STS - 31. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Organizátoři mediální večeře měli buď sadistický smysl pro humor, nebo jsem se ocitla v situaci se skrytou kamerou. Neexistovala totiž žádná jiná možnost, jak si vysvětlit jejich zasedací pořádek. Ze všech stolů na banketu jsem seděla u jednoho stolu se Susan Boyleovou, Freddiem a Caroline. Ještě horší bylo, že Caroline posadily na židli vedle mé. Když přišla ke stolu, aby se podívala na to, kde sedí, usmála se, ale moje tělo se zachvělo strachem. Cítila jsem se, jako špinavá milenka. Byla jsem špinavá milenka? Ani spolu nerandili. Sotva se znali. S ukončením jejich zasnoubení souhlasila. Tak proč jsem se Caroline nemohla podívat do očí?

„Ještě vodu?“

Sevřela jsem ubrousek položený v klíně, zírala na svoje místo a snažila se vymyslet, jak přežiji, než večeře skončí. Ještě nám nedonesli ani první chod a mě se zvedal žaludek jen při té představě, že bych měla něco sníst.

„Andie,“ řekla Kinsley, když se dotkla mé ruky.

„Zeptala se, jestli chceš vodu.“

„Aha.“ Ohlédla jsem se za sebe a viděla jsem tam stát malou ženu se džbánem vody v ruce. Když jsem se posadila, vypila jsem sklenici vody najednou, spíš kvůli nervům, než kvůli žízni. Popadla jsem sklenici a natáhla jí blíž k servírce. „Ano, prosím. Děkuji.“

„Andie, musíš mi povědět víc o své… fotbalové kariéře.“ Caroline zamrkala, když vyslovila americký název sportu. Když promluvila, položila mi ruku na mé nezraněné zápěstí, aby upoutala mou pozornost. Měla jsem pocit, že na mě její dotyk zanechá značku, ale když ruku odtáhla, nebylo na mé kůži nic. Žádná spálenina ani jizva, která by ukázala, jak bolestně nepříjemný její dotek byl.

„Hmmm…“ Ošívala jsem se na židli a snažila se stáhnout spodní lem koktejlových šatů dolů. Nešlo to. „Co bys chtěla vědět?“

„Jen bych si přála, abych se také mohla věnovat nějakému sportu. Musíš být moc talentovaná.“

Freddie se na ni z druhé strany stolu usmál, když mi polichotila. Ujistil mě, že Caroline o našem vztahu nic nevěděla, ale přesto bych dala cokoliv, abych teď mohla zmizet.

Servírka mi podala sklenici s vodou a já ji položila vedle svého talíře.

Vzhlédla jsem a zjistila, že mě přes stůl se samolibým úsměvem na tváři pozoruje Sophie Boyleová. Zapnula diktafon, který položila vedle mého talíře, a malé červené blikající světýlko sloužilo, jako připomínka toho, že by všechno, co tady řeknu, mohla citovat ve svém článku. Tolik k tomu skvělému nápadu uspořádat pro novináře večeři.

„Fotbal není tak těžký,“ řekla jsem s knedlíkem v krku. „Jen jsem začala hrát v mladém věku a i tehdy se mi to zdálo naprosto přirozené.“

„Je tak skromná,“ ozval se Freddie.

„No, očividně tě fotbal udržuje ve skvělé formě,“ řekla Caroline. Dívala jsem se před sebe a cítila jsem na sobě její pohled.

„Děkuji.“

„Musíš běhat denně šestnáct kilometrů, abys měla takové tělo.“

Přinutila jsem se usmát a natáhla jsem se pro vodu. Proč mi věnovala takovou pozornost? U stolu sedělo osm lidí, šest z nich byli sportovci, kteří by byli nadšení, kdyby je někdo, jako Caroline, poslouchala.

„Omlouvám se, nechtěla jsem být tak dotěrná,“ pokračovala s omluvným úsměvem. „Jde o to, že jsem viděla tvé zápasy a byla jsem nadšená z toho, že tě poznám. Teď jsem ze sebe udělala blázna.“

Podívala jsem se na ni a všimla si, že jí zčervenaly tváře. Bylo možné, že je stejně nervózní, jako já? Natáhla jsem ruku, abych se dotkla té její a poprvé od chvíle, kdy jsem dorazila, jsem se skutečně usmála. „To je v pořádku. Je skvělé, že jsi sledovala zápasy.“

Tvář se jí znovu napnula. „Myslíš, že zítra budeš moci hrát?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, zítra ne. Ještě nebudu připravená.“

Přikývla, ale mlčela.

Kinsley se naklonila dopředu. „Freddie, ty zítra závodíš, že ano?“

Poté se pozornost upřela na Freddieho a jeho první den závodění. Během týdne bude muset zaplavat několik závodů za den. Bylo jich celkem patnáct, a přestože se zdálo, že sedí uvolněně v obleku a širokým úsměvem u stolu, věděla jsem, že musí cítit tlak, i kdyby jen trochu. Já odehrála už tisíce zápasů a tyhle obrovské akce to nezjednodušovaly. Svět se snažil všechny sportovce sledovat a nejen plavci měli na soutěžích namalovaný na zádech terč.

Nestávalo se každý den, aby se nějaký olympionik účastnil už třetích her a byl schopný překonat rekordy, které před čtyřmi lety zlomil.  A přesto, když jsem se na něj podívala, nebyl na něm znát ani kousíček úzkosti. Zamrkal a usmál se, když jsem sklonila hlavu, aby Susan Boyleová neviděla můj tajný úsměv.

Caroline se naklonila blíž. „Nezašla bys se mnou na skleničku? My dvě bychom měly být schopné se k baru prodrat.“

Usmála jsme se. „Samozřejmě. Vlastně potřebuji také na toaletu.“

Hodila jsem ubrousek na stůl a kývla na Kinsley. „Budu hned zpátky. Koupelna.“

Caroline si propletla ruku s mojí a odváděla mě od stolu pryč. Proplétaly jsme se davem a snažily se nepřiplést do cesty davu novinářů. V rohu, vedle jednoho baru, byla zastrčená koupelna a já k ní kývla.

„Nejdřív koupelna?“

Usmála se. „To zní dobře.“

Zatlačila jsem do dveří a Caroline vstoupila za mnou. Vklouzla jsem do první kabinky a poslouchala, jak se Caroline pohybuje po malém prostoru. Otevřela další tři kabinky, jako by se rozhodovala, která z nich je vhodnější k použití. Usmála jsem se jejímu tomu nápadu ještě dřív, než jsem ji slyšela jít ke dveřím do koupelny. Poslouchala jsem kovové cvaknutí zámku, který zapadl na místo a úsměv z mé tváře zmizel. Ticho, které naplnilo malý prostor, změnilo mou krev v led.

Celá rudá jsem vstala a snažila se zůstat pokud možno klidná. Určitě to byl jen další divný zvyk aristokracie, rezervovat si veřejnou toaletu pro soukromé použití. Srdce mi tlouklo v hrudi, jako kdyby můj mozek cítil, že je něco vážně moc špatně. Odemkla jsem svou kabinku a vyšla ven, abych si umya ruce. Caroline stála u dveří koupelny se zkříženýma rukama.

„Nepotřebovala jsi… jít?“ Zeptala jsem se roztržitě.

Dokonce i mě se to nezdálo přirozené.

„Víš, jedno se ti musí nechat,“ řekla, uvolnila ruce a odtáhla se ode dveří. Na těch pár vteřin jsem se soustředila jen na zvuk jejích klapajících podpatků po dlaždicích. „Na dívku, která se pyšní tím, že udržuje sítě prázdné, se ukázalo, že jsi teď jednu naplnila. Vůbec ti netrvalo dlouho ubohého Fredericka polapit. Ten zatracený bastard neměl žádnou šanci, jakmile ses mu objevila v životě, že ano?“

Přistoupila ke mně a já se v zrcadle setkala s jejím chladným modrým pohledem. Natáhla se dopředu a chytila mezi prsty několik mých pramenů. Stála jsem tam, roztřeseně dýchala a modlila se, aby se situace změnila a ona se zasmála a odešla, jako by o celé té situaci vtipkovala. Ale to neudělala. Pustila mé vlasy a usmála se, pomalým zatrpklým úsměvem, který dokazoval, jak daleko od skutečnosti jsem ve skutečnosti byla.

„Nevím co…“

Zvedla ruku. „Ušetři si to.“

Voda stále tekla, a tak jsem se naklonila dopředu, abych ji vypnula. Caroline do mě strčila tak, že jsem se kyčelní kostí udeřila do tvrdého keramického umyvadla. Zasyčela jsem, když mě zasáhl tvrdý povrch a stabilizovala jsem se tak, že jsem ruce položila na pult. Caroline stála pořád na stejném místě a bránila mi v odchodu. Nedostala bych se kolem ní jinak, než že bych ji musela odstrčit, ale nechtěla jsem se snižovat na její úroveň. Byla vyšší a těžší, ale co bylo důležitějšího, její oči byly zoufalé, divoké. Byla jsem sama v koupelně s divokým zvířetem.

„Věděla jsi, že je můj, a přesto jsi na něj tlačila a tlačila.“ Když mluvila, přejížděla mi nehtem palce dolů po ruce, až po něm zůstala červená čára. „Jako malá kurva.“

Zatřásla jsem hlavou, víc rozhořčená, než vystrašená. Správně se domnívala, že mě Freddie zajímá, ale neměla jsem nic společného s tím, že se s ní rozhodl rozejít. Nechtěla jsem se však hádat o slovíčka s někým, kdo vypadal, jako psychopat.

„Myslíš, že bych jen tak ustoupila a nechala tě, abys mi ho vzala? Víš, jak tvrdě jsem na tomto manželství pracovala?“

Nemohla jsem uvěřit, že ta žena dokázala tak otočit. U stolu byla tak jemná a zdvořilá a celý svět jí to věřil. Teď, tady, byla sama sebou a podrážděná, a já neměla ponětí o tom, čeho byla schopná.

„Takže mě dobře poslouchej: Frederick Archibald je můj. My dva se vezmeme a já nedovolím, abys nám stála v cestě.“ Lehce přejela konečky prstů po mé paži, dokud nestiskla mé zraněné zápěstí. Vykřikla jsem a chytila ji za předloktí, ale když jsem se jí vytrhla, bolest se zdvojnásobila. Volnou rukou mi trhla hlavou za vlasy dozadu, dokud jsem neměla odhalený krk. Můj hlasitý a těžký dech se v malém prostoru odrážel od stěn. „Jestli si myslíš, že ti teď ubližuji, počkej, až ti zničím další šance hrát v týmu. Mohou si myslet, že tě znají, ale mě milují, Andie.“ Zašeptala mi ta slova svůdně do ucha, jako by byla síréna. „Jestli zničíš moje zasnoubení, ujistím se, že tě ukřižují. Tvoje jméno bude synonymem pro olympijskou děvku. Tvoje značka, tví sponzoři, milovaní fanoušci… tě opustí tak rychle, že ani nebudeš vědět, co tě zasáhlo.“

Zničehonic mi pustila vlasy a zápěstí. Snažila jsem se jejím rukám odolávat tolik, že když napětí zmizelo, hlava mi poskočila dopředu a málem narazila do zrcadla. Zachvěla jsem se a snažila se zadržet slzy. To už by bylo příliš.

„Tak vybírej moudře, Andie,“ řekla, ustoupila a naklonila hlavu. Její divoký úsměv zmizel a na jeho místě se objevil takový, který byste čekali u nevinného lidumila.

„Je pro tebe Freddie tak důležitý, abys pro něj přišla o všechno?“ Zeptala se.

Polkla jsem.

„Rozhodni se teď, protože on je můj.“

Pootočila se, zkontrolovala se v zrcadle, vykročila ke dveřím koupelny a nechala mě tam stát a dívat se na svůj odraz v zrcadle, ve kterém mi po tvářích stékaly slzy. Snažila jsem se uklidnit a oprostit se od svých emocí. Celé tělo se mi chvělo vztekem a šokem z toho, že jsem poznala Carolineinu skutečnou povahu. Byla zasraná psychopatka a já byla jediná, kdo to věděl.

Dvakrát jsem se neklidně nadechla a polkla své nervy. Přemýšlela jsem, že zavolám policii a nahlásím útok, ale protože mi způsobila zranění na už zraněném zápěstí, kde jsem měla modřiny už předtím, bylo by to její slovo proti mému.

Přesto jsem ji nemohla nechat vyhrát. Blafovala. Věděla jsem to. Nemohla dokázat, že jsme s Freddiem spolu. Předklonila jsem se a setřela si rozmazanou řasenku, která se mi rozpila pod očima. Caroline se brzy dozví, že se Andie Fosterová nedá tak snadno zastrašit.

Otevřela jsem dveře koupelny a sebevědomě kráčela zpátky k našemu stolu. Caroline možná chtěla Freddieho. Možná si myslela, že jí patří, ale jeden fakt zůstával stejný: on chtěl mě. Vybral si mě.

Když jsem došla ke stolu, všichni poslouchali, jak Caroline vypráví nějaký příběh. Smála se a usmívala se na Kinsley a Freddieho. Zatracená bláznivá čubka. Naklonila jsem se dopředu, abych ji přerušila a věnovala Freddiemu svůdný úsměv. „Freddie, mohla bych s tebou na chvilku mluvit?“

Carolineiny oči se po mě šokovaně podívaly. Usmála jsem se. Co udělají šikanující děvky, když se jim postavíte? Utečou a mlčí. Zhroutí se v soukromí a přesvědčí se, že jim to za to stejně nestojí. Já jsem nehodlala zůstat potichu. Caroline chtěla, abych měla strach, ale já byla silnější, než ona. Řeknu o Caroline Freddiemu a budeme s ní jednat společně.

Chtěla jsem vyhrát.

Caroline se natáhla a uchopila mě za paži. Jemně mi do kůže zaryla nehty tak, aby si toho nikdo nevšiml. Kousla jsem se zevnitř do úst a zachovala si stejný výraz.

„Vlastně, Andie, doufala jsem, že bys mi mohla s něčím pomoct.“ Volnou rukou vytáhla z kabelky telefon a nastavila mi ho tak, abych viděla na jeho malou obrazovku. „Jsi to ty, na téhle fotce? Je to skvělá momentka. Někdo ji musel pořídit během některého tvého zápasu.“

Posadila jsem se na židli a cítila, jak mi z tváře odtéká krev.

Neukazovala mi fotku ze zápasu. Ukazovala mi fotku toho, jak jsme byli já a Freddie v klubu. Červená maska mi sklouzla zrovna tolik, aby mě bylo v mlhavém světle poznat. Červené šaty jsem měla vyhrnuté na stehnech, a ačkoliv to nebylo vidět, kde končí, Freddieho ruka pod mými šaty jasně dosvědčovala to, co se tam tehdy dělo. Neměla jsem ponětí o tom, jak to našla, ale jasně řekla, co s tím má v plánu udělat. Jako bych to přivolala, ukázala mi už předem načtenou emailovou zprávu s předmětem, který způsobil, že mi ztěžknul žaludek.

Fotbalová kurva svedla Fredericka Archibalda.

„Jsi to ty?“ Zeptala se znovu Caroline a mě zamrazilo. Pro svět byla šťastný, usmívající se anděl. Jen já cítila, jak mi pod stolem zarývá prsty do stehna. Viděla jsem, že byla připravená ten email odeslat, jestli Fredericka nenechám být.

„Ano. To jsem já.“

„Andie?“ Zeptal se Freddie. Jeho hlas zněl vzdáleně. „Chtěla sis jít promluvit?“

Rychle jsem zatřásla hlavou. „Ne… ne. O nic nejde.“

Caroline se usmála a naklonila se blíž. „Jak nádherné. Miluji tu fotku.“