NLTL - 39. kapitola

Překlad: Sinnel

Ashton

Jakmile jsem vystoupil z letadla do teplého Arizonského vzduchu, zavolal jsem si taxík a zamířil přímo do Anniny oblíbené čínské restaurace. Naštěstí jsme tam spolu chodily často, takže jsem ani nemusel nic objednávat. Stačilo, když jsem muže za pultem požádal o naše obvyklé jídlo.

Zatímco jsem čekal na to, až to připraví, poslal jsem Peterovi a Deanovi textovou zprávu, kde jsem jim psal, že jsem už zpátky, že bych měl dorazit zhruba do deseti minut a že jakmile dorazím, měli bychom se vrátit k obvyklé rutině. Podařilo se mi ubránit tomu, abych Deanovi nenapsal, aby zasraně vypadl z mého bytu, abych mohl s Annou strávit trochu času o samotě. Seděl jsem v restauraci a sledoval, jak na mých hodinkách odtikávaly minuty. Z toho, že jsem měl znovu vidět Annu, jsem byl tak nadšený, že jsem stěží dokázal dýchat. Konečně, po době, která mi přišla jako celá věčnost, bylo jídlo připraveno a zabaleno do dvou tašek.

Dorazil jsem k našemu bytovému domu. Peter stál ve vstupní hale, přesně tam, kde měl být. Jakmile mě uviděl, ve tváři se mu objevil úšklebek. „Ahoj, užil sis to?“

Přikývl jsem. Samozřejmě, že jsem si to fantasticky užil - jak bych nemohl. Přesto se mi po Anně tak moc stýskalo. Měl jsem pocit, jako bych tu nechal kus sám sebe. Nedokázal jsem přestat myslet na ni a dělat si o ní obavy. Každou hodinu mi v hlavě běželo tři tisíce různých scénářů – a každý z nich byl horší, než ten předchozí. Za celou tu dobu jsem nebyl schopný uvolnit se.

„Bylo to fantastické, ale je hezké být zpátky,“ odpověděl jsem. „Přinesl jsem čínu. Co ty na to, že by sis došel s oběma strážci na večeři, a pak se vrátil?“ navrhl jsem a podal mu jednu tašku s jídlem.

Rozzářily se mu oči. „Jo? Skvěle. Díky!“

„Zavolej Deanovi a řekni mu, že je tu jídlo, takže ať zatraceně z mého bytu vypadne,“ instruoval jsem ho, jen napůl žertem, když jsme vstoupili do výtahu. Nechtěl jsem se s Deanem o Annu dělit.

Peter se zasmál, okamžitě vytáhl svůj mobil a vytočil číslo. „Kámo, Ashton je tady. Koupil čínu a řekl, ať zasraně vypadneme z jeho bytu, aby mohl svádět svou ženu,“ zavtipkoval Peter a zlomyslně se usmál.

Se sklopenou hlavou jsem se usmál. Ani zdaleka netušil, jak moc bylo jeho prohlášení pravdivé.

V našem patře jsme vystoupili z výtahu a já se strašně moc snažil neběžet. Na tváři jsem měl obrovský úsměv, ale srce v hrudi mi bušilo obavami. Když jsem v jedné ruce držel všechny tašky a druhou zastrkoval klíč do zámku, ruce se mi třásly. Otevřel jsem dveře, a Dean, s úsměvem, kráčel směrem ke mně.

„Ahoj Ashtone, užil sis to?“

„Neuvěřitelně,“ potvrdil jsem. „Nějaké problémy?“

Přesunul svou váhu z nohy na nohu a dřív, než zavrtěl hlavou, na okamžik střelil pohledem přes mé rameno. „Ne, nic,“ odpověděl.

Všiml jsem si jeho neklidu, ale současně mou pozornost zachytil pohyb za ním a moje oči přistály přímo na ní. Když se tak opírala o zeď, zuby si kousala spodní ret a hrála si s rukama, přišlo mi, že se můj svět přestal otáčet. Z plic mi unikl všechen vzduch. Byla tak zatraceně nádherná. Pokaždé, když jsem se od ní odvrátil a pak na ni znovu pohlédl, mi přišlo, že jsem do ní byl ještě zamilovanější. Říká se, že při rozdělení láska narůstá, ale až doteď jsem té frázi nikdy úplně nerozuměl.

„Dobře. Jídlo je vedle. Později si promluvíme.“ Položil jsem své tašky za dveře a naznačil mu, aby odešel. Oči jsem však nedokázal spustit z té nejkrásnější věci na světě.

„Uvidíme se tedy později,“ zasmál se sám pro sebe. Pak odešel a zavřel za sebou dveře.

Sklonil jsem se, abych otevřel svou tašku s věcmi na víkend a vyndal jedinou bílou růži, kterou jsem jí na letišti koupil. Díky cestě byla trochu zmrzlá a pomačkaná, ale doufal jsem, že by mohla moje gesto ocenit. Záměrně pomalu jsem se vydal přímo k ní a ona ze mě ani na okamžik nespustila oči. Přejížděl jsem očima po jejím tělu a znovu si ji prohlížel, jako bych ji viděl poprvé. Na tváři měla oslnivý úsměv. V očích ji svítila láska a něžnost - nedokázal jsem se od nich odtrhnout. Zastavil jsem se přímo před ní, naše těla byla jen pár centimetrů od sebe. Nikdo z nás neřekl ani slovo. Prakticky jsem mohl cítit lásku, která byla přímo uvnitř mě, a která měla za následek to, že se mi celé tělo chvělo a v žaludku jsem cítil uzel.

Zadíval jsem se do jejího obličeje a uvědomil si, jak unaveně vypadala. Oči měla mírně narůžovělé a pod nimi měla stíny. Tenhle víkend nespala moc dobře, a aby to zakryla, lhala mi. To vědomí mě skoro zabíjelo. Pomyšlení na to, že měla noční můry, mě uvnitř drásalo.

Na sobě měla legíny a jedno z mých triček, vlasy si stáhla do chaotického drdolu. Dokonce i když byla vyčerpaná z nedostatku spánku, přesto vypadala neuvěřitelně. Než jsem odešel, vryl jsem si do paměti každý její detail, každou její křivku i linii, včetně přesné polohy pěti drobných pih, které se jí udělaly ze sluníčka při naší dovolené. Ale teď, když jsem ji viděl fyzicky, jsem si uvědomil, že vzpomínky nebyly ani zdaleka tak blízké.

„Ahoj,“ zašeptal jsem, protože jsem věděl, že kdybych se pokusil promluvit nahlas, hlas by mi selhal.

Její úsměv se ještě zvětšil. „Ahoj.“

Podal jsem jí růži. Když jí vzala do ruky, ani na okamžik se na ní nepodívala, očima stále sledovala můj pohled. Nedokázal jsem se ubránit tomu, abych nenatáhl hlavu dopředu. Její měkké rty jsem zachytil do mých a jen o okamžik později jsem ji pevně sevřel rukama. Ona mě objala rukama kolem krku, svým tělem se tiskla ke mně, obličejem se zabořila do mého krku a hluboce vdechovala mou vůni. Při tom jsem se usmál. Kdysi mi řekla, že voním jako bezpečí a domov. Spokojeně si povzdechla, objímala mě a pevně se choulila k mé hrudi. „Tak moc se mi stýskalo, Ashtone,“ mumlala do mého krku.

Ušklíbl jsem se. „Ani z poloviny tak moc, jako ty mě.“

„Skutečně? V tom případě jsem ti hodně chyběla,“ škádlila jsem ho.

V souhlasu jsem přikývl. „Sakra jo, že ano.“ Trochu jsem pokrčil kolena, sevřel ji o něco pevněji a pak se znovu narovnal a zvedl ji ze země. Okamžitě mě objala nohama kolem pasu. Přešel jsem salonkem k pohovce, položil ji na ní a pak si lehl na ní. Zbožňoval jsem ten pocit, když jsem ji měl pod sebou. Tak strašně moc mi chyběla – ani jsem to nedokázal vyjádřit slovy.

Ukazováčkem mi přejela přes hřeben nosu, po tváři a pak zajela rukou do mých vlasů na krku. „Užil sis to?“ zeptala se s úsměvem.

Přikývl jsem. „Skvěle jsem si to užil, Holčičko. Díky.“ I když pokud bych měl být upřímný, tak ležet na ní bylo mnohem lepší.

„To jsem ráda. Takže, nemáš pro změnu hlad? U dveří jsi nechal ležet na zemi jídlo,“ škádlila mě.

S pokrčením rameny jsem se k ní přitiskl a byl jsem u ní ještě blíž. Z tváře jsem jí odhrnul zatoulané pramínky vlasů. „Jo, to ano, ale radši bych ležel tady s tebou.“

Oči jí jiskřily. „Páni, tobě se stýskalo, co? Díky za růži,“ zašeptala, když se na ní konečně podívala.

Tiše jsem se zasmál. Byl jsem pyšný na to, že jí tak dlouho trvalo, než se na ní skutečně podívala, protože byla až příliš soustředěná díváním se na mě. „Nemáš zač. Takže jsi tedy spala dobře?“ zeptal jsem se s vyzývavě zvednutým obočím. Skutečně jsem si nebyl jistý, zda by mi lhala i přímo do obličeje.

Skousla si ret a přikývla. Odvrátila však oči. „Jo, dobře.“

S povzdechem jsem zavrtěl hlavou. „Ne, nespala, Anno.“

Nakrčila čelo a vzadu ve vlasech jsem cítil, jak jí pevně zaťala. „Ne, máš pravdu. Nespala. Ale na tom už nezáleží. Teď jsi doma,“ řekla a její prsty mě vzadu na krku zalechtaly.

Rozhodl jsem se nechat to být, protože teď už jsem s tím nemohl nic udělat, a nechtěl jsem zničit naše znovushledání tím, že bych jí rozzlobeně přednášel o něčem, co už jsem nemohl změnit. Jistě, přál bych si, aby mi zavolala a já bych rád přijel domů, ale chápal jsem, proč to neudělala. Její nesobeckost byla jednou z věcí, které jsem na ní nejvíc miloval.

„Jo, teď jsem doma,“ zašeptal jsem. Rozhodně jsem byl doma. Ona byla mým domovem.

Vděčně se usmála a když mě přiměla sklonit hlavu níž, cítil jsem, jak se uvolnila. Hrdelně jsem zavrčel a okamžitě jí políbil. Polibek byl čím dál žhavější a žhavější. Naše jazyky spolu tančily v dokonalé synchronii. Celé tělo jsem měl v jednom pozoru, chtělo, aby věci zašly dál. Toužil jsem strhnout z ní šaty a rukama a ústy prozkoumat každou píď jejího těla, ale věděl jsem, že to se nestane. Snažil jsem se ovládnout své vzrušení a džíny se mi stávaly těsnými. To, jak si mě Anna dokázala omotat kolem svého drobného prstu jen díky jedinému polibku, by rozhodně mělo být nezákonné.

O pár minut později jsem se odtáhl a přerušil náš polibek. Rty mě stále brněly. Od dovolené jsem se snažil udržet mezi námi vzdálenost a dát ji prostor, abych jí mohl začít chybět a zkusit přimět jí vidět, že chtěla být se mnou – ale k mé obrovské frustraci to vůbec nefungovalo. Celé moje tělo na mě křičelo a dožadovalo se toho, abych se sklonil, zmenšil tu vzdálenost a znovu jí políbil, odnesl do ložnice a přiměl ji sténat mé jméno tím nejvíc sexy způsobem, který dokázala jen ona. Něžně se na mě dívala, pohledem přejížděla po mém obličeji. Při té lásce a vášni, které jsem viděl zářit v jejích očích, jsem se usmál. Ten polibek vzrušil i jí. Ve vzduchu jsem prakticky mohl cítit sexuální napětí. Z čela jsem jí odhrnul zatoulaný pramen vlasů a vychutnával si to, jak jsem pod prsty cítil její vzrušené tělo. I když jsem se chtěl poddat touhám svého těla a znovu ji políbit, její žaludek hlasitě zakručel.

Zasmál jsem se. „Dobře, pojďme jíst. Přinesl jsem ti kuřecí,“ nabídl jsem a odtáhl se od ní.

Nadšeně se usmála a následovala mě do kuchyně. Zatímco jsem servíroval naše jídlo, dotýkala se mě rukou. „Až budeš muset příště odjet, pojedu s tebou, jo?“ zamumlala mi do zad, rukou vklouzla pod mé tričko a přejížděla mi po břiše.

Při jejích slovech jsem se usmál. „S tím jsem naprosto v pohodě, Holčičko.“

Spokojeně si povzdechla. Tiskla se ke mně tak pevně, že jsem na zádech prakticky cítil tlukot jejího srdce. Otočil jsem se, objal ji kolem pasu, natáhl hlavu a políbil ji na čelo. Všechno zapadlo zpátky na své místo. Ten kousek mě, který mi o víkendu chyběl, se teď vrátil, a já byl znovu celý.