WB - 11. kapitola

Překlad: Lenuszka

Příští ráno, když připravuju snídani, lokty hluboko ve vejcích, vpadne naštvaně do kuchyně. Obklopuje ho silný krok a cílená energie. V podstatě chce uzavřít obchod a chce, abych to věděla. Z jeho vytrvalého pohledu se mi kroutí vlasy a nemůžu tomu uniknout ani s horkou žehličkou na vlasy. Jediná rozumná věc, kterou můžu udělat, je pokračovat v míchání vajíček a předstírat, že neexistuje.

„Kolik mě to bude stát?“

Nedovolím si se na něj ani podívat. Místo toho servíruju vajíčka na Samův talíř. „Jahodový nebo hroznový džem?“ Ptám se Sama, který sedí u linky.

„Jahodový,“ odpoví Sam pomalu, protože je jeho pozornost kompletně na Calvinovi, jehož pozornost je zase kompletně na mně. Natřu džem na Samův celozrnný toust tak pomalu, jak to jde.

„Chtěl bych taky vajíčka,“ oznámí nedočkavě ten velký chlap, který se tyčí nade mnou.

Když vzhlédnu, nelíbí se mi, co vidím – vůbec. Má ten svůj hráčský výraz, ten, se kterým vyhrál šampionát a další kraviny.

Zhluboka vydechnu, vezmu talíř, shrnu na něj zbytek míchaných vajíček, a přidám několik plátků toustu. Ještě stále na mě nepřestal zírat tak, abych to vzdala, ani když hltá své jídlo.

„Same, proč si nejdeš vyčistit zuby a setkáme se v herně po tom, co si promluvím s tvým strýčkem.“ Samovi nemusím říkat dvakrát. Je na schodech dřív, než můžu dokončit větu.

Dám se dohromady na útok Calovy silné vůle. Dnes je mým heslem „ohnutá, ne zlomená“. Jsem odhodlanost sama s velkým O. „Dobře, zkuste mě oslnit, abych mohla říct ne, a můžeme to přejít jako by se to nikdy nestalo.“

„Řekněte svou cenu.“

„Nemám žádnou cenu.“

„Každý má, zlato.“

Zlato? „Začínám se bát. Jestli takhle vypadá demence, nebo je to jen normální zahradní odrůda hlouposti? Jste úžasný, slavný profesionální sportovec. Vyjděte z hlavních dveří a požádejte o to první kolemjdoucí ženu – nebo muže, kdokoli se na Vás pověsí. Ale já to nebudu.“

„Myslíte si, že jsem úžasný?“

Huh? Cože? Kam odtud půjdu? Jak jsem se tu vůbec dostala? Ale nemám čas na odpověď. V žádném případě. Ani nezpomalí, když vidí ten výraz na mé tváři – stejné množství vzteku a frustrace.

„Podívejte, potřebuju někoho, komu můžu věřit, že mě udrží od sexuálního obtěžování pokaždé, co vyjdu z těch dveří.“ Ruce má zabořené v teplácích, pokrčí rameny a kousne se zevnitř do tváře. „Potřebuju Vás.“ Tohle je podruhé, co použil tahle jasná slova, poprvé mu to uklouzlo.

Kdyby zmínil ještě jednou peníze, bylo by tak snadné, tak snadné odmítnout. Ale mít ho tady, jak tu stojí jako velký kus muže s omluvou, vypadá sklíčeně a žádá mě o pomoc, probouzí mé chladné a mrtvé srdce k životu. Slyším to puknutí. Začínám se lámat.

„Je to ano? Vaše rty se hýbou, ale nic z nich nevychází.“ Huhňání je zpátky.

Můžu někoho zabít pohledem? „Jaký přesně je Váš ďábelsky mistrovský plán?“ řeknu s kritickým sarkasmem.

„Budete se mnou všude chodit a předstírat, že jste moje přítelkyně.“

„A co za to?“

„Peníze a ochranu.“

„Neuvědomila jsem si, že jste se připojil k mafii.“

Zúží na mě oči a jako kouzlem je zpátky u svého obvykle arogantního já. „Víte, co tím myslím.“

Blafuje. Tohle mu dá lekci. „Bude to drahé. Chci zpátky do školy a udělat si titul z dětského rozvoje. Můžete mi zaplatit celé tři roky.“

„Dobře.“ Bez mrknutí oka. Bez zčervenání. Bez zdráhání – vůbec.

„To jste řekl dost rychle. Máte představu, o kolika penězích tu mluvíme?“

„Tak tři sta táců?“

Vzrušení, které mi stoupá po páteři z jeho slov, je pod mou úroveň, tak zavrženíhodné. Okamžitě se ozve mé ubohé já…

Zaplatil ti sto táců a ubytoval tě v krásném pokoji, když jsi měla na účtu méně než padesát babek. Platí ti za jídlo a nechá tě používat své auto. Pěkně se tě zeptal.

Mé standardy oficiálně klesly až na samé dno.

„Prosím,“ řekne nízkým tichým hlasem. Takhle měkce vyřčená slova jsou mou Achillovou patou. Moje zhouba. Jeden pohled na jeho křehké očekávání ve tváři zabíjí můj odpor, prasklina se šíří dál.

„Nemusíte mi platit,“ zabručím.

„Přijměte ty peníze. Chci Vám zaplatit.“

„Už tak mám úchvatnou pověst jako podvodnice v zastoupení, raději bych k tomu nepřidávala ještě „placenou společnici“. Na nějakou dobu to zkusíme po Vašem. Kdo ví, možná máte pravdu. Ale jestli se něco začne kazit, očekávám, že to napravíte.“

„Máte mé slovo. Nedopustím, aby se Vám stalo něco zlého.“

V tichu vzhlédnu a najdu v jeho výraze zvláštní vážnost. Ve střevech se mi usídlí zlověstná předtucha. Každopádně už jsem mu dala své slovo – všechno, co má u mě ještě nějakou hodnotu – a mám v úmyslu to dodržet. Může začít odpočítávání soudného dne.

***

„On je tvůj přítel?“ zapiští matka.

„Uklidni se. Ještě jsem to Samovi nevysvětlila.“

Sam je pořád uvnitř a hladí mou kočku, Dozera, a sleduje opakování Phinease a Ferba. Nebo to kdysi byla moje kočka, teď je matčina. Tohle ošklivé zvíře se podívá na mě, mávne ocasem, a sedne si Samovi na klín, posledně jmenovaný se zeširoka zašklebí.

„Ale je to Titán,“ zakřičí můj drahý otec. Ano, křičí. Ten muž, který sotva pípnul, když jsem vysvětlovala, že můj manžel zpronevěřil miliony dolarů je blízko křiku na mého imaginárního přítele, protože hraje za jiný tým. Zatřese hlavou, vrhá na mě svou nevěřící pohled, dost dlouhý na to, aby se otočily burgery na zahradním grilu. Právě teď si všimnu, že má na sobě zástěru. Přes tu stojí hořícími červenými písmeny „Pan Horké Zboží“.

„Řekla jsem, že je to jen jako. Nerandíme. Není to můj přítel.“ Teď už skoro křičím taky.

„Je to jen přechodné?“

Bože můůůůůůj. „Ano, tati.“

„Proč bys to dělala? Falešný přítel? Proč by někdo chtěl falešného přítele?“ vloží se do toho znovu moje matka.

„Ježíši, Marie a Josefe. „Nikdo nechce falešného přítele a já jsem nic neudělala, matko.“ Snažím se matku přesvědčit, že to nebude tvrdý boj. „Neposlouchala jsi? Byl to všechno Calvinův nápad… ale ten plán má svou opodstatněnost.“

Ačkoliv chci Calvina žduchnout pod autobus, neudělám to. Na cestě sem jsem přemýšlela a přemýšlela, a i když pořád věřím, že je to příliš risku za malou odměnu, pro mě to tak je, musím přiznat, že zná média mnohem víc, než já. Většinu svého života je v hledáčku veřejnosti. Měl by o těchhle věcech vědět, že? Možná tahle fraška trochu zlepší mou image. Jinými slovy, nemůžu uvěřit, že to říkám, ale věřím mu, že to ví lépe. Věřím. Ano, používám tohle slovo ve stejné větě s někým mužského pohlaví. Je to šokující obrat událostí. Každopádně to není pohlaví, kterému věřím, je to ten muž.

„Můžu to říct chlapům v práci?“ můj táta má nervy se zeptat.

„Byla bych radši, kdybys to nedělal. Nechceme na to upozorňovat. Jen jsem myslela, že byste to měli vědět v případě, že se to dostane ven.“

„Co máme říct našim přátelům?“ Moje matka je opravdu v rozpacích. Skoro se cítím špatně, že ji tím protahuju, zatahuju ji do dalšího svého osobního dramatu. „Jsem špatná lhářka.“

„Já vím, mami. Jestli se zeptají… prostě jim řekni… že jsem vyučovala jeho synovce a pořád se ještě poznáváme. Není to vážné.“

„Falešný přítel,“ zabrblá, ramena svěšená, jak vchází do domu. „Kam ten svět spěje?“

V době, kdy moje máma balí dost zbytků, které by nasytily malý národ, a já odtrhnu Sama z jejího přetrvávajícího objetí, dostaneme se domů kolem deváté. Nejlepší částí večera bylo, když mámin skvělý stroj na cappuccino přestal fungovat a můj otec se rozhodl, že ho rozloží a spraví.  Sam mu stál za zády a sledoval, jako by to byla ta nejlepší věc, co kdy viděl. To dítě má s konečnou platností zářnou budoucnost jako inženýr, pokud se tak rozhodne.

Jakmile zaparkuju Yukon, Sam se začne chystat do postele. Jsem v kuchyni, rozbaluju zbytky, když mě zaťukání na linku přiměje vzhlédnout. Calvin sedí na jedné z židlí, váha jeho pohledu leží na mě. Je tak velký a impozantní, že dělá z toho masivního ostrůvku průměrný.

„Jedl jste?“ ptám se nesměle. Nevím, jak s tím mužem mluvit. Nevím, jestli dostanu nabručeného Shreka, nebo muže, který dal svůj autogram a rozplakal mě tím. Ani teď to není jiné. Pomalu zatřese hlavou. „Máte rád sekanou? Je to libové, hlavně telecí. Můžu Vám to ohřát.“

Krátce přikývne, z čehož se cítím, jako bych právě získala něco důležitého.

„Kam jste jeli?“

Páni, skutečná slova. Otočím se k plynovému sporáku a zabavím se ohříváním jeho jídla.

„K mým rodičům. Umírali touhou setkat se se Samem.“ Nepřítomně přikývne. „Cale… kde jsou jeho rodiče?“ Postavím před něj jídlo a trpělivě čekám na odpověď. Jeho čelo se zkřiví zamračením a jeho oči se přesunou k jídlu, do kterého se s chutí pustí.

„Moje sestra je na léčení. Nevím, kde je jeho otec. Nikdy nebyli svoji. Motal se tu tak rok. Od té doby jsme o něm neslyšeli.“ Z jeho výrazu vyzařuje frustrace a hněv, jeho obrovská ramena sešněruje napětí.

„Bude v pořádku?“

Najde mě očima a na chvíli zmlkne. „Nevím. Je prostě jako moje matka.“ Nad tím přiznáním, které vyjde z jeho úst, mi vynechá srdce. Zabředli jsme do velmi osobních vod a nechci překročit hranici.

„Jak?“ Zvědavost ze mě dostává to nejlepší.

Jeho zúžené oči se podívají do prázdna. Sleduju, jak mu klesne ohryzek. „S pitím.“ Z jeho postoje a výrazu můžu říct, jak ho to zraňuje, jak citlivé téma to pro něj je. Umírám touhou dozvědět se víc. Ačkoli je tak vstřícný, skoro se bojím se, že se kouzlo zlomí, když zatlačím.

„Proto jsem Vás nikdy neviděla pít?“ Malé pokrčení ramen. To je jediná odpověď, kterou dostanu. Pokrčení ramen malého dítěte. „Mají štěstí, že Vás mají.“ Ta slova mi vyletí z pusy dřív, než je zastavím. Jeho upřený pohled se setká s mým. Pak vstane, jde ke dřezu, a já vím, že skončil s mluvením. Vypadá zamyšleně, když myje nádobí. „Příští víkend musím jít na jednu svatbu.“

Jsem příliš zaneprázdněná, abych přemýšlela o tom, co mi právě řekl. Sotva jsem poslouchala, ale zachytila jsem to, něco divného v jeho hlase. Svatba. Okay. Jistě. Cokoli. Utře si své dlouhé ruce do papírové utěrky, otočí se a zírá mi přímo do očí, když říká, „Jdete jako moje partnerka.“

***

„Jdu jako jeho partnerka,“ řeknu s pusou plnou třešniček, které jsem vzala z barových zásob. Čekala jsem celý večer, abych to řekla Amber. Ano jsem zbabělec. Ani jsem neuvažovala o tom říct jí o jeho čtvrtmilionové nabídce.

Strčí si ruce do své džínové bundy a prostě zírá. Amber nemá slov – to je rarita. „Cože sakra?“ konečně zaječí.

„Já vím, já vím, já vím. Chtěla jsem mu to druhý den vymluvit, ale je přesvědčený, že z toho můžeme mít užitek oba.“ Popadnu svou kabelku a vydáme se k zadním dveřím. Je to jako by někdo zmáčknul tlačítko Jaro, v noci je počasí znatelně teplejší.

„Nemůžu se dočkat, až uslyším víc o téhle páchnoucí kopě kravin.“

„Nechce, aby se na něj věšely ženy, a vypadá to, že si myslí, že jeho status superhvězdy, krále New Yorku pomůže očistit mou pošramocenou pověst.“

„Já nevím, Cam--“ přizná, její skepse je jasná a hlasitá.

„Já vím. Doufám, že to pomůže odvést pozornost lidí na dost dlouho, aby se zapomnělo na Matta.“ Co ovšem neřeknu, ačkoli to obě víme, je, že je pro mě nemožné odmítnout někoho, kdo mě poprosí o pomoc. Nemožné.

„Jestli tě zraní, pomáhej mi Bůh, najdou ho plavat v Hudsonu v pěti pytlích.“

Tohle je moje Amber. Kamarádka, která mi vždycky kryje záda.

„Obdivuju tvou kreativitu, ale doufejme, že k tomu nedojde.“

V té stejné chvíli zahlédneme Range Rover, jak čeká u chodníku. Nakloněný z okna se právě podepisuje dvěma mladým týpkům, kteří vypadají, jako že nevěří svému štěstí.

„Vaše limuzína čeká,“ ozve se Amber.

„Chce svézt?“

„Venku je teplo. Zvládnu to pěšky.“ Calvin vykoukne a když nás tam přichytí stát, podívá se mi do očí. „Škoda, že ho nemůžeš použít na sex. Je žhavý jako bonbónek.“

„Myslím, že ten výraz je „žhavý jako peklo.“

„Není to jedno? Musí existovat spousta optimistických panen, které používají tyhle prázdné řeči, protože při nejlepším jsou šance padesát na padesát, ve skutečnosti blíže k sedmdesát na třicet ve prospěch toho, že nebude žhavý vůbec--“ Když je v ráži, nemůžete ji zastavit. „Zatímco bonbónek je skoro vždycky žhavý.“

„Řádně zaznamenáno. Žhavý nebo ne, je to poslední osoba na planetě, kterou bych použila k sexu. Ani kdyby to bylo náznakem v mé hlavě, což není.“

„Nakonec bude. Jsi příliš mladá na to, abys byla sama.“

„Na tom nezáleží. Všechno na jih od hranice, je mrtvé. Má vagína je rozbitá.“

Amber si odfrkne a pak odpoví, „Tvoje vagína není rozbitá. Jen si… zdřímla a čeká na chlapa, co půjde kolem, žhavého jako bonbónek, který ti udělá dítě.“

„Ne díky. Děti, které bude ten muž schopný zplodit, budou mini Shreci.“

„Nabručení a roztomilí?“

„Jo.“

„Shrek se mi líbí.“

Dopáleně zabručím, „Mně taky.“

Než zamíříme pryč, Amber zúží na Calvina oči, zvedne prst ke krku, a pomalu si s ním přejíždí po hrdle. Musím mu dát bod – Calvin ani nehne tou svou hustou černou řasou.