WB - 18. kapitola

Překlad: Lenuszka

Když mě Cal informuje, že půjdeme na zápas Yankees, jsem otřesena – mírně řečeno. Spíš je to skoro jako zemětřesení. Přidejte k mému nadšení to, že hrají s Bostonem. Celou cestu ke stadionu se vrtím na sedadle. Dokonce i Sam, kterého Cal vzal taky, aniž bych to musela navrhnout – díky Bohu, se na mě pobaveně dívá.

Byla jsem přesvědčená, že Cal bude mít lístky do apartmá. Jsem spíše typem fanouška, který „vydrží všechno.“ Chci říct, pokud chcete jít na stadion, tak proč potom sakra sledujete hru uvnitř na televizní obrazovce, že? Každopádně mě znovu udiví, když mi řekne, že máme ta nejlepší místa na levé straně hřiště. Ani do konce tohohle života nebudu schopná si dovolit taková skvělá místa. Tato sedadla jsou rezervovaná pro VIP majitele vstupenek a podobné. Jsem z toho skoro hysterická.

Ačkoli je to večerní zápas, Calvin ze své zadní kapsy vytáhne kšiltovku Yankees a nasadí si ji, nechá si ji nízko do čela a podívá se na mě, zatímco hledáme naše sedadla.

„Vždycky takhle chodíte na zápasy?“ ptá se, když jdeme uličkou. Mám na tváři směšný úcul, který mě ještě neopustil od doby, co jsme vstoupili na baseballový stadion. Energicky přikývnu, a on dodá, „Až půjdete na můj zápas, ujistěte se, že máte na hlavě klobouk.“

Trvá mi asi minutu, než mi dojde, co právě řekl. Zavrtím se na sedadle a dovolím si pohled z boku. Dívá se přímo před sebe… jako by na mě právě nehodil ruční granát. Jít na jeho zápasy? Je červen. Ty nebudou další dva měsíce. A pak už bude Sam zpátky doma se svou matkou. A já budu… někde jinde. Najednou mi ztěžkne žaludek. Až na to, že jsem už hodiny nic nejedla. Už se definitivně neusmívám.

„Co se stalo?“ Má pozornost se vrátí ke Calovi.

„Nic.“

„Blbost.“

„Jen jsem…“ podívám se do jeho trpělivých očí a žaludek mi poskočí. Bude mi chybět. Jak se to kruci stalo? „Jen jsem přemýšlela o tom, kde budu za dva měsíce.“

Jeho pohled můžu unést jen na zlomek vteřiny, vyděšená z toho, že si možná všimnul, jak jsem smutná z myšlenky, že už ho a Sama nikdy neuvidím. Už jsem toho tolik ztratila. Lidi, které jsem milovala, svou kariéru, kamarády – nebo spíš lidi, o kterých jsem si až do toho skandálu myslela, že jsou kamarádi. A teď ztratím další dva. Dva nejlepší lidi, co jsem měla kdy to štěstí poznat.

Upřeně se na mě dívá, způsobem, který se stal důvěrným, jako by chtěl něco říct, ale neví, jak se dostat k věci.

„Chcete popcorn?“

Huh? Dobře, možná to nebylo tak důležité. „Uhh, jo, určitě,“ odpovím rozrušeně, vyvedená z míry změnou tématu.

„Skvěle, taky mi nějaký vezměte, a cokoli, co si ještě vy dva dáte. A světlé pivo, lahev nebo i čepované bude v pohodě.“ Dá mi do ruky stodolarovou bankovku.

Zakřením se a zírám na bankovku ve své ruce. „Vždycky jste na rande tak okouzlující?“

Výraz, který mi vrátí je překvapivě vážný. Pokrčí rameny. „Neměl jsem rande jedenáct let.“

Cože? Ty zvraty a salta v této konverzaci mě naprosto matou. Jsem naprosto v rozpacích. A pak to na mě dolehne. Krátce zkontroluju, že Sam není na doslech, a řeknu tiše, „Opravdu? Netipovala bych Vás na jednorázovky.“

„Jednorázovky?“

„No kamarádky na šukání – nebo jak vy chlapi říkáte holkám, se kterýma spíte. Osobně jsem se o přesný název nikdy nestarala. Chci říct, kdo se takhle chová ke svým kamarádkám? Vím, že já ne.“

„Cože? O čem to mluvíte?“ Soudě podle jeho pohledu, jsme teď oba zmatení.

„Držte tu myšlenku. Zajdu pro jídlo,“ řeknu, vstanu a s otočkou vlevo dodám, „Same – jdeš?“

Odvrátí oči od hry dostatečně dlouho na přikývnutí a oba zamíříme ke stánkům s občerstvením. Když se se Samem vrátíme, Yankees vedou 2:0, na každé metě mají hráče a na pálce je Chase Headley.

Cal se ke mně nahne a zamumlá mi do ucha, „Jsou tu paparazzi. Neskrývejte se a nezapomeňte se usmívat.“ Je tak blízko, že můžu vidět tmavý kroužek šedé barvy okolo jeho duhovek. Zírám na ten objev nevhodně dlouho. Vím to, protože se na mě zamračí.

Jak se dalo čekat, všichni v našem blízkém okolí se tajně otáčejí, aby zírali na Cala, jakmile si sedneme. Pak věnují dlouhý hodnotící pohled mně. Je jedna věc nechat si lidi myslet, že jsme spolu, ale předvádět se takhle na veřejnosti, na stadionu Yankees, je každopádně něco úplně jiného. Moje paranoia dosáhne maxima s myšlenkou, že mě někdo pozná a začne mě urážet. Doteď jsem zvládla to nevyhrotit do panického záchvatu. Bůhví, jak, protože dvě řady pod námi je k nám stále otočená bruneta a zírá, jako by nevěděla, kam mě zařadit.

„Ahoj!“ zakřičí pronikavý ženský hlas. Určitě vysněná manželka. „Znám Vás. Vy jste ta mrcha, co měla za muže toho chlapa--“ luskne prsty „Blake. Toho podvodníka ze Stamfordu v Connecticutu.“ Bruneta se postaví, její hlas se zvyšuje a zvyšuje, zatímco já se stejně intenzivně zmenšuju a zmenšuju, snažím se zmizet pod svým sedadlem. Cítím, jak Calvinovo tělo vedle mě ztuhne. Můj mrzutý rytíř v černé zbroji se začne zvedat ze sedadla.

„Jsme na kamerách. Ona za to nestojí.“ Visím na jeho rameni, snažím se ho zadržet. Mé ruce chytí instinktivně jeho tvář, aby zaměřil svou pozornost na mě. Jeho chladné a zúžené oči mě najdou a změknou. Pak jeho pohled klesne k mým rtům. Každá moje část je velmi klidná. Cítím jeho vůni, mýdlo a něco dalšího, něco dobrého. Na tvář mi dopadají malé poryvy vzduchu. Kruci, je to tak dobré. Jeho pohled drží ten můj, atmosféra mezi námi praská napětím.

Právě v tu chvíli z milosti Boží vybuchne celý stadion radostí, když Headley nechytatelně odpálí, z čehož vzejdou další dva body a uzavře hru. Kouzlo je pryč a mé ruce klesnou. Sleduju, jak vysněný manžel popadne svou ženu za ruku a stáhne ji dolů. Ječí na ni něco jako „bla bla bla bla, Calvin Shaw, bla bla bla, to se pleteš.“

Heh, jo, kdyby tak věděl.

O tři směny později vedou Yankees o dva body a Boston má obsazené všechny mety.

„Kam byste šla?“ slyším ho říct. Oči mám přilepené na probíhající hře, což zapříčiní, že mě ta otázka zasáhne nepřipravenou.

„Prosím?“ Řeknu s postranním pohledem. Dívá se přímo na mě, jeho soustředění je ultra intenzivní.

„Řekla jste, že budete někde jinde… kde?“

Hra se přeruší kvůli komerční přestávce, a na obrovské obrazovce přímo před námi naskočí líbací kamera. Miluju líbací kameru. Tak – řekla jsem to. Na obrazovce se objeví párek osmdesátníků. Ona ho cudně líbne na rty a všude se ozývá oohhh a aahhh. Ve své hlavě si k nim přimýšlím příběhy. Že to byli dva zamilovaní, které od sebe drželi krutí rodiče. Že se setkali později po válce nějakým přespříliš romantickým, hvězd se dotýkajícím způsobem. Která válka? Nemám tušení, ale moje mysl letí se mnou.

„Cam?“

„Nevím. Pravděpodobně zpátky u mých rodičů.“ Lhostejně pokrčím rameny. „Možná najdu nějakou učitelskou práci. To je vše, co jsem kdy chtěla dělat.“ Tu známku touhy v mém hlase by slyšeli i na Aljašce.

Na obrazovce se objeví další pár – tentokrát mladí lidé. Muž zamává a políbí svou těhotnou ženu, která vypadá více nadšeně z toho, že je na kameře, než z toho, že ji políbil muž.

„Můžete zůstat.“

Chvilku mi trvá zaregistrovat, co řekl, protože mu znovu nevěnuju pozornost. Jsem příliš zaměstnaná zíráním na zamilované páry na masivní obrazovce. Bývala jsem částí takového páru. Bývala jsem zatraceně šťastná – bývala je to nejdůležitější slovo.

A pak přesunou kameru na nás.

Na obrazovce mám oči jako talíře, vlastně větší, velké jako kola monster trucku. Calvin má naprosto čistý štít. Než si uvědomím, co je co, obalí mi svou velkou pracku kolem krku, přitáhne mě blíž – a políbí mě.

Jsem v šoku. Jsem v šoku. Samozřejmě, že jsem. Proto ani nehnu brvou. Vlastně ani nedýchám. Vezme mou tvář jemně do dlaní a skloní své jemné rty. Kruci, ty jsou jemné. Otře se o mé jednou, dvakrát, třikrát.

„Polib mě taky,“ zašeptá.

Jeho oči jsou klidné a kouřově šedé najednou, doutnají jako suchý led. To musí být oxymóron. Jsem v transu, dotáhnu to do konce, abych vyřešila tuhle záhadu, takže není překvapením, že všechno, co zvládnu udělat je vykoktat něco neskutečně hloupého jako, „Cože?“

Když to udělám, jeho jazyk vklouzne dovnitř a začne se milovat s mým. Jenom ta jeho chuť nutí mou osamělou duši žadonit o víc. Přitisknu se blíž a on prohloubí polibek, dává a dává. Svěží, lákavý, sladký. A tak jemný na tak velkého muže. Nemůžu se ho nabažit. Lačním po tom dostat víc. Prsty mu zapletu do hustých krátkých vlasů. Jeho kšiltovka mu spadne. A já si beru, beru a beru. Nikdy nechci, aby to skončilo.

Dav šílí. Mysl v oblacích. Konec hry.

***

Od Toho Polibku uběhly dva týdny, a nikdo z nás se o tom nezmínil. Ani slovem. Prostě jsme žili tak, jako by se to nestalo. Což je nemožný skutek, protože za A: Stalo se to. Vím to, protože se mi o tom zdálo každou debilní noc. A za B: Byl to ten nejintenzivnější, zemí otřásající dobrý zážitek, který jsem prožila za… no velmi dlouhou dobu. Jeho polibek nebyl vůbec takový, jaký jsem očekávala. Takový tenhle muž prostě je. Byl jemný a hravý, a velkorysý… jako on. Awwww, kruci.

 „Cam?“ Jeho hlas mě vyruší z mých nezvladatelných úvah. Zírám na toho úžasného muže, který sedí naproti mně u stolu. Ježíši, řekla jsem právě „úžasného“.

„Ano?“

Rty se mu pobaveně zavlní. „Slyšela jsi aspoň slovo z toho, co jsem řekl?“ Nad mým prázdným výrazem se koutky těch směšně jemných a vášnivých rtů zvednou. „Ptal jsem se, jestli máš plány na čtvrtého července?“

Nic neříkám, úplně a hloupě v pytli z jeho růžových rtů. Svraští obočí. Jsem si celkem jistá, že mě právě přistihl, jak na něj zírám. Skvělé.

„Ahh, jo, mí rodiče vždycky pořádají velké opékání a pozvou všechny své přátele. Sam půjde se mnou.“ Když to řeknu, změní se jeho pohled na bezvýrazný. „Co ty?“

Zatřese hlavou a znovu začne krájet svůj steak na velmi přesné kousky, odkrajuje kousky tuku s obratností neurochirurga. Vypadá nějak zklamaně, jako by z něj někdo vysál vzduch, ale za Boha nemůžu přijít na to, proč.

„Předpokládala jsem, že máš plány.“

Zvedne hlavu a setká se s mým pohledem. „Nemám.“

Visí mezi námi podivné ticho. Kdybych ho neznala lépe, skoro bych řekla, že vypadá ublíženě, že nebyl pozván. To zní legračně i v mé hlavě. Každopádně jen, abych si vyzkoušela, jak se mýlím, navrhnu, „Chceš jít s--“

„Ano.“

„—námi.“ Dobře, co teď? Vyberu odlišnou strategii. „Musím tě varovat, že budeš hodiny středem neustálého podlézání.

„Nevadí.“

No… nikdy by mě ve snu nenapadlo, že by si chtěl dobrovolně vyjít. Každopádně nemám čas to zkoumat na takové úrovni, jakou si to zaslouží, protože můj telefon zavibruje příchozí zprávou. Je od Jasona Millera.

„Same, pan Miller chce vědět, jestli se chceme zítra sejít s Derrickem na hřišti?“

„Skvělé,“ odpoví Sam nadšeně. Sleduju, jak se Calvinovy oči pohybují mezi Samem a mnou, jeho čelo nakrčené zmatením. Napíšu zpátky odpověď a odložím telefon.

„Kdo je pan Miller?“ řekne ten velký chlap, který poslední dobou zabírá spoustu místa v mé hlavě. Jeho tón, nejde si nevšimnout, je trochu podezíravý.

„Derrickův otec. Derrick je můj nový kamarád a jeho otec je opravdu fajn a pomáhá nám hrát lépe,“ odpoví Sam jedním dechem. Calvin odloží vidličku a založí si ruce na hrudi. Ta nová informace se mu nelíbí. Než se jeho nálada zhorší, vložím se do toho.

„Byla bych moc ráda, kdybys přišel.“ Dech se mi náhle zastaví, když si uvědomím, že jsem právě použila slova „moc ráda“.  O vteřinu později jeho vážný výraz zmizí, a je nahrazen… vypadá šťastně. Vypadá šťastně a já jsem z toho taky šťastná. Tohle je vážně zlé.

***

Ve chvíli, kdy dalšího dne dorazíme do parku, Jason a Derrick Millerové už na nás čekají. Stojí na basketbalovém hřišti, protahují se, Jason Miller na mě vrhne tisíciwattový úsměv, který mě zastaví. Upřímně doufám, že si nedělá žádné milostné naděje, protože definitivně nemám zájem. Je to skvělý chlap a tak, ale v mých snech se každou noc objevuje jiný skvělý chlap, a potřebuju přijít na to, jak ho ze své hlavy odstraním, než můžu vůbec začít zvažovat, jaké by to bylo znovu randit.

„Chcete si zahrát dva na dva?“ ptá se Jason s rošťáckým třpytem v očích. Zavrčí. Ať to raději není to, co si myslím, že je… do očí bijící sexuální zájem o ženu.

Podívám se na Sama, který přikývne. „Jasně,“ odpovím s přísným úsměvem. Zahřeje mě, když slyším zvuk příchozí zprávy.

Kde jste?

Je to od Cala. Proč lidé zapomínají na dobré vychování, když píší zprávu? Píšu zpátky.

V parku. Oh, ahoj, jak se máš? Máš dnes fajn den, Shreku?

O vteřinu později.

Shreku? Ve kterém parku?

Hmmm. Moje prsty letí po obrazovce.

V tom za Hillside Ave.

O deset minut později spatřím, jak Range Rover zajíždí na parkoviště. Co to kruci…

Nevydám ani hlásku, když spatřím toho velkého chlapa, jak k nám běží ve svém cvičebním úboru, nedělám nic, než že zírám. Jako vždy na sebe upoutá veškerou pozornost; všichni v tom rušném parku najednou odstrčí osobu vedle sebe a čumí. Calvin se zastaví ani ne stopu ode mě, jeho výraz je neutrální. Nemám tušení, co čekat. Jeho pohled pendluje mezi mými rty a mýma očima, a kůží mi projede osten znepokojení. Je jasné, že jsme středem ostrého zájmu a to mě posílá na hranu. Otočí se k Jasonovi, který na nás zírá s totálním zmatením, a řekne, „Xe vede,“ společně s krátkým přikývnutím.

Xe vede? „Co tady děláš?“ Snažím se ze všech sil udržet úsměv, který hrozí, že se mi rozlije přes obličej. A pak tomu nasadí korunu, když se skloní a mlaskavě mě políbí na rty.

Cože? Možná jsem se stejně tak dobře mohla postavit před nákladní vlak, protože právě teď se úplně cítím, jako bych byla jedním zasažena. Ztuhlá jako mrtvola nepohnu ani svalem, zatímco Clavin podá Jasonovi ruku a druhou mi dá kolem ramen, jako by ji tam dával celý život.

„Calvin Shaw, Samův strýc.“ Jasonovi chvilku trvá, než se dostane ze svého zmatení, ale kdo ho může vinit – mně to bude trvat zatraceně déle. Krátce pohlédnu na Sama a vidím, jak se na mě zazubí, zazubí.

„Jason Miller, Derrickův otec.“

Ježíši, Marie a Josefe. Jason je teď fanoušek. Calvin si s Derrickem potřese rukou a Derrick mu na oplátku věnuje malý stydlivý úsměv.

„Máš rád fotbal, Derricku?“

Ačkoli se pořád směje, Derrickův pohled padne na kámen, do kterého šťouchá nohou.

„Co řekneš, Derricku,“ Jason ho jemně postrčí.

Derrick přikývne a Calvin dodá, „Přišel bys v téhle sezoně na nějaký náš domácí zápas jako můj host?“ Ó Ježíši, ten naprosto nadšený pohled v Derrickově tváři je jako rána do hrudi. Třu si to bolavé místo.

„Mám Váš dres,“ řekne Derrick jemně a Calvin se usměje.

Zabijte mě teď.

O třicet minut později si Calvin vyměňuje číslo se Speciálním agentem Jasonem Millerem, z newyorské kanceláře FBI, vážným mužem, který se zamiloval do vztahu mezi ním a chlápkem, který mě políbil. Ti čtyři muži skončí hrou, zatímco já si koušu svůj ret a lomím rukama ve stavu vysoké úzkosti, že jeden z nich skončí na pohotovosti.

Calvin mi dá ruku kolem ramen, zatímco se loučí a Jasonův pohled jde přímo k té ruce, která mi volně splývá přes prsa. Okamžitě mám tvář jako v ohni. Všechny ty doteky mě přivádějí k šílenství. Balancuju neustále mezi vzrušením, toužením a naprostým studem. Na cestě zpátky k autům se rozhodnu najít příčinu jeho zvláštního chování.

„Co to máš s těmi pohyby, Don Juane?“ zašeptám.

„Plním si svoje, abych tuhle věc prodal. Nedívej se tak znechuceně.“

„Nejsem znechucená!“ křičím. Křičím, důrazně se přu, že mě jeho polibky neznechutily. Úsměv, který si pohrává s koutky jeho rtů, mi říká, že jsem naivka první třídy. Čas na změnu tématu.

„Mohl ses zranit. Nemůžeš se pro jednou šetřit?“

„Neprohrávám.“

„Nikdy? Ani když je to pro tvé vlastní dobro?“

„Ani kdyby mě to mělo zabít.“

***

„Cam?“ zaječí Sam nahlas. Je pozdě, ale chtěl si přečíst ještě jednu kapitolu Harryho Pottera, a neměla jsem to srdce říct mu ne.

„Ano?“ řeknu, natáhnu se, abych vypnula jeho lampičku u postele.

„Vezmeš si mého strýčka?“

„Proč se mě na to ptáš?“

„Viděl jsem, jak se líbáte.“

Umm, tohle je trapné.

„Ne každý, kdo se líbá, se ožení nebo vdá, Same.“

„Protože kdyby ano, možná bych mohl bydlet s vámi.“

„Jak to myslíš?“

„Můžu tady žít… napořád.“

„A co tvoje máma? Opravdu bys jí chyběl.“

„Ne – nechyběl.“

Nechám si chvilku, abych se rozhodla, jak naložit s touhle velmi delikátní situací. „Same, tvoje máma je nemocná. Víš to, že?“

„Uh huh, říká, že si nemůže pomoct. Proč si nemůže pomoct?“

„Nejsem žádný expert, ale vím, že tvoje babička měla tu samou nemoc.“

„Znamená to, že ji dostanu taky?“

„Ne. Tvůj strýček ji nemá. Ale nejsem lékař, takže možná můžeme najít někoho, kdo nám to vysvětlí. Chtěl bys?“ Energicky kývne. „Dobře, zítra si o tom promluvíme s tvým strýčkem.“