WB - 23. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Camillo!“ Ten křik se rozléhá posilovnou a zastihne mě v hale. On je ve své „ošetřovně“ – ten muž má více zdravotnických přístrojů, než nemocnice. Měl by sedět ve vaničce s ledem a trpělivě čekat, až se vrátím. „Camilloooooo!“

Trpělivost opustila budovu.

„Přestaň hulákat,“ zaječím zpátky chodbou. Když dojdu k otevřeným dveřím, vzpomenu si, s kým mám tu čest. „Je to vhodné?“

„Jistě, že ne, ale i tak pojď dál.“ Strčím hlavu do místnosti a najdu ho pořád ve vířivce, ponořeného po pás. Oči má zavřené a hlavu má opřenou o polštářek.

„Kam jdeš?“

„Pro tvůj župan.“

„Jdeš dál, nebo tam budeš jen stát a zírat na mě?“ Na tváři se mu objeví zřídkavý krátký úsměv.

„Máš zavřené oči. Jak bys mohl vědět, co dělám.“

Nevím, co je horší, jestli jsem ho svlékala očima, nebo to, že to ten bastard ví a těší ho to. Pomalu otevře oči. S těžkými víčky, trucující a nadmíru sexy, mě přišpendlí na místě těma svýma světlýma duhovkama.  Z ničeho nic se cítím tak, jako bych tu byla ta nahá já. Ale ten pár postelových očí mě nezastraší. Ne, pane. Proto nakráčím do pokoje s županem v ruce jako soukromým závěsem mezi námi, a kompletně od něj odvrátím svůj pohled.

„Camillo,“ promluví pomalu. „Dej dolů ten župan. Potřebuju, abys mi pomohla vylézt. Jestli uklouznu, můžu se ještě víc zranit.“ Kruci, má pravdu. „Nemám nic, co bys ještě nikdy neviděla.“

Opravdu bych si přála, aby na mě přestal aplikovat tu svou neomylnou pitomou logiku. „Jak to chceš udělat,“ řeknu a odložím župan.

„Zkusím se sám zvednout a chytím se tě.“

Drží se po stranách vany a začne se zvedat z vody. V puse mi okamžitě vyschne, zatímco zbytek mého těla je jako v plamenech na hranici. Kapky vody se drží na jeho nahé hrudi, na tmavých chloupcích, které ji pokrývají, na jeho malých bradavkách, které jsou tvrdé z chladu. Jsem z jeho sledování v transu. Kdo by nebyl, když máte takovou dokonalost přímo před sebou. A pak se postaví na nohy.

Ježíši, Josefe a Marie.  Neměl by se mu z chladu zcvrknout? Protože tohle se tedy definitivně nestalo. A jestli ano, pak co to kruci…

„Dívej se na něj ještě chvíli, zlato, a dostane víc, než jen dlouhý pohled.“ Jeho hlas je tichý a hluboký, trošku nakřáplý, a sytý jako tekutá čokoláda. A Bůh mi pomoz, protože si nemůžu pomoct a olíznu si rty. Ostrý nádech mě donutí podívat se nahoru. Narovná se a náhle uklouzne. Instinktivně ho chytím kolem pasu, on se mi zahákne za ramena, naše těla se scuknou a bojujeme o znovu získání stability. Mé oblečení je promočené. A ačkoli seděl v ledu, jeho tělesné horko mě spaluje od prsou dolů.

„Jdeme.“ Mercedes stojí v otevřených dveřích. Její perfektně pěstěné obočí se nakrčí. „Můžu vám dvěma přinést něco k jídlu?“

„Nemám hlad,“ řeknu raději nahlas.

„Pro mě taky nic, díky,“ dodá nade mnou Cal.

„Něco mu později připravím,“ řeknu jí. „Kam jdete se Samem na jídlo?“ Směšnost této situace není třeba vysvětlovat.

„Do italské restaurace ve městě.“ Oči se jí zúží do škvírek a tváří jí projede záchvěv úsměvu.

„Budeme pryč hodinu – až se vrátíme, ať jste oblečení.“

S tím nás nechá samotné stát a navzájem se podpírat. Vzhlédnu do jeho usměvavého obličeje, a na svých ramenou cítím lehké sevření jeho rukou. K čertu s tím, jestli to není příjemné. Jeho teplo, jeho váha. Na chvíli si představím, jaké by to bylo, kdyby se ta váha do mě zabořila, přimáčkla mě k matraci. Kruciiiii! Každá buňka v mém těle křičí, aby se přitiskl blíž.

„Pojďme tě zavést do postele.“ Strašně se usměje a já si v duchu dám pohlavek. „Máš štěstí, že jsi zraněný, kámo,“ varuju ho se zúženýma očima a směju se taky.

Najdu oblečení, pomůžu mu do něj a navíc zvládnu necivět na to mistrovství vyhrávající tělo, zatímco to dělám. Pak se pomalu a opatrně vydáme po schodech k jeho ložnici, kde mu trvá dobrých patnáct minut, než si v posteli udělá pohodlí.

***

„Matičko skákavá,“ mumlám si pro sebe, zatímco roztírám arnikový krém po obří ploše Calvinovy dolní části zad – která jsou každou vteřinou větší a tmavší. Uvolní to ve mně zvláštní a intenzivní ochranářství. Kdybych měla možnost, způsobila bych teď někomu vážné zranění. Moje ruce mu putují po páteři, jemně masírují každý hrbol, každý náhodný napjatý sval. „Jaké to je?“

„Jako nebe. Nepřestávej.“

„Opravdu to budeš mít příštích pár dní těžké se vstáváním a pohybem vůbec.“ Jeho vyčerpaný výdech mi říká, že to ví. „Někdo potřebuje sejmout kolena.“

Calvin se zakření. Jeho oči jsou stále zavřené, když říká, „Netipoval bych tě na ten krvelačný typ.“

„Viděl jsi, jak vypadají tvoje záda? Máš štěstí, že nemáš poraněné ledviny.“

„Je to jen dítě, které se snaží dokázat týmu, že stál za první volbu v draftu.“

„Wow – někdo si dnes zapomněl nasadit svoje nabručené trenýrky.“

„Neexistuje nějaké pravidlo o tom, že se nemá kopat do někoho, kdo leží na zemi?“ Jeho jemné pokárání mi způsobí malou zástavu dechu. Teď se cítím jako psí výkal (však víte).

„Tak jsem to nemyslela,“ vyhrknu. Bezděčný reflex mě přiměje shrnout mu vlasy z tváře, takže se mu můžu lépe podívat do tváře, abych ho přečetla…až na to, že to gesto je mučivě intimní. Něco jako milenecké. Oba si to uvědomíme ve stejnou dobu. Chci svou ruku sundat, ale on mě chytne za zápěstí.

„Pokračuj.“ Pustí mé zápěstí, ale nehýbá se. „Prosím.“ Rozpadnu se jako sušenka při jeho sladké zranitelné prosbě. Velmi pomalu mu projedu rukou vlasy, odhrnu je dozadu. Z jeho hrudi se mu vydere zabručení. Škrábu ho ve vlasech a on vděčně sténá. Zní to, jako by jeho ložnici navštívila Animal Planet. Kdybych nevěděla, že to on dělá tyhle zvuky, myslela bych si, že má pod postelí zraněného lva.

„Omlouvám se, že jsi nemohla sledovat zbytek hry.“

Svou tvář má zabořenou do polštáře, oči zavřené a bolestivé grimasy, které to před chvilkou kazily, se vyhladily. A pak se musím nakopnout, protože ta spokojenost z vědomí, že jsem to udělala pro něj, je směšná.

„Nebyla to taková legrace, jak jsem si myslela, že bude…teď, když jdeš s kůží na trh. Když jsem tě viděla v bolestech na zemi, přísahám, že se mi zastavilo srdce.“ Z nějakého důvodu necítím žádnou touhu lhát nebo předstírat. Možná proto, že jsem toho zažila dost. Možné proto, že vím, že je život příliš krátký na to, aby člověk ztrácel čas drobnostmi a nejasnostmi. Tak či tak to dělat nebudu. V minulosti jsem strávila příliš mnoho času necháváním si věcí pro sebe, neřekla jsem Mattovi, jak jsem se opravdu cítila, protože jsem nechtěla klesnout na dno. No, k čertu se dnem. Pokud tam klesnu vahou pravdy, tak ať. Přinejmenším můžu zbytek svého života žít bez lítosti.

Obtočí své dlouhé prsty okolo mého předloktí a posune si ho k ústům. Cítím, jak se mě lehce dotýká svými rty na vnitřní straně zápěstí a srdce mi začne v hrudi bít tak nahlas, jako splašené stádo slonů.

Pozoruji toho muže, který svými našpulenými rty spočívá na mém pulzu. Jeho neskutečně husté a špičaté černé řasy vrhají stín na ostré lícní kosti, jeho dech je hluboký a právě upadá do spánku. Teplé výdechy vzduchu mi dopadají na kůži a vysílají potěšení do každé části mého těla. Zkusím se pomalu odtáhnout, ale on se najednou vzbudí.

„Ne, nechoď. Zůstaň… Hmm. Zůstaň se mnou,“ napůl zamumlá. Zní to, jako by konečně začaly účinkovat léky na bolest. Když neodpovím, zvedne hlavu z polštáře a zamračí se na mě. „Nechoď.“

Zakřením se nad tím jeho pohledem. „Dobře, šampione. Uklidni se, já zůstanu.“

Spokojeně mu hlava spadne na polštář. Posadím se na druhou stranu postele, vytáhnu svůj iPhone, a kliknu na aplikaci Kindle. O vteřinu později chrápe. Zvažuju, že bych na moment odešla. Dala jsem mu slovo. Tomuto muži, kterého uznávám a starám se o něj. To mu nemůžu udělat. Myšlenka, že ho zklamu nebo ho nechám na dně, je pro mě nepředstavitelná. Proto svůj nápad odsunu a začnu číst.

Zvedne se, přetočí se z břicha na bok. Slyším drobné vzdechy nepohodlí, než se uhnízdí. A pak se matrace prohne, když se posune dozadu. Dokud se jeho neskutečný zadek jenom v krátkých boxerkách nedotýká mého stehna.

Oh neeeee. Ne.ne.ne.ne.ne.ne.

Převalí se přese mě vlna obav. Je to, jako by mi někdo držel hlavu pod vodou a já bojuju o každý kousek kyslíku. Poznávám ten pocit. A vím, že mě určitě nezavede na dobré místo.

***

Příštího dne je pan Nabručené Trenýrky zpátky v plné nabručené síle.

„Necítím se dobře.“

„Já vím. Ale nemůžu ti dát nic další hodinu.“ Vezmu polštář navíc, načechrám tu zatracenou věc a dám mu ji pod hlavu. Posune se kousek stranou, pak si lehne zpátky na břicho.

„Nemohla bys mi to dát teď?“

Po tom, co si prošel terapií s infračerveným světlem a spotřeboval na své modřiny další balzám, sem tam si po většinu dne zdřímnul a teď je… naneštěstí naprosto vzhůru.

„Promiň. Nemůžu. Vrátím se zpátky přesně v osm, ano? Můžu ti donést něco jiného k pití?“

„Nemůžeš odejít.“

Mmmm, dobře. Jak se s tím vypořádat. S pokračujícím dnem začal být stále náročnější a náročnější, a teď už je vyloženě nesnesitelný.

„Calvine, musím si dát sprchu. Byla jsem celý den na nohou a smrdím jako starý kozel.“

Tohle na něj nemá žádný účinek, pouze to vyvolá paličatý výraz, který už dobře znám.

„Nevadí mi starý kozel,“ zabručí.

Dostanu opravdu špatný nápad a posadím se na kraj postele. „Zavři oči.“ Za tohle jsem odměněna pochybovačným výrazem. „Dělej.“

Tohle se zdá jako kouzlo. Jakmile zavře oči, začnu mu projíždět prsty v jeho vlasech. Ve vteřině se celý jeho obličej uvolní. Vydá malý vrčivý zvuk a zhluboka a s klidem vydechne. O deset minut později spí. Haleluja! Mise dokončena.

Ve chvíli, kdy vyjdu ze sprchy, je devět. Jsem vyčerpaná s velkým V. Nevím, co bych dělala, kdyby si Sama na dnešek nevzali Angelina a Tom. To dítě se vrátilo se širokým úsměvem na rtech, takže předpokládám, že se měl fajn. Můj telefon zazvoní příchozí zprávou.

Nemůžu usnout. Kde jsi?

Dobrý Bože. Nikdy bych do něj neřekla, že bude vyžadovat tak velkou péči. A pak si najednou uvědomím, že pravděpodobně nikdy neměl nikoho, kdo by se o něj staral. Samozřejmě se to nikdy nestalo, když byl dítě. Kromě členů týmu, kteří jsou za to placení, kdo jiný by to udělal? Jeho žena, možná? Popravdě: Nevypadala jako mateřský typ. Dokonce bych použila termín chladná. Tohle není nic pro mě. Píšu zpátky.

Co pro tebe můžu udělat, Drahý?

O vteřinu později dostanu odpověď.

Můžeš sem dostat svůj zadek.

No… dobře. Jdu do jeho ložnice, abych ho našla chaoticky rozplácnutého – ve spodním prádle. Je legrační, že už to sotva zaznamenám; vlastně jsem víc překvapená, když ho vidím oblečeného. Své krátké vlasy má rozcuchané a strniště husté z toho, jak se neholí. Frustrovaný pohled v jeho tváři mě varuje, abych na to šla zlehka.

„Když tak hezky prosíš.“ Dojdu k němu a dám mu pilulky, které jsem včera zabavila, když jsem ho našla, jak polyká jednu navíc.

„Necítím se dobře, a nemůžu spát.“

„Chceš se dívat na Banshee?“

„Co to kruci je?“ zabručí.

„Jen ta nejnechutnější zvrácená show na světě. Sledují to všechny autority, šampione. Vítej ve zbytku světa, kde fotbal není jedinou věcí v telce.“ Plácnu sebou na postel vedle něj a vezmu ovladač.

„Nebudu ti prozrazovat žádné spojlery, takže se ani nezkoušej ptát.“ Načechrám si dva z jeho mega luxusních polštářů s kachním peřím, nacpu si je za záda a zmáčknu tlačítko nabídka.

Právě se usadíme, abychom se dívali, když se ke mně Calvin kolmo posune a dá si hlavu na má stehna, stále tváří k televizi. Očividně jsou má stehna ceněná jako polštář. Srdce se mi trochu sevře, opravdu ano. Nejsem si jistá, jak reagovat. Ale vím, že ho nechci vyděsit, takže neřeknu ani slovo.

„Dělej ty škrábací věci,“ zamumlá. A já roztaju ještě trochu víc. Nemůžu tomu muži říct ne. Je to nad moje síly. Obzvláště, když je tak nesnesitelně roztomilý.

Nooo, tak to je opravdu zlé.

Několik dalších hodin sledujeme tu show. Ptá se mě a já mu říkám, ať zmlkne a dává pozor. Ačkoli se ho nikdy nepřestanu dotýkat. Nejdřív jeho vlasů, pak krku. On jenom vzdychá. Pak jeho ramena a paže. Teď už vrčí. Hladím všechno, kam až dosáhnu. On je šťastný a potichu – dvojitá výhra. Na konci druhé série oba prakticky spíme a moje stehna jsou paralyzovaná.

„Čas říct dobrou noc, šampione.“ Dvakrát ho poklepu po rameni a on se posune zpátky na polštář.

Chystám se vymáznout z jeho postele, když mě chytí kolem zápěstí a přitáhne si mě zpátky k němu. Pak zatřese boky u mého zadku, dokud není jeho péro kompletně vklíněné mezi mými půlkami – a ve vteřině ztvrdne. Mám oči jako talíře, zatímco všechny mé ostatní části zamrznou.

Vše, co mám na sobě, jsou jedny super tenké šortky a pyžamové tričko. Nic moc nás neodděluje. Na tohle nejsem připravená. Na nic z tohohle nejsem připravená. Na všechnu tu blízkost. Všechny ty doteky mě zabíjejí. Protože je to tak zatraceně příjemné, tak dobré a tak utěšující, že se někdy cítím, jako by byl můj… až na to, že není. A to začne bolet. Snažím se odsunout, ale přisune si mě zpátky, chytí mě ještě pevněji.

„Cale…“

„Hmmm. Zůstaň.“

Cítím jeho nos, jak mi přejíždí po jedné straně krku, slyším jeho unavený výdech blízko svého ucha. Jo, tohle je mučení. To nejsladší mučení ze všech.