TT - 2. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„TO JE JEDINÉ, CO SI MYSLÍM, ŽE NENÍ v Rumunsku úplně na posrání“, pronesla má sestra, když u pokladní odložila kopec oblečení.

Zavřela jsem oči a nevěděla jsem, u koho se mám omluvit dřív: u pokladní kvůli Gretině poznámce o její zemi, nebo u Maxima, který teď musel táhnout ještě víc tašek než doteď. To se holt stává, když mé sestře do ruky strčíte cizí kreditní kartu. Vlad se řídil pevným pravidlem, že přebírá všechny výdaje svých hostí.

Což možná ještě jednou přehodnotí, až uvidí účet. Mé pokusy přimět Gretchen k větší umírněnosti, byly neúspěšné. Prostě jen přestala ty věci zkoušet, než je koupila.

„Jsem unavená. Měli bychom jít“, zkusila jsem jinou taktiku.

Gretiny modré oči se zúžily. „V žádném případě. Už týdny jsem zavřená v pevnosti tvého milence, i když je ten jeho upíří nepřítel určitě dávno mrtvý, jinak by Marty s otcem nemohli odejít.“

Odpustila jsem si, zmínit se o tom, že náš otec a můj přítel Marty, byli mnohem méně lehkomyslní, než ona. Šance tu byly malé, ale jestli Vladův nepřítel Szilagyi přece jenom přežil, tak tu byla Gretchen v bezpečí. Ona se nedokázala chovat nenápadně, ani kdyby na tom závisel její život, což právě opět dokázala. Obrácená k pokladní jsem se přinutila k úsměvu a přitáhla jsem si Gretchen za rukáv k sobě.

„Ani slovo o Ty-víš-o-kom na veřejnosti“, zasyčela jsem.

„Proč?“, odsekla ve stejné hlasitosti. „Polovina města ví, že upíři existují, protože Vladovi tady ta díra patří a většinu obyvatel používá jako krevní jednohubky. A zbytku může Maximus vymazat paměť, takže zapomenou, co ehm nevědí.“

Vytřeštila jsem na pokladní oči. Udělala odmítavý posunek směrem k blonďatému upírovi a řekla něco rumunsky.

„Žádný problém, patří k Vladovým příznivcům“, shrnul to. Poté padl pohled jeho bouřkově šedých očí na Gretchen.

„Musíš se chovat diskrétněji, jinak zhypnotizuji tebe.“

„To bys nikdy neudělal“, vyjela na něj.

Maximus se narovnal v celé své výšce metr devadesát, jakoby už jeho svalnaté tělo nebylo hrozivé samo o sobě. „Už jsem udělal mnohem horší věci, abych ochránil svého knížete.“

Ještě stále jsem měla chuť Gretchen jednu ubalit, ale nikdo – ani přítel jako byl Maximus – si nesměl dovolit nahánět mé malé sestře strach.

„Ona to pochopila“, řekla jsem chladně. „A pokud ne, tak to vyřídím já.“

Maximus ještě jednou pohlédl na Gretchen, skoro neznatelně zakroutil hlavou a poté se přede mnou hluboce uklonil.

„Jak si přeješ.“

Do tváří se mi nahrnula krev. K mému utrpení se přede mnou, jeho milenkou, ukláněli Vladovi lidé stejně jako před ním. „Nech toho, prosím, nesnáším to.“

Když se Maximus narovnal, lehce se usmíval. „Ach ano, já zapomněl.“

A když se naše pohledy na moment střetly, uviděla jsem v něm muže, který se snažil získat mou lásku v době, kdy jsem dorazila k Vladovi coby nedobrovolný uprchlík. Poté se ten pohled opět skryl za důvěrně známý závoj a znovu se z něj stal můj profesionální zdvořilý osobní strážce.

„Pokud chcete ještě nakupovat, máte už jen hodinu. Poté se musíme vrátit.“

„Proč?“, předběhla jsem Gretchen.

„Protože se musíte obléct pro Vladovy hosty, kteří přijdou na večeři. Přece nechcete přijít pozdě.“

Tentokrát byla Gretchen rychlejší. „Hosté? Kdo? Proč mi nikdo nic neřekl?“

„Tobě nikdo nic neřekl, protože tvá přítomnost není požadována“, odpověděl Maximus. Poté mi věnoval matný úsměv. „Tobě to říkám až teď, protože jsi měla očividně v hlavě jiné věci.“

Pocítila jsem rozpačitost a rezignaci. Copak tu věděl každý, že máme s Vladem problémy? No jasně, odpověděla jsem si na svou otázku sama. Při tom fajnovém sluchu, co měli všichni upíři, věděl každý, že jsme celý týden nebyli s Vladem v posteli, protože jsem měla svoje dny.

Povzdechla jsem si. „Tak to bych si měla také něco koupit.“

Už jsme byli v několika obchodech, ale doteď jsem si odpustila navyšovat už tak horentní účet mé sestry.

Po Maximově tváři přeběhl výraz, který jsem nedokázala pojmenovat.

„To není zapotřebí. Vlad už ti něco nechal připravit.“

Nejdřív si prostě zmizí, aniž by mi řekl, kam a teď už mi dokonce vybírá i garderobu. Přimhouřila jsem oči. Co měl Vlad v úmyslu?

„Nechceš mi dát náhodou malý tip, co se děje?“, obrátila jsem se na Maxima.

Jeho úsměv byl trochu křečovitý. „Jak jsem řekl, už jsem pro svého knížete udělal mnohem horší věci, abych ho ochránil.“

Pohled na připravené šaty mi prozradil, že plánovaná večeře nebude jen nějaké společné jídlo s přáteli. Jednalo se o pouzdrové šaty z černého sametu s krátkou vlečkou a hlubokým výstřihem ozdobeným drobnými černými hvězdičkami. Černé lodičky a k tomu sladěné vyšívané černé rukavice až po loket – samozřejmě vypolstrované izolující gumou – smyslně extravagantní outfit doplňovaly. Vyzkoušela jsem je a nepřekvapilo mě, že mi sedly jako ulité. Dokonce jsem v nich měla i opravdový dekolt – což nebyl při mých malých ňadrech snadný úkol.

Byly to ty nejkrásnější šaty, jaké jsem kdy měla na sobě, ale okamžitě bych je nebo jakýkoliv jiný dárek, který mi kdy Vlad daroval, vyměnila, jen kdyby to dokázalo překlenout prohlubující se propast mezi námi. Rukou jsem přejela po hebké látce a přála jsem si své magické schopnosti nazpět, abych mohla zjistit, jestli se těmi šaty chtěl Vlad omluvit za své chladné chování v poslední době, nebo se jen chtěl přesvědčit, abych večer zanechala dobrý dojem. Vlad byl schopný obojího.

I o tom si s ním budu muset promluvit a je jedno, co se z toho vyklube. Vyšňořit se k večeři bylo momentálně to poslední, na co jsem měla náladu, ale očividně se jednalo o formální záležitost. Na konci svého kosmetického úsilí jsem měla své hladké černé vlasy zformované do hustých vln, decentní make-up s temně rudou rtěnkou, což činilo úžasný kontrast k těm černým šatům a mé světlé pokožce. Díky letům strávených na pódiu se ze mě stala expertka na poli zkrášlování. Skryla jsem i jizvu, která se mi táhla od spánku až po prsty. Lesklý pramen černých vlasů se vlnil po postižené pravé straně tváře a ramene. Měla jsem navlíknuté vysoké rukavice, takže o nehodě, které jsem vděčila za své podivné schopnosti, vypovídalo jen pár centimetrů holé kůže na mých pažích.

Schopnosti, které Vlad vyřadil z provozu, když se mě snažil zachránit před explozí vyvolanou Szilagyim a zahalil mě do své ohnivzdorné aury. Vladův nepřítel se domníval, že mě strhne do temnoty s sebou, ale já jsem to inferno přežila. Ale všechno mělo svou cenu a osud vás nikdy nenechá uniknout.

Zatřepala jsem hlavou, abych odehnala myšlenky na minulost. Všechno jen ne s náladou slavit jsem vyrazila do reprezentativních pokojů.

Vlad na mě čekal u paty schodiště. Díky chybějícím barvám by měl jeho smoking působit příliš přísně, ale Vlad v tom vypadal jako smyslný anděl smrti. Když ho zahlédla, mimovolně se zachvěla. V jeho očích se krátce zeleně zablýsklo, a když mě uchopil za ruku, ucítila jsem skrz rukavici horko jeho těla. Normální upíři měli pokojovou teplotu, ale Vlad ne. Dar pyrokineze, díky kterému se ho všichni obávali, ohříval jeho tělo na vyšší teplotu, obzvlášť když se u něj projevil jeho temperament nebo touha.

„Vypadáš nádherně.“ Jeho tichý vrčivý hlas prozradil, jaké pocity byly momentálně zodpovědné za jeho zvýšenou teplotu, a znovu jsem se zachvěla.

Mé pocity k Vladovi sice byly prosyceny pochybnostmi, ale moje tělo mělo ve všem jasno. Než jsem si uvědomila, co dělám, už jsem stála těsně u Vlada. Bradavky mi ztvrdly hned, jak jsem se o něj opřela. Když mi Vlad přejel ústy po krku a jeho strniště mně poškrábalo pokožku, ucítila jsem tlak v dolních partiích.

Vlad nasál vzduch, a když ho opět vydechl, na krční tepně mi přistál letmý polibek. Poté se jeho ruce sevřely kolem mých ramen.

Rychlým pohybem prstů mi odhrnul vlasy, takže mi odhalil krk úplně. Když se jeho rty, včetně pár tvrdých, ostrých špičáků přitiskly na mou pokožku, zavrněla jsem. Jeho žhavé polibky mohl překonat už jen sex, ale v poslední době jsem se musela obejít bez obojího. Bez přemýšlení jsem uchopila Vlada za zátylek a přitáhla si ho blíž k sobě.

Vlad zamumlal něco nesrozumitelného, a i když mu oči stále ještě zeleně svítily, odtáhl se.

„Teď ne. Naši hosté čekají.“

To je mi jedno!, byla moje první myšlenka, okamžitě následovaná:

Co je na mě divného?

Jasně, byli jsme očekáváni a na chodbě se pohybovalo plno strážců. Ano, i bez těchto překážek bych potřebovala s Vladem probrat plno důležitých věcí. Uspokojení mého libida by mělo být to poslední, na co bych měla myslet.

„Ano“, řekla jsem, nechala ruce klesnout a o krok odstoupila. Neviděla jsem ho, když mi přehodil pramen vlasů přes rameno tak, aby se co nejvíc z mých jizev zakrylo. I když jsem se za ně nestyděla, otravovaly mě lítostivé pohledy ostatních lidí, když mě uviděli poprvé.

„Leilo.“

Způsob, jakým Vlad vyslovil mé jméno, mě přinutil zvednout hlavu. Jeho oči opět nabyly své mahagonově hnědé zabarvení a už jen kolem panenky byl vidět zelený kroužek.

„Před nikým se neschovávej“, řekl a znovu mi vlasy odhrnul z ramene.

„Jen blázni litují přeživší kvůli jejich jizvám, a před blázny by se nikdy hlava sklánět neměla.“

Poté mi nabídl ruku, která byla také poznačena starými jizvami z bitev.

„Pojď.“

Když jsem jeho ruku uchopila, musela jsem bojovat proti pocitu, jako by mi srdce omotaly neviditelné stužky. Mlčky jsem si začala broukat písničky, abych zakryla tu nejnebezpečnější myšlenku dřív, než k němu pronikne.

To je jeden z důvodů, proč tě miluji. Ty se neskloníš před nikým.

Naneštěstí to bude právě tento charakterový rys, který nás zřejmě nakonec rozdělí.