Checkmate:TIB - 4. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

 Na chvíli stojíme v tichu, a já tajně doufám, že si zázrakem na všechno vzpomene. Představuju si, jak ji obejmu a řeknu jí, jak moc ji miluju a slíbám její smutek. Ale když se na mě podívá bez jiskry v očích, vím, že to není ta možnost. Je staré pořekadlo, které říká, že jestli něco milujete, necháte to jít a jestli se to k vám vrátí – je to vaše.

Vrátí se mi můj Anděl zpátky?

Kayliny oči mě najdou a já udělám krok zpátky, přidám mezi nás víc prostoru, protože být jí tak blízko je nebezpečné. Mám v paměti každou její část, od jejích rtů až po prsty u nohou. Vůně její kůže, která mě obklopuje, testuje mou silnou vůli. Možná na nás zapomněla, ale to já nikdy.

Když se Kayla na něco soustředí, někdy ztichne a ošije se. Stojíme v tichu, vím, že přemýšlí o té Abby. Chtěl bych vyzvídat. Chtěl bych jí ohledně toho položit otázky, ale řekne mi to, až bude připravená. Existuje důvod, proč o tom nikdy dřív nemluvila, a já budu vždy respektovat její soukromí. Můj Anděl si prošel tolika věcmi, že si to stěží umím představit, a nechci otevírat její rány, které jsou zahojené. Není to k ní fér.

Usměju se na ni a ona se usměje zpátky, zlehka uvolní ramena.

„Jak dlouho jsme oficiálně spolu?“ ptá se, změní téma od Abby. Jsem vděčný, že to udělala, než se to mezi námi stalo ještě divnějším.

Když přemýšlím o její otázce, zaváhám. „Neměl bych ti tyhle informace říkat. Doktorův příkaz.“

Frustrovaně povzdechne, vydá se do obýváku a kecne si na gauč. „Já vím. Varovali mě.“

„Musí to být pro tebe extrémně těžké. Pro mě je to taky opravdu náročné.“ Když si sednu vedle ní, zůstane nehybná nad naší blízkostí, ale zůstanu tak bez ohledu na to.

Kayla se na mě podívá svýma velkýma hnědýma očima. „Můžeme být pořád přátelé? Nebo možná začít být přátelé?“ Vím, co tím myslí, ale bolí to stejně. Raději bych byl v jejím životě jako její přítel, než vůbec nic, takže vezmu, co mi nabízí.

„Samozřejmě. Než jsme spolu začali chodit, byli jsme přátelé,“ řeknu jí, vím, že si nic z toho stejně nepamatuje. „Považoval jsem tě za jednoho z mých nejlepších přátel,“ řeknu upřímně, ale ona se na mě nedívá.

„Nebude to pro tebe příliš nepříjemné? Jako kdyby ses rozešel s holkou a ona ti řekla, že i nadále zůstanete přátelé? Tahle mi to připadá, ale bez všech těch vzpomínek, chápeš?“ řekne pravdivě.

Sedíme a zíráme na stěnu s jejími různě rozmístěnými fotkami v rámečcích, a to mi dává čas, abych vymyslel ta správná slova. „Nechám to rozhodnutí na tobě. Jestli je to pro tebe příliš, pochopím to.“

Kayla mi položí ruku na nohu a je to poprvé, co se mě dobrovolně dotkla. Projede mnou oheň a přemýšlím, jestli to taky cítila.

„Takže přátelé?“ Zvedne obočí, pak se usměje.

Bolí mě z toho srdce a skoro cítím, jako bych truchlil nad ztrátou někoho, koho jsem šíleně miloval, ačkoli sedí hned vedle mě. Kvůli ní se donutím k úsměvu.

„Přátelé.“

Stěny, které Kayla tak jednoduše shodila, se pomalu začínají stavět znovu. Všechno se kolem mě utahuje, a jestli nemůžu mít ji, nechci jinou. To je má nová realita. Je tu nepříjemné ticho, a ačkoli se sotva stmívá, Kayla začne zívat. Vím, že je to signál pro to, abych šel, a ona mě nežádá, abych zůstal, takže vstanu. Prožila několik dlouhých týdnů, a jsem si jistý, že je vyčerpaná. Vezmu si svou malou krabici s věcmi, které shromáždila, jdu ke dveřím a ona jde za mnou.

„Hej,“ zavolá, otočím se a podívám se jí do očí. „Nechtěl bys psa?“

Podívám se na ni, hledám v její tváři a přemýšlím, jestli si pamatuje Hermana.

„…protože jestli ano, vsadím se, že v útulku, kde dobrovolničím je jeden, který by byl pro tebe dokonalý. Vypadáš jako milovník psů.“

Prostě se na ni usměju a skoro se dám do smíchu, protože ačkoli si nic nepamatuje, stále se snaží mi udat zvířata jako psí dealerka, čímž je známá.

„Jsi roztomilá,“ řeknu jí, než se vydám ke svému autu, a ta malá jiskřička naděje, kterou jsem měl, rychle pohasne.

Slunce ještě není na obloze, a já s mrkáním otevřu oči. Dnes je můj první den zpátky v práci po třech týdnech a svírá mě obava během cesty na stanici. Nemám dnes náladu na kraviny a zdvořilostní konverzace. Cílem je, abych dokončil svou práci a odešel, ale jakmile jsem uvnitř, zjistím, že nebudu mít takové štěstí.

Jakmile si sednu ke svému stolu a začnu se prokousávat svými maily, nadřízený Royal vejde a okamžitě mi přitíží.

„Všechno v pořádku?“ ptá se pevně, sedí přímo proti mně v prázdné židli. Jeho tělo se tam sotva vejde, protože je to velký chlap, ale neřekne nahlas, jak nepohodlně to vypadá.

„Jde to. Můžu vám pomoct?“ Vím, že jsem nezdvořilý, ale je mi to jedno. Dívá se na mě ještě dlouhou minutu, jako by chtěl ještě něco říct. Zastrašovací taktika na mě nefunguje. Armáda mi na tenhle druh sraček vytvořila imunitu.

Royal nadzvedne obočí. „Vidím, že jste zaneprázdněn. Přijdu později.“

„Skvěle.“ Pokračuju v zírání na svůj počítač. Nefunguje na mě ani reverzní psychologie. Nebudu ho prosit, aby mi řekl, co má na srdci. Bez odpovědi vstane a sám odejde.

O chvilku později vletí dveřmi Brantley s potem na čele. „Ví to. Dozvěděl se, že je v tom jeho dcera.“

Podívám se na něj a pak zpátky na můj počítač, bez zájmu.

„Ty z toho nemáš obavy, že?“ Brantley si prohrábne rukou vlasy a posadí se, dovolí svým nervům, aby z něj dostaly to nejlepší.

„V žádném případě. Mám větší věci, ze kterých mám obavy a které právě ovlivňují můj život. Dělám si svou práci a na tom není nic nelegálního,“ řeknu věcně.

„No, pak mě nech ti povyprávět, jaké jsou novinky v případu…“

Přestanu psát a zaměřím se na Brantleyho, který vysvětluje, jak všechno tajemně utichlo.

„Dodávka se nikdy neuskutečnila.“ Přestane mluvit, a když neodpovídám, pokračuje. „měl jsem soukromé detektivy, kteří to místo sledovali nonstop, ale od té doby je to naprosto klidné sousedství…“ Přestane, aniž by dokončil větu.

„Možná změnili místo? Zkontroloval jsi veřejné záznamy, aby ses ujistil, že rodina nemá jiný dům registrovaný kdekoli ve státě? Začal bych s příjmením jeho ženy.“

Je to, jako by se mu rozsvítila v hlavě žárovka. „Přesně proto tě tu potřebuju.“

Brantley vstane a odspěchá pryč, jako by měl znovu motivaci.

Je spousta otázek, na které ještě neznám odpovědi. Proč byla Kayla v tom domě? Co tam dělala? Tolikrát jsem se k tomu v hlavě vracel zpátky, k momentu, kdy jsem ji spatřil na příjezdovce a přál si, abych jí mohl říct, aby okamžitě vypadla. Kdybych byl se svou zprávou dostatečně rychlý, možná by poslechla a bez otázek odjela. Varovná zpráva by pravděpodobně zastavila celou situace, a já bych teď pořád měl svou přítelkyni, ne osobu, která nosí její tvář a chová se ke mně jako k cizinci. Není moc věcí v mém životě, kterých lituji, ale tahle je definitivně jednou z nich.

Dnešek ubíhá rychle, a když si balím laptop a další složky s případy, které je nutno projít, přispěchá dovnitř Brantley se širokým úsměvem na tváři. Položí mi na stůl kousek papíru, a já se podívám dolů a vidím tam napsanou adresu.

„Jsi génius a chci ti dát pusu.“

Usměju se. „Raději si nech ty rty pro sebe. Co jsi našel?“

„Mají další dům registrovaný v západní části města. Taky ne v nejlepší čtvrti. Možná jsme na něco kápli.“

„Skvěle. Rád bych měl soukromé vyšetřovatele, kteří by to tam šli zkontrolovat. Jestli uvidí jakoukoli aktivitu, naplánujeme razii.“ Hodím si svou tašku s laptopem přes rameno a jdu ke dveřím.

„Stále ti chci dát pusu!“ Brantley zařve chodbou, a já jen zatřesu hlavou.

Kayla

Uběhne týden, a já konečně cítím, jako by se můj život vracel zpátky do normálu—spíš mého nového normálu. Jakmile jsem zpátky doma po procházce s klukama k Donnymu, skočím do sprchy a pak se obleču do práce. Jsem extrémně nervózní z toho, že půjdu na místo, kde se cítím ztracená, ale naštěstí mám na své straně ochranářskou Lucy.

Lucy mě doplnila k mým vysoko-profilovým klientům, a jsem v úžasu nad tím, kolik věcí jsem v tak krátké době dokončila. Očividně jsem terno, což je překvapivé, ale také mě to vystavuje zbytečnému tlaku. Žít podle standardů a očekávání, které jste si stanovili, když si nemůžete vzpomenout, jaká jsou, je těžké. Během jízdy přemýšlím o opětovném nabytí zkušeností ze dvou let mé profesní kariéry. Nebude to jednoduché, ale tu výzvu přijímám.

Jakmile vejdu, jsem bombardována většinou lidí, které neznám. Než mě to kompletně přemůže, zatáhne mě Lucy do mé kanceláře.

„Omlouvám se za to,“ řekne se smíchem. „Potřebovala jsem kávu.“

„Měla bys mi pravděpodobně dát návod, kdo je kdo. Poznala jsem sotva několik lidí. „Jsem tak frustrovaná, a vím, že to vidí.

„Můžeme se projít po kancelářích. To není problém. Ale většina z nich je protivná, zažraná do práce, nebo jsou to vlezdoprdelky.“

„Takže různé tváře, ten samý scénář,“ řeknu, když si sedám ke svému stolu a procházím si nákresy, které mi snad něco napoví o mém životě.

„Přesně.“ Dívá se na mě jako na cizinku a je mi trochu trapně, ale snažím se si na to zvyknout.

„Co?“ ptám se se smíchem. „Nemám třetí oko.“

„Omlouvám se, já vím. Je to pro mě prostě těžké si představit, že dva roky jsou pryč a co si myslíš. Jsem jen ráda, že jsi v pořádku. Postrádala jsem svou partnerku ve zločinu. Neměla jsem si s kým podrbat o tom oplzlém Huffmanovi.“

„Huffmanovi?“ ptám se zmateně.

„Oh, jo. Huffman je náš šéf,“ řekne Lucy, jak si sedá na roh mého stolu. „Omlouvám se, že musíš tohle poznání zažít znovu.“ Před dvěma lety nebyl naším šéfem, byl jen správcem účtu, a ani zdaleka ne nejlepším.

„Vážně tomu nemůžu uvěřit. Je to takový--“

„Takový co?“ přeruší nás Huffman, který se opírá o dveře.

Polknu svá slova a zhluboka se nadechnu.

„Jsem rád, že Vás vidím zpátky, Sinclairová.“ Tón jeho hlasu je na hranici sarkasmu, což asi není nejlepší začátek.

„Vždycky jste mě takhle oslovoval? Protože to obzvlášť nemám ráda,“ řeknu mu věcně. Napětím svého těla a pohledem na své tváři z toho vychází jako blbec, a nezasloužím si takové jednání od nikoho.

Podívá se na mě s rozšířenýma očima, jeho tvář zčervená. Podívám se na Lucy, tiše se jí ptám, jestli je tohle vystupování normální. Zvedne obočí a maličko přikývne. Chce něco říct, ale neudělá to, protože Huffman na mě zírá s čistým pohrdáním ve tváři.

„Jen říkám pravdu.“ Je jedno, jak nasraně Huffman jedná, neomluvím se za svá slova, protože mě nemrzí.

Po tom, co vypadne, vybuchne Lucy smíchy.

„Nikdy předtím ses mu nepostavila. Chci říct, už roky vím, že jsi skřípala zuby, když tě takhle oslovil, ale nikdy jsi nic neřekla. Prostě jsi to snášela.“ Rozesměje se. „Viděla jsi ten výraz na jeho tváři? Myslela jsem, že bude brečet!“

„Jsem nový člověk,“ řeknu s mrknutím. „Asi.“

„No, tvoje nové já se mi líbí, Kay. Nikdo se mu nepostavil, takže předpokládám, že mu budeš šlapat na paty.“

„Jestli se ke mně nepřestane chovat jako obří šmejd, tak budu,“ řeknu jí právě, když zahlédnu kartičku od kytek na vršku v šuplíku. Otevřu ji a přečtu si ten ručně psaný vzkaz a vidím, že je od Logana. Očividně mi poslal kytky a čokoládu. Na chvilku tam sedím, jak ji studuju, zatímco mě Lucy sleduje.

„Ty si ho nepamatuješ?“ ptá se jemným hlasem.

„Vůbec,“ řeknu. „A je to těžké. Opravdu těžké. Zvlášť, když je tak úžasný, sladký, šarmantní a obětoval se pro mě. Je to na houby.“

Podívá se na mě smutnýma očima, tým samým výrazem, který jsem byla častována roky. Je to ten samý druh lítosti, který jsem dostávala, když lidé zjistili, že pocházím z pěstounské péče, a já to nesnáším.

Lucy rychle nasměruje téma zpět k práci. Vytáhne složky, fotografie, a přehledy příjmů, než je začneme procházet. Ukazuje mi bezpočet fotek různých interiérových návrhů, které jsem dělala jako sólové projekty a domy, které jsem předělávala. Černý pořadač je plný vizitek od dodavatelů, které jsem v minulosti použila pro nutné proměny. Říct, že jsem uchvácená, je slabé slovo.

„Já jsem dělala tohle všechno?“ ptám se znovu, jen se ujistím, že mluvíme o tom samém.

„V téhle firmě jsi interiérovou designérkou číslo jedna. Máš nejvyšší počet ostře sledovaných klientů. Mohla by ses klidně trhnout, kruci, a začít v tom podnikat a tohle místo bys vymazala z obchodních map. A to si nedělám srandu, Kay. Jsi ta nejlepší z nejlepších.“

„Byla. Byla jsem nejlepší z nejlepších,“ připomenu jí.

Lucy mě sleduje a odloží úsměv stranou. „Je to tam v tobě pořád. Tyhle věci přichází tak přirozeně, že to prostě musíš zkusit. Ty jsi ta nejlepší z nejlepších. A jakmile se dostaneš zpátky do rytmu, dokážeš mi to.“

„Doufám, že víš, o čem mluvíš; jinak budu pro každého obrovským zklamáním.“

V době, kdy se dostanu z práce domů, jsem tak unavená, že chci jen skočit do vany s vonným mýdlem a pak do postele. Byla jsem vyčerpaná, jak jsem zkoušela všechno nacpat do hlavy, a stále doufám, že půjdu spát a probudím se se svou nalezenou pamětí. Tak by mi to usnadnilo život, ale nic v mém životě nikdy nebylo jednoduché. Naštěstí budu příští měsíc pracovat s Lucy, ale pořád to nezaplňuje všechna prázdná místa.

Vezmu psy na procházku a hodím do mikrovlnky zmrazenou večeři. Ačkoli to není jídlo pro gurmány, svoje si splní, a je lepší, než jídlo v nemocnici. Sedím u kuchyňského stolu, znovu prohledávám telefon, a pročítám si zprávy mezi Loganem a mnou z toho týdne, co se stala ta nehoda. Jestli jsem ho dva roky naháněla, musela jsem pro to mít dobrý důvod. Je sexy jako peklo, a nemůžu popřít, že mě přitahuje. Když jsem s ním, cítím něco uvnitř a vím, že to není jen tak. Možná si nevzpomínám, ale Bože, já chci.

Uplyne několik minut a konečně seberu kuráž, abych mu napsala.

K: Věříš ve druhé šance?

Čekám několik minut, a když nedostanu odpověď, začnu se obávat, že jsem překročila hranice. Musí to pro něj být bolestivé se mnou mluvit, a měla bych to nechat být, ale uvnitř cítím, že by to nebylo správné. Moje hlava si možná nepamatuje, ale moje srdce mi říká, že bych měla.

L: Po všem, čím jsem prošel, věřím.

K: Chtěla bych začít znovu. Vytvořit nové vzpomínky. Poznat tě… znovu.

L: To je hudba pro moje uši, Anděli.