STS - 34. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Andie

Zůstala jsem vzhůru dlouho a čekala na Freddieho. Několikrát jsem se mu snažila dovolat a dokonce jsem nechala zprávu i Georgie (po naší prohlídce vesnice jsme si vyměnily čísla), ale ani ona o něm nic nevěděla. Byla jsem blízko k tomu, abych zavolala policii nebo upozornila někoho z organizátorů her, ale nakonec mi těsně před půlnocí odepsal zpátky.

Freddie: Slíbil jsem ti, že tu situaci vyřeším a taky to udělám. Vyspi se a zítra si promluvíme. XX

Přitiskla jsem si telefon na prsa a nechala se unášet zprávou, která znamenala ta dvě x. Stále mě chtěl. Caroline ho nedonutila, aby to chtěl jinak.

 Šla jsem do postele a snila o tom, jak se na mě v zrcadle odrážel Carolinin úsměv. Během noci jsem se třikrát prudce probudila z noční můry, která zřejmě nikdy neskončí. V době, kdy jsem byla vzhůru už půl hodiny, mě vyděsilo zvonění budíku. Otočila jsem se a protřela si oči. Nechtěla jsem se obtěžovat čištěním zubů nebo díváním se do zrcadla. Šla jsem přímo do obývacího pokoje, abych připravila kávu, než se Kinsley a Becca vyhrabou z postelí. Byla jsem v půli cesty do kuchyně, když jsem pode dveřmi viděla pár novinových stránek. Byly rozházené, jako by je jednu po druhé, někdo procpal pode dveřmi. Váhavě jsem k nim přešla a zarazila se, když jsem uviděla titulek, který byl na horní stránce listu nejblíže ke mně. Udělala to, co slibovala.

Olympijská naděje Archibald opouští teplé vody

Snoubenka je zničená jeho „podporou“*  mezinárodních vztahů

Kolena mi vypověděla službu a já se zhroutila na zem, kde jsem si položila noviny na klín. Caroline si těsně pod titulkem neodpustila poznámku.

„Vyspěte se dorůžova. Pusu, C.“

 Roztrhla jsem stránku a zmačkala ji. To skrylo i fotografii, kterou otiskli spolu s titulkem. Byla to ta, kterou mi Caroline včera ukázala. Ta z klubu a zabírala celou stránku. Zamrkala jsem a pak znovu, zmatená, proč byla ta fotka tak pokřivená. Dokud moje slzy nezačaly rozmazávat vytištěná slova příběhu, neuvědomila jsem si, že pláču.

Utřela jsem si slzy a přinutila se přečíst každý detail, který otiskli, ačkoliv hrozilo, že se mi zvedne žaludek. Noviny se nedržely zpátky. Byl tam otisknutý každý krutý, chlípný detail, aby si mohli všichni fanoušci fotbalu přečíst o našich rušných setkáních. Začali tím, že mě začali porovnávat s Caroline. Mě vykreslili, jako Babylonskou děvku a Caroline, jako matku Terezu. Také tam byly vedle sebe dvě fotky: moje, kde jsem byla ve sportovní podprsence, jak jsem po tréninku zpocená a unavená a druhá byla fotka Caroline v perfektně ušitých šatech, jak rozdává chléb v zatraceném sirotčinci v Chorvatsku. Upřímně řečeno, po přečtení toho článku jsem nenáviděla sama sebe.

Seděla jsem na podlaze v chodbě a článek jsem si přečetla už dvakrát, než jsem došla pro svůj telefon a vygooglila si své jméno. Včera se tam objevilo několik mých náhodných rozhovorů z malých časopisů. Na hlavní stránce býval i můj profil z vysokoškolského fotbalu spolu s článkem z novin mého rodného města a informací, že se chystám jet na Olypijské hry. Teď bylo všechno pryč. Všude byly jen bulvární stránky, časopisy a příspěvky z Facebooku... Oficiálně jsem byla nejvíc nenáviděný člověk na internetu.

Nikdy nebude Caroline.

Neměla by se soustředit na hry?! Kde bere čas na to, být něčí milenkou?

Je odpad. Neměla by pár týdnů držet nohy u sebe? Jaké části ze ZASNOUBENÝ nerozuměla?

Odmítám se dívat na dnešní zápas! Nebudu podporovat ani jí, ani její kariéru. #Ztroskotanec

Je hezká, ale ve srovnání s Caroline není nic.

#TeamCaroline

Bude dnes bojkotovat zápas ještě někdo?

Moje dcera k té dívce vzhlíží.

Jak to, že má #AndieFoster ještě nějaké sponzory?

Je to kurva.

Stále jsem četla příspěvky na Twitteru, když mi Kinsley a Becca vytrhly telefon z ruky.

„Hej! Já to četla.“

Kinsley zavrtěla hlavou. „Ne. To není zdravé, Andie. Ti lidé tě neznají. Jsou znudění a hloupí. Ignoruj je. Za pár dní si najdou jiný příběh.“

Podívala jsem se dolů na zmačkaný a slzami promáčený list novin. „Ona to zveřejnila.“

„Viděla jsem.“

Samozřejmě, že to viděla. Všichni to viděli. Každý člověk, se kterým jsem chodila na střední školu, každá spoluhráčka z mého fotbalového týmu, moji rodiče, prarodiče, nepřátelé i přátelé. Každý člověk na světě, který se dnes ráno probudil, si přečetl dnešní bombu číslo jedna: mě.

Kinsley si dřepla na zem a objala mě. „Je mi to líto, Andie.“

Moje slzy padaly do jejích vlasů, zatímco mě držela a pěvně kolem mě tiskla ruce.

„Co se teď stane, Kinsley?“

„Upřímně řečeno, nevím, ale když se všichni dozvěděli, že jsem se vídala s Liamem, zatímco byl můj trenér, přála bych si, aby mi tehdy někdo řekl: jsi dospělá a neudělala jsi nic špatného – i když si všichni myslí, že ano. Ve vodě se objevilo trochu krve a všichni si myslí, že jsou žraloci, ale ve skutečnosti jsou to supi, Andie a pokud jim nedáš nic, z čeho by mohli těžit, budou bezmocní. Drž hlavu zvednutou.“

To se snadněji řekne, než udělá.

Když jsem se připravovala na hru – dobře, chystala jsem si sednout na lavičku a sledovat zápas – našla jsem v telefonu zmeškané hovory od mamky, táty, mého manažera, trenérky Deckerové a dalších asi dvanácti neznámých čísel, které jsem ignorovala a ozvala se jen těm, se kterými jsem mluvit musela. Byla jsem na nervy a emoce jsem měla rozjitřené. Konečně jsem přestala plakat na tak dlouho, abych si pod oči natřela korektor a nanesla trochu řesenky, i když jsem věděla, že tento den neskončí dobře.

Kinsley a Becca na mě čekaly u dveří, když jsem byla připravená odejít. Mlčky jsme čekaly na výtah,a když se otevřely dveře, nasoupily jsme. Ve výtahu už byli lidé, a když jsem se objevila ve dveřích, všichni ztichli.

„Jsi Andie Fosterová?“ Zeptal se jeden muž.

Dívala jsem se na dveře a mlčela.

„Hej, zlato, kde je ta maska?“

„To stačí,“ odsekla Kinsley a vrhla na něj ostrý pohled. Cítila jsem, že se znovu rozpláču, ale nadechla jsem se a slzy jsem zahnala. Ten hlupák ve výtahu byl jen začátek. Když jsme se my tři proplétaly halou, zaslechla jsem šeptání a klábosení.

„Nevypadá, jako děvka,“ řekla jedna dívka své přítelkyni předtím, než se obě rozesmály.

Ignorovala jsem je, prošla skleněnými dveřmi a chtěla nastoupit do autobusu našeho týmu. Kinsley a Becca mě vedly a já se poprvé od rána pořádně nadechla, když se za námi zavřely dveře. Trenérka Deckerová, která seděla před Liamem mi věnovala krátké kývnutí.

„Vzchop se, Fosterová. Dnešek bude o fotbalu a o ničem jiném.“

Přikývla jsem a snažila se pochopit její slova, ale moc mi to nepomohlo. Když jsem šla uličkou autobusu, cítila jsem na sobě pohledy svých spoluhráček. Většina z těch, které tam měly být pro mě, byly stejně zvědavé, vykulené nebo naštvané, jako lidé, kteří mě neznali. Možná za mnou stály před mým zraněním, ale teď jsem nebyla ničím jiným, než rozptýlením. Přesunula jsem se, abych si sedla dozadu, vedle Michelle, ale zvedla svou tašku a hodila ji na sedadlo těsně předtím, než jsem se posadila.

„Omlouvám se, ale potřebuju víc místa,“ řekla, strčila si sluchátka do uší a otočila se k oknu.

Šla jsem dál a sedla si na poslední volné místo v zadní řadě autobusu. Tam mi znovu začaly stékat slzy po tvářích. V několika hodinách se můj život naprosto změnil, ačkoliv jsem se snažila hodit to za hlavu, věděla jsem, že je to nesmysl. A to byl teprve začátek.

---------------------------------------------------------------------------------------------

* slovní hříčka: podpora - v originále fostering – Andie Fosterová