Legacy - 1. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Johnathan

Vedle Johnathana zastavilo černé auto. Pohled na tmavé auto s tónovanými skly byl tak důvěrně známý, že se skoro usmál. Skoro.

Dobrá část jeho života byla plná vzpomínek na auta jako tohle, které ho vyzvedávalo, ať už kvůli čemukoli. Jako třeba kvůli situaci, do které se dostal a potřeboval se z ní dostat ven.

Okénko u spolujezdce sjelo dolů, čímž odhalilo člověka, který přijel vyzvednout Johna tentokrát. Při pohledu na Giovanniho, který seděl za volantem, se usmál.

„Zio,“ pozdravil John.

Strýček.

Po pravdě řečeno, Giovanni byl pro Johna mnohem víc, než jen strýčkem, vždycky byl  pro něho něco jako starší bratr a přítel. Zvlášť teď, kdy bylo Johnovi třicet a už nebyl dítětem, který by se strýčkovi pletl pod nohama. Přesto byl Giovanni v Johnově rodině stále člověkem, se kterým sdílel takovou úroveň důvěry, kterou k nikomu jinému neměl. Navzdory tomu, že strýček ve svých padesáti sedmi letech měl šedivé vlasy a ve tváři vrásky, které vypovídaly o tom, že Giovanni už nebyl žádným mladíčkem, stále si udržoval svou vitalitu a energii. Antony, Johnův dědeček vždycky říkal, že Giovanni má mladou duši.

Ať už to znamenalo cokoli.

„Johne,“ odpověděl strýc. „Nastup. Už tak jedeme pozdě. Řekli mi, že by tě mohli pustit ve dvanáct, a teď už je skoro jedna.“

„S papíry měli nějaké zpoždění.“

Giovanni ukázal ke dveřím spolujezdce. „Nezájem. Nastup.“

Johnathan věděl moc dobře, že neuposlechnout Giovanniho se nevyplácí. Otevřel si dvířka, dozadu hodil velký hnědý papírový sáček a nastoupil si. Ještě za sebou ani nestačil pořádně zavřít dveře, když Gio už dupl na pedál a auto vyrazilo kupředu.

„Sakra,“ řekl John, snažil se něčeho chytit, aby získal rovnováhu a zasmál se. „Zpomal. Dal bych přednost, abych dřív, než zemřu, ještě aspoň jednou viděl svou mámu, jo?“

Gio se ušklíbl. „Tvého otce ne?“

„Víš, jak to je.“

„Ve skutečnosti ne. Lucian, stejně jako Dante, je můj nejlepší kamarád. Johne, vždycky jsme si byli blízcí. Když jsem byl mladší a neměl dost sebeovládání, tak se s mým jménem pojilo spoustu problémů. Ale vždycky jsem měl své bratry. Když mi připadalo, že mi byl otec vzdálený na milion kilometrů, moji bratři tam pořád byli. Takže ne, nevím.“

„Je to tak, že on není mým bratrem.“

Gio si zabroukal pod vousy. „Je to tvůj otec. Já vím.“

John se svým otcem z očí do očí nemluvil o spoustě věcí. Lucian byl dobrým tátou, jak jen to šlo. Vždycky byl na Johna a jeho sestry hodný. Své děti naprosto zbožňoval. Ale John si vždycky připadal v jeho životě ztraceně. Nebo dokonce i s lidmi kolem něho, včetně svého otce. Bylo těžké mít stejné pouto, které s otcem a matkou sdílely jeho mladší sestry.

„Co je v té tašce?“ zeptal se Gio a podíval se po hnědém pytli, který John hodil na podlahu auta.

John pokrčil rameny. „Sračky, se kterými jsem šel dovnitř. Oblečení, hodinky a tak podobně. Nic důležitého.“

„Ukaž mi svůj náramek, Johne.“

„Proč?“

„Ukaž mi ho.“

John s povzdechem zvedl ruku, aby ukázal kožený náramek, který nosil. V jeho středu byl rodinný erb. „Šťastný?“

„Jen se ujišťuji, že jsi ho také dostal zpátky.“

„Všechno, co jsem u sebe měl, mi vrátili, Zio.“

„Systému nevěřím, Johne.“

Ve skutečnosti, ani John.

„Díky za to, že jsi mi do vězení poslal balík, abych měl na dnešek slušné oblečení,“ řekl John.

Gio po svém synovci střelil pohledem. „Já ti neposlal vůbec nic, Johne.“

„Kdo tedy?“

„Tvůj otec. Poslal ho před pár týdny, abys měl na dnešek co na sebe. Myslí na tebe, dokonce, i když ty si to o něm nemyslíš.“

John si přál, aby ho ta slova donutila něco cítit, ale jediné, co ucítil, bylo bodnutí v hrudi, které mu připomnělo, jak oddělený ve skutečnosti byl. Vždycky to tak pro bylo. Když se podíval na lidi kolem sebe, nikdy neměl pocit domova. Bylo to, jako by se na ně díval odněkud zvenčí.

„Takže, jak vypadá tvůj příští týden?“ zeptal se Gio.

„Nic neobvyklého. Musím se hlásit u probačního úředníka. Tři roky těch nesmyslů by měly být zábavné.“

Gio se zasmál. „Nebo prostě můžeme toho hajzla podplatit.“

John se zamračil. „Zio, uplácení lidí bylo jedním z důvodů, proč jsem za mřížemi místo jednoho roku strávil tři.“

„Jo,“ trhl s sebou Gio. „Máš pravdu. Bude lepší nechat to být.“

Pokus o uplácení úředníků vedl k obvinění, se kterým se potýkal. Přechovávání neregistrovaných zbraní. Prodej neregistrovaných zbraní. Napadení policisty. Vlastně několika policistů.

Na Johna se vršilo jedno obvinění za druhým a než se nadál, dostal od soudce pět let. Ani peníze, postavení nebo konexe jeho rodiny ho z toho nedokázaly dostat.

John si byl dost jistý tím, že v tom tak trochu měli prsty jeho otec spolu se strýcem Dantem. Podle Luciana se John vymknul kontrole. Nebo spíš kontrole svého otce. Nesnášel pravidla a rád dělal věci po svém, což ne vždy odpovídalo způsobům Marcellů.

Kamkoli John vstoupil, obvykle následovaly problémy.

Lucian víc než jednou řekl, že nastal čas na to, aby dostal John přes prsty. John to koneckonců tak nějak předpokládal.

Jen si přál, aby ho otec jako ponaučení nenechal odkroutit si celých pět let. Naštěstí pro Johna si za dobré chování po třech letech vysloužil propuštění pod dohledem probačního úředníka, což bylo stejně na hovno, bez ohledu na to, z jakého směru se na to podíval.

„Hele,“ řekl Gio.

John se vymanil ze svých myšlenek plných problémů a začal věnovat svému strýci pozornost a respekt, který si zasloužil.

Tohle byla rodina Marcellů.

Bylo to pravidlo, které Johnovi nevadilo dodržovat.

Respekt a čest.

Vždy.

„Co?“ zeptal se John.

„Co chceš dělat právě teď?“

„Máme se dostat na oslavu, ne?“

„Podle toho, co jsem slyšel, je módní přijít pozdě,“ odpověděl Gio. „Řekni mi, co bys rád dělal, Johne.“

„Pivo. Rád bych si dal pivo.“

Gio se zasmál. „Čekáš že -“

„To je v pohodě. Jedno pivo mě nezabije.“

„Myslím, že to bychom mohli zařídit, aniž by Dante vyslal lidi, aby nás našli.“

Při zmínce o svém strýci… bossovi, se John zamračil. „Dneska jsem venku první den. Vážně mě ponoukáš, abych naštval Danteho? Dante, který má ještě kratší rozbušku, než já?“

Vypadalo to, že čím byl Dante Marcello starší, tím byl méně tolerantní k různým kecům. John byl dost chytrý, aby věděl, že pokud by bylo potřeba, tak tenhle strýc, don Cosa Nostry Marcellů, by ho nejdřív nakopal do zadku, a teprve poté se ptal.

Gio se usmál. „To není on, kvůli komu by sis měl dělat hlavu.“

„Ano?“

„Ne. Měl by sis dělat hlavu s tím, až se dostaneš do rukou své mámy, které jsi tři měsíce nezavolal.“

Sakra.

Rodina na prvním místě, Johne. Vždy.

Otcova slova představovala mantru, na kterou John nemohl zapomenout.

Čím víc se blížilo datum jeho propuštění, tím víc se Johnova matka Jordyn na něho zaměřovala. Také vyjádřila své obavy ohledně toho, že po propuštění může rychle spadnout do další recidivy jedné ze svých dalších příhod a tlačila na něj tak silně, až tím začala lézt Johnovi na nervy. Jeho záměr byl jednoduchý, soustředil pouze na to, aby se dostal co nejdříve ven z vězení a na to, co chtěl udělat poté. Proto postavil mezi sebe a svou matku určitou zeď.

Pravděpodobně to nebyla ta nejšťastnější volba.

„Možná bychom se měli cestou do Tuxedo Park stavit v květinářství,“ zamumlal John.

Gio přikývl. „To bychom možná měli.“

„A v klenotnictví.“

„Teď jsi na to kápl, chlape. Bez ohledu na to, co si myslíš, tě Lucian dobře učil.“

John se zasmál. „Vím, že si moje máma dělá starosti, protože mě miluje.“

„Ale?“

„Svou láskou mě dusí,“ připustil John. „Jsem dospělý. Ne dítě. Stále se chová, jako by mi bylo sedmnáct a ne třicet. Pořád si myslí, že jsem klukem.“

„Jen do záznamu – všechny matky vidí své děti stále jako malé děti. Jordyn nepředstavuje žádnou výjimku. Cecelia si stále myslí, že když mám nakřivo kravatu, tak mi ji musí narovnat.“

„Víš, že to není to samé.“

Gio si ztěžka povzdechl. „Nebo možná, Johne, jen nechápeš svou mámu a tátu.“

„Myslím, že ano.“

„Skutečně? Dvakrát o tebe málem přišli. Už jsi někdy pomyslel na to, že někdy odejdeš tak daleko, na místo, kam nedosáhnou. Možná ta neschopnost udržet tě blízko, jim bere pocit bezpečí a to je nutí chovat se tak, že se cítíš, jako by tě dusili.“

John svému strýci neodpověděl, ale věděl, že Giovanniho připomínka byla správná. V době, kdy byl ještě miminkem, se jeho teta Catrina zapletla s kartelem, který unesl Johna, aby se dostal ke Catrině. Tenkrát téměř přišel o život, stejně tak jako jeho otec, strýcové a teta, kteří se ho pokusili zachránit.

Jeho rodina tu bitvu zjevně vyhrála.

Marcellové vždycky vyhrávali.

A pak znovu, když mu bylo sedmnáct, se stala Johnova první příhoda. Díky svému manickému chaosu v hlavě, udělal jedno zbrklé rozhodnutí a tím se dostal na špatné místo. Léky, které si naordinoval sám, rychlý životní styl a málem umřel.

Možná by mohl přímo představovat chodící klišé.

Až na to, že jím nebyl.

Jeho život byl skutečný, stejně tak jako maniakální bipolární porucha, která mu byla v sedmnácti diagnostikována, a pak jako dospělý těžce selhal.

„Johne,“ řekl Giovanni tiše. „Rád bych slyšel odpověď.“

„Jak blízko si mě můj otec držel, když mě nechal na tři roky zavřít do vězení?“

„Nedal jsi Lucianovi na výběr. Choval ses jako blázen, Johne. Dělal pitomosti. Čím rychleji jsi utíkal, tím nezvladatelný ses stával. Víc než jednou ses sám dostal do příšerných situací, které nás všechny mohly stát hodně. Léčil ses sám svými chemickými látkami a recepty. Cristo, Johne, na dva týdny jsi zmizel!“

To udělal.

Udělal všechno z toho.

„Myslel jsem, že jsem to měl pod kontrolou,“ řekl John.

„To byla tvoje první chyba, protože zcela zjevně jsi byl ztracený. Všichni se ti snažili pomoct, ale ty jsi prostě nás všechny od sebe tlačil pryč, až jsme se na to už dál nemohli dívat.“

Ani jedno slovo z toho nebyla lež.

John by to nemohl popřít.

Jeho poslední manická příhoda začala krátce po jeho dvacátých šestých narozeninách a cykly poruchy trvaly několik týdnů v kuse. Vše probíhalo víc než rok. Bylo to téměř jako zrcadlový obraz jeho první příhody z pubertální doby, kdy jeho rodina konečně získala tu správnou diagnózu toho, co bylo v jeho hlavě špatně.

Chemická nerovnováha.

Bipolární.

Johnovou největší chybou bylo to, že si myslel, že by mohl zvládnout své duševní zdraví bez léků. Ty prášky ho doháněly k šílenství. Nepotřeboval je. Mýlil se, ale čím déle byl bez nich, tím víc maniakálním se stával ve svém každodenním životě. Pohyboval se od krádeží, zbrklostí, přes bitky, do kterých se zapletl díky užívání látek, díky kterým prožíval vrcholy i pády, až po kurvení se s jakoukoli ženou, kterou měl na dosah ruky, jen aby něco cítil.

Když byl ve vysokém cyklu mánie, byl vzhůru celé dny, jel non-stop a doháněl svou obsesi do extrému. Potom přicházel pád a udělal by cokoli, jen aby se z něj dostal a mohl fungovat.

Jo. Svou bitvu prohrál.

Doslovně.

V tom druhém případě jeho rodiče už nebyli schopni zasáhnout tak, jako v době, kdy byl ještě teenagerem. V té době byl už dospělý. Když přišla tahle příhoda a John se konečně dostal na dno, tak během hádky nad rozdělením území a mužů na ulicích téměř zabil svého bratrance, Andina. Měla to být jednoduchá diskuse mezi capy. John byl však ve svých sračkách tak ztracený, že plně nechápal, co dělal, když na svého bratrance v rušné restauraci vytáhl zbraň.

John vůbec nemohl pochopit, jak potom všem Gio zvládl s ním sedět v autě poté, co málem provedl jeho synovi.

Dobře. Popravdě to věděl.

Rodina první.

„Jsem v pohodě,“ řekl John pevně.

„Teď,“ souhlasil Gio.

John se rozhodl, že je na čase skončit s tímhle hovorem. Nechtěl o svém duševním zdraví mluvit se svým strýcem. Když na to tak přišlo, tak s nikým. Na tuhle sračku měl zasraného doktora. Nebo měl aspoň dřív.

„Zio, nech toho,“ řekl John.

„Ty jsi to vytáhl jako první.“

„A teď jsem s tím skončil.“

Gio sledoval silnici, po které jeli. „Tvůj gang byl rozdělený mezi několik našich capo.“

„Pořád lepší, než kdyby dal Dante mou pozici a muže někomu úplně jinému.“

„Sám jsi to řekl.“

Ach, proboha.

John v tónu svého strýce uslyšel váhavost, která rozhodně nepovede k ničemu dobrému.

„Co teď?“ zeptal se.

Gio poklepal prsty na kožený volant. „Dante a Lucian si chtějí být jistí, že jakmile ses dostal ven a začneš vykonávat zase své pracovní záležitosti, nespadneš hned do recidivy. Takže se rozhodli, že bude lepší, když budeš zatím na nějakou dobu pracovat po boku Andina a Timothyho spolu s jejich bandami.“

Johnem projela zlost, kterou necítil už hodně dlouho. Bylo to dobré. Tak zatraceně dobré. Jako adrenalin, který mu byl vstříknutý přímo do žil.

Ale ten pocit pro něj byl také návykový a špatný. Špatný pro jeho mánii a špatný pro bipolární proudy emocí, se kterými denně bojoval. Nebyl už tím bláznivým, neovladatelným člověkem, který byl mimo jakoukoli kontrolu. Díky svému chování a problémům dostal svou rodinu a la famigliu do samotného pekla, ale teď už byl v pořádku.

Nebo nebyl?
Teď?

Copak mu nevěřila jeho vlastní rodina?

Bože.

To ho nasralo ještě víc.

„Jen abych si to vyjasnil, já do toho už nemám co mluvit, že?“ zeptal se John.

Gio pokrčil rameny. „Ne. To ne.“

Bylo přesně tak, jak Cosa Nostra pracovala. Jeho rodina byla do jejího života a kultury hluboko zakořeněná takovým způsobem, že by tomu nikdo nemohl porozumět. Jeho strýc, který stál v čele rodiny, další strýc, který byl Danteho poradcem a Johnův otec, který byl rodinným underbossem, nebylo úniku před tím, kým skutečně byl.

Mafie.

Mafián.

Cosa Nostra.

Když přišlo na rodinná rozhodnutí, zvlášť ta, která se týkala jeho, John nedostal možnost k boji. Jeho strýcové na něj vytáhli své postavení, stejně tak jako to dělal jeho otec.

Pravidla.

Jeho život byl diktován, obklopen a podmíněn pravidly.

John potlačil důvěrně známé nutkání bořit zdi, které se kolem něj znovu začaly uzavírat. Ale už věděl, že ty zdi jsou jen v jeho hlavě.

„Je tu něco, co potřebuji tenhle týden udělat,“ řekl John a znovu začal mluvit. Nechtěl se se svým strýcem hádat ohledně něčeho, s čím ani jeden z nich nemohl nic udělat. „Mělo by to stačit zítra, ale potřebuji nějaké kontakty.“

Gio se se zvednutým obočím podíval po Johnovi. „Co to je?“

„Potřebuji nového terapeuta. Takového, kterého nemá můj otec na své výplatní listině.“

„Johne -“

„Budu se řídit jeho zasranými pravidly a dám mu to, co chce, ale nad tímhle on nemá kontrolu. Už ne. Od mé poslední příhody uběhly tři roky. Dej mi v tom zasranou pauzu. Zasloužím si to, Gio.“

„Mýlíš se,“ řekl Gio tiše.

„V čem?“

„Ve svém otci. On ti dal na výběr, Johne. Ty víš, že ano.“

John se donutil potlačit své podráždění. „Nech to být.“

„Dal ti na výběr. Léčebnu, kam jsi mohl dobrovolně jít, nebo čas za mřížemi. Johne, to ty sis vybral. Ne Lucian.“

„Nejsem blázen,“ řekl John.

„To ani jeden z nás neřekl.“

Ale stejně tak dobře to říct mohli.

„Dostat mě do léčebny by mě přesně tak označilo.“

„Chtěli jsme jen to, abys byl zdravý.“

„To jsem.“

Gio se na něj znovu podíval. „Doufejme, že to tak zůstane.“

„Díky za to, kreténe.“

„Johne, konstatuji jen skutečnost. Oba víme, že jestli se nebudeš řídit tím, co jsi byl nucený dělat poslední tři roky, snadno můžeš do toho znovu spadnout.“

John to věděl, ale i tak hněv ukazoval svou ošklivou tvář.  Pozitivní bylo to, že teď ho byl schopný ovládnout, což nikdy dřív nemohl.

„Mimochodem,“ řekl Gio, když sešlápl plynový pedál k zemi.

„Co?“

„Všechno nejlepší k narozeninám, Johne.“

Poznámka pro ty, kdo si nepamatují, kdo je kdo:

Antony a Cecelia Marcello: zakladatelé rodu Marcello

Lucian (adoptovaný Antonyho syn) se svou manželkou Jordyn Marcello – a jejich čtyři potomci: Jonathan, Celia, Lily a Lucia

Dante (nejstarší Antonyho syn) se svou manželkou Catrinou Marcello – a jejich potomci: adoptovaný syn Michel a vlastní dcera Catherina

Giovanni (nezbedný benjamínek) se svou manželkou Kim Marcello – a jejich jediný potomek Andino