TT - 8. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

MAXIMUS VYTÁHL ZAPALOVAČ A ŠKRTL S NÍM. Podržela jsem nad plamenem ruku a s výkřikem jsem ji zase odtáhla.

„To bolí!“

Maximus zapalovač zase schoval. „A týdny to bylo jinak, protože tě Vlad svou aurou udělal ohnivzdornou?“

„Přesně tak. Plameny přese mě prostě jen tak přeběhly jako u něho. Jak jinak bys vysvětlil, že jsem přežila explozi, při které byl obytný vůz, ve kterém jsem se nacházela, kompletně zničený?“

A zemřel přitom upír.

To jsem ale nahlas neřekla. Kdybych zase dumala nad Martyho smrtí, začala bych brečet a už bych nepřestala.

„Ten silný oheň zřejmě spotřeboval poslední zbytek jeho ochranné aury“, přemýšlel Maximus nahlas. Poté se zamračil.

„Vlad mi vyprávěl, že už nemáš žádné vize. Proč to s tím ohněm vynechal?“

Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem o Vladovi mluvit.

„Možná proto, že to ještě nikdy předtím neudělal a chtěl udržet v tajnosti, že dokáže někoho přechodně učinit imunním vůči ohni.“

„To je možné“, odpověděl Maximus.

Bylo mi jedno, proč to Vlad nikomu dalšímu neřekl. Už jsem ohnivzdorná nebyla, svoje schopnosti jsem měla zpátky a někdo, kdo po mě šel, zabil mého nejlepšího přítele, nevinnou dívku a bůhví kolik dalších. Tu osobu najít a pomstít se jsem teď viděla jako můj nový životní cíl.

„Oukej, takže mám zpátky vize o minulosti, když se dotknu nějakého předmětu. Tak se podíváme, jestli dokážu vypátrat někoho v současnosti.“

S těmito slovy jsem přejela rukou po nočním stolku. Stoly, kliky a podobný inventář v sobě nosily nejvíc emocionálních otisků. Okamžitě jsem v hlavě uviděla plno obrazů.

Prohrabávala jsem se v nich, až jsem našla ten nejsilnější. Na ten jsem se soustředila, abych vyhledala osobu na druhém konci neviditelné stopy.

Hotelový pokoj se proměnil na kancelář vymalovanou v béžových tónech. Za psacím stolem seděl čtyřicátník, měl zastrčené sluchátko mezi ramenem a bradou a natahoval se po bloku.

„Ne, takhle jsme si to nedomluvili“, říkal, zatímco do něj něco škrábal.

„Je mi jedno, co její advokát chce… zatraceně, už dostane polovinu mého platu jako výživné!“

I když všechno působilo jakoby mlhavě, což bylo ve vizích ze současnosti normální, slovo MRCHA jsem z bloku vyčetla jasně.

Jo, kdybys nepodváděl svou ženu v levných hodinových hotelech, pomyslela jsem si, odpojila se a vrátila do své reality.

Maximus mě celou dobu nespustil z očí. „Vyšlo to?“

„Ano.“

Vzedmula se ve mně chuť vraždit. Teď jsem mohla začít lovit Martyho vraha. Sice jsem stále nepovažovala Vlada za pachatele, ale pokud jsem se mýlila…

„Maxime, děkuji, že jsi mě vytáhl z těch trosek, vyléčil a dostal sem. Zachránil jsi mi život.“ Odmlčela jsem se a zhluboka se nadechla.

„Ale teď musíš jít.“

Zvedl své zlatohnědé obočí. „Co?“

„Jestli je za tím vším Vlad, nemůžu ti věřit“, odpověděla jsem bez okolků.

„Možná, že mě máš rád, ale my oba víme, že nezahodíš sto let starý slib věrnosti pro nějaký krátkodobý pocit zamilovanosti.“

Počítala jsem s různými reakcemi. Smích, který zněl jako lavina štěrku, k tomu nepatřil.

„Neznáš mě tak dobře, jak si myslíš“, řekl Maximus a chytil mě za pravou ruku. Okamžitě se aktivoval můj dar, vytrhl mě ze současnosti a hodil do minulosti.

Byl jsem pokrytý ranami, ale vzrušený. Svaté město bylo opět naše.

„Allah Akbar!“, nesl se nad našimi vítěznými pokřiky žalostný hlas.

Blázni. Kdyby byl jejich Bůh opravdu tak velký, tak bychom Jeruzalem nedobyli. Přeživší bitvy, většinou ženy a děti na nás hleděly se strachem a odporem.

Poté jsem uslyšel hlas svého bratrance Godfreye. „Muži víry! Zničte ten odpad, který zamořil Jeruzalem. Nenechte nikoho naživu!“

Zíral jsem. Sluneční paprsky se zablýskly na stovkách tasených mečů, když naši bojovníci zvedli své zbraně. Poté udeřili a kolem se začaly ozývat děsivé výkřiky.

„Poslechni!“, křikl rytíř vedle mě, který bez zaváhání sekal do poražených.

„Bůh to chce!“, řval Godfrey, když se k masakru připojil.

„Musíme město očistit!“

Nějaká postava se vrhla ke mně. Instinktivně jsem ji chytil a zůstal zírat do vyděšených očí malého chlapce, který mě s pláčem prosil ve své mateřštině o milost. Najednou sebou cuknul a z úst mu vytryskla krev. Rytíř po mém boku z jeho zad vytrhl svůj meč.

„Máme své rozkazy“, štěkl na mě. „Žádná milost. Bůh to chce!“

Pustil jsem tělo chlapce na zem. Poté jsem se zaťatými zuby pozvedl meč a sekl po dalším přeživším.

Strašlivé vzpomínky skončily a z mé ruky prskaly jiskřičky. Mezitím mě Maximus pustil, což bylo jen dobře, jinak bych na něj použila svůj elektrický bič.

„Vím, co jsi viděla“, řekl bez okolků.

„Bude mě to pronásledovat ve snech celou věčnost. Z poslušnosti jsem tenkrát ten hrozný rozkaz vykonal. Poté mě trápily výčitky svědomí. Už nikdy nechci být tím mužem. Vlad může být bez skrupulí, pokud chrání svůj klan nebo musí v boji zabíjet své nepřátele, ale nikdy nevraždil nevinné ženy a děti. Kdyby se to mělo změnit, tak je můj slib věrnosti neplatný, ale ne kvůli tobě. Kvůli mně.“

Zírala jsem na Maxima. Sice jsem tušila, že s sebou táhne nějaké děsivé tajemství – jako většina lidí, obzvlášť století upíři-, ale na to, co jsem právě viděla, jsem připravená nebyla.

„Jak jsi mohl bojovat v té bitvě a přitom být Vladem proměněný v upíra?“, zeptala jsem se nakonec.

„Nejsou křižácké války z doby stovky let před Vladem?“

Maximus se zasmál.

„Ano, ale Kristovi rytíři ze Šalamounova chrámu prováděli vlastní tajné rituály. K tomu patřilo i pití krve místo vína jako připomínka poslední večeře Páně. Původním osmi templářům, mezi které jsem patřil i já, se nepodávala lidská krev, ale to jsme tenkrát netušili. Věřili jsme, že naše větší síla a rychlé hojení pocházelo od Boha.“

„Oni vám podstrkávali upíří krev?“ Sarkasticky jsem se zasmála.

„To už se mi stalo taky. Kdy jsi to zjistil?“

„O století později, když jsem potkal Vlada. V podstatě to byla úleva. Věřil jsem, že když nemohu zestárnout, tak mě tím chce Bůh potrestat, že jsem jeho jménem proléval krev nevinných.“

Můj hněv na Maxima trochu polevil. To, co udělal, bylo strašné, ale trápil se výčitkami svědomí déle, než jsem si dokázala představit. Nemusela jsem mu to vyčítat ještě i já.

„Ehm… oukej.“

Triviální odpověď, já vím, ale během poslední hodin se toho prostě stalo příliš mnoho.

Poškrábala jsem se na hlavě a pod prsty jsem ucítila Vladovu esenci. Nechal své stopy na celém mém těle. Nechala jsem ruku klesnout, abych neiniciovala náhodné spojení.

Jeho telepatické schopnosti byly tak silné, že patřil k malému okruhu lidí, kteří vycítili, pokud je někdo telepaticky sledoval. Koneckonců jsme se takto seznámili, i když pokud to byl on, ať už to bylo jakkoliv nepravděpodobné, kdo se mě snažil zabít, nemohla jsem mu prozradit, že se to nepodařilo.

Při tom pomyšlení jsem za víčky ucítila pálení, ale bolest jsem potlačila.

Teď je nejdůležitější přežít, bolest srdce musí počkat, napomenula jsem sama sebe.

„Musím se ještě jednou vrátit do cirkusu“, řekla jsem Maximovi, „a ty se mnou jít nemůžeš.“