WB - 27. kapitola

Překlad: Lenuszka

Jsem si celkem jistá, že existuje určité množství slz, které je přiděleno každému člověku na celý život a já jsem dosáhla té hranice. Další den jsem se nastěhovala zpátky k rodičům, vlezla pod přikrývky a bulila tam rovné tři dny. To bylo před týdnem. Od té doby jsem neuronila ani slzu.

Chybí mi. Chybí mi stejně tak, jako moje srdce, které jsem tam nechala. Na jeho místě je teď vakuum, zatracená supernova, která vsaje všechno dobré na světě a pohltí ho. Necítím nic jiného, než ten užírající hlad po něm. A vím, že tohle se mnou bude mnohem déle, než stud a vina, kterou jsem cítila za Matta, protože tentokrát neexistuje hněv, který bych přesměrovala na původce mého trápení. V téhle hře není záporná postava. Oba jsme oprávněně udělali to, co jsme chtěli.

Zkontroluju svůj telefon pro případ, že bych propásla zprávu. Patetické – já vím.

Mercedes chce vědět, v čem jsi marinovala vepřové kotlety.

Ta je z dnešního rána. Jeho textovky začaly chodit den po tom, co jsem odešla. Obvykle hloupé otázky, nebo náhodné informace. Jeho záměr je posílat je tak průhledný, jako je já nestopnu. Nemůžu se přimět, abych přerušila ten poslední záchvěv naděje.

Sam se na tebe dneska ptal. Mandy se vede skvěle.

Ughhh, to je strašné. Pokaždé, když si myslím, že je to lepší, že na něj myslím méně, dostanu od něj zprávu a to mě pošle přímo zpátky do nitra emocionálního pekla.

Nespala jsem v noci od doby, co jsem odešla z jeho domu a dneska je to zase to samé. Jsou dvě ráno, a po tom, co se tři hodiny převaluju, se vzdám naděje. Ani nová kniha od jedné z mých nejoblíbenějších autorek drsných erotických románů nedokáže udržet mou pozornost.

Můj iPhone zavibruje textovkou a já zvednu hlavu z polštáře. Srdce mi v hrudi začne bušit rychle a tvrdě v očekávání, kdo by mi mohl psát v tuhle noční hodinu. Jestli je to Amber, zabiju ji za to, že mi dává falešné naděje.

Jsi vzhůru? Jsem venku.

Jsem vzhůru? Možná už nikdy znovu spát nebudu. Okamžitě píšu zpátky.

Budu dole za vteřinku.

Hodím na sebe tílko na ramínka a pyžamové kalhoty, popadnu svoje žabky a plížím se dolů po schodech. Netuším, co očekávat, nebo co řeknu, ale teď je moje šílená touha ho vidět mnohem důležitější, než všechno ostatní. Přes sklo hlavních dveří ho spatřím. Rozcuchané vlasy, týdenní strniště, které zakrývá polovinu jeho tváře – a pořád je to to nejúžasnější stvoření na téhle planetě. Tmavé kruhy pod očima, jako by odrážely ty moje.

Když otevřu hlavní dveře, projede jím úleva, z čehož se moje srdce zvětší až do bolestivého bodu. Miluju toho muže. Je to prostě nevyčerpatelná zásoba lásky, kterou pouštíte kohoutkem. Absolutně nehrozí, že se z toho někdy dostanu.

Vytáhne ruce z kapes jeho tepláků a chytí mě, jako bych neměla jinou možnost. Chytí mě svými dlouhými zručnými prsty kolem bicepsů a přitiskne mě na své tělo. Od shora až dolů, není žádná část, kterou bychom se nedotýkali. Dám mu své paže kolem pasu a zabořím obličej do jeho hrudi. Drží mě asi minutu tak těsně, že se bojí, že to možná bude můj poslední nádech.

Ztěžka vydechne a zamumlá, „Kruci, to je tak příjemné.“

Nebudu brečet. Nebudu brečet. Nádech, výdech.

Projede mi prsty mé rozpuštěné vlasy, jeho rty odpočívají na vršku mé hlavy. Chytí mě majetnicky za kořínky vlasů a zatáhne. Jsem nucená se na něj podívat a do pekla s tím, jestli mě to nerozpálí. Jeho výraz je vlastně docela směsicí zničení a odhodlání.

„Zabíjíš mě.“

„To nechci. Jestli se budeš cítit líp, nespala jsem jedinou noc od toho, co jsem se odstěhovala.“

„Nechci, abys nespala. Chci, abys spala vedle mě.“

Kruci, budu brečet. Oči mám zalité až po okraj dosud neprolitými slzami, vyberu si upřímnost – to je všechno, co mi zbylo. „Myslíš, že je to pro mě jednoduché? Je to zatraceně nemožné.“ Zkusím mezi nás přinést trochu prostoru, ale on to nedovolí, ještě utáhne svůj stisk. „Proč jsi tady, Cale?“

„Přinesl jsem ti něco.“

„Ty jsi mi něco přinesl?“ Dobře, teď jsem zmatená. Ačkoli nemám čas o tom dlouze přemítat. Chytí mou ruku jako rukojmí a táhne mě k Range Roveru. Jakmile se dostane ke dveřím na straně spolujezdce, chytí mě v pase a posadí na sedadlo – doslova mě tam vyzvedne. Pak se skloní, nacpe se boky mezi moje ohnuté nohy, chytí mou tvář a políbí mě.

Existují jen naše rty a jazyky, olizující, sající, pohlcující jeden druhého, jako by to mělo být naposled a všechno, co mám v hlavě je, „Prosím, ať to není naposledy. Budu hodná, Bože, přísahám, jen mi ho neber.“

S hekáním se oddělíme a ona zavře dveře. Pak jde ke straně řidiče. Ta atmosféra praská potlačovaným sexuálním napětím. Nikdo z nás se ani nepohne. A pak se otočím, abych se na něj podívala. Kouřově hnědé oči uvězní ty prosté hnědé a ani celá armáda samotného ďábla nás nemůže zastavit.

Ponoříme se jeden do druhého. Popadnu jeho tričko, tahám a tahám, dokud mi nepomůže to z něj strhnout. On vezme moje tílko a mám ho dole, než vůbec zjistím, která bije. Ani na vteřinu se nepřestáváme líbat. Hltám jeho tvář. Vážně, možná, že až skončíme, žádná mu nezůstane; stanu se jeho Hannibalem Lectorem. Faktem je, že já možná taky žádný mít nebudu, protože cítím jeho zátylek, jako bych si čistila tváře drátěnkou. Dokud jeho velká teplá ruka nezakryje moje prsa a nezmáčkne bradavky. Pak zmizí všechny myšlenky a zůstane jen potěšení.

Všemocný Bože, tenhle chlap ví, jak zmáčknout všechna správná tlačítka. Když teplo jeho dlaně opustí má prsa, zafňukám. Ne na dlouho. Ne na dlouho, díky Bohu, protože mě chytne kolem pasu a posadí si mě na klín. Bez námitek přehodím svoje nohy a obkročím ho, naše rozkroky se náhle dotknou. Jeho péro; tak tvrdé, že se obávám, že mu to může způsobit trvalé zranění, do mě tlačí a já musím chtíčem křičet, z toho přemáhajícího hladu, který na něj mám. Přísahám, že jsem deset vteřin od toho se udělat. Sáhnu dolů mezi nás, třu ho přes tepláky a cítím mokrou skvrnu. Ponořím své krátké nehty do nateklé hlavičky jeho erekce, zlehka škrábu přes kluzkou látku, a on se ostře nadechne.

„Mám na sobě kalhotky,“ řeknu rozpáleně.

„To není problém,“ zašeptá ten sexy bastard. Chytí rozkrok mých kalhot mezi prsty a tak snadno je roztrhne, jako by otvíral balíček chipsů. Nikdy jsem nebyla vděčnější za tónovaná okna, každopádně jsou v této chvíli tou nejlepší věcí, jakou lidstvo kdy vynalezlo. Zasměje se mému údivu, usměje se… usměje se, jako by to nikdy předtím neudělal. Je to velký zářivý úsměv od ucha k uchu a všechno, na co teď myslím je, že ho takhle chci rozesmívat minimálně jednou denně po zbytek našich životů. Zvedne boky, sundá si dolů tepláky a jeho nádherné péro vyskočí. Vzdychnu… Vzdychnu, protože vím, co umí s tímhle úžasným pérem dělat a i na mé tváři roste přihlouplý úsměv.

Sáhne mezi nás rukou, zatímco jeho pohled, který jasně hoří i v té tmě, drží můj. Pomalu a pevně mě hladí, jeho dotek je odhodlaný, jako by bylo celý důvodem jeho života mě svléknout. Bože, jak bych si přála, aby to byla pravda. Cítím se, jako by mi každá kapka krve odcestovala jižně. Tento muž má šílené dovednosti. Ví přesně, jak dostat to, co chce. Minimálně v tomhle nepřeháněl. Rozmaže kluzkost, kterou najde mezi mýma nohama, na mě i na sebe. Pak se boky zapře a natlačí se do mě, ani jednou nepřeruší oční kontakt. Veškerý vzduch opustí mé plíce. Bez hnutí tam na chvilku sedíme, zaklesnutí do sebe. Jsem tak plná, že nemám žádnou moc.

„Miluju tě.“ Ta slova ze mě vyletí tak snadno, jako se on do mě zasunul, s nulovým odporem. Protože jaký je smysl toho držet je zpátky? Buď cítí to samé, nebo ne – tak či tak toho nelituju.

Znovu chytí mou tvář a líbá mě, jako by polibky byly slova a všechno, co chtěl říct, bylo na jeho rtech. A pak už nemůžu ani vteřinu čekat, obejmu ho kolem krku a zabořím mu tvář ze strany jeho hrdla. On mi zaboří prsty do jemných záhybů mého zadku a začne mocně hýbat boky nahoru a dolů. Netrvá mi dlouho, než se udělám. On je hned za mnou. Zůstaneme dlouho přitisknutí jeden ke druhému, spojeni všemi možnými způsoby. Teď, když tak nad tím uvažuju, ani když se nedotýkáme, je to jako bychom byli spojeni. Možná proto to tak bolí, když spolu nejsme.

Vrstva potu mezi námi chladí, nechá mě studenou a zranitelnou. Beze slova popadne své tričko a navleče mi ho přes hlavu. Pírko indiána – znaku floridské univerzity mi spadne přes mou bradavku a on přes ni přejede bříškem svého palce, celé mé tělo se zatřese v odpovědi. Vezme mou tvář do dlaní a zvedne mi bradu, naše oči se spojí.

Nejsem fanouškem slov. Ne od doby, co je použil muž, se kterým jsem chtěla strávit svůj život, aby mě s nimi posledních pět let našeho manželství podváděl. Z vlastní zkušenosti jsou slova levná a nevratná. Místo toho chci činy. Také budu mlčet nad sliby, které riskují, že budou porušeny. Fakt, že mi Cal doteď neřekl, jak to cítí, mi nevadí. Může si ta slova nechat ukrytá uvnitř, jak jen chce, protože jeho oči křičí jeho láskou ke mně.

„Co bylo to, co mi musíš dát?“

Jeho tváří se mihne překvapení, následované něčím jako je líný úšklebek. Sáhne na zadní sedadlo a popadne…

Sportovní podprsenku. Sportovní podprsenku?

„Přijel jsi sem… o půl třetí ráno… abys mi vrátil sportovní podprsenku?“

„Myslel jsem, že ji možná budeš potřebovat.“

„Myslela jsem, že jsi řekl--“ přejedu mu rty po jeho. „Že chceš spálit všechny moje podprsenky, protože by byl zločin, abych tohle skrývala,“ řeknu a ukážu na svá prsa. A pak jistě roztaju z toho jeho přihlouplého úsměvu.

Myslet na úžasného muže? Hmm, to zní povědomě. Možná jsem nakonec přece jen dcerou své matky.

„Pojď se mnou domů,“ zamumlá. Úsměv mu zmizí z tváře a nahradí ho výraz vážný a pronikavý. Teď jsem na řadě, abych vzala do dlaní jeho obličej, abych mu jemně přejela palcem po tvářích.

„Víš, proč nemůžu.“ Vypadá tak rozervaně, že mi to láme srdce. „Nesnažím se tě potrestat. Ale v tomhle nemůžu udělat kompromis. Nenechám nikoho, aby svými touhami zabil ty moje – už ne. Jsem teď jiná, a ty na tom máš svou zásluhu.“

Prudce vydechne a přejede si dlaní přes obličej. Pak mě poplácá po bocích v náznaku toho, abych vypadla. Sjedu mu z klína zpátky na sedadlo spolujezdce, zatímco jeho tělo vyklouzne z mého; ten nepořádek, který je všude, je důkazem našeho milování.

Neúmyslně zachytím kousek sebe při pohledu do zpětného zrcátka a zalapám po dechu. Moje vlasy vypadají, jako by je vláčela veverka, zatímco moje tvář je jako po aplikaci chemického peelingu. Opravdu krása. Mám poloviční úspěch při pokusu upravit si vlasy, prsty zachytávám o spousty chomáčů, když sbírám odvahu pro to, co chci říct.

„Už to nemůžeme dělat, Calvine. Nemůžeš psát nebo volat. Nemůžu tě vídat. Je to příliš těžké, jsem příliš slabá a miluju tě tak zatraceně moc.“

Postranní pohled odhalí jeho kamenný výraz, namířený přímo před sebe. Tvrdě se snaží kontrolovat svůj dech. Jeho ohryzek se pohne, jako by bojoval s tím, udržet něco uzamčené. Pořád zůstává zticha. Otevřu dveře a vystoupím. Neřeknu sbohem, a nedívám se zpátky. Protože tohle je nejvíc ze všeho tak zatraceně těžké.

***

Příštího dne otevřu dveře a najdu za nimi Mercedes, která vypadá jako posel zkázy.

„Mercedes? Jak se máš? Stalo se něco?“ Ani to nejjemnější pozvednutí koutků jejich úst, ani vysvětlení. Začínám se obávat. „Je Cal v pořádku?“ Držím dveře otevřené a naznačím jí, aby vešla.

„Musíš jít domů,“ oznámí mi s tím jejím silným španělským přízvukem.

Ztracená hledám nějakou nápovědu. „Uhhh, já jsem doma.“

„Kam patříš,“ objasní.

Zavedu ji dovnitř a ona mě bez námitek následuje. „Mercedes – je to komplikované.“ Mnu si kořen nosu, začíná mě bolet hlava.

„Ty jsi žena, on je muž. Není to nic tak komplikovaného.“

Oh, Ježíši.

Angelina vejde do haly a já obě ženy představím. To byla moje první chyba. O dvě hodiny a tři šálky kávy později, se ty dvě ženy stále radí o svých proradných dcerách a jejich nevysvětlitelných milostných životech. Vyjde najevo, že dcera Mercedes, Stella, je velmi úspěšná obchodnice a nemá absolutně zájem se někdy vdávat. Angelina ji snadno trumfne s historkou o mém kriminálně smýšlejícím zemřelém manželovi. Poslouchám ty dvě, jak mluví a mluví, a jsem si celkem jistá, že jsem dopadla na dno. V době, kdy doprovázím Mercedes ven, rezignovala na fakt, že jsem neustoupila.

„Muži tyhle věci říkají. Neví, co chtějí, dokud je nepřiměješ, aby to chtěli,“ dodá, v posledním nouzovém pokusu.

Zatřesu hlavou, než vůbec promluvím. „Ne. Ne, tohle bych mu neudělala. Nebudu další osobou, která by si od něj něco vynucovala. Na to je příliš dobrý. Dal by mi, co chci, na jeho úkor.“

Teď, když to slyším vyslovené nahlas, dopadne na mě, že jsme si naprosto podobní. Krucinál, jak mi tohle uniklo?

„Jak se má?“

„Ne moc dobře. Nejí. Sotva promluví. Má deprese, Camillo. Jak se cítíš ty?“

„Mám deprese. Nejím. Sotva mluvím.“

Chytne mě za bradu, políbí na tvář a nechá mě s těžkým srdcem stát na prvním schodu od domu mých rodičů.