WB - 7. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Kdo by k sakru chtěl šukat s vlkodlakem?“ Mé oči jsou přilepené k poslední epizodě Penny Dreadful. „Uf, umíš si představit ten smrad? Vydrž, nikam nechoď,“ řeknu Amber, a přehodím si svůj mobil do druhé ruky, takže můžu zanořit svou lžíci do mé oblíbené zmrzlinové krabičky Ben a Jerry.

„Já jo, ty chytrá. Stoprocentně bych šukala s vlkodlakem, kdyby vypadal jako Josh Hartnett.“

Opřu se o ozdobné čelo mojí obrovské postele, oprava: Shawovy postele pro hosty, a pečlivě volím slova. „Dlouhé vlasy nebo krátké?“ Vždycky společně dodáme „Dlouhé vlasy.“

„Když jsme u toho, šukala bych i s medvědem – přinejmenším s jedním z těchto medvědů, kteří mění podobu,“ pokračuje po zahloubané přestávce.

„Co upíři?“

„Jasně, proč sakra ne. Co ty?“

„To je jasné ano. Jsou krásní, smyslní a starodávní. Ti to musí v posteli vážně umět. Nemyslíš?“ Obě naráz řekneme „Alexander Skarsgard.“

„Už jsem se zmínila, že má všechny dostupné programy na planetě? To samotné kompenzuje to slovní napadání.“

„Jen přimíchej do jeho lahve s vodou trochu očních kapek,“ navrhne ten šílenec také známý jako moje nejlepší kamarádka.

„Jasně, vězni 2267. To není jen mýtus, vlastně tím někoho můžeš zabít.“

„Opravdu? Otrava,“ dodá Amber s povzdechem.

Začínám mít drobnou žaludeční nevolnost a vím, že jsem oficiálně překročila hranici. Existuje taková věc, jako je příliš mnoho zmrzliny Ben a Jerry? „Ambs, musím jít, mléčná pohotovost.“

Po tom, co zavěsím, se vydám do kuchyně, abych dala zbytek zmrzliny zpátky do mrazáku. Mám na sobě jen moje tenké legíny a bílý nátělník bez podprsenky, ale je tři čtvrtě na jedenáct a Kachní dynastie obvykle zapadne do svého pokoje kolem půl deváté. V pátek v noci jsem ho našla, jak na mě venku čeká. Zavezl mě tam – nepromluvili jsme. Zavezl mě domů – nepromluvili jsme. Přišla jsem na to, že hádky s ním jsou bezpředmětné, protože nakonec stejně vždycky udělá, co chce.

Když míjím Samův pokoj, strčím hlavu dovnitř a najdu ho tiše spát. Pokaždé, když se chystá do postele, něco v jeho výrazu mi říká, že na kluka svého věku zažil příliš mnoho probděných nocí, a nemůžu si pomoct, ale jsem na jeho matku naštvaná. Kde je jeho otec, to je tajemství, které musím ještě rozluštit.

Pokračuju dolů po schodech a do prostorné a dobře rozvrhnuté kuchyni. Je to opravdová kuchyně pro šéfkuchaře a má oblíbená část domu. Skříňky v barvě slonové kosti, mramorová pracovní deska. Uprostřed je masivní ostrůvek se dřezem a varnou deskou na jedné straně, naproti je plynový sporák, a židle pro čtyři lidi na druhé straně. Už jsem zmínila, jak moc miluju tu kuchyň?

Už jsem skoro uvnitř, prakticky stojím vedle ostrůvku, když si všimnu, že dveře od lednice jsou dokořán otevřené a za nimi stojí jeden vysoký muž.

Smykem se zastavím. Velmi potichu a velmi, velmi pomalu začnu…měnit…svůj směr, couvám stejnou cestou, kterou jsem vešla. Opravduuuu s ním nechci být ve stejné místnosti, pokud tomu můžu pomoct. Všechno na něm mě dělá nesvou. Od jeho světlého pohledu bez emocí, který na mě obvykle zamíří, až po jeho drsné zamračení. Z toho všeho jsem v rozpacích. A upřímně jsem se ještě nepřenesla přes celou tu věc s krávou. Nevím, proč mě to trápí, proč mi není jedno, co si myslí, ale je to tak. Což zhoršuje to, abych nekončila.

Ještě několik kroků a jsem v bezpečí. Z ničeho nic se dveře zavřou a já ho vidím, jak drží těstoviny primavera, které jsem udělala k večeři.

Počkejte chvíli…

 Bagruje si plnou vidličku studených těstovin, mých těstovin, do úst a zavírá oči. Pohled na jeho tvář je rozhodně orgasmický. Nevím, co je víc fascinující, jestli fakt, že muž, o kterém vím, že má jen jedinou emoci, vztek, nebo vůbec žádnou, vypadá, jako by byl na větvi ze studených těstovin, nebo že jsem ho právě přistihla, jak podvádí při své „protizánětlivé“ stravě, když jsem ho otevřeně viděla ohrnovat nos nad jídlem, které jsem uvařila, tak, jako by někdo vykonal potřebu a zapomněl spláchnout. Pak si vzpomenu na všechno to jídlo, které jsem postrádala – jídlo, které jsem si myslela, že vyhodil, protože mu vadil ten smrad.

Celé jeho tělo ztuhne uvědoměním. A ze všech věcí najednou mi začne docházet, že má na sobě jen pár ošoupaných natažených boxerek.

Drahý Bože, prosím, ať mu z toho nečouhá nádobíčko. Budu hodná, slibuju.

Pomalu se otočí, aby mi čelil, dvakrát zamrká a vzdechne. Je to ten nejvíc poraženecký, žalostný povzdech, který jsem kdy v životě slyšela, a musím si zuby skousnout rty, abych nevybuchla smíchy. Jeho oči zamíří dolů k mému tílku bez podprsenky a mé pobavení bledne, přímo mi zmizí z tváře. Můžu si jen představit, co si myslí – kráva. Jsem si skoro stoprocentně jistá, že on randí se ženami, které odlupují kůži z hroznů a měří si svůj proteinový příjem náprstkem. Do krku mě bodají jehličky, když vidím své tělo z jeho soudcovské perspektivy. Jeho tělo je jen tak mimochodem zasraně dokonalé – s ohledem na jakoukoli definici.

Pozorně se na mě dívá, dá misku na linku. „Tak do toho.“

Huh? Něco mi uniklo? „Prosím?“

„Váš vítězný tanec. Chytila jste mě.“

Uvědomuju si, že je mu opravdu trapně, a jakkoli sladce teď zní pomsta, neumím být takový blb, jak to umí on. Pak bych se cítila jen hůř.

Udělám rychlý pohyb, projdu kolem něj a dám zmrzlinu zpátky do mrazáku. Nepotřebuju se dívat, abych věděla, že jsou jeho oči na mě přilepené; cítím je, jak mi působí popáleniny třetího stupně.

„Chcete, abych Vám to ohřála? Jestli chce podvádět při svém jídelníčku, tak to aspoň dělejte správně.“

Ježíši Kriste, řekla jsem právě „podvádět?“

Bez odpovědi mi velmi váhavě dá do ruky misku. Nejen jeho ruce jsou dlouhé, ale i prsty a i jeho klouby, nehty má čisté a krátké. Má krásné ruce. Pak si všimnu, že nemůže pořádně narovnat malíček.

Zapnu plynový sporák na slabo a vytáhnu z kredence pánev. Po tom, co tam vysypu těstoviny, zakryju je. Statečným pohledem ho najdu, jak se opírá svých úžasných 195 cm o roh mramorové pracovní desky s prsty držícími se okraje. On a skromnost nejdou moc dohromady. Nevypadá to, že by se staral o ten detail, že je prakticky nahý. Tyhle jako kapesník tenké boxerky toho mému zraku moc neskryjí, aspoň co můžu říct ze své perspektivy.

Nebudu se dívat. Nebudu se dívat. Nebudu se dívat. Takže se samozřejmě podívám.

„Co se stalo s Vaším prstem?“

Zvedne malíček a zakývá jím. „Zlomil jsem si ho – a nenapravil jsem ho tak, jak jsem měl a on se takhle uzdravil.“

Zvednu svůj pohled k němu a jsem překvapená, že ten jeho je otevřený a teplý, koutek jeho rtů lehce zvednutý.

„Touhle rukou házíte?“

„Ne,“ odpoví, pomalu zatřese hlavou.

„Proč jste si ho nenapravil správně?“ Zkontroluju těstoviny a vypnu sporák, místnost zahalí vůně másla a smetany. Když to nandám na talíř, otočím se, abych mu to podala, a setkám se s jeho intenzivním pohledem bez mrknutí. Už tak se v jeho blízkosti cítím nepohodlně a tenhle stupeň podrobného zkoumání mě nutí se schoulit do klubíčka jako pásovec, abych ochránila to, co zbylo z mého už tak dost otřeseného ega. Právě teď mi ta zmrzlina v žaludku nedělá dobře.

„Neměl jsem peníze.“ Posune se, aby si mohl sednout k lince a vydatně se zaboří do svého půlnočního jídla.

„Co to znamená?“ Ta otázka mi nedopatřením ujede. Právě teď to nevypadá, že by mu to vadilo, tak jdu do toho.

„Zlomil jsem si ho na vysoké, nemohl jsem si dovolit jít na pohotovost. Neměl jsem ani dolar, dokud mě nedraftovali.“ Upřeně mě sleduje, zatímco vstřebávám tu informaci. Vím, že byl draftován jako druhý ze všech. Ty peníze musely být pro mladého muže bez jediné penny nečekaným bohatstvím. „Taky jsem si zlomil čtyři žebra, natrhnul ledviny, roztrhal vazy, a měl dva otřesy mozku, o kterých vím. A to nepočítám každodenní nárazy a pohmožděniny.“

Ježíši, Marie a Josefe. „To zní, jako byste byl ve válce. Už jste zvažoval odchod do důchodu?“

Zamračí se, jako bych právě nazvala jeho matku děvkou. „Oni se postarají o to, aby někdo odnesl mé mrtvé tělo ze hřiště.“

Ta myšlenka je otřesná. Cítím, jak mnou začíná stoupat panický záchvat. „To neříkejte, ani jako vtip.“ Vezmu si od něj prázdné nádobí, otočím se a začnu ho umývat, pánev ve dřezu začnu agresivně drbat, zatímco se snažím ovládnout své bušící srdce. Na holé kůži mého ramena přistane teplá ruka a můj dech se zadrhne. Ztuhnu a to teplo je hned pryč.

„Nechtěl jsem--“

„To je v pořádku,“ přeruším ho, najednou mám strach, že tahle konverzace skončí. „Vím, že ne, pane Shawe.“

„To by stačilo.“

Utřu si ruce do papírové utěrky, otočím se a podívám se na něj… odděluje nás několik metrů. Znovu stojí opřený o linku s rukama založenýma na hrudi, na předloktí se mu zavlní svaly. Snažím se, jak můžu, udržet svoje oči na místě.

„Co navrhujete?“ ptám se, dám dohromady slabý úsměv, má odvaha se zvýší nad změnou tématu.

„Abyste mi říkala Cale… jak mám říkat Vám?“

Krávo? Jo, přesně takhle. To je to první slovo, které mi vyskočí v hlavě, když tam stojím a zírám do jasně šedých očí muže, který pro mě před dnešním večerem nikdy neměl pěkné slovo. A přísahám na všechno, co je mi svaté, že on přesně ví, na co myslím, protože vidím, jak se mu chtějí zvednout koutky úst. Stát v přítomnosti toho všeho… cokoli to je, co z něj vyzařuje… mužnost? Cítím nutkavou potřebu si odkašlat.

„Umm, Cam nebo Camilla. Určitě ne Camillia.“

„No, Cam, děkuju za výborné jídlo,“ řekne tiše. Pak obejde ostrůvek a zamíří ke schodům. „Dobrou noc.“

Stojím tam dobrých dvacet minut, než se vrátím do ložnice. Nemůžu, dokonce ani teď, pochopit, jak se to stalo, ale doufám, že jsem získala přítele.

***

Nezískala jsem přítele. Ani zdaleka.

To nevrlé chování je živé a zdravé. A je pořád doma – pořád. Tenhle dům má pravděpodobně kolem deseti tisíc čtverečních stop. Matematickou mluvou by pro mě mělo být snadné se mu vyhnout. Ale není. Víte, proč? Protože je pořád zatraceně doma! Vstanu, abych uvařila snídani - je ve své pracovně. Vařím oběd – je v posilovně. Vařím večeři – je ve své pracovně. Nechápu to. Má domácí vězení? Většina chlapů cestuje, když není sezona, jedou na dovolenou. Shaw? V žádném případě. Je doma.

Udělám k obědu dušené vepřové žebírko. Bohudíky, že Sam není vybíravý v jídle. Doteď souhlasil se vším, co jsem mu uvařila. Právě, když sedíme u ostrůvku, abychom se najedli, sleduju Shawa, čerstvě osprchovaného po ranním cvičení, jak si to namíří do kuchyně a otevře lednici. Otevře svou krabici s „záněty vraždícím“ jídlem a dá si ji na linku. Podívám se na Sama a všimnu si, že má při jídle oči sklopené, aby se vyhnul očnímu kontaktu se svým strýčkem. Shawovy oči namíří k mému talíři, pak k jeho krabici.

„Udělala jsem navíc, jestli chcete.“ Ukážu na poklicí přikrytou pánev na sporáku. Vypadá rozpolceně. Ale když se jeho oči vrátí k mému talíři, vidím v nich hlad, takže se mi chce smát. Je to, jako bych nabídla diabetikovi krabici s křehkými krémovými koblihami. Nečekám na odpověď, kterou tak či tak nikdy nedostanu, jdu ke sporáku a připravím mu talíř, a položím ho spolu s příborem vedle Samovy židle. Pak se vrátím ke svému. Shaw si pomalu sedne a začne jíst své jídlo.

To ticho je dusivé.

Nejčastěji během oběda mluví Sam o plánu odpoledních hodin. Je to sladké a zvědavé dítě. Jedináček, jak mi řekl. Moc jsme o jeho matce nemluvili; je ještě stále brzy, abych na něj tlačila v tak choulostivé záležitosti. Ale vím, že miluje vláčky, stavebnice a zvířátka. Vím, že není žádný atlet, ačkoli je na svůj věk vysoký – bez pochyby Shawův gen. Miluje čtení, ale jeho nejoblíbenějším předmětem je matematika. A samozřejmě je od přírody introvert. Takže není překvapivé, že je vystrašený, když vedle něj sedí nabručený vlasatý obr. Dnes je naprosto zticha. Nevím, jak tohle propast mezi těmi dvěma vznikla, ale vím, že musím najít způsob, jak to překonat.

***

„Ťuky, ťuk,“ řeknu před tím, než otevřu dveře do jeho pracovny. Shaw zastaví stopáž hry, kterou sleduje na ploché televizní obrazovce. Jeho křeslo je nakloněné dozadu, nohy překřížené v kotnících, chodidla zvednutá na desce stolu. Otočí na mě hlavu a sleduju, jak se jeho oči propracovávají bezostyšně dolů po mém těle.

Kdybych nevěděla, co si o mně opravdu myslí, nebylo by to zásadní. Ale já to vím. Náhle mám uši jako v ohni. Mám na sobě věci na cvičení. Černé legíny a stahovací funkční tričko. Nic sexy, nic nevyčnívá. Pravdou je, že jsem nikdy předtím nebyla rozpačitá tyhle věci nosit a teď jsem, protože se mi z toho muže vaří krev.

„Kam jdete?“ Ten teplý baryton, hlas, který by všichni ostatní považovali za kalhotky-strhávající, mi na něm vadí tak, jako když někdo jezdí nehty po tabuli. V jeho tónu je obvinění, něco jízlivého ve způsobu, jak to říká. Založím si ruce na hrudi, protože kdybych to neudělala, možná bych si sundala botu a hodila mu ji na hlavu. Kde jsem přišla na nápad, že bych se mohla spřátelit s tím netvorem?

„Do striptýzového klubu, mám směnu. Kam to vypadá, že se chystám?“

„Ven si zaběhat, když už je tma.“

Huh? „Je půl šesté,“ cítím potřebu to zdůraznit.

„A venku je tma. Je to nebezpečné. Použijte tělocvičnu,“ řekne a znovu zmáčkne přehrávání stopáže, jeho pozornost se vrátí k obrazovce. Vejdu do jeho pracovny a kecnu si do křesla před jeho stolem.

„Oceňuji Vaši posedlost mou bezpečností, pane Shawe--“ U slova posedlost vidím cynický pohled z boku. Pak se jeho oči vrátí ke hře.

„Calvine.“

„Calvine...Willie, to je jedno.“ Znovu ke mně otočí hlavu, jeho výraz opravdu zmatený.

„Willie?“

„Robertson. Váš módní idol.“ (pozn. velmi vousatá televizní osobnost)

Svraští obočí, a znovu, zamrká. Možná jsem zašla moc daleko, ale stalo se.

„Myslíte, že vypadám jako Willie Robertson?“

Ty si myslíš, že vypadám jako kráva, vyskočí mi v hlavě, ačkoli jsem vděčná, že to neřeknu nahlas. Jeho rty cuknou, a cuknou znovu. Pak se natočí vzhůru, tak zvolna. Přejede si rukou po svých vousech.

„Nelíbí se Vám moje vousy.“

„Jsem si jistá, že drobná havěť by je milovala.“

„Proto jste sem přišla?“

„Musíme si promluvit o Samovi.“ Ten jemný zájem mu opadne z tváře, jeho výraz náhle nepohodlný. „Co s ním?“

„Stalo se mezi vámi dvěma něco, o čem bych měla vědět? Uzavírá se ve vaší blízkosti a ráda bych věděla, jestli je za tím něco víc, než to, že jste super skvělá šarmantní osobnost.“

„Nic se nestalo,“ řekne. Neunikne mi, jak se mu napnou svaly. Sundá nohy ze stolu, až to zaduní, jeho postoj je defenzivní. Jsem zmatená. Mé vnitřnosti mi říkají, že je za tou historkou víc, ale nenaléhám. Rozpoznám ten zatvrzelý výraz v Shawově obličeji. Vypadá přesně jako ten, co mívá Sam, když má problémy s matematickou rovnicí.

„Bože, někdy jste si vy dva strašně podobní.“ Shaw nad tímhle vypadá překvapeně. „Jestli toho tento týden nemáte příliš mnoho, byla bych ráda, kdybyste se k nám přidal v parku. Nebo možná si s ním můžete zaházet?“ nenuceně navrhnu.

„Ne,“ vyplivne. Co to má sakra být? Důraz jeho odmítnutí získá mou pozornost. Podívám se mu zpátky do obličeje. Je znovu nasupený.

„Proč?“

„Platím Vás, abyste ho učila, ne si hrála na psychiatra. Dělejte svou práci a starejte se o své.“ Znovu zapne televize a ignoruje mé zírání. Bože, ty to vidíš, potřebuju šťastnou pilulku, abych se s tím chlapem mohla vypořádat. Má pravdu. Nejsem psychiatr. Ale on určitě jednoho potřebuje.