WB - 17. kapitola

Překlad: Lenuszka

Příští ráno je mým záměrem zavolat si Uber a vyklouznout ven. Dokud nevstoupím do kuchyně a mé plány nejsou zničené na kousky velmi odhodlaným mužem, který stojí v kuchyni a pije zelené smoothie.

„Připravena?“ ptá se s lehkým pozvednutím rtů.

„Jakmile si setřete z tváře ten samolibý pohled, šampione.“

O dvacet minut později zastavujeme u nemocničního vchodu. Otočím se, abych promluvila, ale on mi do toho skočí. „Nebojte se o Sama. Mercedes a já se o něj dnes postaráme,“ řekne, tře si svýma velkýma rukama boky. Ačkoli to není z jeho překvapení všechno. „Zavolejte mi, jakmile budete mít nějaké novinky.“

Horká hrouda emocí mi ucpe hrdlo. Nevím, proč mám tu náhlou potřebu brečet. Nejsem od přírody plačka. Mysleli byste si, že po všech sračkách, které se mi staly, jsem z toho nakonec vyléčená. Bojuju se zatracenou vlhkostí v koutku svých očí, tak zírám před sebe a řeknu, „Nemůžu Vám dostatečně poděkovat.“

„To neříkejte,“ skočí mi do řeči. Jeho ruce, podle toho, co periferně vidím, stisknou pevněji volant. Vím, že ho nutím cítit se nesvůj, ale jestli to neřeknu teď, budu toho navždy litovat. A končím s lítostí – tou, co je tu nakupená.

„Jen jsem chtěla, abyste věděl, jak moc si vážím všeho, co jste pro mě udělal, ano. Poslední tři roky byly strašné. Někdy jsem cítila, že je proti mně celý svět. A Vy…“ Slova se mi zachytí v krku. Nemůžu se na něj podívat, vybuchla bych, kdybych to udělala. „Tím nejtěžším způsobem jsem se naučila neodkládat říkat věci…které už nebudu mít možná šanci říct.“ S tímhle rozrazím dveře a vystoupím bez ohlédnutí.

V době, kdy dojdu do tátova pokoje, už je doktor poctil návštěvou. Najdu mou matku, jak usrkává kávu v křesle vedle postele, a můj otec má mrzutý výraz, který jsem u něj nikdy předtím neviděla.

„Je to krevní tlak. Doktor řekl, že se musí šetřit.“

„Řekl zpomalit,“ opraví ji otec. „Jak se máš, tykvičko?“

„Bojím se. Ale aspoň teď víme, na čem jsme.“

„Jak ses sem dostala?“ zeptá se nenuceně Tom. Koho se snaží oblafnout? Všichni víme, že je to dobře naplánovaná stopařská expedice.

„Cal mě přivezl.“ Ticho padá jako olověný balón.

„Angelo, opravdu bych si dal čerstvě vymačkaný pomerančový džus.“

Matka se zvedne ze sedadla. „Ještě něco, drahý?“

„Steak ze žebírka a hranolky.“

„Hned budu zpátky s tím džusem. Cami, chceš něco?“

„Ne, jsem v pohodě, mami, díky.“

Moje matka vezme kabelku a odejde. Oba ji sledujeme, na otcově tváři zůstává lehce afektovaný úsměv. „Bože, miluju tvou matku.“

„Já vím, tati.“ Celý svůj život jsem o tom nepochybovala. Vyrůstat s těmi dvěma hrdličkami bylo trapné, když jsem byla dítě. Jako dospělá jsem jim vždycky záviděla.

Upřeně se na mě podívá. „Víš, jak jsme se s tvou mámou zamilovali.“

Z toho mi vypadnou oči. „Znovu ne, tati, prosím. Slyšela jsem ten příběh milionkrát.“

„Ne, neslyšela.“ Ta vážná modulace v jeho hlase mě přinutí zvednout k němu oči. „Nikdy jsme ti neřekli o Liz Infantiniové.

„Kdo je kruci Liz Infantiniová?“

„Důvod, proč jsme se s tvou matkou zamilovali.“
„Cože?“

„Liz byla dívka, kterou chtěl každý kluk v sousedství.“

„Budu ten příběh nenávidět?“

„Trpělivost. Teď, kde jsem to přestal…Liz, ano. Mladí. Staří. Na tom nezáleželo. Jeden pohled na Liz a všichni padali jako domino.“ Sedím na konci jeho postele, tak pohlcená příběhem, že se mi podlomila kolena. „Kluci na ni brali. Květiny, drahé dárky. Tony Bartorelli jí nabídl desetidenní výlet na Jamajku na své náklady. Liz nechtěla nikoho z nich. Já, měl jsem Liz rád, opravdu rád. Chci říct…tělo jako Sophia Lorenová, vlasy jako Rita Hayworthová--“

„Dobře, tati. Drž se tématu.“

„Každopádně já jsem byl pěkný kluk. Tvoje krása a já máme něco společného.“ Tom nepřehání. Viděla jsem dost fotek. Přímé a mužné rysy společně s velkýma tmavýma očima a oslňující bílý úsměv. Můj otec byl pohledný.

„Ale byl jsem stydlivý. Nevěděl jsem, jak s ní promluvit, takže jsem to neudělal…dokud ona nepromluvila se mnou.“ Táta se zhluboka nadechne. „Trvalo to rok. Byl jsem z ní unešený. Pak přesně po promoci, mě vyměnila za Eddyho Wachoskiho. Narukoval jsem k mariňákům a bylo to.“

„Míříš tím někam, že?“

„Trpělivost. Na dva dny jsme kotvili v New Yorku. Moje nálada byla pořád na bodě mrazu. Mí kamarádi trvali na tom, abych s nimi šel do baru. Řekl jsem, že půjdu, ale nejdřív chci opravdu dobrý kousek pizzy, takže jsme zamířili do Malé Itálie, abychom něco zakousli, než začneme pít. A takhle jsem potkal tvou matku…krásnou, ne tím samým způsobem, jak byla Liz, jejím vlastním. Připomínala mi anděla.“ Ten zasněný výraz, který má otec na tváři, mě nutí se usmívat. „Ta fronta na kousek pizzy se táhla až za roh. Všichni jsme stáli ve frontě, čekali na to, až přijdeme na řadu, když můj kamarád začal mluvit s její kamarádkou.

Ta první věc, kterou jsem tvé matce řekl, byla, že jsem se právě rozešel s přítelkyní a nejsem připraven začít něco nového. Řekla, že rozumí. Čekali jsme v té frontě 40 minut. Celou dobu jsme mluvili. A po jídle mi napsala svou adresu na papírový ubrousek a řekla – to nezapomenu do nejdelší smrti – „Vím, že je tvé srdce zlomené, ale muž, který umí tak hluboce milovat, je muž, který si zaslouží přátelství. Jestli se někdy budeš cítit osamocený, napiš mi dopis a já ti napíšu zpátky.“

Ta vlhkost v očích mého otce se skoro nedá snést, hrdlo se mi svírá.

„Tak začaly ty dopisy?“ řeknu šokovaná až na půdu.

Přikývne, na rtech jemný úsměv a řekne, „Takhle začaly ty dopisy. Zdaleka jsem nebyl v hlavě připraven se znovu zamilovat. Ale něco uvnitř mi říkalo, že si mám ten papírový ubrousek vzít. Vzít si ho a nechat. Poslouchal jsem svůj vnitřní instinkt. Nenechal jsem svůj mozek, aby mi to vymluvil… ztratil bych tak tu nejlepší věc, která se mi stala, kdyby ano.“

Bojuju se slzami, které se mi snaží vytéct z koutků očí.

„Jak jsi na to přišel, tati?“

„Možná teď nejsi připravená. Ale nenech svůj mozek, aby ti vymluvil něco, co ti říká vnitřní pocit.“

***

O dva dny později se na scénu přihlásí jaro. Venku je krásně, takže se se Samem rozhodneme jít do parku. Na naší cestě ven vezmu basketbalový míč. Nový objev: Sam je v tom překvapivě dobrý. Pracuju na tom, aby se otevřel, aby se připojil k ostatním klukům v parku. Bohužel jsem udělala jen malý pokrok a to mě štve.

Parkoviště je plné, když se tam dostaneme – očividně měli všichni ten samý nápad. Není nic, co miluju víc, než chlapecké výkřiky a hihňání hrajících si dětí, a je toho ještě spousta dalšího. Z bočního pohledu můžu říct, že Sam pomalu vystupuje ze své ulity.

Dojdeme k jednomu z méně obsazených basketbalových košů a já se začnu protahovat, zatímco Sam začne driblovat. Na vedlejším kurtu se pokouší střílet hubený blonďatý kluk, který vypadá tak v Samově věku. Říkám pokouší, protože ten brouček je mučivě nekoordinovaný. Podívám se na Sama, který si vede skvěle s driblovacím cvičením, na kterém jsme pracovali minulý týden, a vidím, že toho kluka taky spatřil.

„Derricku, pokrč trochu kolena,“ chraplavý mužský hlas jemně instruuje z rohu hřiště. Můj pohled zamíří tím směrem a najde jeho vlastníka. Je atraktivní. Jako opravdu atraktivní. Vysoký, štíhlý, hranatá čelist – typický žhavý americký blonďák. Podívá se mým směrem a naše oči se uzamknou. Po chvíli se jeho tvrdý výraz změní a on se na mě křivě usměje. Zčervenám, protože v jeho dětsky modrých očích je bez pochyby zájem. Vrátím mu napjatý úsměv a jdu k Samovi, který je v procesu střelby.

Chytím odražený míč, a dalších dvacet minut se hrou skvěle bavíme. Je nemožné si nevšimnout, že Derrick s tím vážně zápasí, zatímco se ten muž, který je nejspíš jeho otcem, snaží ho trénovat.

„Same, co kdybychom řekli Derrickovi, aby si zahrál s námi?“ Sam pohlédne na chudáka Derricka a přikývne. „Derricku, chtěl by sis s námi zahrát?“ Derrick pohlédne na svého otce, který se usměje a přikývne. Se širokým úšklebkem ke mně pan Typický Američan přijde a podá mi ruku.

„Jason Miller, a tohle je můj syn Derrick.“

„Camilla DeSantisová,“ řeknu a natáhnu ruku, která je pohlcená tou jeho. Drží ji o vteřinu déle, než je nutné. Kůže na krku mi začne mravenčit. Nemůžu vydržet jeho přímý pohled. Pro mě je tohle nesporný důkaz, že budu z randění vždycky nesvá.

„Tohle je Sam, můj student.“ V pěkném gestu si Jason potřese rukou i se Samem. Krátce na to si začne Sam driblovat s balónem a přihraje ho Derrickovi. Zatímco si kluci hrají, Jason Miller se nakloní.

„Děkuju Vám za to. Pořád se ho snažím přimět hrát si s ostatními dětmi. Je prostě tak stydlivý a…no, nechci ho moc nutit.“ Jackson vypadá, že má o svého syna opravdu starost. Soucítím s ním, opravdu. Umím si představit, jak těžké je pro rodiče sledovat, jak jejich dítě s něčím zápasí.

„Já vyučuju Sama doma, zatímco je jeho matka pryč a potýkám se se stejným problémem. Děláte to dobře… jste trpělivý. To je ta nejdůležitější část,“ odpovím, snažím se ho ujistit.

„Nevím, co jiného dělat. Já i moje exmanželka jsme sportovci.“ Skoro se zasměju nahlas nad jeho strategickou informací, kterou vypustil.

Muži, potřesu hlavou.

Otočíme se a sledujeme kluky, jak několikrát vystřelí a minou. Vypadá to, že spolu mluví, což je svým způsobem úžasné. Jason se k nim připojí a dalších dvacet minut kluci hrají, zatímco jim Jason pomáhá pracovat na technice. Když se odpoledne změní v podvečer, rozloučíme se.

„Dáte mi svoje číslo?“ Nad mým prázdným výrazem, zařadí Jason zpátečku. „Chci říct, aby se mohli kluci zase sejít. Vypadá to, že si rozumí.“

„Ou, ano, to by bylo fajn.“

Krátce nato se Samem zamíříme do supermarketu. Jsme v řadě u pokladny, když to spatřím – fotku mě a Cala, jak vycházíme z obchodu s nábytkem ve městě. Titulek nad tím říká, „Zabraný“.

I když jsem se bála, že se to stane, nejsem z toho tak vystresovaná, jak jsem si myslela, že budu. V téhle chvíli si uvědomím, že Calovi věřím. Nedopustil by, aby se mi stalo něco zlého. Vím, že ne. A stejně to muselo prasknout. Chci říct, on je celebrita proboha. Je legrační, jak snadno jsem na to skoro zapomněla. Pro mě je to prostě Calvin, svéhlavý, panovačný, ale nejčastěji skvělý. Protože takový je – skvělý. Každopádně pro všechny ostatní je veřejná osoba. A teď, když se ta novinka rozšířila jako virus, brzy poznáme, jaké důsledky to bude mít.

Jakmile se dostaneme domů, jdu hledat toho zmiňovaného skvělého chlapa. Křik, který vychází z jeho pracovny, mám mou plnou pozornost. Calvin nikdy nekřičí. Stojím za dveřmi, čekám a poslouchám.

„Ty poslouchej mě, Phile. Měl jsem někdy pozitivní test na zakázané léky? Musel jsi řešit fotky mého péra v pochybné ženské? Ne. To je zasraně správně, odpověď je ne. Takže to, s kým chodím, nebo nechodím, není záležitost klubu. Vyjádřil jsem se jasně? Ona je neskutečná osoba… seru na PR oddělení. Jsem šťastný, že ji mám… je mi zasraně jedno, jak to vypadá. Jestli o ní uslyším jedno pohrdavé slovo na týmové akci, pak budeme mít problém…Budeš ji vídat často. Jsem klidný, jsem klidný… promluv o tom s Ethanem a Barrym. Ó a Phile, můžu ti jmenovat minimálně pět týmů, které budou příští sezonu hledat quarterbacka. Jo, tohle přesně říkám… uh huh jo, jsem v klidu… přesně tak dlouho, dokud znovu nepovedeme tuhle diskusi… jo, uvidíme se za týden.“

Na jednu konverzaci je to dost sprostých slov. Nikdy jsem ho neslyšela klít. No, kromě té jedné situace… vzpomenu si na krávu. Mé srdce je najednou jako kladivo, které mi buší v mé nebohé hrudi. Vejdu do dveří jeho pracovny a on se na mě podívá od počítačové obrazovky. Tvrdý pohled, který mi věnuje, mi nevadí tak, jako dříve. Jeho pohled po mně klouže jako ruce, které se chtějí ujistit, že jsem v celku.

„Co se stalo?“ řekne bez servítek, což jen potvrdí můj předchozí cit.

„Slyšela jsem Vaši konverzaci,“ přiznám, předstírání je nad moje síly. „Byl to ten generální manažer?“

Odpoví pomalým přikývnutím. „Přišla jsem, abych Vám řekla, že jsme v bulváru.“

Jeho oči udělají pomalou studii mé tváře, čtou každý jednotlivý rozdíl. „Vypadáte divně.“

„Nevypadám divně,“ hádám se, koutky mých rtů se zvednou nad absurditou té situace. „Jen jsem… nemůžu uvěřit, že takhle mluvíte s generálním manažerem. Nebojíte se o svou smlouvu?“

Na chvíli odvrátí svůj pohled, jeho výraz je zadumaný. Pak se ke mně smysluplně vrátí zpátky. „Už ne.“

Je marné čekat na to, až to rozvede. Ticho pokračuje. Většinu toho strávím houpáním se dopředu a dozadu na podpatcích a rozpadáním se na milion kousíčků z toho, co právě přiznal, a všechno, s čím přijdu, je, „To od Vás bylo velice milé.“

Má oči uzamčené s mýma, zúžené, s jiskrou podráždění. „Ne, nebylo,“ zabručí a znovu se odvrátí. „To je to nejmenší, co můžu udělat.“

„To od Vás bylo velmi galantní – přijít mi takhle na pomoc.“

Jeho tvář se zkroutí napůl otráveným pohledem, na čele má hlubokou vrásku. „Nejsem galantní.“ Pořád se nedívá mým směrem. Nemůžu prostě odolat…je to tak snadné.

„Jste na mě příliš hodný.“

Ten pohled čirého zmatení na jeho tváří je k nezaplacení. „Vůbec na Vás nejsem hodný. Dostal jsem Vás do toho.“ Vyzní to uspěchaně a rozmrzele.

„Jste si tím jistý?“ dělám si z něj ještě trochu legraci.

„Jo. Vím, co chci, a vím, jak to dostat,“ řekne nepřítomně. Jako bych nikdy nestála proti síle jeho vůle. Má v tom částečně pravdu. Je neodolatelný, když je tak sladký.

„Co teď uděláme?“

„Nebudeme se skrývat, to je nad slunce jasné.“ Jeho huhňání začalo někdy během slovní přestřelky po telefonu a od té doby sílí. Pak se jeho oči zapíchnou do mých, ostře, prohnaně. Je to muž s jasným cílem v hlavě. „Chcete jít na rande?“

Neodpovím. Protože oba víme, že opravdu nemám na výběr.