WB - 14. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Hmm,“ řekne ten muž naproti mně. Vzhlédnu od oždibování svého nehtového lůžka na palci a setkám se s jeho zamyšleným výrazem.

Před čtyřmi měsíci, bez nějakého šíleně neopodstatněného optimismu, jsem poslala svůj životopis do několika škol, které hledaly učitele. Jedna z nich si se mnou sjednala schůzku. Třešničkou na dortu bylo, že mi zavolali během toho, co byl Calvin zaneprázdněný bagrováním vaječné omelety s míchanou zeleninou, kterou jsem mu udělala. Taková radost. Nebudu lhát, mluvím tak nahlas, že by mě slyšel celý blok.

Dobře, není to to nejskvělejší. Lokace se nachází v nejhorší části Bronxu, dojíždění do New Jersey je úděsné – a nebezpečné, kdybych musela zůstat déle na schůzky. Bez ohledu na to můžu konečně ovlivnit životy dětí, které žijí v sousedství, takže ten risk za to stojí… a řekněme si otevřeně, ne, že bych dostala šanci skončit v nějaké snové práci na Manhattanu nebo Westchesteru.

„Jste právě zaměstnaná, slečno DeSantisová?“ ptá se pan Rodriguez, ředitel a předseda náborové komise s vřelým upřímným úsměvem. Má pěkné tmavé oči a jeho lehce šedivé vlasy mu propůjčují přitažlivou důstojnost. Jeho dotaz mi vlije optimismus do žil. „Jsem. Právě pracuji jako domácí učitelka osmiletého chlapce.“

„Nenapsala jste to do životopisu.“

„Ach, to je proto, že jeho strýc, muž, který mě najal, je… uhh… veřejně známá osobnost. Podepsala jsem dohodu o mlčenlivosti.“

Podráždila jsem ředitelovu zvědavost. Všimnu si, jak se mu trošku rozšíří oči. Opře se ve svém křesle a dá si ruku za hlavu, někde v jeho hlavě se jistě odehrává tichá debata. „No, slečno DeSantisová, i když bych rád řekl, že nevadí, že nemáte žádné reference, obávám se, že nemohu. Myslíte, že by Vás zaměstnavatel byl ochoten jednu napsat?“

Jen z pomyšlení na to, jak žádám Calvina o laskavost, mi skoro skřípou zuby. „Bere své soukromí velmi vážně,“ vysvětlím nadmíru poníženě. Jeho prázdný pohled mě vybízí k pokračování. „Mohu to zkusit.“ Koutky úst se mi zvednou v nuceném úsměvu.

„Skvělé,“ odpoví ředitel, jako by bylo všechno urovnáno.

„Skvělé,“ zopakuju a strnule si s ním potřesu rukou. Vše, co mi teď zbývá, je vzdát se té mikroskopické částečky své důstojnosti, která mi zbyla.

Trvá mi mučivé čtyři hodiny, než se dostanu zpátky ke Calvinovi, kvůli nehodě na silnici. Jsem v kuchyni, dělám si čaj, než zamířím do postele, když Cal vejde. Jeho intenzivní pohled pojmou moje ramena a má momentální nálada. Projde kolem mě, vezme lahev vody z lednice a posadí se u linky.

„Jak to šlo?“

„Dobře.“

„Myslíte, že Vás vezmou?“ zamumlá mezi doušky vody, jeho podrobný výzkum je očividný.

„Nejsem si jistá.“

Následuje dlouhá pauza. „Potřebujete osobní doporučení?“

Myslela jsem si, že jsem vůči překvapením imunní. Z toho mě vyléčil Matt. Mýlila jsem se. Trvá mi plnou minutu, abych ze sebe vydala hlásku kvůli vší té pochybnosti. Otočím se, abych se mu podívala do tváře. Což je trošku složité, když před sebou máte skoro nahého Adonise. Možná nejsem vyléčená z překvapení, ale on nikdy nebude vyléčený z pohybu po domě skoro nahý.

„To byste udělal?“ řeknu, můj hlas skoro přetéká nadšením. A pak mě znovu překvapí zamračením.

„Za koho mě máte, Cam?“ Jeho zraněný pohled ve tváři mě nutí cítit se jako odpad. Ježíši, zranila jsem jeho city. Nikdy jsem nechtěla zranit něčí city, ani ty jeho ne. Vstane, vypadá… zatraceně, vypadá zklamaně. „Zítra ho budete mít.“

Bez čekání na odpověď vyjde z kuchyně, nechá mě se vypořádávat s faktem, že se najednou opravdu starám o to, co si myslí, že bych udělala cokoliv, abych zabránila tomu, vidět znovu to zklamání v jeho očích.

***

Zbytek týdne si od sebe udržujeme zdvořilou vzdálenost, upadneme do rutiny. Jak slíbil, napsal mi Cal doporučení – z čehož jsem se cítila ještě hůř. A vrcholem všeho bylo, že když jsem volala řediteli Rodriguezi, abych ho informovala, že jsem mu to poslala e-mailem, na oplátku mi oznámil, že už najali lépe kvalifikovaného uchazeče.

Aniž bych ho zvala a aniž by on vyjádřil svůj názor, snídani jíme všichni společně. Moc se nemluví. Pak Calvin odejde a dělá to, co obvykle. Většinu dne trénuje. Někdy doma, někdy s jeho trenérem, zatímco já se Samem dokončujeme naše hodiny. Když je čas oběda, Calvin se znovu jako zázrakem objeví. U oběda se opět příliš nemluví. Jakmile dojíme, odejde do netopýří jeskyně, chci říct do své pracovny, a Sam a já obvykle zamíříme do parku. Což přesně děláme i dnes.

Po více než hodině hraní basketbalu, jdeme se Samem nakoupit jídlo. Je už pozdě odpoledne, když přijedeme do garáže. Jsme právě zaneprázdnění vykládáním tašek z marketu a jejich odnášením do předsíně, která vede do kuchyně, když zaslechnu křik. Ten hluk přejde do určitého zaúpění. Sam a já se na sebe podívám, vezmeme tašky a spěchám z garáže do kuchyně.

„Camillo!“

Neváháme ani vteřinu a běžíme do posilovny, kde najdeme Calvina tváří na žíněnkách.

„Co se stalo?!“ Cal ke mně otočí hlavu a já si kleknu.

„Natáhl jsem si zádový sval,“ zavrčí.

„Same, běž do mrazáku pro sáčky s ledem,“ poručím. Sam neváhá a vystartuje z místnosti.

„Kde je Mercedes?“

„Potřebovala den volna.“

„Jak dlouho už tu ležíte?“

„Možná hodinu.“

Instinktivně mu začnu sjíždět rukama po zádech, abych zkontrolovala teplotu a otok a najdu ho na levé straně v dolní části.

„Řekněte, až to zabolí,“ řeknu, zatímco ohmatávám tu oblast.

Zadrží dech. Cítím, jak ho zadržuje. „Trochu… přesně tam.“

„Nevypadá to vážně. Spíš pravděpodobně namoženě. Zaledujeme to a vezmete si ibuprofen. Chcete, abych zavolala týmového trenéra?“

„Ne.“

„Co ta blondýna? Ta, která sem chodí Vás masírovat?“

„Natálie? Hm, raději ne.“

„Proč?“

Zamumlá něco, co mlhavě zní jako „teď nechci řešit její narážky“, musím si skousnout svůj spodní ret, abych udržela ten škleb, který se mi dělá na tváři. Velmi jemně masíruju tu oblast, vrškem dlaně tlačím a masíruju horkou kůži jeho dolní části zad.

„Uhhh – nepřestávejte.“ Krátké zasténání přeruší větu. „Vypadá to, že víte, co děláte.“

„Hrála jsem až do posledního ročníku vysoké softball.“

„Opravdu?“ Zní opravdu zmateně.

„Myslím, že bych měla být uražená.“

„Ne, ne, prosím. Jen jsem…“

„Žádný strach, šampione,“ přeruším ho, vezmu ho na milost.

Sam se vrátí s pytlíky s ledem a dá mi je. Jeho oči jsou doširoka rozevřené a plné úzkosti.

„Není to nic vážného, Same.“ To ho trochu uklidní.

„Budu v pořádku, Same,“ dodá Cal chraplavě. Jo, velmi uklidňující. Každopádně mu trošku ulevím, když má bolesti.

„Same, já se o to postarám. Proč si nejdeš číst tu knížku, co jsme vybrali včera.“ Na můj návrh po Samovi zbude jen ohnivá čára. Jsem si celkem jistá, že se s Calem ještě cítí trochu nesvůj.

„V poslední době jste se přepínal.“

„Musím se připravit na minicamp.“

Přejedu očima po jeho dokonalém zadku. „Jste více než připravený. Řekla bych, dopřejte si odpočinek, ale Vaše tělo to už udělalo za mě.“ Po jeho zabručené nesouvislé odpovědi pokračuju, „Nemyslím si, že bychom s Vámi měli hýbat. Možná jen zapnu televizi, a mezitím dohlédnu na ledování a masáž.“

„Dobře.“ To jedno slovo způsobilo něco, co ještě nikdy předtím – prozradilo jeho zranitelnost. Mé ubohé slabé srdce zachvacuje bolest. Po tom, co mu dám léky proti bolesti a objednám donášku čínského jídla, začnu s ledováním a masáží.“

„Nemusíte se mnou zůstávat, jestli nechcete.“ Něco v jeho tónu, který použil, je v rozporu s jeho slovy, ačkoli jsem si to možná jen představovala – ne, že bych mohla věřit svému úsudku. „Ano, přesně tam,“ zavrčí.

„Jestli nechcete, abych zůstala, tak to řekněte.“

„Zůstaňte, jestli chce,“ řekne chvatně.

Vezmu ovladač tak složitý, že by mohl řídit vojenský dron, a strávím příštích pět minut jeho zkoumáním. Když naprosto selžu ve snaze pustit televizi, Calvin mi trpělivě poradí, po čemž pokračuju v jemné péči. Na ploché obrazovce naskočí finálová hra minulé sezony.

„Odhazujete o zlomek vteřiny později. Nevěřil jste svému receiverovi – ten obránce to dokonale přečetl.“ Ta slova opustí má ústa dřív, než mám šanci to stopnout. Ve chvíli, kdy dokončím větu, vím, že jsem to neměla dělat.

Dlaně má na žíněnce roztažené, odpočívá na ní svou tváří, pak ji pomalu zvedne, aby se na mě podíval. Je v tom napětí – ne bolest.

„Stewart nebyl tam, kde měl být. Proto ho vyměnili.“

Je mi to jasné jako den. Cal zmáčkl spoušť o setinu vteřiny později a to je stálo titul. „Proč jste nic neřekla,“ vyplivne. Je naštvaný. Slyším to jasně a zřetelně, ačkoli se dost snaží, aby to skryl.

„Protože nesouhlasím. Nevěřil jste mu. Pusťte si záznam z doby před třemi lety. Měl jste nejrychlejší přihrávku, co jsem kdy viděla.“ Na zbytek hry se rozhostí ticho. Ve chvíli, kdy to končí, je v hluboce zamyšleném rozpoložení.

„Myslíte, že to zvládnete po schodech?“

„Ne. Budu spát na gauči,“ zamumlá, aniž by se podíval mým směrem. Zbytek nábytku, který jsme objednali, dorazil začátkem týdne. Ten extra velký gauč je dost široký, aby se tam pohodlně vyspali dva lidé.

Pomalu mu pomohu se postavit, použiju celé svoje tělo, abych mu s jeho váhou pomohla, jeho ruku si přehodím kolem krku. Vůně jeho deodorantu a mýdla mě udeří zvláštním způsobem. Rozpoznám, že je to Calvinova vůně. Taková, kterou už dobře poznám, stejně tak, jako jsem znala tu Mattovu.

Tohle uvědomění mě naprosto rozhodí. Začne se mi stahovat hrdlo, a vlhkost v mých očích hrozí, že se rozleje v podobě slz. Kousnu se zevnitř do tváře, zoufale se snažím to zadržet. Zatímco se Cal roztáhne na gauči, vyběhnu nahoru, abych vzala jeho polštář a přikrývku, a dám si čas, abych se posbírala.

Jsem momentálně omráčená, když poprvé za celou dobu vstoupím do jeho ložnice. Je bez poskvrnky. Všechno buď bílé, nebo béžové, drahý nábytek, přikrývky, které vypadají, jako by na nich spával král Anglie a jsou perfektně vyžehlené. Vezmu polštář a kašmírovou přikrývku z postele – ano, kašmírovou – a běžím dolů.

„Přinesla jsem Vaši fajnovou přikrývku a polštář.“

Po tom, co mu dám polštář pod hlavu a do ruky přikrývku, mrknu jeho směrem a všimnu si toho velmi vážného výrazu, který má.

„Poprvé, co jsem vůbec kdy spal na matraci, bylo na koleji.“ Jeho tón je nepochybně defenzivní… a teď se cítím jako naprostá blbka, že jsem si z něj utahovala. Dobrý Bože. Jestli nepřestane s těmi srdceryvnými příběhy, budu mu muset uspořádat veřejnou sbírku.

„Omlouvám se… nemyslela jsem—jen jsem byla moc chytrá. Líbí se mi Vaše fajnové přikrývky.“

Ty šedé oči mě stále upřeně sledují. Stojím tam trapně snad celou věčnost, čekám, že něco řekne, ale nic. Je tak pěkný, že je to zatracený zločin proti ženskosti. Můžu to říct zcela objektivně. Mluvíme o výhře v loterii s DNA. Je skoro neuvěřitelné, že někdo může být tak krásný a taky tak směšně talentovaný.

„Díky,“ řekne naprosto vážně.

„Není zač.“

Pokračuje v zírání, jako by chtěl říct něco dalšího… dokud to nezačne být divné.

„Dobrou noc.“

Ten pohled plný očekávání vyprchá. „Dobrou.“

***

Když příští ráno vstoupím do obýváku, najdu ho při sledování toho samého záznamu hry, který jsme sledovali spolu. Otočí se a podívá se na mě, výraz, který má, nevěští nic dobrého.

„Máte pravdu,“ zamumlá. Pak se jeho zamračený pohled vrátí k televizi. V zájmu zachování míru potlačím nutkání říct „Já vím.“

„Co Vaše záda?“

„Lepší.“

„Navrhuju, abyste si dnes odpočinul. Mám Vám přinést nějaké věci, abyste se zaměstnal? Knihy nebo něco jiného?“

„Ne, jsem v pořádku,“ zabručí jako mrzutý teenager.

„Zeleninová omeleta?“

Znovu odvrátí pohled od stopáže hry a přišpendlí mě svým intenzivním pohledem. Nemám tušení, co tím myslí, a jsem si celkem jistá, že to nechci vědět. Podívám se na něj ve stylu „tak co?“ a on přikývne.

Mezi hodinami se Samem, strávím větší část dne pendlováním mezi obývákem a kuchyní, kde se Samem pracujeme na slovních úlohách, sčítání a odčítání. Cal vypadá s tím, jak den pokračuje, stále nabroušenější. Neměla jsem až doteď tušení, kolika různými způsoby může někdo zařvat mé jméno.

Mercedes dojde do kuchyně kolem oběda. Věnuju jí svůj nejžalostnější pohled, což nikam nevede. „Nedívej se na mě tak. Volá tebe,“ otevřeně prohlásí, bez sympatií k mému těžkému údělu.

Jakmile skončím se Samem, vejdu do obýváku, abych se podívala, jestli něco nepotřebuje a najdu ho se protahovat na koberci.

„Jak se cítíte?“

„Mnohem lépe.“

„Jo, no musíte to příští dva dny brát zlehka. Chcete si nechat udělat magnetickou rezonanci, abyste věděl, jestli tam není něco natrhnutého?“

„Už jsem si domluvil schůzku.“ Dostanu další nerozluštitelný pohled.

„Otočte se a já Vám to namasíruju.“

Nemusím mu říkat dvakrát. Skoro se zasměju, jak rychle to udělá. Zvednu mu tričko a ohmatávám zraněné místo. Po zjištění, že tam nemá horečku, což je známkou toho, že by se měl zakrátko uzdravit, vezmu elektrickou zahřívací deku a položím ji na něj. Zhluboka si povzdechne, když mu začnu vtírat do kůže balzám. Jeho oči se s třepotáním zavřou, jeho dlouhé černé řasy usazené na vysokých lícních kostech.

„Níž,“ přikáže. „Shrňte mi dolů tepláky.“

„Pardon?“ Zakřením se.

„Je to velký problém?“ zavrčí.

„Chápu, že máte rád svlékání před cizími lidmi, ale nejsem jednou z Vašich mnoha obdivovatelů. Věřte mi nebo ne, můžu po zbytek života žít, aniž bych viděla Váš holý zadek, a budu prostě v pohodě.“ Když to řeknu, škubnu elastickou látkou jeho tepláků dolů (očividně zase bez trenek) a obnažím jeho dva zádové dolíčky… Myslím, že na mě právě mrkly.

Jako by mi po krku pochodovala vzhůru armáda červených mravenců, což mě začíná štvát. Hned na to začnu cítit, že se všechno od pasu dolů začíná podezřele zahřívat. Co to kruci… Odvrátím zrak od těchto otravných dolíčků a zpracovávám postupně jeden sval vedle druhého.

„Vyrůstal jsem ve dvoupokojovém pokoji s deseti lidmi. Neměl jsem tušení, co je soukromí, dokud jsem si nekoupil svůj první dům. Velmi rychle se naučíte zbavit se ostychu.“ Posledních několik slov je podbarveno huhňáním.

Aaa právě jsem dostala dvojitý kopanec do hrudi. Och. Začíná se to stávat zvykem. Ani nevím, co na to říct, takže nechávám pusu zavřenou.

„Jak dlouho jste hrála softball?“ pokračuje svým hlubokým hlasem, ze kterého padají kalhotky.

„Až do posledního ročníku na Bostonské.“

„Na jaké pozici?“

„Nadhazovač.“

Nad tím se jeho oči rozšíří a studují mě blíž. „Musela jste být opravdu dobrá.“

„Hmm. Měla jsem průměr doběhů 1.82 a 237 strikeoutů.“ Softball byl pro mě vždycky jednoduchý.

„To z Vás dělá jednu z nejlepších v lize. Proč jste se toho vzdala?“

Poprvé za dlouhé roky mám nutkání říct pravdu, pravdu, kterou jsem si sotva sama přiznala, natož nahlas. A teď z nějakého důvodu cítím, že kdyby měl někdo rozumět, aniž by soudil, je to tenhle muž.

„Oficiální odpověď je chronická bolest ramen.“

Skenuje mou tvář, jeho ostré inteligentní oči čtou mezi řádky. „A neoficiální?“

„Už to nebyla moje srdeční záležitost. Nejsem bojovnice jako Vy. Ten čas strávený cvičením a cestováním, ta oddanost, kterou mě to stálo. Víte—„ Při těch slovech soucitně přikývne. „Hrála jsem, protože jsem v tom byla dobrá, bez větší námahy, ale nikdy jsem v tom nenašla vášeň.“

Teď na mě zírá, jako by chtěl něco říct, a nevěděl, jak začít. Po nějaké době strávené v tichu, dodám, „A jestli to někdy zopakujete, najmu si Amber, aby Vás zabila ve spánku.“

Když zmíním Amber, zabručí. Právě v tu chvíli se do místnosti přišourá Sam a mumlá něco o jeho nové stavebnici lega.

„Same – víš, jak se hraje Madden?“ zeptá se ho Calvin. Sam horlivě přikývne. „Chceš si se mnou chvilku zahrát?“

Nepřichází v úvahu, že bych skryla svůj šok. Calvin vlastně Sama nikdy o nic nepožádal, natož kvůli hraní her. Ten úsměv, který mi to vyloudí na tváři, je prostě hloupý. Namířím ho přímo na toho velkého muže, který leží na břiše a on laskavě odpoví protočením očí a potřesením hlavy. O dvě hodiny později zabručím, „Nemohl bys ho nechat jednou vyhrát? Same? Slyšíš mě?“

Oba mě ignorují. Sam je uvolněný tak, jak jsem ho ještě neviděla, zatímco Calvin vypadá, jako by chtěl rozmlátit tu televizi na tisíc kousků.

„Jak to můžete tak kazit?“ Tahle otázka je namířená na Calvina v opravdovém údivu. „A jak Vás k čertu mohli vybrat jako krytí? Vědí, jak špatný jste?“

Odpovědí je mi pohled tak intenzivní, že mi taje kůže na těle. „Nejsem tak špatný. To on za to může!“ a ukáže svému osmiletému synovci prostředník.

„Hráváš tuhle hru často?“ ptám se Sama.

„Jo.“

„Se svými přáteli?“

„Sám.“

Žaludek se mi stáhne, když si uvědomím ten podtext; naznačil, jak osamělý doma je při více, než jedné příležitosti.

„Ty máš tuhle hru doma?“ ptá se Calvin.

„Koupil jsi mi ji.“

Calvin vypadá, že na tenhle detail zapomněl, protože se překvapeně podívá zpátky na Sama. Pak se setká s mým pohledem. Vidím v něm lítost a rozpaky.

„Kdybych věděl, že mi takhle nakopeš zadek, poslal bych ti další stavebnici lega.“

Samovou tváří se rozlije široký úšklebek. Musím se uklidnit.