TT - 13. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

OBLEČENÍ JSEM MĚLA PROPOCENÉ A BOLELY mě všechny svaly, přesto jsem zvedala nohy v pravidelném kontrolovaném rytmu. Sto třicet devět… sto čtyřicet…

„Nech toho. To ti nedělá dobře.“

Maximus se tyčil nad ní, ruce zkřížené na prsou a v očích temný pohled. Ignorovala jsem ho a dál jsem pokračovala ve zvedání nohou.

Kolem kotníků mě sevřely chladné ruce, takže už jsem s nimi nemohla hýbat.

 „Myslím to vážně, Leilo. Přestaň.“

Zle jsem se na Maxima zamračila. „Pusť mě.“

Jen mě svíral silněji. „Až mi povíš, co tě posledních pád dní užírá.“

Zadýchaná námahou jsem se zasmála.

 „S čím mám začít? S tím, že můj nejlepší přítel byl roztrhán na tisíc kousků, nebo s tím, že si myslíš, že můj exmilenec by mohl být tím, kdo to přikázal?“

Možná, že jsi to dokonce byl ty?, dodal můj jízlivý vnitřní hlas.

Snažila jsem se ho ignorovat, ale v poslední době byl stále hlasitější a hlasitější.

Maximus sice tvrdil, že nevěděl, že jsem byla ohnivzdorná, ale mohl něco zaslechnout, když jsem ještě bydlela u Vlada. Sice mi pomohl hledat toho atentátníka, ale co když věděl, že Adrian už bude dávno mrtvý, než ho najdeme? Od té doby se mi snažil hledání té záhadné upírky vymluvit. Prý z obavy o mé zdraví.

 Ale co když jsem vůbec žádný infarkt neměla? Co když jsem jen trochu krvácela z nosu, což mohl být důsledek intenzivního používání mého daru.

„Ještě máš na srdci něco jiného“, řekl Maximus a pustil mě. Posadila jsem se a opatrně jsem volila slova.

„Sport mě posiluje, a já potřebuji sílu, abych se mohla zítra znovu na tu upírku napojit. Už jsem čekala příliš dlouho.“

Maximus si odfrkl. „Někdy mi připomínáš Vlada.“

„A to jako čím?“, zeptala jsem se přísně.

„Tou pomstychtivostí. A až tu upírku najdeš, tak ji budeš možná chtít i ukřižovat.“

Ta představa měla něco do sebe, ale…

„Nejde mi o pomstu. Jakmile ten vrah zjistí, že jsem ještě naživu, tak se terčem může stát má rodina.“ Poté jsem změnila taktiku.

„Kromě toho mám neustále noční můry, že nás Vlad najde. Sport mi pomáhá klidně spát.“

To byla pravda. Včera večer jsem na to chtěla jít pomalu, ale hned po usnutí jsem si musela od Vlada vyslechnout, že jde po nás. A i když to byl jen sen, tak jsem po procitnutí krvácela z nosu a v břiše se mi usadil podivný pocit, což jsem Maximovi zamlčela.

Jeho šedé oči se zbarvily do zelena. „Jsou tu jiné možnosti, jak se před spaním unavit.“

To bylo od toho polibku na chodníku poprvé, co mi dělal návrhy; což od něj bylo docela galantní, když jsem vzala v úvahu, že už skoro dva dny žijeme natěsno v jednom pokojíku. Právě jsem ho chtěla jemně odpálkovat, když se ozval můj vnitřní hlas.

To je tvoje šance! Sundej si rukavice a dotkni se ho. Jestli na něm bude esence té brunetky, tak je v tom až po uši.

Zadržela jsem dech. Mohla bych být tak bezohledná?

Plaveš v moři plném žraloků, vynadal mi můj vnitřní hlas. Buďto si taky pořídíš pár ostrých zubů, nebo se necháš sežrat.

Maximovy oči jasně svítily. Neměl tušení, proč na jeho návrh nechci reagovat.

 V mém nitru spolu bojovali o nadvládu pocit viny s chladnou logikou. Maximus se ke mně vždy choval přátelsky, ale jak moc dobře jsem ho vlastně znala? S Vladem si byli blízcí už staletí a přesto ho Maximus podvedl.

Před mým vnitřním zrakem se mi zjevila Martyho tvář, následovaná otcovou a Gretinou. Někdo měl na svědomí mého nejlepšího přítele a zaútočil by i na mou rodinu, jen aby mě vylákal z úkrytu.

Nemohla jsem si dovolit nějaký naivní pocit důvěry, když stejně tak jsem mohla mít jistotu.

Velmi pomalu jsem si sundala rukavici. Maximovy oči svítily ještě jasněji a nořily pokoj do měkkého, smaragdově zeleného světla.

Poté došel ke mně a poklekl, váhavě, jako kdyby mě mohl vylekat jakýkoliv prudší pohyb.

Což mohla být pravda. Srdce mi tlouklo tak rychle, že jsem se cítila na omdlení. Právě jsem se chystala hrát něco jako erotickou ruskou ruletu, se skoro tisíc let starým, a přes metr devadesát vysokým upírem. Mezi pudem sebezáchovy a lehkomyslností byla jen tenká hranice a momentálně jsem si nebyla jistá, na které straně se pohybuji.

Ladným, kočičím pohybem se Maximus posunul blíž. Ale když byl ode mě vzdálený jen pár centimetrů, zhluboka se nadechl a nakrčil čelo.

„Co je?“

Zatracení upíři a jejich schopnost vycítit emoce. Nejdřív jsem pohlédla na své ruce, poté na něj. Lhaní bylo vždy o to přesvědčivější, pokud v sobě obsahovalo špetku pravdy.

„Nechci ti ublížit, ale rukavice si také nechci zase oblékat.“ Spolkla jsem knedlík v krku, který nepocházel pouze z mé nervozity.

„Já… chci se tě dotknout.“

Jeho tiché zavrčení mi vyvolalo husí kůži po zádech. Ještě než jsem se stihla nadechnout, už jsem mu ležela v náruči. Políbil mě tak vášnivě, že jsem na chvíli zapomněla na svůj cíl. Poté si mě přitáhl na klín, takže jsem na něm seděla obkročmo.

Mezi jeho stehny čněla obrovská boule. Chytil mě za boky a houpal se mnou sem a tam, takže se jeho tvrdý chlapík otíral o můj citlivý střed. Povzdechla jsem si, ale bylo v tom tiché zoufalství.

 Byl to tak dobrý pocit… ale také bezvýznamný. Najednou mi byl jasný rozdíl mezi touhou a láskou. Kdybych měla s Maximem sex, tak bych si ho vychutnala podobně jako čínské jídlo – s vědomím, že se velmi rychle budu cítit opět prázdná.

Zatracený Vlad! Dokonce i v náruči někoho jiného mě trápila vzpomínka na toho zatvrzelého upíra. Odtrhla jsem se od Maximových rtů.

„Maxime, přestaň.“

Jeho ruce se zarazily, ale ještě jednou mi přejel po krku jazykem, táhle a lačně.

„Co je?“

Tak zaprvé nejsi ten muž, kterého stále ještě miluji. A kromě toho si nejsem jistá, jestli ti můžu věřit.

„Eh… ještě je brzy.“

S těmito slovy jsem nechala ruce klesnout, takže jsem mu prsty přejela po ramenou, jako bych se chtěla omluvit.

Žádná stopa po cizí esenci.

S povzdechem jsem se od něj odtáhla a rukama ho chytila za paže. Udeřila do mě důvěrně známá esence, takže jsem Vlada znovu potichu proklela. Nejen mě se dostal pod kůži; i Maximovi.

Jeho ruce mi přejely po stehnech. „Příliš brzy na sex, ale třeba bychom mohli dělat i něco jiného.“

Zadržela jsem ho tím, že jsem rukama sjela k jeho zápěstí a sevřela je.

„Sorry, ale na to je taky… ehm… příliš brzy.“

Jeho zklamaný pohled ve mě vyvolal pocit viny.

 Ty malá děvko!, posmívalo se mi mé svědomí. Mému jízlivému vnitřnímu hlasu to bylo jedno. Ponoukal mě k tomu, abych na Maxima hrála soucitnou a dál hledala stopy zrádných esencí.

„To je v pořádku.“ Hořký smích. „Však nestárnu.“

A hele, přece jenom tu byla nějaká esence na jeho pravé ruce, ale ta nepasovala ani k brunetce ani k Vladovi. Ať už ji zanechal kdokoliv, on – nebo ona – měl špatné svědomí, když se Maxima dotýkal. Ale protože to nebyla ta vražedkyně, tak mi po tom nic nebylo.

„Děkuji za pochopení“, řekla jsem, než jsem nechala ruce klesnout a stoupla si.

 „Já si, ehm, skočím do sprchy.“

A ta bude muset být studená. Už potřetí jsem zanadávala na Vlada. Nebylo fér, že byl jediným mužem, který kdy rozpálil jak mé srdce, tak i mé tělo. Ať už byl kdekoliv, doufala jsem, že ho vzpomínka na mě dohání k šílenství.

Maximus se zvedl také. Naklonil hlavu, jakoby něčemu naslouchal – a už jsem ležela na zemi a jeho svalnaté tělo mě chránilo před létajícími střepy.

 Přes hluk vybuchujících okenních tabulek jsem ho slyšela zasténat. Cítila jsem, jak to s ním cuká, jak jeho sevření bolestivě zesílilo, ale než jsem mohla vykřiknout, tak mě pustil. Poté vytáhl několik nožů a vyskočil.

Napodobila jsem ho a cítila, jak mi strach a adrenalin nabil pravou ruku elektřinou. Vlad nás očividně našel!

Přesně takhle vletěl do hotelového pokoje, když jsme se spolu setkali poprvé. Čekala jsem na to, že kolem nás vzplane oheň, ale nic se nestalo. Místo toho se ozvala střelba. Maximus mě strhl na zem a chránil mě svým vlastním tělem, ale když střelba ustala, už nevstal. Padl dopředu, obličej zkřivený bolestí a tělo měl plné krvavých dírek od kulek.

„Kulky jsou z tekutého stříbra“, zachrčel.

 „Utíkej!“

Byla jsem zděšená. Ani upíří schopnost hojení nedokázala tekuté stříbro z těla vyloučit a ta látka nejen že Maxima ochromí, ale také bude mít pocit, jakoby ho uvnitř spalovala kyselina. Odsunula jsem ho ze sebe, ale ne, abych utekla. Chtěla jsem tomu, kdo na něj vystřelil to svinstvo, prohnat tělo svým bleskem. Sundala jsem si rukavici a pohled na nadpřirozené světlo, které z mé ruky vyzařovalo, mě naplnil zuřivým odhodláním. Napřáhla jsem ji a zavrčela.

„Chceš ho zabít, Vlade? Tak to budeš muset nejdřív přejít přese mě!“

Ozval se výsměšný řehot. Poté rána, dveře proletěly pokojem a narazily do postele. Ve vstupním rámu se objevila zahalená postava.

Obličej měl ve stínu, ale přesto jsem nakrátko zahlédla černé vlasy. Strnula jsem a pocítila bodnutí v srdci, zatímco se mi ruka nabíjela elektřinou. Dokázala bych zabít muže, kterého miluji, abych ochránila jiného, ke kterému jsem necítila nic?

„Ani hnout, jestli chceš, aby zůstal naživu.“

Měsíční světlo padlo na tvář zakuklence a osvítilo tak krátké černé vlasy, hladce oholenou tvář a široké, plné rty. Nebyl to Vlad, jak jsem si uvědomila, ale ani jinak známá tvář. Kdo to, k čertu, byl?

Cizinec se zasmál a přitom si olízl špičáky.

„Máš otázky, ale máme čas jen na jednu. Chceš, aby žil, nebo zemřel?“ Krátce kývl směrem k Maximovi, který se svíjel bolestí.

„Bojuj se mnou, jestli chceš, aby zemřel. Pokud se mnou půjdeš dobrovolně, nechám ho naživu.“

„Neposlouchej ho“, vyrazil ze sebe Maximus.

Neviděla jsem ho, protože to bych musela cizince spustit z očí; chyba, kterou bych neudělala.

„A proč bych ti měla věřit?“, zeptala jsem se sarkasticky.

V očích muže se zeleně zablýsklo.

„Protože nechci ztratit svůj nejlepší donucovací prostředek proti tobě.“

Tato věta mluvila sama za sebe. Ať byl ten cizinec kdokoliv, hloupý nebyl. A také to nebyl žádný z Vladových lidí. Vlad by se nikdy nepokusil využít Maxima proti mně. On by věděl, že by to bylo zbytečné, protože už mi sdělil dopředu, že ho zabije.

V dálce zavyly sirény. Cizinec si povzdechl. „Utíká nám čas, ptáčku. Jak ses rozhodla?“

Ruka mě bolela, tak silně v ní proud pulsoval, ale pomalu jsem ji nechala klesnout. Teď nebyla ta správná chvíle. Maximus mezi přerývaným sténáním zaklel. Cizinec se zasmál.

„Slyšel jsem, že jsi chytrá. Doufejme, že tvůj přítel také.“

Do hrudníku mě udeřilo něco tvrdého. Pohlédla jsem dolů na prsa a uviděla něco, co vypadalo jako šipka. Když jsem pohled opět upřela na cizince, už jsem ho viděla rozmazaně a nohy jsem měla jako z pudinku.

„Každopádně s sebou vezmi ty její rukavice“, bylo poslední, co jsem slyšela, než jsem upadla do bezvědomí.