Elude - kapitola 3,4

Překlad: Mili

3. kapitola

Sergio

Bylo to, jako bych se ocitl mimo své tělo... a sledoval někoho, jak necitlivě mluví o její vlastní smrti a zároveň se u toho směje. Každou chvilku, kterou jsem s ní strávil, mi bylo na zvracení. Ne snad kvůli tomu, že by nebyla hezká.

Je překrásná.

Vlastně oslnivá.

A to je tak špatně. Jak může někdo takhle plný života umírat? Jak s tím může vlastně být smířená? Whiskey už se pomalu začínala vstřebávat a mně zůstala jen spousta zmatených otázek, na které jsem neměl dost odpovědí.

Z domu se ozval bublavý smích. I v polích jsem to slyšel, což znamená, že holky opravdu donesly šampaňské a pravděpodobně teď opíjejí Andi.

Nechci být kretén.

Ale stát se zabijákem jsem taky nikdy neplánoval.

Nebylo to tak, že bych se jednoho dne probudil a pomyslel si Budu pracovat pro FBI a pro mafii jako dvojitý agent, potom vyhrožovat všem, které mám rád a kterých si vážím, že je zabiju, načež se jen tak, aby se neřeklo, ožením s holkou, která umírá... A do pekla, proč taky nepřisypat sůl do rány nebo nepotopit várku narozených koťat?

„Do prdele.“ Kopl jsem botou do země a rukama si promnul obličej.

Musím se vrátit zpátky do domu.

Vím, že není cesta z této tísně ven. Jenom si přeju, abych nebyl tak zaseklý - přál jsem si, aby mě mafie takhle neovládala, přál jsem si, aby mi má rodina naslouchala, a od doby, kdy jsem poprvé vkročil do kanceláře... jsem si přál druhou šanci.

Napravit to.

Nikdy dovnitř nevkročit.

Nikdy za milion let bych nepomyslel na to, že zradím vlastní rodinu kvůli jejich záchraně...

Lidé by umírali.

Ale svědomí bych měl čisté.

Ten pocit vyčerpání, který mě obklopoval po každém probuzení, by byl pryč a já bych byl volný.

Místo toho se musím oženit a ještě za někoho, koho nemiluju, i když bych byl lásky schopný, navíc za rodinného nepřítele, který si zasloužil žít mnohem víc, než si zasluhuji já.

„K čertu,“ zašeptal jsem si pro sebe a vyšel směrem k domu. Dokud ji k sobě nepustím... budu v pohodě. A dokud se na ni budu dívat jako na oběť, jako na jednu ze svých obětí, nedostane se ke mně.

Ale pravda mě děsí.

Protože pravda je taková, že... ji mám rád dost na to, abych ji oplakával - a když někoho máte rád natolik, abyste ho oplakávali, jste nebezpečně blízko lásky.

A vím, že kdybych ji miloval, kdybych si dovolil tyhle city; zničilo by mě to.

Takže jsem se chopil každého kousku nenávisti a odporu, které jsem v sobě dokázal najít a vyzbrojil jsem se jimi.

Nepustím ji k sobě.

Nikdy.

***

„Pojďme se bavit o svatební noci,“ hlásala Bee, Phoenixova manželka, z ložnice, dost nahlas natolik, aby ji slyšel celý dům a asi i předměstí Chicaga.

„Sva-teb-ní noc, sva-teb-ní noc,“ hulákaly holky jedním hlasem, zatímco jsem v záchvatu nepříčetnosti hledal nějaký alkohol.

„Tady.“ Nixon vypadal, jako by se zjevil odnikud a podal mi těžkou sklenku s vodkou.

„Co to?“ Odfrkl jsem. „Žádné víno? Jsme vůbec ještě Siciliáni nebo už to tady všechno ovládá ruská tradice?“

„Vzpomínáš ještě, jak se s tebou dalo lehce vycházet?“ Zeptal se Nixon a ignoroval můj výbuch. „Já ano. Býval jsi klidný, soustředěný, svým způsobem šťastný. Co se tomu člověku stalo?“

„Očividně, jak řekla Andi, umřel... a teď na mě hledí ze zrcadla pouhé torzo. Představuju si, že se každým dnem změním v zombie.“

Nixon se zasmál; jeho modré oči skoro dokonale korespondovaly s mými. Konec konců, jsme bratranci, ačkoliv ze čtvrtého nebo z pátého kolene. Ale z nějakého důvodu se podobáme víc než já s Axem, pravděpodobně proto, že Ax odmítá nechat si narůst vlasy delší než dva a půl centimetru a nos měl zlomený už tolikrát, že by to nespočítal.

„Umírá,“ uslyšel jsem Nixona, čímž přerušil moje myšlenky.

„Proč mi to k čertu každý pořád připomíná?“ Hodil jsem do sebe celou sklenku a natáhl ruku pro další dávku. „Mám na ksichtu napsaný Idiot?“

„Tohle o sobě radši neříkej, Serg.“ Phoenix vešel dovnitř s lahví vody v ruce. „To by bylo něco pro Texe.“

Phoenix je nejnovější vůdce rodiny Nicolasi a to se odrazilo ve způsobu, jak se sebou naložil. Kdysi násilník a ten nejhorší z nejhorších. To byste teď neřekli, kdybyste ho viděli. Už žádné černé kruhy pod očima a na sobě měl tmavé džíny a košili se sakem šitými na míru; vypadal, jako by vystoupil z časopisu. Měla s tím určitě víc co dočinění jeho manželka, než on sám, ale i tak to byl krok vpřed od toho strašidelného vzhledu ještě před pár týdny.

Jenže tenkrát mělo aspoň moje utrpení společnost, i když jsme sotva tolerovali jeden druhého.

Přistoupil k nám Chase se zdviženým obočím. „Jsme na svatbě nebo na pohřbu, Serg?“

„Obojí.“ Naklonil jsem vodku k ústům, zatímco výraz všech kluků ztuhl.

Pomalu jsem se otočil a potichu zanadával. Andi stála u dveří do obývacího pokoje a na bledé tváři se objevil jemný úsměv.

„Ahoj, kluci.“ Zamávala. „Jenom jsem se chtěla Sergia zeptat na názor ohledně bot.“

Chase se zasmál do svého pití, zatímco já bojoval s tím, abych znovu nabyl klidnou mysl. Slyšela to? A proč mě k čertu vůbec zajímá, jestli se zlobí? To je přece plán: naštvat ji, nepustit ji k sobě.

„Klidně si je vezmi.“ Pokrčil jsem rameny. „Nebo jdi bosky. Co je mi k čertu do toho?“

„Kreténe,“ zasyčel Phoenix a z boku do mě strčil Nixon.

„Takže...“ Vystrčila nohy zpod bílé dlouhé sukně. „... se ti víc líbí stříbrné nebo tělové?“

Olízl jsem si rty a zadíval se na boty. Samozřejmě, že mám názor. Než jsem se propadl do hlubin pekelných, býval jsem pravděpodobně ten nejlíp oblíkaný ze všech kluků. Vždycky jsem miloval oblečení - jaké bylo na dotek, jak vypadalo, čeho dokázalo docílit.

„Andi, poslouchej pozorně.“ Položil jsem sklenici na stůl a složil paže na hrudníku. „Je mi úplně u zadku, jaké na sobě budeš mít boty.“

Úplně jsem cítil, jak mi kluci vrhají dýky do zad. Ignoroval jsem to. Možná, že ztratí nervy a zabijí mě - nebyla by to laskavost?

„Takže bosky.“ Zářivě se usmála a chystala se odejít z místnosti, ale potom se rychle otočila a poskakovala ke mně. „Hele, jestli plánujeme zároveň svatbu i pohřeb, mohl bys říct chvalořeč? Bylo by to fér, když budeš můj manžel a tak. Mohla bych ti klidně napsat proslov. Zahrnoval by, jak moc jsem byla sexy, kolik vodky jsem dokázala vypít a taky, že kdybych chtěla, uměla bych ti nakopat zadek.“

Obrátil jsem oči v sloup.

A pak jsem se najednou ocitl na zádech. S nulovým ponětím o tom, jak jsem se na nich ocitl, a s výhledem na strop, který na mě pobaveně kouká shůry, mi moje záda připadnou, jako bych po nich dostal kusem dřeva.

„No do prdele.“ Chase vyprskl smíchy. „Bral bych Andi jako kapitánku, až dojde na válku s Rusákama.“

„Za...“ Moje plíce se snažily dát nějak dohromady, když jsem do nich horko těžko nabíral trochu vzduchu. „... co to bylo?“

Jak tak na mě Andi pohlížela dolů, její lhostejnost byla až alarmující. „Choval ses jako kretén, tak jsem ti udělala laskavost, že jsi nedostal na zadek, ale že jsi na něm přistál. A jenom pro případ nějakých dalších dotazů.“ Rozhlédla se kolem sebe. „Tohle se stane, když se budete v den mé jediné svatby chovat jinak, než si zasloužím... Otázky?“

„Nene.“ Zasmál se Nixon.

„K čertu, ne...“ Ozvali se zároveň Tex a Phoenix.

„Jenom jeden.“ Chasův nenucený úšklebek mi lezl na nervy.

Chlapi zaúpěli. „Co?“

Pokrčil rameny. „Jenom by mě zajímalo, jak to udělala tak rychle.“

„Jestli budeš mít štěstí, naučím tě to.“ Mrkla a s lehkým krokem se odporoučela dveřmi pryč, zatímco já zůstal ležet na podlaze s pohmožděnou pýchou a vzrůstajícím vztekem.

Chlapi pomalu jeden po druhém přešli ke mně a obklopili mě. Žádná pomocná ruka nepřišla. Jednoduše na mě zírali a podle jejich výrazu toužili, abych vstal, aby mě mohli znovu zase posadit na zadnici.

Nakonec vystoupil Ax dopředu a natáhl ke mně ruku. Když jsem ji přijal, pustil ji a potom mě tvrdě kopl do žeber. „Nechtěj, abych ti taky nakopal prdel. Vypadni vybrat jedny z těch zatracených bot.“

„Půjde bosky,“ hádal jsem se.

Další kopanec do žeber, ne tak silný, ale dost pevný na to, aby mi po celém boku zapulzovala ostrá bolest.

Nixon zavrčel. „Běž nebo vytáhnu zbraň.“

„On to udělá.“ Zakýval Chase zádumčivě. „Myslím, že už jsme viděli dost střelných zranění mezi sebou jako důkaz. Nenuť Texe nebo Phoenixe nadzvednout si hadry. Běž to napravit.“

Se zabručením jsem se přesunul na kolena a potom vstal, promnul si záda a pomalu se vydal dál chodbou. Dvakrát jsem zaklepal.

Otevřela Trace s vražedným pohledem.

Povzdechl jsem si a opřel se o dveřní rám. „Je Jackie Chan k dispozici?“

„To záleží.“ Zkřížila paže na prsou. „Pořád se chováš jako kretén?“

Zhoupl jsem se na nohách. „Možná.“

„Aspoň je upřímný,“ zavolala Andi odkudsi z ložnice.

„Trace...“ Hlas mi přeskočil. „... pusť mě dovnitř, ať se můžu omluvit.“

„To je úžasné, že znáš to slovo,“ ozvala se Mo a stoupla si vedle Trace.

„Nechte ho vejít,“ zavolala Andi svým zpěvným hlasem. „Chci znát jeho názor na šaty.“

„To přináší smůlu,“ pronesla Mil z postele. „Na druhou stranu si bereš Sergia, takže...“

„K popukání.“ Ukázal jsem jí prostředníček a vešel dál do místnosti. Vypadal, jako by se na tom místě pozvracel celý obchod s oblečením. Všude kolem po pokoji, na zemi i na stole byly rozházené krajky a čelenky. Jeden pult byl obložený šmínky, na druhém stály různé boty snad všech barev duhy.

Stačilo to k tomu, abych zůstal doslova uchvácený.

Otočil jsem se a snažil se rozvzpomenout si, proč jsem se v tomto pekle v prvé řadě vůbec ocitl, když najednou vyšla Andi z šatny a vztáhla ke mně ruce. „Líbí?“

Pusa mi zůstala dokořán, než jsem tomu mohl vůbec zabránit.

Její šaty byly samá krajka. Žádná ramínka, jenom krajka kolem prsou, aby zakryla to nejdůležitější a zbytek nechal prostor pro fantazii a pastvu pro moje oči. Krajka přecházela v těžší hedvábnou látku, která jí líbala boky a ta pak ve vlnách spadala až ke kotníkům.

Nejsem si jistý, jak dlouho jsem civěl.

Trvalo to pravděpodobně trapných pět minut, než jsem byl schopný zformulovat slova. „Je to... hezké...“ Odkašlal jsem si do dlaně. „... na to, že to jsou jenom šaty.“

„Wow, proč mi nenapíšeš poezii, co?“ Andi na mě mrkla a potom se přede mnou začala točit dokolečka. Už jsem se chystal říct něco hrubého, když jsem si všiml, že klopýtla. Zbledla ve tváři a zhroutila se přímo k mým nohám.

„Andi!“ Zvedl jsem její muší váhu do náruče, přešel k posteli a položil ji do středobodu z načechraných šatů. „Andi, slyšíš mě?“

Třepotavě otevřela oči. „Oh... promiň.“ Začervenala se. „Jenom trochu závrať.“

„Tak se nemáš točit,“ odpověděl jsem se zatnutými zuby.

„Ale k tomu ty šaty jsou,“ hádala se a pohodila ruce vzduchem. „Šaty jako stvořené k točení. Musíš se v nich zatočit nebo si je nemusíš vůbec oblíkat.“

„Netoč se, když máš závrať a omdlíš.“

„Ale já musím.“

„Jedna otočka.“

„Dvě!“ Dohadovala se a zvedla se na loktech tak, že se naše obličeje skoro dotýkaly. „Prosím?“

Byli jsme tak blízko od sebe, že jsem viděl zlaté tečky v jejích hnědých očích. Snažil jsem se ignorovat ten hypnotický efekt, který jsem pociťoval pouhým díváním se a zaplašil ho mrkáním.

„Fajn.“ Olízl jsem si rty a soustředil se pohledem na její ústa, když už jsem se odmítal dívat do očí. „Dvě otočky, ale pomalu a ne, abys omdlela.“

„Opatrně, Siciliáne, začínají se ukazovat tvé skutečné barvy.“ Předklonila se a zašeptala mi do ucha. „Nechceš, aby si lidé mysleli, že se zajímáš.“

„Nezajímám se.“ Dokonce ani já jsem nebyl přesvědčený o nedostatku vášně ve svých slovech.

„Jistě.“ Zakývala a poplácala mě po rameni. „A díky... myslím, že si vyberu tyhle šaty. Tvoje reakce byla prostě dokonalá.“

„Ale já nijak nereagoval.“

„To mám přesně na mysli.“

Nepřestával jsem na ni civět a snažil se přijít na to, o co jí jde, zatímco jsem byl zároveň podrážděný, protože to vypadá, že vidí úplně skrze všechno, co jí vmetu do tváře. Její obrovské hnědé oči na mě hledí, znají mě, vidí mě.

Prudce jsem se odtáhl.

Úplně jsem zapomněl na ostatní holky v ložnici a málem jsem při svém útěku vrazil do Mo a Mil.

Zabouchl jsem za sebou dveře a opřel se o ně, pěsti jsem měl zatnuté a zpocené, zavřel jsem oči a potichu nadával.

„Wow, to byly ty šaty tak hezké, hm?“ Nixon se opíral o zeď a jeho očím nic neušlo. Zatraceně s ním.

„Na to, že to byly jenom šaty, to ušlo,“ odpověděl jsem slabým a naprosto nepřesvědčivým hlasem.

Nixon se ušklíbl a jeho stříbrný piercing zachytil světlo z horních oken. „Víš, že to nemusí být trest.“

„Ha.“ Odrazil jsem se ode dveří. „Ale je. Nutíš mě do toho a proč vlastně? To bych rád věděl. Proč je ta holka - “ Ukázal jsem na zavřené dveře. „ - tam v ložnici tak zatraceně důležitá? Řekněme, že ji její otec najde... Co pak? Budu ji chránit celým svým životem.“

Nixon si povzdechl. „Jsem zklamaný, že se na to vůbec ptáš. Muž vždycky chrání svou manželku, nezávisle na jeho citech. Jakmile se oženíš, je to otázka krve. Sdílíš něco vzácného, něco věčného. Chránit ji celým svých životem? Zatraceně správně, to bys měl. Protože jestli ne, jestli zaváháš, jestli nás ještě jednou zklameš...“ Ani se nerozmýšlel. Ten chlap ani nezamrkal nad tím, jak se do mě zarývala jeho slova. „... já sám tě zabiju.“

„Takže umřít nebo se oženit.“ Vydechl jsem, položil ruce v bok a přál jsem si, abych zatraceně zavřel hubu.

„Mohl bys zkusit si to užít. Je moc krásná.“ Nixon se otočil na patě a vydal se na cestu chodbou. „Nebo by ses mohl dát chovat jako debil a nechal mě, ať do tebe zavrtám jednu kulku.“

„Super rozhovor, bratranče,“ zahuhlal jsem si pro sebe.

„Jo jo,“ zavolal Nixon přes rameno. „Máš štěstí, že neudělám něco horšího. Zasloužil by sis to totiž a ty to víš.“

Jo, vím to.

Svědomí mě hryzalo veskrze a úplně. Zasloužím si mnohem horší věci, než které mi chystali. Na druhou stranu, úplně nechápu, co by bylo horší, než se muset oženit s krvežíznivou Ruskou jen kvůli tomu, abych ji udržel naživu od jejího krvežíznivého otce, který ji nahání jako psa, a to vše, i když má ta Ruska za pár měsíců umřít.

Smrt mě vždycky obklopovala. Pokaždé.

Myslel jsem, že poté, co se rodině přiznám do zapletení s FBI, mě přinejhorším zabijí - a umlčeli tak šepoty a křik všech lidí, které jsem zabil - a vysvobodili mě z utrpení.

Místo toho jsou ty hlasy silnější než kdy jindy. A vím, že je jenom otázka času, než se to zhorší docela, než jediné, co uvidím, bude smrt, a nebudu schopný to zastavit.

To je ta věc na zabíjení a smrti. Když už s tím máte co dočinění, přemýšlíte nad tím míň a míň, dokud to není tak normální, jako číst ranní noviny.

Ale když to přestanete ovládat, když nad tím na jedinou sekundu ztratíte kontrolu... přemění se to v monstrum.

A to vás pak prohání v každé noční můře.

Andi je mrtvá - ale taky je naživu, a já nevím, jak se sloučit s tím druhým. Ani si nejsem jistý, jestli to vůbec chci.

4. kapitola

Andi

Ty šaty jsou dokonalé. Nikdy jsem nepatřila mezi dívky, které se nechají unášet emocemi. Můj ptáček, domácí mazlíček, umřel, když mi bylo šest. Místo toho, abych brečela, prostě jsem mu udělala hrobeček, napsala epitaf a potom požádala otce o nového.

A on řekl ano. A tak koloběh života pokračoval. Můj adoptivní otec, ten, se kterým jsem celý svůj život žila, se ujistil, že mi dá všechno, po čem budu toužit, a nikdy mi nelhal o tom, odkud pocházím nebo proč mě mu dali.

Prostě a jednoduše jsem byla variací krvavých peněz.

Můj skutečný otec, Petrov, jak jsem ho láskyplně nazývala, mě dal hlavě jednotce organizovaného zločinu u FBI jako úplatek, když zjistil, že Smith nemohl mít vlastní děti.

Smith, přešťasten, že si nebude muset žádné adoptovat - protože by to vyšlo draho a on měl mizerný plat - řekl ano.

Ale Petrov měl podmínku.

Vychovávat mě jako plnohodnotnou Rusku.

Chodila jsem do ruských škol.

Mluvila jsem doma jenom rusky.

Bylo mi povoleno jíst pouze ruské jídlo, až dokud jsem v den svých šestnáctých narozenin nevrhla nůž proti zdi.

Věděla jsem, že můj adoptivní otec mě miloval nejlíp, jak dovedl, ale čím déle jsem zůstávala v jeho domě, tím víc mě od sebe odstrkoval. Pravděpodobně proto, že si začínal uvědomovat nebezpečí, které se ve mně skrývalo, nebezpečí, že ruští kriminálníci dostávají svých slibů a můj otec by mohl jednoho dne požádat o laskavost na oplátku.

Pohroužená v myšlenkách jsem se zatočila před zrcadlem.

Luca Nicolasi - teď mrtvý - starý boss rodiny Nicolasi, mě zachránil. Samozřejmě se to stalo poté, co mě poslali, abych ho zabila.

Bylo mi osmnáct.

Vysmál se mi do očí a potom mi nabídl kompletně jinou práci, takovou, do které bych se mohla opravdu zakousnout.

Špehovat své otce. Oba dva.

Pomstít se.

A zapomenout na to, že trpím chronickou leukemií.

„Ty...“ Luca si vyškubl nůž ze stehna. „Si evidentně přeješ umřít.“

„Proč bych se měla smrti bát, když už vlastně umírám?“ Pokrčila jsem rameny a vytáhla další nůž.

„Ah...“ Zvedl ruce do vzduchu. „Skutečně, proč.“

Zvedla jsem obočí. „Proč se nesnažíš na mě zaútočit?“

„Protože...“ Posadil se k jídelnímu stolu. Dům byl až na nás dva prázdný; jeho muži neměli ani páru, že jsem pronikla dovnitř. Luca naklonil sklenici vína k ústům a potom si odkašlal. „Přišla jsi sem zabíjet, tak si to můžeš vychutnat.“

„Kecy.“ Zvedla jsem svou zbraň.

„Chceš se cítit naživu... protože tvé tělo umírá... cítíš to každý den, když se probudíš a jsi pokaždé o něco slabší. Vidíš to v očích svého otce, a víš, že je jen otázka času, než přestaneš být svému skutečnému otci k užitku.“

Dostal mě.

„Kontrola...“ Luca poplácal křeslo vedle něho. „Po čem toužíš, je víc kontrolovat svůj život, ano?“

Jak do mě dokáže vidět? Můj otec to neumí; nikdo to neumí. Možná proto, že mám kolem sebe tak vysoké zdi, že ani já přes ně nevidím.

„Mohu ti pomoct.“

„Nepotřebuju pomoc.“

„Jde z tebe cítit touha někam patřit... touha ovládat svůj osud...“ Usmál se. „Dovol mi ti pomoct a já ti slíbím něco, co neodmítneš.“

„Oh, ano?“ Odfrkla jsem. „A to je co?“

„Zachráním ti život.“

Bušení srdce se mi zrychlilo. „Na rakovinu není žádný lék.“

„Ne,“ odpověděl Luca smutným hlasem. „Ale až přijde čas, až budeš potřebovat dostat se ze spárů FBI a vypadnout od svého ruského otce, nabídnu ti ochranu tím jediným možným způsobem, který znám.“

Snížila jsem zbraň. „Jakým?“

„Mé jméno.“

Vyprskla jsem smíchy. „Jestli si myslíš, že si tě vezmu, tak bys měl přijít s něčím jiným.“

„Ne mě.“ Olízl si rty. „Mého syna.“

„Andi!“ Zavolala Trace za dveřmi. „Je čas! Potřebujeme tě dole - oh, a kdo tě povede k oltáři? Tex se hádá, že by to měl být on. Frank povídá, že je starší a moudřejší. Nixon dal zrovna ránu Chasovi a já nemyslím, že - “

„Už jdu!“ Přerušila jsem ji a zatřepala hlavou.

Naposledy jsem se podívala do zrcadla a zašeptal, „Díky, Luco.“ Možná si neberu jeho syna, ale vdávám se do krimininální rodiny Abandonato. Ani můj otec se mě od teď nebude moct dotknout.

Protože vedle Campisi je tu druhá královská mafiánská rodina, do které se oficiálně přivdám.

A přála bych si, aby Luca žil dost dlouho na to, aby to viděl. A aby mě mohl ruku v ruce dovést k oltáři.

Vždycky mi říkal, že všechno se nějak vyvrbí.

Vyvrbilo se.

To ano.

Ale zoufale moc mi chybí.

A pořád ještě nevím, kde je jeho syn - ani proč jsem jediná, která ví o jeho existenci.

„Vezmi si to do hrobu,“ zašeptal mi jednou v noci. „Jestli se něco stane, vezmi si to do hrobu.“

No, něco se stalo.

„Miluju tě, starý muži,“ řekla jsem svému odrazu v zrcadle. „Děkuju.“