Dante - 18. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Hra o Jonathana – dějství druhé. Dokážou z toho všichni vyváznout se zdravou kůží?       Sinnel

Dante vyskočil z kabiny kradeného auta a zezadu vytáhl dva předměty. Jednu kevlarovou vestu podal Lucianovi. Je lepší být v bezpečí, než později litovat. Jednou věcí bylo jít do akce, když jste věděli, co čekalo na druhé straně. Tohle však bylo něco úplně jiného, když jste neměli zasrané ponětí, co tam čekalo.

Lucian si sundal sako a přes hlavu si vestu natáhl. Dante udělal to samé. Pak se znovu natáhl do auta a vyndal dvě zbraně, které Lucian přivezl. Ani Gio ani Dante si pro svou osobní potřebu nedrželi žádnou skutečnou skrýš zbraní. Měli jen pár svých oblíbených pistolí. Vzhledem k tomu, že Lucian měl svou až příliš obrovskou sbírku přímo na dosah ruky, nepotřebovali to.

Samopaly byly rychlé útočné zbraně, které mohly udělat sakra hodně zasrané škody během velice krátkého času. Ve špatných rukou byly prakticky nekontrolovatelné. Tyto samopaly dnes nebyly ve špatných rukou. Kromě pásu se samopalem měl Dante za zády taky svůj Magnum.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Dante tiše svého bratra.

Lucian se Dantemu nepodíval do očí, ale když sevřel samopal tak pevně, až mu zbělaly klouby prstů na rukou, měl sevřenou čelist a pevné ruce. „Ne.“

Poctivost je to nejlepší, předpokládal Dante. Navíc to bylo dobré znamení toho, co měl jeho starší bratr v hlavě.

„Cazzo merda.“ V Danteho bezdrátovém sluchátku se ozvalo Giovo zakletí.

„Co se děje?“ zeptal se Lucian.

Gio neodpověděl. Místo toho i s notebookem v ruce vystoupil z auta. Na kapotu auta postavil počítač a natočil ho tak, aby bratři viděli na jeho displej. Obraz ze čtvrté kamery byl oddělený a zvětšený. Všechny záběry pocházely zevnitř budovy.

„Co vidíš?“ zeptal se Gio.

Dante si obraz rychle prohlédl. „Tři muže, zbraně a spoustu beden, krabic a dalších sraček. To jsou ty sudy?“

„Přesně tak,“ vyštěkl Gio.

„John není nikde vidět,“ řekl Lucian temně. „Ani nevíme, jestli tam je. Tohle by mohla být past.“

Gio ukázal prstem na sudy, které byly na barevné obrazovce. „Ne, za těmi sudy. Vidíte?“

Dante to viděl. Za vysoko naskládanými plechovými sudy bylo něco, co vypadalo jako dveře. „Co by to mohlo být? Kancelář?“

„Myslím, že ano,“ uvedl Gio.

„A v té místnosti není žádná kamera?“ zeptal se Lucian.

„Ne.“

„Sakra,“ zavrčel Dante a promnul si spánky. Podíval se na Luciana. Rozhodl se, že vzhledem k tomu, že se jednalo o jeho syna, nechá konečné rozhodnutí na bratrovi. „Co chceš dělat?“

„Chci vědět, jestli je za těmi dveřmi můj syn,“ zamumlal Lucian.

Dante přikývl. „Dobře. Gio, Cat se už dostala dopředu?“

Gio si otočil notebook a udělal pár kliků. „Právě se dostala do zorného pole. Vy dva si musíte pospíšit.“

„Dávej pozor na mou ženu,“ upozornil ho Dante.

Catrina nikdy neuměla dobře dodržovat jeho pravidla.

Gio zvedl obočí. „No tak, přiznej jí něco k dobru. Vzadu, kam Lucian směřuje, je ještě jedna kamera. Mám nad ní kontrolu a vypnu její signál, ale jen na krátkou dobu, aby pokud ji někdo sleduje, mu to nepřišlo podezřelé. Běžte. Buďte chytří.“

Lucian spolu s Dantem beze slova odešli. U druhého skladu se rozdělili. Dantemu to netrvalo dlouho, aby prošel další uličku a našel sklad. Podél stěny se dostal až k únikovému východu.

„Celé dveře jsou dřevěné,“ poznamenal Dante.

„Dokážeš se dostat dovnitř, aniž by se od dveří odrazila kulka?“ zeptal se Gio.

„Jo,“ potvrdil Dante.

„Sakra,“ zasyčel Lucian.

Dantemu se ten zvuk nelíbil. „Co se děje?“

„Moje jsou kovové.“ Lucian znovu zaklel. Byl rozzlobenější, než dřív. „Dante, budeš mě muset pustit dovnitř. Nemůžeme si dovolit ztrácet čas tím, že bych to obcházel.“

„Jeden z mužů jde dozadu,“ poznamenal Gio. „Předpokládám, že ke kameře. Na minutu jsem ji oslepil. Viděl jsem, že se to snažil opravit, ale program ovládám já, takže přepisuje ten jeho. Musíme se pohnout. Hned.“

„Jo, jo,“ řekl Dante. Snažil se přemýšlet. „Vidíš, co je za mými dveřmi?“

„Z jiné strany pohledu. Je tam okolo pár beden. Proč?“

„To je všechno, co jsem potřeboval vědět.“ Dante potřeboval, až otevře dveře, nějakou ochranu.

„Je tu něco, co bys měl vědět, než půjdeš dovnitř,“ dodal Gio tiše.

Dante namířil samopal na dřevo kolem dveří. „Co?“

„Předtím jsem tam viděl tři muže, ale teď je jich tam minimálně pět. Čekají s útočnými puškami, jako máme my. Vědí o nás. Auto vepředu vyjelo a Catrina stojí před ním.

Dante zaváhal. „Nenastoupila do auta, že?“

„Ne.“

„Pak dělá to, co jsme potřebovali. Vytáhla ho ven.“

„Co když je John v tom autě?“ zeptal se Lucian.

„Chce Michela, že?“ znovu se zeptal Dante. „A těch pět mužů uvnitř mě nutí myslet na to, že je tam něco, co nechce, abychom dostali, takže...“

„Otevři to,“ řekl Lucian.

Spoušť samopalu se pod Danteho prstem lehce pohnula. Kulky pokropily dřevo kolem zámku a postupně ho oddělily od dveří.

„Jsou jako krysy,“ řekl Gio. „Zbraně jsou venku.“

„A my uvnitř,“ řekl Dante svým bratrům, když se dveře rozlétly.

„Dva z nich jdou přímo k tobě, ale v cestě jim stojí bedny.“

„Jasně.“ Dante zatlačil na dveře. Zbytek těžkého kovu odstranil z cesty svým samopalem, který měl stále zamířený před sebe. Jakmile vstoupil do skladu, do bedny, o které se zmínil Gio, se zakously kulky. A rozhodně to nebyly Danteho zasrané kulky. Klesl na cementovou podlahu na kolena, aby zmenšil jejich možnost zasáhnutí cíle. Pod nohama cítil zjevně rozsypané arašídy. „Sakra.“

„Jsi v pořádku?“

„V perfektním,“ odpověděl Dante Giovi.

„Pospěš si,“ zavrčel Lucian. „Nějaký zasraný idiot střílí na mé dveře a to zatím ještě ani nejsem uvnitř.“

„Jo, už běžím, chlape.“

Ve skladu panoval ochromující hluk. Střelba někde zezadu, pak někdo střílel vepředu po něm, a zároveň se z místa poblíž vchodu ozývaly výkřiky. Situace by mohla vyděšeného muže zmást, ale Dante se nedal snadno vyděsit. Už se znovu postavil a pohyboval se ke straně. Kryl se za další bednou. Mezi těmi všemi zvuky zaslechl Dante známý křik svého synovce, ale nedokázal identifikovat směr, odkud to přicházelo. Zdálo se mu, jako by to přicházelo ze všech směrů najednou.

Když Dante klouzal k další přepravky, ovály jeho obličej dřevěné třísky. Ti hlupáci stále stříleli do beden. „Slyším Johna, ale já -“

Ve sluchátku se okamžitě ozval Lucian. „Chci svého syna.“

„Jo, jo, pospěš si.“ Dante prakticky zavrčel. „Snažím se tu neschytat kulku.“

„Pár do hrudníku ti neublíží,“ vyštěkl Gio.

Dokonce, i když jste na sobě měli kevlarovou vestu, tak by ve skutečnosti mohly. Možná by nezabily, ale určitě by bolely jako svině.

Když se Dante dostal k přední části přepravky, rychle se kolem rozhlédl. Zaznamenal dva muže, kteří ho neviděli. Vystrčil samopal ven a rychle schoval hlavu. Když stiskl spoušť s opakovanou kadencí, slyšel hukot svého tepu až v uších. Při střelbě používal obě ruce, aby ustálil zbraň, která s sebou při rychlých výstřelech měla tendenci škubat.

Zasraně. Možná si měl přinést špunty do uší.

Jakmile Dante zaslechl dva různé výkřiky překvapení smíšené s bolestí, vrhl se uličkou dál. Ty blázny, kteří po něm stříleli, ani nezkontroloval. Jeho nejisté postavení mu teď chránily další bedny a hromady krabic.

„Gio, kam mám teď jít?“

„Jsi na správné cestě. Ze svého současného místa pokračuj neustále vpřed,“ řekl mu jeho mladší bratr. „Problémem je to, že ti dva vepředu se také propracovávají dál a stále je tam jeden u Lucianových dveří.“

Pak Gio hlasitě zaklel a na druhém konci linky se ozvalo zaklapání klíčů. „Co to sakra udělala?“

Dante se opřel zády o krabice. Srdce se mu málem zastavilo. Měl pocit, jako by teplota ve skladu najednou vyskočila na nesnesitelnou úroveň. Existovala jediná ona, o které mohl Gio mluvit… Catrina.

„Sakra, sakra, sakra.“ Giova frustrace v Danteho uších zněla ještě hlasitěji.

Prostorem se neustále ozýval Johnathanův tichý pláč.

„Měl bych se zeptat?“ zeptal se Dante. „Nebo mám prostě pokračovat dál?“

Gio vydal příšerný zvuk, který se Dantemu zabodl přímo do hrudi. „Měl jsem tu ty nejdůležitější kamery a přiblížil si je. Omlouvám se. Právě jsem zkontroloval přední kameru a je pryč. Takže je v autě.“

Ach, bože ne.

„Já -“

„Pusť mě dovnitř!“ zařval Lucian.

Krabicí vedle Danteho projela kulka. „Zasraný bože!“

„Dělej!“ zařval Gio.

Dante pevně stiskl oči. Rozhodl se věřit tomu, že jeho žena věděla, co dělala, dokonce i když tím, že by ho poslechla, by si možná mohla zachránit svůj zatracený život. Znovu se dal do pohybu. Když kličkoval mezi množstvím krabic a přepravek, v těle mu zuřila panika. Opakovaně se ohlížel přes rameno, aby si hlídal ty dva, o kterých se zmínil Gio, ale ani jednou je nezahlédl.

Když pak v provizorních uličkách plných sraček zahnul za roh, Dante uviděl červené záblesky světla, které signalizovaly zadní nákladní rampu, kde zvenku čekal Lucian.

„Zbraň vzadu za rohem deset stop za tebou, vlevo necelých pět,“ varoval ho Gio. „Ti druzí dva tady stále ještě blbnou hledáním v uličkách zhruba třicet stop dozadu. Než tě doženou, získal jsi trochu náskok.“

„Díky.“

Dante sklonil samopal a z pouzdra na zádech si vytáhl svůj Magnum. Nebylo potřeba plýtvat kulkami. Kvůli bezpečnosti se ohlédl, pak se naklonil, popostoupil o krok dopředu a zvedl Magnum. Jakmile se ten idiot za rohem vynořil, Dantova zbraň se setkala s jeho čelem. Kulka se zaryla přímo do čela muže a okamžitě ho zabila. Mrtvola se sesunula mezi krabice a kolem se rozstříkla krev. Když mužova útočná zbraň dopadla na krabice, kolem se rozlétlo další balení arašídů. Dante zbraň zvedl a přehodil si ji přes rameno. Nepotřeboval poskytovat těm sráčům další munici, než už měli.

Odněkud za zády Danteho zazněl křik. Rozzlobené výkřiky v italštině.

„Jo, teď se blíží,“ řekl Gio. „Myslím, že teď jsi to pro Luciana vyčistil. Ale dávej si pozor na záda.

Dante proběhl bludištěm beden a krabic. „Mám to.“

„A -“ Gio se na okamžik odmlčel a pak zamumlal. „Co je sakra tohle?“

„Gio, co se děje?“ zeptal se Dante, který se konečně dostal k zadnímu východu. Nohou kopl do dveří, vyrazil zámek a tím umožnil dveřím, aby se rozlétly.

Lucian mlčky vklouzl dovnitř. Ihned zaslechl slabé Johnathanovi výkřiky, které rezonovaly všude kolem nich. Pohledem zaletěl ke stropu.

„Gio?“ zeptal se Dante.

„Musím vypnout kamery,“ řekl Gio tiše.

„Cože? Proč?“ dožadoval se Lucian.

Dante si připadal stejně zmateně. Giův um s počítači a hackerováním do dnešního dne ušel dlouhou cestu, a kromě toho se k nim rychle blížili dva sráči.

„Už jsem je vypnul, takže jste tam teď sami na vlastní pěst,“ vysvětloval Gio. „Kódování programu -“

„My těm sračkám nerozumíme,“ přerušil ho Lucian ostře.

„Můj router se snaží odrazit další hotspot. Je tak blízko, že také musí být uvnitř budovy. Jediné, co podle toho kódu můžu říct, je to, že se tam něco odpočítává, chlape. Musím přijít na to, co to je, což znamená, že se potřebuji dostat z tohohle hotspotu a skočit do toho druhého.“

„Odpočítává,“ zopakoval Dante a podíval se na Luciana. „Zasra-“

Lucian ze strany narazil do Danteho boku a oba srazil na zem. Danteho rameno ječelo agónií, hlavou se praštil o betonovou podlahu. Ze všech směrů se ozvalo hvízdání kulek. Oba bratři se rychle vydali po kluzkém betonu dál, aby našli úkryt. Rychle jako blesk znovu zmizeli v bludišti beden a krabic. Jejich štítem se stala převrácená přepravní bedna, nicméně Dante věděl, že to pro ně bude málo.

Dante cítil v čelisti hořící žihadlo, a když se toho bodu dotkl, po ruce mu stékala vlhkost. Se zasyčením ruku odtáhl. Konečky prstů mu pokrývala krev.

„Ach, do prdele,“ vydechl Dante a znovu si přejel po čelisti. Snažil se odhadnout, jak hluboko se kulka dostala. Nejmíň pár centimetrů.

„Sakra.“ Lucian popadl bratra za tvář a zvedl Danteho hlavu. „Je to jen povrchová rána. Nic vážného.“

„Na to, aby to byla jen povrchová rána, to zasraně moc krvácí.“

„Protože ji máš v obličeji,“ odvětil Lucian naprosto nevzrušeně. Pustil Danteho tvář. „Teď sklapni a nech mě poslouchat.“

Lucian se otočil. Mírně se zvedl, aby se mohl rozhlédnout. Jakmile to udělal, Dante s sebou cukl. Do zadní části kevlarové vesty, kterou měl Lucian na sobě, se hluboko zaryly dvě kulky. To muselo bolet.

„Au, chlape.“

„To nic není.“ Lucian se se žuchnutím znovu usadil na zemi. Jeho těžké dýchání však prozrazovalo, že mu ty kulky pravděpodobně na okamžik vyrazily dech.

„Správně.“

„Něco je špatně,“ řekl Lucian a zhluboka se nadechl.

„Souhlasím,“ ozval se Gio, čímž připomněl oboum bratrům, že tam stále byl.

„Ty první?“ zeptal se Lucian.

„Je to odpočítávání,“ řekl Gio prostě.

Dante zaskřípal zuby. „Už jsi nám řekl, že to byl nějaký druh hodin.“

„Jo, a na hodinách zbývá skoro dvě a půl minuty. Bez ohledu na to, co je uvnitř té budovy, je to kódování s přísným bezpečnostním opatřením, takže i kdybych se toho jen pokusil dotknout, tak by se hodiny automaticky vynulovaly a ...“

„A co?“ donutil se Dante zeptat.

„Myslím, že je to bomba,“ řekl Gio. „Musíte odtamtud hned vypadnout.“

„Ale John -“

Lucian popadl Danteho za košili, aby sklapl. „Ty výkřiky jsou ze záznamu. Je to dvacetivteřinová smyčka. Je pouštěna z několika reproduktorů, aby mátla a vyváděla mě z míry. Všiml jsem si toho, když to šlo potřetí. Můj syn v téhle budově není.“

Tak kde potom sakra byl?

Dante zamrkal. Konečně to pochopil. „Ale my ano.“

„Právě se mi znovu podařilo nahodit obraz z kamer,“ řekl Gio. „Ach, podívejme se. Chystají se vám to usnadnit.“

„Cože,“ zeptal se Lucian.

„Skrčit se, přetočit, zamířit a střílet. Snadné,“ zasmál se Gio. „Pak utíkejte tak rychle, jak zasraně můžete, přímo předkem ven z budovy.“

Dante svraštil obočí. „Proč předkem?“

„Stále si myslím, že existuje důvod, proč to udělali tak, aby ta kancelář vypadala tak, jako by byla blokována. Jako že možná někdo chtěl, aby kdyby došlo na bum, jste byli právě v té oblasti. Navíc, přední vchod vás nebude blokovat tak, jako ostatní. Přestaňte už s těmi tanečky okolo a hejbněte kostrou. Teď máte pravděpodobně kolem minuty padesát. Možná méně.“

Lucian kývl na Danteho a sklouznul dolů. Dante udělal to samé. „Gio, najdi mou ženu. Jestli nastoupila do toho auta, tak pro to byl možná dobrý důvod.“

„Jdu na to.“

Lucian natáhl sevřenou pěst a Dante si s ním ťukl.

„Ještě dvě věci,“ řekl Gio.

„Jo?“

„Chystám se odpojit, takže můžu zavolat chlápkovi, kterého máme na průzkum. Možná, že auto s Catrinou sledoval.“

„A?“ zeptal se Lucian.

„Jo, zůstaňte naživu, protože vás miluji a nechci, abych se po zbytek života musel s mamá vypořádávat sám. Stálo by to za hovno.“

Dante dlaní ztlumil svůj smích. To byl typický zasraný Gio. „Ty taky, kreténe.“

Telefon cvakl.

„Na tři,“ řekl Dante Lucianovi.

Zvedl ruku nahoru a jeden po druhém zvedal prsty. Na tři se oba bratři od sebe odkulili a pokračovali ze svého úkrytu za spadlou bednou dál. Dante před sebe natáhl zbraň a prostor rozsvítila s rytmickou kadencí dávka výstřelů ze samopalu. Pak vzal prázdnou zbraň, a jakmile ji znovu nabil, uviděl zasraného blázna, který strkal hlavu kolem bedny, aby se podíval po místě Danteho pobytu a jeho zbrani.

Dante se po něm okamžitě natáhl, aby tomu chlápkovi zezadu sebral zbraň. Ale nebyla tam. Když ho Lucian vyřešil, musela mu spadnout z ramene. Dante by přísahal, že když teď nemohl najít v pouzdře svůj Magnum, měl srdce až v krku.

„Běž!“ vykřikl Lucian.

Dane udělal přesně to, co mu bratr řekl. Právě, když se ten muž objevil s puškou v ruce zpoza přepravky přímo před ním, byl na nohou. Lucian tomu hajzlovi odpověděl dávkou ze samopalu. Kulky se do toho chlapa zaryly a než se zhroutil na podlahu, prudce narazil do bedny za ním. Dante neztrácel čas tím, aby hledal posledního muže. Prostě běžel do přední části budovy. Do pekla doufal, že Lucian nebyl daleko za ním.

Na druhé straně skladu nebyl bordel z těch beden a krabic ani zdaleka tak špatný. Prodírat se jimi bylo daleko jednodušší. Ani to nepřipomínalo takové bludiště. Dante teď dosáhl otevřeného prostoru, kde musela standardně parkovat auta. V současném okamžiku tam žádné nebylo. Vzadu v mysli stále odpočítával čas. Teď zbývalo kolik? Možná třicet vteřin?
Dante uviděl, že byl přední vchod zabarikádovaný těžkými mřížemi. Narůstal v něm vztek.

Na rameni mu přistála těžká ruka. Přiměla ho vykřiknout. „Ježíši, Luciane!“

„Podívej,“ řekl Lucian a kývl k vršku kovových garážových vrat. Dante se podíval směrem, kterým ukázal. Všiml si, že dveře se otvíraly a zavíraly pomocí mechanického motoru. Ale v dohledu nebylo žádné tlačítko. „Můžeme to vypáčit, ale bude to těžké.“

„Toho posledního chlapa jsi dostal, že jo?“ zeptal se Dante. Lucian přikývl. „Dobře. Tak otevřeme tyhle sráče a vypadneme pryč.“

Lucian odhodil svůj samopal stranou a spolu s Dantem se sklonil, aby zapáčili pod spodní částí těžkých kovových dveří. Zvedání listů spojených kovových listů bylo vše, jen ne nic jednoduchého. Všechny svaly Danteho těla protestovaly proti té obrovské tíze dveří. Když se dveře trochu nadzvedly, Dante kývl na bratra, aby šel první. Jakmile se Lucian dostal na druhou stranu, znovu přidržel spodní část dveří a Dante taky rychle proklouzl ven.

Jakmile kovové dveře pustily s obrovskou ránou, okamžitě znovu dopadly na betonovou podlahu.

Jakmile se Dante narovnal, okamžitě si všiml dvou věcí. Na zemi na hromadě ležel kabát, boty a nový nůž jeho ženy. A jen necelý metr od přední části skladu stálo s nastartovaným motorem známé černé auto, které mělo otevřené oboje zadní dveře. Lucian se při pohledu na Giovo auto zasmál, ale stále byl napjatý. Dante to v tom slyšel a měl pocit, jako by měl srdce rozervané na kusy.

Stále ještě neměli Johna.

A Bože, kde byla Catrina?

„Dělejte!“ zakřičel z auta Gio.

Dante s Lucianem nepotřebovali, aby jim to zopakoval. Naskočili do zadní části Giova auta a přistáli jeden na druhém. Gio sešlápl plynový pedál až k zemi. Zadní dveře auta se při prudkém rozjezdu zabouchly a Lucianův loket zatracenou silou narazil přímo do Danteho žeber. Skopl ze sebe svého bratra.

„Au, ty debile!“

Lucian se na sedadle zvedl, ale mlčel. „Kde je můj syn?“

„Myslím, že to vím,“ řekl Gio. „Možná…. Cristo, tak nějak doufám, že ano.“

Ať už si Gio myslel o aktuálním místě Johnathanova pobytu cokoli, nezněl, že by byl nadšený, takže Danteovi obavy jen vzrostly.

„C-“

Lucian otázku nestihl dokončit. Vzadu explodovala bomba a tlaková vlna zezadu narazila do auta. Ten výbuch byl silný jako sopečná erupce. Lucian i Dante se instinktivně přikrčili, i když už teď byli dost daleko na to, aby na ně mohly dopadnout pozůstatky exploze.

„Kurva!“ zasyčel Gio. Strhl auto prudce do strany a na dvou kolech ostře zatočil doprava. „No, díky tomu je z naší strany snadné zbavit se všech důkazů.“

„Kam jedeme?“ zeptal se Dante.

„Dostat tvou ženu a Johna.“

„Byl v autě?“ zeptal se Lucian. Tón jeho hlasu byl smrtící.

Dante viděl, jak se Gio, když promluvil, téměř přikrčil. „Ehm...“

Lucian zezadu praštil rukou do Giova ramene. „Co? Řekni mi to!“

„Když jsem se poprvé připojil na kamery, sledoval jsem někoho, koho označila jako Bruna, jak dával do kufru auta velký pytel na odpadky.“

„Pytel na odpadky?“

„To je to, co jsem viděl. Nic jiného,“ řekl Gio rychle.

Lucianovy oči se díky zuřivosti prakticky změnily do černé. Dante se zabořil do sedadla. Hruď se mu znovu tvrdě svírala úzkostí. Odmítal dát najevo svůj strach, ale naprosto ho ignorovat bylo neskutečně těžké.

Gio se podíval do zpětného zrcátka. „Podle GPS nejsme od Catriny daleko. Než zastavili, ujeli možná tři nebo čtyři bloky.“

Auto se proplétalo uličkami mezi sklady a Dante mlčel. Vypadalo to, že Gio věděl, kam má jet, aniž by se přitom byť jedenkrát musel podívat na sedadlo spolujezdce, kde měl svůj notebook s mapou ulic, na které svítila jediná červená tečka. Danteho Giova znalost oblasti nepřekvapovala. Přístavní čtvrť byla vždy jeho a Lucianovou specialitou.

Gio náhle šlápl na brzdu a zastavil auto. Lucian i Dante s sebou trhli dopředu. Dante se nemusel ptát, proč bratr tak náhle zastavil. Mezi dvěma budovami byl v úzké uličce napůl přes silnici zaparkovaný bílý vůz. Auto se otřásalo, takže bylo zjevné, že se uvnitř něco dělo.

Jako první z auta vyletěl Dante. Lucian byl hned za ním. Když spěchal k autu, sáhl dozadu za opasek pro svou zbraň, ale pak si znovu uvědomil, že ji ztratil. Dantemu však v tuhle chvíli bylo fuk, ať už zbraň měl nebo ne.

Zvlášť ne, když uviděl muže, kterého neznal, jak se na předním sedadle snažil udusit jeho manželku. Dante rychle obešel auto. V jeho žilách se přímo vařil vztek. Jeho žena byla zatracená bojovnice, protože mužův – Brunův – obličej byl rozdrápaný od jejích nehtů.

Dante trhnutím otevřel dveře u spolujezdce. V ten samý okamžik otevřel Gio dveře i na straně u řidiče. To první, co jeho bratr udělal, bylo to, že našel páčku a s klapnutím otevřel kufr. Catrinina tvář byla celá rudá. Marně se snažila získat trochu kyslíku do plic. Po tvářích jí stékaly slzy. Ruce, které ji svíraly kolem krku, byly celé červené od toho, jak se do nich Catrina svými nehty zarývala až do krve.

Catrininy doširoka vytřeštěné, vystrašené oříškově hnědé oči se okamžitě střetly s pohledem jejího manžela, který byl nad ní. V ten samý okamžik se v Brunově pohledu objevil šok.

Zezadu z auta vyšlo Lucianovo zajíknutí plné bolesti. „Ach, Bože, Johne. Papà je tady, Johne. Tatínek je tady, můj sladký chlapečku.“

„Chcípneš,“ zavrčel Dante. Jakmile to slovo opustilo jeho rty, jeho pěst okamžitě dopadla na Brunův nos a s ošklivým křupnutím tam přistála.

Gio popadl chlapa za nohy a vytáhl ho z auta. Dante mezitím objal svoji ženu kolem pasu a vytáhl ji z auta na její straně. Ze strany od řidiče se z venku ozvaly dvě tvrdé rány, kdy pravděpodobně Giovy boty dopadly na mužův obličej, následované šíleným křikem.

Dante přejel rukama po obličeji své manželky. Zaznamenal modřinu pod jejím okem a rozseknutý horní ret, kterým prosakovala krev. Když z očí Catriny znovu padaly slzy a její vzlyky ještě zesílily, Danteův hněv ještě narostl. Svou ženu viděl brečet jen jednou.

Catrina nikdy nebrečela. Věděl, že by nechtěla, aby ji nikdo, dokonce ani rodina, v tomhle stavu neviděl. Dante z tváře své manželky setřel vlhkost a něžně ji políbil na pohmožděný ret. „Pst. Mám tě, dolcezza.“

Catrina divoce přikývla. „Já vím. Vždycky mě máš.“

Jo. A taky to tak vždycky zatraceně bylo.

„Bláznivko.“

„Miluji tě, bello.“

„Ti amo, Catrina. Sempre.“

„Navždy,“ zopakovala anglicky.

„Myslel jsem si, že jsi pravidla znala,“ řekl Dante a kontroloval u toho ty příšerné otisky prstů, které měla na bledé kůži kolem krku.

„Je mi to líto,“ dostala ze sebe Catrina. Znovu začala vzlykat.

„Ne, není.“

Catrina zavrtěla hlavou. „Ne, není.“

Dante se ohlédl přes rameno manželky a uviděl Luciana, který držel v náručí kříčícího Johnathana.

„Musíme odtud brzo vypadnout,“ řekl Gio. Rukama se opíral o střechu auta. „Taky ještě potřebujeme dostat jiné auto.“

„Je mrtvý?“ zeptal se Lucian.

„Ne. Ale právě teď si užívá chuť mé boty přímo v obličeji.“

Lucian se podíval na Danteho. Beze slova se zeptal: „Můžu, nebo to chceš udělat ty?

Dante nechtěl pustit Catrinu. „Je tvůj, chlape.“

Lucian obešel auto a podal Johnathana Giovi. Když s ním Gio v náručí odcházel, zakryl svého synovce svým kabátem. Lucian popadl silně krvácejícího a omámeného Bruna a postavil ho na nohy.

Dante se neobtěžoval s tím, aby když byl ten muž opřen o cihlovou zeď budovy, zajistil, že se jeho žena bude dívat jinam.

Lucian vytáhl zbraň, kterou miloval – svou stále věrnou Eagle – a strčil ji Brunovi do krku tak hluboko, až jí druhého muže téměř dusil.

Když Lucian stiskl spoušť, Bruno se díval po Catrině.

Catrina se ušklíbla a zašeptala: „Bum.“

*******

Dante stál ve vstupní hale domů rodičů. Byl ztuhlý na místě. Měl pocit, jako by mu někdo nalil do bot cement, takže nebyl schopný pohybu. Catrina ho obešla, sundala si bundu a boty na vysokých podpatcích a oboje uložila do veliké šatny v hale. Vypadalo, že jeho nepříjemnou situaci nezaznamenala.

Poté, co uklidila své vlastní věci, začala sundávat Michelovi jeho kabátek, klobouk a botičky. Dante přitom chlapce držel. Zatímco se jeho matka nad ním rozčilovala, Michel blábolil, většinou samá nesrozumitelná slova. Nicméně jedno z nich nad ostatními vyčnívalo a bylo jasné jako den: papà.

Michel už nazýval Catrinu jako svou mamma. Podle toho, co Dante pochopil, to bylo očividně díky tomu, jak ho k tomu povzbuzovala jeho chůva při prohlížení obrázků. Co se týkalo Danteho – dítěti stačil pouhý týden a začalo mu říkat papà. Bylo to tak zasraně neskutečné, krásné i děsivé zároveň. Proč?

Protože se Michel na Danteho díval, jako by pro něj byl tou nejoblíbenější a nejdůležitější osobou na celém světě. Pro Danteho neexistovali dva významnější lidé, než Catrina a Michel. Ne teď.

Michel se zakřenil. Tím ukázal špičku zoubku, který se mu prořezával z dásně ven. Pro dítě to představovalo peklo a Dante to věděl. Celé tři noci strávil tím, že byl vzhůru a uklidňoval Michela, protože to vypadalo, že když měl bolesti, chlapec byl v Danteho přítomnosti klidnější. Dio, ten chlapec byl jeho synem skrz naskrz. Ať už jeho krev říkala cokoli, prostě byl.

„Jsi nervózní, bello?“

Dante přejel svou ženu pohledem. Očima se zastavil u šátku, který měla kolem krku, aby jím zakryla zažloutlé modřiny, které ji před týdnem způsobily Brunovy ruce. Aspoň, že se make-upu podařilo zakrýt pozůstatky modřiny pod okem a ret, který jí ten pitomec rozsekl, se už zahojil. Nepomáhalo to. Danteův vztek v krvi při tom samotném pomyšlení znovu nebezpečně narůstal a měnil se v obrovské destruktivní vlny.

Ale tohle byl jejich svět. Ten chlap byl pryč, stejně tak, jako jeho hrozba. O tom, co se stalo, vědělo jen velice málo lidí. Tak to bylo pro všechny nejlepší. Čím méně lidí o tom vědělo, tím méně jich o tom mezi s sebou mohlo mluvit. A oficiální místa neměla šanci to zjistit. Už tak se museli vypořádat s tím, že vyšetřovali onu automobilovou nehodu.

„Ano,“ konečně odpověděl Dante.

Catrina ho pohladila dlaní po tváři a zachytila pohled jeho očí. „Nebuď. Jsou tvojí rodinou a budou ho milovat, protože je tvůj.“

Dante se nadechl. „Myslíš náš.“

„Sì, ale já tady nejsem tou nervózní.“

Pravda, pomyslel si Dante s úsměvem.

Dante věděl, že jeho úzkost byla v mnohých ohledech zbytečná. Michel už se setkal s většinou své nejbližší rodiny, jako byli jeho strýcové a tety. Stejně jako vždycky, tak bez ohledu na to, jak moc se snažili uchovat existenci chlapce v tajnosti až do doby, než pro něj budou mít správné papíry, šířily se řeči, že Dante přijal za svého malého chlapce, který byl Catrinin biologickým synem.

Aspoň přesně takový zasraný příběh byl zmiňován.

Naneštěstí adopce by mohla v některých očích Michela poskvrnit a to Dante nemohl dopustit. Před potvrzením zvěstí ohledně svého syna chtěl ještě jeden týden počkat. Ale vzhledem k tomu, co se už šeptalo, neměl jinou možnost. Dneska by ho mohli vhodně představit jako Catrinina syna s tím, že doufali, že by tak ostatní mohli o něco snáze přijmout to, že Dante chlapce adoptuje.

Dante tou skutečností, že vůbec potřeboval něčí souhlas, opovrhoval, ale bohužel jednalo se o to, jak la famiglia fungovala.

Cosa Nostra byla víc, než jen věc, víc, než jen zvolená profese. Byla to kultura lidí, kteří společně směřovali k jednomu společnému cíli, lidí, kteří věřili životu, který žili. Byli neustále svázáni spousty pravidel a očekávání. Nad tím vším byla věrnost a čest muže. V tom obrovském schématu věcí nic neznamenalo to, že jste byl boss. La famiglia představovala víc, než jednoho muže – tou byli všichni muži. Vždycky to tak bude.

Dante byl své matce směšně vděčný, i když v začátcích jeho manželství byla nekompromisní. Jakmile se dozvěděla o Michelovi, okamžitě přišla, aby se s chlapcem setkala a stejně jako Dante, se do něj okamžitě zamilovala. Cecelia jemně poukázala na to, že když o tom věděla ona, ostatní o dítěti pravděpodobně věděli také. Cecelia během pár dní zorganizovala obrovskou nedělní snídani. Ta žena byla tyran.

Namísto obvyklé soukromé snídaně, kdy se s rodinou scházeli jen bratři a jejich manželky, se v tomto případě jednalo o otevřené pozvání pro každého z la famiglia. A na světě rozhodně neexistoval idiot, který by se vyhýbal pozvání ženy Antonyho Marcella. Dante věděl, že otevřené pozvání znamenalo přítomnost všech.

Velkou chodbou se nesly zvuky hlasů lidí. Většina hostů už dorazila.

„Připraven?“ zeptala se Catrina.

Dante potlačil svou nervozitu a přikývl. Jednalo se zejména o to, že nechtěl, aby lidé jeho syna odmítli, protože Michel byl tak nádherný a svým otcem zcela milovaný. Ostatní by ho měli také milovat.

„Ano, bella.“

Catrina mu nabídla ruku a Dante ji bez jakýchkoli otázek přijal. Společně prošli foyer a chodbou, a dali si na čas, než se dostali do velké kuchyně, která byla propojena s jídelnou. Jakmile se dostali do dveří do kuchyně, všechny hlavy se otočily a hlasy rychle utichly.

Michel, který byl zdánlivě lhostejný vůči napětí, které cítil jeho otec, zatahal za límec Danteho košile a začal žvýkat jeho látku. Dante se zasmál a pustil ruku své ženy, aby mohl svému synovi dostat tu nepoživatelnou látku z úst. Pak ho políbil na jeho malý nosánek.

„Nejez tatínka, piccolo.“

„Ne Papà,“ zablábolil Michel.

V ten samý okamžik si Catrina odkašlala a rukou znovu vyhledala Danteho. Když otočil Michela, aby čelil kuchyni a jídelně plné lidí, jeho nervozita zmizela. Chtěl, aby ostatní viděli tvář jeho dítěte, aby si mohli vyvodit své vlastní závěry ohledně jeho vzhledu. Zvlášť ohledně skutečnosti, že Michel měl některé rysy stejné jako měla Catrina. Když nic jiného, mohlo by to pomoci s jejich historkou.

Většina hostů nevěděla o tom, že Dante nemohl mít děti. Ostatně to nebyla jejich věc. Dante si to však stále musel sám pro sebe připomínat. Také nemohli vědět o tom, jak pro něj byl ten malý chlapec v náručí důležitý – jak moc tohle dítě potřeboval a chtěl.

„Kdo to tam je?“ zeptal se Antony a přistoupil směrem k Dantemu s otevřenou náručí, aby si vzal svého nejnovějšího vnuka. Během týdne se už s Michelem setkal, ale Dante v tom poznal otcův způsob, jak prolomit ledy. Oceňoval snahu svého táty.

Dante se usmál. „Mio figlio.“

Můj syn.