Legacy - 3. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Ach, ilmioragazzo!“

Těsně předtím, než byl John sevřen v drobných pažích, které ho málem umačkaly k smrti, John uslyšel z matčiných úst tahle slova. Na tak malou osobu jako byla jeho matka, byla silná jako peklo. Doslova ho srazila, když vešel do vstupních dveří a donutila je oba se v půlkruhu otočit.

„Ahoj, mami,“ řekl John a nechal ji, aby ho dál drtila vší svou silou.

Když je Gio míjel, usmíval se.

Kretén.

Mohl Johnovi trochu pomoci. Fyzické projevy emocí John nikdy moc dobře nezvládal. Ne, že by to dokázal zlepšit slovním vyjádřením. A když vyjádřil své emoce najevo fyzicky, obvykle to pro nikoho ze zúčastněných nedopadlo to dobře. A ani milující nesmysly nezvládal moc dobře.

Jordyn stiskla svého syna ještě těsněji. „Chyběl jsi mi.“

„Mami, viděla jsi mě před pár měsíci.“

„Takže?“

Když Jordyn konečně uvolnila své pevné sevření jeho hrudníku, John se sklonil a políbil svou matku na tvář. „Takže nic, mami. Taky se mi stýskalo.“

Obličej Jordyn se rozzářil štěstím.

John ve vnitřnostech pocítil bodnutí viny.

Verbální vyjadřování emocí mu také nešlo nic moc. Cítil spoustu sraček a to bylo jen vedlejším produktem jeho nepořádku. Nicméně přijetí, porozumění a vyjádření svých vnitřních emocí bylo obtížné. Pokud její radost nad tím prostým přiznáním představovala nějaký náznak, tak zjevně od doby, kdy projevil své matce nějakou náklonnost, uběhlo už spoustu času.

„Liliana s Josephem sem nemohli z Chicaga přijet,“ řekla Jordyn, když upravovala Johnovu kravatu, kterou měl nakřivo. „Snažila se, ale nepodařilo se jí změnit si v nemocnici směny.“

Liliana, Johnova mladší sestra, se provdala za muže spojeného s Chicagskou mafií. John měl v době její svatby silnou manickou příhodu, takže si na její svatbu jen stěží vzpomínal.

„Ale dorazí příští měsíc,“ dodala Jordyn.

„Lucia?“ zeptal se John.

„Je tady,“ řekla matka o jeho mladší sestře.

„A Cella?“
Johnova další sestra, také vdaná, ale za muže, který neměl na mafií žádné vazby, mu nikdy nebyla příliš blízká. Nepřekvapilo by ho, kdyby se neukázala na jeho party na oslavu narozenin a uvítání doma.

„Je tady. Zatímco všichni ostatní na jídlo čekají, tak se tam vplížila,“ ozval se temnější, důvěrně známý hlas za Johnovými zády.

Jordyn od svého syna o kroku ustoupila. John se otočil na patě a setkal se tváří v tvář se svým otcem. Pro Johna to představoval pohled jako do zrcadla času. Když vyrůstal, téměř všichni měli potřebu poukazovat na to, jak moc se podobal svému otci. Dvojník, říkali. Oříškově hnědé oči přejely Johna pohledem od hlavy až k patě. Jeho otec se pousmál, díky čemuž jeho ostré rysy na pár okamžiků změkly. Dokonce i ve svých šedesáti byl Lucian Marcello stále vysoký a rovný. Metr devadesát, téměř stejně vysoký jako John. Lucian dominoval místnosti svým nonšalantním vystupováním a přímočarým postojem. Se svým klidným a bdělým okem dokázal být také velice zastrašující.

„Synu,“ pozdravil ho Lucian.

„Ahoj,“ odpověděl John.

„Vypadáš dobře.“

„V to doufám.“

„Vypadá to, že vězení má své pozitivum, co?“

John po sobě nechal ten komentář sklouznout. Věděl, že to jeho otec nemyslel jako urážku. „Myslím, že pro mě ano.“

„Jaká byla cesta?“

„Dlouhá,“ odpověděl John.

Lucian se uchechtl. „S Giem je každá jízda dlouhá.“

„Hodně mluví.“

„To ano.“ Lucian ukázal palcem přes rameno. „Jak jsem řekl, Cella je tady a vplížila se ukrást si trochu jídla. Vzhledem k tomu, že je těhotná, jsme jí to dovolili. Musí nakrmit dítě.“

John si odkašlal. „Nevěděl jsem, že je těhotná.“

„Johne, telefony fungují. Dokonce i ve vězení.“

Au.

Tenhle komentář po něm nesjel tak, jako ten předchozí.

„Luciane,“ řekla Jordyn, která se postavila vedle svého syna. „Nedělej to.“

Lucian zaťal zuby a pak se zamračil. „Miscusi. Omlouvám se. Tohle bylo nepatřičné, synu. Jsem rád, že jsi doma. My všichni.“

John si přál, aby mohl říct to samé, ale na zlomek vteřiny měl znovu pocit, jako by byl ve své rodině znovu outsiderem. Nikdo ho tak přímo nenutil cítit se, ale ta vzdálenost, kterou cítil se svým vlastním otcem, ho nutila držet si odstup i od všech ostatních.

„Johne!“

Ten výkřik odpoutal Johnovu pozornost od Luciana.

Když jeho bratranec, Andino, prošel se širokým úsměvem,kolem svého strýce, John ztuhl. Andino se postavil přímo před Johna. Před incidentem, který poslal Johna do vězení a Andina stál téměř život, byli tihle dva bratranci prakticky neoddělitelní.

Jeď nebo zemři, říkala jejich rodina. Protože tihle dva bratranci se vždycky společně dostávali do problémů. Odjakživa si byli blízcí, dokonce byli nejlepšími přáteli a jedna chyba to všechno zničila.

V osmadvaceti pro něj byl Andino tím věkově nejbližším bratrancem, kterého John měl.

„Jordyn,“ řekl Lucian s významným pohledem směrem ke své ženě, „… proč nejdeme říct ostatním, že ten člověk, na kterého už od jedné čekáme, dorazil?“

„Jistě,“ odpověděla Jordyn.

Oba rodiče stiskli Johna na rameni a pak zmizeli.

„Chlape, rád tě vidím,“ řekl Andino.

John se ušklíbl. „A já tebe, cugino.“

Andino se při použití italského slova pro bratrance usmál. „Rád bych se za tebou vypravil, ale nebyl jsem si jistý, zda by to pro tebe bylo dobré.“

„Neposlal bych tě pryč, Andi.“

Andino k němu natáhl ruku.

John ho ostražitě sledoval.

„Johne?“ zeptal se Andino.

„Jo?“

„Chlape, jsme v pohodě.“

Právě tohle, tahle tři slova John potřeboval, aby zmizely jeho obavy ohledně přátelství s Andinem.“

„Ano?“ zeptal se John.

Andinova ruka neklesla. „Rodina první, Johne.“

John svému bratranci podal ruku. Domov mu začínal připadat o něco skutečnější. Ta vzdálenost, kterou cítil John ke své rodině, se začala uzavírat.

„Doufám, že ti nevadí dav,“ řekl Andino.

John zvedl obočí. „Nikdy mi nevadil.“

„To je dobře, protože přivítat tě domů pravděpodobně přišlo celé tohle zasrané město.“

„Vážně?“

„Chlape, otevřené pozvání pro všechny z la famiglia,“ řekl Andino se smíchem. „Nemyslím si, že by někdo odmítl.“

Do háje.