WB - 29. kapitola

Překlad: Lenuszka

Horké zářijové noci se přemění do chladných říjnových dnů. Všude podél palisád, vysoko nad mocnou řekou Hudson, se stromy odějí do mnoha rozdílných odstínů červené a žluté, že před nimi smekne i Pantone (pozn. Firma vyrábějící barvy.).

Krátce po Calově návštěvě začnou Titáni prohrávat. Ačkoli jejich sezona ještě není úplně ztracená; stále jsou na druhém místě v jejich divizi.

Vím, že Cal tvrdě trénuje, soustředí se na práci, dělá to, co dělá vždy, aby zvládnul všechny ty emoce, se kterými nemá tušení, co si počít. Většinu dní ho miluju a chybí mi a bojím se o něj, modlím se, aby kruci přišel včas ke smyslům. Jiné dny chci koupit černou lyžařskou kuklu, obléct se do černého, vloupat se do jeho domu, abych ho vykuchala jako divoké prase.

Od scény u Amber uplynuly více než tři týdny. Během té doby jsem od něj nedostala jedinou zprávu nebo email. Moje matka je přesvědčená, že jen potřebuje čas, aby ho osvítilo. Nejsem si tak jistá. Jestli je Calvin něčím, pak tvrdohlavým a oddaným. Když je v hlavě o něčem přesvědčený, nic mu v tom nezabrání. To je to, čeho se děsím nejvíc.

„Camillo Avo Mario DeSantisová.“ Otočím se za zvukem sexy mužného hlasu. Zakřením se, a setkám se s „Ethanem-fajnovým-sexy-zadkem-Vaughnem“. Dostane se mi zlostného rozčileného pohledu za to, že jsem použila přezdívku, kterou pro něj vymyslela Amber.

Přijde ke mně a obejme mě, hodí mi svou těžkou paži kolem krku, jak se pomaličku procházíme Central Parkem na cestě do Sarabeth´s.

Ethan byl skvělý. Nejsem si jistá, jestli ho do toho Cal navedl, ale on mi našel práci učitelky na částečný úvazek. A už jsem byla na několika pohovorech na místa s plným úvazkem. Když jsem vysvětlila, jak nemožný výkon to byl, zakřenil se a řekl, že musím přestat lidi podceňovat. Možná měl pravdu.

„Tloustneš,“ řekne a přejede mi mou mrňavou malou vybouleninku. Plácnu ho po ruce.

„Kdybych tě neměla tak moc ráda, řekla bych Amber, aby tě kopla do koulí.“ On předstírá zděšení a já se jeho teatrálnosti směju. „Tak jsme se stali nejlepšími přítelkyněmi, víš. Ona nakopala Jimmyho Murphyho za mě. Jsem si jistá, že to pořád cítí.“

„Jaká je ta práce?“ Ten částečný úvazek je na soukromé škole ve středu města. Platí dobře, a důležitější je to, že dělám to, co miluju. S dítětem na cestě budou čas a peníze jen krátkodobými zásobami.

Central Park je nacpaný. Všude kolem nás jsou lidé na skateboardech, projíždějí tu cyklisté, ženy tlačí kočárky, zatímco dělají jogging a lidé venčí své psy. Nemůžu si pomoct, ale všímám si párů s jejich dětmi. Ethan si všimne také.

„Úžasné. Nikdy ti nebudu moct dostatečně poděkovat.

„Neboj se, najdu způsob, jak mi poděkuješ.“ Svůdně se usměje a já ho plesknu. Abych se vyhnula jeho zkoumavému pohledu, řeknu, „Hodláš čekat, až se zeptám?“

Ethan nahlas vydechne a přejede si po zadní straně krku. „Ne moc dobře. Při cvičení se onehdy dal do rvačky s Harperem.“ Tohle způsobí, že otočím hlavu jeho směrem a tváří mi přeběhne šok. Pro všechnu Calvinovu nabručenost, nikdy nebyl násilník. Mohla by kolem něj zuřit mela a on by zůstal klidný a pod kontrolou, nepochybuju, že to má co do činění s tím, že vyrůstal s osmi sourozenci v domě se dvěma místnostmi. „Nikdy jsem ho tak neviděl, ani když zjistil, že Kim spala s kdekým.“

„Co se stalo?“

„Nevím. Sotva se mnou promluví. Nezvedá telefon ani Barrymu. Jeho spoluhráči začínají mít starosti.“ Ethan se zastaví a otočí se na mě. „Nech mě vynutit test otcovství. No tak, Cam.“

„Ne.“ Znovu se vydám dál. Neexistuje, že bych si testem otcovství vynutila omluvu nebo usmíření. Musí k tomu rozhodnutí dospět sám. „Musí mi věřit. Jestli to udělat nemůže, pak mě nezná. A jestli mě nezná, pak mě opravdu nemiluje.“

Cal a já máme do očí bijící problémy s důvěrou, což není překvapením – s naší minulostí je nemožné důvěřovat – každopádně se úmyslně snažím, aby to neovlivnilo mou budoucnost. Nikdy bych nenechala Cala platit za chyby, které udělal Matt, a já také nehodlám platit za Kiminy hříchy – to je jasné jako facka. Otočím se, když zjistím, že Ethan vedle mě nejde. „Jdeš?“

„V sobotu večer mám nějakou charitativní akci,“ zamumlá. „Půjdeš jako můj doprovod?“

„Jak si kruci chceš někdy zapíchat, když se na večírku ukážeš s těhotnou ženou na tvém rameni?“ Život má smysl pro humor, který se objevuje s dokonalým načasováním. Kolem nás projede na kolečkových bruslích vysoká blond dívka s dokonalým tělem, otočí hlavu, aby měla lepší výhled na mého žhavého přítele. „Ahoj, bejby,“ tiše si pobrukuje.

„Kdo říká, že nepíchám?“

Ten pohled čirého překvapení v mé tváři ho zkoumá.

„Ooo, řekni mi všechny nechutné detaily,“ zavrním, lomím rukama. „A nevynechej ani ty opravdu sprosté části.“ Teď už vypadá sklíčeně.

„Všechny opravdu nejsou tak sprosté.“

„Tak s tím něco dělej, pro lásku boží!“

Znovu mi dá ruku kolem ramen a řekne, „Dobře, ale potřebuju palivo, jestli to mám udělat správně.“

Prakticky do Sarabeth´s běžím. Protože samotné a zoufale nadržené těhotné ženy to potřebují dostat jakýmkoli způsobem.

***

„Vypadám tlustě?“

„Jenom na břiše,“ řekne moje nejlepší kamarádka. Ukážu jí prostředníček, protože můžu. Když se cítím zranitelně a rozložitě a nucená se obléct, mám povoleno být podrážděná. Podívám se do zrcadla v chodbě a rozhodnu se, že je to tak dobré, jak mi to můj stav umožňuje. Černé úpletové šaty Donna Karan, které mi roky dokonale pasovaly, pořád ještě sedí – všude až na to břicho. Nechám si rozpuštěné vlasy. Ačkoli si nemyslím, že to neodvede pozornost od mého obvodu pasu.

„Jak to jde, Fajnový-sexy-zadku,“ zakřičí Amber na chudáka Ethana, který na mě trpělivě čeká, když hledám svůj mobil. Vejde ze svého pokoje do ložnice v maličkých šortkách a tenkém tričku na ramínka. Vždycky byla pěkně bezstarostná, co se jejího těla týče, protože ho není moc.

Jak lovím v kožené kabelce svůj telefon, sleduju, jak ji Ethan stopuje přes místnost se stejnou směsicí holého strachu a fascinace ve tváři. Myslí si, že je nenápadný. Jo, nenápadný jako železná palice. Muži, pche. Než stihne Amber napáchat nenapravitelné škody na Ethanově sebeúctě, popadnu svou kabelku a vystrčím ho ven ze dveří.

„Jaká příležitost je to tentokrát?“ ptám se ho, jakmile jsem bezpečně připásaná v jeho audi a jsme na cestě.

„Však víš – dětský výzkum rakoviny. Mimochodem, nikdy jsi nebyla krásnější.“ Něco uvnitř mě se nepohodlně zavíří a není to dítě. Spíš něco jako podezření.

„Pěkný pokus, poradče. Ale víš, že na mě tyhle lichotky nezabírají.“ Jeho úsměv je od ucha k uchu. „To je ten, co založila paní Davisová?“ Paní Davisová – žena majitele Titánů. Jako odpověď slouží malé přikývnutí. Jakmile vstoupíme do Metropolitan Clubu, moje podezření se potvrdí. Mnoho hráčů Titánů se také účastní.

„Co se to tu sakra děje? Proč jsou tady ti chlapi?“

Ethan má aspoň tolik důstojnosti, aby vypadal provinile. „Paní Davisová to naplánovala v týdnu volna.“

Na druhé straně místnosti stojí muž překrásný jako hřích, sám, zírá nepřítomně do prostoru – váha celého světa spočívá na jeho širokých ramenou.

Ach pro lásku…

Otočí hlavou a sjede mě od hlavy až k patě pohledem jeho křišťálově čistých šedých očí, bez mrknutí. Žaludek se mi zkroutí jen z pohledu na něj. Nikdy vám nikdo neřekne, že zamilovanost cítíte kruci skoro stejně jako otravu jídlem. Potřebuje znovu ostříhat, kroutí se mu to kolem uší, a jeho čelist je opět pokrytá strništěm. Chraň Bůh, že by použil holicí strojek. Samozřejmě z něj nemůžu spustit oči.

„Půjdu k baru,“ zamumlá Ethan. Ani nemám čas se do něj pustit; po tom zbabělci se jen zapráší. Když se Cal přiblíží, vidím pod jeho okem žluto-zelenou modřinu. Vypadá to, že se Harper dobře trefil. Jsem za to tajně ráda. Než ke mně Cal dojde, přiblíží se žena jednoho z mladších hráčů, velmi temperamentní blondýnka, kterou si pamatuju z charitativního karnevalu, kterou pořádalo týmové zázemí. Klábosí, skáče od tématu k tématu, zatímco svýma očima přeskakuje k mému břichu. Bylo to buď si vzít šaty, které ukazují bříško, nebo stan, ve kterém bych vypadala jako velryba. Tuším, že nemůže déle předstírat, že to nevidí.

„Jsi…jsi těhotná?“

Trapné. Co řeknu, až začnou gratulace? A mám přiznat, že je to Calvinovo? Právě teď se chci rozběhnout a udeřit Ethana do tváře.

„Osm týdnů,“ odpovím a doufám, že to nechá být. Prohledám místnost a spatřím Ethana, jak míří k baru. „Cindy, omluvíš mě na chvilku? Musím se na něco zeptat svého doprovodu.“ Jsem pryč, než má šanci odpovědět, nechávám ji nepochybně velmi zmatenou.

 U baru chytím Ethana za loket. Barman mu dá pivo a když se otočí, dá mi ruku kolem krku. Vůbec poprvé otevřeně ukáže náklonnost, ze které jsem nesvá, když vidím, že jsme pod dohledem.

„Sleduje nás,“ zamumlám.

„Já vím,“ zašeptá mi do ucha. Nebesa, tenhle muž je šílený. Opravdu ho musím dát dohromady s Amber. Ačkoli to by možná bylo jako spárovat chaos se zmatkem, nebo šokem a úžasem… nebo Cagneyovou a Lacyovou.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“ Mám oči přilepené na zuřivém výrazu v Calově tvář, když se žene naším směrem. Jeden z obránců chce Ethanovi něco říct, když se k nám dostane Cal.

„Vypadni, Simmsi.“ Finta je v tom pohledu. Simms odkráčí s potřesením hlavy. Jeho oči přeskakují ze mě na Ethana. „Co se to tu kruci děje?“

Ne, to neudělal…

Stojí tam s nohama od sebe a rukama založeným na hrudi, jeho bicepsy se rýsují přes jemnou vlnu jeho košile. V téhle chvíli si nejsem jistá, co chci nejvíc – jestli ho líbat jako smyslů zbavená, nebo ho vykastrovat a nosit jeho koule kolem krku.

„Cale--“

„Zmlkni, E.“ Ačkoli jeho zamračení je namířené na mě. „Ethane, běž pryč.“

„Ethane, neopovažuj se.“

„Ještě jsem neslyšel o tvém právníkovi.“

A je to tady, zahajující výbuch. Jestli se snažil mě rozčílit, právě se mu to povedlo. „Opravdu? Chceš to udělat tady? Jak tomu budou přihlížet pan a paní Davisovi?“ řeknu přes zaťaté zuby.

„Nebyl to tvůj plán?“

Nemůžu…nemůžu se dál snažit jednat racionálně s iracionálním mužem.

„Můj plán?“ Převezme to zuřivost. Cítím to. Stává se ze mě Hulk. „Můj plán byl žít tichý život bez dramat. Ale když jsi přišel se svým dokonalým zadkem a svou trucující pusou, a svými zatracenými vytékajícími cévkami! Koho chceš vinit, Cale? Můžeš obvinit svého podřadného chirurga!“

Jsem tak zatraceně naštvaná a frustrovaná, že možná udělám a řeknu něco, čeho budu litovat, takže se otočím k Ethanovi a řeknu, „Mizím odtud. Prosím řekni tomu blbečkovi nad blbečky, že si má vzít každý debilní cent a strčit si ho někam. Každá další komunikace proběhne přes tebe.“ Pak se k tomu blbečkovi otočím, ukážu na Ethana a řeknu, „Seznam se s mým právníkem,“ a odejdu.

Dostanu se sotva k šatně, když zaslechnu zvuk rychle se pohybujícího muže. Vytrhne můj kabát z rukou nebohé šatnářky svou jednou rukou, vyděsí ji, a druhou chytí mě.

„Dej ode mě pryč své špinavé ruce.“ Trošku couvne a pustí mou ruku. Popadnu od něj svůj kabát a on jde za mnou ven na chodník. Kromě limuzín a offroadů, které lemují ulici, je tam díky Bohu prázdno.

„Zavezu tě domů.“ Jeho přístup je mnohem víc zaražený.

Dobrá volba.

„To si piš, že ne,“ řeknu a zvednu ruku, abych si stopla taxi.

„Nebuď hloupá. Nepojedeš ve svém stavu taxíkem.“

„V jakém stavu myslíš?!“

„Uklidni se.“

Proooooč? Proč by někdo při smyslech říkal uklidni se naštvané hormony zmítané ženě?

„Vymlátil z tebe Harper poslední kousek rozumu? Neříkej mi, abych se uklidnila, když se poslední dva měsíce chováš jako zatracený blázen!“

Jeho prsty se opatrně dotknou modřiny pod jeho okem. Neodpoví, prostě zírá, jako by na něco čekal. Na inspiraci od Boha? Kdo sakra ví, co se odehrává v hlavě tohohle chlapa, ale ticho pokračuje. Ve vzteku se k němu otočím zády.

Kde k čertu jsou všechny taxíky na Manhattanu, když jeden potřebuju??

„Chybíš mi.“ Jeho hlas je nízký a tichý. Nebudu brečet. Nebudu brečet. Nebudu brečet. „Slyšelas mě? Chybíš mi tak, až mě to fyzicky bolí.“

„A čí je to chyba?“ Dobře, teď jsem trochu mrcha. Ale no tak… po tom, čím jsem si kvůli němu prošla. Stojí tak blízko, že z něj vyzařuje tělesné teplo a přemíra emocí.

„Jak se cítíš?“

Potřeba se otočit a hltat jeho obrázek je větší, než moje silná vůle a mé rozumné rozhodování. Vypadá tak opuštěně, že se skoro cítím zle za něj. Miluju toho muže, muže, který možná nikdy nezmění názor, možná si nikdy neuvědomí, jaký dar nám byl dán. Snažím se založit si ruce na hrudi a zjistím, že to s mým gigantickými prsy není možné, tak je svěsím.

„Dobře. Jen… opuchle,“ zabručím.

„Vypadáš…“ Zhluboka se nadechne, v nozdrách mu jiskří. „Nikdy jsi nebyla krásnější.“

Proč mě prostě neuhodí do srdce? Nemohlo by to víc bolet. Tenhle muž neplýtvá komplimenty. To jsem se o něm naučila. A celkem upřímně jsem to kruci respektovala, protože ten jediný, který tak mizerně vyjádřil, znamená mnohem víc.

Stojíme tam tiše ještě o chvilku déle; odmítám být tou, která ustoupí. V mezičase jeho oči prozkoumají každý můj centimetr, zaznamenávají všechny změny. Zatne ruce po stranách do pěstí. Pak, než vůbec můžu zvážit, co dovolit a nedovolit, se po mně natáhne, vklouzne mi svou teplou rukou kolem krku a drží mě na místě, zatímco mi dává ten nejsladší polibek, co jsem kdy zažila.

Je váhavý a zkoumající, chutná po surové bolesti a lásce. Mozek mi zkratuje. Naprosto ztrácím schopnost uvažovat a taju v jeho objetí. Se všemi jeho chybami ho stále miluju víc, než by bylo moudré a víc, než svou hrdost. Každopádně láska nemůže vzkvétat bez důvěry a ta myšlenka, že mi nevěří, zabíjí mou zamilovanou náladu. Odtáhnu se a on mě nechá. Upřeně mě sleduje, čeká, až promluvím. Je to teď nebo nikdy.

„Víš, co mě bolí nejvíc? Že mě neznáš, že věříš, že bych tě podvedla pro peníze – pro peníze, Cale.“ Zavrtí hlavou, než vůbec dokončím větu. Projede si rukou vlasy a zatahá za ně.

„Byl jsem naštvaný. Vím, že bys--“

„Calvine,“ řeknu, čímž ho přeruším. „Miluju tě nade všechno. Vím, že tu stojím na nejistých nohách, ale jsem ochotná riskovat pád, protože nemůžu žít s lítostí. Už jsem s ní žila dlouho a její cena je příliš velká na to abychom byli nepřátelé. Bez ohledu na minulost jsem si vybrala ti věřit. Tenhle výběr jsem udělala proto, že vím, že jsi člověk a že mě možná zklameš a raníš, a to je v pořádku, protože ty za to stojíš.

„Samozřejmě jsem tohle dítě neplánovala. Ale nebudu ti lhát, nemůžu teď být šťastnější. Takže teď můžeš buď nastoupit na palubu, nebo odejít na dobro. Ta volba je na tobě. Ale neudělej chybu, nic mě nezastaví od toho, že budu tohle dítě ujišťovat o své lásce a opatrovat ho – nenechám tě to podělat. Chápeš? Rozhodni se a zaujmi stanovisko.“

V Calově tváři vidím množství emocí. Paní Štěstěna je dneska na mé straně. Jsem připravená odejít, když zastaví taxi. S rukama v kapsách svých kalhot se ani nepohne, nebo nic neřekne, když zavírám dveře. A přesto mi něco říká, že s ním má slova zůstanou ještě dlouho po mém odjezdu.