Dante - 12. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Užijte si trochu nezbedností. Pokud prohlásím, že Cat rozhodně není žádný svatoušek, ale pěkný ďábel pokušitel, rozhodně nejsem daleko od pravdy…                       Sinnel

„Ach, vůbec nevypadáš dobře.“

Dante při manželčině škádlení zamumlal do polštáře cosi, čemu nerozuměl ani on sám.“

„V kolik jsi v noci dorazil?“ zeptala se Catrina.

Dante pootočil hlavu jen tak, aby jeho slova nezněla tak zkomoleně. „Kolem třetí.“

„Jejda. Teď je deset.“

„Zasraný Gio,“ zamumlal Dante.

Catrina se zasmála. Melodičnost jejího hlasu ho probrala o něco víc, ale dokud naprosto nemusel, odmítal vstávat. „Takže tedy zábavná noc s tvými bratry?“

„Až příliš.“

Po několika mimořádně stresujících týdnech, kdy procházel nabídky dodavatelů, které potřeboval pro své legální podnikání, spojené s neustálýma kecama z nelegální stránky, si Dante potřeboval vyrazit. Catrina mu poté, co se vrátila ze své cesty do LA, navrhla, ať vezme své bratry do klubu, aniž by s sebou brali své manželky. Takže když si našel čas, udělal to. Nebylo to, že by měl Dante ráno běžně kocovinu či něco takového, ale Bože, když Gio chtěl, dokázal si party tvrdě užít. Aspoň, že do toho teď jeho bratr už nezapojoval nelegální látky.

Party dopadla tak, že Gio měl jako jediný ze tří bratrů Marcello dost energie, aby tam zůstal až do konce, pil jako zasraná ryba a s příchodem rána na tom nebyl nejhůř.

Catrina stála v nohou postele. Dante okem zachytil hladké, krémové nohy své ženy. Natáhl se, aby mohl dlaní přejet po jejím stehně. Jedno oko měl stále zavřené, druhé otevřené jen z poloviny.

Dante zbožňoval, když se jeho žena sklonila a její sladké nehty se dotýkaly zezadu kolem jeho krku. „Žádné ženy, že, bello?“

„Na tuhle otázku se ani nemusíš ptát.“

Její prsty mu přejížděly po zádech, díky čemuž byl jeho penis ještě tvrdší. „Ach, nemám žádné pochyby o tom, že tam nebyly žádné ženy, po kterých by ses díval. Ženy, na druhou stranu se na tebe vždycky dívají. Jen bych ráda věděla, jestli je tam nějaká nová žena, kterou bych měla zahnat.“

Dante se zasmál. „Vystrkuješ své drápky, Cat.“

„Ale tobě se to líbí.“

„Ano. Pokud je to oprávněné. Kolik jsi říkala, že bylo?“ zeptal se Dante.

„Deset.“

Dante nad tím okamžik přemýšlel. Pak mu to ztěžka došlo a na posteli se posadil na kolena. „Merda!“

„Co?“

„Kostel,“ vyštěkl Dante.

Catrina se znovu zasmála tím svým vlastním způsobem. „Nepůjdeme tam, Dante.“

„Cat, tohle skutečně není možnost, kterou máme.“

Dante se vypotácel z postele a slepě hledal oblek, který poté, co se předchozí noc dostal domů, někde odhodil. Nebyl tam. Pravděpodobně by tak jako tak nebyl vhodný na nedělní bohoslužbu.

„Tvůj oblek je v pytli, připraven pro odnos do čistírny,“ informovala ho Catrina. „A stále platí to, že tam nejdeme.“

Dante zavrtěl hlavou. Snažil se ze sebe setřást svou ospalost. „Koťátko, jak jsem říkal, tohle není možnost, kterou máme k dispozici.“

„No, protože si všichni myslí, že dneska ráno ležíme v posteli s příšernou chřipkou, tak jo. Myslím, že jsme v bezpečí.“

Dante se rychle otočil na patě a díval se na svou ženu. „Ty jsi zavolala do kostela, že jsme nemocní.“

„Kostel, tvá matka… tuším, že je to to samé.“

„Mí bratři vědí -“

„Pro jednou ti to dluží,“ přerušila ho Catrina s potutelným úsměvem. „Dante, užij si den a buď se mnou špatný. Víš, jak moc zbožňuji, když jsi špatný.“

Dante si odfrkl. „Vynechání kostela je na samém dně špatností, které jsem dělal, Cat.“

„Vím, ale stále, je tu tolik pravidel, která jsou absolutně nepřekročitelná a kostel je jedno z nich. Umím si představit tucet dalších špinavostí, které můžeme dneska udělat.“

Trvalo mu až moc dlouho, aby mu došlo, co jeho žena říkala. Otočil se dost na to, aby dal Catrině ještě poslední příležitost, když si všiml, co měla na sobě. Jednu z jeho košilí, která měla zapnuté jen dva knoflíky uprostřed, a zakrývala jen zatraceně málo. Vypadala jako čirý hřích – její nohy, její štíhlý pas zvýrazněný košilí a červeně namalované rty, přesně tak, jak měl rád. Ruce měla za zády, jako by v nich něco držela a skrývala to před ním.

Ano, hřích, ale jeho.

„Co máš pod tím?“ zeptal se se škodolibým úsměvem.

Catrina pokrčila rameny. „Trochu krajky.“
„To je vše?“

„A spoustu kůže.“

Dante hlasitě a tvrdě zasténal. „Řekla jsi mé matce, že jsme nemocní, abys nás omluvila z bohoslužby a následné večeře, takže co bychom mohli šukat celý den?“

Catrina se ušklíbla. „Docela dost.“

„Dostaneme se do pekla.“
„Bude to zábavná jízda.“

„Kriste, ty jsi tak zkažená,“ řekl Dante se smíchem.

„Já vím, bello.“

Catrina pak konečně přestala schovávat ruce za zády a blýskla přístrojem, o kterém Dante vůbec nepředpokládal, že by ho měla. Kamera Nikon z profesionální řady, která stála šest set dolarů, s již připojeným objektivem. Dřív, než mohl na cokoli jen pomyslet, ho oslepil blesk.

Dante zvedl ruku, aby zabránil své ženě udělat další snímek. „Kde jsi tu zatracenou věc našla? Nepoužíval jsem ho celé roky.“
„Ve skříňce u televize. Je docela fajnová.“

„Fajnová?“

„Víš, jo.“

Dante odmítl dát ruku, kterou si kryl obličej, dolů. Rád příležitostně fotil, ale neměl rád, když byl tím, kdo byl fotografován. Jeho zábavou bylo udržet svůj obličej mimo světla fotoaparátů.“

„Protože to býval můj koníček, Amore,“ vysvětloval Dante.

Catrina odložila foťák, takže Dante konečně mohl dát ruku dolů. „Býval?“

„Posledních pár let pro mě bylo hodně rušných. Prostě jsem o to ztratil zájem, protože se jiné sračky staly mnohem důležitějšími.“

„Fotograf, jo?“ zeptala se Catrina a houpala si fotoaparátem, který měla zavěšený na dvou prstech.

Dante úpěnlivě sledoval přístroj, který se houpal tam a sem a doufal, že ho neupustí.

„Přestaň si s tou zatracenou věcí hrát, jako by to byl jen obyčejný balon, nebo tak něco. Stála mě čtyři tácy.“

„Dobře. Stejně jsem neměla v plánu, být tím, kdo ji bude používat,“ řekla Catrina s mrknutím.

Hodila foťákem po něm, jako by se jednalo jen o nějakou hračku a ne velice drahou elektroniku. Dante ho snadno chytil, ale i tak po ní střelil pohledem, ve kterém doufal, že uvidí jeho nespokojenost s jejím škádlením.

Když Catrininy prsty sklouzly k její košili a sáhly na knoflíky, Dantemu se sevřelo hrdlo. Kalhoty, které nosil na spaní, mu náhle byly nepříjemně nepohodlné a nemohl zatraceně dýchat. Rozepnula si knoflíky, díky nimž na ní látka držela pohromadě a otevřenou látku nechala spadnout níž. Dantemu se objevil před očima záblesk broskvové kůže, který mu dal nahlédnout do údolí mezi jejími ňadry a na hladkou cestičku, která vedla po její nahé kůži dolů, až k jejímu středu, který byl zakrytý černou krajkou.

„Budeš tam jen tak stát, nebo si se mnou užiješ trochu zábavy?“

„Cat, objekty mého focení nebyli lidé.“

„Myslím, že mi můžeš poskytnout odměnu.“

„Proč?“ zeptal se Dante.

Catrina ho pozorovala zpod řas. „Nikdo jiný mě nevidí tak, jako ty.“

Jo, tahle žena byla tak zatraceně sexy, až to bolelo. Catrina se o to ani nemusela snažit. Prostě to tak bylo. To, jak se pohybovalo její tělo, jak se na něj dívala, jako by byl bůh… to bylo fascinující.

Catrina se otočila na podpatku a ohlédla přes rameno. Dante v ten samý okamžik zvedl fotoaparát. Ani se neobtěžoval s tím, aby zkontroloval jeho nastavení. Catrina nepotřebovala žádné úpravy. I když měl vypnout ten zatracený blesk. Okny do místnosti přicházelo víc než dost přirozeného světla, v jehož barvách se jeho žena koupala.

Když vklouzla svým palcem pod límeček jeho košile, aby si jí stáhla z ramen dolů, Dante už fotil jeden snímek za druhým. Košile dopadla na zem a odhalila kontrast černé krajky vůči její bílé kůži. Catrina ho celou dobu sledovala očima.

Byl si jistý, že čekala, že pořídí záběry jí jako celku. Ale on měl jiné plány. Byla tak nádherná – každý zatracený centimetr její kůže měl dechberoucí krásu, že ji nedokázal popsat slovy. Ale fotky? To možná bylo něco, co Dante mohl zachytit.

Křivka jejího pasu. Červená jejích rtů a to, jak se jejich koutky svraští, když o něčem usilovně uvažovala. Plnost jejího pozadí či malé mateřské znaménko, které měla na zadní straně stehna na místě, kde její zadeček přecházel do boku. Ty nehty, které byly tak pěstěné a třpytily se nalepenými krystalky, když se otočila a přejela si jimi po lícní kosti.

A její oči.

Sakra, její oči… Vždycky spočívaly na něm. Chtěly právě jeho.

Kurva. Dante tuhle ženu miloval.

Udeřilo to na něj, jako kopanec do srdce. Rychle a bolestivě a dřív, než o tom mohl déle popřemýšlet a zareagovat, odplulo to někam pryč.

Ale bylo to tam a on to cítil.

Dante věděl, že v ten okamžik byl v prdeli.

**********

Kdy se to stalo?

Jak?

Dante si tyhle dvě otázky kladl stále dokola, až se mu ta slova natrvalo vypálila do zadní části jeho zkurvené mysli.

Z tiskárny vyjela další fotografie. Vytáhl ji a vstřebával do sebe smyslný úsměv jeho ženy, který měl dopad na jeho srdce a duši, nemluvě o jeho tělu. Barvená fotografie se téměř změnila jen v černobílou, kterou vytvořil přirozený kontrast světla časného rána.

Dante se ujistil, že dveře jeho kanceláře byly stále zavřené a na svém notebooku klikl na tlačítko, díky němuž poslal do tiskárny další snímek. Ze skříňky už předtím vytáhl tiskárnu spolu se speciálním fotografickým papírem. Chtěl vidět, jak ty záběry budou vypadat ve fyzické podobě. Nestačily mu digitální.

Byly dokonalé. Stejně jako Catrina.

Dante si s povzdechem masíroval hlavu, která mu začínala pulsovat bolestí.

Nedokázal přesně určit, kdy se začínal zamilovávat do Catriny. Nebyly to žádné konkrétní okamžiky, které by dokázaly odůvodnit, proč skočil přímo po hlavě do něčeho, proti čemu vždy bojoval.

To jediné, čím si byl jistý, bylo to, že se nejednalo o rychlou lásku, ale spíš něco, co pozvolna vyrůstalo. Pomalu, jako zasazené semínko, které vyklíčilo. I když rozhodně se nejednalo o plevel. Protože jakmile se objevil plevel, tak nezáleželo na tom, kolikrát jste ho vytrhali, stále rostl dál.

Láska.

Bylo to takové odporné příšerné stvoření. Jako něco, co přijde, usadí se vám na hrudi a teď už se toho nedokážete zbavit.

Dante si už dávno věřil v tom, že dokáže udělat správná rozhodnutí sám, že ví, kdy má tlačit na pilu, nebo kdy je čas couvnout. Ale pokud přišlo na Catrinu, nevěděl vůbec nic. Klidně se mu mohla zabořit do žil, aniž by si toho byť jen všiml.

Láska bylo peklo. Také trochu bolela. A ne v dobrém smyslu slova, ale skutečně v tom opravdu špatném. Protože on ji miloval, ale ona jeho nemilovala. Po tomhle už věci nebudou nikdy stejné. Ona by nechtěla milovat.

Dante se s Catrinou odsoudil k neúspěchu. Chystal se kvůli tomu přijít o všechno, včetně jí.

Jak jednoduché.

********

„Dobré ráno,“ řekl Lucian, když vstoupil do Danteho bytu.

Dante z gauče kývl na svého bratra. „Ahoj.“

„Chlape, cože v jedenáct dopoledne stále ještě sedíš před televizí? Máme před sebou spoustu sraček.“

Dante se ušklíbl. „Ne. Ty chceš jít jíst do Cazza, strávit tam půl dne a pak později možná udělat nějakou práci. Luciane, znám tě, takže se ani neobtěžuj s tím, že bys to popíral.“

„Pracuji. Sklapni, cafone.“

„To jsem nikdy neřekl, že nepracuješ. Jen jsem řekl, že jsem věděl, jaké máš na dnešek plány. Přichází vybírání poplatků a ty to pak bereš vždycky všechno s nadhledem.“
Lucian se zadíval do stropu. „Protože je to dlouhý den.“

„A teď, když jsi underboss, tak ještě delší.“

„Přesně.“

„Oběd v Cazze?“ zeptal se Dante.

„Na téhle straně New Yorku tam dostaneš to nejlepší jídlo.“

„Je to tvoje restaurace. Není divu, že si to myslíš.“

„I tak má nejlepší jídlo,“ poukázal Lucian.

„Podle tebe,“ vrátil mu to Dante.

Dante se zvedl z gauče a z kalhot si otřel neviditelné smítko prachu. V bytu nebyl žádný zasraný prach. Ne s přítomností Catriny.

„Musím si vzít z kanceláře sako,“ řekl Dante a kývl hlavou ke svému staršímu bratrovi, aby ho následoval. Lucian to tiše udělal. Na Danteho vkus až příliš tiše. „Co se s tebou dneska děje?“

Když se Lucian zastavil před Danteho kanceláří, odkašlal si. „Víš, kde je dneska Cat, že jo?“

„Na návštěvě u Jordyn,“ odpověděl Dante. „Ona a Kim jsou jediné dvě ženy, které má Catrina skutečně ráda. Dokonce ji to překvapuje. Víš, jaká je: s muži je mnohem snazší manipulovat, než se ženami. Proč?“

„Jen jsem se zeptal.“

Dante si založil ruce na prsou a čekal, až se sebe jeho bratr vyplivne to, okolo čeho chodil jako kolem horké kaše. „Máš nějaký problém s tím, že tam je? Nebo co?“

„Ne. Jen jsem si myslel, že bylo divné, že tam šla, ale ty nikdy nejdeš s ní.“

Sakra.

Tohle nebyl rozhovor, který chtěl Dante řešit. Byl příšerným šťastlivcem, že se mu dařilo vyhýbat se tomu už od Johnathanova narození, ale teď se tu na to jeho bratr v podstatě ptal, aniž by to řekl naplno.

„Je to kvůli mému synovi, že?“ zeptal se Lucian.

„Není to kvůli Johnovi,“ odpověděl Dante upřímně.

„Tak co se děje?“

To, jak se na mě všichni díváte, když jsem v jeho přítomnosti, pomyslel si Dante. Jako bych se mohl kvůli tomu dítěti zasraně zlomit jako nějaký zasraný kus věci.

„Není to kvůli Johnovi,“ zopakoval. Chtěl ten hovor skončit.

Bez dalšího slova otevřel dveře do své kanceláře. V okamžiku, kdy vešel dovnitř, si Dante uvědomil svou chybu, ale už bylo příliš pozdě. Snímky, které vytiskl včera v noci, měl stále ještě rozložené po celé místnosti. Nic nebylo ukryto. Díky tomu, jak byl poslední dobou rozptýlen, na ně zapomněl a pozval svého bratra dovnitř.

„Do prdele,“ zašeptal Lucian.

„Ven,“ řekl Dante. Rychle se otočil na patě, aby vytlačil svého bratra z místnosti ven. „Hned, Luciane.“

„Za žádnou zatracenou cenu.“ Lucian snadno proklouzl kolem Danteho a rozhlížel se po celé místnosti. „Opakuji, do prdele, Dante.“

Dante byl v prdeli. Rychle si udělal v duchu inventář fotek. Na všech byla Catrina v různých fázích svlékání, ale žádná nebyla taková, která by mohla ospravedlnit jeho hněv. Nicméně pokud někdo rozuměl Danteho mysli, říkaly toho spoustu. A pokud to někdo mohl pochopit, byl to Lucian.

Všechny fotky byly černobílé. Na některých byl manželčin úsměv, její zvednuté obočí nebo záblesk řas na její lícní kosti. Fotky, na kterých byla jen v jeho košili, všechny knoflíky až na jeden měla rozepnuté, a byla v křesle na kolenou. Prsty, které zatínala do povlečení na posteli. Voda, která jí stékala po kůži. Některé fotky udělal v době, kdy byla pod ním, tělo měla napnuté explozí vyvrcholení, ale místo toho, aby zachytil celý její portrét, vyfotil jen to, jak měla zkroucené rty, když vykřikla jeho jméno.

„Tohle jsem neměl vidět, že?“ zeptal se Lucian.

„Ne,“ zamumlal Dante. „Můžeme vypadnout?“

„Myslím, že ne.“ Lucian se otočil na patě a tváří v tvář čelil svému bratrovi. „Věděl jsem, že vy dva jste byli… intimně.“

Dante se otevřeně zamračil. Jediným důvodem, proč jeho bratr věděl něco o jeho fyzickém vztahu s jeho ženou, bylo to, že Cecelia poté, co uviděla Danteho, jak téměř před měsícem políbil Catrinu, nedokázala zůstat zticha.

„Šukali, myslíš.“

„Dante, jen proto, že jsem přišel na tvoje tajemství, se nemusíš chovat jako pitomec.“

„Naser si,“ varoval ho Dante temně. „Nemáš ani ponětí.“

„Podívej se na tuhle místnost! Rozhlédni se.“ Lucian kolem mávl rukou a pokračoval: „Ženil ses, protože ses musel ženit, takže sis našel ženu stejně komplikovanou, jako jsi ty sám. Pan Nemůžu-cítit-tu-věc se prostě stal šťastlivcem, protože žena, kterou našel, ho přitahuje. Nemůžeš to dost dobře skrývat… tak, aby to fungovalo.“
Lucian vyštěkl smíchy. „Ježíši, fungovalo to vůbec někdy, co?“

„Přestaň.“

„Ani náhodou, bratříčku. Ví, že se na ni takhle díváš?“

Dante ztěžka polkl. „Ne.“

„Ona neví, že jí miluješ?“

„Ne.“
„Bože, proč?“ zeptal se Lucian. „Čeho se sakra tak bojíš, když dojde na lásku?“

„Nejsem jako ty nebo Gio,“ odpověděl Dante.

„Cože?“

„Pro oba z vás to bylo tak snadné. Oba jste našli toho, koho jste chtěli a bum. Tak to bylo pro tebe. Žádné zpochybňování nebo bojování proti tomu. Nezabralo ti to žádný čas, Luciane. Nemusel ses zamilovávat. Prostě jsi do toho skočil po hlavě, protože jsi neměl pocit, že bys měl co ztratit. A stejné zasrané okolnosti byli i v případě Gia a Kim.“

„Co bys mohl případně ztratit, Dante?“

„Sebe. Nechtěl jsem ztratit to, co mě dělalo tím, kým jsem. To je to, s čím jsem se identifikoval celý svůj život, a pokud by to změnilo, všechny ty věci, o kterých jsem si myslel, že jsem pochopil, by byly pryč. Takže jsem si chtěl udržet to, co jsem znal. Zčásti to znamenalo chtít sdílet navěky s někým, kdo by byl vůči mně sobecký, protože jsem jí nemohl poskytnout její normálnost. Žádné děti. Její život by byl plný pravidel a očekávání. Všechno kolem ní by bylo kvůli mým volbám a profesi nestabilní a vůči ní by to nebylo fér.“

„Ale -“

„Ale nic,“ řekl Dante stručně. „Ohledně toho se se mnou nehádej. Nejsi mnou, takže nemůžeš vědět, co se mi děje v hlavě.“

„To máš pravdu. Omlouvám se.“ Lucian uhnul pohledem, čímž znovu narazil pohledem na záběr snímků. „I když jsou další způsoby, jak mít děti. To je všechno, co jsem chtěl říct.“

„Pravda, protože adopce je v Cosa Nostra plně přijatelná. Tak to není. Oba to víme. To je jako přivést outsidera a lidé se stanou nepříjemnými, i když se jedná jen o dítě. To dělá všechno až příliš složité zvlášť, když je to spojené s okolnostmi adopce. Nezačínej o tom, jak by to mohlo fungovat – nemám zájem.“

„Dante, myslel jsem tím jiný způsob. Jako… dárce.“

Dante se přikrčil. Ano, protože rozhodně měl chuť navrhnout si dítě ze spermabanky podle barvy očí a jeho odkazu. Nebo ještě hůř – probírat s jedním ze svých bratrů možnost, že by se stali dárcem. Ne, díky.

„Nechci o těch sračkách mluvit. Celý problém v sobě zahrnuje víc, než jen děti. Přestaň se zaměřovat na tuhle zasranou věc. Celé roky vím, že dítě pro mě nepřipadá v úvahu a smířil jsem se s tím. Přestaň předhazovat ty svoje kecy.“

„Dobře, jak chceš. Ale když jsi kvůli tomu tématu tak bláznivě citlivý, tak...“

„Ach, Luciane, vaffanculo.“

„V čem je tady problém?“ zeptal se Lucian a mávl směrem k obrázkům. „V čem je problém s ní?“

„V ničem. Cat mi vyhovuje. Nemusím se bát, že neobstojí – chce ty samé sračky, co já. Nemusím ji držet v bezpečí, jako by to byla nějaká panenka ze skla, protože to zvládne sama a nepotřebuje, abych ji každou vteřinu dne ujišťoval, že má svou cenu. Pevně stojí na svých nohou a pod tím přitažlivým vzhledem skrývá mocnou sadu drápů. Pro mě je ideální.“

„S tím bych souhlasil, Dante, kromě toho, že jsi právě řekl, že ti to přijde nedokončené.“

„Co když se to změní? Nebo by se mohla změnit ona. Za pět, za deset let. Mohlo by se to stát. Vždycky budu tím samým člověkem a Cosa Nostra je celý můj život. Možná se jednoho dne probudí a bude chtít vystoupit ze své vlastní hry. Nebo možná bude chtít zklidnit svůj život do normálního tempa. Nemůžu jí to dát. A tohle jsem nečekal.“

„Máš na mysli lásku.“

„Nejsem jako ty nebo Gio. Já jsem já a zabralo mi spoustu času, aby se to stalo. Ty ses podobal vysušenému lesu a Jordyn byl tvůj požár. Stačil jeden závan větru a ocitl ses v plamenech. Nešlo to zastavit. Cat a já jsme takoví nebyli. Ona byla vlna a já břeh. Její účinky přišly pomalu a postupně přerůstaly v sílu. Když jsem do toho spadl a uvědomil si, co se stalo, bylo už příliš pozdě, protože mě smetla s sebou. A já se zaraně utopil,“ ostře dokončil Dante.

„Jsem tak zmatený,“ řekl Lucian zamračeně.

„Jo. A teď si představ, jak by ses cítil, kdybys žil v mé hlavě.“