WB - 9. kapitola

Překlad: Lenuszka

Sobotní akce je ve prospěch místní dětské nemocnice. Dětské organizace jsou často záležitostí Davisových, vlastníků Titánů, úsilím, které jak věřím, pramení z faktu, že bohužel ztratili kvůli rakovině svého jediného syna. Shaw mě informuje, že tam pro děti bude karneval a proto se to odehrává v naprosto neformálním stylu. Sam a já čekáme v kuchyni, já ve svých tmavých džínech a černém vlněném svetru s výstřihem do V, a taky v černých balerínách – můj jdu-ven-outfit, když nevím, co na sebe – a Sam má pěknou modrou košili a khaki kalhoty.

Na co nejsem připravená, je pohled směrem ke schodům. Shaw je oblečený v designových džínách, modrobílé kárované košili, a italských kožených botách, které mají vypadat obnošeně, ačkoli pravděpodobně stály malé jmění. Vážně? Vypadá, jako by přepadnul figurínu ve výloze Barneys. Taky si přistřihl vousy. Jsou kraťoučké a upravené. V podstatě to vypadá, že tím strávil více času, než já. Ne, že by to bylo tak těžké; nejsem žádná módní ikona, obvykle se přikláním ke klasice. Jeho světlé oči se setkají s mými a ani za život se nemůžu odvrátit.

Pěkní hoši mě nikdy nepřitahovali. Můj preferovaný styl je drsně pohledný. Vždycky jsem měla osobní úchylku na pracující hrdiny. Chlapy, kteří věděli, jak použít své ruce a přijdou domů zpocení a trošku umazaní a řeknou něco jako, „Nejdřív se umyju.“ Je to ironie, když můj manžel nebyl manuálně pracující – cvokař by ze mě měl radost, ale to odbíhám od tématu. A teď si vzpomínám, proč to pro mě Shaw nikdy neudělal. Kdyby byl trochu milejší, kdyby nebyl ustavičně zamračený, mohl by být krásnější, než většina žen.

Ty velké šedé oči jsou lemovány plným vějířem řas, tak hustých a černých, že to vypadá, jako by měl oční linky. A ten menší nos dohromady s jeho smyslnými rty? Všechno, co k tomu můžu říct je, že má štěstí, že má silnou čelist a ostré lícní kosti, jinak by vypadal jako postavička z Disneyho.

Musím být zamračená, protože řekne, „Co?“

„Nezabilo by Vás trochu se ostříhat.“ Pořád má ten drdol. Tím si vysloužím poloviční zavrčení. Ta nehygienická bradka je pryč – ne ta nesnesitelná osobnost. Krátce zhodnotí mou osobu a semkne ústa.

Jestli tenhle náfuka jen pomyslí na kritizování mého oblečení…

„Tak jdeme.“

V autě Samovi nastavím video, aby ho na zadním sedadle mohl sledovat. Shaw zůstává tichý, oči přilepené na cestě před námi. Netrápí mě to tak, jako dříve. Vím, že je to teď prostě on.

„Je něco, kde očekáváte Samovu účast? Fotky? Cokoliv, co bych měla vědět?“

Okay, blábolím. Dělám to, když jsem nervózní a prostě na mě doléhá, že budeme na veřejnosti, pravděpodobně obklopeni reportéry a někteří mě možná poznají. Sakra. Dvakrát sakra. Shawovy oči zalétnou k mé noze, která si nervózně podupává na podlaze auta.

„Nebyla jste čůrat, než jsme odjeli?“

Úžasné. „Ano, byla.“

„Tak co se tedy děje? Jste nervózní?“

Kolik toho musím vysvětlit? Nemám kruci ponětí. „Ano,“ odpovím po pravdě. Zírá, jako by čekal, že to rozvedu.  Mám to s tou oholenou verzí Vládce temnot, který zdánlivě vypadá jako Krásný princ, těžké.

Teď mě sleduje. Mezi těmi jeho pronikavými pohledy a mými pocuchanými nervy, se začnu rozpadat. Mám těžko na hrudi. „Přestaňte se na mě takhle dívat. Je to hrubé,“ vyštěknu, a sleduju, jak mu obočí vystřelí vzhůru. Po ohlédnutí do zadní části auta, abych se ujistila, že Sam neposlouchá, zašeptám, „bojím se, že mě někdo pozná.“

„No a co?“

„Takže mám tendenci podněcovat hnusné chování v komkoli, kdo mě pozná.“ Jeho výraz ztvrdne. I s těmito pěknými rysy najednou vypadá nebezpečně.

„Jaký druh chování?“

Ztěžka si povzdechnu a snížím svůj přísun kyslíku, protože poslední věc, kterou právě teď potřebuji, je hyperventilovat, a je tu opravdu sakra dobrá šance, že se to stane.

Nesnáším, když o tom musím mluvit – s nikým. Je s tím spojeno tolik studu. Chci mu říkat o časech, kdy na mě před domem někdo čekal dva dny, jen aby na mě mohl plivnout, když jsem šla vyhodit odpadky? Chci vysvětlovat, že jsem musela jet celou hodinu jen proto, abych nakoupila potraviny na celý měsíc, protože jsem měla zakázáno chodit do místního obchodu? Ne, opravdu nechci.

„Křik a výhrůžky, někdy obtěžování a šťouchance,“ mumlám. Když ticho pokračuje, odvážím se podívat jeho směrem. Zírá před sebe, čelist semknutá, ústa sevřená do úzké linky. Zbytek cesty jedeme v tichu, atmosféra je napjatá. Myslím, že jsem možná zatloukla poslední hřebík do své vlastní rakve. Pravděpodobně je naštvaný, že se tohle může stát s jeho synovcem poblíž a neviním ho za to. Zaparkuje auto a já chci vyskočit ven, když mě chytne za zápěstí.

„Už se nemusíte bát, že by se ty sračky ještě někdy staly.“

Co tím myslel? Než se můžu zeptat, je venku z auta.

***

Uvnitř tréninkové haly je celé hřiště pokryté herními stanovištěmi s karnevalovou tématikou a stánky s jídlem. Je tady spousta hráčů z týmu, většina s velkou rodinou v závěsu. Když si uvědomím, kolik z nich má malé děti, dává smysl, že stále zůstávají ve městě, dokud neskončí škola. Jakmile vejdeme, Samovy oči se rozšíří a přes obličej se mu rozzáří úsměv.

„Same, proč se nejdeš trochu porozhlédnout se strýčkem, aby tě mohl představit nějakým svým spoluhráčům z týmu?“

Odpovědí na mou otázku je malé chlapecké zamračení, které je přesnou kopií  toho Shawova, které mi věnuje, když udělám nebo řeknu něco, co ho podráždí, což je samozřejmě často.

Shaw se vydá pryč. „Pojďme, Same.“

Sam se za ním vleče, nohy jako z medu, ramena pokleslá. Skoro se cítím špatně, že ho nutím.

Příští hodina utíká pomalu. Jsem schovaná v koutě, daleko od hloučku reportérů a fotografů, a sleduju z dálky Shawa a Sama. Moc si spolu nepovídají, ale je to nejdelší doba, kterou jsem je spolu viděla strávit od doby, co jsem se nastěhovala. Hádám, že je to důvod k oslavě.

„Před kým se skrýváte?“ Podívám se na stranu a najdu Ethana Vaughna, jak podezíravě kontroluje dav.

„Před nikým…a co Vy?“ Ten rozhořčený výraz, který mi věnuje, mě donutí k úsměvu.

„Malá brunetka, uječený hlas. Dejte mi znamení, pokud ji uvidíte jít tímhle směrem.“

„Neúnavně mě obtěžujete a teď ode mě očekáváte pomoc?“ řeknu mírně pobaveně.

„Jak se má Angelina, mimochodem?“

„Šíleně zamilovaná. Přidejte si do své sbírky další srdce.“ Za tenhle komentář dostanu zvláštní pohyb na jeho čele. Zadívá se svýma krásnýma očima směrem, kterým se dívám já, přímo na Sama.

„Věděl jsem, že pro něj budete ta pravá,“ řekne, čokoládové oči se zalesknou v triumfu.

„Jak byste o tom mohl něco vědět?“

„Cal o Vás mluví s obdivem. Říká, že se Samem dokážete zázraky.“ Cože řekl? „Ale kruci – hrajte se mnou.“

„Hrát co?“ Než z něho dostanu jakékoli další slovo, Vaughn mi dá ruku kolem krku a přitiskne se blíž.

„Vaughne, jestli nesundáte svou ruku z blízkého okolí mých prsou, rozmáčknu Vaše koule, jednu po druhé,“ řeknu stejným tónem, jakým jsem vyučovala moje neukázněné třeťáčky.

„Podívejte se mi přes rameno a ujistěte mě, že je pryč,“ zašeptá. Bojujíc s úsměvem, se podívám a přichytím prsatou brunetku, jak na nás zírá s hlavou zvednutou a našpulenou pusou. Za ní zahlédnu Shawa.

„Co dělá…aaaaahhhh.“ Vaughn je ode mě odpojen naštvaným obrem, který ho pevně drží za ucho.

„Zraníte ho, přestaňte.“ Shaw ho nechá. Zatímco si Vaughn zaníceně tře svoje jako třešeň rudé ucho a snaží se mu vrátit život, zvednu jeho ruku a prohlédnu ho. „Přežijete.“

„Kurva, Cale. Co se s tebou sakra děje?“ Vaugh vypadá vytočeně. Mám pocit, že je to na Shawa zvláštní chování.

„Se mnou nic. Co je sakra s tebou?“ vyštěkne Shaw zpátky. Ethan zúží oči. Je v nich spousta zmatení.

„Kde je Sam?“ zeptám se s náhlou obavou. Ukáže za sebe, a zabručí. Sam tam stojí a vypadá nejistě a nemotorně. „Čas jít, hrdino.“ Obejdu je, chytnu Sama za ruku a jdeme jinam.

***

„Ale ne. Zase jsi mě porazil,“ řeknu, předstírám zklamání. Sam se tak hlasitě chichotá, že bych možná měla házet dalších deset her, jen abych to znovu slyšela. Poslední půlhodinu hrajeme beanbag toss (pozn. hra, kdy házíte pytlíčky s fazolemi na desku s cílovým otvorem).

„Můžu hrát taky?“

Oba se se Samem otočíme za zvukem toho hlubokého hlasu. Nemyslím si, že bych kdy Shawa viděla vypadat takhle nepohodlně. Stojí tam s rukama v předních kapsách svých džínů, jako poslední dítě na hřišti, které ještě nebylo vybrané k vybíjené. Nenechám ho zkazit tu šťastnou vlnu, na které zrovna surfujeme, nebo ho odmítnout a možná si tak způsobit další problémy? S varováním ve své tváři Shawovi řeknu, „ Můžete házet za mě.“ Neujde mi ten znepokojený pohled na Samově tváři.

O malou chvilku později, ačkoli nadšení o stupeň nebo dva opadlo, Sam stále vypadá, že se baví. Nemůžu popřít, že jedna moje část je překvapená. Nečekala jsem, že si s tím Shaw dá takovou práci. Možná pro něj existuje naděje – ačkoli vyhraje minimálně polovinu her, takže porota je stále mimo. Blb. Jen doufám, že si ti dva rozumí více.

„Házej teď za mě,“ řekne Sam a tím mě překvapí. Podívám se na Shawa a ten samolibý pohled v jeho arogantní oslí tváři mi vyšle brnění po páteři. Takže on chce hrát, jo? Má to mít. Měla bych zmínit, že jsem byla nadhazovačkou v mistrovském softballovém týmu? Tohle malé tajemství si nechám pro sebe.

Při desáté hře mi už Sam fandí otevřeně a musím se nutit, abych se nezlomila smíchy v pase. Shawovi se kouří z uší. Nejužitečnější hráč Super Bowlu očividně nemá rád, když ho porazí holka. Ne, že by někdo z nás vyhrál; po tom, co mi to přestal usnadňovat, je to boj na život a na smrt.

„Ještě jednou, nebo končíte?“ dobírám si ho a sleduju, jak zúží své chladné oči. „Ten vražedný pohled na mě nefunguje, Calvine.“ Zvuk jeho jména na mých rtech způsobí, že sebou cukne. Chce se usmát, vím, že ano, ale… nic.

„Fotku, pane Shawe?“ Otočíme se, abychom uviděli fotografa vybaveného masivním foťákem, už připraveného stisknout spoušť.

„Teď ne,“ odpoví Calvin.

„Jen jednu rychlou,“ trvá si na svém fotograf a začne nás fotit. Calvinovo celé tělo ztuhne. Celé, kromě té určité části.

„Jestli nechcete dostat doživotní zákaz na pozemky týmu, navrhuji, abyste vymazal poslední tři fotky.“ Jeho hlas je k smrti klidný a jeho tvář zamrzlá maska. To není jeho hráčská tvář, ta, kterou dobře znám ze stovky her, které jsem ho viděla hrát v sezoně, tahle tvář má škodlivý záměr. Fotograf chytře změní názor, opět se chová seriózně. Pomalu přikývne a začne si prohlížet displej jeho digitálního foťáku. Přistoupí ke mně blíž a ukazuje mi poslední fotky. Upjatě se na něj usměju, když potvrdím, že fotky smazal.

„Je to v pořádku?“ zeptá se ten mladý muž Calvina.

„V pořádku.“

Jakmile je fotograf pryč, otočím se ke Calvinovi. „Co to mělo být?“

Jeho pohled zůstává na pytlíku fazolek, které si vyhazuje a zase je chytá. „Viděl jsem výraz Vaší tváře, když to vyfotil.“ Pak ho pustí a odejde, aniž by mi věnoval jediný pohled.

Ze vší té zábavy nám se Samem vyhládne. Zamíříme ke stánku s jídlem, kde se rozhodneme pro hotdog a něco k pití. Pak si najdeme na hřišti prázdný piknikový stůl, abychom se mohli najít stranou a v klidu.

„Rád tě tu vidím,“ ozve se přátelský hlas. Podívám se přes rameno a vidím Justina Harpera, jak k nám zlehka kráčí. Jeho křivý bezstarostný úsměv mě nutí usmát se taky. Když k nám dojde, přehodí svou dlouhou nohu přes lavičku a přehoupne se.

„Same, tohle je Justin Harper, nový útočný hráč Titánů. Justine, ráda bych ti představila Sama McCaba, synovce Calvina Shawa,“ řeknu, ta poslední slova zdůrazním.

„Rád tě poznávám, Same.“ Harper podá Samovi ruku, kterou Sam s úsměvem přijme, okamžitě nakažený Justinovým veselým chováním. Justin se ke mně nahne a zašeptá, „Mám na tebe otázku.“ Celé mé tělo očekává to nejhorší. Podívá se trošku nesměle a zeptá se, „Je tvůj kamarádka single?“

Chvilku mi trvá, než si uvědomím, že se ptá na Amber. Úsměv, který to vyvolá, mi málem zlomí obličej na dva kusy. „Ďolíčku – co ta holka, kvůli které jsi tak brečel?“

Zkřiví tvář a roztomile se zamračí. „Už randí s někým jiným, sakra.“

„Jsi si tím jistý?“

Chci říct, miluju Amber víc, než sebe, ale ona ho spolkne a vyplivne zpátky dřív, než si on uvědomí, že byl jen kusem masa. Cítím potřebu mu alespoň dát příležitost, aby se zachránil.

Divoce pokývá hlavou, z jeho lehkého hnědého pohledu srší dychtivost.

Pomyslím si, „to je tvůj konec,“ ačkoli odpovím, „Ano, je single.“

„Jdeme,“ zavolá hluboký hlas.

Justin zúží oči a my oba se otočíme tím směrem – spolu s dalšími asi třiceti lidmi v naší blízkosti. O pár metrů dál stojí Calvin a sleduje mě pečlivě lhostejným pohledem. U něj stojí vysoká atraktivní rusovláska s brýlemi a v ruce svírá IPad. Snaží se s ním mluvit, ve tváři odhodlaný výraz, ale on jí jasně nevěnuje pozornost. Ruce má v předních kapsách svých džínů, řeč jeho těla ukazuje znuděnost. Typické. Bůh nám odpusť, že by se musel věnovat nám obyčejným smrtelníkům.

„Řekl jsem, že odcházíme.“

Co má zas kruci za problém?? Krk mi ovane pocit ponížení.

„Je s ním vždycky taková legrace?“ Můžu říct, že Justin zůstává slušný kvůli Sama, který se zvedne z lavičky a vydá se Calvinovým směrem.

„Omlouvám se, Justine. To s tebou nesouvisí,“ řeknu a následuju Sama.

Jeho oči přelétají mezi mnou a Calvinem. Ten ďábelský pohled na Harperově mladé tváři mě donutí zastavit. „Co kdybych tě někdy vzal na oběd?“ zakřičí dost nahlas, aby to slyšela polovina lidí na hřišti. Doslova mi to vezme vítr z plachet. Chycená mezi odpovědí a útěkem, zvolím možnost B, utéct. V rychlosti dohoním Calvina, vezmu Sama za ruku a zamíříme k východu z tréninkového hřiště.

***

Po cestě domů je ticho. Jakmile Range Rover zaparkuje v garáži, Calvin zmizí v domě beze stopy. Skončíme se Samem objednávkou pizzy. Sam vypadá tak unaveně, jak se já cítím, takže po večeři jdeme nahoru brzy a sledujeme televizi, než zalehneme.

V mysli se mi honí události z dnešního dne. Ve sprše ke mně dolehnou Ethanova slova. Calvin o Vás mluvil s obdivem. Obdivem? Jo, možná tak vytočeně. Ani ten sladký pocit horké vody, která na mě dopadá, nedokáže způsobit, že by to prohlášení znělo aspoň vzdáleně věrohodně. Musím svou představivost o dost zvětšit, abych uvěřila, že o mě Calvin řekl něco více než neutrálního.

V době kolem jedenácté zazvoní telefon s Ambeřinou tváří na displeji. Jsem za to rozptýlení zoufale ráda. „Jsem z tebe tak nadšená. Tohle je začátek něčeho skvělého. Cítím to.“ Obsadili ji právě do národní reklamy pro významnou značku mýdel a nemůžu za ni být šťastnější. Její krásná tvář bude hrát v televizi každé domácnosti.

„Heh, uvidíme,“ odpoví.

„Kdy se z tebe stal takový cynik?“

„Když jsem zjistila, že se Brad a Angelina chystají rozvést.“

Náhle se v mých dveřích objeví vysoká zeď svalů. To vážně? Je nahý. Prakticky vzato je ten chlap nahý. Vrátím se znovu ke své přísaze, že se navždycky vzdávám mužů, a stejně je pro mě nemožné spustit z něj oči. V ústech mi vyschne a krk mi začne červenat, když žasnu nad jeho tělem. Připisuju to prosté biologii, faktu, že jsem žena a jsem naživu. On zírá, ty neústupné chladné oči přilepené na mě přes mísu, ze které jí.

„Amber, zavolám ti zpátky. Někdo je u dveří.“ Než stihne odpovědět, zavěsím.

Opírá se o rám dveří jenom v trapně starých a omšelých boxerkách. Mám přímý výhled na jeho trapézové svaly, mou vlastní značku kryptonitu. Přísahám, že vidím všechno. Dobrý Bože, jak vůbec může chodit s tou věcí mezi nohama?

Aniž bych byla moc nápadná, posadím se na postel a pomalu si přitáhnu prostěradlo přes bílé tílko, ve kterém spávám. Na rozdíl od pana Cudného, se starám o to, že jsou moje prsa vidět. Lehké pozvednutí černého mužného obočí mi říká, že si toho všimnul a pobavilo ho to.

„Ohřál jste si ty těstoviny aspoň?“

„Ne.“

„Já bych Vám je ohřála, kdybyste se zeptal.“

Pokrčení ramen. To je to, co dostanu – jedno pokrčení ramen. Mé oči se zaměří směrem pod pás. Technicky mám to místo přímo v úrovni očí. A pokud nemám problém s tím, že ta kláda mezi jeho nohama prakticky bije do očí, proč bych měla předstírat, že ji nevidím? Něco z jeho nestydaté, skoro absolutní nahoty přede mnou, cizincem, mi zvedá krevní tlak. Už ani vteřinu nemůžu udržet jazyk za zuby.

„Máte alergii na novou bavlnu?“

„Ne.“

„Tak proč si oblékáte spodní prádlo, které se rozpadne, jakmile zafouká silnější vítr?“ Bože, zase jsem použila slovo foukat? Uvnitř jsem tak ztuhlá. Pomalu žvýká své jídlo a pokračuje v zírání, jeho výraz nic neprozrazuje. O půl století později stále čekám na vysvětlení jeho improvizované návštěvy.

„Kontrolujete mé spodní prádlo?“ A je to tu bez pochyby znovu.

„Calvine.“

„Hmm.“

„Co chcete?“

„Zítra chci jít nakoupit nábytek.“

„Gratuluji.“

„Vy půjdete se mnou.“ Odlepí se od dveří a otočí se k odchodu. „Sam taky.“