NLTL - kapitola 45 - 47

Překlad: Peťa
Kor.: Noemi

45. kapitola

Ashton

Ve chvíli, kdy jsem se dostal z letiště domů, v hlavě mi bušilo. Byl jsem tak vystresovaný a ustaraný, že jsem sotva dokázal chodit rovně. Vše, na co jsem mohl myslet, bylo, jestli je v pořádku. Co když si pro ni Carter přijel, zatímco jsem tam nebyl?

Vzal jsem si taxíka a zamířil zpět do mého a Nateova bytu. Když jsem vešel do dveří, Nate se na místě otočil a na tvář mu vklouzlo zmatené zamračení.

„Ahoj, Taylore! Co tady sakra děláš?“

Povzdechl  jsem si, neměl jsem slov na to, abych vysvětlil, že se momentálně zdá, že je můj život jako vířící odtok.

„Rád tě vidím, kámo!“ zacvrlikal, když jsem sebou pleskl vedle něj na pohovku. „Přivedl jsi s sebou zase tu svoji žhavou holčičku?“ Díval se na dveře, jako by čekal, že se objeví Anna.

Zavřel jsem oči a opřel si hlavu dozadu o pohovku. „Je konec. Donutila mě odejít,“ zamumlal jsem.

Zdálo se, že se dusí. „Co to kurva, fakt? Vy dva jste se rozešli?“ zalapal po dechu.

Zavrtěl jsem hlavou. Asi jsem mu teď mohl říct pravdu. Bylo to oficiální, že jsem už nebyl její ochranka, viděl jsem dokument o převelení, po tomto už nebylo žádné utajení.

„Nikdy jsme nebyli opravdu spolu. Byl jsem přidělený k tomu, abych ji chránil; chtěli, abych byl v utajení jako její přítel. Nikdy jsme nebyli skutečným párem,“ přiznal jsem smutně.

Vzadu v krku udělal posměšný zvuk. „Nebyli jste spolu. O čem to sakra mluvíš? Já vás dva viděl, úplně jste se na sebe lepili. Co myslíš tím, že jsi byl v utajení? Nechápu to.“

Pěstmi jsem si přetřel bolavé oči, strašně jsem chtěl, aby ta bolest hlavy polevila. „Oficiálně jsem byl přidělen, abych jí dělal osobní ochranku, jejího přítele v utajení, ale sblížili jsme se. Zamiloval jsem se do ní. Myslel jsem si, že mě taky miluje, ale prostě mě nechala od sebe převelet.“ Pokoušela se mě pohltit únava, zdálo se, že všechna slova se smísila do jednoho, ale nějak mě pochopil.

„Převelet?“

Přikývl jsem na potvrzení. „Jo, teď jsem zpátky v L.A.“ Můj hlas zněl depresivně dokonce i mým vlastním uším.

„Proč tě nechala převelet? Děláš něco špatného? Řekni mi, že jsi ji nepodvedl. Jestli jo, budu ti za to, že jsi takový kretén, muset nakopat prdel,“ tázavě zvedl jedno obočí.

„Nepodváděl jsem,“ potvrdil jsem. „Všechno bylo skvělé, ale pak…“ Polkl jsem, nechtěl jsem prozradit všechny Carterovy záležitosti. Vlastně jsem si ani nemyslel, že bych měl psychickou sílu vysvětlit mu všechno, jak se patří. „Půjdu do postele. Nemůžu teď o tom mluvit. Uvidíme se ráno.“ Nečekal jsem na odpověď, když jsem se odstrčil směrem vzhůru a kráčel k mojí ložnici, přičemž jsem za sebou zabouchl dveře.

Pleskl jsem sebou na postel a vytáhl si z kapsy telefon, ve frustraci jsem na něj zíral, když jsem viděl, že tam od ní nejsou žádná zmeškaná volání ani zprávy. Zabíjela mě; bolest byla nesnesitelná. Najednou jsem dostal nápad a palec mi rychle projel kontakty.

Maddy odpověděla na druhé zazvonění. Zavřel jsem oči. „Zdravím, madam, tady agent Taylor. Mohl bych prosím mluvit s prezidentem?“ zeptal jsem se nadějně.

Povzdechla si. „Zdravím. Ano, určitě. Čekal, že mu zavoláte,“ odpověděla.

Zasténal jsem. Věděl, že zavolám, což znamenalo, že se nechystal změnit svůj názor.

Několik sekund jsem čekal, než promluvil. „Agente Taylore, vím, co se chystáte říct. Je mi to líto, ale tohle je to, o co Annabelle požádala, nemůžu jít proti jejím přáním,“ prohlásil, aniž by řekl i jen zdravím.

Stáhly se mi plíce. „Já to chápu, pane, ale co s tím, když je teď Carter venku a ty dopisy… Pane, přijde za ní, oba to víme. Není to otázka toho, co ona chce, je to otázka toho udržet ji v bezpečí,“ odporoval jsem, snažil jsem se přesvědčit jeho ochranářské rodičovské instinkty.

„Já vím, já vím. Taky z toho nemám radost, ale požádala mě specificky o tohle, řekla, že potřebuje, aby se to stalo. Nepředpokládám, že mi můžete do situace vnést trochu světla? Annabelle mi odmítla udat důvod,“ požadoval nadějně.

Povzdechl jsem si, ani já sám jsem tomu důvodu nerozuměl, ale nemohl jsem mu říct o našem vztahu a o tom, že jsem podle ní svým jednáním láskou nemocného štěněte „zkomplikoval věci.“ Odmítal jsem ztížit jí věci úmyslně. Nechtěla by, aby její rodiče věděli, jak jsme se sblížili, byla extrémně uzavřenou osobou a já jsem ji v tom respektoval.

„Ne, pokud to po mně nebude chtít, pane, je mi to líto. Ale, prosím,  zvažte to znovu. Jsem na její ochranu ten nejlepší. Prosím dovolte mi udržet ji v bezpečí,“ prosil jsem.

„Je mi to líto, synu. Vaše nové přiřazení by mělo být tím, co chcete. Pokud ne, dejte mi vědět a já dohodnu něco jiného. Dám do vaší složky vřelé doporučení. Jsem rád, že jste mi zavolal, protože jsem vám chtěl osobně poděkovat za to, co jste pro Annabelle udělal. Upřímně, roky jsem ji neviděl takhle šťastnou. Je mi jen líto, že to muselo být utnuto.“

Nehodlal změnit názor, tak to bylo, moje poslední šance a on se ani neblížil tomu, aby mi pomohl. Přikývl jsem. „Mně taky.“ Polkl jsem hroudu v hrdle. „Pokud budete kdykoli někoho potřebovat, aby pomohl s Anniným bezpečím, prosím, dejte mi vědět,“ nabídl jsem.

„To udělám, synu,“ odpověděl, když přerušil hovor.

Několik dalších dní bylo nejhorších v mém životě. Na vrch bolestivé zející díry, která spočívala tam, kde bývalo moje srdce, Bílý dům vydal veřejné prohlášení, že nejsem nic víc než Annina ochranka, a že ten vztah byl falešný. Jakmile bylo prohlášení vypuštěno, všude, kam jsem šel, mě kvůli rozhovorům naháněli reportéři, dělali si fotky a pokládali otázky. Odmítal jsem na jakoukoli odpovídat a asi po týdnu to trošku opadlo.

Sotva jsem mohl spát, ale když jo, měl jsem noční můry o tom, jak volá o pomoc a já se k ní nemůžu dostat nebo ji nemůžu najít. Pokaždé jsem se probral ve studeném potu a přetočil se, abych ji objal, jen abych měl znovu zlomené srdce, když jsem si uvědomil, že tam není.

Jediná dobrá věc odehrávající se v mém životě, byla moje práce. Měl jsem svou vysněnou práci: Přední linii. Kapitán byl extrémně potěšený, že mě má a hlavně byl zaujatý dopisem od prezidenta. Přímo jsem zapadl do týmu a práce byla všechno, co jsem si vždy myslel, že bude a víc. Ale každý den byl jako moje soukromá noční můra. Vše, co jsem chtěl dělat, bylo mluvit s ní, držet ji a udržet ji v bezpečí.

Jak se dny natáhly do týdnů, zhoršovalo se to víc a víc. Stěží jsem chtěl vstát z postele. Každou noc mi trvalo hodiny usnout a měl jsem příšerné noční můry o ní, pak jsem se každičké ráno probouzel s tím, že jsem si myslel, že tam je, jen abych si vzpomněl a musel začít zase znovu. Můj život byla kouřící hromada sraček. Nechtěl jsem chodit do práce ani vidět svoje kamarády. Všechno to bylo prostě příliš namáhavé.

Co to zhoršovalo, bylo datum, které se blížilo. Anniny narozeniny a čtvrté výročí Jackovy vraždy. Bude na kusy, věděl jsem to a nebyl jsem tam, abych jí pomohl nebo ji zastavil před pokusem vzít si život, jako to dělala poslední dva roky.

Zatímco jsem čekal na telefonní spojení, zíral jsem dolů na krabici z FedExu na mojí posteli, kterou jsem právě dobalil. Adresa vepředu byla k Anně, na adresu Bílého domu PO Box, která byla pro osobní poštu prezidenta. Srdce mi pokleslo. Nebyl jsem si ani jistý, že to otevře, ale musel jsem to zkusit.

Když Maddy odpověděla na hovor, projel jsem si rukou vlasy. „Zdravím, madam, tady agent Taylor. Myslíte, že by bylo možné mluvit s prezidentem?“ zeptal jsem se rozmrzele, pleskl sebou dozadu a zavřel oči.

Kliknutí její klávesnice mi napovědělo, že kontroluje jeho rozvrh. „Má pár minut před dalším setkáním. Přepojím vás.“

„Agente Taylore, chtěl jste se mnou mluvit?“ zeptal se zdvořile prezident Spencer, když se o moment později ozval na lince.

„Ano, pane. Děkuji vám, že jste můj hovor přijal, jsem si jistý, že jste zaneprázdněný,“ zamračil jsem se na strop. Nemluvil jsem s ním od toho dne, kdy jsem byl přeřazený a byl jsem překvapený, kolik rozhořčení k němu cítím, že mě od ní poslal pryč. 

„To je v pořádku, synu. Co pro vás můžu udělat?“

Rukou jsem si projel vlasy. „No, mám pro Annu dárek k narozeninám a přemýšlel jsem, jestli bych vám ho mohl poslat. Domníval jsem se, že bude školní prázdniny trávit tam s vámi.“ Moje zamračení se změnilo v zakabonění.

„Ano, bude. Samozřejmě, že to můžete poslat sem, agente Taylore. Ujistím se, že to dostane,“ odpověděl mile.

Teď ohledně té drsné části jsem si nebyl jistý, jak to vyslovit. „Děkuju, pane. Ještě jedna věc. Jen jsem si chtěl ověřit, že Anna nebude na narozeniny sama. Mám obavy, že…“ zakoktával jsem se svými slovy a zhluboka se nadechl. „Hádám, že to, co se snažím říct, je, že ten den pro ni bude těžký. Slíbila mi, že už to letos neudělá, ale stejně mám strach,“ přiznal jsem. Nebyl jsem schopný dostat tu myšlenku na ni, jak se zabíjí, z hlavy. Slíbila mi, že to neudělá, ale dalo se s tím ještě počítat, uvážíme-li, že už jsem tam nebyl?

Povzdechl si. „Taky mám strach. Přijímáme každé preventivní opatření a dal jsem její ochrance striktní příkazy, ani na moment ji nespouštět z dohledu. Annabelle je teď silnější, nemyslím si, že se o to znovu pokusí,“ odpověděl, přičemž zněl, jako by se snažil přesvědčit mě a zároveň i sebe.

Přikývl jsem. „Ano, pane. Děkuju,“ zamumlal jsem vděčně. Jeho ujištění trochu pomohla; věřil jsem tomu, že udělá všechno, co bude v jeho moci, aby ji udržel v bezpečí. „Můžu se zeptat, jak se Anně daří? Pokoušel jsem se jí volat, ale vůbec se mnou nemluví.“

Zhluboka si povzdechl. „Je tady teď už tři dny a zdá se, že to snáší dobře. Je trochu tichá, ale to je kolem nás vždycky,“ odpověděl. Byl tam moment trapného ticha, kde se zdálo, že si vybírá slova. „Podívejte, vím, že se o ni bojíte a cením si toho, ale pokud s vámi nechce mluvit, pak byste se možná měl prostě přestat snažit ji kontaktovat,“ navrhl.

Zaťal jsem zuby. Měl pravdu; všichni říkali to samé – že bych na ni měl zapomenout a posunout se dál, protože ona názor nezmění. Ale prostě jsem nemohl. Nebylo to pro mě možné jít dál, zatímco v mojí hlavě pořád bylo to malé zrnko naděje. Když mi řekla, že mě nemiluje, nevěřil jsem jí. Hluboko vespod jsem věděl, že ke mně něco cítí, hluboko zakořeněné city, kterých se očividně bála a potřebovala prostor a čas, aby to zpracovala. Tahle Carterova záležitost ji jen přiměla k panice a první obranný mechanismus pro ni byl vrátit se k tomu, co zná – chladné, tvrdé Anně. Aspoň to jsem si říkal. Ve skutečnosti prostě nebyla šance, že bych se přes tuhle holku dostal, takže naděje byla to jediné, co jsem měl.

„Je mi to líto, neměl jsem vám volat,“ zamumlal jsem.

„Nevadí mi, že jste zavolal. Je pěkné, že se staráte o mou dceru. Co kdybych ji požádal, ať vám zavolá? Samozřejmě, nemůžu nic slíbit; Annabelle byla vždycky neuvěřitelně odhodlaná.“

Usmál jsem se. Odhodlaná bylo příliš slabé slovo, když šlo o tuhle holku. „Děkuju.“

„Mimochodem jak jde práce? Slyšel jsem tu o vás nějaké dobré věci, víte,“ zeptal se, pravděpodobně aby změnil téma.

Smutně jsem se usmál. „Jde to dobře, děkuju. Je to všechno, jak jsem si myslel,“ přiznal jsem, ale šlo o to, že to zkrátka už nebylo to, co jsem chtěl.

„To je skvělé. S tím vším, co jsem o vás slyšel, to brzy budete řídit,“ uchechtl se.

Usmál jsem se při jeho komplimentu. „Zatím ne tak úplně, nemyslím si, že jsou úplně připravení na můj styl vedení,“ zavtipkoval jsem.

„To se vsadím. Radši bych měl jít. Rád jsem s vámi opět mluvit, agente Taylore.“

„I já jsem s vámi rád znovu mluvil, pane,“ odpověděl jsem a přerušil hovor.

Na dveřích se mi ozvalo zaklepání a o chvíle později, aniž by čekal na odpověď, strčil dovnitř hlavu Nate. „V pohodě? Chceš si jít zahrát pár her vzdušného hokeje?“ zeptal se, zatímco se soucitně usmíval.

Nate byl posledních pár týdnů skvělý. Řekl jsem mu všechno, přičemž jsem přešel celou Carterovu věc s hodně málo významnými detaily. Fakt vůbec nepochopil, jak se kvůli Anně cítím, ale snažil se. Zůstával se mnou doma, pokud se mi nechtělo jít ven, byl chápavý a soucitný, když jsem o ní potřeboval mluvit a poskytl mi prostor, když jsem o to požádal. Opravdu byl tím nejlepším přítelem, jakého si člověk mohl přát. Přikývl jsem, vstal a zvedl FedEx balíček, který pošlu po cestě.

Anna

Dva týdny potom, co Ashton odešel, byly školní prázdniny. Než se tohle všechno stalo, s Ashtonem jsme probírali možnosti na prázdniny – jedna, která se zdála být vítězem, byla zeptat se mých rodičů, jestli bych s ním mohla jet do L.A. Takže fakt, že jsem byla v Bílém domě, byl pro mě teď dvakrát tak těžký. Dean s Peterem si oba vzali dva týdny volno, takže mě vysadili u rodičů a pak zamířili odlišnými směry, aby strávili čas s rodinou.

Máma vrkala, jak krásné to je mít mě doma a jak moc jsem jí chyběla, zatímco mi dělala prohlídku Bílého domu. Už jsem tu jednou byla, v den otcovy inaugurace, ale matka se zdála spokojená ukázat mi to tu znovu – pravděpodobně abychom zabily čas. Ani jednou se nezmínila o Carterovi nebo o jeho katastrofálním obnoveném soudním řízení nebo o faktu, že mě moje nejhorší noční můra zřejmě zase chtěla zpátky.

Moje ložnice byla modrá, ta, kterou jsem si vybrala při první návštěvě. Jak jsem stála u okna a dívala se ven na nádherné oblasti vzadu za budovou, nemohla jsem se přimět ani k tomu, abych se opravdu usmála. Během posledních dvou týdnů jsem se ale stala pěkným odborníkem na falešné „jsem v pohodě.“ Lidi si neuvědomovali, jak moc bolesti cítím uvnitř, za což jsem byla vděčná. Byla jsem si pěkně jistá, že Dean má dobrou představu o mém utrpení, ale díkybohu se ještě nezmínil o Ashtonovi.

To,  že tu zůstanu dva týdny, znamenalo, že tu taky strávím svoje dvacáté narozeniny. Když jsem se probrala ráno 12. března, nedokázala jsem zastavit tiché slzy, které mi padaly po obličeji. Pokud byl nějaký den, kdy jsem litovala, že jsem poslala Ashtona pryč, bylo to dnes. Ještě než jsem byla plně vzhůru, zaplavily mě vzpomínky na Jacka a jeho smrt.

Během těch dvou výročí mě pohltil smutek. Extrémně jsem se opila a spláchla jsem to lahvičkou prášků. Tento rok bude jiný. Slíbila jsem Ashtonovi, že už to nikdy neudělám a abych byla upřímná, už jsem se vlastně ani necítila jako ta holka. Když jsem byla v tom temném depresivním stavu, nedokázala jsem v žití vidět žádný smysl; nedokázala jsem na světě vidět nic dobrého, ale vědomí, že tam venku je někdo jako Ashton, pro mě udělalo svět šťastnějším místem. Ano, byla jsem v tu chvíli smutná a osamělá, ale už jsem nebyla na tom tmavém depresivním místě. Věděla jsem, že tu je smysl života. Jasně, srdce mě bolelo pro Ashtona, ale věděla jsem, že brzy bude šťastný. Věřila jsem v to, co jsem dělala. Kdybych ho tak moc nemilovala, nikdy bych ho nebyla schopná odstrčit a podrobit se tomuto.

Na boku mi šťastně zabzučel mobilní telefon, hlasitě vibroval proti dřevu nočního stolku. Ignorovala jsem ho, věděla jsem, že to bude Ashton. Od sedmi mi volal každých pět minut, tak jsem si přepnula telefon na tichý režim. Ve chvíli, kdy jsem vyšla ze sprchy a oblíkla se, telefon mi konečně přestal zvonit. Zvedla jsem ho, přičemž jsem uviděla dvanáct zmeškaných hovorů a osm nových zpráv.

Hovory byly všechny od něj v sériích pětiminutových intervalů. Pět zpráv bylo taky od něj. Ty ostatní byly od Rosie, Sereny a Monicy, všechny mi přály k narozeninám. Otevřela jsem zprávy od Ashtona a zhluboka se nadechla, než jsem si je přečetla:

1 – Všechno nejlepší k narozeninám! Doufám, že máš dobrý den. Prosím, zavolej mi, fakt s tebou potřebuju mluvit, dneska nejvíc. Miluju tě x

2 – Anno, prosím, nedělej dnes nic hloupého, prosím? Miluju tě.

3 – Prosím, zvedni telefon. Jen potřebuju slyšet tvůj hlas a vědět, že jsi v pořádku, prosím?

4 – Anno, přivádíš mě k šílenství! Vím, že dnešek je pro tebe těžký, ale jednou jsi mi slíbila, že na svoje narozeniny neuděláš nic hloupého. Prosím, holčičko, prosím?

5 – Zabíjíš mě, přísahám. Prosím zvedni svůj zatracený telefon! Chybíš mi, potřebuju tě, miluju tě x

Třásly se mi ruce. Cítila jsem se špatně. Protože jsem věděla, že dnes nemůžu kontakt s ním odložit, kvůli tomu jaké starosti by si dělal, poslala jsem mu rychlou odpověď, kde jsem slíbila, že neudělám nic hloupého a požádala jsem ho, aby přestal volat a nechal mě být.

Nutila jsem se k tomu, abych na něj přestala myslet. Věděla jsem, že je zraněný a že to já jsem mu způsobovala bolest, ale muselo to být a on by nikdy neodešel, kdybych mu jen řekla svoje důvody, proč chci, aby byl převelen. Byl si jistý, že mě a sebe dokáže chránit před Carterem a jeho muži, ale mýlil se a já jsem nemohla riskovat s jeho životem.

Zatímco jsem se toulala po ohromných chodbách a podnikla cestu do jídelny na snídani s rodiči, snažila jsem se ignorovat stráž, která šla za mnou, přičemž sladila svůj krok s mým.

Fakt jsem dnes ráno nechtěla jíst, ale rodiče trvali na tom, že se ráno sejdeme na oslavu. Vždycky z mých narozenin rádi dělali poprask – to se nikdy nezměnilo, i poté co já ano.

Když jsem se posadila k pěkně prostřenému stolu, rodiče se na mě vřele usmáli, ale zároveň zvládli vypadat ustaraně. „Všechno nejlepší k narozeninám, Annabelle,“ řekli oba, skoro ve stejnou chvíli.

Nahodila jsem falešný úsměv. „Díky.“ Abych se rozptýlila od faktu, že mě oba sledují, nabídla jsem si nějaký toast a štědře ho potřela marmeládou. Neměla jsem hlad, ale musela jsem pro ně to jednání udržet, jinak bych dneska vůbec neměla klid.

Najednou máma vyskočila ze židle a z podlahy popadla tři dárky a podala mi je. „Pro tebe.“

„Díky, nemuseli jste mi nic dávat.“ Položila jsem je na stůl a zvedla tu vrchní nádherně zabalenou červenou krabici. 

„Oh, nebuď hlupáček, dneska ti je dvacet, už nejsi teenager,“ zacvrlikala máma a hrdě se na mě dívala.

Dychtivě jsem strhla papír a našla uvnitř krabici na boty. Na boku byla natištěná slova „Mary Shaun“ – designer, který mi dělal šaty a boty na otcův večírek. Zazubila jsem se, když jsem zvedla víko, abych viděla pár elektricky modrých bot se zářivými jehlovými podpatky. Byly absolutně nádherné. Zalapala jsem po dechu.

„Ohwow, ty jsou úžasné!“ vyhrkla jsem. Byly skoro tak pěkné jako ty švestkové, které jsem po večírku prohlásila za ztracené.

„Myslela jsem si, že se ti budou líbit,“ souhlasila máma a vědoucně se na mě usmála.

Vděčně jsem se usmála. „Děkuju, ty jsou neuvěřitelné.“

„Otevři ty další,“ instruovala mě a kývla na ně.

Popadla jsem další a roztrhla ho, abych našla nádherné zlaté hodinky. „Wow ty jsou krásné, děkuju.“

Zvedla jsem poslední. Byl zabalený v jiném papíru než ty ostatní dva. Usmála jsem se a roztrhla jsem ho, abych odkryla další krabici na boty. Usmála jsem se na rodiče, kteří mě upřeně sledovali. Když jsem zvedla víko, očekávala jsem další pár úžasných bot; místo toho moje oči přistály na perfektně usušené bílé růži se zelenou stužkou ovázanou kolem stonku, balíčku sladkostí s příchutí coly, malé knížce nazvané „Grafický design a význam barev a tvarů“ a fotoalbu. Zmateně jsem se zamračila. Tohle nebyl typ věcí, které mí rodiče většinou kupovali; obvykle to bylo všechno o ceně, myšlenky opravdu do rovnice nezapadaly. Pohlédla jsem na mámu a uviděla její smutný úsměv a ustarané oči. To byla chvíle, kdy mi svitlo – tohle nebylo od nich, bylo to od Ashtona. Měla jsem si to uvědomit, jakmile jsem uviděla tu růži.

V hrdle se mi najednou zformovala hrouda a snažila jsem se, co to šlo, abych polkla. Ruce se mi chvěly, když jsem zvedla fotoalbum a přetočila na první stránku. Fotka mě, Ashtona a jeho přátel v L.A. Srdce se mi bolestivě sevřelo. Rychle jsem projela zbytek, přičemž jsem viděla, že každá stránka je zaplněná fotkami mě, jak se směju, mě a Ashtona, jak jsme spolu ve škole, v baru, na prázdninách nebo na tátově večírku. Na některých jsme blbli v posteli, jak jsme to drželi na délku paže, naše obličeje zaplňovaly celou fotku, kde jsme se nemohli dostat dost daleko. Usmála jsem se a přetočila jsem na poslední stránku, tam bylo narozeninové přání. Nemohla jsem ho teď otevřít, už jsem cítila, jak mě do očí bodají slzy, tak jsem to kvapně zavřela a položila zpátky do krabice.

„Bylo to sem posláno před pár dny. Požádal mě, abych ti to dal na tvoje narozeniny,“ řekl táta, zatímco si mě zvědavě prohlížel.

Přikývla jsem. „Jo, je velmi pozorný,“ odpověděla jsem, zatímco jsem se snažila, aby moje emoce nepřetekly. Znovu mě zaplavila Ashtonova sladkost a skoro mě uvrhla do čerstvého kola vzlyků, ale nějak jsem to zadržela.

„Dnes ráno volal jak šílený. Chce se ujistit, že jsi v pořádku, kvůli tomuto dni a všemu. Proč mu nezavoláš?“ Navrhl táta, jako by to bylo tak jednoduché.

„Už jsem mu dnes ráno psala,“ řekla jsem bezstarostně. Už jsem se o něm nemohla bavit, moje vnitřnosti se kroutily, oči mě bodaly slzami. Rozhodla jsem se změnit téma, než se před rodiči zhroutím. „Myslím, že si dnes vezmu svoje nové boty,“ usmála jsem se na mámu, doufala jsem, že mi trošku vypomůže. Šla do toho. Jako by věděla, že se nedokážu vyrovnat s tím těžkým rozhovorem, začala vrkat o botách a jiných věcech, které viděla, které by se mi mohly v obchodě líbit. Jen jsem se usmívala a společně přikyvovala, vděčná, že mluvíme o něčem jiném než o Ashtonovi.

Jakmile byla snídaně u konce, zamířila jsem nahoru do svého pokoje a žuchla jsem na postel a přitáhla jsem si krabici od Ashtona. Vytáhla jsem usušenou růži a usmála se, když jsem ji pokládala na noční stolek; byla perfektně suchá a pořád krásná. Zasmála jsem se, když jsem popadla sladkosti; byly to moje oblíbené, což si očividně pamatoval.

Nakonec jsem zvedla fotoalbum a váhavě si znovu prohlídla fotky, nad některými, kde jsme protahovali obličeje nebo blbli, jsem se zasmála. Prstem jsem přejela přes jeho pěknou usmívající se tvář. Fotky mě přiměly, aby mi chyběl ještě víc, pokud to bylo možné. Zasténala jsem, když jsem se dostala k jedné, na které byl on a líbal mě a pevně mě držel. Dala bych cokoli za to, aby tu teď se mnou byl.

Když jsem se dostala k poslední stránce, vytáhla jsem přání a zhluboka se nadechla, než jsem ho otevřela. Přední strana byla docela jednoduchá, byla to váza naplněná bílými růžemi na farmářském kuchyňském stole. Usmála jsem se, zatímco jsem přemýšlela, jak dlouho musel hledat perfektní přání, než našel tohle. Otevřela jsem ho, abych uvnitř viděla jeho neuspořádané písmo; nebylo to jen přání k narozeninám, uvnitř mi napsal dopis.

Anno,

Doufám, že máš skvělé narozeniny, zasloužíš si to. Nevěděl jsem, co ti sehnat, nevěděl jsem, jestli bys měla kvůli celé té situaci s ochrankou dovoleno někam jít nebo něco dělat, jinak bych ti koupil lístky na představení na Broadway, které jsi chtěla vidět. Což bylo tím, co jsem plánoval, že tě tam vezmu, než se všechno tohle stalo.

Tak jsem ti místo koupeného dárku dal další nejlepší věc. Shromáždil jsem pro tebe do tohoto alba všechny moje nejšťastnější vzpomínky. Tohle jsou nejlepší věci, které se mi kdy staly, a každičká z nich zahrnuje tebe. Vím, že pro tebe neznamenaly to samé jako pro mě, ale v těch chvílích jsi vypadala tak šťastně.

Prosím, dej mi další šanci. Můžeme být jen kamarádi, prosím? Fakt mi chybíš, doufám, že i já tobě. Koukni se na album a vzpomeň si, jak šťastnou jsem tě dokázal udělat. Prosím, holčičko.

Vím, že dnešek pro tebe bude opravdu těžký a přál bych si, abys mi dovolila tam pro tebe být, ale hádám, že dokážu pochopit, proč to neuděláš. Jednou jsi mi slíbila, že si dnes nic špatného neuděláš, prosím, prosím, dodrž ten slib, holčičko, prosím. Tvůj život pro mě tak moc znamená a nedokážu snést pomyšlení na to, že by sis ublížila.

Každopádně tě asi radši nechám jít a užívat si narozeniny. Doufám, že děláš něco zábavného.

Šťastné dvacáté narozeniny, Anno.

Nezáleží mi na tom, kolik mil mezi nás dáš, stejně tě miluju a vždycky budu.

Ashton

xxx

P.s Nate a kluci ti taky přejí všechno nejlepší k narozeninám x

Přečetla jsem si dopis třikrát; po tváři se mi kutálely nekontrolovatelné slzy. Srdce mě bolelo, prostě celá moje bytost po něm křičela. Pleskla jsem sebou zpátky na postel a zavřela oči, pevně jsem se objala. Dokázala jsem si představit každičkou z těch vzpomínek bez fotek a byly i pro mě těmi nejlepšími věcmi, které se mi kdy staly.

Zbytek dne uběhl jako šmouha. Hodně jsem se poflakovala sama. Rodiče uspořádali „speciální večeři,“ jak to nazvali, ale v podstatě to byla jen další večeře v Bílém domě. Takhle jedli každý večer, co můžu říct. Po večeři jsem šla do svého pokoje a dala si dlouhou bublinkovou koupel. Měla jsem se cítit nějak jinak, ale pro mě se to prostě zdálo jako každý jiný den. Další den bez Ashtona.

Když jsem se nakonec vplížila do postele, koukla jsem na telefon, abych viděla, že mám další zprávu od Ashtona. Povzdechla jsem si; zdálo se, že se přese mě vůbec nedostává. Možná moje představa, jak mu Nate a kluci přes to pomáhají, nefungovala tak, jak jsem plánovala. Každá zpráva od něj zraňovala víc než ta poslední, protože mi jen připomínaly, že tu není. Ty zprávy nějak způsobily, že čas ubíhal pomaleji; zdálo se, že minuty se mezi zprávami táhnou. Můj život se rozmazal v jeden velký, dlouhý, příšerný den bez Ashtona, který se rozbíjel zprávami, které jsem dostávala od lásky svého života.

Otevřela jsem tu novou, abych viděla, že je to on a žádá mě, abych mu znovu napsala, protože si dělá starosti. Zpráva byla poslána, zatímco jsem byla ve vaně; teď bylo skoro jedenáct večer. Otevřela jsem novou zprávu a odepsala mu, že jsem v pohodě a poděkovala mu za dárek, aby se uklidnil.

Potom, co jsem to poslala, jsem se přetočila a snažila se udělat si pohodlí. Nenapsal mi zpátky, tak jsem předpokládala, že možná spí nebo má pracovní noc nebo možná i že mi prostě nechce napsat. Ta poslední myšlenka bolela nejvíc.

Uběhlo šest mučivých týdnů od té doby, co jsem ho poslala pryč a jestli něco, tak se to jen zhoršilo. Sny, co jsem měla každou noc, byly příšerné. Každou noc jsem ho viděla před sebou, jak umírá, a každou noc jsem se vzbudila v křiku a zpocená, se srdcem, které se mi snažilo utéct z hrudi. Dean se na mě koukal soucitně, nevěděl, co říct nebo udělat. Odváděl dobrou práci v tom, že mi byl blízkým ochráncem, který bydlel ve vedlejší ložnici, ale upřednostňovala jsem svoji mizernou společnost, takže jsem se většinu času skrývala ve své ložnici a vycházela jen do školy nebo na jídlo.

Ashton mi pořád každý den volal a psal. Každé páteční ráno mi poslal hromadu bílých růží s připojenou malou básničkou nebo rýmovačkou. Posílal mi hudbu na iPod, knihy, čokolády a plyšáky. Každý víkend jsem dostávala elektronický milostný dopis, kde mě prosil, ať to znovu zvážím a říkal mi, jak je beze mě ztracený.

Věděla jsem, že hodně kontaktuje i Deana. Díkybohu jsem s Deanem udělala dohodu: neřekne Ashtonovi, jak moc mi chybí a na oplátku se budu chovat slušně a bez debaty udělám všechno, co mi řekne.

Každý den jsem byla tak neuvěřitelně unavená. Jakmile jsem měla noční můru o Ashtonovi, kde byl zabit, odmítala jsem jít znovu spát, takže jsem měla průměrně asi čtyři hodiny spánku za noc. Dvakrát denně jsem chodila do posilovny a vrhla se zpátky do svých starých tréninkových cvičebních metod, dokud jsem nepadla. Chtěla jsem být schopná se bránit, kdyby si za mnou Carter došel. Byla to moje naděje, že pokud by to udělal, tentokrát bych ho byla schopná zabít. Pak bych byla volná, mohla bych odprosit Ashtona, aby mi odpustil za to, že jsem ho odstrčila a poprosit ho, aby mi dal další šanci.

Kvůli tomu všemu cvičení, které jsem dělala, a bojovým tréninkům, které jsem dostávala, jsem si myslela, že budu připravená na den, kdy by si pro mě znovu přišel. Bohužel jsem se mýlila.  

46.kapitola

Byla jsem vytržena ze spánku hlasitým bouchnutím v chodbě před naším bytem. Srdce mi vyskočilo do hrudi, když Dean vběhl do mého pokoje a k mé posteli. Jeho ruce se mi sevřely kolem horních částí paží tak pevně, že za pár hodin budu mít modřiny ve tvaru otisků prstů. Zaječela jsem, když mě vytáhl z postele a strčil mě ke zdi. Pusa se mi otevřela, v šoku nad náhlým probuzením a nad silou, kterou používal. Beze slov popadl z rohu mého pokoje těžké křeslo a přitáhl ho ke mně, umístil ho přede mě, zatímco mě popadl za ruku a oba nás přinutil sehnout se za něj.

„Deane, co…“

„Ticho!“ prohodil. Oči se mi rozšířily, když vytáhl svůj mobilní telefon a zběsile někoho vytáčel. „Do prdele,“ sykl, než vyzkoušel další číslo. Tohle muselo vést ke spojení, když vyslovil slova, která mi poslala po páteři umrtvující chlad. „Někdo tu je. Dostaň se sem, hned!“

Někdo tu je…

To byla chvíle, kdy jsem uslyšela výstřely. Zakřičela jsem a rychle si rukou přiklopila pusu. Dean znovu vytáčel na telefonu, oči i zbraň, oboje, namířené na dveře ložnice. „Tady agent Michaels. Klenot je v problémech, pošlete hned víc lidí!“ zavrčel, když rychle vypnul telefon.

Nemohla jsem dýchat. Po tváři mi padaly tiché slzy, když se Dean přesunoval mezi mě a dveře, se zbraní v pohotovosti namířenou tam. Slyšela jsem další výstřely a pak se dveře ložnice rychle otevřely a bouchly o zeď. Dean vypálil pár výstřelů a vetřelec okamžitě uskočil ke dveřní zárubni, z dohledu.

Moje dýchání vycházelo v lapání po dechu, jak panika nutila mou hlavu plavat. Snažila jsem se, co to šlo, počítat údery srdce, abych neměla záchvat paniky. Potřebovala jsem zůstat pod kontrolou pro případ, že bychom potřebovali utéct nebo rychle vypadnout.

„Slož zbraň!“ přikázal chlap z místa vně dveří. Zanaříkala jsem a Dean mě znovu utišoval. „Slož zbraň a nebudeš zraněn,“ zkusil to chlap znovu. Zdálo se, že mi po zádech stéká chlad. Poznala jsem ten hlas, ale nemohla jsem si vzpomenout na jméno toho chlapa, ale měl tmavé vlasy. Pracoval pro Cartera.

„Máme jednoho z tvých agentů. Nechceme mu ublížit, ale uděláme to, pokud nedostaneme, co chceme. Všechno, co chceme, je Anna,“ pokračoval.

Krev mi zamrzla v žilách. Jednoho z našich agentů? Oh Bože, prosím, ať se z toho dostaneme, prosím!

Peter váhavě vstoupil do dveří, vypadal vyděšeně, ruce nahoře stylem „vzdávám se.“ Okamžitě jsem uviděla důvod pro tuto pozici. U hlavy měl zbraň. Jeho oči nás našly okamžitě, čelist stisknutou a zdálo se, že udržuje tichou konverzaci s Deanem. Neměla jsem tušení, co ten intenzivní pohled na jeho obličeji je; vše, co jsem mohla vidět, byly panika a strach. Blízko za něj přistoupil tmavovlasý kluk, přičemž používal Peterovo tělo jako štít, když oba vstupovali do pokoje. Zbraň se na Peterovu hlavu přitiskla silněji a nutila ho zašklebit se.

„Pojď ven, Anno,“ zazpíval chlap, jeho tón pobavený. „Nechceš, aby mu teď bylo ublíženo, ne?“

Nevěděla jsem, co dělat. Vždycky mi říkali, abych zůstala za agentem, byla potichu, neodpovídala, zůstala tichá a ostražitá a dělala, co mi řeknou. Ale to byl Peter, kdo tam stál. Byl to můj kamarád a oni měli zbraň u jeho hlavy…

Zanaříkala jsem, věděla jsem, že nemůžu dělat to, co mi vždycky říkali. Posunula jsem se a Dean mi sevřel ruku kolem zápěstí, pevně mě držel za sebou. „Prosím, neubližuj jim, prosím!“ prosila jsem.

„Shh!“ přikázal znovu Dean.

Chlap se tiše zasmál a poslal mi po páteři chvění, když jsem poznala i ten smích, rozhodně jsem toho chlapa znala. „Dám ti odpočítání do tří, abys ustoupila, Anno, nebo tenhle zemře,“ dal mi pokyny. Zasténala jsem, nevěděla jsem, co mám dělat. Deanovo sevření na mé paži se napjalo; vypadalo to, jako by se snažil najít výstřel, který by nezasáhl Petera.

„Jedna,“ zavolal chlap.

Zatřásla jsem hlavou. „Prosím, nedělej to,“ prosila jsem. Srdce mi v hrudi bušilo.

„Dva.“

Nemohla jsem mu dovolit, aby ublížil Peterovi, ne kvůli mně. Další osoba si nezaslouží, aby byla kvůli mně zraněna nebo zabita. Už jsem nechala zabít Jacka, nemohla jsem vzít další nevinný život. Odstrčila jsem Deanův stisk a vyskočila zpoza něj, přičemž jsem držela ruce vysoko. „Neubližuj mu, jsem tady!“ zakřičela jsem zoufale.

„Ne, Annabelle!“ vykřikl Dean, jak se po mně znovu vrhl.

Uviděla jsem chlapa za Peterem, jak se usmál, když další dva prošli dveřmi. Sledovala jsem, zdánlivě v pomalém sledu, jak jeden zvedl zbraň a namířil ji ve směru Deana. Uvědomila jsem si příliš pozdě, co jsem udělala. Vzala jsem mu jeho jedinou páku; se mnou venku, neměli důvodu, aby k němu byli shovívaví. Zvuk prvního výstřelu se mi ozýval v uších, zdálo se, že se odráží místností a zvoní mi v uších. Nechtěla jsem se otočit a podívat se, ale nedokázala jsem se zastavit. Otočila jsem se zrovna v tu chvíli, abych viděla Deanovo tělo bouchnout dozadu o zeď; výstřel ho zasáhl přímo do tváře a nenechal za sebou skoro nic rozpoznatelného. Jeho krev zašpinila zeď pruhem ve tvaru oblouku, když se jeho tělo sesulo na podlahu.

Slyšela jsem křik a nějaká část mojí mysli neurčitě registrovala, že jsem já, kdo to dělá, ale nemohla jsem přestat. Klesla jsem na kolena a rukama si sevřela vlasy, zatímco jsem vzlykala. Něco blízko mě se pohnulo, nějaká potyčka, a já vzhlédla zrovna včas, abych viděla vyjít druhý výstřel. Zaskučela jsem a ucukla, jak se mi zlomilo srdce. Peterovy oči se na sekundu setkaly s mými, než se zhroutil na podlahu, svíral si břicho a sténal.

„Je mi to líto. Je mi to tak líto,“ šeptala jsem, moje tělo sebou škubalo vzlyky. V odpověď udělal přiškrcený bublavý zvuk. Jeho bolestí naplněné vyděšené oči se uzamkly na mých. Než jsem se mohla natáhnout a pomoct mu, padl na nás oba stín a zazvonil další výstřel, následovaný dalším a dalším. Pokaždé, co ho zasáhla kulka, sebou Peterovo tělo trošku trhlo; ve chvíli, kdy vyšel čtvrtý výstřel sebou ani necukl.

„No ahoj, Anno. Je to dlouho, co jsme se neviděli.“

Registrovala jsem hlas, ale nemohla jsem odpovědět. Byla jsem tak vyděšená, že jsem se nedokázala pohnout. Zdálo se, že moje svaly jsou z kamene. Nemohla jsem odvrátit oči od Peterova těla. Byl mrtvý kvůli mně a stejně tak Dean. Tohle byla zcela moje chyba. Možná že kdybych neukročila, pak by byli pořád naživu. Tiše jsem poděkovala Bohu, že tu nebyl Ashton; nemohla jsem ho vidět zraněného. Věděla jsem, že jsem udělala správnou volbu, že jsem ho poslala pryč.

Na loktu se mi sevřela ruka a vytáhla mě na nohy. Zhoupla jsem se, moje nohy málem nepodepřely mou váhu. Jediná věc, která mě držela zpříma, byl stisk jako ve svěráku na mé paži. Vzhlédla jsem od Peterova mrtvého těla bez života, abych viděla Jimmyho, jednoho z Carterových mužů. Pamatovala jsem si ho z Miami. Jimmymu se nelíbil způsob, jak se ke mně Carter choval a vždycky se mi, když mohl, snažil pomoct, což nebylo moc často.

„Ahoj, Anno,“ řekl tiše a díval se na mě skoro omluvně.

„Ahoj, Jimmy,“ vydusila jsem ze sebe. Uvnitř jsem zoufale bojovala o kontrolu nad svými emocemi. Pokud jsem to musela udělat na vlastní pěst, pak jsem se z toho potřebovala vyhrabat. Truchlit budu později, ale právě teď jsem se potřebovala soustředit na to, abych se odsud pokusila dostat. Několikrát jsem se zhluboka na uklidněnou nadechla.

Jimmy se smutně usmál a zatáhl mě do haly. Rychle jsem si přejela po tváři, setřela si slzy a snažila se zůstat silná.

„Dávej na ni pozor, zatímco jí budu shánět nějaké oblečení,“ dal Jimmy pokyny, když mě nechal v hale. Zoufale jsem se rozhlížela kolem, čekala jsem, že uvidím Cartera, ale nebyl tam. Místo toho tam bylo osm jeho mužů. Znala jsem tváře všech, ale jen pár jmen. Tito chlapi nebyli jako Jimmy, byli zlí a bez srdce.

„No, no, no, nevyrostlas ty ale do krásy,“ zapředl jeden z nich. Jeho oči po mně pomalu přejížděly a naháněly mi husí kůži. Obalila jsem kolem sebe ruce a přála si, abych si na sebe včera v noci vzala víc než jen klučičí šortky a tílko.

Jeden z ostatních kluků rychle pokročil vpřed a praštil ho do čelisti. „Nedívej se na ni tak! Kdyby to viděl Carter, byl bys mrtvej,“ zavrčel naštvaně.

Polkla jsem žluč, která se mi při zmínce o Carterovi začala zvedat do hrdla. „Zabijete mě?“ zeptala jsem se, skoro jsem o to prosila.

Ten stejný kluk, který dal ránu, se usmál a zavrtěl hlavou. „Ne. Carter nás poslal, abychom mu vyzvedli manželku,“ odpověděl a hnusně se na mě zašklebil.

„Je tady?“ zeptala jsem se a mačkala jsem si třesoucí se ruce.

Ten kluk zavrtěl hlavou. „Ne, chtěl, ale dávají si na něj pořád pěkně bacha. Místo toho sem poslal nás. Přidá se později, neboj.“

Zasténala jsem a spustila oči k podlaze; nevzhlédla jsem, když mi Jimmy strčil do rukou džíny a černý vršek. „Obleč se. Musíme odejít,“ přikázal.

Přikývla jsem na chlapy, kteří tam všichni stáli a sledovali mě. „Fakt chceš, abych se převlékla tady, před všemi?“ zeptala jsem se sarkasticky.

„Neboj se, srdíčko, jsem si jistej, že nemáš nic, co bychom už neviděli,“ vysmíval se jeden chlap a pohrdavě se na mě usmíval, přičemž vypadal, jako by mi očima už sundával pyžamo.

Sladce jsem se usmála. „Okay, je to tvůj pohřeb, hádám. Až Carter zjistí, že jste mě všichni sledovali svlečenou, při nejlepším nebude potěšený. Pokud je to to, co chcete…“ Pokrčila jsem rameny a natáhla se, abych popadla spodek tílka a začala si ho vytahovat.

Místnost zaplnilo kolektivní zalapání po dechu. „Ne, počkej! Můžeš se oblíct v koupelně,“ řekl rychle blonďák; jmenoval se Lukas, pokud jsem si pamatovala správně.

Usmála jsem se a šla jsem za ním do koupelny, která byla mimo chodbu. V této koupelně bylo malé okno, které vedlo do vstupní haly v přední části. Usmála jsem se a zamkla za sebou dveře, shodila jsem ze sebe oblečení a oblíkla si džíny a tričko tak rychle, jak to bylo možné. Jakmile jsem byla oblečená, zapřela jsem se o umyvadlo a potichu otevřela okno. Vystrčila jsem hlavu a viděla, že tam venku nikdo není, tak jsem se zdvihla nahoru a ven, přičemž jsem tiše bosýma nohama dopadla na podlahu.

„Velmi chytré,“ prohlásil Lukas od předních dveří, čímž mě donutil zakřičet, že jsem vyskočila asi míli do vzduchu. Hodil mi pár tenisek. „Radši si vezmi i tyhle, nechceš si rozřezat nohy,“ řekl sarkasticky.

Zamračila jsem se a natáhla si je. Muselo tam být něco jiného; kdyby jich tam nebylo tolik, pak bych s nimi mohla bojovat. Jedna z jejich zbraní by mi poskytla šanci, ale opravdu bych byla schopná někoho zastřelit, jak mě to učil Ashton? Neznala jsem odpověď. Střílení do lidské bytosti bylo míle daleko od střílení do papírového terče.

Blonďák mě popadl za paži a vytáhl mě z budovy. Moje emoce ze mě zase dostávaly to lepší, začaly mi téct slzy, když jsem uviděla první tělo jednoho z nových agentů, kteří byli posláni, aby mě chránili. Všichni leželi, rozmlácení a pořád krvácející, na cestě ven z budovy.

„Všichni jsou mrtví?“ zašeptala jsem k Lukasovi.

Přikývl na potvrzení. „Jo, měla jsi hodně strážců, ale zase bych řekl, že jsi teď první dcera. Je škoda, že ten, který vystupoval jako tvůj přítel, tu nebyl. Carterovi se nelíbily jeho ruce na tobě, i když to celé byl podvod,“ řekl a bezstarostně pokrčil rameny.

Zavřela jsem oči a myslela na Ashtona a dovolila si zajít dál. „Nebyl můj přítel. Museli jsme se tak chovat. Otec nás přinutil. Byl jen bodyguard,“ lhala jsem zoufale.

Temně se uchechtl. „Oh, Carter to ví, kdyby to nevěděl, tak ten kretén by už byl mrtvý,“ prohlásil a upřeně mě sledoval.

Nic jsem neříkala, když nás vedl do černého auta před budovou a držel mi otevřené dveře. Cítila jsem se špatně, když jsem lezla do auta.

Jeli jsme asi hodinu nebo tak nějak zadními uličkami, dokud jsme nedojeli ke zchátrale vypadající budově. Rozhlížela jsem se kolem, ale vůbec jsem to místo nepoznávala. Zrovna když jsme zajížděli na podzemní parkoviště, vycházelo slunce. Když jsme parkovali, zavřela jsem oči. Prosím Bože, dovol mi, ať se přes to dostanu, modlila jsem se tiše.

Jimmy mi otevřel dveře a kývl na mě, ať vystoupím. „Pojď, Anno.“

Vylezla jsem a rychle se rozhlídla. Teď tu byli jen čtyři; rozhodně to stálo za pokus. Věděla jsem, že by ode mě neočekávali žádné problémy, takže jejich podceňování mě,  bude pracovat v můj prospěch. Praštila jsem Jimmyho do břicha, a když se předklonil bolestí, kopla jsem druhého chlapa do rozkroku, tvrdě, čímž jsem ho donutila vrčet a v bolesti spadnout na podlahu. Otočila jsem se a připravila se, když jsem viděla, jak se blíží další chlap, ale Jimmy se napřímil a zezadu kolem mě obalil ruce, popadl mě za paže a přišpendlil je dole. Zápasila jsem a mlátila sebou, ale nemohla jsem se osvobodit, tak jsem se vzdala. Ještě se odsud nedostanu.

„To bylo kurva stupidní, Anno. Jen se uklidni nebo se zraníš!“ Zavrčel mi Jimmy varovně do ucha. Povzdechla jsem si a přikývla, když otevřel požární dveře a začal mě vést do schodů.

„Kde jsme? Co je to za místo?“ ptala jsem se a zoufale se rozhlížela kolem. Vypadalo to jako stará továrna nebo něco takového; všude tam byly šicí stroje, pulty a stoly. Všechno v dohledu pokrývala tlustá vrstva prachu a špíny, která dokazovala, že tohle místo už hodnou chvíli nebylo používáno. Stěny znečišťovaly vulgární graffiti, většina oken byla zabedněná a omítka na stěnách se odlupovala a byla popraskaná. Neměla jsem žádnou naději v domovníka nebo někoho, kdo by se zastavil, aby zkontroloval budovu a jen náhodou mě tak zachránil; tohle místo podle vzhledu nebylo už roky používané.

Můj pohled okamžitě přistál na telefonu, jak mě vedli kolem jednoho z pultů. Kdybych tak jen mohla vzít jeden z těchto telefonů! Ale komu bych měla zavolat a co bych měla říct? Ani nevím, kde jsem!

Jimmy mi pořád pevně držel ruce, jak mě vedl různými patry a dveřmi v místě jako labyrint. Každým udělaným krokem moje naděje na to, že se odsud někdy dostanu, bledla o trochu víc. Pravděpodobně jsem jen potřebovala přijmout fakt, že tohle je můj osud, a že nebudu moct uniknout jeho mužům, tady jich bylo příliš. Jimmy mě hrubě strčil do dalších dveří a do místnosti, která vypadala trochu jako nepoužívaná kancelář. Rychle jsem se rozhlídla a registrovala svoje okolí. Bylo tam jedno okno, jedny dveře a žádný telefon. Bylo to beznadějné. Dveře se za mnou zabouchly a já vyskočila při kliknutí zámku. Zatím nepřipravená se vzdát jsem se otočila a bušila na dveře.

„Jimmy, prosím, pusť mě ven, prosím!“ prosila jsem bezostyšně, jak mi slzy volně tekly po tvářích.

„Dnes v noci tu bude Carter, Anno. Jen se na pár hodin uvolni, okay? Máš hlad? Můžu ti sehnat nějaké jídlo,“ nabídl z druhé strany dveří.

„Nemám hlad. Prosím, pusť mě. Víš, co mi udělá. Prosím?“ Sesula jsem se na podlahu a beznadějně brečela.

„Je mi to líto, Anno, fakt. Ale nemůžu tě pustit, zabije mě,“ odpověděl.

Přikývla jsem. Věděla jsem, že to udělá. Jimmy byl vždycky jeden z těch hodných. Příležitostně mi propašoval jídlo a pití nebo nějaké léky proti bolesti, když mě Carter nechával hladovět nebo mě bil. Carter o tom nevěděl, samozřejmě, Jimmy by byl mrtvý před dlouhou dobou i jen za to, že se mnou mluvil.

„Je to v pohodě, Jimmy.“ Hřbetem ruky jsem si otřela slzy. Už nebudu brečet, pláč byl k ničemu, pláč byl slabost a já odmítala být slabá. Ovinula jsem kolem sebe ruce a myslela na Ashtona. Mohla jsem vidět jeho krásné zelené oči, a jak naštvaně by vypadala jeho tvář, kdyby tu teď byl. Zavřela jsem oči a opřela si hlavu o stěnu, zatímco jsem se modlila, abych se odsud nějak dostala, než se stane nevyhnutelné. Vlastně bych radši zemřela, než se vrátila k tomu, abych znovu žila jako zvíře v kleci s Carterem. 

47. kapitola

Ashton

Vyčerpání tak docela nevystihuje, co jsem cítil, když jsem si sedl na okraj svojí postele. Právě jsem pracoval šestnáct hodin v kuse a tělo mě bolelo jako peklo. Žuchnul jsem na záda a kouknul na hodiny; bylo jen osm večer. Neschopný odolat jsem zvedl svůj mobilní telefon a napsal Anně, stejně jako jsem to dělal každý den. 

Dnes jsem měl těžký den v práci. Fakt rád bych s tebou mluvil. Prosím, zavolej mi. Miluju tě, stále x

Poslal jsem to a zavřel oči, ani jsem se neobtěžoval se svléct a okamžitě jsem upadl do spánku.

Vzbudil jsem se těsně po deváté ráno na zvonění mého mobilního telefonu, který byl na posteli vedle mě. Rychle jsem ho popadl a odpověděl, přičemž jsem doufal, že je to Anna. „Agent Taylor,“ zaskřehotal jsem hlasem zastřeným spánkem.

„Ashtone, tady důstojník Weston.“

Zamračil jsem se. „Ano, pane?“ odpověděl jsem a rychle se posadil. Nikdy mi nevolal; už jsem k němu nebyl přidělený.

„Ashtone, právě jsem se o něčem dozvěděl a myslel jsem si, že bys to měl vědět,“ zněl nevšedně vystresovaně a já cítil, jak se mi napjalo tělo. „Sebrali slečnu Spencerovovou, její stráže jsou mrtví. Myslí si, že jde o Cartera Thomase.“

Můj unavený mozek okamžitě zaregistroval, co řekl. Anna. Anna byla v problémech. „CO? KDY?“ vykřikl jsem a vyskočil z postele, zatímco jsem se svlíkal z uniformy a bral si první čisté oblečení, které jsem uviděl a házel ho na sebe.

„Jen před pár hodinami. Jeden z agentů zvládl zavolat do Bílého domu o pomoc, ale ve chvíli, kdy tam dostali další personál, všichni byli mrtví a ona byla pryč,“ řekl smutně.

Hněv donutil moje zuby k bolesti, jak jsem svíral čelist. Byl jsem naštvaný na Cartera, naštvaný na sebe, že jsem tam nebyl a byl jsem naštvaný i na Annu, že mě v prvé řadě poslala pryč. Měl jsem tam být, mohl jsem to zastavit. Z frustrace jsem nakopl svoji komodu, vybil jsem si na ní svůj vztek. Když to nepomohlo, popadl jsem ji, převrhl a vysypal všechno na podlahu a způsobil hlasité křupnutí, jak se rozbilo zrcadlo a můj majetek se rozletěl všude po podlaze.

„Vědí, kde je?“ zeptal jsem se.

Povzdechl si. „Ne, nemají tušení. Nemyslí si, že nastoupila do letadla, monitorovali letiště, ale touto dobou by mohla být kdekoli,“ odpověděl.

Srdce jsem měl v hrdle, ruce se mi chvěly vztekem. Pokud se dotkl jediného vlásku na její krásné hlavě, roztrhám ho na kusy! „Musím jet, pane,“ prohlásil jsem, ani jsem nečekal na odpověď.

Přerušil jsem hovor a vytočil Annino číslo. Reakce byla okamžitá. „Kdo je?“ zeptal se mužský hlas.

Cítil jsem, jak se mi z pusy pokouší vyrvat zavrčení. „Kdo kurva seš a co děláš s Anniným telefonem?“ zavrčel jsem, zatímco jsem si do tašky spolu se zbraněmi, náboji, noži a dalšími taktickými zařízeními házel oblečení na převlečení.

„Tady agent Richards,“ odpověděl hlas váhavě.

„Tady agent Taylor. Proč máte Annin telefon?“ zeptal jsem se, přičemž jsem se snažil kontrolovat svoje dýchání; vše, co jsem chtěl udělat, bylo všechno rozmlátit a to by vůbec nepomohlo.

„Slečna Spencerová si nevzala svůj mobilní telefon; je tady v bytě.“

Zavřel jsem oči a zasténal. Nemůžou ji ani vystopovat přes signál mobilu. Proč jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, že bych jí opatřil stopovací zařízení na tělo nebo tak něco? Mohl jsem to navrhnout jejímu otci, jsem si jistý, že mohl objednat něco dost malého, aby se to přidělalo na zadní stranu náušnice nebo náhrdelníku.

Ukončil jsem hovor, přitiskl si telefon k čelu a přemýšlel. Důstojník Weston měl pravdu, mohli teď být kdekoli, s Carterovými penězi a kontakty mohli být na lodi, v helikoptéře, soukromém letadle na cestě bůhví kam. Dokonce to v jednom z dopisů navrhoval, že až se dostane z vězení, pojedou kvůli novému začátku někam jinam. Jak ji najdu, když nemám tušení, kde hledat?

Zasténal jsem a naštvaně hodil tašku na postel. Cítil jsem se k ničemu; nebylo nic, co bych odsud sám mohl dělat. Prostě jsem musel letět do Arizony a počkat v jejím bytě s ostatními agenty; donutím jejího otce, aby mě dosadil zpět do funkce její ochranky, abych mohl věnovat svůj čas tomu, že ji najdu. Nevzdám se, ani kdybych musel hledat celý život.

Kdybych jen dokázal najít někoho, kdo znal Carterovo místo pobytu nebo aspoň někoho, kdo pro něj pracoval, abych ho mohl donutit říct mi, kde je. Najednou jsem dostal nápad, nebyl jsem si jistý, jestli to bude fungovat, ale sakra jistě to stálo za pokus. Zadržel jsem dech, když jsem vytočil jedinou osobu, o které jsem věděl, že bude mít šanci ji najít. Byl to prolhaný podvádějící šmejd a neviděl jsem ho pět let. Setkal jsem se s ním, když jsem si procházel špatnou fází v dospívání a spadl do špatné party. Byl to kriminálník nízké úrovně, ale měl hodně kontaktů. Dělával si z toho byznys, že věděl o všech všechno. Po určitou dobu jsem k němu vzhlížel, když jsem byl v sedmnácti mladý a snadno ovlivnitelný, dokud jsem si neuvědomil, že to není osoba, kterou chci být. To byla chvíle, kdy jsem se rozhodl dostat svůj život na trať a udělat se sebou něco, než bude příliš pozdě. On byl jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl trénovat na policejního důstojníka. Pokud měl někdo představu, jak se dostat ke Carterovi Thomasovi, bude to Julian Simms.

Vyzvánělo to dlouho. Už jsem se chystal vzdát se naděje, když to zvedl.

„Radši by to kurva mělo být důležitý! Víš, kolik je hodin?“ zavrčel ospale. Julian nefungoval podle takového rozvrhu jako normální lidi; tohle pro něj pravděpodobně byla půlka noci.

„Juliane, omlouvám se, že ti volám tak brzo. Tady Ashton Taylor,“ řekl jsem a nechal to usadit se.

Na lince bylo ticho, zřejmě se snažil zařadit si jméno; už to bylo dlouho. „Ashton? Do prdele, člověče. Neozval ses mi roky! Slyšel jsem, že jsi přešel na temnou stranu,“ zavtipkoval.

Slabě jsem se usmál. „Promiň, ale nemám čas na zdvořilosti. Potřebuju, abys pro mě něco udělal, je to důležité. Dlužíš mi, pamatuješ? No, potřebuju si tu laskavost vybrat,“ řekl jsem příkře.

Rozkašlal se štěkavým suchým kašlem, který byl způsobený přílišným množstvím cigaret a přílišným množstvím drog.

„Jo, co potřebuješ?“ zeptal se.

Potřebuju, abys mi pomohl zachránit moji dívku od chorého zkurvysyna. „Potřebuju, abys pro mě někoho našel. Nebo aspoň někoho, kdo pro někoho pracuje,“ odpověděl jsem, přičemž jsem se snažil udržet si z hlasu zoufalost.

„Koho?“

„Cartera Thomase.“

Zalapal po dechu. „Nemůžu ti pomoct, promiň.“ Jeho hlas byl drsný, vlastně zněl trochu vyděšeně.

„Juliane, kurva, dlužíš mi, víš to! Zachránil jsem ti život. Jen mi někoho sežeň, někoho, kdo pro něj pracuje, ať si můžu sehnat informace sám, pokud Thomase nemůžeš najít,“ zavrčel jsem, do hlasu mi teď prosákla frustrace. Popadl jsem tašku a zamířil ven z bytu a po schodech dolů a okamžitě jsem si přivolal taxi a zamířil na letiště.

„Nechceš ho najít, Ashtone. Vážně, ať ho chceš kvůli čemukoli, není to dost důležitý, abys ho kvůli tomu našel,“ odpověděl, přičemž zněl vyděšeně.

Při tom komentáři jsem si odfrkl. „Je to dost důležité, věř mi. Najdi ho a zavolej mi zpátky. Myslím to vážně; volám si o svoji laskavost.“ Zavěsil jsem a zavřel oči, když se mnou taxík uháněl na letiště. Zavolal jsem dopředu a zarezervoval si první let, který měli, ale stejně jsem musel čekat skoro dvě hodiny. Aspoň tam budu s ostatními agenty, takže pokud seženou nějaká vodítka, budu moct jít s nimi, pokud Julian s ničím nepřijde.

Nemohl jsem se usadit. Přecházel jsem tam a zpátky a pokoušel se vymyslet nějaký jiný způsob, jak bych ji mohl najít, než jí ublíží. Slíbil jsem jí, že jí nikdy znovu neublíží – ale co když to už udělal? Porušil už jsem svůj slib, který jsem jí dal? Bolest z pomyšlení na to byla mučením. Celé moje tělo bylo napjaté stresem. Ten bezmocný, neužitečný pocit mě pomalu zabíjel. Moje holka byla v nebezpečí a nebylo nic, co bych s tím mohl dělat.

Právě když jsem se chystal nastoupit do letadla, zazvonil mi telefon. Byl to Julian. „Řekni mi dobré zprávy, chlape,“ prosil jsem, když jsem odpovídal.

„Ashtone, jsi si jistý, že tohle chceš?“ ověřil si to.

„Jen mi dej zkurvené informace, chystám se nastoupit do letadla,“ odsekl jsem naštvaně.

Povzdechl si. „Okay, no, nemohl jsem zjistit moc o místě jeho pobytu, ale právě si najal kámoše od kámoše. Onehdy se chlubil v baru, že si ho najal Carter Thomas, aby znovu získal něco důležitého. Zřejmě se několik posledních týdnů přesunovali po Arizoně a něco hledali, ale nemohli to najít. Zřejmě zaujali místo v nějaké opuštěné továrně v západním Ambrose,“ řekl.

Arizona. Něco hledali. Do hajzlu, to je ono! Západní Ambrose, znovu a znovu jsem si to opakoval v hlavě, abych si to uložil do paměti. „Okay, jak se ten chlap jmenuje?“ zeptal jsem se zvědavě. Potřeboval jsem toho chlapa najít, mluvit s ním, zjistit cokoli a vidět, jestli ta „věc,“ kterou hledali, byla Anna. Pokud jo, pak možná budu moct zjistit, kam ji plánovali vzít. Jen jsem se modlil, aby pořád byl v té továrně. Jen jsem toho chlapa potřeboval najít, získat informace a pak jsem to mohl předat důležitým lidem.

„Justin Morrison. Zřejmě kretén, fakt odporný kus práce. Říkal o sobě a o Carterovi Thomasovi celému baru, zřejmě jako by byli nejlepší kámoši. Možná bys z něj mohl dostat Carterovu polohu,“ navrhl Julian váhavě.

„Díky. Musím jít do letadla. Pokud budu ještě něco potřebovat, zavolám ti, okay,“ zamumlal jsem a přerušil hovor, aniž bych mu dal šanci říct ne.

Nevolal jsem do Bílého domu; tak úplně by neschvalovali způsob, jakým jsem hodlal z toho kluka, který pro něj pracoval, dostat místo pobytu Cartera Thomase, porušování lidských práv a všechny ty sračky. Jakmile budu mít víc informací, zavolám jim, abychom mohli jít na Cartera a dostat mou holku zpátky.

Zavolal jsem svému novému kapitánovi a řekl mu, že několik příštích dní nepřijdu a že mám naléhavou věc, kterou potřebuju vyřešit. Jak jsem čekal, byl ohledně toho míň než šťastný, ale nebylo toho moc dalšího, co bych mohl dělat a stejně mi to bylo jedno. Nic nebylo důležité, kromě Anny.

Ve chvíli, kdy letadlo přistálo, mi bylo špatně. Byly skoro tři odpoledne, takže se teď pohřešovala už hodiny. Mohl jí udělat cokoli. Sehnal jsem si do západního Ambrose prvního taxíka, kterého jsem mohl a přinutil taxikáře, aby mě vezl kus ulice.

„Znáte po této cestě starou opuštěnou továrnu?“ zeptal jsem se řidiče a podal mu dvacku navíc.

Dal si ji do kapsy a vděčně se usmál. „No, jsou tu dvě; jedna je ve skutečnosti kancelářská budova, ta druhá byla před lety používána jako šicí továrna,“ odpověděl a zvědavě zvedl obočí. Přiměl jsem ho, aby jel po cestě zpátky a ukázal mi je, než jsem vystoupil a zamířil přes ulici, abych získal lepší pozici. Potřeboval jsem udělat razii tak rychle, jak to bude možné.

Rychle jsem znovu zavolal Julianovi. „Ahoj chlape, říkal jsi, že je to určitě opuštěná továrna a ne opuštěná kancelářská budova?“ zeptal jsem se zvědavě. Nechtěl jsem chodit do špatné budovy a vyplašit toho chlapíka Justina Morrisona. Potřeboval jsem ho živého, abych z něj mohl vymlátit informace, kde by Anna mohla být.

„Jo, to říkal můj kámoš,“ potvrdil to. „Ashtone, potřebuješ nějakou pomoc?“ zeptal se, přičemž zněl, jako by doufal, že řeknu ne. Nemyslel jsem si, že by nějak chtěl jít proti Carterovi Thomasovi, ale věděl jsem, že by to udělal, kdybych o to požádal. Laskavost byla pro lidi jako Julian klasifikována jako dluh; vrátil by ho, jak nejlépe by byl schopen. Jednou jsem mu zachránil život, když jsme byli mladší; pořád mi za to dlužil.

„Teď ne, ale díky. Musím jít.“ Přerušil jsem hovor a strčil si mobil zpátky do kapsy, než jsem si zkontroloval kotníkové pouzdro na pistol a zastrčil si druhou zbraň dozadu do džínů a překryl ji tričkem. Jako další jsem si zasunul nůž za opasek a strčil si do kapsy čtyři zásobníky navíc, než jsem ležérně přešel k budově, zatímco jsem předstíral, že jdu kolem.

Zastavil jsem se před dveřmi, abych si zavázal botu, posadil jsem se na schody a rozhlídl se kolem; nikdo tam nebyl, tak jsem vklouzl dovnitř. Fakt, že dveře byly odemčené, donutil moje srdce vyskočit, byl jsem si jistý, že jsem na správném místě. Ten chlap Morrison tu někde musel být, jen jsem se modlil, aby věděl, kde je ona.

Jakmile jsem byl pryč z ulice, vytáhl jsem si pistoli zpoza pasu džínů a zasunul tam zásobník navíc, pro případ, že bych potřeboval rychle dobít. Podnikl jsem svou cestu budovou, přičemž jsem se držel zády ke stěně a kontroloval každou místnost kvůli známkám po něm.

Najednou jsem vpředu uslyšel zvuk vysílačky, tak jsem zamrzl. Oči se mi zúžily. Proč by sakra někdo měl vysílačku? Bez zaváhání jsem vklouzl za roh a přiložil zbraň chlapovi zezadu k hlavě.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se naštvaně.

Stál tam, v šoku. „Elliot.“

Elliot? Zamračil jsem se. Tak kde pak byl ten chlap Justin Morrison? Možná jich tu bylo přiděleno víc než jeden, aby našli to „něco důležitého.“ „Otoč se,“ přikázal jsem a přitlačil mu jako varování zbraň k zadní části hlavy silněji. Jak se pomalu otáčel, aby byl čelem ke mně, prohlížel jsem si zbytek místnosti. Byl sám. „Kde je Carter Thomas?“ zeptal jsem se a sledoval jeho obličej kvůli známkám, které by ho prozradily.

„Kdo sakra jsi?“ Jeho hlas byl napjatý. Znal ho.

„Kde je Annabelle Spencerová?“ zeptal jsem se a přitiskl mu zbraň k čelu. Ucukl. Rozhodně věděl.

Neodpověděl, ale jeho oči cukly k místu za mým ramenem. Otočil jsem se, abych viděl chlapa se zbraní blížící se ke mně zezadu. Klesl jsem na kolena a střelil chlapa, který přicházel za mnou, právě když on střelil do místa, kde před sekundou byla moje hruď.

Vytáhl jsem si zpoza pasu džínů nůž a popadl chlapa jménem Elliot, praštil s ním proti zdi a přitiskl mu nůž k hrdlu. „Kde je?“ zavrčel jsem vztekle.

Neodpovídal, ale jeho vysílačka začala bláznit.

„Elliote? Tannore? Co se sakra děje? Byly to výstřely?“ zapraskala vysílačka.

„Nevím, jisti ji nahoře, půjdu to zkontrolovat,“ odpověděl druhý kluk na lince.

Jisti ji nahoře. Do hajzlu, je tady? Anna je tady v této budově? Štěstí se uvnitř snažilo narůst, ale zatlačil jsem ho. Pořád jsem před sebou měl dlouhou cestu a potřeboval jsem se soustředit.

„Kde je? Která místnost?“ zeptal jsem se a z jeho opasku popadl vysílačku a místo toho ji připnul k tomu mému.

„Jdi do prdele!“ vyplivl.

Přitlačil jsem mu ostří nože na hrdlo tvrději a sledoval, jak se objevila tenká linka červené. „Ne, ty jdi do prdele! Řekneš mi to nebo vykrvácíš k smrti,“ zavrčel jsem naštvaně.

Zašklebil se na mě; neřekne mi to. Trošku jsem se odtáhl; pro teď ho jen knokautuju, jen abych ho vyřadil z rovnice. Nechtěl jsem plýtvat časem a svazovat ho nebo tak něco. Pokud Anna byla v této budově, musel jsem spěchat. Očividně věděli, že tu jsem, protože slyšeli výstřely, takže jsem neměl žádný čas na mrhání. Když jsem se posunul, Elliot vyrazil po svojí zbrani. Než ji mohl popadnout, instinktivně jsem zareagoval a sekl mu ostřím přes hrdlo a zařízl se hluboko. Sevřel si hrdlo, když se sesunul k podlaze a lapal po dechu, zatímco krvácel. Neobtěžoval jsem se čekat, až bude mrtvý; otočil jsem se a vydal se na cestu z místnosti. Byla někde nahoře, ale tohle zatracené místo bylo enormní.

Věděl jsem, že bych měl zavolat o posilu, ale neměl jsem čas. Kdyby věděli, že tu jsem, pak by ji mohli přesunout a pak bych ji znovu ztratil. Nemohl jsem riskovat tuto šanci.

Pomalu jsem vyšel po rameni schodiště, přičemž jsem měl oči a uši na stopkách po jakýchkoliv známkách života. Uviděl jsem před sebou pohyb a zahlédl kluka skrčeného nahoře na schodišti. Ještě mě neviděl, tak jsem se přesunul přes chodbu a skryl se za dveře, abych získal lepší úhel. Zavřel jsem jedno oko a střelil ho přímo do hlavy, přičemž jsem si najednou přál, abych měl na zbrani tlumič, aby neslyšeli, kde jsem.

Přesunul jsem si tašku přes rameno a podnikl rychle cestu po dalším rameni schodiště. Pokud tu byli chlapi, pak jsem potřeboval jít za nimi, aby mě dovedli k Anně. Další chlap se otočil a vyklonil se ze dveří, vypálil na mě několik sérií.

Přitiskl jsem se za roh a nechal ho vystřílet několik ran, zatímco jsem z kapsy popadl svůj zásobník navíc. Když se jeho výstřely pozastavily, vyklonil jsem se zpoza rohu a vystřelil pár sérií, než jsem rychle vyměnil zásobník, ale úmyslně jsem nechal ten prázdný padnout na podlahu. „Do prdele,“ zamumlal jsem dost hlasitě, aby mě slyšel. Můj plán fungoval. Vystoupil ze svého maličko skrytého místa, očividně si myslel, že mám problém nabít a že by toho mohl využít. Jakmile vystoupil ze své skrýše, dvakrát jsem ho střelil a zvolil si smrtelný výstřel. Nestaral jsem se o žádného z těchto chlapů; byli hrozbou pro Annu, takže museli zemřít.

Okay, Taylore, pokračuj. Čtyři dole, pravděpodobně další hromady na sejmutí!

Jak jsem pokračoval nahoru chodbou, Elliotova vysílačka na mém opasku zapraskala k životu. „Nevím, kde jsou, musí tu být víc než jeden chlap. Elliot a Tanner jsou mrtví a od té doby jsem slyšel mnohem víc výstřelů.“

Usmál jsem se; rozhodně jsem to mohl použít jako svoji výhodu, pokud si mysleli, že nás tu je víc.

Zastavil jsem se, když jsem za rohem uslyšel šeptání. Přitiskl jsem se na zeď, natáhl jsem se do svojí tašky přes rameno a vytáhl malé zrcátko, které jsem si vzal ze SWAT výbavy. Nastavil jsem ho tak, abych se mohl podívat za roh, abych viděl, kdo tam je. Byli tam dva chlapi, kteří se bavili šeptem a zoufale se rozhlíželi kolem; jeden z nich si nervózně rukou projížděl vlasy. Oba byli ozbrojení, ale z toho, jak jim zbraně volně visely u boků, jsem věděl, že nemají tušení, jak blízko ke mně jsou. Posunul jsem se a klesnul na jedno koleno, když jsem se přesunul za roh a okamžitě je oba usmrtil výstřelem.

Znovu jsem byl na tahu. Dál chodbou byl velký rozsáhlý pokoj. Oči se mi rozšířily, když jsem vykoukl zpoza rohu a zkontroloval, že je prázdný. Do prdele, tohle nebude snadný prostor na přejití! Všude tam byly pulty a poskytovaly tak hodně míst lidem na to, aby se schovali. Zamračil jsem se a podíval se ke dveřím na opačné straně, přičemž jsem věděl, že se musím dostat ke schodům na druhé straně. Tahle část budovy byla teď čistá, takže musela být někde tam. Jak sakra sám přejdu tuto místnost? Nebyla možnost, že budu moct vykrýt všechna riziková místa a moje záda budou vystavená. Ale nebyla jiná šance.

Dobil jsem si zbraň a nejistě vstoupil do místnosti. Tiše jsem si nadával za to, že jsem nezavolal posilu. Věděl jsem, že nemám čas na ně čekat, ale aspoň jsem měl někomu poslat zprávu, abych jim dal vědět, kde jsem. Stejně bych se musel do toho vrhnout sám, ale aspoň by si byli vědomi místa jejího pobytu, kdybych tu zprávu poslal. Kdybych zrovna teď zemřel, nebudou mít vůbec tušení. Jasně jsem dovolil emocím, aby ze mě dostaly to lepší. Udělal jsem si v duchu poznámku poslat zprávu jednomu z agentů, jakmile se dostanu přes místnost.

Po mojí pravici bylo zašustění pohybu. Otočil jsem se příliš pozdě a chlap mi vyrazit zbraň z ruky a zároveň mi zlomil jeden z prstů. Než jsem si to uvědomil, byl tam pohyb ze všech stran; věděl jsem, že se musím hýbat rychle.

Vrhl jsem se vpřed a praštil jednoho z nich do hrdla; sevřel jsem mu vlasy a třísknul mu obličejem do mého kolene, srazil jsem ho v bezvědomí. Než vůbec udeřil do podlahy, vyšel další chlap a namířil na mě zbraň. Zpoza pasu jsem popadl nůž a hodil mu ho do hrudi. Otočil jsem se doprava a připravil se, když další postoupil vpřed. Věděl jsem, že ten pohyb zanechal moje záda vystavená, ale neměl jsem na výběr. Praštil jsem ho do obličeje, sevřel zadní část jeho hlavy a praštil s ním o jeden z pultů, právě když zezadu přišel další chlap a něčím tvrdým mě praštil dozadu do hlavy, čímž mě vyřadil z provozu. Ani jsem neměl čas to cítit, než jsem byl v bezvědomí.