Unforgettable - 23. kapitola

Překlad: Peťa

Část IV: Pomatené

„Mami,“ zamumlala, když otevřela oči.

„Jsem tady, zlato,“ ozýval se kolem ní hřejivý hlas její mámy.

Bailey se usmála, když se jí do centra pozornosti dostaly jasně modré oči její matky. Měla vějířky vrásek kolem okrajů, a když se na Bailey usmála zpátky, ty vryté linie se prohloubily. Baileyiny oči okamžitě zeskelnatěly, ale nevěděla proč. Byla to jen její máma. Viděla její tvář tolikrát, že se ji naučila zpaměti. Znala každou jemnou linii a vrásku z toho, jak celý život sledovala, jak se postupně objevovaly a prohlubovaly. Byla to jen její máma a nebylo nic divného na tom, že viděla-

Její máma byla mrtvá.

Baileyino vidění bylo zamlžené a zakalené a vzlykala, když sevřela svou mámu, ale co se jen před momenty zdálo pouhé palce se vzdálilo – prostě mimo dosah, zatímco Bailey zápolila s řídkým vzduchem mezi nimi.

„Nemůžeš být… Je to jen sen. Je to jen sen,“ šeptala znovu a znovu a znovu, když pevně zavřela oči.

„Teď musíš být silná, zlato.“

Bailey zavrtěla hlavou, bála se zanořit dál, zatímco naslouchala uklidňujícímu hlasu její mámy. Zdálo se, že si nedokáže lámat hlavu s tím, co se děje nebo co cítí – jako by její emoce byly tato proměnlivá prchavá věc, která se v divokých vlnách měnila. Oči její mámy se pomalu přesunuly na Baileyino břicho. Usmála se tímto výjimečně klidným sotva patrným úsměvem, a když to udělala, spadly jí slzy.

Její dítě. Vzpomněla si na své dítě. Její tmavovlasé modrooké dítě. Kde byla?

„Moje dítě. Kde je moje dítě?“ Žebrala a prosila svou mámu, která ji klidně sledovala.

„Je úplně v pořádku.“ Ale po tváři její mámy stekla další slza, i když se na ni jemně usmála. „Ale není určená pro tebe.“ Její máma pomalu přikývla.

„Prosím,“ vzlykala Bailey. Nechápala to. „Jen chci svoje dítě. Prosím, mami. Dej mi ji zpátky. Prosím, jen mi ji vrať.“ Její hlas byl přidušený a zkomolený emocemi, jak prosila.

„Tohle není pro tebe,“ opakovala její matka sama – její oči třpytící se a vlhké. „Neboj se. Teď je v pořádku.“ Jemně se usmála. Zdála se tak v klidu i přes Baileyin zmatek a děs.

Bailey prosila svýma očima a plazila se svými slovy. Začala vzlykat. Plakala, ošklivými zmučenými vzlyky a pomalu třásla hlavou. To nebylo fér. „Ne… Ne…“ Její hlas byl nejdřív tichý a smutný, ale jak se v ní tvořilo zoufalství jako hněv, její slova se stala hlasitějšími. „Ne… Ne! Ne!“

A pak sebou její tělo trhlo. Tma, která obklopovala její matku a ji, byla najednou pryč, nahrazená studenou svěží vodou.

Vynořila se pro vzduch, prorazila vodu. Mohla vidět hladinu nad ní, ale byla tak daleko a ona se cítila slabá, ale bojovala, kopala a nechala plíce, aby ji pálily, zatímco jí vzduch unikal a pomalu docházel. Vynořila se do zvuku povzbuzování a divoce se v panice rozhlížela kolem.

„Bailey. No tak, Bay. Zůstaň vzhůru. Prosím, zlato.“ Její pozornost šlehla na Darrena, který stál na tribunách. Přesunoval se davem lidí, jak se snažil dostat k ní a ona vzlykala. Potřebovala ho. Byl tam, uvězněný lidmi na tribunách, a ona ho potřebovala tam s ní.

„Darrene, prosím!“ vykřikla.

Náhle zazněl bzučák výsledkové tabule a ona se otočila, aby se na ni podívala, ale když se otočila ve vodě, všechno ztemnělo a ona byla zanechána v tmavém bazénu studeného bláta, zatímco se znovu a znovu ozýval bzučák. Potápěla se a bojovala, aby v tom maglajzu zůstala na hladině a zdálo se, že každý náraz ponořil její tělo o tolik dál, dokud nad tou hustou viskózní kapalinou kolem ní nebyla jen její pusa.

A pak se její tělo znovu ponořilo.

A ten sajrajt jí zaplnil pusu, dusil ji a stahoval dolů.

-•●•-

Zalapala po dechu.

„Bailey. Jsem přímo tady, zlato. Budeš v pořádku.“

Její hlava plavala, když se zaměřila na zvuk Darrenova hlasu. Bazén byl pryč, její máma byla pryč. Všechno bylo… prostě pryč.

Nechtěla otevřít oči a pokoušela se je nechat zavřené, ale když ji povzbuzoval, nemohla ignorovat jeho prosby.

„Prosím, zlato. Jen pro mě otevři oči.“

Párkrát zamrkala a hlava jí bušila a pulzovala, a když držela oči otevřené, nedokázala se soustředit na jeho tvář. Ale byl tam. Byl to její skutečný Darren, ne sen. Ne sen. Byla zaseknutá v tom snu. Nelíbilo se jí to, ale teď bylo po všem. Úleva.

Zamrkala a její oči se pomalu zaměřily na něj. Jeho oči byly opuchlé a červené, a když se rozhlížela kolem, viděla, že je v nemocničním pokoji.

„Darrene?“ Její hlas zněl ostře, když se její úleva změnila ve zmatek a opět strach.

„Jsem tady, Bailey.“ Naklonil se k ní a držel její ruce ve svých. „Jsi v pořádku.“

„Nechápu, co…“

Studoval její oči, zatímco ty jeho se třpytily a pak se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. „Měla jsi rupturu vejcovodu. Plod nemohl projít tvým vejcovodem kvůli nějakým srůstům zjizvené tkáně po zánětu slepého střeva. Vejcovod praskl a ztratila jsi hodně krve.“

Zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Je mi to líto.“ Jeho rty se chvěly.

„Ale co…“ Znovu zavrtěla hlavou, neschopná plně zpracovat, co říká.

On byl tím, kdo tentokrát zavrtěl hlavou, a když to udělal, víčka se mu zatřepotala a oči mu zaplnily slzy. „Je mi to tak líto.“

„Ne.“ To je vše, co dokázala říct a vrtěla hlavou a plakala. „Ne. Ne. Ne. Prosím, ne. Prosím.“ Sevřela jeho triko, zatáhla a v panice zkroutila do látky prsty. Musela se z tohoto probudit. „To je sen.“ Přikývla. Samozřejmě, že to byl sen. „Jen se musím probudit…“ Začala si sedat, ale jeho široká ruka se setkala se středem její hrudi a znehybnila ji, zatímco ji jemně zatlačil zpátky do postele.

„Není to sen, zlato. Prosím, podívej se na mě. Soustřeď se na moje oči.“

Udělala to, ale pořád svírala jeho tričko a kroutila ho v prstech. Jeho oteklé lesklé oči a zoufalý výraz na jeho obličeji říkaly, že není z čeho se probudit. Nebyl to sen. Tohle bylo jen jejich Peklo. A zatímco vzlykala, naklonil se k ní. Jeho rty se jí chvěly proti krku a plakal. Jeho tělo se třáslo a ona mu sevřela ramena. Pokračovalo to věčnost a ztratila pojem o minutách a slzách, a když byla jeho hlava položená vedle té její na polštáři, jak se nakláněl ze židle, na které seděl, jen se na něj dívala.

Jeho tvář vypadala tak, jaká se zdála být ta její. Jeho oči byly vyčerpané, podlité krví a napuchlé a jeho svaly byly příliš uvolněné. Ale pořád ji hladil po tváři a sčesával jí vlasy z očí, zatímco se navzájem sledovali. Její oči se třepotaly a bojovaly, aby zůstaly otevřené, ale byla příliš unavená. Nechtěla spát, ale byla to prohraná bitva, a když tu bitvu skoro prohrála, jeho hlas ji přinesl zpátky, jen aby ji osvobodil.

„Spi, zlato – Bailey. Potřebuješ odpočinek.“

Přikývla a nechala jeho povolení, aby ji uklidnilo, zatímco usínala.

„Miluju tě.“ Tohle byla poslední slova, která slyšela, než byla mimo.    

-•●•-

„Vypadá tak bledě,“ potáhla Jillian nosem a Bailey poslouchala, jak Darren taky.

„Jo.“ Jeho hlas zněl slabě.

„Je mi to tak líto, zlato.“

Bailey poslouchala Jillian a Darrena. Oba popotahovali nosem a nepotřebovala je vidět, aby věděla, že pláčou. Otevřela oči a zamrkala proti zářivému slunečnímu svitu, který svítil oknem. Tělo ji bolelo a cítila se nemotorně. Darren a jeho máma seděli na malém gauči před oknem pokoje. Byli čelem k sobě, oba loktem podepření o zadní část pohovky. Jillian se smutně dívala na Darrena, který byl k Bailey skoro zády a připravoval ji o výhled na jeho tvář.

„Vždy jsem ji tak moc miloval,“ řekl, když se jeho hlava otočila a podíval se z okna.

Jillianiny rty se našpulily do velmi malého smutného úsměvu a natáhla se pro jeho ruku, kterou měl na noze, a jemně ji stiskla.

„Ale neměl jsem tušení, když jsem byl mladší, že bych ji mohl milovat tak moc.“ Trošku zavrtěl hlavou a jeho ruka na zadní části pohovky se natáhla nahoru a setřela slzu.

Jeho máma jen přikývla.

„Milovat ji je ta nejsnazší a nejtěžší věc na světě.“ Pak se podíval na svou mámu. „Je to nejsnazší, protože to přichází tak přirozeně, jako by to ve mně bylo pevně zakořeněné. Ale je to nejtěžší, protože…“ Znovu se podíval oknem ven. „… protože jsem si pěkně jistý, že bych zemřel, kdyby se jí někdy něco stalo. A samotná představa je tak bolestivá, že…“ Jen zavrtěl hlavou.

„Jsi mnohem soucitnější, než nakolik jsem ti přiznávala, Dare,“ okomentovala to, zatímco ho sledovala s něčím, co vypadalo skoro jako hrdost.

Podíval se na ni a nevesele se uchechtl. „Jo. Jen u ní,“ odpověděl se slabým množstvím sarkasmu.

Jillian se usmála. „Jednoho dne u svých dětí budeš taky. Nemůžu se dočkat, až to uvidím.“

Darrenovy prsty se tiskly na jeho spánky, zatímco se mu třásla ramena a začal plakat a jeho máma taky.

Baileyiny slzy nejistě ležely na spodních víčkách, tvořily se a zvětšovaly, zatímco je tajně poslouchala, a když viděla jeho tělo zničené tichými skoro němými vzlyky, taky brečela a bojovala, aby udržela zvuk uvnitř. Co když mu nebude moct dát rodinu? Co se stalo v jejím těle, že to toto pro ně zničilo? A Bože, jak se s tím vyrovná, jestli se to stane znovu?

„Ahoj zlato,“ Jillianin hlas přerušil lítostivou párty v její hlavě a Bailey zalapala po dechu. Jillian se na ni mile usmála a Bailey si rychle otřela tváře. Když Jillian vstala a přistoupila k posteli, Darren Bailey sledoval, ale nic neřekl. Jeho oči byly skelné, když se na ni zaměřoval.

Jillian se k ní naklonila, aby ji políbila na čelo. Dveře se najednou otevřely a dovnitř vešli Michelle s Marcusem. Bavili se spolu, ale jejich slova umlkla, když oba pohlédli na postel a uviděli, že je vzhůru.

„Jsi vzhůru,“ vykřikla Michelle, když se široce usmála. Brzo měla Michelle na své druhé straně, přičemž jí svírala ruku, když jí oči skelnatěly. „Nemáš dovoleno mi znovu skoro umřít, jasný?“ řekla přísně, ale brečela, i když to říkala a ten tichý smích, do kterého se vrhla na konci, byl nervózní reakcí na to, že je tak emocionální před jinými lidmi.

„Okay,“ odpověděla Bailey tiše, ale zažívala těžké chvíle, aby se jen přiblížila soupeření s Michelliným malým úsměvem.

Poslouchala povyk kolem sebe, když Marcus, Jillian a Michelle mluvili o něčem jiném než o ní. Uklidňovalo ji slyšet je, jak se trošku baví o fiascích v Michellině obchodě s nábytkem a o trápení s Jillianiným výchovným poradenstvím. Dokonce se přichytila při tom, jak se jí rty vytáhly nahoru, jak se bavili, a když se podívala na Darrena, který pořád seděl na gauči nedaleko, ustaraně ji studoval. Vzpomněla si na ten pohled z doby před lety v nemocničním pokoji, který snadno mohl být tím samým, ve kterém byla teď.

Sledoval ji, zatímco lidi přicházeli a odcházeli a nutil ji červenat se a rychlost jejího srdce prudce stoupnout tím, že byl blízko ní. Vždy jí to dělal a i teď, pozornost jejího vlastního manžela na ní jí posílala přívaly hřejivých emocí, aby jí cirkulovaly žilami. Bez ohledu na slova, která řekl své matce. Miloval ji za hranici všeho ostatního na tomto světě a fakt, že do něj zrovna byla zamilovaná tak jako vždy, byl velmi mocný.

Mrkl na ni a její rty se trošku povytáhly, ale oči se jí znovu zaplnily teplem a jeho hlava se smutně naklonila na bok, jak jeho vlastní oči zeskelnatěly. Bylo to jemné spojení mezi nimi ani v nejmenším nezastíněné hlasy, které je obklopovaly, a když vstal a přistoupil k ní, naklonil se k její tváři a i přes svůj smutek se na ni jemně usmál. Trošku přikývl a hlasy kolem nich utichly, jak se pozornost ostatních tří přesunula k nim.

Bailey se napjala hruď a zadní část patra v puse ji bolela na místě, které bolelo vždy, když se snažila zabránit emocím, ale bylo to k ničemu. Rty se jí chvěly, zatímco se jí rozehřály oči a on se naklonil blíž a nechal čelo, aby se opřelo o její a tiše ji uklidňoval, zatímco brečela.

„Můžeme na chvilku?“ zeptal se ostatních a oni tiše opustili pokoj.

Políbil ji na rty, pomalu nechával jejich rty, aby se dotýkaly. Znovu ji políbil, teplo z jeho úst jí mravenčilo na kůži a pak se znovu zaklonil.

„Co jsem udělala špatně?“ Sotva dokázala slova dostat ven.

Zavrtěl hlavou. „Neudělala jsi nic špatného. Prostě se to stalo.“

Když se dveře otevřely, Darren se posadil a popotáhl, zatímco si otíral tváře.

Zpoza rohu vyšla Dr. Halady a na oba se usmála. „No, moje pacientka je konečně vzhůru. Jak se cítíte, Bailey?“

„Rozbolavěle. Všechno uvnitř mě bolí.“

Dr. Halady přikývla a povzbudivě se usmála. Když přistoupila k posteli, sáhla po pokrývce zakrývající Bailey a stáhla jí ji k bokům. „Pojďme zkontrolovat váš řez.“ Zvedla nemocniční košili, a když byla nahoře nad jejím pupíkem, Bailey se pokusila podívat se dolů na místo, které Darren a Dr. Halady studovali. Její břišní svaly se napjaly, jak se pokusila vytáhnout se nahoru a tepala v ní bolest.

„Uvolni se, Bay.“ Darren nastavil postel, aby jí zvedl hlavu nahoru a ona se podívala dolů snadněji, zatímco Dr. Halady šťouchala do kůže kolem řezu. Byl tři nebo čtyři stehy dlouhý na pravé spodní části břicha a byl obklopený tmavě hnědými zbytky jódu.

„Vypadá dobře, drahá,“ okomentovala to Dr. Halady a Darren přikývl na souhlas. „Mělo by se to v pohodě uzdravit. Stehy se rozpustí samy během příštího týdne nebo tak nějak.“ Vzhlédla k Bailey, když jí stáhla košili zpátky. „Tak si promluvme o pár věcech, jako kdy byste chtěla domů.“

„Je možnost hned teď?“ zeptala se Bailey.

Dr. Halady se usmála. „Ne tak úplně. Ale zítra. Potřebujete vstát a projít se kolem a potřebujete být schopná jít sama do koupelny.“

Bailey přikývla.

„Teď si popovídejme o tom, co se stalo a o tom, co potřebujete vědět.“

Darren si sedl vedle ní na židli a vzal ji za ruku.

„Mimoděložní těhotenství bylo pravděpodobně způsobeno nějakou zbytkovou zjizvenou tkání ze zánětu slepého střeva. Jak plod rostl, způsoboval větší a větší tlak na váš vejcovod, dokud nepraskl, a když se to stalo, ztratila jste významné množství krve. Dokázali zastavit krvácení, ale kvůli škodě z prasknutí vám museli vyjmout pravý vejcovod a vaječník.“

Bailey polkla, bylo jí nevolno, jak to poslouchala. Nelíbilo se jí slyšet to. Část její anatomie, velmi důležitá část, chyběla a nebyla si jistá, jak na to má reagovat. Nadechla se nosem a pomalu vydechla pusou, zatímco si zírala na klín.

„Váš hemoglobin, když jsme vám během prenatální prohlídky udělali diagnostiku krve, byl deset (pozn. normální hladina u žen cca kolem 12). Byla jste pod šesti, když jste se dostala do nemocnice, a když jsme vám odstranili krev z břicha, ztratila jste 2 litry. To je významné a museli jsme vám dát dvě jednotky krve, abychom získali zpátky váš objem krve. Máte velké štěstí, Bailey. Ale vím, že to tak teď možná necítíte.“

Bailey si setřela slzu.

„Ale chci, abyste něco pochopila. Tohle neznamená, že nemůžete nebo nebudete mít děti. Váš levý vejcovod vypadá zdravě. Váš levý vaječník je nedotknutý. Budeme muset počkat a uvidíme, jak dobře váš zbylý vaječník nahradí ten, který jsme odstranili, ale nechci, abyste se vzdávala. Musíte si dopřát čas, abyste se uzdravila, a pak se budeme moct pobavit o posunutí se vpřed.“

Bailey přikývla, ale znovu si zírala na klín.

„Teď budete mít nějaké vaginální krvácení. Je to normální a může to trvat týden nebo dva, možná trochu déle. Budete mít periodu, jakmile vaše hormonální hladiny klesnou zpět k normálu a to se může stát během několika týdnů nebo měsíců. V průměru má většina žen svou první periodu během čtyř až šesti týdnů. Je potřeba, abyste měla dvě regulérní periody, než se znovu pokusíte otěhotnět a do té doby byste měla používat bariérovou antikoncepční metodu.

Většinou ženám říkám, aby počkaly, dokud nebudou mít první periodu, než znovu začnou se sexem zahrnujícím průnik. Je to dobré vodítko a poskytne to vašemu tělu hodně času, aby se uzdravilo. Jak jste asi uhodla, budete nějakou chvíli rozbolavělá. Ale během několika týdnů můžete znovu začít s prací, pokud se na to budete cítit. Žádné zvedání těžkých věcí aspoň šest týdnů, ale pravděpodobně se během pár týdnů budete fyzicky cítit pěkně normálně.“

Moment Bailey vážně studovala. „Vím, že je to pro vás těžké období – pro vás oba. Jen si dopřejte čas truchlit a buďte trpěliví. Chci, abyste něco pochopila, Bailey. Neudělala jste nic, co to způsobilo. Nebyla to vaše chyba. Vaše symptomy byly nejasné a my jsme je prostě nezachytili.“

Darren nepatrně zavrtěl hlavou, zatímco seděl vedle ní, a když se na něj podívala, přinutil se k úsměvu. Věděla, co vidí. Cítil se provinile, ale snažil se to s ní nesdílet. Až moc zlé, že moc dobře věděla, co se mu odehrává v hlavě.

„Nechci, abyste si to, ani jeden z vás…“ Jízlivě se podívala na Darrena. „… vyčítali.“

Přikývli, ale ani jeden z nich se nedíval nikam jinam než dolů.

Dr. Halady vstala. „Hodně odpočívejte. Jakmile za malou chvilku vyndají močový katetr, chci vás na nohách a trochu se pohybujte kolem, protože vás zítra ráno z tohoto lokálu vykopneme.“ Dr. Halady se na ni zašklebila. „Mnohem raději bych vás viděla nabírat síly pohodlně doma než tady. Chci, abyste mi zavolala, pokud budete mít nějaké obavy nebo otázky. Taky chci, abyste se objednala po vaší první periodě, jen abych vás mohla zkontrolovat a vidět, jak si vedete.“

„Okay,“ odpověděla Bailey, když se usmála.

Oba Dr. Halady poděkovali a pak osaměli. Darren jí přejel prsty přes vlasy podél linie vlasů, jemně je uhlazoval dozadu.

Nechtěla nebýt těhotná. Nechtěla se vzdát vzrušení, které cítila. Nechtěla si zvykat na to, že je opět jen Bailey, místo Bailey plus jedna. Cítila se uvnitř naprosto prázdná, jako by z ní chyběl gigantický kus, když popravdě vše, co bylo vyjmuto, byla tak maličká věc. Cítila se, jako by byla podvodník za to, že už si dovolila cítit se jako máma, ale tohle chtěla – být máma. Místo toho měla pocit, jako by jí Bůh říkal ne.

A byla naštvaná.