Dante - 20. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Vychutnejte si rodinnou idylku všech tří bratrů Marcellů a jejich drahých poloviček. Kdo by si kdy pomyslel, když začala tahle série knížek, že budou všichni tři tak neskutečně šťastní a zamilovaní? A myslím, že i tady objevíte nejednu překvapivou a nečekanou skutečnost…                  Sinnel

Dvouletý Johnathan proběhl kolem nohy své strýce a jeho čelo jen o milimetr míjelo roh kuchyňské linky. Když to dítě při překvapené otáčce ztratilo rovnováhu a bezhlavě se svalilo na zem, Dante se jen stěží ubránil smíchu. Johnathan se bez mrknutí znovu postavil na nohy, oprášil se a jako by se nic nestalo, znovu vyběhl z kuchyně ven.

Dante se zavrtěním hlavy přemýšlel o tom, kde se v Johnathanovi bralo tolik energie. Lucian byl vždycky tak uvolněný. Dobře, do doby, než ho někdo naštval, ale ani zdaleka to nebylo to samé, jako Johnathanova hyperaktivita. Johnathan byl jako zatraceně naspeedované batole.

Na jeho nejstarším synovci bylo něco, co Danteho vždycky potěšilo a to bez ohledu na to, jaký měl den. Vypadalo to, že Johnathan měl takový vliv na všechny. Ten kluk se vždycky snažil o nějaký nesmysl, což mělo za následek veselí. Lucianovi a Jordyn rozhodně nikdy nedopřeje odpočinek.

Dante se otočil ke třem ženám, které seděly u jeho nového kuchyňského stolu a hrály karty. Bratři, jejich manželky a děti stále chodili k Antonymu a Cecelii na nedělní večeře. Soboty však teď byly vyhrazeny pro spojování rodin a užívání si čehokoli. Tuhle sobotu se všichni sešli u Danteho a Catriny, což obvykle znamenalo barbeque, pivo a pro bratry žádné obchody.

Catrina a Dante se ve svém novém domě usadili před rokem a půl. Někdy mu jeho starý byt chyběl, ale většinou svůj nový domov miloval. Protože ho vytvořil se svou ženou a svým synem.

„Ježíši, ten má spousty energie ke spálení,“ prohlásil Dante se smíchem.

Jordyn se ze svého místa u stolu usmála. „O tom mi povídej. Možná by ji mohl ze sebe dostat, dokud jsme u tebe doma. Pak bude méně pravděpodobné, že něco rozbije doma.“
„Díky,“ odpověděla Catrina a v tom samém okamžiku zvedla vztyčený prostředníček.

„Hele, jen říkám to, že jsem to viděl.“

„Zřejmě jsi trávil spoustu času s Giovannim,“ řekla Kim, podívala se na karty, které ležely na stole lícem nahoru a pak na ty v její vlastní ruce. Na okamžik si nerozhodně broukala, a pak svoje karty složila.

„Měla bys s tím skončit dřív, než tě chytí u těch tvých špatných zvyků, kterých se nedokážeš zbavit.“

„Znovu jsi zatraceně počítala karty?“ zeptala se Jordyn s přimhouřenýma očima. „Jsi taková podvodnice!“

„Nejsem!“

„Tady se jedná o zlozvyk,“ vložila se do toho Catrina a ukázala palcem směrem ke Kim. „Dělá to pokaždé a nemůže si pomoc, aby s tím přestala. Nikdy s tím neskončí. Víte, že závislost je nemoc.“

„Nepočítala jsem je!“ vykřikla Kim napůl se smíchem.

„Lhářko,“ zamumlala Jordyn. „Nevím, proč s tebou hraju poker. Vždyť s tebou odmítá hrát dokonce i tvůj vlastní manžel.“

„To není ten důvod, proč nechce hrát. Gio prostě nemá rád, když je poražený ve své vlastní hře.“

Dante skryl svůj vlastní úsměv, protože věděl, že se na něj ženy otočí. Opíral se o pult, kývl k Jordyn a zeptal se: „Jak se ti podaří držet krok s Johnathanem, až tady bude další?“

Jordyn pokrčila rameny a ruka jí klesla na její zakulacené bříško. „Káva. Spousta kávy.“
„Nebo tableta či dvě amfetaminu,“ zažertovala Kim.

Jordyn si polohlasně odfrkla. „Hele, na tuhle stranu jsem nepřešla.“

Jordyn teď končila osmý měsíc těhotenství. Už nebude dlouho trvat a na svět přijde první principessa Marcellů nové generace. S tímhle dítětem se rodinné nadšení dostalo na novou úroveň.

Dobrý Bože. Dcera. Dante doufal, že byl jeho bratr připraven na naprosto nový svět problémů.

Catrina koutkem oka zachytila Danteho, který stál na druhém konci místnosti. Zvedla obočí. „Co tady vlastně děláš?“

„Zapomněl jsem na omáčku.“

„Tak si ji vezmi a vypadni. Než jsi sem vešel, tak jsme si užívaly úžasné konverzace bez přítomnosti mužů.“

Dante viděl, jak se v pohledu jeho ženy třpytily jiskřičky humoru, ale rozhodl se zahrát si na uraženého. „Tohle je můj dům!“

„Moje kuchyně,“ odsekla Catrina. „V téhle místnosti vlastníš jen svoji poličku v lednici, svou židli u stolu a ten ošklivý hrníček na kávu, který máš ve skříni. A teď vypadni.“

Sakra. Měl pocit, jako by se znovu ocitl v domě u svých rodičů.

„Navíc, Dante, určitě máš zájem být u debaty ohledně těhotenství a porodu?“

Dante se přikrčil. Ne. O tohle rozhodně neměl zájem.

„Později, dámy.“

Se smíchem vytáhl z lednice nádobu, kterou potřeboval a rychle odešel. Byly určité druhy hovorů, u kterých nepotřeboval ani nemusel být. A tohle byl jeden z nich.

Dante se tam rozhodně nechtěl ocitnout.

*********

Dante se usadil do venkovního křesílka, vzal si od Luciana láhev s pivem, kterou mu nabídl a vyměnil ji za hrnec s omáčkou. Když spatřil, jak se jeho bratr chystal vydat směrem do domu, Dante zamumlal. „Člověče, tohle bych raději nedělal.“
Lucian se se zvednutým obočím otočil. „Proč ne?“

„Dneska jsou na kuchyň víc než citlivé.“

„Ale… v mrazničce mám svojí whisky. Dante, nemůžu udělat kuře na whisky bez whisky.“

„Není to moje kuchyně,“ odpověděl Dante slovy své ženy. „Měl sis to dát na mou poličku v ledničce. A podle toho, jak Catrina před vaším příchodem dneska ráno laškovala, je zatraceně blízko k tomu, aby na tu polici nalepila štítek s označením. Takže ani už brzo nebudeš muset hádat, která z nich je moje.“

Gio se musel zasmát. „Je úplně stejná jako máma.“
Dante se zamračil. „Neříkej tyhle sračky. Skutečně mě to v hlavě děsí. Na téhle myšlence není nic sexy.“

„Co, jako že by ses oženil se svou mat-“

„Řekl jsem, abys to zasraně neříkal!“

Lucian se ani nesnažil skrýt své pobavení. „Pokaždé, když jsou společně v jedné místnosti, jsou čím dál tím horší. Přísahám zas-“ očima zajel ke svému synovi, který k němu běžel přes trávník a v ruce držel miniaturní baseballovou pálku. „-zasvěcenému Bohu, že se tím navzájem krmí.“

„Jako by Johnathan neznal slovo zasraně,“ řekl posměšně Gio.

Dante si otevřel pivo a dlouze se napil. „Pravda.“

„Protože jsi ho to naučil, Gio,“ zabručel Lucian. „Mimochodem, když to řeknu Jordyn, stále mi to nevěří.“

„Hele, aspoň jsem měl tu možnost naučit ho používat to správně. Aspoň to mi přiznej k dobru.“

„Gio, to nejde. Navíc by ses měl naučit kontrolovat vlastní ústa s ohledem na...“ Lucian se významně podíval na chlapečka, kterého měl jeho nejmladší bratr přivinutého k hrudi, a hlas se mu vytratil.

Gio pokrčil rameny a dál pokračoval v rytmickém poklepávání na Andiho zádíčka, aby ho udržel ve spánku. „Než si budu muset začít dělat obavy, mám stále dost času. Člověče, měl jsem vědět, že se ode mě tvoje dítě chystá převzít pár špatných zvyků.“

Dante zavrtěl hlavou. Stále nevěřil tomu, že byl Giovanni otcem devítitýdenního syna. Ne, že by byl Gio špatný otec. To rozhodně ne. Ve skutečnosti byl skvělým otcem a to ho trochu překvapovalo. Možná, že by nemělo, ale sakra, tohle byl Gio.

Gio byl ze všech tří bratrů, kteří spolu vyrůstali, tím nejhorším. Chybělo mu jakékoli sebeovládání a nebyl ochotný respektovat omezení. Jeho životní postoje byly občas doslova děsivé. Pokud by někdo Dantemu řekl, že z toho jeho nejmladší bratr vyroste, usadí se a bude tátou – skvělým tátou, který bude naprosto zbožňovat svého syna – možná by tomu neuvěřil.

Otec. Gio byl otcem. Tátou.

Svým způsobem to bylo bláznivé.

„Baseball!“ opakovaně vykřikoval Johnathan, který přišel k Lucianovi. „Chci baseball, Papà!“

„Chceš hrát baseball,“ opravil ho Lucian.

Johnathan dupl nohou do země. „Říkám to!“

Lucian si povzdechl. „Taky potřebuješ míč. Běž ho najít a zahrajeme si.“

Johnathan upustil pálku na zem, otočil se a běžel zpátky ke garáži, kde byly uloženy všechny venkovní hračky. Jakmile zmizel z dohledu, Dante se znovu otočil ke svému nejmladšímu bratrovi.

„Kdy si pořídíte další?“ zeptal se žertem Gia.

Gio se ušklíbl. „Nikdy. Po Andinově kontrole ve dvou týdnech jsem byl na kontrole. Jedno a konec, Dante.“

„Vážně?“ zeptal se Lucian.

„Právě jsem to řekl, Luciane. Vyčisti si své zasrané uši.“

Dante byl zmatený jako peklo. „Ale jsi skvělý táta.“

Gio nad tím komentářem mávl rukou. „Takže budu skvělým jen pro Andina. Jedno mi přijde správné. S Kim jsme v pohodě, když skončíme u něho.“
Z dětského monitoru, který stál vedle Danteho se ozvalo tiché dětské cvrlikání a chichotání. To ho odradilo od dalšího výslechu Gia. Dante věděl, že se Catrina uvnitř dobře baví s ostatními dívkami, takže ji z toho nechtěl vyrušit, aby musela jít vyzvednout Michela po jeho odpoledním spánku. Omluvil se, vklouzl zpátky do domu a vydal se nahoru, kde našel svého skoro dvouletého adoptivního synka, jak skáče ve své postýlce.

Na tu zatracenou věc by už teď měl být pravděpodobně dost starý a měl by přejít do dětské postele, ale Michel byl pro své vlastní dobro až příliš zvědavý a všude vlezl.

„Co to děláš, piccolo?“ zeptal se Dante a zvedl hnědookého chlapečka k sobě.

„Ven, Papà.“

„Micheli, koukni na tatínka.“

Ten obrovský úsměv jeho syna, kterým dával najevo z prosté přítomnosti svého otce, Danteho okamžitě zahřál. V životě bylo tolik věcí, o kterých si myslel, že se bez nich bude muset obejít – dítě ve svém náručí, žena, která byla dole a nosila jeho příjmení. Oba naprosto zbožňoval. Koneckonců, kdyby nemohl nabídnout ženě normální věci, které přicházely s láskou a svatbou, co by mohl ve skutečnosti dát jiného?

Ne mnoho.

Dante se nemohl víc mýlit.

Danteho vždycky zajímalo, jakým zázrakem se jeho otci dařilo to, že se k Lucianovi nikdy nechoval jinak, než ke svým vlastním synům. Ne, že by si myslel, že jeho otec miloval Luciana méně, ale možná to nemohlo být to samé jako u dětí, které splodil.

Znovu se ukázalo, jak moc se Dante mýlil.

Pro Catrinu a Michela Dante žil. Nikdo jiný mu nedával ten pocit nebo touhu. K nikomu jinému na světě necítil tu téměř majetnickou potřebu chránit ho, opatrovat ho a milovat tak, jako to bylo vůči jeho ženě a synovi.

A Michel… Bože, Michel.

Jeho hnědé oči, blond vlasy a maličké prstíčky.

Každý jeho kousek byl úžasný.

Dítě nemuselo sdílet Danteho krev nebo geny, ale byl si jistý jako peklo, že sdílel všechno ostatní. Od okamžiku, kdy chlapce poprvé držel, se Dante nestaral o to, co by možná mohlo být nebo mělo být. Zahodil svůj přetrvávající hněv vůči své ženě za její lži – a pouze miloval.

Miloval víc, než si kdy myslel, že by bylo možné.

„Hádej, kdo je tady?“ zeptal se Dante svého syna, zatímco Michela převlékal do něčeho vhodnějšího pro hraní venku. „Strýček Lucian…. Johnathan… a -“

„Stlýček Gio!“

Dante se zasmál. Na Giovi bylo něco, co děti zbožňovaly. Pravděpodobně to byl jeho nedostatek jakéhokoli sebeovládání svých úst a skutečnost, že vždycky byl schopný srát na cokoli, co dělal a věnovat se dětem. Gio byl také v podstatě ve všem, co dělal naprosto bez zábran, takže kdykoli se do čehokoli zapojil, byl zárukou zábavy.

Dante natáhl Michelovi kalhoty a pak nazul jeho malé Adidas tenisky. Následně postavil syna na zem. Michel vyběhl ven z pokoje jako blesk a cestou dolů do haly dupaly jeho drobné nohy po podlaze. Dante ho rychle dohnal, a když se jeho synek vydal po schodišti dolů, držel se mu nablízku.

Právě když míjeli kuchyni, si Dante náhodou všiml, že jeho žena už neseděla u stolu. Byly tam jen Kim s Jordyn. Nechal Michela jít napřed a počkal, až jeho syn otevře dveře na verandu a zmizí venku.

„Kde je Cat?“ zeptal se Dante a strčil hlavu do kuchyně.

Jordyn zvedla hlavu od svého telefonu. „Neviděl jsi jí nahoře?“

„Ne.“
„Tuším, že šla tam. Říkala něco o tom, že by měla dát prádlo do pračky.“

Dante s přikývnutím opustil kuchyň. Nevydal se však ven. Místo toho se vydal hledat svou ženu. Catrina dbala na udržování čistoty domu a praní prádla a všeho ostatního, ale nikdy ne ve dnech, kdy tu byla jejich rodina. Cítil, že na tom něco nesedí, takže dal na svůj pocit.

Jistě. Prádelna nahoře byla prázdná. Ne však koupelna přilehlá k hlavní ložnici. V ní byla Catrina, zuby si kousala dolní ret a ve tváři měla úzkostlivý pohled. Dantemu to vše prozradilo, že se něco asi děje.

„Co se děje?“ zeptal se své ženy a opřel se ve dveřích.

Catrina seděla na hraně vany. Ruce měla složené v klíně. „Nemůžu to zkontrolovat.“

„Co?“

Dřív, než Catrina znovu složila ruce do klína, mávla malým kouskem bílo růžového plastu. Danteovi se rozsvítilo. Nebyl si jistý, co říct, aby jí uklidnil nervy.

Ten večer, kdy ho jeho žena požádala, aby si nechal udělat spermiogram, aby se dozvěděli, zda by mohli mít víc dětí, odstartovala sněhovou kouli. Pro Danteho se jednalo o jednoduchou, i když ne příjemnou proceduru. Očekával stejné výsledky, které dostal už dřív – že je sterilní, nemá žádné životaschopné spermie a není tu absolutně žádná možnost, že by mohl v budoucnu zplodit děti.

Třetí věc do seznamu věcí, ve kterých se mýlil.

Výsledky nebyly extra dobré, ale ne tak definitivní, jako předtím. Možnost zplození dětí staromódním způsobem? Pravděpodobně ne. Ale byla tu možnost pomoci. Dante s Catrinou se rozhodli, že podstoupí selektivní proceduru. Byly shromážděny a uskladněny ty nejzdravější spermie, což zabralo hodně času, aby se jich podařilo získat slušný počet. Během plodného období Catriny pak byly vloženy přímo do její dělohy, aby odvedly svou práci.

Dante celý ten proces nesnášel. Pro něj to znamenalo opakované nepříjemné sezení, kdy se musel udělat ručně a pak předat výsledek specialistům, kteří kontrolovali jeho sperma pod mikroskopem. Pro jeho ženu to byly invazivní zákroky, kdy ti samí lidé požadovali, aby brala dávky hormonů, a pak si hráli v její děloze. Snažili se celé měsíce… a nic.

Pro Catrinu se stalo standardním postupem používat domácí těhotenské testy a to od okamžiku, kdy by mohly ukázat případné těhotenství. Což bylo až pět dnů před tím, než by jí poprvé vynechal cyklus. Proto teď Catrina skrývala test v rukách složených v klíně.

Přesto ho překvapilo, že po tom všem držela v ruce těhotenský test. Po všech těch zklamáních řekl své ženě, aby přestala testovat a počkala, zda jí dorazí cyklus přirozeně. Bylo to tak emocionálně vyčerpávající, zas a znovu cítit vzrušení, jen aby to pak nedopadlo.

Dante se zamračeně napjal. Hádka s manželkou nebyla vysoko na seznamu zatracených věcí, které měl udělat. „Myslel jsem, že jsme o tom už spolu mluvili.“

„Vím, že ano,“ zašeptala Catrina. „Ale děvčata dole mluvila o věcech, které mě donutily přemýšlet a tlačily na mě. Dante, tenhle měsíc jsem neprováděla žádný test. Ještě nemám zpoždění. Měla bych to dostat zítra, ale ani jednou jsem to nekontrolovala.“
„Řekla jsi, že to nebudeš dělat vůbec,“ tiše odpověděl.

„Nemohla jsem si pomoc.“

„Cat, poslouchej, Michela miluji.“

Catrina trhla hlavou a doširoka vytřeštila oči. „To vím!“

„Ne, jen chci říct, že toho kluka miluji.“ Dante vešel do koupelny a jen pro případ, že by někdo náhodou zabrousil nahoru a mohl zaslechnout jejich rozhovor, zavřel dveře. I když byly jeho problémy s plodností bratrům známy, Dante nechtěl dát otevřeně najevo to, o co se spolu s jeho manželkou snažili a jak to chtěli napravit. „Je to můj kluk, víš?“

„Jo, vím.“

„Dobře, takže chci, abys věděla, že jsem v pohodě s tím, že budeme mít jen jeho.“

Catrina si znovu začala kousat dolní ret. „Jsi si jistý?“

„Absolutně. Nechci pokračovat v těch procedurách, díky kterým si oba každý měsíc procházíme fyzickým i emocionálním peklem, když to skutečně nemusíme dělat. Máme našeho syna. Je zdravý, šťastný a dokonalý. Je tolik milovaný. Koho zatraceně zajímá, že není biologicky můj? Tohle je naposledy, co chci ve svém domě vidět jednu z těch věcí,“ pokračoval Dante a mávl rukou ke kousku plastu, který Catrina stále držela v ruce. „Nechci, abys to dělala pro nic za nic. Zkusili jsme to. Nefungovalo to. Je konec. Jsem s tím v pohodě. Cat, Michel mi stačí.“

„Je tu ještě taky možnost IVF,“ řekla Catrina. „Ta má vyšší úspěšnost.“

Dante si ztěžka povzdechl. „To je to, s čím chceš pokračovat?“

„Spíš ne. Myslela jsem si, že pokud tohle nezafunguje, tak ne.“

„Dobře, tak to nechme být, Amore. Máme našeho chlapce. Je pro nás dost. Správně?“

„Dobře. Máš pravdu. Vím, že máš pravdu.“ Catrina se postavila a položila těhotenský test na koupelnový pult lícem dolů. „Naposledy. Slibuji.“

Pak neudělala nic.

„Stále to nemůžeš zkontrolovat?“

„Ne. Pravděpodobně proto, že vím, že je to naposledy. Že je to konečná. Dost to bolí, bello.“
„Mohli bychom to vyhodit a zapomenout na to,“ navrhl Dante.

„No jasně,“ ušklíbla se Catrina. „A pak se sem ani ne do pěti minut jeden z nás vrátí a z toho odpadkového koše ho vyhrabe. Prostě se podívej na tu zatracenou věc místo mě.“

Dante se se smíchem natáhl, aby si svou ženu přitáhl za ramena do svého objetí. Catrina si zabořila tvář do jeho hrudníku a okamžitě se uvolnila. Tahle jednoduchá věc mu připomněla všechny důvody, proč svou ženu miloval.

Catrina byla pekelně silnou ženou. Byla nespoutaná jako čert, srala na muže a sama dokázala zvládnout i ty nejděsivější situace, aniž by u toho byť jen mrkla. Dejte jí v pokoji plném zbraní nůž, a věřte, že bez ohledu na kulky, které budou lítat kolem, svou práci odvede. Byla tvrdá – tvrdší než většina mužů, kteří pracovali pod Dantem. Byla ženou, která se dokázala zrodit ve světě, ve kterém vládla pravidla Cosa Nostry, a ve kterém se sama naučila, jak být Královnou. Stála po jeho boku, jak ve světě obchodu, tak i potěšení a ani na okamžik neřešila to, co by si o ní jakýkoli muž v místnosti mohl myslet. Své místo si vysloužila mnohem lépe, než kdy zvládla většina ostatních.

Ale… byla také manželkou, matkou, ženou, jeho milenkou a nejlepším přítelem. Pod svým zevnějškem tvrdým jako sklo byla jemná. V očích měla slzy, které jí setřel, aniž by je kdo jiný viděl. Žádala po něm ochranu, spojení a lásku a také vše dostala. Někdy se jednalo jen o prostou věc, jako uchopení za ruku, když potřebovala, protože vyrůstala v prostředí, kde věci jako tohle nebyly dávány ze svobodné vůle, pokud vůbec.

V Danteho světě, v jeho domě a rodině Cosa Nostra, které vládl, byla Catrina jeho královnou. A bez ohledu na to, co by se stalo, jí bude vždy. Byl si tím zatraceně jistý. Jistější, než čímkoli jiným. Tohle bylo to nejmenší, co si zasloužila.

Nebyli dobrými lidmi – a nikdy to ani nepředstírali. Dokázali být nemilosrdní a krutí – pohybovali se za hranicí zákona a milosrdenství.

Tenhle svět byl prostě jejich životem.

Ale zatraceně. Nechtěl by ho sdílet s žádnou jinou ženou.

Jen se svou Cat.

„Miluji tě,“ zamumlal Dante do ohbí krku své manželky.

„Miluji tě,“ zopakovala.

Dante sevřel Catrinu pevněji, políbil ji znovu na krk a za jejími zády tiše otočil těhotenský test. Na první pohled tam byla vidět jen jedna linka. Dante si při té konečnosti ztěžka vydechl a nevěnoval výsledku další pozornost.

Nad tím negativním výsledkem necítil žádný smutek. Žádné litování kvůli testům a procedurám. Žádné pochyby o tom, že se rozhodli ukončit své úsilí mít další dítě. Mít Michela pro ně bylo dost. Na té skutečnosti to nic nezměnilo. Nic by to nezměnilo.

Catrina v Danteho sevření trochu ztuhla. „Negativní?“

Dante test znovu zvedl, aby potvrdil otázku své manželky. Něco ho však zastavilo. Ta čárka byla bláznivě slabá – až příliš slabá, aby si ji Dante ve spoře osvětlené koupelně všiml hned napoprvé, když kontroloval test.

Dante svou ženu objal ještě pevněji. Zřetelně si vzpomínal na to, co říkali lékaři o testech. Nezáleželo na tom, jak slabá byla čárka. Důležité bylo to, že byla viditelná pouhým okem. To, že byla slabá, jednoduše znamenalo, že v moči ještě nebyla vysoce koncentrovaná hladina hormonů, nicméně bez ohledu na to, test zaznamenal, že došlo k jejich zvýšení.

Stále byl pozitivní.

Dante se zasmál. Ten zvuk začal někde v jeho hrudi a prodíral se ven. „Do prdele.“

„Cože?“

Catrina se v jeho náručí rychle otočila a rukama se opřela o pult, na které ležel test, který tam Dante znovu položil.

„Podívej,“ nařídil ji a hlas měl plný vzrušení. „Ach můj Bože, Cat. Podívej se na to.“

Catrina zatajila dech. „Jsou dvě.“

„Jo.“

„Ach, do prdele!“

Když se Catrina v Danteho objetí znovu otočila a tvrdě ho políbila, zopakovala ta slova. V Danteho žilách kolovala obrovská radost. Kromě toho, že se zamiloval do Catriny a pak znovu a ještě silněji do Michela, se v jeho životě nikdy neodehrálo nic tak zatraceně bláznivého.

„To, co jsem řekl o Michelovi, stále platí,“ zamumlal Dante a vzal do dlaní obličej své ženy. „Myslel jsem to tak, Cat.“

„Já vím. Tohle to dělá ještě lepší. Bože, je toho tolik, co musím udělat. Klinika bude chtít, abych zavolala a domluvila si schůzku, aby to mohli potvrdit z krve -“

Dante ji umlčel dalším polibkem. „Ne.“
„Ne?“

„Ne,“ zopakoval pevně. „Jsem si jistý, že tady někde máš schovaný minimálně tucet dalších zatracených testů. Vezmi si jiný, ale oba víme, co řekne. Cat, pojďme si to pro tenhle okamžik jen užívat. Sami, bez lékařů a všech těch jejich nesmyslů. Prosím, dovol nám užít si to společně tak dlouho, jak můžeme, i když to bude jen na pár dní.“

Catrina trhavě přikývla. Oči měla skleněné vlhkostí. „Dobře.“
„Žádné další zvedání Michela.“
„Chápu.“

„Řekneš mi, pokud budeš unavená nebo se cítit nemocná, abych tě mohl nechat odpočívat nebo zvolnit.“

„Udělám to.“

„A Cat, i když mě za to budeš nenávidět, žádný byznys. Je to zatraceně riskantní i v dobrých dnech, ale když jsi do toho zapojena ty, to nebezpečí se desetkrát zvyšuje.“

Catrina vyzývavě zvedla obočí. „Jsem těhotná. Ne invalidní.“

Dante se zasmál. S jeho ostatními požadavky neměla žádné problémy. Ale bojovala zuby nehty za to, když ji chtěl dostat od svého boku při řízení zločinecké rodiny, aby ji uchránil před možným zraněním. Tohle byla jeho dívka. Bláznivá jako peklo.

„Přesně tak,“ řekl Dante tiše. „Jsi těhotná s mým dítětem a oba víme, že je to jediná možnost, kterou máme, aby se to stalo. Nebuď směšná. Není to bezpečné. Jestli k tomu, abych tě udržel mimo, potřebuji dva bodyguardy, které ti pověsím za zadek, udělám to. Amore, netlač na mě. Stane se to.“

„Jsi tak zatraceně tvrdohlavý,“ odvětila s našpulenými rty.

„Myslíš tak zatraceně zamilovaný do tebe.“

Catrina se zakřenila. „Dobře. To také.“

„Pro teď si to nech jen pro nás, jo?“ požádal ji Dante.

„Jen mezi námi.“ Catrina nakrčila nos. „Dobře, ne… musím to zavolat tvé matce. Kdybych ji to neřekla hned poté, co jsme se to dozvěděli, rozhodně by mohla umřít.“

Dante se zasmál. Nějakou dobu to trvalo, ale jakmile si Cecelia uvědomila, jak byl Dante díky Catrině skutečně šťastný a spokojený, přijala svou třetí snachu pod svá rodinná křídla. Dante za to byl vděčný a věděl, že Catrinu potěšilo, že jí jeho matka konečně přiznala respekt, který jí dlužila a lásku, kterou si zasloužila.

„Jo, mámě raději zavolej.“

************

„Co tě udělalo tak šťastným?“ zeptal se Gio, když se Dante konečně vrátil ven.

Udržet své vzrušení pod pokličkou zřejmě nebude tak snadné, jak si ze začátku myslel. „Nic.“

„Kecy. Vypadáš jako někdo, kdo právě snědl pilulky štěstí nebo něco takového.“

„Dnešek je pro mě dobrý den, Gio. Toť vše.“

Michel přiběhl ke svému otci a oběma rukama ho poplácal po kolenou. Dante se k němu sklonil, políbil ho na čelo a pak ho poslal, aby si znovu hrál s Lucianem a Johnathanem.

„Dej si pozor, aby moje dítě netrefilo ten odpal,“ varoval ho Dante.

Lucian neodpověděl. Jednoduše vystrčil na bratra ukazováček a vrátil se zpátky k dětem. Gio toho využil a pokračoval ve svém zkoumání.

„Vážně. Co se sakra děje?“

„Nic. Řekl jsem to. Hele, skutečně jste s dětmi skončili?“

Nejlepší způsob, jak odvést Gia od daného tématu, bylo upoutat jeho pozornost jiným směrem. Zvlášť v případě, když něčím zpochybňoval jeho vlastní rozhodnutí.

„Na tak obrovské rozhodnutí mi to přijde brzo,“ dodal Dante.

Gio se zamračil. „Vzhledem k tomu, že se mých koulí dotkla jehla a nůž, abych se ujistil, že se to nebude opakovat, jo. Skončil jsem.“

Dante se přikrčil. „Au.“

„Jedna z výhod, díky které se toho nemusíš obávat, člověče.“

Dobře, možná ne. Dante svého mladšího bratra neopravil.

„Kim s tím skutečně je v pohodě?“

„Kim těhotenství nesnášela. Nebylo pro ni snadné. Ode dne, kdy to zjistila, až do doby, než se Andino narodil, jí bylo špatně. K tomu přidej to, že stěží zvládla cokoli udělat, protože měla neustálé nevolnosti, pak poporodní krvácení a pocit deprese, že nějak selhala. Nechtěla do toho jít znovu. Nechtěl jsem, aby byla moje žena nešťastná, a můj syn je pro mě víc než dost.“

„Chápu,“ řekl Dante a podíval se směrem ke svému vlastnímu synovi, který byl venku na trávníku.

„Navíc jsem o něčem přemýšlel.“

„A?“

Gio pokrčil rameny. „A možná se chci za pár měsíců vrátit zpátky do školy a dodělat si právnický titul. Koneckonců Paulie není nejmladší a od okamžiku, kdy táta odstoupil, byl připravený ze své pozice poradce odejít do důchodu. Věci se pro mě právě teď mění a začíná mi připadat, že zvládat chlapy po celém městě, kteří dělají totální stračky, mě nudí. Koho by sis vybral na tu pozici, že?“

„Stále se chceš zaměřit na obhajobu zločinců, bratříčku?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Gio s úšklebkem. „Bůh ví, že jednoho dne to minimálně jeden z nás bude potřebovat.“

„Táta to nikdy nepotřeboval.“

„Táta není my.“

Dante si ztěžka vydechl. „Pravda.“

„A Kim taky chce, abych se stáhl z ulic.“

„To dává smysl,“ řekl Dante tiše. „Dělal jsi to celé roky. Je načase pustit se do něčeho nového. Teď, když sis dal dohromady svoje sračky, by mi nevadilo, kdyby ses stal mou pravou rukou.“

Gio hodil po bratrovi pohledem a na tváři měl stále svůj samolibý úsměv. „Myslíš, že takhle to táta vždycky plánoval? Že všichni my tři nakonec budeme řídit tuhle rodinu?“

„O tom ani na okamžik nepochybuji.“

„Řekl mi, že jednou dal svůj život Cosa Nostra.“

„Co je tvůj život?“

„Andino.“

Dante přikývl. „A my jsme celý jeho život, Gio.“

„Jo, já vím.“

„Připraven, piccolo?“

„Připraven!“

Dante zvedl hlavu a podíval se na Luciana. Ten v ruce držel míč a stál jen pár metrů od Johnathana, který v ruce držel miniaturní pálku. Pár metrů od nich seděl na trávě Michel a trpělivě čekal, až na něj přijde řada.

Dante si nebyl příliš jistý, zda Lucian dělá dobře, když stál tak blízko, když hodil míčem. Koneckonců, Johnathanova pálka byla v přesně té správné výšce, že když trefí míč, pošle ho otcovi přímo mezi nohy.

„Ach, Luciane, nemyslím si, že je tohle chytré -“

Gio vedle svého bratra zavrtěl hlavou a přerušil jeho varování. „Dante, nech to být. Žiju pro sračky, jako je tahle. Navíc, jestli je tak hloupý, aby to udělal, tak ho nech trpět, ať se můžeme zasmát na jeho účet.“

A přesně tohle byl ten důvod, proč děti Gia milovaly.

Johnathan s jistotou trefil míč a poslal ho přímo na svého otce. Lucian naštěstí pro sebe míč včas zahlédl a podařilo se mu vyhnout tomu nejhoršímu. I tak ho však míč zasáhl do vnitřního stehna zatraceně blízko tomu delikátnímu místu.

Gio i Dante se rozchechtali. Tím probudili Andina, který byl stále přitulený k otcovu hrudníku.

„Zasraný Bože!“ vykřikl Lucian.

Johnathan upustil pálku. „To bylo špatné slovo.“

Natáhl svou malou ruku dlaní vzhůru.

„Co to sakra dělá?“ zeptal se Dante.

Gio se zasmál, ale neodpověděl.

„Tohle bylo špatné slovo, Papà,“ zopakoval Johnathan a rukou stále nataženou čekal. „Teď mi jeden dej.“

„Johnathane Antony, řekl jsem ti -“

„Teď mi jeden dej, Papà.“

Gio se snažil zadržet smích, ale smál se čím dál hlasitěji a znovu vybouchl.

Dante byl tak zatraceně zmatený, ale zároveň ho to pobavilo, i když netušil, co se děje. Byla tu možnost, že to mělo co dělat s Giem.

„Mamma!“

„Dobře,“ vyštěkl Lucian. Zajel rukou do kapsy a vytáhl z ní něco, co vypadalo jako bonbon zabalený v lesklém papíře. Podal ho svému synovi a tím okamžitě umlčel dětské vydírání. „Tady. Vezmi si to a běž.“

Gio se rozesmál ještě hlasitěji. „Bože, to je zasraně božské. Právě tady je jedna z mých nejlepších prací v akci.“

Dante konečně pochopil, co se stalo a tělo se mu otřásalo smíchem. „Gio. Ty jsi tak příšerný.“

„Já vím, já vím. Ale je to tak úžasné, co?“

Lucian kráčel po trávníku směrem k nim a celou dobu se znechuceně díval na svého nejmladšího bratra. „Za to, žes ho tohle naučil, tě nenávidím.“

„Ne, to tak není,“ odpověděl Gio. „Jen předstíráš, že to nenávidíš.“

„Jak často před ním kleješ?“ zeptal se Luciana Dante.

„Zřejmě až příliš často. Gio, nemohl jsi ho naučit něco užitečného, jako třeba zatraceně rozbíjet nádobí či tak nějak? Ne, musela to být cukrátka.“

Johnathanova neustálá pekelná energie začala najednou dávat mnohem větší smysl.

„Luciane, máš o mně tak nízké mínění. Hodně brzo ho začnu učit, proč jsou peníze mnohem cennější, než cukrátka,“ informoval ho Gio jakoby nic. „Jordyn tak jako tak potřebuje pauzu. To jsi způsobil ty, když sis mě vybral jako jeho kmotra. Měl jsi u toho trochu víc myslet.“

Lucian se mračil. „Stále tě zatraceně nenávidím.“
„Jak jsem řekl – není to tak.“
Gio se postavil, roztáhl na trávě deku a teď na ni položil Andina. Dítě se s mrkáním dívalo na svět, který ho obklopoval, a svými malými pažemi mávalo a kopalo nohama. Gio pošimral dítě po bříšku a pak si se svými bratry znovu sedl.

Dante dlouhou dobu pozoroval všechny tři chlapce, jak jsou na jeho trávníku, a něco si uvědomil. Chlapci se narodili a přišli do rodiny ve stejném pořadí, jako jejich otcové. Lucian měl nejstaršího, Dante prostředního a poslední byl Gio. Jaká to byla pravděpodobnost?

Samozřejmě, příští rok by se měly narodit další dvě děti a možná i víc, pokud budou Lucian s Jordyn postupovat ve stejném tempu. Bylo až s podivem, že Dante cítil jakousi konečnost, že by tohle mohli být jediní chlapci.

„Víš, že se Michel nikdy nebude moci připojit k la famiglia,“ řekl tiše Gio a úkosem se díval na Danteho.

„Jsem si toho vědom.“

Pravidla La Cosa Nostry byla jasná. Mafián musel být aspoň z poloviny Ital a tahle stránka musela pocházet z otcovy strany. Michelova otcovská linie byla neznámá, a i když mohli bezpečně předpokládat, že byl čistokrevným Siciliánem, někdo by se to mohl pokusit zpochybnit. Dante nechtěl, aby se na jeho syna kvůli jeho krvi někdo díval spatra.

„A skutečně je mi to jedno,“ dodal Dante se zasmáním. „O jednu věc méně, o kterou se budu muset starat, až bude vyrůstat.“

„A co Cat?“ zeptal se Lucian se zvednutým obočím. „Možná trochu zpomaluje, ale stále má tým lidí, kteří pod ní pracují. Dante, vždycky bude Královnou Pojistkou. Michel by možná mohl následovat její příklad. Přemýšlej o tom.“

To Dante nemusel. „Tuším, že v tom případě by měl pekelného učitele. Přeju mu štěstí a jsem šťastný, že to nejsem já.“

Gio se zasmál. „Jo, i já přemýšlím, jak by to vypadalo.“

„Dneska ráno jsem dostal zajímavý hovor,“ informoval Dante své bratry.

Oba muži se na něj podívali a čekali, co řekne dál.

„Něco ohledně Chicaga,“ řekl Dante.

„Co je s ním?“ zeptal se Gio.

„Zřejmě jsou tam základy našeho syndikátu… vratké.“

„Myslíš Terrance Trentini, že?“ řekl Lucian.

„Jo.“ Dante si povzdechl a zkřížil si kotníky u nohou. „U Komise se začínají slítat mrchožrouti. Chápeš, co říkám?“

Lucian si odkašlal a snažil se zakrýt své překvapení. „Vážně?“

„Tuším, že ano. Chlape, ten boss je jen pár kroků od setkání se svým stvořitelem.“

„Do prdele,“ zamumlal Gio.

„Kdo se to snaží přebrat?“ zeptal se Lucian.

Dante zavrtěl hlavou. „To není důležité a ani to není naše věc. Tak jako tak bychom mohli pracovat s novým vůdcem Chicagského syndikátu. Terrance nám lezl na nervy víc než dost. Neměl jsem problém s tím, abych vydal souhlasné stanovisko s poledním úderem.“

„A ostatní členové Komise?“ zeptal se Gio.

„Uvidíme,“ odpověděl Dante. „A zatímco budeme čekat, drž se zasraně mimo. Zvlášť, když to jde ke dnu. Protože jen díky tomu, že jsem dal souhlas s bossovým úmrtím, neznamená, že se chci zaplést do války v Chicagu.“

Gio svraštil obočí. „Proč by měla být válka?“

„Jeho jediný syn není mafiánem, jeho vnuk je obrovský sráč a nikdo neví, kdo převezme volná místa. Polovina mužů bude chtít, aby je zaplnil někdo, kým by mohli manipulovat, zatímco druhá polovina bude chtít někoho, kdo je manipulátorem. Víte, co to znamená.“

„Krev,“ odpověděl Lucian.

„I když ne naše,“ řekl Dante.

Gio přikývl a opřel se ve své židli. „Jo. Chápeme.“

„Co bychom je pak měli naučit?“ zeptal se Dante, i když svou otázku nesměřoval přímo ani na jednoho z bratrů. Díval se na děti na trávníku. Malý Andino stále kopal nožičkami a mával ručičkami.

„Koho? Chlapce?“ zeptal se Lucian.

„Jo.“

„O čem?“

„Tuším, že o životě.“

„To samé, co nás naučil táta,“ odpověděl Lucian a podíval se na své bratry.

„Mít čest,“ řekl Gio.

„Milovat divoce,“ dodal Lucian.

Dante se usmál. „Být špinavý.“