Checkmate:TIB - 17. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Udeřím pěstí do boxovacího pytle a ignoruju žihadlo bolesti, které mi projede ramenem. Po skončení policejní akademie jsem ubral a moje tělo to cítí. Jím zdravě a zůstávám aktivní, když můžu, ale už roky jsem necítil potřebu tak silně si vybít zlost.

Říct Kayle sbohem byla ta nejtěžší věc, jakou jsem kdy udělal. To zahrnuje i výcvikový tábor, kde mě skoro zabili, misi v zámoří, střelbu, která se odehrála během mého prvního roku v úloze policisty – nic z toho není ani vzdáleně tak těžké, jako nechat Kaylu jít.

Několik posledních týdnů jsem se obával, že je se mnou Kayla jen z pocitu viny. Sex byl mezi námi vždycky skvělý, ale něco jsem postrádal. Moje láska se nikdy nezměnila, ale její už teď bude vždycky jiná. Nemůžu žít sám se sebou s vědomím, že jsem jí bránil v opravdovém štěstí. Ona si zaslouží najít lásku tak, jak jsem ji našel já, přirozeně.

Ale to pořád nemění nic na tom, že jsem naštvaný. Rozladěný a hořký a chci pomstu. Na vině je ten hajzl drogový dealer, který ji najal, aby předělala jeho dům tak, ať může skrýt své ilegální aktivity. Toho dne tam nikdy neměla být. Pak by se nikdy neuhodila do hlavy, a její život by se neotočil vzhůru nohama. Ani ten můj by se neotočil o sto osmdesát stupňů. Je mi jedno, že je ten zkurvysyn právě teď ve vězení. Zaslouží si cítit stejný druh bolesti, jako právě cítím já.

Na vrch tomu všemu se mi vrátily noční můry a noci plné neklidu. O stresových situacích je známo, že podněcují můj posttraumatický syndrom, ale především zničené city v mém srdci mě zatraceně zabíjejí.

Kopy a údery mi dávají určitý druh vypuštění mého hněvu, který roste, ale nezastaví to bolest, kterou cítím uvnitř. Chybí mi. Tak zatraceně moc mi chybí. Chci jí zavolat a slyšet její hlas, ale vím, že nemůžu. Nesnáším, že odešla pryč s pláčem, a nemohl jsem ji utišit. Nesnáším, že odjela a já jsem za ní nemohl běžet.

Všechno na téhle situaci je prostě na hovno.

Nepomáhá ani, že mi ji všechno připomíná. Herman. Skylařin pokoj. Všechny obrázky v mém telefonu. Zarámované obrázky v mém domě. Všechny ty vzpomínky na nás v mé posteli. Sprcha. Každá zatracená věc se mi vysmívá.

„Logane.“ Slyším za sebou Brantleyho, ale nepřestávám. Kop. Úder. Kop. Úder. Úder.

„Takhle se zničíš, chlape,“ řekne mi, ale já nepřestanu.

„Dobře,“ zabručím. Možná mě to znecitliví a já neucítím ten nůž, který mě bodá do srdce.

Brantley se mnou pracoval celý týden. Ví o Kayle a jak to s ní mám, takže až doteď moc neřekl.

„Nemusíš se zabít, chlape. Pojď do sprchy.“ Snaží se mě přesvědčit, ale netoužím přestat.

„Setkáme se za deset minut,“ řeknu mu, doufám, že mi zmizí z očí.

Pokrčí rameny a odejde. Pokračuju v mlácení do boxovacího pytle a nezpomalím, dokud nejsem kompletně zbrocený potem, a necítím své klouby.

Když se sprchuju, slyším Brantleyho mluvit do telefonu se svou ženou, a než zavěsí, řekne jí, že ji miluje. Nevím proč, ale to mě naprosto ochromí. Klesnu pod proud vody a nesnáším se za to.

Jakmile jsem doma, pohřbím se v papírech. Čím méně času si dám na přemýšlení, tím lépe. Když mi o pár hodin zazvoní telefon a vidím, že je to Skylar, spolknu všechny své city a zvednu to s úsměvem.

„Ahoj, zlatíčko.“

„Omlouvám se. To jsem já,“ řekne Maggie.

„Co se děje?“ dám si telefon mezi ucho a rameno, balím všechny ty papíry na svém stole.

„Jen jsem ti chtěla dát krátké info o Skylařiných třídních schůzkách příští týden. Ve středu v šest. Myslíš, že to stihneš?“ Její tón je jemnější, než normálně, a to mi usnadní si uvědomit, že nevolá, aby se začala hádat nebo něco podobného.

„Jo, samozřejmě. Budu tam.“

Vydechne. „Okay, dobře. Vím, že učitelka bude ráda, že nás tam bude mít oba.“

„Neboj se. Hned teď si to poznačím.“ Popadnu pero a napíšu si upomínku, abych si ji později nezapomněl dát do svého kalendáře v mobilu.

„Takže,“ zaváhá, jako by byla nervózní. „Skylar chce, abychom s ní šli koledovat.“ Odmlčí se, než dodá, „spolu.“

Měl jsem vědět, že mít Skylar blíže u sebe by znamenalo, že bude chtít dělat věci jako rodina, s čímž nemám problém, ale obávám se, že to Maggie špatně pochopí.

„Jasně, v pohodě. Můžu se s vámi potkat u domu a můžeme zajít k sousedům,“ navrhnu, cítím se pohodlněji, když jsem u nich a můžu odejít, když to začne být trapné.

„Skvělé. To Skylar ráda uslyší. Mluví o tom bez přestání, a ještě jsem neměla čas pořídit jí kostým, ale--“

„Nějaký jí pořídím,“ řeknu. „Co zítra?“

Slyším ji mluvit v pozadí se Skylar a telefonem se rozlehne velké zapištění.

„Myslím, že to znamenalo ano,“ řekne mi Maggie se smíchem.

Směju se taky. Skylařin smích a nadšení mě vždy dostane do lepší nálady. „Úžasné. Řekni jí, že ji vyzvednu po škole, půjdeme nakupovat a na večeři.“

„Rande otce s dcerou,“ Maggie zavrká. „Vždycky jsem věděla, že budeš skvělý táta, Logane.“ Její kompliment mě zastihne nepřipraveného, ale přijmu ho i tak.

„Ona je teď ta jediná věc, která mě drží v chodu,“ vyhrknu upřímně, přeju si, abych to ale neudělal, když na druhém konci zůstane Maggie zticha. „Každopádně už musím jít. Připomeň Skylar před začátkem školy, že ji vyzvednu já.“

„To se vsaď. Ahoj, Logane.“

Po tom, co zavěsím, se svléknu ze šatů a jdu do sprchy. Nemůžu si pomoct, ale všechny moje myšlenky míří ke Kayle a nesčetným chvílím, kdy jsme se sprchovali společně. Líbání, cumlání, lízání, žertování. Jsou to jedny z nejlepších vzpomínek na nás, a teď už vlastně všechny, jaké kdy budou.

Jednou rukou si přejedu po péru, cítím, jak se probudí k životu jen při myšlence na Kaylu se mnou. Milovala mě dráždit vrtěním svého zadečku, užívala si způsob, jakým jsem pulzoval, když jsem ji objal a vzal do ruky její prsa.

Začali jsme pomalu a pak jsem do ní vklouznul a sledoval, jak se rozpadá, vykřikne v orgasmu právě, když jsem natlačil své rty na její. Nezáleželo na tom, kolikrát jsme se milovali, nikdy to nebylo dost.

Pumpuju, dokud nejsem odřený a udělám se s hněvivým zavrčením. Bože, tak zatraceně moc mi chybí.

Dalšího dne vyzvednu Skylar ze školy a jedeme do obchoďáku.

„Takže jaký kostým hledáme?“ ptám se jí, očekávám, že odpoví princeznovský nebo malé mořské víly. Ona mě překvapí, když nic z toho neřekne.

„Spiderman,“ řekne mi sebejistě.

„Vážně?“

„Jo! Chci ze zápěstí střílet pavučiny! Myslíš, že budeme schopní něco takového sehnat?“ Vzhlédne ke mně s nadějí v očích, jak procházíme obchodem.

„No, můžeme se podívat, ano? Jsem si jistý, že budou mít něco, co se ti zalíbí.“

„Dobře, tati.“

Než vejdeme do jednoho z obchodů, Skylar mě zatahá za ruku. „Co se děje, zlato?“

„Co se stalo s tvojí kamarádkou?“

Nakrčím nos a zúžím na ni oči. „Kterou kamarádkou?“

„Tou opravdu pěknou holkou, která byla u toho, když na návštěvu přijela babička s dědou.“

Sakra. Má dobrou paměť. Týdny jsem před ní Kaylu nezmínil. Potkaly se jen jednou, ale celkem jsem o ní mluvil. Abych zabránil většímu zmatení, proč přestala chodit, nechci nic vytahovat.

„Oh, Kayla. Teď toho má v práci opravdu hodně, to je všechno.“ Nesnáším, že jí lžu, ale není jednoduché vysvětlit takovou situaci šestiletému dítěti. „Proč se ptáš, zlato,“

„Mamka a já jsme ji viděli v potravinách, a když jsem na ni mávala, jen se na mě zaculila a odešla.“

Srdce se mi stáhne z jejího raněného hlasu. Jen jsem Kayle řekl, že mám dceru, neřekl jsem její jméno, nebo jak vypadá. Myslel jsem si, že je znovu představím, až věci půjdou lépe, ale nikdy jsem to neudělal.

„Ona tě pravděpodobně jen nepoznala, zlato. Rosteš jako z vody,“ ujistím ji s velkým úsměvem.

„Dobře, tati.“ Pustí mou ruku a nadšeně běží do obchodu s věcmi na Halloween.

Projdeme stojany a stojany plné kostýmů. Je tam kolem padesáti různých princeznovských kostýmů a jen tři Spidermanovské. Samozřejmě se vystřelovací pavučina prodává zvlášť a za víc, než stojí celý kostým.

„Jsi připravená?“ ptám se jí, držím ten kostým Spidermana, který si konečně vybrala, rukavice s vystřelovací pavučinou, a nový kbelík na sladkosti zase s obrázkem Spidermana.

Ale ona pořád pobíhá po prodejně. „Skylar, no tak.“

„Tati! Podívej na tuhle princeznovskou korunku!“

„Mm-hhmm. Ta je krásná, zlato. Doma jich máš šestnáct. Tak pojďme zjistit, kde si koupíme večeři.“

„Chuck E. Cheese?“ vyjekne dost nahlas na to, aby ji slyšeli zákazníci vedlejšího obchodu.

Zkontroluju hodinky a vím, že je přesně čas večeře, což znamená, že ta restaurace bude narvaná dětmi a jejich rodinami.

„Prosím, tati?“ žadoní, její malé oči jako korálky se na mě dívají. Nemůžu na to říct ne.

„Dobře. Ale jen pokud to zkontrolujeme a hned odejdeme,“ uplácím ji.

„Ano!“ Zvedne ruku ve vítězném gestu a trhne jí zpátky dolů v pěstičce.

Strávíme u Chuck E. Cheese dvě hodiny, a nakonec Skylar nesu do auta. Utahala své malé tělíčko a když ji nesu zpátky do Maggiina domu, jdu s ní rovnou do postele.

„Páni,“ řekne Maggie ve dveřích Skylařina pokoje. „Co jste dělali? Běhali sprinty?“ žertuje.

Políbím Skylar na čelo a upravím jí přikrývky, než vyjdu ze dveří. „Spíš jsem musel sprintovat já, abych s ní udržel krok.“

„Ona je takový králíček Energizer.“ Povzdechne si, zablokuje mi cestu z místnosti.

„Jo.“

Když se snažím kolem ní projít, Maggie mě znovu odstřihne a dá mi ruku na hruď. „Logane…“ zašeptá, její dech mi dopadá na čelist.

„Zůstaneš?“ Její oči žadoní, a tohle jsem u Maggie neviděl roky.

Polknu, podívám se na její ruku a pak zpátky do očí. Netuším, o co tu jde, ale než mám čas zareagovat, chytne mou košili do dlaně a přitiskne svá ústa k mým.

Na chvíli to převezme moje tělo a poddá se jejímu doteku, ale jakmile do mě udeří realita, odstoupím a odstrčím ji.

„Maggie, co to děláš?“ Zatáhnu nás do chodby a blíže Skylařiným dveřím. „Co to k sakru bylo?“

Ona polkne a zamrká, jako by tohle všechno neměla promyšlené.

„Omlouvám se, jen jsem si myslela, že jsme se poslední dobou sblížili, a všechny ty city z minulosti, co jsme mezi sebou měli, znovu ožily.“

„City z minulosti? Nevím, o čem mluvíš. Promiň, Mags, ale dát se znovu dohromady by byla tragická chyba,“ řeknu jí tak mile, jak umím, protože je to pravda, ale taky nechci zranit její city. Maggie a já jsme spolu pět let dobře nevycházeli, takže tohle je naprosto nečekané. Neexistuje, že bychom se znovu dali dohromady. „Neměl jsem tě políbit zpátky, ano? Byla to reakce. To je všechno.“

„Reakce?“ Zní dotčeně.

„Maggie, nenič to. Konečně jsme schopní spolupracovat. Nepokazme to,“ řeknu jí jemně, doufám, že to uvidí z mého pohledu.

„A nezaslouží si Skylar mít rodinu pod jednou střechou? Svého otce a mámu každý večer u večeře? Oba rodiče, kteří ji ukládají ke spánku? Chci rodinu, Logane. Ty ne?“ Způsob, jakým se na mě právě teď dívá, mi okamžitě pošle do srdce vinu. Vím, že mě obviňuje za věci, které se staly na začátku, ale být spolu jen pro dobro Skylar by nikdy nefungovalo.

„Samozřejmě, Maggie. Skylar si zaslouží všechno, ale to neznamená, že jí nemůžeme tyhle věci dát, když žijeme odděleně.“

Právě když chci odejít, Maggie promluví. „Víš, napsala do své slohovky ve škole, že jedinou věc, kterou chce k Vánocům tento rok, je rodina.“ Její slova zastaví mé kroky, a srdce mi spadne do žaludku. Nesnáším vědomí, že Skylar zklamu. Ona je můj svět a já bych pro ni udělal cokoli.

Cokoli.

Pocit, že zklamu každého ve svém životě mě začíná užírat. Skylar se ve škole tolik učí, poznává nové kamarády, a už poprvé přespala u kamarádky. Druhého dne přišla a dokola mlela a mlela o tom, jak jim tatínek v kuchyni udělal snídani, a oni potom pomohli mamince upéct koláč. Zatímco koláč chladl, oba rodiče je vzali do parku a hráli si spolu.

Skylar pak začala klást stovky otázek o tom, proč její maminka s tatínkem nežijí spolu. Když jsem se jí snažil vysvětlit, že některé maminky a tatínkové to tak mají, pokračovala se svými otázkami.

Kdybych se už tak necítil jako smolař, určitě bych se tak začal cítit teď.

„Těšíš se, až se setkáš s mou učitelkou, tati?“ ptá se Skylar, když zahýbáme na školní parkoviště. Maggie se tam s námi potká, což je další věc, na kterou se Skylar ptá. Proč tam nemůžeme jet všichni společně?

„Samozřejmě, že se těším, zlato.“ Usměju se do zpětného zrcátka. „Měl bych vědět něco předem? Jsi potížistka? Dáváš klukům z legrace pusu? Usínáš ve třídě?“ žertuju a začnu se smát, když se její oči rozšíří hrůzou a zčervená.

„Ne!“ zaječí. „To je příšerné, tati!“ Nakrčí nos a sama se odpásá, než vyleze z auta.

Snažím se ji chytit za ruku, zatímco jdeme po chodníku, ale ona ucukne. „Tati.“ Její tón je naprosto vážný. „Neztrapni mě, ano?“

Namístě zamrznu, skloním se a zírám na ni. Řekla právě to, co si myslím, že řekla? Opravdu jsem dostal status Starého Otce?

Než mám šanci odpovědět, Maggie na nás zezadu zavolá.

„Mami!“ zaječí Skylar a rozběhne se.

Otočím se právě v čas, abych viděl, že auto šláplo na brzdy právě, když mu Skylar zkřížila cestu na parkovišti.

„Skylar!“ zařvu, běžím za ní. Rychle mávnu na řidiče a chytím Skylar do náruče. „Nemůžeš takhle utíkat!“

Maggie přiběhne a obejme nás. „Ó můj Bože!“

Oba si klekneme a děkujeme Bohu, že je Skylar v pořádku.

„Co sis myslela, Skylar?“ seřvu ji, skloním se, abych se na ni mohl podívat.

„Utíkala jsem za mamkou,“ vysvětlí jemně a já se cítím špatně, že jsem na ni ječel.

„Skylar, mohlo tě srazit auto,“ řeknu jí, abych vysvětlil svůj hněv.

„Ty víš, že se máš rozhlédnout na obě strany, než přejdeš, zlato,“ řekne Maggie. „Díky Bohu to auto zastavilo včas.“

Pevně zavřu oči, ani nechci myslet, co všechno se mohlo stát.

„Tak půjdeme dovnitř.“ Vezmu ji za ruku, ona se druhou chytí Maggie a poskakuje mezi námi.

Maggie se na mě podívá a já jí ten pohled vrátím. Oba se podíváme dolů na Skylařin široký úsměv, a já vím, že bych bez Maggie tyhle otcovské věci naprosto podělal.

Skylar prakticky žadoní, aby byli její rodiče spolu a dali jí rodinu, kterou si vytvořila v srdci, a já nemůžu zastavit tu bolest ve svém srdci, když přemýšlím, že ji znovu zklamu.

Po tom, co vejdeme do školy, Skylar se nás pustí a rychle nás provede až k místu, kde si odkládá kabát a batoh. O necelých deset minut později si nás k pohovoru zavolá její učitelka, paní Franco.

„Je energická, zářící, a velmi milá holčička. Vy dva byste na ni měli být pyšní. Vypadá to, že se dobře přizpůsobila své nové škole a městu. Neustále o vás dvou mluví a do slohu píše, že chce malou sestřičku,“ řekne nám s úsměvem. „Vlastně je to celkem roztomilé. Nejčastěji si děti jejího věku stěžují na jejich mladší sourozence, takže je to jako závan čerstvého vzduchu.“

Nepohodlně se zavrtím na své židli, vyhýbám se Maggiinu zírání. Jsem si jistý, že čeká, až opravím učitelku, ale zůstávám zticha.

„Skylar vždycky byla velmi výmluvná malá holčička,“ prohlásí Maggie. „Říkala mi, že chce malou sestru od doby, kdy jí byly tři.“ Nervózně se zasměje a prostě jen tak se konverzace změní.

Paní Franco projde svoje poznámky a mluví o tom, jak Skylar čte a píše. Všeobecně vzato si vede moc dobře, a já nemůžu být hrdější.

„Vedeš si tak dobře, zlato!“ Zvednu ruku a ona mi do ní plácne. „Oh, až na tu část, kdy štípeš všechny kluky.“

„Tati!“ seřve mě.

Směju se a zvednu ji. „Jen si dělám legraci. Vedeš si moc dobře, maličká. Jen tak dál, ano?“

„Ano, tatínek a maminka jsou na tebe tak hrdí.“ Maggie ji políbí na tvář.

„Můžeme jít do Chuck E. Cheese na večeři?“ ptá se Skylar s očima rozšířenýma nedočkavostí.

„Sotva jsme tam byli,“ připomenu jí.

„Prosím, tati?“

Skloním hlavu v obraně, neschopný říct ne.

„Může jít i máma?“

Zhluboka se nadechnu, podívám se na Maggie a usměju se. „Samozřejmě.“

Říct, že poslední dobou trávím s Maggie víc času, který není divný, by bylo podceněním. Není to tak, že bych ji nesnášel, ale být s ní mě pořád nutí myslet na naši minulost a všechny chyby, které jsem udělal, když jsem ji nechal se přestěhovat se Skylar pryč ode mě. Náš vztah byl toxický, a my už nejsme ti samí lidé, kteří se před lety do sebe zamilovali.

„Díky, že jsi mě nechal se k vám připojit,“ řekne Maggie, když posunuje svoje jídlo po talíři. Skylar odběhla před dvaceti minutami, nechala nás samotné.

„To nic nebylo,“ řeknu jí, očima pořád sleduju Skylar v herně.

„Můžu říct, jak moc se změnila od doby, co jsme se přistěhovali zpátky.“

Její slova upoutají mou pozornost, takže se k ní otočím. „Ano?“

S úsměvem přikývne. „Vždycky jsem si říkala, že jí můžu dát dostatek lásky za nás za oba, ale nic nemůže vynahradit to, že tě má ve svém životě. Opravdu potřebuje nás oba.“

„Souhlasím.“

„Ačkoli si myslím, že je zmatená.“

„Z čeho?“ ptám se.

„No, paní Franco říkala, že Skylar mluví o malé sestřičce. Není to poprvé. Vlastně se mě na to ptá často.“

Pokrčím rameny, hraju, jako by to nic nebylo. „Je jí šest. Ještě nechápe ptáčky a včeličky.“

„To není jen tím, Logane.“

Podívám se na Skylar a pak zpátky na Maggie, která pokračuje.

„Ona touží po něčem, co jí nedáváme. Rodině. Obávám se, že bude vyrůstat a nesnášet nás za to.“

„Ona má rodinu, Maggie. Jen proto, že ji nemá pod jednou střechou, neznamená, že ji nemá. Skylar je moc malá na to, aby tomu rozuměla, ale porozumí,“ snažím se ji ujistit, ale nezdá se moc jistá.

Když konečně přesvědčím Skylar, že je čas jít, jedu zpátky domů a zanesu ji do postele. Právě, když si myslím, že usnula, otevře oči a zavolá moje jméno.

„Ano, zlato?“ otočím se a jdu zpátky k její posteli.

„Ty už maminku nemiluješ?“

Skoro dostanu infarkt, naprosto šokovaný její otázkou. „Proč se na to ptáš?“

Ona nedbale pokrčí rameny, náhle vypadá mnohem starší, než je.

„Proto tady nemůže bydlet? Protože ji nemiluješ tolik, jako mě?“

Její slova mě zasáhnou jako tuna cihel. Všechno se zdá, jako by to do sebe zapadlo s tím, o čem poslední dobou mluvila.

„Takhle to není, zlato. Tatínek bude vždycky milovat maminku za to, že mi tě dala,“ řeknu jí, doufám, že ji to prozatím dostatečně utěší.

„Tak proč nemůže žít s tebou?“

Polknu, poškrábu se na bradě, přemýšlím, jak přesně odpovědět.

„Maminka a tatínek spolu nežijí, protože nejsme svoji. Milovali jsme se dlouho před tím, než jsme měli tebe. Ačkoli nezáleží na tom, co se stane, pořád tě milujeme nejvíc na světě, a proto také žiješ s námi oběma.“

„A nebylo by lepší, kdybychom my všichni žili spolu?“ ptá se. „Takhle bych si nemusela pokaždé balit svoje plyšáčky.“

Potlačím zakřenění, miluju, jak nevinně právě zní, ačkoli se tahle konverzace během dvou sekund změnila na vážnou.

„Pomohlo by, kdybych ti koupil nějaké plyšáčky jen sem?“ Usměju se.

Pokrčí rameny, vyšpulí svůj spodní ret. „Ale kde bude žít to miminko, když žijete v různých domech?“

Nakrčím obočí, doufám, že tím tohle téma zakončíme.

„Jaké miminko?“

„Moje malá sestřička. Říkala jsem ti, že ji chci.“

Nejistý, jak odpovědět bez překrucování pravdy, skloním se na přikrývky a políbím ji na čelo.

„Už je čas jít spát, zlato. Promluvíme si o tom později, ano?“ řeknu, potřebuju víc času, abych se plně připravil na to, jak tyhle intenzivní otázky z ničeho nic odpovědět.

„Dobře, tati. Napíšu to na svůj vánoční seznam. Santa to vyřeší,“ řekne věcně.

Naposledy jí řeknu dobrou noc, zavřu napůl dveře, než odejdu chodbou.

Vytáhnu si z lednice pivo, sednu si na gauč a napiju se.

Sakra, to byla ale diskuse. Skylar šestiletá se proměnila v šestnáctiletou, a najednou chce odpovědi na všechny životní otázky. Nechci své malé holčičce lhát, ale taky jí nechci dávat falešné naděje.

Skylar skáče nahoru a dolů v jejím spidermanovském kostýmu, mává rukou se svou pavučinovou zbraní a míří na Hermana.

„Mám tě!“ zaječí. „Teď jsi můj!“

Herman zívne a lehne si.

Skylar se otočí a střelí mě přímo do tváře. „Mám tě, tati!“ Zahihňá se.

Usměju se. „Vypadáš ve svém kostýmu opravdu roztomile. Můžu si tě rychle vyfotit?“

„Není to kostým, tati!“ seřve mě snad potřetí. „To je moje opravdová kůže!“

„Dobře, zlato.“ Zakřením se. Úsměv!“

Udělám několik fotek, než Skylar odskáče a pošlu je své rodině.

„Dobře, je čas jít.“

Skylar nakonec zůstala přes nos, protože Maggie povolali do práce, ale teď míříme zpátky, takže můžeme oba vzít Skylar na koledu.

„A co tvůj kostým?“ na zlomek vteřiny se Skylar zastaví a zírá na mě. „Taky musíš nějaký mít, tati.“

„Nemám žádný.“

„Můžeš si půjčit jeden z mých plášťů!“ Vystartuje do svého pokoje, než ji zastavím.

„Nemyslím si, že mi bude dobrý,“ řeknu jí, když mi to přinese zpátky do obýváku.

„Já myslím, že bude.“

Doufám, že jí dokážu své tvrzení, ale selžu, když mi to kolem krku padne. Jen tak tak dopnu knoflík.

„Joo!“ vykřikne. „Teď klobouk!“

Znovu odběhne a přinese mi kovbojský klobouk, který jsem před několika týdny našel ve výprodeji.

„Jaký je to kostým?“ ptám se, když mě donutí vyzkoušet si ten klobouk. „Plášť a kovbojský klobouk?“

„Jsi Super Kovboj!“ Vykřikne.

„Skvělé,“ zamumlám, nechám si na sobě i klobouk, i plášť, protože vím, že z toho bude mít radost. „Teď už můžeme jít?“

„A co Herman?“ ptá se. Už jsme mluvili o tom, vzít ho s sebou, ale ona teď chce, aby měl kostým.

„Nevím, jestli by mu něco sedělo, zlato.“

„Něco mám!“ Znovu odběhne a já přemýšlím, kolik energie se skrývá v jejím malém těle. „Může mít tohle!“ Vrátí se s chichotáním. V ruce drží svou růžovou tu-tu sukni, kterou měla na recitálu.

„Promiň, kámo,“ zamumlám k Hermanovi, když mu připínám tu sukni kolem břicha. „Když musím já, ty musíš taky.“ Mrknu, vím, že nemá nejmenší tušení, o co jde.

Než dostane Skylar další nápady, připnu Hermanovi vodítko a jdeme k autu.

Právě, když zahneme na příjezdovou cestu, Maggie vyjde z domu. Má na sobě kovbojský klobouk pro holky a riflovou vestu. Skylar zaječí ze zadního sedadla a teď si uvědomím, proč měla ten nápad mě obléknout.

Vezmeme Hermana a setkáme se s Maggie na přední verandě a Skylar jí skočí do náruče.

„Vypadáš skvěle!“ řekne jí, přitiskne ji k sobě.

„Podívej se na tátu!“ Skylar ukáže na mě a znovu se zachichotá.

„Vidím.“ Směje se.

„Vy dva k sobě ladíte!“ Ukáže Skylar. „Ačkoli jsem ho k tomu donutila. Skoro se zapomněl obléknout!“

Pokrčím rameny a směju se. „Už jsme připraveni?“

Maggie vezme Skylařin kbelík na sladkosti se Spidermanem a vede nás po chodníku. Děti a rodiny už chodí po sousedství.

„Nezapomínej na slušné vychování, Skylar!“ Maggie jí připomene, když doskáče k prvnímu domu. „Prosím a děkuji, ano?“

Jdu s Hermanem za nimi a užívám si z toho každou vteřinu. Věci jsou tak jednoduché, a na moment zapomenu na všechen ten smutek, který mě normálně obklopuje.

Skylar je nejšťastnější za poslední týdny. Maggie je hodná a přizpůsobila se mému pracovnímu rozvrhu, takže můžu Skylar vídat mezi jejími mimoškolními aktivitami a víkendovými lekcemi tance. Poprvé za dlouhou dobu se věci zdají jít správným směrem.

„Kaylo!“ Slyším zaječení, a instinktivně otáčím hlavou, abych ji našel. Srdce mi začne bušit. „Kaylo, vrať se hned zpátky!“ znovu zařve žena, a když se podívám přes ulici, vidím, jak matka křičí na své dítě.

Kruci. Zamumlám si pro sebe. Myslím na ni bez přestání, ale snažím se to nedělat. Tolik to bolí, a když přemýšlím o všem, co jsem ztratil, je skoro nemožné se z toho nesesypat.

„Jsi v pořádku?“ Maggie přeruší mé interní myšlenky, když na mě čeká, až je dohoním a jde vedle mě, zatímco se Skylar zastaví u dalšího domu.

„Jo.“ Hodím po ní úsměvem.

„Mimochodem díky, že jsi šel s námi. Vím, že to pro Skylar hodně znamená.“

„To bych si ani za nic nenechal ujít,“ řeknu jí upřímně. „Nesnáším, že jsem s ní nebyl posledních několik let.“

Zastavíme se na chodníku, když Skylar čeká u dalšího domu na koledu. Vytvořila se tam menší fronta dětí ze sousedství.

„Vím, a cítím se za to částečně vinná. Kdybych to mohlo napravit, udělala bych to.“

„Za to se neobviňuj, Mags. My oba jsme udělali spoustu chyb,“ řeknu, abych ji ujistil, že ji za naši minulost neobviňuju.

„Já vím. Jen jsem chtěla, abys to věděl, to je všechno. Skylar je opravdu šťastná.“

Podívá se zpátky na Skylar na chvilku, než otočí svou pozornost na mě.

„Jo, je.“

Vím, že to možná bude znít divně, ale…“ Zaváhá, žvýká si svůj spodní ret.

„Co se děje?“

„Myslíš, že bychom někdy mohli zajít na večeři? Jen my dva?“

„Večeři?“ opakuju.

„Ano. Jako po tom, až půjde Skylar spát.“

Studuje mou tvář, když přemýšlím o její otázce. Nejsem si jistý, co říct.

„Chci s tebou něco probrat,“ řekne Maggie.

„Dobře. Co je to?“

„Chtěla jsem s tebou probrat možnost, že bychom se dali dohromady a jak šťastní bychom všichni tři mohli být. Dokázali jsme, že můžeme spolupracovat bez problémů, a jen jsem si myslela, že ve jménu toho, co jsme kdysi měli, bychom měli zjistit, jestli se ty city znovu nevrátí.“

„Maggie…“

„Myslím, že to jeden druhému dlužíme, Logane. Nemyslíš?“

Srdce mi spadne do žaludku, nemůžu najít slova, abych vyjádřil, co právě teď cítím. Maggie byla moje první láska, moje první všechno. Skylar by mohla mít rodinu, kterou chce a možná to byl celou dobu ten plán.