WB - 20. kapitola

Překlad: Lenuszka

Atmosféra v autě na cestě domů je hustá jako bahno, a nálada stejně tak tmavá. Nikdo neřekne ani slovo. Jsem tak ztracená v mých panický záchvat vyvolávajících myšlenkách, že si nevšimnu, že mě Calvin vzal za ruku, dal si ji na stehno a přikryl ji svou vlastní – tak moc jsem zasažená úzkostí. Uvědomím si to, až když parkuje auto a já nemůžu vyskočit ven, protože to má pod kontrolou. Můj prázdný pohled najde jeho, který vypadá jako něco mezi strachem, náklonností a hněvem. Jak jsem si kdy mohla myslet, že je chladný? V této chvíli jsou jeho oči jako dva doutnající modré plameny.

„Jsi v pořádku?“

„Ne… můžeš pomoct Samovi nachystat se do postele?“ zamumlám. „Jen…“ Ani nemůžu dokončit větu, jsem tak unavená, tak k smrti unavená, že si chci jen vlézt pod peřinu a spát sto let.

„Zařídím to. Neboj se.“

Vyvleču svou ruku a vystoupím z Range Roveru. Jakmile jsem ve své ložnici, zamknu dveře, pohnu se k delší straně postele, a sjedu na kobercem pokrytou podlahu, svírajíc tu obálku u srdce. Se zády opírajícími se o postel jako oporu, ji pomalu otevřu.

Měsíce po Mattově smrti, jsem měla vkrádající se podezření, že jednou dostanu dopis… dopis od sebevraha. Ten pocit se ještě zvětšil, když začalo vyšetřování jeho obchodních záležitostí. Ta myšlenka se ve mně zakořenila, jako chybějící něco, co nemůžu odstřihnout. Ani jsem to nikdy neudělala.

Během roku, kdy mě vyšetřovali, jsem více, než jednou přemýšlela, jak by se s tím vypořádal Matt. Nikdy jsem nebyla formálně obviněná, ale Matt by byl – kdyby žil. S jeho proměnlivými náladami prostě nechápu, jak by přežil hrozící trest vězení. Barbara to nazvala emocionálně křehká. Já tomu říkám nejistá. Sama sebou, ne Mattem.

Z obálky vytáhnu další, přes kterou je napsáno Mattovým písmem mé jméno. Najednou musím zatlačit slzy. Navzdory tomu všemu jsem ho milovala. Se všemi jeho chybami…Opravdu jsem ho milovala. Vlastně jsem milovala muže, za kterého jsem ho považovala. Nikdy jsem neočekávala, že moje manželství bude dokonalé. Nikdy jsem netíhla k dokonalosti. Vždycky jsem se příliš obávala mých vlastních nedostatků, abych to chtěla po ostatních. Ale očekávala jsem upřímnost. Nemyslím, že bych toho chtěla nějak hodně.

Ta obálka je zapečetěná. Váhavě ji otevřu a setřu si hřbetem ruky slzy, které mi stékají po tvářích. I když ne dost rychle, protože mi některé dopadnou na dopis, slovo „láska“ se začne rozpíjet. Olíznu si slanost ze svých rtů, které natekly do velikosti pontonu, a začnu číst.

Bejby,

Jestli to čteš, už tady nejsem. Dal jsem tento dopis pro tvé vlastní dobro právníkům své matky, protože ty jsi byla vždycky příliš zvídavá a pro nikoho by nebylo dobré, kdybys ho našla dřív, než odejdu. Je mi teď dvacet osm, takže tobě může být třicet nebo osmdesát. Bože, doufám, že ti není dvacet čtyři, což by znamenalo, že jsme spolu dlouho nežili. To měla být legrace.

Pravděpodobně se divíš, o čem je tento dopis. Tady to je. Potřebuju, abys to slyšela ode mě. Dlužím ti pravdu.

Jestli jsem mrtvý, ve stejnou dobu se dozvíš, co jsem udělal. Nejsem na to hrdý, ale musíš vědět, že jsem s tím nezačal proto, abych někoho podvedl nebo zranil, v první řadě ne tebe. Snažil jsem se napravit dno, na kterém jsem se nacházel, a vymklo se mi to z rukou. Měl jsem, nebo s námi mám tolik plánů, s naší rodinou, plány, které by byly nemožné, kdybych neučinil drastická opatření, abych zastavil ztráty. Chci, abys věděla, že jsem to dělal pro nás.

Doufám, že tohle čteš, když jsi stará a šedivá, a že jsme spolu strávili celý život. Doufám, že jsme měli pět dětí. Doufám, že jsem nějak zvládnul napravit všechno špatné. Doufám, že jsi tam byla, abys mě držela za ruku, když jsem umíral. A jestli se tyhle věci nestaly, doufám, že mi odpustíš. A doufám, že najdeš někoho, koho budeš milovat. Protože jestli ho miluješ, pak ho budu milovat také.

Tvůj milující Manžel, Matthew Edward Blake

***

„Camillo…Camillo, otevři dveře.“

Nemám sílu, ani vůli odpovídat. Hystericky jsem brečela víc než hodinu, a nic mi nezůstalo. Žádný boj, žádná slova, žádná schopnost zformovat myšlenky.

„Běž pryč.“

„Otevři dveře, nebo je vykopnu.“

Zvednu hlavu ze slzami nasáknutého polštáře a zírám na dveře, protože tenhle muž by to byl schopen udělat. „Prosím, prosím běž pryč, Cale.“

„Nechci… pusť mě dovnitř na minutu a já tě pak nechám o samotě.“

Moje tvář vypadá, jako by mi ji přejel parní válec. Jsem otřesná plačka, vždycky jsem byla. Jsem opravdu opuchlá, zatímco je moje kůže barvy syrového masa. Poslední věc, kterou chci udělat, je otevřít ty dveře.

„Není to vhodné.“ Chvilku je klid a já myslím, že jsem možná tentokrát vyhrála.

„Brečíš nahá?“

Nebesa! Vstanu a odemknu dveře. Neodvážím se na něj podívat. Za nic na světě – tak statečná nejsem. Hned se otočím a padnu tváří na postel, skryju svou nateklou tvář do polštáře. Matrace se prohne. Sedne si na úroveň mých boků. Mého ramene se jemně dotkne široká horká dlaň, což s sebou přináší další kolo vzlyků. Nemůžu se s ním vypořádat, když je na mě právě teď tak milý. Prostě nemůžu.

„Od koho je ten dopis?“ Neodpovím, protože by to zase nastartovalo moje slzné kanálky. „Od tvého muže?“

Přikývnutí je to jediné, co zvládnu. Jeho ruka se začne pohybovat, cestuje mezi mými lopatkami v malých uklidňujících kruzích. Jeho váha a teplo se vsakují do mé pokožky a proudí všemi způsoby do mých kostí. Tiší mou bolest a ztuhlost. Nikdy jsem se necítila vděčnější za sílu doteku. Jeho doteku. To mě uvrhne do dalšího záchvatu hysterie.

„Můžeš se, prosím, otočit a podívat na mě?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Protože vypadám, jako bych strávila deset kol s Rhondou Rouseyovou.“

Odfrkne si. „Je mi jedno, jak vypadáš. Otoč se.“

Samozřejmě, že je mu to jedno. Proč by nebylo? Do hajzlu s tím vším. Otočím se na záda, aby mě celou viděl. Ale nemám koule na to, abych se na něj přímo podívala.

„Tak. Šťastný?“

Jemně mi odstrčí několik pramenů vlasů z tváře, a já si musím skousnout svůj spodní ret, abych se přestala třást.

„Proč pláčeš?“

„Protože…“

„Co bylo v tom dopisu?“

Aaaa tady máme znovu slzy. Moje tvář se zkroutí a celé mé tělo se třese, jako by ho nastartovali elektrickým kabelem. Jsem zničená. Zranitelná. Zakryju si tvář rukama v chabém pokusu to skrýt. A on mi pomůže – pomůže mi se skrýt. Zvedne mě z postele, jako bych byla hadrová panenka a přitáhne si mě blíž. Chytím se ho rukama kolem krku ve smrtícím stisku a vyprázdním každý mililitr tekutin, které mám v těle, na jeho tričkem potažené rameno – ramena, která nesla těžký náklad od doby, co byl chlapcem.

Jeho velká ruka přejíždí nahoru a dolů po mých zádech a já se k němu přitisknu víc, moje prsa narazí do jeho hrudi. „Matt se nezabil sám.“ Jeho ruka se přestane hýbat, každý sval, který má najednou ztuhne.

„Myslela jsi, že ano?“ Ten hluboký baryton, který mi šeptá do ucha je jako kašmírová ponožka na studené nohy, je to jako když inkasujete svůj první vydělaný šek, je to sledování flamenca v růžovém západu slunce na pláži. Je to jedna z nejlepších věcí v životě. Něco, co nikdy nezapomenete, a nikdy znovu nezažijete.

„Nebyla jsem si jistá…pak ten reportér řekl, že ano.“ Znovu mi začne třít záda. Ztěžka vydechne.

„Omlouvám se. Je to moje vina.“

„Ne..ne. Není,“ zavrčím a stočím se mu kompletně do klína. „Barbara to takhle řekla.“

„Ale on se nezabil?“

„Policie řekla, že našli mrtvého jelena třicet metrů od toho místa. Škody na Mattově autě odpovídaly zraněním jelena. Strhl volant do řeky, místo na druhou stranu… byla to opravdu nehoda.“

„A ten dopis? Cítím krátký dotek jeho rtů na mém krku. Pravděpodobně chyba. Pravděpodobně. Ignoruju brnění, které mi stoupá po páteři.

„Dopis na rozloučenou.“ Zavřu oči vyčerpáním. Unaveně povzdechnu. Dvakrát mě poplácá po zádech.

„Běž do postele. Potřebuješ spát.“

Neochotně se odlepím od jeho velkého teplého těla a okamžitě mi naskočí husí kůže ze ztráty jeho tělesného tepla. Zalezu pod přikrývky, aniž bych se mu podívala do očí, protože jsem příliš zranitelná, abych se bránila jeho pátravému pohledu. Kdyby se mi teď podíval do očí, mohl by přečíst každou mou myšlenku.

Že jsem osamělá.

Že jsem za něj tak vděčná.

Že jsem v opravdovém nebezpečí se zamilovat… Bůh mi pomoz.

Právě když si myslím, že už mě u něj nic nepřekvapí, lehne si na postel, na přikrývky, a stočí své tělo kolem mého. Svalnatá paže zajede pod můj polštář, moje hlava leží na jejím vršku. Jeho nohy šikovně vsune za ty moje.

Nepohnu se ani o píď. Ani neřeknu slovo. Se zády opřenými o jeho širokou hruď, cítím proudění jeho klidného nádechu. Ukolébá mě to do pocitu míru, který jsem necítila od doby, co mi vytrhli zub moudrosti a musela jsem si vzít Vicodin. Až na to, že tohle je lepší. Je lepší, než léky.

Obalí kolem mě ruku a já zahlédnu kousek jeho černého tetování. Největší část jeho precizního uměleckého díla je na vnitřní straně jeho bicepsu. Černá kresba sahá od zadní části jeho paže až dolů k lokti. Z tohoto úhlu nemůžu přečíst ten nápis. Když po tom přejedu prstem, zatřese se a naskočí mu husí kůže.

„Co se tam říká?“

Po chvilce řekne, „Znáš sebe samého.“

„Není to nějaké řecké přísloví?“

„Platon…je to z byzantské moudrosti, která říká „nevěnuj pozornost názorům většiny“.“

„Jak to, že tolik víš o Byzanci, ať je to cokoli?“

„Studoval jsem historii. Mám historii rád.“

„Proč historie?“ řeknu znechuceným tónem. Ráda bych zapomněla celou svou minulost.

„Hmm… protože mi to připomíná, jak daleko jsme se dostali. Čeho jsme dosáhli.“

„Nedivím se, ty jsi toho dokázal spoustu.“

„Ne dost.“

„Tak trošku jsem v úžasu.“

„To ti připomenu, až se na mě příště budeš dívat tak, jako bys mi chtěla vyškrábat oči.“

Nemůžu si pomoct a zahihňám se. Mezi jeho hlasem a jeho přítomností se cítím omámeně. Odhodil všechny moje zábrany.

„Jak jsi zvládl hrát fotbal a starat se o své mladší bratry a sestry?“ Jeho tělo za mnou se celé napne.

„Ty sis mě negooglila?“

„Ne. Proč? Ty sis mě googlil?“

„Samozřejmě, že ano.“

„Ty liáno.“ Moje druhá myšlenka vede k tomu, že jsem trošku nervózní z toho, co si o mně možná přečetl. Bůh ví, že většina těch věcí na internetu nebyla lichotivá. „Nevěř všemu, co čteš.“ Zvedne své velké tělo, přisune se blíž, a já se snažím, jak nejlépe umím, odolat nutkání se k němu víc přitisknout.

„Nevěřím,“ zamumlá mi do ucha a já zase trošku víc roztaju. „Na střední škole jsem nehrál fotbal.“

„Teď jsi u mě klesl, šampione.“

„Nebyly na to peníze, ani čas.“

„Jak ses potom dostal na vysokou?“

„Vysokoškolské stipendium.“

Jsem příliš šokovaná, abych po delší dobu řekla slovo, a i pak jsem v rozpacích. „Blbost. Nerozumím…jak?“

„Hrál jsem v komparzu.“

„Zkoušel sis komparz – na Floridské Státní?“

„To už bylo předtím.“

Nemůžu. Prostě nemůžu… z tohohle chlapa. Otočím se a tváří v tvář mám pořád ještě ústa otevřená šokem. Dá mi prst pod bradu a zavře mi je.

„Ty, Calvine Shawe, jsi pozoruhodný muž.“

A pak sleduju, jak se to stane – zčervená jako rajské jablko. Červeň zůstane na jeho vysokých lícních kostech, jeho výraz je zamrzlý, když pokračujeme ve vzájemném zírání. Olízne si rty. Jeho ohryzek stoupne a klesne. Ten malý kousek prostoru, který nás odděluje, je najednou plný napětí.

„Je pozdě. Musíš si odpočinout.“

Otočím se a zavřu oči. O patnáct minut později slyším lehké chrápání. Malé teplé výdechy, které cítím na zadní straně krku, mě nutí se usmát. Odpadl těžce a rychle. Ležím ještě dalších deset minut a přemýšlím o Mattově dopisu. Slova odpouštím ti jsou jako silná mantra, která se mi dokola odehrává uvnitř v hlavě, dokud také neusnu.

***

„Ne…Mandy. Za čtyři dny mi začíná přípravný kemp… o to nejde. Teď není čas na to, abys hledala sama sebe. Je mi jedno…ne, ty mě poslouchej, musíš se soustředit na svého syna. Potřebuje tě…my končíme… já a žena, kterou jsem najal, aby se o něj starala… Sam ji má rád. Je s ním úžasná.“

Úžasná? Cítím, jak červenám od prstů na nohou až po vlasy. Od té příhody s přespáním, která nás oba zaskočila, spolu jednáme jako v rukavičkách. Přes den Cala moc nevídám. Trénuje s někým novým, zaměřují se na protažení svalů pro lepší rekonvalescenci a méně zranění. Ačkoli to vypadá, že na večeři je doma vždy. Vím, že si toho Sam váží. Já? Asi se ze mě oficiálně stala masochistka. Pokaždé, když projde dveřmi, cítím uvnitř euforický zmatek.

Je dech beroucí sledovat, jak se Sam změnil. Někdy nemůžu uvěřit, že je to to samé dítě, které sotva promluvilo a nikomu se nepodívalo do očí. Nemůžu říct, že se těším na setkání s jeho matkou. Asi nejvíc proto, že nevím, co to udělá se Samem. Myšlenka na to, že se zase stáhne do své ulity, mi způsobuje nevolnost.

„Můžeš se ho zeptat sama, až ho uvidíš…ne… Mandy, nezavěšuj. Amando Shawová, neodvažuj se…sakra práce!“

Ten zvuk nárazu mě nakopne do akce. Vstoupím do otevřených dveří Calvinovy pracovny, a najdu ho, jak se tahá za vlasy. Věci, které měl na stole, právě teď pokrývají podlahu.

„Calvine?“ Jeho hlava se otočí mým směrem a jeho chladné šedé oči se zapíchnou do mých. Trpělivě čekám na jeho vysvětlení. Zhluboka vydechne a padne do své židle.

„Moje sestra se rozhodla, že pro ni bude výlet terapií. Chce si pročistit hlavu, než si vyzvedne svého syna.“ Opře si hlavu zpátky o opěrku židle a jeho pohled míří na strop. Bez pozvání vejdu a sednu si na židli naproti němu.

„Kde je?“

„Betty Ford – Rancho Mirage, Kalifornie,“ odpoví po dlouhé pauze.

„To bude trvat minimálně týden.“

„Může to být i měsíc, jak ji znám.“

„Mluvila se Samem? Řekla mu to?“

„Vůbec.“

„Co můžu udělat?“ Zaměří sílu svých křišťálově jasných očí na mě. V tom pohledu je porozumění – spolu s velkou dávkou nejistoty.

„Můžeš zůstat.“

Něco mezi námi probíhá. Něco, co nechci v téhle chvíli zkoumat, protože je to hodně jako…umm, náklonnost a to k němu cítit nemůžu.

„Pro tebe cokoli, šampione.“

Usměje se. Vidím mu to i na očích, které vyzařují teplo a třpyt.

Třpyt? Co to kruci…

Moje srdce mi vyskočí v hrudi, jako ryba z vody. Kruci. Věci se ze špatných staly ještě horšími.