RL - 5. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Bylo to tady. Ten velký okamžik, o kterém sní každá dívka.

Její velký den.

Zvláštní věc byla, že ji ovládl pocit klidu, jakmile vstoupila na červený koberec. Tanya si nikdy nepředstavovala, že by měla svatbu pod širým nebem. Nicméně to byl krásný pohled s kamenným hradem, jako kulisou, vlnící se trávou a hustým lesem kolem. Trávník byl plný židlí, protože byli přítomni upíři z obou klanů.

Becky na ni zepředu zamávala. Tanya pomyslela na to, že tam nebyl její otec, aby ji provedl uličkou. Nemohla tam být ani její maminka, aby to viděla. Dokázala si představit, jak by se její oči zalily slzami. Její mamka by z tohohle byla naměkko. 

Pak ji zaplavil okamžitý pocit viny, který ji zaplavil proto, že nepozvala svou starou tetu, ale nebylo by to správné... nelíbila by se jí situace, ve které se ocitla. Pravděpodobně bylo lepší, že stará žena prozatím nic nevěděla. Kousek po kousku ji mohla na ten upírský trojúhelník zvykat.

Zhluboka se nadechla a sevřela Xavierovu ruku.

„Připravená? Jeho stříbrné oči se setkaly s jejími. Přikývla, protože nedůvěřovala svému hlasu. Upřel pohled před sebe a narovnal se. Tanya se podívala stejným směrem. V přední části stála Esral v květinových šatech, které pro ni vybrala Charlotte. Nakonec bylo nejrozumnější, nechat konečný výběr na ní. Výsledek byl ohromující, princezniny drobné křivky byly zvýrazněny na těch správných místech. Několik párů mužských očí se upíralo na malou elfku. Tanya si byla jistá, že nejednomu z nich se na ni sbíhaly sliny. Xavier si toho musel všimnout také, protože přimhouřil oči a sevřel čelist.

„Jsi v pořádku?“ Zašeptala Tanya.

Jednou přikývl a udělal pomalý krok dopředu.

V obřadu požadovala určité lidské zvyky, jako průchod uličkou a snubní prsten. Jinak následovala upírské tradice. Charlotte ji připravila na to, co přijde. Přinejmenším doufala, že jí ta hloupá blondýna řekla všechno, aniž by něco vynechala nebo naopak přizdobila.

Když poprvé viděla červený koberec, všimla si Zaneova intenzivního pohledu. Věnoval jí drobný úsměv, když se jejich pohledy setkaly.

Když se jí podařilo odtrhnout od něj pohled, vyhledala očima Branta. Jeho oči se na okamžik zachvěly, než se usmál. Možná se mýlila. V duchu se usmála, ale rty se jí chvěly, tak se do nich musela kousnout.

Brant měl na sobě šedý oblek, který mu obepínal tělo, jako druhá kůže. Pod sakem měl bílou košili a kravatu. Dech se jí zadrhl, protože oba vypadali neuvěřitelně hezky. Zane byl v černé barvě. Jeho velké tělo bylo oblečené v obleku. Jeho kravata a košile byly tak tmavé, stejně jako jeho oči, když sledoval křivky jejího těla.

Tanya se zhluboka nadechla, když šla uličkou. Oba dva se brzy stanou jejími manžely, až mezi nimi bude stát. Než se nadála, stála na konci uličky.

Její muži.

Nikdy si nemyslela, že tahle slova vysloví.

„Vítejte,“ zazněl hlas. Tanya byla tak zaměřená na Branta a Zanea, že si nevšimla muže v čele uličky. Vynaložila hodně síly, aby na sobě nedala znát překvapenou reakci, protože měl šedé vlasy, shrbená ramena a vrásčitou pokožku. Jeho vysokou, kostnatou postavu zdobil dlouhý červený sametový plášť, jehož lem mu sahal až k patám. „Ano, dítě...“ řekl. „Nakonec zestárneme.“

Tanya zadržela dech, vděčná, že nikdo neudělal krok vpřed. Brant se postavil vedle ní, vsunul svou dlaň do její a lehce jí sevřel. Otočila k němu hlavu a on na ni mrknul. Z druhé strany se přiblížil Zane a položil jí ruku kolem pasu. Z davu za nimi se ozval kolektivní povzdech. Bez ohledu na to, jak byla tato situace neobvyklá, jednalo se o královskou svatbu.

„Potřebuji, abyste po mě všechno opakovali. Když budete mluvit, budete mluvit jeden k druhému...“ Kněz sklonil hlavu a zavřel oči. „Začněme,“ odmlčel se. „Tobě, dávám sám sebe.“

Všichni slova opakovali.

„Moje žíla je tvoje žíla.“

Opět opakovali.

„Moje krev je tvou krví.“ Brant jí stiskl ruku, když promluvil. Zane se naklonil tak, že jí ovanul jeho hluboký, zastřený hlas, když ta slova vyslovoval.

„Společně, jako jeden v tomto i příštím životě.“

Zopakovali mužova slova a oči jí zvlhly. Tanya otočila hlavou ze strany na stranu, aby se mohla podívat na Branta a Zanea. Oba na ni upíraly temné a intenzivní pohledy. Brantův ohryzek se zvednul, když tvrdě polknul.

„Přikročmě k obřadu.“ Starý upír vyndal z kapsy pláště dýku. Byla z růžového a zlatého zlata, zdobená rubíny. Oba muži ji pustili. „Teď to píchne.“ Starý kněz jí pokynul.

Skvělé, téhle části se bála. Všichni tři před starým mužem přidrželi ruce. Nejprve se kněz přiblížil k ní. „Jakmile říznu Branta do ruky, musíš jednat rychle, než se rána zacelí.“

Nebylo by dobré, kdyby se to stalo. Kdyby chtěla, aby se spolu ti tři spojili, pak je třeba začít nejdříve s ní, a tak natáhla dopředu i druhou ruku. Zdálo se, že se starý muž na okamžik zarazil, ale pak přikývl. Zavřela oči a snažila se myslet na něco hezkého, ale přesto zalapala po dechu, když jí ostrý nůž prořízl kůži. Bylo těžké nereagovat, když všechno, co chtěla, byla odtáhnout ruku pryč, když jí poraněným místem projela bolest. Kněž se přesunul k druhé ruce a musela se hodně snažit, aby mu neřekla, že má přestat.

„Počkejte,“ řekl Brant se zdviženým obočím. „Nemusíš to dělat.“

Podívala se dolů na ruku, která už byla poraněná. Byla zalitá krví a bolelo to víc, než píchnutí. Bolelo to, jako děvka, ale musela to udělat. „Jsme v tom spolu, všichni tři,“ dodala s důrazem. Brantovy oči se přimhouřily, ale nic dalšího neřekl. Zvedla ke knězi ruku. Oba muži jí položili ruce na záda a dotkli se navzájem někde uprostřed. Oba ztuhli a trhli rukama pryč.

Nůž jí přejel po kůži podruhé. Tohle říznutí bolelo snad ještě víc, než to první, pokud to bylo možné.

***

„Gratuluji,“ – stařešina zvedl své vodnaté oči – „konečně lidská žena, která je hodna být královnou.“ Tanya se při těchto úžasných slovech uklonila, i když ještě královnou nebyla. „Teď dokončíme obřad.“ Ukázal na Zanea a Branta, kteří natahovali ruce ke knězi. Téměř jedním rychlým pohybem jim oběma rozříznul zápěstí.

    Bylo to, jako maličké žihadlo, menší podráždění. Už se dřív ocitl mnohokrát na prahu smrti, které utrpěl na různých místech. Necítit bolest, v tomto okamžiku nebylo něco, co by měl oslavovat. Brant sebou ani necukl.

Stejně rychlý pohyb, který předtím udělal i stařešina, se oba s Brantem natáhli po jejich ženě. Už cítil, jak se jeho tělo hojí.

„Moje krev je tvou krví,“ ozvali se společně.

Jejich žena opakovala po nich.

„S příchodem nového dne se Tanya Milano stane královnou.“

„Nezapomněli jste na něco?“ Podívala se na stařešinu a pak na každého z nich.

Brant se usmál a jeho oči se rozjasnily. Mám ho tady, Cenwein.“ Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl malou modrou sametovou krabičku.

Prsteny.

Zane sáhl do kapsy u kalhot, zatímco se díval na Branta, který pečlivě navlékl prsten na Tanyin prst. Byl na něm velký diamant, který z obou stran obklopovaly menší rubíny. Bylo to pro něj nezvyklé, ale na okamžik se cítil nejistě. Co když se rozhodl špatně? Co když se jí nebude líbit? Možná měl vybrat něco nového. Něco méně zatíženého duchy.

Jeho žena se k němu otočila a jemu se sevřelo hrdlo. Volné vlasy, které jí visely podél tváře, se neočekávaně zvedly v závanu větru. Tvář jí zdobil krásný úsměv. Podržel jí ruku a ona k němu udělala malý krůček.

Zaplašil nejistotu a nasadil jí na ruku prsten. Byl v jeho rodině po staletí a sestával se z velkého oválného rubínu v jednoduchém provedení. Nosily ho všechny minulé královny a bylo jen vhodné, aby ho jeho královna nosila také. Dával pozor, aby jí neublížil, když jí prsten navlékal. Její úsměv se zvětšil a oči se jí rozsvítily.

„Dobrá.“ Stařešina si složil ruce před tělem. „Teď,“ pozastavil se, „se zbývá jen spojit tesáky a tělem.“

Všichni vstali a začali tleskat.

„Polib jí. Polib jí.“ Malá lidská žena vedle nich poskakovala. Nejlepší kamarádka Tanyi i nadále křičela, aby ji políbili.

Zane se nemohl dočkat, až svou ženu označí. Jak se blížil soumrak, cítil, jak ho volá nový měsíc. Jeho penis se zachvěl. Když se otočil, viděl, jak si Brant nárokuje její rty. Zasáhlo ho sobectví. Ta emoce v něm rostla, dokud ji už nemohl dál ignorovat. Sevřel ženin pas a stiskl ho. Brant přimhouřil oči… nenávistně. Byla to čistá a prostá emoce, kterou k němu druhý muž cítil. Naprosto přesahovala jednoduchou nelibost. Brant ho nenáviděl.

Dobře tedy. Brant se s tím bude muset vypořádat. Zane se snažil uklidnit druhého muže, na kterého se právě soustředila Tanya. Nemocný až k smrti se snažil brát ohledy na Brantovy city nebo se o ni podělit v době, kdy měla být s ní.

Ta rána do jeho tváře přede dvěma dny byla poslední kapkou. Brant a Tanya se vrátili z výletu do Sweetwateru. První věc, kterou Brant udělal, bylo to, že ho vyhledal a praštil ho do nosu. Proč? Protože se podle Branta snažil ukrást jeho okamžik, ale jediné, co Zane chtěl, bylo potěšit svou ženu. Pozval Tanyinu přítelkyni proto, aby byla Tanya šťastná. S Brantem měla všechno to zatraceně pěkné. Druhý muž musel doufat, že dostane cokoliv, co dostat může.

Zane si ji přitáhl k sobě. Její měkké tělo dokonale padlo k jeho. Sklonil hlavu a spojil se s ní v pevném polibku. Dásně ho svědily, jak z nich chtěly vyrazit tesáky. Za nimi se ozvalo hluboké zavrčení. Brantovy oči zářily. Místo toho, aby se odtáhl, sevřel ruku kolem své ženy ještě těsněji a pohled upíral na Branta.

Moje.

Zane přerušil polibek, jakmile se k nim Brant o krok přiblížil. Svaly na krku měl napjaté a ruce měl sevřené v pěsti. Na okamžik byl v pokušení znovu ty sladké rty ochutnat, ale tím by dokázal jen jedinou věc, a to, že by se Brant vymkl kontrole. Jeho budoucí družka by s veřejným bojem nesouhlasila, takže to vzdal.

„Pojďme,“ zašeptal. Tanya se otočila k Brantovi, když ji Zane vedl k čekajícím vozům.

„Kruci, Charlotte nepřeháněla, když řekla, že okamžitě odjedeme. Cítíš volání nového měsíce?“

Zane si nemohl pomoct, aby se nezasmál. „Jo, Ysnaar. Nemůžu se dočkat, až budeš ve všech směrech moje. Až uslyším, jak křičíš, až tě učiním svou.“ Řasy se jí zachvěly a nozdry roztáhly. Vzduch kolem nich zaplavila vůně vzrušení, když ji Brant objal kolem pasu.

Zane musel potlačit zavrčení. S obtížemi odtrhl oči od druhého muže.

„Myslela jsem, že musí být tma?“ Zeptala se.

„To bude, než dojedeme do mé chaty.“

Jeho žena zalapala po dechu. „Je to bezpečné?“

„Vlci už nepředstavují žádnou hrozbu a slíbili, že nám složí přísahu věrnosti, jakmile se vrátí Stephany.“ Brant se usmál, když promluvil. „Stráže se od nás budou držet dál. Mysleli jsme si, že budeš chtít soukromí.“

„Chtěli jsme odjet pryč. Nový měsíc může být stejně náročný, jako Období potřeby,“ dodal Zane. S tím, co chtěl dělat, bylo nejlepší, když budou daleko od hradu. Bylo už dávno po boji. Nesprávně se snažil zachovat věci v přátelské rovině. Tohle nebyla cesta, jakou se upíří ubírali.

Jejich malý človíček seděl mezi nimi na zadním sedadle SUV. Ani jeden muž se jí neodvážil dotknout. Když se setmělo, cítil, jak jeho odhodlání mizí. Dásně ho bolely. Jeho pták byl tvrdý, jako ocel. Nehtová lůžka měl napnutá a drápy měl těsně pod povrchem, jen vyjet ven. Potřeboval si tvrdě zašukat.

Narazila do něj Brantova vůně a jeho zlomyslný pohled. Oči jeho nepřítele se rozzářily a ze sevřených rtů mu vyšlo tiché zavrčení. Zane si všiml Brantových vysunutých tesáků. Zdálo se, že je Tanya k blížící se bouři netečná. Nebo se ji rozhodla ignorovat.

Jeho žena mluvila o těch, kdo se zúčastnili obřadu. O bezvýznamných věcech. Snažil se zůstat soustředěný na to, co říkala a příležitostně přikývl nebo něco řekl. Deset minut jízdy se zdálo, jako by trvalo celý život. Brant vyskočil z auta, jakmile se zastavilo a okamžitě začal vydávat rozkazy strážcům, kteří se vynořovali ze tří vozidel, která nás doprovázela.

„Udržujte perimetr sto padesát metrů. Xaviere, máš to na starosti.“

Tak to ani náhodou. „Rossi, máš to na starosti,“ vyštěkl Zane. Neexistovala možnost, že by dovolil, aby jeho muži přijímaly příkazy od těch Brantových.

Brant mu věnoval ošklivý pohled.

„Zodpovědnost si rozdělíme,“ řekl Xavier vyrovnaným pohledem. Škoda, že králem nebyl Brantův mladší bratr. Zane se domníval, že je z těch dvou rozumnější. Možná by tohle uspořádání fungovalo lépe.

Ross souhlasně přikývl. „Slyšeli jste krále.“ Všichni odešli.

„Dobře.“ Brant se otočil a zamířil k chatě. „Zůstaňte na svých místech. Neobtěžujte nás, pokud vás nezavoláme.“

Zane zvedl Tanyu do náruče a ujistil se, že je pohodlně přitisknutá k jeho hrudi. Vykřikla a vtiskl mu hlavu do krku.

Brant šel před nimi. Stráže zajistili obvod, Brant zkontroloval vnitřek chaty a ujistil se, že jejich ženě nehrozí sebemenší nebezpečí. Ačkoliv vlci propustili Stephany, ještě nebyla v bezpečí klanu. Vlci slíbili, že složí přísahu, ale než se tak stane, on ani Brant svou stráž neodvolají. Zane se zastavil u předních dveří. Když se v nich objevil Brant, dovolil Tanye, aby se postavila na nohy.

Druhý muž si sundal košili. Zane si sundal svou, aniž by se obtěžoval s knoflíky. Jejich oči se na dlouhé vteřiny střetly, aniž by se od sebe odvrátily.

„Tak to udělejme,“ zavrčel Brant.

„Co? Tady venku?“ Zeptala se Tanya a v její překrásné tváři se objevilo znepokojení.

„Bež dovnitř, Ysnaar,“ řekl, aniž by od Branta odvrátil pohled.

Brant zacvičil rameny. „Žádné zbraně.“

„Ne. Jsi si jistý, že to nechceš vzdát?“

Druhý muž vydal zvuk, který mu napověděl, že ne. „Chtěl jsem se tě zeptat na to samé.“ Udělali krok směrem k sobě.

„Bude jeden z vás tak laskavý a řekne mi, co se to sakra děje?“

„Diskutovali jsme o páření a souhlasili jsme s tím, že to nebude fungovat. Upíří muži... zvláště královští, jsou příliš silní. Klany musí řídit jen jeden. Jeden muž bude tvým partnerem. Může to být jenom jeden.“ Odpověděl jí Brant, když na ni upřel měkký pohled.

Tělo jeho ženy se napjalo, když si založila ruce na prsou. Tváře jí zrudly. Kousala se do rtu, zdánlivě příliš rozzlobená na to, aby mohla promluvit.

„Jdi dovnitř, ženo. Zavři dveře. Tohle je mezi ním a mnou.“ Zane přešlápl z nohy na nohu, aby stál s mírně rozkročenýma nohama. Byl na toho bastarda připravený a vzhledem k tomu, jak vypadal Brant, byl připravený i on. Kdyby Tanya odešla z přímé palebné linie, byli by oba šťastní.

Tváře jí zrudly ještě víc. Rychle dýchala. Položila si ruce na boky. Její kaštanové oči vypadaly, jako by planuly.

„Udělej, co Zane říká. Jdi dovnitř. Brzy za tebou přijdu.“

Zane se zasmál. „Brzy za tebou přijdu, Ysnaar. Svlékni se a počkej na mě.“

***

Udělali to.

„Takže jste se konečně na něčem dohodli? Když jste spolu předtím mluvili...“ Zhluboka se nadechla a snažila se zůstat klidná, když všechno, co chtěla, bylo praštit ty dva arogantní kretény. „Opravdu jste si sedli a diskutovali o tomhle?“ Samozřejmě, že ano. Dnes na trávníku, když je viděla, jak se konečně na něčem shodli. Byla takový zatracený blázen.

Brant sklopil pohled na podlahu.

Zane přikývl. „Jo. Museli jsme. Celá tahle věc se sdílením, ačkoliv je to sladký a skvělý nápad v teorii, nebude nikdy fungovat ve skutečnosti. Brant to dával od začátku jasně najevo.“

Tanya sevřela zuby tak tvrdě, až si byla jistá, že bude potřebovat zubařské ošetření. „Takže, nechte mě hádat, rozhodli jste se, že spolu budete bojovat, co? A vítěz dostane mě.“

„Bude to tak nejlepší, Cenwein.“ Brantovy tmavé oči byly plné prosby.

„Řekl kdo? Vy dva?“ Tanya si složila ruce na prsou. Kdyby je totiž nesvírala na hrudníku, použila by je na to, aby z těch dvou bláznů vymlátila nějaký rozum. Než jeden z nich stihl odpovědět, pokračovala. „A ten poražený. Bude to boj na život a na smrt? Jen tak se s jedním z vás rozlou...“ hrdlo se jí sevřelo a ona se při posledních několika slovech zarazila. „...bude to pro čí dobro?“ Oči ji pálily, ale odmítala se vzdát. Neexistovala možnost, že by se měla rozplakat. Na to byla příliš naštvaná.

„Cenwein...“ Brant udělal krok k ní.

„Nedotýkej se mě a neodvažuj se mi tak říkat.“ Naštěstí byl tentokrát její hlas silnější. „Takže spolu budete bojovat o život?“

„Budeme bojovat, dokud se jeden nevzdá.“ Zane obrátil tvrdé oči na Branta.

„Ani jeden z vás se nevzdá, takže jeden z vás zemře. Oba jste mě nechali projít tím obřadem, i když jste věděli, že se chystáte bojovat. Oba jste mi taky dovolili myslet si, že do téhle situace mám co mluvit. Myslela jsem vážně každé slovo, které jsem tam řekla. Po celou dobu jste věděli, že to takhle skončí.“ Po tváři jí stékala slza. To ji podráždilo. Utřela si ji hřbetem ruky a zhluboka se nadechla. „Mám na sobě oba vaše zatracené prsteny.“ Dupla nohou.

„Páření není úplné, dokud nedojde ke spojení těla a tesáků.“

„Nechápeš to.“ Zavrtěla hlavou. „Nežádala jsem vás, abyste si mě vybrali.“ Zamrkala s pohledem upřeným na Branta. „Nežádala jsem tě, aby ses dovolával Volby.“ Přesunula pohled na Zanea. „Nežádala jsem o nic z toho. Mám vás oba ráda. Pokud jde o mě, vzala jsem si vás oba. Jeden z vás je otcem mého dítěte.“ Nechala ruku klesnout na svoje bříško. Unikla jí další slza. „Odmítám tady jen tak stát a dívat se, jak se navzájem zabijete. Neudělám to.“ Zamířila směrem k nejbližšímu SUV. „Na to vás mám oba moc ráda,“ zašeptala nakonec a přála si, aby to neudělala.

„Kam jdeš?“ Zeptal se Brant a v jeho hlase byla znát panika.

„Ocházím. Tím myslím...“ zhluboka se nadechla, ale neotočila se, „...že jedu zpátky do Sweetwateru.“

„To nemůžeš,“ zavrčel Zane.

„Tak sleduj.“

„Co dítě?“ Zeptal se Zane. Jeho hlas byl měkký tak, že ho sotva slyšela.

Tanya se otočila k muži, který ji následoval. „Nerada vám bořím iluze, ale lidské ženy dokážou stát na vlastních nohách. Taky vždycky dokázaly vychovávat děti bez pomoci, samy.“

„Tayno, prosím.“ Brant se k ní o pár kroků přiblížil.

Ztěžka polkla. „Oba jste dali jasně najevo, že to nebude fungovat. Upíří muži královského rodu jsou příliš dominantní, aby se mohli dělit. Takhle už vám to nebude muset dělat starosti.“ Pokrčila rameny a zamířila k autům. Po tvářích jí stékaly slzy. Odmítala se otočit. Tohle je konec, rozhodla se. Tolik k nejšťastnějšímu dni v jejím životě.