Ember - kapitola 54-56

Překlad: Mili

54. kapitola

Nikdy to nemělo co dělat s mým životem - ale s jejím.

Phoenix

Neumírá.

Ale pocit odpovídá tomu, jako by umírala.

A je to moje vina, všechno je to moje vina. Nemůžu se smířit s faktem, že jsem ji a naše dítě uvrhl do nebezpečí, znovu a znovu, i když neúmyslně.

„Dítě?“ Opakoval Tex pořád dokola; a z očí mu sršelo šílenství, pak vztek a potom znovu šílenství.

Kulka prošla čistě skrz, netrefila žádný důležitý orgán. Naštěstí je Sergio dá se říct profesionál. Jinak bychom byli nuceni žádat o další laskavosti nebo - bůh zapomeň - jít se střelným zraněním do nemocnice.

Mám strach o dítě.

Sergio povídal, že víc se dozvíme v případě, kdyby začala krvácet.

Skoro jsem se tam na Místě zbláznil. Už jsem během svého života byl svědkem mnohé hrůzy. Zatraceně, vždyť já byl ten důvod, proč se stávala, ale nic mě neděsilo víc, nic mě nesrazilo víc na kolena, než myšlenka, že by Bee ztratila naše nevinné dítě - a že bych já byl ten, kdo by jí to musel říct poté, co se probudí.

Přestěhovali jsme ji do její ložnice. Já připojil kapačku a postaral se o to, aby se cítila pohodlně, a Tex odmítal odejít.

Vypadala tak pokojně.

„Tys to věděl?“ Zamumlal Tex po hodině strávené sezením v tichosti u jejího lůžka. „Tys tohle všechno věděl?“

„Věděl co?“ Nemám sílu se hádat. Opřel jsem se o opěradlo křesla a nespustil oči z Beeina spícího obličeje.

„O Smithovi? O Andi? O Nickovi? Věděls to?“

„Něco z toho.“ Povzdechl jsem si. „Ale všechno šlo podle plánu. Z dlouhodobého hlediska jsem si nebyl jistý, jestli můžeme věřit Sergiovi. Nevěděl jsem, jestli nás vesele nepředá z ruky do ruky nebo se nebude snažit s námi bojovat na krev.“

„Udělal správnou věc.“

Odfrkl jsem si. „Byl donucený udělat správnou věc.“

Tex mlčel a potom se zeptal. „A Andi?“

„Celé roky pracovala pro Petrovy, je nemanželské dítě samotného Petrova... jedna z těch, které nasadil Luca. Nevěděl jsem to, dokud jsem konečně neotevřel složku, kterou mi adresoval. Poslal jsem jí zprávu se souřadnicemi, jenom pro případ. Ředitel Smith ji skutečně adoptoval, když byla mladší, byla to od něho laskavost Petrovic rodině. Myslím, že ji svým vlastním způsobem miluje... teda miloval.“

Poškrábal jsem se na hlavě. Andi byla nejmenší z mých starostí. Narodila se v násilí, byla trénovaná dělat správnou věc a Luca s ní navázal kontakt už před lety. Nebo spíš jí vyhrožoval. Konec konců, ona sama nikdy neodpustila svému otci to, že kvůli vlastní vykoupené svobodě ji předal řediteli Smithovi.

„Otázka...“ Tex se podrbal za krkem. „Máme... eh, my všichni složku?“

„No jasně,“ odpověděl jsem chraplavým hlasem. „Ale není to tak, že bych si je četl před spaním nebo podobně. Sergiovu jsem otevřel jen proto, že jsem měl podezření, že ho znovu aktivovali.“

„Skvělý, takže moje zůstane zavřená, dokud...?“

„Dokud mě nenasereš,“ zabručel jsem. Vážně, co očekával?

„No jistě, protože v téhle situaci jsi ty ten, kterej má právo být nasranej. Řekni mi, jak dlouho šukáš moji sestru?“

V tuto nejnešťastnější chvilku se Nixon a Chase rozhodli, že vejdou do pokoje.

„Bezva,“ zasyčel jsem slabě.

„Čas na příběh.“ Chase vytáhl židli, zatímco Nixon postával. „No tak, Phoenixi, kdy začala ta milostná aférka?“

Bee zasténala ze spaní. Chtěl jsem ji probudit, ale vím, že se potřebuje léčit, miminko se potřebuje léčit. Jestli ještě vůbec nějaké miminko je.

„Lasagne,“ odpověděl jsem chraplavým zašeptáním. „Začalo to lasagnemi.“

„Začal jsi s ní mít sex, pač ti dala najíst?“ Zeptal se Chase se smíchem. „Dobře, že jsem tě nikdy nenakrmil oblíbeným jídlem mojí mamky...“

„Nechtěla přestat.“ Sáhl jsem jí na ruku. „Čím víc na mě tlačila, tím víc jsem odolával. Myslel jsem, že zatraceně ztratím hlavu a potom zaměřila pozornost na úplně všechno... ona...“ Hlas mi vypověděl službu. „... ona byla jediná, která neváhala se přes to všechno přenést.“

Kluci mlčeli, asi protože jsem byl dost blízko tomu, abych začal posmrkávat kvůli holce, kterou miluju.

„Když se na mě Bee podívá, nevidí monstrum. Nevidí ho. Nikdy se nebála, nikdy nezneužila mou minulost k tomu, aby se ke mně dostala, ona... prostě mě donutila chtít žít.“

„Tak ses s ní vychrápal?“ Tón Texova hlasu se zvedal výš. „Hele, jsem rád, že jste kámoši a tak, ale - “

„Miluju ji!“ Pustil jsem její ruku a stoupl si. „Miluju ji!“

Tex vykulil oči dokořán a ty mu málem vypadly z důlků.

„Chci si ji vzít.“ Olízl jsem si rty. „Chci s ní být navždy. Miluju ji, Texi. Nešukám ji. Nevyuživám ji. Ona - ona mě vlastní.“

Nixon a Chase se oba dotkli mých zad a potom se za mnou ozvalo zaklapnutí dveří.

A zůstal jsem s Texem sám.

Místnost se napínala a vzpínala napětím. Očekával jsem, že mě vyzve na souboj; očekával jsem, že na mě vytasí zbraň - jakoukoliv.

„Ty miluješ moji malou sestru?“ Zopakoval a těkal pohledem mezi mnou a Bee.

„Před časem...“ Rukama jsem si projel vlasy. „Kápo klečel na kolenou před tím, koho bychom mohli jen stěží nazvat mužem... před tím, který si to zasloužil ze všech nejméně, a žádal mě o jedinou věc. Pamatuješ si, co to bylo?“

Tex zavřel oči. „Mo. Žádal jsem tě o Mo. Požádal jsem tě, aby se zrušila smlouva mezi mnou a rodinou Nicolasi, abych mohl mít Mo.“

„Jo,“ odpověděl jsem s chrapotem. „Vím, že tady nejde o žádnou smlouvu, ale pořád chci tvoje povolení... Chci si ji vzít. Chci vychovávat našeho syna nebo dceru, chci žít a každý den pro ni dýchat, dýchat pro rodinu. Chci druhou šanci víc než cokoliv jiného, Texi. Ale nechci ji, pokud ji nemůžu mít s Bee. Miluju ji, Texi. Miluju ji.“

„Myslel jsem, že Phoenix De Lange neví, co to je láska.“

„Nevěděl jsem,“ odpověděl jsem upřímně. „Dokud mi nezačala vařit, dělat mi naschvály, dobírat si mě a naléhat na mě - nevěděl jsem, co je to láska, dokud mi Bee nevkročila do života, a ať se propadnu, jestli ji nechám odejít.“

„Ne,“ zašeptala Bee z postele. „Neopouštěj mě.“

„Bee!“ Pospíchal jsem k jejímu boku a políbil ji na tvář. „Lásko, jsi v pořádku? Potřebuješ něco? Nebolí tě něco?“

„Texi, prosím.“ Natáhla ruku ke svému bratrovi. „Prosím... miluju...“

„Ho?“ Ukázal na mě Tex. „Uvědomuješ si, že chrápe? Užívá si zabíjení lidí? Propíchl si vlastní ucho, když mu bylo jedenáct?“

Dusil jsem v sobě smích.

„Miluju ho,“ vyslovila Bee skrze slzami pokrytý úsměv. „Prosím, Texi.“

„No, do háje.“ Tex vyhodil ruce nad hlavu a zanadával. „Řeknu ne a Mo mě bude určitě navždycky nenávidět... a to ani nemluvím o své malé sestře, kterou teprv začínám poznávat.“

Tex se sklonil a políbil Bee na čelo, potom mi pokynul, abych ho následoval na druhou stranu místnosti.

Neměl jsem čas se připravit na ránu, která od něho přišla. Se zachrčením jsem klesl k zemi a ve tváři jsem cítil bušení.

„Co je?“ Tex se nade mnou rozkročil, nevinnost sama. „Nemyslel sis snad, že odsud odejdeš bez zranění, že ne?“

S nadávkou jsem si promnul líci a s Texovou pomocí jsem vstal.

Ve chvíli, kdy jsem stál na nohou...

Mě udeřil znovu.

„A toto - “ promnul si klouby na ruce. „ - je za to, žes ji zbouchnul.“

Zůstal jsem dole, i když mi nabídl ruku.

„Texi!“ Zakřičela Bee z postele. „Neubližuj mu!“

„Parchantovi je výborně.“ Ušklíbl se Tex. „Věř mi, dovolil by mi do sebe bušit celý den, kdyby to mělo znamenat, že s tebou může zůstat.“

„Pravda.“ Trhl jsem sebou. „Ačkoliv bych byl radši, kdybys to nedělal.“

„To nemůžu slíbit.“

Vstal jsem a promnul si tvář, hýbal čelistí ze strany na stranu a doufal, že ten tlak a otok odezní.

Dveře se znovu otevřely.

Prošli jimi Nixon a Chase a oba dva vypadali uraženě.

„Co je?“ Pokrčil rameny Tex.

„Přišli jsme o tu nejlepší rvačku.“ Povzdechl si Chase. „Chtěl jsem sledovat, jak schytá pár ran.“

Nixon poplácal Chase po rameni. „Snažili jsme se.“

„Díky, kluci.“ Zahuhlal jsem a třel si čelist.

„Takže...“ Tex mě odstrčil z cesty a zatlačil kluky směrem ke dveřím. „Měli bysme je nechat, ať si promluví, ale jestli z tohoto pokoje uslyším nějaký... rádoby příjemný zvuky, střelím tě do ksichtu, Phoenixi. To ti slibuju.“

„Poznamenáno.“ Mávnul jsem nad ním rukou a zamířil jsem k posteli.

Bee se snažila si sednout tak nejlíp, jak jen to šlo, což asi nebylo úplně nejpříjemnější, když uvážíme, že ji musí bolet držet váhu na loktech.

„Jsi v pořádku?“ Dotkla se mého obličeje.

Vzal jsem ji za ruku a políbil ji. „O mě se nemusíš bát.“

„Phoenixi...“ Spodní ret se jí chvěl. „Je děťátko v pořádku?“

„Jo.“ Ulevilo se mi, že to můžu říct. „Ale i kdyby se cokoliv stalo, Bee, tak jsem tady, jasný?“ Sevřel jsem jí ruce silněji. „Nikdy tě neopustím.“

Začala potichu plakat.

Přitiskl jsem si ji do své náruče a vlezl si k ní do postele, aby se mohla vyplakat do mého hrudníku. „Měl jsi mi to říct.“

„Říct co?“

„O tom, co jsi tajil.“ Posmrkla.

„Bee...“ Povzdechl jsem si a políbil ji do vlasů. „Ani jsem to nevěděl, dokud jsem se do toho dneska ráno nepustil... všechno bylo... naplánované do extrému, ale nebyl jsem si jistý, jestli tě dokážu udržet v bezpečí. Neměl jsem jistotu, jestli se Andi dopracuje až ke konci naší dohody. K čertu, ani jsem nevěděl, že chce Smith jít po všech šéfech. To je život... můžeš se snažit naplánovat každý možný scénář, ale někdy tě život prostě překvapí.“

„Jsem taky překvapení?“ Zeptala se a se zamrkáním se na mě zadívala.

Sakra, je překrásná.

„To nejlepší.“ Zastrčil jsem jí vlasy za ucho. „To nejlepší překvapení, jaké jsem si vysnil... a strávím zbytek života tím, že se budu snažit si tě zasloužit.“

„Tam to je mi jedno, víš...“ Zavrtala hlavu do mého hrudníku. „... o těch dívkách, Pikeově sestře a sestřenici. Nevěděl jsi to.“

Žaludek se mi stáhl. Úplně jsem zapomněl, že to Bee slyšela. „Bee, to neomlouvá, co jsem udělal, co udělala moje rodina.“

„Můj otec tomu napomáhal.“

„No jo, ani jeden z našich otců nebyl zrovna nejlepší.“ Nepřestával jsem si pohrávat s jejími vlasy. „Hádám, že mně do nich moc nechybí.“

„S nimi se nedáš poměřovat. Začínáš úplně od začátku.“ Bee se na mě usmála a oči jí zářily obdivem. „Budeš ten nejlepší táta na světě.“

Srdce se mi napnulo a divoce mi v hrudníku bušilo; emoce mi ucpaly hrdlo a díky tomu jsem se nemohl pořádně nadechnout. „Myslíš?“

„Vím to.“ Bee mě pohladila po tváři. „Budeš neuvěřitelný.“

„Nemůžeš ale nechat školu.“ Ťukl jsem ji do nosu. „To je základní pravidlo. Uděláme to, vezmeme se, ale zůstaneš ve škole a...“ Pokrčil jsem rameny.

„Budu si každý večer dělat domácí úkoly? Pít mlíko?“ Škádlila. „Pořád mi budeš rozkazovat?“

„Nejsem rozkazovačný,“ bránil jsem se.

„To jo.“ Zasmála se Bee. „Říká chlápek, který nutil moje ubohé uši poslouchat Mozarta a potom se zeptal, jestli mám peníze na oběd.“

Obrátil jsem oči v sloup a usmál se. „No jo... Nemůžu si pomoct, mám o tebe strach.“

„Jestli to bude kluk...“ Začala Bee, aby změnila téma. „Chci, aby se jmenoval Phoenix.“

„Cože?“ Skoro jsem se odtáhl a málem se řevem vyběhl z ložnice. „Proč bys k čertu chtěla proklít to dítě tím, že mu dáš moje jméno?“

„Není to kletba...“ Bee mi stiskla ruku. „Je to spása... on je tvůj zázrak, Phoenixi. Náš zázrak.“

„Co když je to ona?“

Zablesko se jí v očích. „Pojmenujeme ji Tex a vytočíme mého bráchu.“

Oba dva jsme vyprskly smíchy a ode dveří se ozvalo hlasité zabouchání. „Radši, ať nejste nazí!“

„Rychle, obleč se!“ Zvolal jsem.

Tex se najednou objevil ve dveřích.

„To je nechutný, bratře.“ Bee nakrčila nos. „Mohla jsem být nahá!“

„No jo...“ Tex se začal červenat a poškrábal se na hlavě. „Myslel jsem, že... ehm, však víš - “

„Běž pryč, Texi.“ Mávnul jsem nad ním rukou a potom hlasitě políbil jeho sestru na rty. „Budeme tady mít chvilku nějakou práci.“

„A takhle se dělají děti, dámy a pánové,“ ozval se Tex ode dveří.

Tex se kolem něho protáhl a Nixon vyprskl smíchy.

55. kapitola

Příběh nekončí šťastně... ani omylem.

Sergio

Konferenční stolek mi přijde k posezení s Frankem až příliš malý.  Sledoval pohledem kafe, které jsem držel v ruce, jako by se mělo změnit v bombu, spontánně vybuchnout a zabít všechny v blízkosti.

„Takže...“ Frank se opřel rukama o stolek. „... uvědomuješ si, že budeš potrestán.“

„Jo,“ odpověděl jsem chraplavě. „Uvědomuju.“

„Nemůžeme prostě dovolit, aby se to jen tak přehlédlo. Vypadalo by to... slabě.“ Frank si olízl rty a dlouze se napil své kávy. „A slabost by znamenala, že se rodina rozpadá. Znamenalo by to, že lidi začnou mluvit. Začnou klást otázky - začnou pochybovat o naší schopnosti vést.“

Můj žaludek se propadal nad každým slovem.

„Co musím udělat?“ Ta otázka mi na jazyku chutnala jako kyselina.

Obočí mu při jeho úsměvu vyletělo vzhůru. „Před dávnou dobou jsem slíbil svému bratrovi, že už se nikdy víc nebudu vměšovat do lásky - že nechám věci, ať se vyvíjí přirozeně. Slíbil jsem mu, že rodina vyhraje nade vším ostatním.“

Nejsem si jistý, kam tím směřuje.

„Rusové jsou užiteční.“

A to bylo vše.

Nic víc neřekl.

Do místnosti se přiřítil Tex a spěšně ho následovali Nixon s Chasem. Všichni si sedli na stolek a zírali na mě.

Už k nim nepatřím.

Jsem zrádce.

Je směšné, že v hlavním schématu věcí jsem se stal přesně tím, co jsem nenáviděl - krysou.

A to všechno kvůli tomu, že jsem byl lapen do pasti.

Na člověku je zajímavá jedna věc; pro přežití uděláte cokoliv, věci, nad kterými byste normálně nepřemýšleli, myšlenky, které jste vždy odsouvali do pozadí. Zatraceně, já sám bych odsoudil ty, kteří by udělali to, co jsem udělal já. Ale když jsem se ocitl v pozici zvolit si sám sebe nebo rodinu? Zvolil jsem sebe.

„Řekls mu o tom?“ Zeptal se Tex.

„Ještě ne.“ Usmál se Frank. „Ještě ne.“

„O čem mi má říct?“

Nixon potichu promluvil. „O tvé nové práci.“

Dostal jsem skličující pocit, že moje nová práce se bude rovnat hlubokému peklu - místu, odkud mě nikdo neuslyší křičet.

56. kapitola

A Phoenix povstal z popela...

Bee

Díky střelnému zranění je nemožné dělat cokoliv jiného, kromě dovolit Phoenixovi mě líbat - s čímž jsem naprosto v pohodě.

Líbal mě.

Dotýkal se mě.

A chtěl po mně, ať zůstanu v klidu - což bylo směšně těžké zvládnout, když mi začal sundávat oblečení a jazykem zkoumat místa, o kterým jsem si nebyla vědoma, že jsou povolené.

Jeho rty si našly cestu k mým; jeho polibky byly pokaždé jako poprvé, jako by do toho jediného gesta vkládal každičkou emoci a ignoroval zbytek světa. Nechával všechno rozplynout do vířivé šedé nicoty - byli jsme jenom my, naše dotýkající se rty, doteky, hlazení.

Phoenix se odtáhl a zadíval se mi do očí. „Já z tebe šílím.“

„Dobré šílenství, že?“ Zašeptala jsem.

„Skvělé šílenství...“ Z jeho úsměvu mi poskočilo srdce v hrudi. „Je to ten druh šílenství, ze kterého se chlap nedostane - takové šílenství, že bych chtěl obejmout každý den, co mám, a vdechnout ho do sebe.“

„Víš...“ Zahihňala jsem se. „... že se z tebe celkem stává romantik.“

Zasmál se. „A když si pomyslím... že to všechno začalo jídlem.“

„Cesta ke každému muži vede přes jeho žaludek,“ odvětila jsem moudře.

„Bee, ty víš...“ Phoenix zvedl obočí, jako by přišel na hodně těžkou matematickou úlohu a nevěděl si s ní rady. „... že já nejsem dokonalý.“

„Jsi si jistý?“ Pohlédla jsem níž. „Protože ve srovnání se všemi sochami, na které se v muzeích tak nemá civět, jsi dokonale dokonalý... všechno jeden pevný sval.“

„Bee,“ varoval mě.

Sáhla jsem na něho. „Tvrdý.“

Vydal ze sebe sykavý zvuk a barvitě zanadával.

„Promiň.“ Stáhla jsem ruku zpět. „O čem jsme to mluvili?“

„Ty.“ Znovu dobýval moji pusu. „Budeš moje smrt.“

„Taková skvělá vyhlídka.“ Olízla jsem si spodní ret.

„Počkej.“ Odtáhl se. „Snažím se o jeden z těch okamžiků...“

„Ach můj bože, jako magický okamžik na červeném koberci?“

Phoenix zakoulel očima. „Jo, kde se držíme za ruce a vyznáváme se ze svých citů.“

„Tak povídej.“ Zahýbala jsem obočím.

„Jsi nemožná.“

„Miluješ mě.“

„Smrtelně.“ Jeho hlas se chvěl.

„Takže?“

„Nejsem dokonalý.“

„Moment, neopakujeme se teď?“

„Bee, prosím.“ Stiskl mi ruce. „Nechej mě to dokončit.“

„To už jsi udělal...“ Mrkla jsem a zašeptala mu do rtů. „...dvakrát.“

„Bože, odpusť mi, já z tebe udělal sexuální deviantku.“ Přitiskl si mě do svého objetí a roztržitě mě hladil po paži. „Bojím se ztráty.“

„Mé paže?“

„A toho, k čemu se váže.“ Povzdechl si. „Bojím se citů. Tak strašně se bojím toho, Bee, že se jednoho dne probudím a - “ Hlas se mu vytratil. „ - tohle, co k tobě cítím, co máme, buď zmizí nebo to nějakým způsobem podělám. To jsem udělal už tolikrát,“ zalkl se. „Tolik věcí jsem podělal, dělal jsem hrozné věci.“

Srdce mi pokleslo.

To se stává, když jste zamilovaní. Když s vámi ten člověk sdílí svou duši plnou bolesti, jste zraněni spolu s ním a přejete si, abyste tu bolest mohli utěšit, abyste nemuseli sledovat, jak trpí.

„Nikdo nemá být dokonalý, Phoenixi.“

„Nechci být dokonalý.“ Držel mě pevněji. „Jenom potřebuju tebe. Navždycky.“

„Máš mě.“

„Slib mi, že nikdy neodejdeš.“ Z hlasu mu zněla beznaděj. „Vím, že to zní slabě, ale jsem už unavený snažit se vypadat silně, být silný. Bože, Bee, dovol mi být v této chvíli slabý a říct ti, že jsi důvod, pro který jsem schopný dýchat každý den o něco snadněji. Jsi důvod, proč moje srdce bije, aniž by se mi roztříštilo.“ Povzdechl si. „Myslím, že to, co říkám, je... že jsi mě přivedla zpátky do života - a po té dlouhé době, co jsem byl mrtvý - se bojím.“

Oči se mi zaplnily slzami. „Pomalé krůčky, Phoenixi... pamatuješ?“

„Jo.“

„Pomalé krůčky... malé momenty... každá sekunda je další nová, kterou spolu máme. Ano?“

Vydechl. „Ano.“

„Ale řekni mi...“ Sevřela jsem v dlaních jeho tváře. „Nikdy neměj pocit, že v sobě musíš něco dusit, řekni mi je, i když budou děsivé.“

„Bee, nikdy bych tě úmyslně nevystavil ničemu děsivému.“

„Ale můžeš.“ Dodala jsem odvážně. „Protože už na to nemusíš být sám.“

„Silnější muž by mohl.“

„Silný muž...“ Olízla jsem si rty a snažila se nerozbrečet při pohledu na jeho zlomený výraz. „Ví, kdy si říct o pomoc.“

„Pomoc.“ Zapapouškoval a znovu vyhledal moje rty. „To jsi byla hned poprvé... Záchranné lano.“

„A teď?“

„Moje spasitelka,“ odpověděl mi hlasem plným úcty.