WFI - 16. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

„Diano, už můžeš dovnitř.“

Uplynulo téměř devět hodin od chvíle, co jsem dostala telefonát o tom, že bude moje nejlepší kamarádka rodit. Devět zatracených hodin, které jsem strávila čtením o příšerných věcech, které se můžou stát během porodu. Chtělo se mi zvracet, když jsem viděla fráze jako „nastřihnutí hráze“, „zavinování dělohy“, a „zašití břicha“. Jako by to nestačilo, byly tam odstavce o sraženinách a dalších hrozných věcech, které se mohly stát během těhotenství, a já na letišti tiskla v agonii nohy k sobě.

Moje nejlepší kamarádka rodí a potím se já.

Když jsem doletěla ze San Antonia do San Diega, všechno proběhlo rychlostí světla. Chytila jsem taxi do nemocnice a našla tam Vanessina manžela, který přecházel po pokoji; ta impozantní postava, kvůli které jsem mu říkala Hulk, byla napjatá a nervózně si mnul ruce. Čekání nás stresovalo a pak nám ještě přišli říct, že bude muset Vanessa podstoupit akutní císařský řez. Bylo to nejdelších pár hodin mého života.

Na tu proceduru si tam přivedli jejího manžela, ale já musela čekat venku. Ne že bych snad chtěla vidět, jak ji rozřežou jako krocana na Den Díkuvzdání, ale pro ni bych to udělala. Jedině pro ni.

Aiden se vrátil snad po roce, jeho tvář jasná, oči skleněné a řekl, „ona i dítě jsou v pořádku. Až ji přesunou do normálního pokoje, můžeš za ní.“

A pak jsem čekala další věčnost. Takže když pro mě Aiden konečně přišel, třásla jsem se. Už roky jsem nezažila takový strach a rozrušení, jako když jsem čekala na chvíli, kdy se budu moct přesvědčit, že ten člověk, kterého jsem milovala téměř celý život, je v pořádku. Ani mě nenapadla myšlenka, že by nebyla.

A nepřekvapilo mě, že pro sebe měla soukromý pokoj, daleko od normální populace. Pokud by nějaká porodnice mohla být pětihvězdičkový hotel, byla by to tahle. Moje malá Vanny, která u nás v mládí jedla večeři skoro každý den, došla takhle daleko. Nóbl děvka.

Když mě Aiden vedl do pokoje, myslela jsem, že jsem v pohodě. Vždyť jsme věděli, že je těhotná. Pochopitelně bylo jasné, že se tohle stane. Musela jsem si připomenout, že se musím držet; to ona právě prodělala akutní císařský řez.

Ale když jsem vešla a jako první věc jsem uviděla dítě na vozíku u postele, něco ve mně se spustilo. Rychle jsem se nadechla. A když jsem potom přejela pohledem na ni, jak leží na posteli, je bledá a vypadá trochu zdrogovaně, slabě a i přesto se nějak usmívala, znovu jsem se nadechla.

Zamrkala jsem na ni.

Ona zamrkala na mě.

Jsem dost žena na to, abych přiznala, že jsem začala bulet jako první.

„Máš dítě!“ kvílela jsem a dala si dlaně na tváře.

„Mám dítě,“ souhlasila tiše, slzy jí stékaly po tváři a natáhla ke mně ruku.

Obě jsme brečely, znělo to hodně jako „buhuhuhu“ když jsem k ní přišla a nevěděla, jestli se dívat spíš na svou nejlepší kamarádku nebo spící kousek jí samotné, který ležel poblíž.

Milovala jsem tuhle mrchu celý svůj život a teď je z ní máma. To, co jsem cítila, se moc nelišilo od emocí, které jsem měla, když jsem poprvé viděla chlapce svého bratra. Bylo to stejné, akorát teď byla ta skutečnost, že se jedná o nový život, drahocennější než předtím.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ zavzlykala jsem, vtiskla se mezi postel a dítě a nakonec se otočila k ní. Jednu ruku mi dala na záda, druhou na zadní část mé hlavy a přitiskla mě k sobě. Měla jsem tvář přitisklou na její a snažila se o nejlepší verzi objetí, kterého jsem byla schopná, když jsem se odmítala přiblížit k jejímu břichu, protože teď prožila hrůzu.

Její vzlyky jsem cítila přímo u ucha. „Jsem tak šťastná, že jsi přiletěla.“

„Já jsem taky šťastná, že jsem tady,“ brečela jsem jí do krku. „Někdo se musel ujistit, že to přežiješ.“ Mávla jsem rukou k vozíku, ale ona mě pravděpodobně neviděla, protože jsme se pořád objímaly.

Vanessa se mi zasmála do ucha. „Je to tvůj synovec Sammy.“

Dusila jsem se a odtáhla se natolik, aby se na ni mohla podívat přes slzy v očích. „Můj synovec?“ snaží se mě zabít.

Její oči byly zakalené, buď z těch drog, nebo emocí, tím jsem si jistá. Přikývla a polkla. „No, přece potřebuje šílenou tetu, která ho bude brát na nepřístupné filmy dřív, než by je měl vidět, ne?“

Ten zvuk, který mi vyšel z krku, mi připomněl Louieho a Joshe, když byli malincí. Na rozdíl ode mě, měla Vanessa tři sestry. Tři zkurveně debilní sestry, ale i tak měly stejnou krev. Už před nějakou dobou jsem přísahala, že ještě než umřu, nakopu jim prdele za to, jak se chovaly k mé nejlepší kamarádce, když byla ještě dítě. Ale teď jsem si připomněla to, co jsem věděla odjakživa – jsme sestry, Van a já. Bez ohledu na krev. Bez ohledu na rasu. Byla ta vážná a tichá, která nás držela dál od průšvihů, zatímco já byla nezodpovědná, hlasitá a snažila se ji přemluvit k dělání průšvihů. Pro sebe navzájem jsme byly jin a jang.

„S filmy přístupnými od 13 začneme, až mu bude osm,“ popotáhla jsem a znovu se naklonila, abych ji objala, opakovaně políbila na tvář a zase brečela. „Nemůžu tomu uvěřit. Máš dítě.“

„Taky tomu nevěřím.“

Znovu jsem se odtáhla, abych se na ni mohla podívat. „Už jsme spolu prožily hodně sraček, co?“ zeptala jsem se a usmívala se.

Její smích vyplnil prostor mezi námi. „Zažily jsme všelijaké sračky, D,“ souhlasila a hlas se jí roztřásl.

Jsem si jistá, že jsme si obě myslely to stejné: je to jen začátek.

Zažily jsme spolu první lásky, zlomená srdce, hádky, rodinné problémy, dvacet mil, několik tisíc mil, školy, manželství, smrt… všechno. Musela přemýšlet o stejných věcech, protože Van, která byla v mnoha ohledech váhavější než já, mě políbila na tvář. Pak mi stiskla ruku.

Oplatila jsem jí stisk. „Na světě není nikdo jiný, s kým bych ty sračky prožívala radši, než s tebou, ty moje malá velrybo. Miluju tě.“

„Taky tě miluju,“ řekla Van.

Pořád jsme se objímaly, když mě něco šťouchlo do ramena a když jsem vzhlédla, s tváří zase celou napuchlou a mokrou, stál Aiden přímo vedle mě a v náručí měl to ne-zas-tak-malé miminko.

„Tady,“ zašeptala ta masivní hora svalů.

Tváře jsem si otřela ramenem co nejvíc, a když mi položil dítě – Sammyho – do náručí, znova jsem brečela. Bylo to dlouhých pět let od doby, co jsem poprvé držela Louieho. A když jsem pozorovala ten malý mimozemský obličej, moje srdce se zvětšovalo, zvětšovalo, zvětšovalo. „Miluju ho,“ řekla jsem jeho rodičům a myslela vážně každou slabiku. „Ty buclatá, drobná opičko, já už tě miluju.“ Naklonila jsem se blíž, studovala jeho vrásčité, růžové rysy. Nemohla jsem si pomoct a podívala se na Van. Naklonila jsem paže tak, aby na něj viděla. „Tohle jsi vyrobila. Můžu si ho nechat?“

„Já vím.“ Popotáhla. „A nemůžeš.“

„Ty taky, Aidene,“ dodala jsem nepřítomně, nechala svou žádost odeznít a znovu se podívala do té tvářičky. Znovu jsem se podívala na Van. „Tohle jsi měla ve vagíně—”

„Diano,“ zasyčela bez obvyklého nadšení v hlase.

Podívala jsem se zpátky na Sammyho, přikývla a usmála se. „Nejsi první věc z těla tvé mámy, které bych se dotkla—”

Vanessa udělala dusící zvuk, stejně jako její manžel.

Pamatovala si to. Pamatovala si na tu věc, kterou mě přinutila držet v ruce, když nám bylo dvanáct.

„Ale rozhodně jsi ta nejlepší,“ dodala jsem k němu šeptem. Znovu jsem ho naklonila, aby ho viděla. „Ten by tě roztrhal, Vanny. Podívej na tu hlavu. Má ji po tobě.“

Zasténala a já bych přísahala, že Hulk udělal zvuk, který měl dost blízko k smíchu.

Byla jsem spokojená sama se sebou a mrkla na ni. „Opravdu tomu nemůžu uvěřit. Je úžasný.“

„Kdo by si to byl pomyslel, co, Di?“

„Já rozhodně ne,“ souhlasila jsem, začala znovu slzet a podívala jsem se na mou nejlepší kamarádku, která vypadala příšerně. „Vzpomínáš, jak jsme se dívaly na Princeznu Nevěstu a říkaly jsme, že se nevdáme a nebudeme mít děti, pokud to nebude s hercem, který hrál Westleyho?“

Van se s úsměvem podívala na svého manžela. „Nikdy nezapomenu.“

„Měly jsme v plánu se střídat v roli jeho manželky,“ připomněla jsem jí a pozorovala její dítě. Byl to zázrak.

„Tys ho měla mít deset měsíců v roce a já jen dva,“ informovala mě. „Když jsme ječely a tahaly se za vlasy, musela nás od sebe odtáhnout moje máma. Vzpomínám si.“

„No jo, chtěla jsem ti nabídnout polovinu zimy s ním. To bylo fér.“

„Podváděla jsi.“

Popotáhla jsem. „Podváděla? To ne, jen jsi zaspala. Já ho našla dřív.“

**

Přesně o pět dnů později jsem ležela s Vanessou v posteli. Byla na jedné straně, já na druhé a mezi námi spinkal Sammy. Sledovaly jsme televizi; nebo to bylo aspoň v plánu. Poté, co strávila po císařském řezu tři dny v porodnici, ji propustili. Každý večer jsem jezdila Vaniným autem do jejich domu a její manžel s ní zůstával v nemocnici.

Když je teď doma, pomáhám jí se vším možným a snažím se užívat čas s ní a miminkem, než budu muset odletět domů. Nebyla jsem si jistá, kdy ji zase uvidím, ale jistě to budou měsíce. Spousta měsíců.

„Dost o mně, co je nového u tebe?“ zašeptala Van kousek ode mě.

Překřížila jsem jeden kotník přes druhý a sledovala Fresh Prince v televizi. „Všechno při starém. Mám se dobře. Jsem zaneprázdněná.“

„Lžeš,“ zamumlala a otočila ke mně hlavu.

„Ne, nelžu.“

„Otíráš si ruku o nohu. Když to děláš, je mi jasné, že kecáš.“

Moje ruka na noze se zastavila. Zatraceně! Ani jsem si neuvědomila, že to dělám.

„Řekni mi to,“ zašeptala moje nejlepší kamarádka. „Poznám, když se něco děje.“

Když se něco děje?

Jo, něco se fakt dělo. Jen před hodinou se mi rozezněl telefon a na obrazovce svítilo Dallasovo jméno.

A den předtím mi volal taky.

I den předtím.

Jen jsem prostě neodpovídala. Ani mu nevolala zpátky. Nenechával mi zprávy a to byla úleva. Protože jsem slaboch.

Věděla jsem, že se chovám nezrale? Ano, ale když jsem viděla jeho jméno, pomyslela jsem akorát na všechno, co jsem mu řekla po tom incidentu s Christy.

A můžu přiznat tohle: pořád mě její slova trochu bolí. A pak se zase cítím jako debil, protože jsem otevřela tu svoji velkou hubu a řeka Dallasovi, že je jeho manželka idiot a rovnou naznačila, že ho mám ráda. Cítila jsem se pitomě a ten pocit jsem nenáviděla.

A taky jsem nerada připouštěla, že se tak cítím, ale komu jinému to můžu říct, když ne Vanesse?

„Udělala jsem něco hloupého,“ řekla jsem.

A ona na to „věděla jsem to!“ než dodala, „takže všechno při starém.“

„Drž hubu.“ Natáhla jsem se, abych ji šťouchla do čela. „Ve zkratce. Je tady člověk — chlap—”

Do tváře mě zasáhl polštář tak rychle, že jsem neměla šanci uhnout a nějakým zázrakem se stalo, že jsem ho chytila dřív, než dopadlo na miminko. „Co to do hajzlu děláš, Van? Chceš ho vzbudit?“

„Spí jako jeho táta. Je v pohodě. Máš chlapa, o kterém jsi mi neřekla?“

Kdyby tohle nebyla stejná osoba, které jsem psala DOSTALA JSEM TO. CHVÁLA BOHU, řekla bych, že je jí po mém životě hovno. Ale necítila jsem se provinile kvůli toho, že jsem jí neříkala všechno, protože tenhle pokrytec mi taky neříkal všechny šťavnaté klepy, které se v jejím milostném životě staly. Myslela si, že jsem ukecaná.

A to má pravdu.

„O nic nejde,“ zasyčela jsem na ni a pozorovala Sammyho, jestli se neprobudil. „Chci říct, že by o nic jít nemělo. Je ženatý—”

„Zatraceně, Diano—”

„Nežijí spolu. Ježíš. Uklidni se. Ty víš, že bych si s ženatým chlapem nezačala. Se svou manželkou nežije už nějakou dobu a kromě toho mezi námi stejně o nic nejde. Je to bratranec Ginny a trenér Joshe. Chová se mile ke mně i klukům, protože byla i jeho máma svobodná matka…“

„Ale tobě se líbí.“

Povzdychla jsem si. „Nemyslím si, že jsem někdy potkala čestnějšího muže, Vanny. Nechci ho mít ráda. Musím si připomínat, že je ženatý a bere to vážně. Když jsme se setkali poprvé, myslel si, že se snažím flirtovat, tak se choval divně a odměřeně, dokud jsem mu neřekla, že ho nechci, ale čím víc ho poznávám… tím radši ho mám.“ Řekla jsem jí o všem, s čím mi pomohl, kromě té věci s Anitou. „A nevíš, jak nádherný je. Takovým vlastním způsobem. Zezačátku se mi zdálo, že je jeho obličej nic moc, ale teď už to vidím jinak. Je nádherný.“ Bohužel.

„Takže?“

Znovu jsem si povzdychla. „Takže, ty mrcho, kromě skutečnosti, že je ženatý, jsme se stali kamarády. A já mu začala důvěřovat.“ A pak přišla to bolestivá část. „Na Joshově zápase, ten den, kdy jsem odletěla sem, mi jedna z matek, se kterou jsem si před několika týdny vyměnila názor, řekla něco hnusného a já se zhroutila. Poprvé v životě jsem nechala pusu zavřenou. A když jsem brečela, přišel za mnou a objal mě, abych se cítila líp. Tak jsem mu v podstatě řekla, že ho mám ráda a jeho manželka musí mít poškozený mozek, když s ním není.“

Na chvíli jsem se odmlčela. „A bydlí hned naproti mně.“

Vanessino ticho mě nepřekvapilo. Buď přemýšlela, nebo počítala v duchu do deseti. Nakonec řekla, „hned jak mi to dovolí doktoři, můžu jet do Austinu a udělat té mámě to, co jsme udělaly na střední tvému příteli.“

Musela jsem si dát ruku přes pusu, abych nevyštěkla smíchy, protože jsem si přesně pamatovala, o čem mluví. „Tu bramboru ve výfuku si zasloužil.“

„To sakra jo,“ souhlasila. „Uděláme to i jí.“

Zazubila jsem se a ona se na mě taky usmála. Vypadala unaveně, ale krásná byla jako vždy. A to i s dlouhými odrosty a vybledlou barvou. Musím jí tady poblíž najít kadeřníka a to brzy.

Van se natáhla a šťouchla mě prstem. „Říkáš, že s manželkou nežije, takže neděláš nic špatného. Nikdo neříká, že tě nemůže přitahovat někdo, s kým máš něco společného. Není jediný chlap na světě, Di. Vím, že to pro tebe bylo po Jeremym těžké—”

Řekla to jméno, které už jsem nechtěla nikdy slyšet.

„Ale to byl kretén a ty to víš. Pokud je tenhle chlap tak dobrý, jak říkáš, nebude mu vadit, že ho máš ráda – a pokud si dá dvě a dvě dohromady, stejně by mu to došlo – takže by ses neměla cítit špatně. Možná nebude ženatý navždycky. Možná bude.“

Možná měla pravdu.

Van pokračovala. „Po Aidenovi a Sammym, jste ty a Oscar lidi, které na světě miluju nejvíc. Chci, abys byla šťastná. Máš to největší srdce, které znám, pohřbené hluboko pod tou skořápkou neuvěřitelné mrchy—”

Zase jsem si dala ruku přes pusu.

„—ty tvrdohlavá osino v zadku. Kdybys chtěla randit s fotbalistou—”

„Ne.“ Nevydržela bych všechny ty ženské, které padají fotbalistům k nohám. Vanessin manžel byl výjimkou. Neměl rád nikoho kromě ní. Jediný důvod, proč mě snáší je ten, že ji tak miluje.

„No dobře. Jednoho dne najdeš nějakého chudáka, který tě bude milovat.“ Usmála se, natáhla ke mně ruku a já ji stiskla. „A pokud ne, tak někomu zaplatíme, ať to aspoň předstírá.“

**

Další týden utekl jako voda. Zapomněla jsem, kolik práce je kolem miminek, ale Bože, bylo to náročné. Vannesin mini-obránce nakonec jedl jako teenager. S dvěma čerstvými rodiči jsem zůstala dohromady dvanáct dní, ale přijala jsem skutečnost, že se musím vrátit domů k mým chlapcům a té maličkosti, které se říká práce. Na cestě ze San Diega jsem zavolala klientům a vysvětlila, že jsem měla rodinnou nouzi – a slíbila slevu na jejich další návštěvu – a když jsem se dostala do salonu, hned jsem všechny přeobjednala. Další tři týdny budou náročné, když budu muset udělat vlasy všem klientům, kteří měli přijít během mé nepřítomnosti a objednat si další, abych si vydělala víc peněz.

Budu zaneprázdněná, ale půjde to. Navíc, co bych mohla udělat jinak? Že bych tam nebyla pro Vanessu? Kluci a já můžeme chvíli přežívat na čínské polívce, o nic nejde.

**

„TIA!“ slyšela jsem výkřik z tribun a pak se ke mně řítilo dítě.

Moje první myšlenka: Proboha, hlavně ať nezakopne. Návštěvu pohotovosti bych si teď nemohla dovolit.

Druhá myšlenka: hrozně mi chyběl. Louie a já jsme spolu mluvili každý den po telefonu, ale tohle bylo jiné.

A moje poslední myšlenka: cítím se tak hloupě, když jsem se bála přijít na baseballový trénink. Skoro celé ráno, poté, co jsem souhlasila, že se s Larsenovými setkám na parkovišti, abych si vzala kluky, jsem přemýšlela o tom, jak nechci vidět ostatní rodiče týmu Tornádo. A jak nechci vidět Dallase.

A hlavně jsem se bála, že pokud uvidím Christy, mohla bych udělat něco, čeho budeme všichni litovat.

Ale teď, když ke mně sprintoval Lou s tím jeho úsměvem velikosti slunce na jeho roztomilém obličeji, jsem se nenáviděla za to, že si dělám starosti o ostatní lidi, když na mě čeká někdo tak perfektní. To lidi jako Louie a Josh, jako Larsenovi – prostě moje rodina – na nich záleželo. Názory kohokoliv jiného by mě neměli ani v nejmenším ovlivnit.

A když jsem Louieho chytila s hlasitým „oomph“, vyrazil mi dech a já přijala skutečnost, že kdyby mě čekalo takové uvítání, klidně bych to s Christy zažila znovu.

„Stýskalo se mi po tobě, Buttercup,“ zaječel mi Louie do ucha, když mi dal paže kolem krku a objal mě tak pevně, jak mohl. „Stýskalo se mi. Stýskalo se mi. Stýskalo se mi.“

„Mně se po tobě taky stýskalo, bobku,“ řekla jsem a políbila ho na líčko. „Ach bože, co jsi dělal? Chystáš se na zimní hibernaci? Vždyť vážíš o takových pět kilo víc, než v době, kdy jsem odjela.“

A stejně jako když byl ještě malý, se Louie odtáhl, přitiskl mi dlaně – které byly rozhodně špinavé – na líčka a mačkal je, když se přitiskl nosem k mému. „Babička mi dávala hodně pizzy a kuřecích nugetek.“

Zasmála jsem se. „Cítím to.“

Jeho chichotání jsem cítila přímo v srdci. „Přivezla jsi mi něco?“

„Vanny ti posílá nějaké hračky a oblečení.“

„Dáš mi je?“

„Až doma. Mám je v kufru, ty nenasyto.“

Povzdechl si, nechal ruce klesnout a odtáhl ode mě celé tělo, takže jsem cítila jeho váhu ještě víc. „Dobře.“

„Pojď za babičkou a dědou,“ řekla jsem mu a vydala se na cestu s ním v náručí.

Louie se začal vrtět, tak jsem ho položila na zem a pak mě vzal za ruku.

„Čekal jsi na mě?“ zeptala jsem se a přemýšlela, jak mě mohl vidět, když pořád nevím, kde sedí Larsenovi.

„Jo. Babička mi řekla, že přijedeš, tak jsem seděl tady.“

Tenhle chlapeček. Stiskla jsem jeho ruku a zazubili jsme se na sebe. Larsenovi seděli v první řadě a sledovali hráče na hřišti. To dlouhé, chlupaté bílé tělo u jejich nohou mě přimělo k úsměvu. Přivedli i Maca.

„Babi! Tia přišla!“ zaječel Louie a slyšela ho určitě polovina rodičů. Kouskem oka jsem viděla, že se snaží zjistit, o kom to mluví, ale já se dívala na jediné dva dospělé, se kterými jsem chtěla mluvit. Mac zvedl hlavu naším směrem a během sekundy se zvedl a divoce vrtěl bílým ocasem ve vzduchu.

„Diano, zlatíčko,“ pozdravila mě paní Larsenová, když se na mě usmála a pak se postavila, abychom se objaly. Mac se vtlačil mezi nás a stavěl se na zadní, aby mu někdo věnoval pozornost. Dřepla jsem si, obalila kolem toho obrovského psa paže a přitiskla obličej do jeho srsti, zatímco on se mi snažil olíznout tváře.

Když jsem se postavila, objala jsem i pana Larsena. „Děkuju, že jste pohlídali kluky.“ Říkala jsem jim to pokaždé, když jsem s nimi mluvila, ale opravdu jsem byla vděčná. Když se moje máma dozvěděla, že jsem odletěla do San Diega a kluky mezitím hlídají Larsenovi, dala mi přednášku o tom, že nemůžu děti takhle opouštět. ¿Que te crees? Co si o sobě myslíš, zeptala se. Na konci toho rozhovoru se mi chtělo z poloviny brečet a z poloviny naštvaně řvát.

„Kdykoli,“ potvrdil pan Larsen a poplácal mě na zádech. „Vanessa a dítě jsou v pořádku?“

Sedla jsem si vedle paní Larsenové, Louie byl po mé levé straně a malou ručičku měl na mém stehně. Musela jsem se usmívat. „Vzhledem k okolnostem se jí vede skvěle.“ Prstem jsem naznačila rozřezání břicha a otřásla se. „A dítě je perfektní.“ Dala jsem ruku na Louieho  a zvedla na něj obočí. „Tvůj nový bratranec je skoro stejně roztomilý, jako ty.“

„Je to můj bratranec?“ zeptal se chlapec.

„Jasně.“ Celý život říkal Vanesse teto. „Možná bychom za nimi mohli brzy jet a hned se podívat i do Disneylandu.“ Dokázala jsem si představit, jak si Josh stěžuje na Disneyland, ale musel by to přežít.

„Vždycky jsem chtěl bratrance…“ začal Lou a zamrkal.

Bože, byl rozkošný.

„A sestřičku.“

Rozkašlala jsem se. Rozkašlala jsem se, jako bych se najednou dusila. K čemu chce krucinál sestřičku? A co s tím mám dělat? Jednu pro něj unést?

Jak bych na tohle měla odpovědět?

Nešlo to, tak jsem radši předstírala, že jsem ho neslyšela.

Paní Larsenová ho musela taky slyšet, protože když jsem se na ni otočila, měla modré oči vykulené a rty pevně přitisknuté k sobě. To mám radost, že to aspoň jedné z nás přijde vtipné. Znovu jsem se podívala na Louieho, tak opatrně, aby nedošlo k očnímu kontaktu a uvažovala jsem, kde k tomu přišel. Nechtělo být každé dítě v rodině to nejmladší?

Plot, který chránil lidi před míčky z hřiště, zarachotil, a když jsem se k němu podívala, našla jsem u něj vysokého chlapce, kterého jsem poznala, i když na sobě měl masku, helmu a dres, který ho zakrýval od krku po ruce. „Joshi!“

Zamával na mě pálkou a rukou současně; bylo vidět, že se usmívá, i když měl černý chránič na spodní polovině obličeje. Opravdu mi ti dva chyběli. Nemůžu si bez nich představit život.

Josh se otočil, aby pokračoval v tréninku, a když jsem se podívala na stranu, viděla jsem ho. Dallas stál u třetí mety, ruce měl k kapsách svých starých džínů a díval se mým směrem. Nedíval se jen tak; přímo zíral.

Zamávala jsem mu a jsem si dost jistá, že se usmál.

**

„Goo, to se tady chystáš spát, nebo co?“

„Ne,“ odpověděl Louie, držel dvě kosmické lodě ve vzduchu a tiskl je k sobě nosy.

Není možné, aby byla voda ve vaně ještě pořád teplá. Louie tam seděl už půl hodiny, hrál si s kosmickými loděmi a já se snažila zašít jeho roztrhané školní kalhoty. Obvykle jsem netrvala na tom, aby se kluci vykoupali, když měl Josh trénink, jenže když se přiznali, že už se nemyli dva dny, nemohla jsem to tak nechat. Zatímco jsem dělala rychlou večeři s mraženými taquitos a mraženou kukuřicí, ten jedenáctiletý se osprchoval.

„Tak už vylez. Zítra musíš vstávat do školky a potřebuješ si odpočinout do krásy.“

Plaše se na mě usmál a pak se prostě postavil na nohy, pořád úplně nevinný, protože ho nezajímalo, že je nahý. Před rokem, když jsme ještě měli jen jednu koupelnu, jsem omylem vešla do dveří Joshovi. Byl nahý a řval, jako bych ho tam přišla zabít. Oběma rukama si kryl svoje přirození. „Nedívej se mi na kulky!“

Jako bych snad ty jeho pistácie neviděla už tisíckrát předtím.

Během následujících pěti minut jsem Louieho usušila a sledovala, jak si obléká pyžamo. Vrch měl se Spidermanem, spodek s dinosaury. Pohladila jsem ho po hlavě, uklidila nepořádek, který jsme nadělali v koupelně, a pak šla do prádelny. Zrovna jsem do pračky dala prací prostředek, když jsem slyšela klepání na hlavní dveře. Nemusela jsem se dívat na hodinky, abych věděla, že je kolem desíti večer. Kdo by do hajzlu chodil tak pozdě?

Můj soused, ten.

Dallasův obličej byl nakloněný na stranu, když jsem se podívala kukátkem. Vydechla jsem nosem a vteřinku uvažovala nad tím, že prostě neotevřu, ale pak jsem si to rozmyslela. Stejně ho brzy zase uvidím. Proč se s tím nevypořádat hned? Možná zapomněl na to, co jsem řekla a pokud ne… tak mám zkurvenou smůlu. Teď už to stejně nemůžu vzít zpátky.

„Ahoj,“ řekla jsem, když jsem otevřela dveře. Měl na sobě pořád oblečení jako na tréninku, ale chyběla mu baseballová kšiltovka. Protože jsem ji měla pořád v autě.

„Můžeme si na chvíli promluvit?“ zeptal se rovnou a uvolnil ruce po stranách.

Přišel mi říct, že už nemůžeme kamarádit? Vím, že jsem panovačná a tvrdohlavá. Moc dobře vím, že není lehké se mnou vyjít. Ale přece mě teď nepošle do prdele, ne?

Dallas udělal krok dopředu, špičky okopaných tenisek položil přímo na práh, takže jsem mu nemohla zabouchnout dveře do nosu. Zvedl ruku a dal si ji za krk. Vypadal unaveně a opáleněji, než když jsem odjížděla. „Volal jsem ti.“

No dobře, ale kam tím míří? „Já vím. Neměla… jsem čas. Promiň. Chtěla jsem ti zavolat zpátky, ale když jsem si vzpomněla, už tady bylo pozdě.“

Ten hluboký, pomalý povzdech, který vypustil, mě zasáhl do hrudi. „Na trénink jsi nepřišla dva týdny. Když jsem klepal, neotevírala jsi dveře.“ Odmlčel se a zahleděl se mi do tváře. „Ten den jsi odešla ze zápasu. Chtěl jsem ti dát prostor, ale od té doby jsem tě neviděl a dělal jsem si starosti.“

Klepal na dveře? „Nebyla jsem ve městě, to je všechno.“ Zamrkala jsem a ujistila se, že se tvářím normálně. „Jsme v pohodě. Nic jsi mi neudělal.“ To já ze sebe udělala idiota. „Omlouvám se, že sis o mě musel dělat starosti.“

Ta úleva se ukázala na držení jeho ramen. „Jsme v pohodě?“

Pokud se nebude chovat divně on, pak se tak nebudu chovat ani já. „Jasně.“ Pak jsem řekla slova, ze kterých mě bolelo hrdlo. „Jasně, že jsme v pohodě. Jsme kámoši. Chceš jít dovnitř? Mám pivo.“