivezli do nemocnice. Jeden z jasných okamžiků měla, když jí na břicho připnuli monitor. Slyšela jasný zvuk tlukoucího srdce dítěte a viděla, jak poskakuje zelená čára na důkaz toho, že její vzácné dítě stále žilo.

Tlukot srdce znamenal život. Pro ni představovalo nenarozené dítě. Zaslouží si šanci bojovat. Nezáleželo na tom, jestli při tom zemře, protože by nebyla schopná přežít ona sama, kdyby to alespoň nezkusila.

 Zůstaň vzhůru.

Potřebovala otevřít oči. Kdyby si mohla dát facku, udělala by to.

Ale jakkoliv tvrdě se snažila, nemohla je otevřít. Něco teplého jí položili na ústa. Mokrého a horkého. Vsála to do pusy a polkla.

Krev.

Lahodná.

Okamžitě ji zaplavila energie. Nestačila úplně na to, aby ji úplně vyburcovala, ale bylo jí dost na to, aby mohla sevřít Zaneovu kůži mezi rty a pít jeho krev.

„Zatraceně, ano,“ ozval se Brantův úlevný hlas v její unavené mysli.

„Měl bys jí nakrmit také,“ řekl Zane hlubokým hlasem.

Brant vydal potvrzující zamručení. Zane se odtáhl. Vykřikla, ale ztráta nebyla dlouhá. Když se dotkla Brantovy kůže, zaplavila ji jeho vůně a ona z něj lačně pila, až se jí konečně podařilo otevřít oči. Její… muži stáli blízko ní a její pohled se střetl se Zaneovým.

„To je ono, Cenwein,“ zašeptal Brant.

„To je všechno, co ti můžu dát…“ Z druhé strany místnosti se ozval mužský hlas. Zane a Brant se k ní přiblížili a zakryly ji svými velkými těly před těmi, kdo právě vešel do místnosti.

„Ještě jednou.“ Zane otočil hlavu.

„Nemůžu dovolit…“

Brant ho přerušil. „Dost! Ven!“ Řekl se zlomyslným zavrčením, ze kterého všem naskočila husí kůže.

„Fajn, máte ještě minutu,“ zněla rozpačitá odpověď. Dveře se zavřely.

Tanya pustila Brantovu paži. Potřebovala si s nimi promluvit o dítěti. Bolest v břiše se zvětšila. Zasténala, když ucítila závrať.

„Napij se víc,“ řekl Brant.

„Zachraňte dítě,“ zašeptala.

„Pij, Cenwein. Nemůžeme tě ztratit.“ Jeho čelo bylo stažené. Tanya udělala, jak řekl, protože věděla, že je to jediná naděje na záchranu nového života, který v ní roste.

Příliš brzy uslyšela, jak se dveře do pokoje otevřely. „Opravdu už musíme slečnu Milano připravit na operaci. Už nemůžeme déle čekat. Jste uvedení, jako její kontakty pro případ nouze.“

Jakmile přestala pít, znovu jí projela bolest a závrať. Cítila, jak omdlívá. „Prosím,“ podívala se oběma mužům, jednomu po druhém, do očí. „Naše dítě.“ Snažila se s tím fyzicky bojovat, ale stejně odpadla. Oči se jí zavřely, a její mysl se vzdalovala, zatímco stále slaběji slyšela, co říkali.

„Její vůně,“ zaskřehotal Zaneův hlas.

„Už jsem tu změnu cítil, když jsme vešli. To dítě ji zabíjí.“

„Je slabé, ale je tam.“

„Kurva. Přál bych si, aby toho bylo víc, co bychom mohli udělat. Přál bych si, aby byla jiná cesta.“

„Musíme udělat to, co je potřeba, abychom naši ženu zachránili.“ Nedokázala poznat, kdo to vyslovil.

„Nikdy nám to neodpustí.“

„Ne“ křičela a zvuk jejího křiku se jí ozýval v hlavě. Vypadalo to, jako by se jim podařilo domluvit. Nechají lékaře, aby z ní dítě vyříznul a ona s tím nemohla nic udělat.