WFI - 11. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

„Louie,“ řekla jsem klidně.

Nepodíval se na mě. Věděl totiž, na co se zeptám. Měla jsem oči. Stejně jako on a teď je používal k tomu, aby pozoroval ne-tak-zajímavou oblohu.

Poškrábala jsem se na nose. „Kde máš botu, broučku?“

I když jsem se zeptala na jeho chybějící tenisku, kterou určitě měl, když jsme opouštěli dům – proč by odcházel jen s jednou botou? – nepodíval se na své jen v ponožce zakryté chodidlo. Teď kroutil prstíky na noze do modro-černého materiálu ponožky, jako by se to pokoušel zakrýt. Bože.

Naklonil hlavu na stranu a pokrčil malými rameny. „Já nevím,“ zašeptal.

Znovu už ne. Když soustředil pozornost na cokoli v okolí, jen aby se nemusel podívat na mě, necítila jsem se špatně, že si tisknu kořen nosu. Věděl, že to dělám jen ve chvílích, kdy k tomu mám dobrý důvod a tohle je přesně ta chvíle. Kdyby mi před čtyřmi lety někdo řekl, že mají malí chlapci tendenci ztrácet bezdůvodně boty, zasmála bych se a řekla „tak to stojí za hovno“. Pokud Josh jako malý ztratil botu, aniž bych byla poblíž, Rodrigo mi to nikdy neřekl. Jak vůbec někdo ztratí botu, když je střízlivý? Jak se to někomu může povést? Na druhou stranu bych se s tím taky nechlubila.

Ale teď, když už druhý rok zažívám tu zábavu opatrovník lomítko rodič, začínala jsem perfektně chápat, že to možné je. Konkrétně je to třikrát-do-roka možné. Tenhle můj milovaný chlapeček, který byl většinu času připravenější než já, měl schopnost ztrácet věci, které jsem nedokázala pochopit. No fakt. Stejně jako se mu povede vplížit do mého pokoje a vyděsit mě k smrti uprostřed noci, už bych si měla zvyknout. Nebo aspoň nebýt překvapená, když se to stane.

Stáli jsme poblíž tribun u hřiště, kde měl Josh trénink. Rozhlédla jsem se kolem a doufala, že se stane zázrak a já zahlídnu botu. I když jsem povědomě věděla, že je navždy pryč.

Do prdele práce.

Dřepla jsem si, položila tašku na zem vedle nás a dala ruku na jeho rameno. „Říkala jsem ti, abys mi dal vědět, až se to stane, Lou.“ Pořád se na mě nedíval.

„Já vím.“ Sotva jsem ho slyšela.

„Tak proč jsi to neudělal?“

„Protože.“

„No proč?“

„Ztratil jsem botu minulý týden.“ Opravdu? „Babička mi koupila stejné a musel jsem slíbit, že už je neztratím.“

A já se cítím špatně, když před Larsenovými něco tajím, pche!

Dala jsem špičky prstů na jeho čelist a jemně mu otočila hlavu tak, aby se na mě podíval. V obličeji měl vepsané výčitky a já bojovala s nutkáním mu říct, že je to v pořádku, že si nemusí dělat starosti, ale představila jsem si, že z něj vyroste lhář a hned mě to přešlo. „Nebudu se moc zlobit, když mi řekneš pravdu a nelíbí se mi, když lžeš. Můžeš lhát i tím, když mi věci neříkáš, Louie. Opravdu si musíš na svoje věci dávat větší pozor.“

„Já vím.“

„Já vím, že to víš. Ale teď ti nekoupím boty, které se ti líbí, dokud nebudu vědět, že se o ně budeš starat—”

Zalapal po dechu. „Ale—”

„Nekoupím.“

„Ale—”

„Nene.“

„Ale—”

„Nekoupím, Lou. Už jsem tě varovala. A teď mi ukaž, kde jsi tu botu viděl naposledy. Možná ji najdeme.“

Povzdechl si, ale argumenty si nechal pro sebe.

Na druhé straně plotu se hráči seřadili do kruhu kolem trenérů a pomalu se loučili. Otočila jsem se, aby mi mohl Louie skočit na záda a postavila jsem se. „Tam kam?“

Ukázal přímo k místu, kde si poslední hodinu hrál s ostatními sourozenci hráčů v týmu. Pořád tam pobíhalo pár dětí, a když jsem je sledovala, ani by mě nepřekvapilo, kdyby si schovali botu, která by tady ležela. Některé děti jsou hrozné.

Pouze s baterkou na telefonu jsem sunula kužel světla po zemi, ve stylu CSI a snažila se najít stopu.

„Tys zase ztratil botu, hňupe?“

Neobtěžovala jsem se otáčet, abych se podívala na Joshe. „Neříkej mu tak… i když tu botu ztratil.“

„Omluvil jsem se,“ zamumlal Louie.

Ušklíbla jsem se, když jsem kopla do zlomené větve na zemi, abych se ujistila, že se pod ní náhodou neskrývá bota. Nebyla tam. „Kecy. Neomluvil ses.“

Udělal nějaký zvuk. Na krku jsem cítila jeho teplý dech. „V hlavě jsem se omluvil.“

Rozesmála jsem se.

„Půjdu hledat támhle,“ povzdychl si Josh, už se od nás odvrátil a soustředil zrak na zem.

„Co děláte?“ zeptal se o chvíli později hlas.

Narovnala jsem se, a když jsem se ohlédla, našla jsem tam svého souseda se zmateným výrazem. Nemohla jsem se divit. Ani jsem si nechtěla představovat, jak asi vypadám ve tmě s pětiletým klukem na zádech.

„Ahoj.“ Od té doby, co se nečekaně ukázala Anita, ho vidím poprvé. „Hledáme botu asi takové velikosti.“ Použila jsem prsty, abych naznačila přibližnou délku.

Dallas zahučel a okamžitě obrátil pohled k zemi. Během tréninku jsem si všimla, že si oholil vousy. Ta stará, červená kšiltovka, kterou obvykle nosil na baseballu, byla teď stažená do jeho čela. „Vzpomínám si, jak mi moje máma říkala, že mi boty snad z domu odcházely samy od sebe.“

Přes rameno jsem si významně prohlížela Louieho a ten odvrátil tvář. Mmm-hmm.

„Kdes tu botu nechal, kámo?“ zeptal se náš soused, když prohlížel zem.

„Já nevím,“ odpověděl tlumeně chlapeček na mých zádech a v jeho tónu šly slyšet rozpaky.

Uniklo mi zachechtání, a když to Dallas slyšel, otočil se k nám. Obočí měl zvednuté způsobem, který ukazoval, že je pobavený. Nemůžu říct, že by se mi to na něm nelíbilo. Když tehdy přinesl Xbox, všimla jsem si, jakou má s Louiem trpělivost. Ke mně se sice pořád choval trochu divně, ale tu noc s kluky neměl problém. Když Josh a jeho kamarádi konečně vyšli z pokoje a chtěli nakrmit, všichni byli nadšení z toho, že vidí Dallase. Děti dokázaly vycítit blbečky a vzhledem k tomu, že si na něj nestěžovaly, nemohl být ten chlap tak špatný. Bůh ví, že Josh není schopný nekomentovat někoho, koho nemá rád.

A taky pomohlo, že mi Trip vyprávěl o Dallasově ex. Nebrala jsem si jeho odtažitost osobně.

„Najdeme ji. Nedělej si starosti,“ ujistil opici na mých zádech.

Bylo zřejmé, že nikdy předtím dětskou botu neztratil, protože není tak časté, že se nakonec najde. Mnohokrát prostě zmizí, stejně jako ponožky v pračce. Ale nechci ničit jeho optimismus. Prošlo kolem nás několik dětí, ale naší honbě za pokladem nevěnovaly pozornost. Hledali jsme asi dalších pět minut, než kolem Dallase proběhlo další dítě. Rychle jako blesk Dallas natáhl ruku, popadl toho chlapce z Joshova týmu za dres a zastavil ho.

„Deane, neviděl jsi botu?“ zeptal se Tripova syna a rukou, kterou měl na jeho dresu, sjel výš, aby se v láskyplném gestu dotkl zadní části jeho krku.

Ten blonďák, o něco vyšší než Josh, se zamračil. „Ne.“ Zdálo se, že chvíli uvažuje. „Jakou botu?“

Náš soused mávl rukou ke mně a Louiemu. „Malou tenisku.“

„Aha.“ Ten chlapec upřed pozornost na nás a usmál se takovým způsobem, že se to k jedenáctiletému dítěti nehodilo. „Ahoj, paní Diano.“

„Ahoj, Deane.“ Usmála jsem se.

Jak ten se uměl usmívat. „Najdu ji,“ řekl, než odběhl směrem, kterým přišel, zpátky k dětem, které jsou mladší než on.

Nečekala jsem zázraky a tak jsem si řekla, že počkáme ještě pár minut a pak se dáme na cestu domů. Rezignovala jsem a bylo mi jasné, co bude následovat; koupím další pár bot, ale tentokrát z Walmartu. Navíc už bylo dost pozdě a já jsem ráno vařila chilli. Ale uběhla asi jen minuta, když přiběhl Dean zpátky a měl nataženou ruku. V ní měl červeno černou tenisku, která vypadala opravdu jako nová. Paní Larsenová mě napálila.

„Co řekneš, Lou?“ zeptala jsem se, když jsem si od Deana tenisku vzala.

„Děkuji,“ zamumlal trochu tišeji, než obvykle mluví.

„Díky, Deane,“ řekla jsem hlasitěji. „Opravdu si toho vážíme.“

Ten chlapec se zase usmál a mně bylo jasné, že to značí potíže. „Pro vás cokoliv, paní Diano.“

To dítě bylo číslo.

„Děkuju?“ řekla jsem a střelila pohledem po Dallasovi, který měl směšný výraz, jako by taky nevěděl, co si myslet.

„Měj se, Joshi,“ zvolal chlapec a pak si klepl pěstí o Dallasovu, než znovu utekl. „Ahoj, strýčku Dale.“

Louie sklouzl po mých zádech a posadil se v klidu na zem, jako by mu bylo ukradené, že na sobě má khaki školní kalhoty a zem byla pořád vlhká z toho, jak předtím pršelo. Nasadil si botu a pak pečlivě poplácal pásky na suchý zip, aby se ujistil, že zůstanou na místě.

„Děkuju, že jsi ho požádal, aby nám pomohl hledat,“ řekla jsem sousedovi a sledovala Loua, abych se ujistila, že už dneska nic neztratí.

„Děkuju, pane Dallasi.“

„Stačí Dallas a není zač. Říkal jsem, že tu botu najdeme.“

Lou se škrábal na nohy tak, že se přetočil na kolena, jako by snad nebyl špinavý dost. „Dneska budeme jíst chilli. Přijdete?“ zeptal se tak náhle, že mě vykolejil.

Zmrzla jsem na místě, střelila pohledem k Dallasovi a napjatě se usmála.

Je ženatý, připomněla jsem si. Ženatý. Ta poslední věc, o kterou jsem stála, je aby nabral dojmu, že se ho snažíme zapojit do našeho života víc, než je nutné.

Těma oříškovýma očima těkal mezi mnou a Louiem. „Chilli?“

„Je moc dobré.“

Pro Louieho krucinál nebyl vůbec nikdo cizí. Byl tak upřímný a nevinný, že jsem toužila po tom, aby se tam chovali všichni. A taky jsem měla chuť chránit ho mnohem víc. „Jsem si jistá, že má pan Dallas—” začala jsem, než mě můj soused přerušil.

„Jen Dallas.“

„—jiné plány, Lou. Můžeme ho pozvat jindy, když to nebude na poslední chvíli.“

Ten chlapec na toho muže zamrkal modrýma očima, které by dokázaly dobít svět, kdyby to zkusil. „Máte jiné plány?“

Náš soused otevřel pusu, bylo v tom zaváhání a jasně jsem na jeho jazyku slyšela omluvu, výmluvu, nebo cokoliv, ale rychle pusu zase zavřel. Podíval se teď na Louieho a já přesně věděla, co vidí: nejrozkošnějšího chlapečka na světě. „Je to opravdu dobré?“ zeptal se Louieho a koutky se mu pomalu zvedaly do jemného úsměvu.

Tím nadšeným kýváním by si můj chlapec omotal kolem prstu i Grinche. Bylo to požehnání a prokletí zároveň. A na mě to používal pravidelně.

Náš soused neměl šanci.

„Pokud to tvojí mámě nebude vadit…“ odmlčel se a věnoval mi omluvný pohled.

Pro kohokoliv jiného by to zamračení, které se ukázalo na Louieho obličeji při zmínce slova na „M“, znamenalo akorát to, jak se mu nelíbí představa, že by něco nebylo po jeho. Ale já věděla, proč se zamračil a ani jeho odpověď nepomohla k tomu, abych se cítila líp. Lou prostě ignoroval slovo na „M“ a místo toho řekl, „Buttercup to neva, že ne?“

**

„Můžu ti nějak pomoct?“

Podívala jsem se přes rameno a zavrtěla hlavou na toho vysokého muže, který stál už potřetí v jednom týdnu v mé kuchyni. „Není toho moc. Už jsem skoro hotová.“

Dallas si prohlížel kuchyň stejně jako posledně a jistě si všímal všech těch nedokonalostí, které se chystám časem opravit. „Díky za večeři.“

Umyla jsem poslední talíř, vložila ho do odkapávače a usušila si ruce utěrkou, která visela na sporáku. „Není zač.“ Otočila jsem se k němu, zrovna když zvuk chlapců z obývacího pokoje oznámil, že se hádají. Normálka.

„Opravdu to bylo dobré,“ řekl, a pokud jsem si to nepředstavovala, byl v jeho tónu náznak hravosti.

Musela jsem se na něj usmát. Večeře byla trošku trapná jen na začátku. Díkybohu. Jídelní stůl jsme používali jen výjimečně, pokud přišli rodiče nebo Larsenovi, a tentokrát se nic nezměnilo. Seděli jsme u konferenčního stolku s talíři a kousky chleba. Josh a Dallas skoro celou dobu mluvili o profesionálním fotbalu. Já a Louie jsme si mezitím navzájem ukazovali otevřené pusy plné chilli.

„Děkuju, že jsi přišel. Lou opravdu…“ jak to říct? „Od doby, co umřel jeho táta, opravdu netráví moc času s muži, kterým je méně než šedesát a ty se k němu chováš moc hezky. Má tě rád. Děkuju. Je to od tebe milé.“

Nějaký sval v jeho tvrdé tváři sebou cukl, buď nevěřícně, nebo na znamení nepohodlí, to jsem nepoznala. Až teď jsem si uvědomila, že jsem zmínila Rodrigovu smrt. Dallas zvedl ruku, aby se poškrábal na čelisti a zavrtěl hlavou. „Neděkuj. Je to hodný kluk. Oba jsou.“ Pomalu sunul ruku z čelisti na zadní stranu krku. „Můj táta taky umřel, když jsem byl mladý. Jsem si jistý, že bych se v jeho věku choval stejně. Chápu to.“

Jeho táta umřel? To jsem nevěděla. Ale na druhou stranu, jak bych to vědět mohla? Přemýšlela jsem, kolik mu asi bylo, ale tu otázku jsem si nechala pro sebe. Místo toho jsem se zaměřila na tu dobrou část z toho, co říkal, a doufala jsem, že se mě nezeptá na bratra. Tak jsem radši změnila téma.

„Jsem si jistá, že tenhle způsob myšlení pomáhá, když trénuješ malé kluky. Jde vidět, že tě mají všichni moc rádi.“ Opravdu to šlo vidět. Když s nimi Dallas mluvil, věnovali mu stoprocentní pozornost. Byl trpělivý, i když se nedrželi jeho pokynů a opakovali chyby. Nemyslím si, že bych si vedla tak dobře, jako on.

Sklouznul ke mně těma úžasnýma očima a zvedl rameno. „Proto to dělám. Líbí se mi představa, že jsem tady pro někoho, kdo třeba moc jiných lidí nemá a že je učím věci, které mě neměl kdo naučit.“ Prostě to prohlásil, jednoduše, jako by jeho vyrůstání bez otce bylo prostým faktem. Jako by skutečnost, že neměl otce, bylo něco nekomplikovaného, třeba jako vyrůstání bez psa. Neřekl to, jako by to byl velký problém. Bylo to prostě tak, jak to je. A možná proto mě jeho slova tak zasáhla. Opravdu dělal to, co ho bavilo a bylo to z dobrého důvodu.

Polkla jsem a přinutila se na něj neusmívat, protože by to situaci rozhodně udělalo trapnější. „Tohle neřeknu proto, že se s tebou snažím flirtovat…“ když jsem to řekla, napjaly se trochu koutky jeho úst, ale pokračovala jsem dál. Dělám si z něj jen srandu, říkala jsem si v duchu, abych zlehčila situaci. „Ale je to od tebe opravdu milé. Občas stačí i špetka laskavosti k tomu, abys někomu změnil život k lepšímu.“

Dallasův úsměv pomalu mizel do vážného výrazu a pak ztuhle přikývl. „Já vím.“

Věděl to. Otřela jsem si ruce do kalhot, pak se natáhla pro utěrku a začala ji skládat. „Tak jak jsi skončil u Tornáda?“

„Trip chtěl založit vlastní tým, protože se nepohodl se starým trenérem Deana a pak mě opil dost na to, abych souhlasil s tím, že se chopím pozice asistenta. Neví o baseballu ani hovno, ale učí se. Já sám si musel přečíst několik knížek o pravidlech. Nehrál jsem už roky,“ vysvětlil.

„Hrál jsi, když jsi byl mladší?“

„V Malé lize a na střední. Spíš jsem se na zápasy díval, než abych hrál. Nechodil jsem kvůli tomu na nějakou nóbl školu.“

Na jeho tónu mi něco nesedělo. „Já taky kvůli ničemu na nóbl školu nechodila.“ Opravdu se musím přestat dívat do jeho očí, pokud to nebude nutné. „Nenáviděla jsem vysokou. Vydržela jsem jeden semestr a pak se rozhodla, že to není pro mě.“

„Stříháš vlasy?“

„A barvím… taky umím udělat účesy,“ dodala jsem žertem a pak se zastavila. Bože, nedopusť, aby si myslel, že flirtuju. „Ale hlavně barvím.“

Dallas se opřel bokem o pult a zkřížil obě paže na hrudi. Už jsem si všimla všech těch šmouh na předloktí a bicepsech z tréninku. Když přišel do domu, sundal si kšiltovku. „Trip říkal, že ho nechceš ostříhat.“

A já si o sobě myslela, bůhví jak nejsem ukecaná. „Přesně tak.“

To tmavě hnědé obočí se spojilo, jako by nemohl uvěřit, že bych odmítla někoho takového, jako je jeho bratranec. „Proč?“

„Mám dost klientů. Většinou ženy, pár dětí a několik chlapů, které znám už dlouhou dobu. Nedělám si o to starosti. Když jsem měla naposledy nového chlapa na stříhání, pokusil se strčit obličej mezi moje koz—hrudník.“ Pokrčila jsem rameny. „Není to nic pro mě.“

Zamračil se. „Lidi dělají takové věci?“

„Jo. Mám kolegu, kterého zákaznice vždycky plácají po zadku,“ vysvětlila jsem a ušklíbla se. „Pokud dostane velké dýško, tak mu to nevadí.“

Ten šok na jeho obličeji mě rozesmál.

„Pane Dallasi, chcete se mnou hrát Xbox?“ zazpíval Louieho hlásek z obýváku.

Co to sakra? Vždyť už je po desáté. Jediný důvod, proč ještě není v posteli, je ten, že jsem umývala nádobí.

„Neměl by už spát?“ zeptal se Dallas tiše.

Přikývla jsem. „Louie! Já ti dám Xbox. Pojď panu Dallasovi popřát dobrou noc a mazej do postele,“ zavolala jsem na něj a protočila oči.

Z obýváku jsem zaslechla povzdech.

Trvalo pár minut, než se došoural do kuchyně a šel přímo k sousedovi. Pořád se neobtěžoval se převléct a měl na sobě ty nejšpinavější školní kalhoty, které jsem kdy viděla. Byl trochu rudý, ale ignorovala jsem to. „Dobrou noc, pane Dallasi.“ Zněl nevrle. To má smůlu.

„Dobrou, Louie,“ odpověděl Dallas a nastavil tu velkou, mozolnatou ruku, tak nízko, aby si s ním mohl ten chlapeček plácnout.

Louie se pousmál, když ho plácnul tak silně, jak dokázal. „Můžete přijít zítra, když budete chtít. Že, Buttercup?“

No…

„Zítra už něco mám, ale možná potom. Ještě uvidíme, ano, kamaráde?“ prohodil ten muž a zachránil mě. Nechtěla jsem Louiemu vysvětlovat, že má náš soused i jiné věci na práci.

Pokud to Dallas ještě nevěděl, tak mu to jistě došlu v tu chvíli: můj Louie byl tou nejnevinnější dušičkou ve vesmíru. Nechtěl toho moc. Nepotřeboval toho moc. Jemu totiž Dallasova vágní odpověď úplně stačila. „Dobře. Dobrou noc.“ Otočil se a vydal se na cestu ven z pokoje a já tam stála a zírala na něj. Pak se konečně otočil. „Přijdeš za mnou?“ zeptal se, když si konečně vzpomněl, že jsem ve stejné místnosti. Zrádce.

„Jo, Goo. Za chvíli jsem tam.“

„Tak jo. Dobrou!“ zařval na nás.

Otočila jsem se k Dallasovi a na jazyku jsem měla připravenou další omluvu, ale on mě předběhl.

Sklonil bradu a řekl, „neomlouvej se. Vím, že na mě nic nezkoušíš.“ Vážně se mi podíval do očí.

Nemohla jsem si pomoct. „Víš to určitě?“

„Vím to určitě.“

Nebyla jsem úplně přesvědčená. „Přísahám. Na mou duši. Svoje ruce si nechám pro sebe a s kluky jsme v pohodě. Nehledáme náhradního taťku. Jen nechci, abys mě nenáviděl, když se vídáme tak často. Přísahám.“

Ten muž nezaváhal, dokonce zvedl koutky úst, když chraplavým hlasem zamumlal, „já vím.“ A skoro okamžitě ten úsměv zase zmizel. „A není to tak, že bych tě nenáviděl. Myslel jsem, že chceš, abychom byli přátelé.“