Dante - 16. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Minulost Cat vychází najevo. Dokáže Dante vše ustát a znovu se zamilovat, nebo vše skončí obrovskou tragédií?                                   Sinnel

Jakmile Catrina vešla do bytu, Lucian byl okamžitě na nohou. Udělal pohyb směrem k Danteho manželce a jeho rysy byly temně zbarveny zlobou. Catrina při Lucianově pohybu ani nemrkla. Jen se napřímila a celou dobu naprosto nebojácně sledovala toho muže. I když v jejím pohledu byla bolest. Dante ji mohl vidět a zařízla se mu až do morku kostí. Bez ohledu na to, jak moc byl na svou ženu naštvaný a jak se jí cítil zrazený, by nikdy nedovolil, aby jí kdokoli ublížil. Ne, že by si myslel, že by to Lucian mohl udělat, vzhledem k tomu, že panikařil, Dante znal svého bratra, aby věděl, že by byl schopný udělat cokoli, pokud by si myslel, že by tím mohl dostat svého syna zpátky.

A v tenhle okamžik byla Catrina tou jedinou, kdo měl nějaké odpovědi.

Dante se rychle pohnul a postavil se před svou ženu, aby zastavil svého bratra dalším pohybu k jeho ženě.

„Luciane, ne.“

„Chci vědět, kde je můj syn!“

„Je mi to strašně moc líto,“ řekla Catrina tiše. „Nikdy jsem si nemyslela -“

„Kde je můj syn?“ zařval Lucian.

Dante se při vzteku, který byl namířený vůči jeho ženě naježil, ale udržel se, aby na svého bratra nevyštěkl. Lucianův hněv byl oprávněný. „Luciane, odejdi.“

„Co jsi to kurva řekl?“ zasyčel Lucian skrz zaťaté zuby. „To nemůžeš vážně -“

„Běž domů za Jordyn,“ nařídil mu Dante pevně. „Jsi až příliš nasraný, než abys dokázal dobře uvažovat. Kdybys dokázal, viděl bys, co právě teď děláš a styděl by ses. Běž.“

Lucianova ramena byla tak ztuhlá, jako jeho čelist. „Myslíš tím, běž domů ke své ženě bez svého syna. Řekni jí, že jeho teta – ať už je zasraně ve skutečnosti kýmkoli – je příčinou toho všeho. Správně. Dobře.“

„Dostanu ho zpátky,“ zašeptala Catrina. „Dostanu.“

„Živého a nezraněného,“ dodal Lucian temně. „Protože jinak tě zasraně zabiju.“

Dante tu hrozbu ignoroval. Věděl, že Lucian tohle tvrzení ve svém stavu nemyslí vážně. „Běž domů. Nenuť mě, abych tě o to požádal znovu. Zavolej Giovi. Už na tom pracuje.“

Lucian střelil pohledem na Catrinu, která byla za Dantem. Pak popadl z opěradla gauče svou bundu a opustil byt. Jakmile se za ním zabouchly dveře od bytu, Dante v žaludku pocítil nevolnost.

„Už jsem mluvil s právníky,“ vysvětloval Dante. „Měla jsi štěstí, že byl svědek toho, jak tě ze silnice vytlačil tmavý sedan, protože jinak by to byl nepořádek, který bych nemohl uklidit. I tak s tebou chtějí mluvit detektivové, což je zasraně přímo směšné. Čekám, že po celou dobu, co na nás budou upřeny jejich oči, si dáš pozor na to, aby byly tvé obchody čisté a nic nevyšlo najevo.“

„Já vím. Dám si na to pozor.“

„Kdo je Michel?“ zeptal se tiše.

„Můj synovec,“ odpověděla Catrina.

„Sestry, o které jsem nemohl najít informace?“

„Ano.“

„Kde je?“

„Mrtvá,“ řekla Catrina.

„Proč si ten muž vzal Johna?“

„Protože jsem si od něj vzala svého synovce – jeho syna. Přišla jsem s ním do Ameriky, abych ho udržela v bezpečí a provdala se za tebe, abych se ujistila, že se Bruno bude držet dál. Nebo aspoň jsem doufala, že by se to mohlo stát.“

Dante měl pocit, jako by ho právě někdo kopl přímo do zasraného hrudníku. Catrina mu v těch dvou jednoduchých větách dala spoustu informací. Dante si dal načas, aby mohl slova a jejich obsah absorbovat.

Lži.

Lži, lži, lži.

Bože.

V těle cítil nevolnost.

Dante drsně vydechl a otočil se na patě, aby se díval přímo obličeje své ženy. „Všechno, co jsi mi řekla, je lež? Všechno?“

„Ne,“ rychle řekla Catrina. „Nikdy jsem ti nelhala. Jen jsem jednoduše vynechala pár faktů.“
„To je zasraně to samé!“ Dante mávl. Jeho rozčilení mu bralo schopnost správně myslet, natož mluvit. Když se mu konečně podařilo dostat ze sebe pár vět, byly naštvané a hořké. „Catrino, kdo jsi? Já ani zasraně nevím, kdo jsi!“

„Jsem tvoje žena, Dante.“

„Zaraný Bože, Cat, miluji tě.“

Catrina sklonila bradu. Před jeho pohledem skryla svou tvář. „Já vím.“

„Ne, zcela evidentně ne,“ řekl Dante. Srdce mu prořízla bolest. „Catrino, miluji tě. Sdílím s tebou svůj domov, svou postel… všechno s tebou. A ty mi pořád jen takhle lžeš. Všechno, co jsi mi řekla, byli lži.“

„Dante -“

„Nechci to slyšet,“ odsekl Dante. „Právě teď nemůžeš říct nic, co by to zlepšilo. Nemůžu věřit tomu, že jsem si myslel, že bych ti mohl věřit. Víc než co jiného mě zasraně zabíjí právě tohle. Cat, to mě zabíjí. Po tom všem jsem si myslel, že jsem tě znal.“

Catrina trhla hlavou nahoru. Její pohled hořel nedůvěrou smíšenou se strachem. „Znáš mě.“

„Skutečně ne.“

„Ano, znáš. Nic, co jsem ti řekla, nebyla lež. Já jen -“

„Vynechala velice důležitou, zásadní informaci,“ přerušil ji Dante ostře. „Vlákala jsi mě do manželství pod naprosto falešnými záminkami. Využila moje jméno a sílu mé rodiny jako svůj osobní štít, který tě chrání před jakoukoli pomstou, kterou má vůči tobě tenhle Bruno kvůli tomu dítěti. V celém tom procesu jsi, Catrino, uvrhla do nebezpečí každého, na kom mi záleží a ani jsi mi o tom nedala byť sebemenší informaci. To je přesně to, co jsi udělala. Nepokoušej se to popřít.“

„To nebudu,“ zašeptala.

„Tak, jak si tam jen tak můžeš stát a říct, že tě znám?“ zařval.

Bože jako by ho něco rvalo přímo uvnitř těla. Dante se ještě nikdy necítil tak rozervaný. Jako by mu kvůli téhle zatracené ženě někdo trhal jeho duši. Jak člověk mohl někoho milovat a zároveň jím v ten samý okamžik pohrdat?

„Pocházím z malé vesničky v Itálii. Můj otec byl italský Američan. S mou matkou, se setkal, když poprvé přijela do Spojených států. Když mě matka čekala, byli spolu, ale jakmile jsem se narodila, moc dlouho jim to společně nevydrželo. Mé matce nezbývalo nic jiného, než se znovu vrátit do Itálie. Mé dvojí občanství lež nebyla. Ani má potřeba mít plnohodnotné americké občanství, abych se vyhnula možnosti deportace, pokud by na to došlo.

Dante měl zaťaté zuby. „O tom jsi už mluvila.“

„Tak si to poslechneš znovu,“ odvětila Catrina. Do jejího hlasu se vkrádal hněv. „Všechno, co jsem teď udělala, bylo kvůli mé sestře.“

„Tvá sestra,“ zopakoval Dante.

Vypadalo to, že Catrina tu nevyslovenou otázku pochopila. „Ve skutečnosti se jednalo o mou nevlastní sestru. Dceru mého nevlastního otce a matky.“

„Bruno… jaký k němu měla vztah? Jeho manželka?“

„Byla jeho hračkou,“ řekla Catrina a v jejích oříškově hnědých očích se objevila bolest.

„Vysvětli mi to.“

„Dostanu se k tomu. Když jsem odešla z domova, nebyla jsem tak naivní, jako moje sestra. Pochopila jsem, jak být ženou – nádhernou ženou, navzdory svému věku – pokud jsem věděla, jak využít svou krásu a inteligenci, mohla jsem se dostat kamkoli jsem chtěla. Když jsem pracovala v nočním klubu, netrvalo dlouho a padla jsem do oka staršímu, bohatému gentlemanovi. V klubu jsem o svém věku lhala a tak jako tak tam příliš puntičkářsky nelpěli na dodržování pravidel.“

Dante si nemohl pomoci. Ta nevolnost, kterou cítil v břiše, stoupala stále výš. „Nechci to slyšet – cokoli, co jsi s tím mužem měla. Ani nezačínej.“

„Jestli máš na mysli tohle – nebyla jsem jeho děvkou.“

„Potom tedy co?“

„Byl to Brunův otec, Vincenzo. Když tady v Americe lidé slyší o kartelu, okamžitě pomyslí na Mexiko. V Itálii je kartel všude. Tam je kartel mafií. Je to jedno a to samé. Nezáleží na tom, o jak malou vesnici se jedná. Vždycky tam někdo pracuje, využívá lidi, ukrývá produkty… dělá všechno, co je potřeba.“

„Nechápu, co to má co do činění s námi, Catrino.“

„Téměř před dvěma lety papež exkomunikoval všechny mafiány. Slyšel jsi o tom?“

V Danteho mysli problikla vzpomínka. Jednou ráno musel Giovanniho probudit, aby šel do kostela. Jeho bratr to přitom vyhrkl jako důvod toho, proč byl stále v posteli. U toho byl cítit pivem a trávou.

„Vzpomínám si. Co je s tím?“

„Bylo to kvůli tomu, že sicilský kartel postřílel malého chlapce, jeho sestru a matku jen proto, že jejich otec nechtěl spolupracovat s mafií. Ukradl nějaké peníze nebo drogy. Nějaké takovéto nesmysly.“

„Je příšerné, že za jeho zločiny byly zabity jeho děti, ale nemůžu říct, že by mě to příliš překvapovalo.“

„Tohle je Brunův život. Věří, že všichni kolem něj mohou být zastrašováni, aby je měl pod kontrolou. Má rád sílu. Jeho otec ji měl rád také.“

Dante si navlhčil rty. Svá další slova opatrně zvažoval. „Řekla jsi, že jsi byla zapletena s jeho otcem.“

„Pro určité scénáře potřeboval pěknou, nevinnou tvář. Dívku, která by dokázala zaujmout mužovo oko, chovat se jako ovce, která je ochotna být naháněna a dohnána, když se netvářil jako vlk, kterým skutečně byl. Byla jsem schopna zapadnout do vyšší třídy, dostat se do kapes vlivných mužů a postelí -“

Dante při téhle připomínce ucukl.

„Omlouvám se,“ řekla Catrina rychle. Tváře měla růžové. „Vím, co za ženu kvůli tomu ve mně musíš vidět.“

„Nesoudím tě,“ podařilo se Dantemu říct.

Upřímnost šla ruku v ruce s bolestí a ať se do Dantemu líbilo nebo ne, Catrinu miloval. Takže jo, potřeboval ty věci vědět, dokonce i když se mu nelíbily.

Dante ze sebe ty myšlenky setřásl a řekl: „Prosím, pokračuj.“
„Jakmile jsem v tom byla, mojí specialitou bylo vydírání a manipulace. Udělala jsem vše, co Vincenzo chtěl. Užívala jsem si, protože v tom bodě jsem měla všechno. Peníze, sociální postavení a tak dál. Už jsem nebyla tím znevýhodněným, chudým dítětem z vesnice. Ve své kůži jsem byla mocná. Muži mě zbožňovali a stejně tak se mě obávali… takže ano, líbilo se mi to.“

„A jak do toho přišla Královna?“ zeptal se Dante tiše.

„V podstatě se z toho zrodila,“ odpověděla Catrina. „Vincenzo udělal chybu. Věřil mi tak, že jsem měla možnost chodit ven sama, bez dozoru a setkávat se na místech s muži, kteří byli ještě mocnější, než on. Pomalu jsem získávala kontakty a nakonec jsem s některými z těch lidí začala dělat obchody stranou. Sama. Měla jsem na své straně dodavatele těch věcí, kteří neměli s kartelem téměř nic co do činění. Ve volném čase jsem si udělala své jméno.“

„Královna.“

„ Sì.“

„A on to zjistil?“

„Ne. Zemřel. Dohnaly ho všechny jeho zlozvyky a jeho srdce se zastavilo.“

Dante zamrkal. Tohle prohlášení neočekával. „Aha.“

„V té době jsem si myslela, že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Byla jsem volná. Žádné jeho omezení a požadavky. Mohla jsem pokračovat v cestě, kterou jsem se vydala. Už jsem pracovala na vyšší scéně a některé mé kontakty a klientela pocházela z Ameriky. Takže přijít sem představovalo logickou volbu. Moc jsem toho nepotřebovala, ale vzala jsem si pár mužů, kteří celé roky pracovali po mém boku, a k Brunově rodině je nepojila žádná loajalita.“

„Jak se jim daří chránit se před deportací?“

Catrina se zasmála, ale její smích zněl slabě a falešně. „Mají toho velice málo a nic je nepoutá. Nemají pocit, že by tím, že zůstali se mnou, toho hodně ztratili. Zasloužila jsem si jejich věrnost. Pro tuto chvíli je na americké půdě drží v bezpečí falešné dokumenty.“

„O svém příchodu do Ameriky jsi mi naprosto lhala? Kolikrát jsi tu byla?“

„Ne, když jsem se sem poprvé vrátila, bylo mi dvacet pět. Jsem tu jen tři roky.“

„Za tu dobu jsi toho dosáhla spoustu.“

„Hodně jsem na tom pracovala. Abych se stala touhle osobou, tak jsem obětovala všechno.“

„Tvá sestra,“ zamumlal Dante.

„To nejdůležitější,“ souhlasila jemně. „Jmenovala se Catherine.“

Dante si okamžitě vzpomněl na malou holčičku, kterou mu Catrina představila na večeři a následné recepci po jejich svatbě. Myslel si – očividně mylně – že jeho novomanželka s dítětem cítila pouto proto, že se jmenovala podobně. Teď věřil tomu, že za tím pravděpodobně bylo něco víc.

„Catherine neměla drápky, jako mám já. Rozhodně ne takové, aby ji udržely při životě.“

„Co se stalo?“

„Byla o tolik mladší, než já,“ řekla Catrina. Ruce si tiskla k sobě. „O pět let mladší. Když jsem odešla z domova, bylo jí teprve deset. Myslela jsem, že jí to bylo jedno, že si na mě možná ani dokonce moc nepamatovala a taky to, že on ji miloval. Myslím tím, mého nevlastního otce. Zbožňoval ji a já věděla, že bude šťastná. Krátce poté, co jsem odešla do Států, mě moje sestra začala hledat, ale netušila, že už jsem nebyla na tom samém kontinentu.“

„A našla Bruna.“

„Netrvalo to dlouho a ta informace se dostala až ke mně,“ řekla Catrina s roztřeseným povzdechem. „Věděla jsem, jaký byl, Dante. Viděla jsem ho s jinými ženami a to, jak s nimi zacházel. Týral je jako psy.“

„Cat -“

„Vrátila jsem se. Sedla jsem na první letadlo, na které jsem se dostala. Říkala, že ho milovala. Slibovala, že jí neubližoval.“

Catrinin pohled byl skleněný vodou, ale mrkáním ji potlačila. Dante nebyl překvapený. Jeho žena nikdy dobře neukazovala své emoce. Konečně začínal chápat proč. Protože před ním žila ve světě, kde pocity lidi zabíjely.

„Neměla jsem jinou možnost, než znovu odejít. Bruno byl ještě šílenější než v době, kdy zemřel jeho otec. To, že jsem tam byla, ho jen rozzlobilo a mohla jsem vidět, jak z mé přítomnosti obviňoval mou sestru. Snažila jsem se ji vzít s sebou a skoro jsem u toho byla zabita. Ten muž, kterého jsem dneska zabila… byl tím, koho pro mě Bruno poslal.“

Dante stále slyšel, jak mu vzadu v hlavě zvoní Marcova slova, která řekl Catrině. Jako by mu někdo vpíchl jed přímo do srdce. Krevním oběhem mu kolovala zuřivost. Nějak se mu to před jeho ženou podařilo utajit, protože i když se to snažila skrývat, už tak byla dost rozrušená.

„Když jsem byla zpátky ve Státech, pokoušela jsem se Catherine kontaktovat, ale ona mě ignorovala. Něco uvnitř mě to vědělo, Dante.“

„Vědělo co?“

„Že ji bije. Že ji využívá tak, jak využíval ostatní.“

Dante cítil, jak se mu stáhl krk a v ústech měl sucho. „Jak ses dozvěděla o Michelovi?“

„Někdo, kdo soucítil s mou sestrou, se dostal do kontaktu s jedním z mých mužů,“ vysvětlila Catrina. „Informátor se Bruna děsil a neposkytl příliš mnoho konkrétních detailů. I když to stačilo.“

„Stačilo na co?“

„Na to, abych znovu přijela zpátky.“ Catrina potřásla hlavou a klesla jí ramena. Posadila se na pohovku a přitiskla si dlaň na čelo. Dante si mlčky prohlížel svou ženu. Nebyl si jistý, co říct, nebo co udělat. Uvnitř byl stále roztrhaný tím, co udělala a jak mu lhala.

„Oba jsem celé týdny sledovala. Včetně jeho mužů. Našla jsem jí těhotnou a poraženou. Velice těhotnou. Na podruhé jsem byla chytřejší,“ pokračovala a se smutným úsměvem se podívala na Danteho. „Přiletěli jsme v soukromém letadle. Drželi se ve stínech a ujistili se, aby nás díky nějaké chybě nemohl nikdo poznat a chytit. Čekala jsem. Myslela jsem, že kdyby se mi ji podařilo zastihnout, když by tam nebyl, mohla bych ji odvést… a pak jsem musela.“

„Myslíš tím Michela.“

„Ano. Catherine byla už ve vysokém stupni těhotenství, ale nebyla dost dlouho sama, abych to mohla udělat. Bruno ji jednou v noci ztloukl. Porodila sama a vystrašená. Do rána zemřela na ztrátu krve. Nicméně on byl tak uctíván, že si jeho idioti nedokázali pomoc a slavili narození toho malého chlapce. Jak jsem zjistila, tohle byl jeho svět.“

Catrina pokrčila rameny. „Takže jsem čekala o něco déle. Když nechal Bruno chlapce samotného, jen s chůvou, vešla jsem dovnitř. Snažila se pomoci mé sestře krátce před její smrtí. Nebo aspoň to mi řekla. Věřila jsem jí jen proto, že mluvila o Catherině důvěrně známým způsobem a také se starala o Michela.“

„Vzhledem k tomu, že Bruno po tobě stále jde, tak se ti nepodařilo dostat je pryč tak čistě, jak jsi předpokládala,“ poukázal Dante.

„Ne, dostala jsem je od Bruna a jeho hlupáků naprosto bez úhony. Problém byl v tom, že se nezajímal o mou sestru, ale o mě. Dokonce i naši rodiče. Jakmile mě odešla hledat, tak si nad ní umyli ruce. Nikdo by se Brunovi nevzepřel tak, jako já. On to věděl, Dante. Bruno mě nemusel vidět ani mu nikdo nemusel říct, aby věděl, že jsem to byla já, kdo vzal to dítě.“

„Jeho dítě.“

Catrina se ušklíbla. Dívala se téměř krutě. „Není to jeho syn. Michela si nárokuje, ale dítě Brunovi nepatří.“

Dante zmateně svraštil obočí. „Jak to víš?“

„Michel má hnědé oči. Já, moje sestra i Bruno jsme modroocí. Bruno má černé vlasy, moje sestra je měla červené. Tak jako já. Michel je tmavý blonďák. A jeho kůže je světlá. Ne tmavá, jako mají Siciliáni.“

„Ty to jen předpokládáš, ale nevíš jistě, zda je, nebo není synem toho muže,“ řekl Dante.

„Když se mi podařilo chůvu uklidnit a slíbit jí bezpečí, tak mi vysvětlila pár věcí. Podle ní to také není jeho syn.“

„Jaké věci?“

„Jako, že Bruno moji sestru trestal tím, že ji sdílel se svými ostatními muži.“

Nevolnost do Danteho udeřila v plné síle. „Cazzo.“

„Možná, že by Michelovi nikdy neublížil. Možná by se k chlapci choval tak, jako by byl malým králem. Kdo ví? Nebyla jsem ochotna riskovat to, že by to tak možná nebylo, Dante. Michel je také mojí krví a jedinou věcí, která mi po Catherině zbyla. To jediné, co teď můžu udělat pro svou sestru, je toho chlapce ochránit, takže jsem udělala to, co jsem musela. Je mi líto, že jsem ti ublížila a ublížila i malému Johnathanovi, ale pokud bys věděl, před čím jsem utíkala -“

„Nikdy bych si tě nevzal,“ vložil se do toho Dante. Jeho slova nepředstavovala víc, než šepot.

„Ne, to bys neudělal,“ odpověděla Catrina. „Miluji tě. Tak strašně moc.“

„Já vím, Amore.“

Samozřejmě, že ano. Stále to bolelo.

„Jak jsem se dostal na tvůj radar?“ zeptal se Dante. Odkašlal si, aby se zbavil toho tlaku, který mu narůstal v krku.

„Řekla jsem ti to, když jsme se poprvé setkali.“

„Myslíš tím, když ses vloupala do mého bytu.“

„Sémantika. Ani ohledně toho jsem ti nelhala. Pracujeme na obdobném trhu. Některé části našich obchodů se v určitých směrech prolínají. Zhruba rok či tak nějak kolovaly řeči ohledně toho, že nástupce Marcellů se možná poohlíží po určitém druhu smluveného manželství. Když jsem měla Michela ve Státech, byla to ta jediná věc, na kterou jsem dokázala pomyslet, že bych měla udělat. Když se tu usadil a já věděla, že byl v bezpečí, udělala jsem se svými muži krok k tomu, aby se ocitli na tvém radaru. Pak jsem tě vyhledala.“

„Kolik je dítěti?“ zeptal se Dante.

„Minulé pondělí osm měsíců.“

„Ježíši. Když jsi ke mně přišla, byl prakticky novorozenec.“

„Neměla jsem jinou možnost. Musela jsem ho opustit. Nechtěla jsem dát Brunovi, který mě možná hledal spíš dřív, než později, jakoukoli příležitost, že kdyby přišel, byl by Michel poblíž mě.“

„Takže o něj stále pečuje jeho chůva?“

„Ano. Isa nad ním bdí.“

„Od doby, kdy ses za mě provdala, jsi ho viděla?“ zeptal se Dante.

„Jednou. Cesta do LA pro mě představovala krytí.“

„Máš na mysli lež. Další.“

„Dobře. Lež,“ připustila Catrina.

Dante si v kruzích mnul čelo. Dnešek byl celý zasraný den. „A on je kde?“

„Nedaleko od města.“

Dante o tom ani nemusel přemýšlet. Jeho rozhodnutí bylo okamžité. „Cat, připrav se. Odjíždíme.“

Catrina vypadala ohromeně. „Cože? Kam?“

„Jak jsem řekl, připrav se. Je čas přivést ho domů.“

„A co Johnathan?“

„Na ulicích mám lidi, kteří pro mě hledají informace. Právě teď je to nejlepší co můžeme udělat do doby, než nás muži, kteří si ho vzali, budou kontaktovat, nebo než na něco přijdeme.“

Catrina zaváhala. „Nemáš v plánu použít Michela jako návnadu na to, abys je vylákal z jejich úkrytu, že ne?“

„To bych nikdy neudělal,“ řekl Dante pevně. „Je to ještě dítě. Zaslouží si, aby o něj bylo řádně postaráno a nebylo drženo mimo jedinou rodinu, která mu zbyla.“

Catrina z pohovky vstala. Dante se odvrátil. Potřeboval na okamžik přemýšlet, aniž by ho viděla jeho žena a zkoumala každou jeho reakci. Catrina byla v čtení z tváří ostatních lidí až příliš dobrá. Dokázala poznat, co si skutečně mysleli.

Malý chlapec….

Byla to jeho jediná šance na něco, co bylo nemožné?

Dante se ohlédl přes rameno. „Chápu, proč jsi to přede mnou skrývala, ale vůbec se mi to nelíbí.“

Catrina byla zticha. Prsty pevně svírala svou tašku. „Věděl jsi naprosto přesně, čeho jsem se sňatkem s tebou vzdala. Své reputace – toho, že jsem byla Královnou. Já na to byla připravena, Dante.“

„Ale?“ zeptal se.

„Ale nebyla jsem připravena na tebe.“

„Ani já jsem na tebe nebyl připravený.“

„Nechtěla jsem se do tebe zamilovat. Myslela jsem si, že bychom to mohli udržet striktně v obchodních kolejích a neskočilo by to tak, že bys mě na konci mohl zranit. Každý mi vždycky ublížil.“

Možná ublížila ona jemu.

Ale ona ho zachránila a také ho v mnoha směrech udělala mnohem lepším.

********

„Grazie, Isa,“ řekla Catrina a políbila starší ženu na tvář. „Je mi líto, že jsem tě nenavštívila častěji. Nemohla jsem. Bylo to příliš nebezpečné.“

„Lo so,“ odpověděla Isa s úsměvem. „I když myslím, že se mu v poslední době po tobě stýskalo.“

Catrina udělala obličej. „Na to, aby si na mě vzpomínal, byl příliš malý.“

„Nikdy nejsou příliš malí, ragazza.“

Dante byl opřený o zeď a pozoroval ženskou výměnu. Isa si ho prohlížela z boku. „Ill marito?“

„Sì,“ řekl Dante. Odpověděl tím na Isinu otázku, zda byl manželem Catriny.

„Je pohledný,“ zašeptala Isa, i když ne úplně tiše a s konspiračním úsměvem se podívala na Catrinu.

„To ano,“ souhlasila Catrina.

Dante potřásl hlavou. Obě ženy ho pobavily. Jejich rozhovor se stočil jen do italštiny. Catrina se vyptávala na Michelo blaho, jako moc vyrostl a jestli se už naučil nějaká slova. Když se jejich rozhovor znovu stočil k Isině rodině v Itálii, Dante oběma ženám poskytl pro jejich hovor trochu soukromí.

Vzhledem ke smutku v jejím hlase, když mluvila o své dceři a dvou dospělých synech, které nechala doma v Itálii, když odešla, aby pomohla Catrině, by se Isa pravděpodobně chtěla vrátit domů, pokud by mohla.

„Budeš v bezpečí,“ slyšel, jak Catrina zamumlala italsky. „Slibuji, že se o tom ujistíme. Dokonce, i kdybychom museli přistoupit k tomu, že bys začala někde jinde. Za to, co jsi udělala pro Michela, si to, Iso, zasloužíš.“

„Catrino, nesmíš tomu muži dovolit, aby si ho vzal zpátky.“

„Nedovolíme to.“

Dante ve slovech své manželky pozorně zaznamenal ten spodní tón. Ne, že ona nedovolí, aby k tomu došlo, ale oni to nedovolí. On a ona společně, protože byli partneři, i když na ni měl kvůli věcem, které udělala, příšerný vztek.

Dante se rozhlédl po malém bungalovu. Když si všiml, že místo bylo dobře udržované, ulevilo se mu. Bylo čisté, teplé a zdánlivě bezpečné. V rohu místnosti bylo několik hraček pro kojence. Byla tam také ohrádka na hraní. Prázdná, ale s modrou dekou. Odhadoval, že Isa byla zhruba stejného věku jako Cecelia. Tušil, že v tomhle klidném sousedství, když šla Isa s chlapcem ven, pravděpodobně vypadala jako starší matka.

Dante věděl, že tohle bylo perfektní místo. Catrina tu usadila ženu s Michelem velice dobře na tak dlouho, jak potřebovali. V duchu se sám pro sebe usmál. Už to nebudou dál potřebovat. Ne po dnešní noci.

„Ale není Američan a nemá žádné doklady,“ argumentovala Isa tiše. Tím k sobě přitáhla Danteho pozornost. „Co s tím?“

„Postaráme se o to,“ řekl Dante a otočil se tváří v tvář k ženám. Catrina nabídla svému manželovi vděčný úsměv a natáhla k němu svou ruku. Dante k ní bez jakýchkoli otázek přešel. „Mám víc než dost konexí na to, abych zajistil Michelovi jakoukoli dokumentaci, kterou potřebuje. Dokonce ani vláda by nedokázala udělat tak dobré padělky jako moji lidé.“

Isa si odfrkla. „Tak jistý.“

„Skutečně tak optimistický.“

„Iso, nedělej si obavy,“ řekla Catrina. „Pro Michela je jediným nebezpečím Bruno a já...“

Dante s sebou škubl. Věděl, co chtěla jeho žena říct, než tu větu nedokončila. Dante spolkl svou naštvanou hrdost a ocelové nervy a za Catrinu dodal: „Cat se o to postarala. Provdala se za muže, který se nebojí někoho takového jako je Bruno, tak, aby Michel mohl být v bezpečí.“

„Ano,“ řekla Catrina jemně. „A toho muže tak miluji.“

Dante měl propletené prsty s prsty své ženy. Jemně je stiskl, ale mlčel. Později, věděl. Později budou mít spoustu času, aby ze sebe dostali všechno co si museli vyříkat. Nebo za něj, aspoň většinu.

„Spí?“ zeptala se Catrina.

Isa přikývla. „Spí dobře.“

„A co jeho očkování a další věci?“ zeptal se Dante své ženy. „Je všechno zařízeno?“

„Ne. Měla jsem potíže, abych získala papíry, které by odpovídaly dítěti jeho věku, které by byly věrohodné.“

„Mohla jsi zaplatit lékaři, aby se o něj staral a neřešil to.“

Na Catrině byla jasně vidět její vina, ale tak jako vždy byla ta žena tvrdohlavá. „Neměla jsem příležitost najít někoho, kdo by zůstal i mimo tvůj radar, pokud bys začal šťourat do mých obchodů. Čím víc peněz bych rozhazovala, tím větší byla pravděpodobnost, že by sis všiml, že se něco děje.“

Dante potlačil zamračení. Věděl, že měla pravdu. Pro něj bylo puntičkářsky důležité spojení jejich účtů a mít přístup ke zmapování jejích činností. Tak, aby se nemusel ptát, zda mu Catrina neprováděla něco za zády. „Cat, když mi bylo pár měsíců, moji rodiče v mém případě vynechali jednu velice důležitou vakcínu a mě to stálo hodně.“

„Já vím, že ano,“ odpověděla Catrina a ignorovala Isin zvědavý pohled. „U něho to můžeme dohonit.“

„Na takovéto věci je nějaký časový plán, kterého je potřeba se držet,“ upozornil Dante.

„Dante, prosím. Teď ne.“

„Ano, právě teď, Cat. Tohle je pro mě důležité.“

Catrina si povzdechla. Setkala se s jeho pohledem a kývnutím jeho slova akceptovala. „Co Paulie? Mohl by…?“

„Možná,“ řekl Dante. „Nebo přinejmenším by s tím mohl u Michela začít. Nicméně bude pár dní trvat, než získá první dávku.“

Dante pustil Catrininu ruku a oběma ženám se na chvíli omluvil. Vešel do malé koupelny. Zaznamenal, že ve velké vaně byla dětská vanička a podél jejího rohu bylo pár pískacích hraček. Dante za sebou zavřel dveře, aby získal soukromí, vytáhl svůj mobilní telefon a vytočil číslo svého poradce.

Po čtvrtém zazvonění ho napadlo, jestli Paulie ten zasraný hovor skutečně zvedne. Bylo už pozdě a Dante obvykle ve večerních hodinách Paulieho neobtěžoval nějakými nesmysly, pokud nešlo o něco skutečně důležitého. To, co se stalo s Lucianem, teď bylo. Měl ho však znát lépe – volal boss. Dokonce, i když Paulieho od Danteho dělily téměř tři dekády života, nikdy by se nevyhýbal hovoru svého bosse.

„Ciao, bossi,“ řekl Paulie, tak srdečně jako vždy.

Dante si nedokázal pomoci. Při tom pozdravu se musel usmát. „Uvnitř v hlavě mě skutečně nazýváš mým jménem.“

„Ano, ale dřív, než mi to vyklouzne ven, se vždy stihnu zastavit. Tvého otce jsem znal ještě v době, kdy jsme si spolu hráli v blátivých loužích, a přesto jsem ani jednou nezvedl jeho hovor a neřekl mu jinak než bossi. Co se děje?“

„No, je to trochu delikátní situace.“

„Pokud jde o vás, bratry, tak je to tak vždy.“

„Nechci, aby to zatím věděl někdo další,“ řekl Dante.

„Tedy dobře. Do toho.“

Dante mu rychle podal zkrácenou verzi toho, s čím mají co do činění a co bylo potřeba. Úmyslně přeskočil několik důležitých detailů ohledně vztahu Michela a Catrine a toho, jak se chlapec dostal do Států. Paulie, vždy trpělivý, poslouchal a do doby, než Dante skončil se svými slovy, mlčel.

„Nepřekvapuje mě, že tohle byla jedna z prvních věcí, na které jsi pomyslel,“ řekl Paulie s odkazem na očkování. „Myslím tím vzhledem k tomu, co tě potkalo.“

„Ano, no...“

„Neobviňuji tě. Do doby, než budeš připravený představit ho zbytku rodiny, budu mlčet. Vakcíny lze získat poměrně snadno a než bude mít řádné papíry a dostaneš ho k rodinnému lékaři, začnu s jeho očkovacím plánem. Chystáš se ho vychovávat jako svého syna?“

Kdyby Dante řekl, že ho ta myšlenka nikdy nenapadla, byl by zatraceným lhářem. „Chci. Ano.“

Paulie se zhluboka zasmál. „Ženy mají podivnou schopnost obrátit naše životy vzhůru nohama, že?“

„Nikdy jsem o tom dítěti neřekl nic, co by souviselo s mou ženou.“

„To nemusíš. Můžu to říct i bez tvého svolení,“ odpověděl Paulie. „Také tě znám. Vím, že bys nikdy nevyvolával žádné problémy, kdybys absolutně nemusel. Navíc tu kromě toho není žádný důvod, proč by se žena takové ráže jako Catrina, spokojila s domluveným sňatkem s mužem, jako jsi ty, pokud by neměla něco neuvěřitelně důležitého, co by musela uchovat skryté a v bezpečí. Dokonce, i když vy dva jste našli… dobře, lásku, předpokládám.“

„Není to její dítě,“ připustil Dante. „Patří její zesnulé sestře.“

Paulie ztichl na delší dobu, než bylo Dantemu milé. „Kvůli tobě, stejně tak jako kvůli tvé ženě, ti doporučuji, abys ho mimo svůj bezprostřední kruh, představoval jako její biologické dítě. Víš stejně dobře jako já, že Cosa Nostra není -“

„Mimo kruh rodiny nehledí na adopci moc dobře. Jo, já vím.“

„Tohle by přinejmenším trochu pomohlo, aby jeho integrace proběhla snadněji. Tak jako tak by to představovalo méně otázek.“

„Děkuji,“ řekl Dante. Ulevilo se mu, že hovor probíhal tak dobře.

Když Paulie promluvil, Dante si byl téměř jistý, že viděl Paulieho usmát se. „Tvoje štěstí je moje práce, bossi. Během pár dní se sejdu s tebou a tím malým chlapcem. Hodně štěstí.“

S tím hovor ukončil. Dante vyšel z koupelny a jeho pohled okamžitě padl na svíjející se tělíčko, které Catrine držela v modré dece v náručí. Zatímco mluvil po telefonu, dítě se muselo probudit, nebo ho někdo vzbudil. Dante ho však neslyšel. Catrina držela dítě u sebe a Dante z něj viděl jen záda. Kolem mávaly jeho baculaté paže. Dlaní jedné ruky poplácávalo rty své tety a Catrině na ústech vykvetl úsměv.

Tohle byl pohled, který u ní Dante nikdy dřív neviděl. Jistě, usmívala se na něj svým soukromým způsobem, a pokud to bylo potřeba i na ostatní lidi. Catrinina maska nikdy nespadla. Ale tenhle úsměv – to bylo něco jiného. Vyzařovala z něj bezvýhradná láska, radost a osvobození.

Catrina zachytila, jak ji Dante z druhého konce místnosti pozoroval. Opatrně osmiměsíčního chlapce otočila. Dante zatím přecházel místností, aby se setkal s dítětem, které byla jeho žena odhodlána tak tvrdě chránit.

S Danteho pohledem se setkaly nevinné hnědé oči. Michel se doširoka usmál, zatímco ten muž se na něj díval, jako by tam něco hledal a prostě jako…

Dante srdce se rozbušilo v rychlém tempu. V žilách mu kolovalo horko. Jakýkoli pozůstatek hněvu zmizel, jako by tam ani nikdy nebyl. Nemožné se náhle stalo skutečností.

Stejně jako to, že se Dante znovu zamiloval.